EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ · 2011. 11. 19. · Ekonomika životního prostředí, jak ji...

EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

JANA SOUKOPOVÁ A KOL.

Masarykova univerzitaBrno 2011

5OBSAH

© 2011 Jana Soukopová a kol.

ISBN 978-80-210-****-*

Tato publikace je spolufinancována Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13J S

1. Základní východiska a pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 J S 1.1 Příroda, životní prostředí a jejich ochrana . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1.1 Příroda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 1.1.2 Životní prostředí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 1.1.3 Druhy, složky a faktory životního prostředí. . . . . . . . . . . 18 1.1.4 Ochrana životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.1.5 Přírodní zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 1.1.6 Ekosystém a ekologické zákony. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 1.2 Trvale udržitelný rozvoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 1.2.1 Vznik pojmu trvale udržitelný rozvoj a jeho význam . . . 26 1.2.2 Koncepce trvale udržitelného rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . 30 1.2.3 Strategie udržitelného rozvoje v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 1.2.4 Získávání poznatků o přírodě a životním prostředí . . . . 35Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

2. Ekonomie, ekonomika a životní prostředí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

2.1 Ekonomická činnost a životní prostředí (J S) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

2.2 Ochrana životního prostředí a ekonomie (J S, B K) . . . . . . . . . . . . . 42

2.2.1 Vývoj environmentální ekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 2.2.2 Životní prostředí jako veřejný environmentální statek. . . 44 2.2.3 Životní prostředí jako externalita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 2.2.4 Náklady na zamezení a náklady na vyhnutí se . . . . . . . . 48 2.2.5 Trh, vlastnická práva a vládní regulace. . . . . . . . . . . . . . . 49

Autorský kolektiv:Mgr. Ing. Jana Soukopová, Ph.D., Ekonomicko-správní fakulta MU – vedoucí autorského týmu a editor textuIng. Eduard Bakoš, Ph.D., Univerzita obranyMgr. Bc. Marie Doleželová, Přírodovědecká fakulta MUIng. Barbora Kaplanová, Ekonomicko-správní fakulta MUIng. Viktor Kulhavý, Ekonomicko-správní fakulta MUIng. Jarmila Neshybová, Ph.D., Ekonomicko-správní fakulta MU

Recenzenti:prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc.doc. Ing. Josef Fiala, CSc.

6 EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 7OBSAH

2.3 Ekonomické škody ze znehodnocování životního prostředí a metody jejich kvantifikace (J S) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

2.3.1 Metody mimotržního oceňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 2.3.2 Metody založené na preferenčním přístupu. . . . . . . . . . . 53 2.3.3 Metody založené na nepreferenčním

(expertním) přístupu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 2.4 Makroekonomické souvislosti ochrany

životního prostředí (J S) . . . . . . . . . . . . . . . . 60 2.4.1 Ochrana životního prostředí a hospodářský růst . . . . . . 61 2.4.2 Zaměstnanost a ochrana životního prostředí . . . . . . . . . 61 2.4.3 Ochrana životního prostředí a cenová hladina . . . . . . . . 62 2.4.4 Ochrana životního prostředí a mezinárodní obchod . . . 62 2.5 Mikroekonomické souvislosti ochrany

životního prostředí (V K) . . . . . . . . . . . . . . . . 63 2.5.1 Podnik a jeho role v ochraně

životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

3. Role neziskového a ziskového sektoru v oblasti životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

3.1 Ziskový a neziskový sektor a jeho role v ochraně životního prostředí (J S) . . . . . . . . . . . . . . . . 71

3.1.1 Ziskový sektor a jeho role v ochraně životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

3.1.2 Neziskový sektor a jeho role v ochraně životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

3.2 Environmentální služby a jejich poskytovatelé (J S) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

3.2.1 Environmentální veřejné služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 3.2.2 Environmentální služby zajišťované

ziskovým sektorem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 3.3 Subjekty veřejného sektoru a jejich role v oblasti

životního prostředí (J N) . . . . . . . . . . . . . 79

3.3.1 Ministerstvo životního prostředí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 3.3.2 Státní fond životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 81 3.3.3 Česká inspekce životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 3.3.4 Kraje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 3.3.5 Obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 3.4 Nestátní neziskové organizace a jejich role

v oblasti životního prostředí (J S). . . . . . . . . 87 3.4.1 Role nestátních neziskových organizací

v ochraně životního prostředí ČR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 3.5 Občané a jejich role v ochraně životního prostředí

(J N) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 3.5.1 Formy účasti veřejnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

4. Financování ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99J S 4.1 Klasifikace výdajů na ochranu životního prostředí . . . . . . . 99 4.1.1 Klasifikace environmentálních výdajů

podle CEPA 2000 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 4.1.2 Klasifikace výdajů podle zdrojů financování . . . . . . . . . 100 4.1.3 Klasifikace podle druhů výdajů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 4.2 Celkové výdaje na ochranu životního prostředí . . . . . . . . . 103 4.2.1 Investiční výdaje na ochranu životního prostředí . . . . . 104 4.2.2 Běžné výdaje na ochranu životního prostředí . . . . . . . . 106 4.3 Veřejné výdaje na ochranu životního prostředí . . . . . . . . . 107 4.3.1 Státní rozpočet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 4.3.2 Státní fondy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 4.3.3 Místní rozpočty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 4.3.4 Národní veřejné podpory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 4.4 Zahraniční zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 4.4.1 Evropské fondy a programy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 4.5 Metody kvantifikace efektivnosti výdajů

na ochranu životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 4.5.1 Jednokriteriální metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121


4.5.2 Vícekriteriální metody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

5. Politika životního prostředí v ČR a v EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 J S 5.1 Politika životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 5.1.1 Principy politiky životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . 133 5.1.2 Nástroje politiky životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . 135 5.2 Politika životního prostředí v České republice . . . . . . . . . . 136 5.2.1 Historie a současnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 5.2.2 Základní zásady a prioritní oblasti SPŽP ČR. . . . . . . . . 138 5.2.3 Cíle SPŽP. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 5.2.4 Nástroje SPŽP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 5.3 SPŽP a sektorové politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145 5.3.1 Energetika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 5.3.2 Těžba nerostných surovin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147 5.3.3 Průmysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 5.3.4 Zemědělství a lesní hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 5.4 Politika životního prostředí Evropské unie . . . . . . . . . . . . . 151 5.4.1 Historie politiky životního prostředí EU . . . . . . . . . . . . 152 5.4.2 Principy politiky životního prostředí EU. . . . . . . . . . . . 153 5.4.3 Mechanismy ochrany životního prostředí EU . . . . . . . . 154 5.4.4 Mezinárodní role EU v ochraně životního prostředí . . . 156Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

6. Regionální aspekt politiky životního prostředí . . . . . . . . . . . . . 159J N 6.1 Regionální politika a životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . 159 6.2 Cíl veřejné správy a samosprávy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 6.3 Regionální politika v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 6.4 Obecné pravomoci a působnost ÚSC v oblasti

ochrany životního prostředí a rozvoje území . . . . . . . . . . . 164

6.5 Místní samospráva a nástroje ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166

6.5.1 Legislativní nástroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 6.5.2 Územní plánování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 6.5.3 Místní Agenda 21 (MA 21) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 6.6 Národní síť Zdravých měst ČR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 6.6.1 Členové NSZM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 6.6.2 Metodika NSZM ČR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 6.7 Týmová iniciativa pro místní udržitelný

rozvoj – TIMUR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 6.7.1 Indikátory ECI/TIMUR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

7. Ekonomické nástroje ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . 181B K 7.1 Podstata ekonomických nástrojů

ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 7.2 Klasifikace ekonomických nástrojů

ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 7.2.1 Podstata poplatků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 7.2.2 Poplatky v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 7.3 Ekologické daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 7.3.1 Teorie ekologických daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 7.3.2 Problémy ekologických daní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 7.3.3 Teorie dvojité dividendy a její sporné body . . . . . . . . . . 193 7.4 Ekologická daňová reforma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 7.4.1 Ekologická daňová reforma v EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 7.4.2 Vývoj ekologické daňové reformy v České republice . . 199 7.5 Dotace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 7.6 Depozitně refundační (zálohové) systémy . . . . . . . . . . . . . 205 7.7 Obchodovatelná emisní povolení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208


8. Dobrovolné nástroje ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . . 211V K 8.1 Dobrovolné environmentální aktivity . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 8.1.1 Proč dobrovolnost?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 8.1.2 Jak se orientovat v dobrovolných nástrojích

ochrany životního prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214 8.2 Klasifikace nástrojů ochrany životního prostředí . . . . . . . . 216 8.3 Dobrovolné nástroje regulační . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 8.3.1 Systémy environmentálního řízení

(EMS a ISO 14001) a EMAS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 8.3.2 Ekodesign (Ecodesign). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 8.3.3 Environmentální značení I. typu – ekolabeling . . . . . . . 223 8.3.4 Monitoring a targeting (M&T) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223 8.3.5 Dobrovolné dohody, jednostranné dohody . . . . . . . . . . 224 8.4 Dobrovolné nástroje informační . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 8.4.1 Posuzování životního cyklu výrobků (LCA) . . . . . . . . . 225 8.4.2 Čistší produkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 8.4.3 Environmentální manažerské účetnictví11 . . . . . . . . . . 226 8.4.4 Environmentální benchmarking . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 8.4.5 Environmentální reporting . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 8.4.6 Environmentální značení II. typu –

vlastní environmentální tvrzení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 8.4.7 Environmentální značení III. typu –

environmentální prohlášení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 8.5 Dobrovolné nástroje vzdělávací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 231Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232

9. Ochrana ovzduší a klimatu a její ekonomické aspekty . . . . . . 235M D 9.1 Proč se zabývat ochranou ovzduší? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 235 9.2 Významné problémy ovzduší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 9.2.1 Sulfátový smog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 9.2.2 Fotochemický smog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239

9.2.3 Kyselé deště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 240 9.2.4 Úbytek stratosférického ozonu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 9.2.5 Klima měst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 245 9.2.6 Globální změna klimatu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 247 9.3 Hlavní znečišťující látky a situace znečištění v ČR . . . . . . . 253 9.3.1 Hlavní zdroje a různá dělení znečišťujících látek . . . . . 253 9.3.2 Oxid siřičitý. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 256 9.3.3 Oxidy dusíku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 257 9.3.4 Oxid uhelnatý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 9.3.5 Prašný aerosol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259 9.4 Ekonomické souvislosti ochrany ovzduší . . . . . . . . . . . . . . 261 9.4.1 Poplatky a daně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 9.4.2 Obchodovatelná emisní povolení . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 9.4.3 Subjekty znečišťování a ochrany ovzduší . . . . . . . . . . . . 264Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266

10. Ochrana vod a její ekonomické aspekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269E B 10.1 Důvody ochrany vod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269 10.2 Zásoby, kvalita a spotřeba vod v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 10.2.1 Problémy hospodaření s vodou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272 10.3 Stav jakosti vody v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 272 10.3.1 Čištění vody. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273 10.4 Organizační zabezpečení systému vodního

hospodářství a ochrany vod v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 10.5 Zásadní dokumenty ochrany vod v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . 277 10.5.1 Zákon o vodách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 10.6 Povodně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 10.6.1 Povodně velkého rozsahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 281 10.6.2 Narušení hrází významných vodních děl

se vznikem zvláštní povodně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 10.6.3 Povodňový plán České republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 10.7 Ekonomické souvislosti ochrany vod . . . . . . . . . . . . . . . . . 284

12 EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 13ÚVOD A METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA

ÚVOD A METODOLOGICKÁ VÝCHODISKA

JANA SOUKOPOVÁ

Je zřejmé, že životní prostředí představuje jednu z nutných exis-tenčních jistot člověka. Změny přírodních životodárných systémů, jako jsou globální klima, světový vodní cyklus, stratosférický ozo-nový štít a bohatství biologické rozmanitosti, jsou spolu s ekono-mickými otázkami hlavními problémy a diskutovanými otázkami současnosti. Kvalitativní stránka rozvoje a trvale udržitelný rozvoj společnosti a jeho součásti – ochrana životního prostředí a politika ochrany životního prostředí – představují nedílnou součást veřejné politiky většiny vyspělých ekonomik. Ochrana životního prostředí a právo na příznivé životní prostředí jsou zakotveny v Chartě zá-kladních práv EU i v Listině základních práv a svobod ČR.

V posledních desetiletích 20. století se ukázalo, že životní pro-středí a jeho zdroje jsou důležité nejen pro ekonomický prospěch, ale mnohem důležitější jsou funkce přírody jako prostředí pro uchovávání života lidí a života všech dalších živočišných i rostlin-ných druhů. Příroda Země je nejen zdrojem materiálních statků, ale je také prostředím, které umožnilo vznik a rozvoj člověka, milionů rostlinných i živočišných druhů a obecněji života vůbec.

Ekonomika životního prostředí, jak ji vidí kolektiv autorů, hledá ekonomické optimum kvality životního prostředí a zabývá se pro-blematikou ekonomicky efektivní ochrany životního prostředí, a to obecně i v jednotlivých oblastech ochrany životního prostředí.

Od svých počátků byla ekonomika životního prostředí pojímána spíše jako ekonomika znečišťování životního prostředí, protože fak-ticky šlo o ekonomické souvislosti řešení pouze jedné z více funkcí životního prostředí (asimilační funkce). Z tohoto hlediska by bylo výstižnější hovořit spíše o ekonomice znečišťování (a o ekonomice asimilační funkce přírody) než o ekonomice životního prostředí.

Tento text je napsán se zřetelem na uvedené souvislosti a měl by čtenářům pomoci se orientovat v oblasti ochrany životního prostředí

10.7.1 Výdaje veřejných rozpočtů a dotace . . . . . . . . . . . . . . . . 284 10.7.2 Poplatky a odvody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 10.7.3 Investice v oblasti ochrany vod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292

11. Odpadové hospodářství a jeho ekonomické aspekty . . . . . . 295J S 11.1 Pojetí odpadů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 295 11.1.1 Klasifikace odpadů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 11.1.2 Způsoby nakládání s odpady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298 11.2 Odpadové hospodářství ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300 11.2.1 Pozice odpadového hospodářství

v národním hospodářství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 301 11.2.2 Základní dokumenty nakládání s odpady v ČR. . . . . . . 302 11.2.3 Povinnosti původců odpadu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 11.3 Produkce odpadů v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 307 11.4 Subjekty působící v oblasti odpadového hospodářství . . . 309 11.4.1 Veřejná správa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309 11.4.2 EKO-KOM. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311 11.4.3 Subjekty oprávněné nakládat s odpadem . . . . . . . . . . . 313 11.5 Ekonomické souvislosti nakládání s odpady. . . . . . . . . . . . 313 11.5.1 Poplatky a odvody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314 11.5.2 Pokuty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 318 11.5.3 Finanční zajištění havárie skládek a finanční

rezerva pro rekultivaci a následnou péči o skládku. . . . 319 11.5.4 Ekonomické nástroje vyplývající z nového zákona

o odpadech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 319 11.5.5 Depozitně refundační systémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320Otázky a úkoly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 320Související literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321

Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 329

14 EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 15ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA A POJMY

a ekonomických souvislostí z pohledu veřejného i soukromého sek-toru. Autoři se v něm opírají o aktuální poznatky získané při řešení projektů z oblasti ochrany životního prostředí a environmentálních veřejných výdajů. Je zaměřen především na Českou republiku, a to v kontextu s ekonomikou životního prostředí v Evropské unii.

Monografie shrnuje poznatky relativně mladého vědního oboru ekonomie životního prostředí. Ekonomie životního prostředí se za-bývá otázkami ekonomických aspektů interakcí člověka k životnímu prostředí. Text publikace je věnován analýze základních problémů ochrany životního prostředí. V textu je využívána elementární báze metodologie explanace intence ekonomických vztahů člověka a ži-votního prostředí a jeho ochrany. V tomto smyslu jsou zkoumány a postulovány principy politiky životního prostředí, dále jsou sledo-vány otázky financování nástrojů ochrany životního prostředí s dů-razem na regionální aspekty politiky životního prostředí. Zvláštní pozornost je věnována dobrovolnému instrumentáriu ochrany ži-votního prostředí, jakožto jednoho z důležitých komponentů defino-vaných v Politice životního prostředí České republiky. Samostatnou část publikace tvoří kapitola o ekonomických nástrojích ochrany životního prostředí. V tomto kontextu jsou pomocí základního eko-nomického aparátu a na základě teorie veřejných financí a podle zahraničních metodik (OECD) osvětleny postupy a zásady jakým způsobem je možné ovlivňovat předmětnou oblast tržně konform-ními metodami. Následně jsou tyto aplikovány v jednotlivých oblas-tech ochrany životního prostředí, jako je ochrana ovzduší, ochrana vod a odpadové hospodářství.

Předložená publikace je určena širší odborné veřejnosti, pra-covníkům v oblasti ochrany životního prostředí na všech úrovních veřejné správy i soukromého sektoru a studentům jak ekonomie, tak oborů souvisejících s ochranou životního prostředí.

1. ZÁKLADNÍ VÝCHODISKA A POJMYJANA SOUKOPOVÁ

V této kapitole budou definovány pojmy jako příroda, prostředí, životní prostředí, trvale udržitelný rozvoj a bude nastíněno, proč je nutné životní prostředí chránit.

1.1 Příroda, životní prostředí a jejich ochrana

1.1.1 PřírodaPříroda je veškerá hmota a energie, a to hlavně v základní, člověkem neovlivněné a nezměněné formě. V podstatě je to svět, ve kterém ži-jeme, který nás obklopuje (v širším slova smyslu). Příroda tady byla již před vznikem lidské civilizace. Tato příroda, jejíž existence a zá-konitosti stále přetrvávají i v současnosti se označuje jako prvotní příroda (v podstatě je to příroda nedotčená lidskou rukou). Naproti tomu příroda přetvořená člověkem se někdy nazývá druhotná příroda.

S příchodem člověka se situace v přírodě změnila, člověk se stává dominantním prvkem a formovatelem přírody. Při hodno-cení tohoto formování přírody v předměty, které uspokojují lidské potřeby, pak můžeme vycházet z antropocentrického pohledu na svět, při kterém člověka můžeme vnímat jako nadřazeného přírodě a skutečnosti hodnotit z hlediska přímých nebo zprostředkovaných dopadů na člověka. Můžeme však vycházet i z tzv. eko-centrického pohledu, kdy budeme člověka vnímat jako nedílnou součást pří-rody a jiným (neantropogenním) prvkům přiznávat tzv. existenční hodnotu.

Přírodu má smysl si myšlenkově rozdělit na relativně homogenní složky přírody. Pro klasifikaci složek přírody v širším smyslu, tedy přírody, kde již existuje a rozvíjí se lidská společnost, lze uplatnit dvě základní hlediska:


a) hledisko biologického vývoje, při kterém rozlišujeme: – složky živé přírody (všechny živé organismy ve vesmíru,

nejjednodušší organismy, rostliny divoce rostoucí i šlechtě-né aj.);

– složky neživé přírody (vše, co nespadá pod pojem živá pří-roda – ovzduší, voda, půda, fyzikální složky, neživé předměty vytvořené člověkem);

b) hledisko cílevědomé lidské činnosti, podle kterého můžeme rozlišovat:

– procesy a struktury, které vznikly a reprodukují se bez lid-ského přičinění (pohoří, neregulované vodní toky, volně žijící živočichové a rostliny aj.) a

– procesy a struktury, které jsou výsledkem lidské činnosti (vodní díla, šlechtěné rostliny aj.).

Výše uvedený přístup k vymezení složek přírody má význam pro uvědomění si vzájemných vztahů člověka a přírody. Na jedné straně člověk přírodu přetváří a využívá k uspokojení svých potřeb, na druhé straně zůstává biologickou jednotkou, je součástí procesů původní přírody a je na ní závislý.

Příroda tedy plní následující funkce: § pro lidskou společnost a její ekonomiku poskytuje přírodní

zdroje, poskytuje prostor pro lidské aktivity včetně prostoru pro ukládání odpadů;

§ stále jí zůstává funkce (poskytování) prostoru, zdrojů a pro-středků pro samotný život (je podmínkou a zdrojem života).Plnění těchto funkcí si často vzájemně konkuruje, což je před-

mětem zájmu ekonomie. Technický rozvoj umožňuje tyto problémy omezenosti postupně řešit. Současně s sebou ale často přináší pro-blémy nové. Na jejich řešení a vývoj do budoucna v současnosti existují jak optimistické, tak pesimistické vize vývoje.

1.1.2 Životní prostředíPojem životní prostředí se ve vědecké i další literatuře objevuje mnohem později než pojem příroda. Jde vlastně o koncept umož-ňující zkoumání a chápání vztahů člověka a přírody.

Pojem životní prostředí je dnes používán v mnoha oborech, a to ne zdaleka jen technických či přírodovědných (biologie, ekologie, geografie), ale v rostoucí míře i v oborech humanitních jako např. etika, právo či ekonomie. Názor na význam pojmu životní prostředí prodělal v posledních několika desetiletích značný vývoj. Co tedy můžeme rozumět pod tímto pojmem?

Původní statická definice popisovala životní prostředí jako „soubor faktorů nutných k životu určitého živého organismu“.

Na konferenci UNESCO 1967 byla za životní prostředí označena ta „část světa, kterou organismus používá, pozměňuje a které se musí i přizpůsobovat, aby nezahynul“. Tato formulace se označuje za dyna-mickou definici pojmu životní prostředí.

Později v Tbilisi v roce 1979 bylo životní prostředí definováno jako „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, které jsou nebo mohou být s člověkem ve stálé interakci“. Tato definice dle Šauera, Dvořáka a kol. (1997) osvětluje pojem zúžený, tzv. pojem „životní prostředí člověka“, proto byla dále rozšířena na tzv. systémovou definici, která životní prostředí ozna-čuje jako „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou nebo mohou být se sledovaným objektem ve stálé interakci“.

Většinou se pojem životní prostředí používá ve smyslu „životní prostředí člověka“. Z pohledu ekonomického je však potřebné tyto dva pojmy odlišovat a pojem životní prostředí budeme chápat jako prostor a v něm prostředí, které umožňuje jakémukoliv organismu (jedinci, populaci téhož druhu) v tomto prostoru žít, vyvíjet se a rozmnožovat.

Obecně lze během vývoje pozorovat jistý posun v chápání ži-votního prostředí. V počátku bylo pojímáno jako pasivní, statická příroda, která je brána v potaz jen jako trpný prvek. Později byla definice upravena tak, že životní prostředí charakterizovala jako aktivní, dynamický prvek, který doznává změn, vyvíjí se, a tak je na něj třeba nahlížet. Nakonec byly do vymezení zahrnuty umělé a sociální složky.


Definice životního prostředí v legislativě České republiky

§ 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, uvádí: „Životní pro-středí je vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou ze-jména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“

Jinde je životní prostředí „soubor přírodních, umělých a sociálních slo-žek světa, které jsou (nebo mohou být) v bezprostředním styku s člověkem“.

Je zřejmé, že životní prostředí se neskládá jen z přírodních složek, ale také ze složek umělých a sociálních. Přitom se někdy umělé a so-ciální označuje za společenské prostředí. Dosavadní definice jsou srozumitelné a jasné. Jedinou obtíž představuje redukování pojmu životní prostředí na přírodní prostředí.

1.1.3 Druhy, složky a faktory životního prostředíPři konkrétním zkoumání životního prostředí můžeme zvolit růz-nou velikost (rozsah) tohoto prostředí. Potom můžeme rozlišit: § mikroprostředí, tedy životní prostředí jednoho jedince; § mezoprostředí, kdy se jedná o životní prostředí větší skupiny je-

dinců (např. rodiny); § makroprostředí, tedy životní prostředí ještě větší skupiny jedinců

(např. stát) a § globální prostředí, kdy je životním prostředím celá biosféra aj.

Bereme-li v potaz životní prostředí člověka, můžeme rozlišo-vat různé druhy životního prostředí podle druhu aktivity, kterou v rámci daného prostředí člověk vykonává. Můžeme rozlišit pra-covní prostředí, prostředí pro bydlení, rekreační prostředí, léčebné prostředí, prostředí pro volnočasové aktivity apod.

V rámci životního prostředí je možné rozlišit jako u přírody jed-notlivé složky životního prostředí, mezi které patří: § přírodní složky životního prostředí, kterými jsou: – neživá příroda; – ovzduší (atmosféra); – půda (pedosféra, litosféra) a krajina; – voda (hydrosféra); – flora;

– fauna; – člověk;1 § umělé složky životního prostředí, kterým jsou především předměty

uměle vytvořené člověkem; § sociální složky životního prostředí, kdy sociální prostředí člověka

zahrnuje jeho životní a pracovní podmínky, úroveň příjmů, vzdě-lání a také společenské podmínky. Z tohoto pohledu pak sociál-ními složkami životního prostředí mohou být např.:

– obytné prostředí; – pracovní prostředí; – rekreační prostředí aj.

Jiná klasifikace, kterou používá např. Šauer (1997, 2008), vyme-zuje následující složky životního prostředí: § ovzduší; § voda; § půda včetně geologického podloží; § rostlinstvo (flóra) a živočišstvo (fauna); § elektromagnetické pole; § toky energií; § předměty uměle vytvořené člověkem a § člověk.

My budeme využívat následující klasifikaci složek životního prostředí: § neživé složky životního prostředí, kterými jsou: – voda (hydrosféra); – ovzduší (atmosféra); – půda (pedosféra); – horninové podloží (litosféra) a § živé složky životního prostředí, kterými budeme rozumět – živé organismy (biosféra a biocenóza2 včetně člověka).

1 Člověk má jako jediný z dosud známých živých organismů v životním prostředí specifické postavení. Na jedné straně je součástí přírody a platí pro něj všechny základní přírodní zákony, na straně druhé je schopen přírodní zákony využívat k uspokojování svých potřeb.

2 Biocenóza neboli společenstvo je soubor populací všech druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů, které žijí v určitém biotopu; existují mezi nimi určité vztahy.


Podle Šauera (2008) jsou jiným a v současné době stále více vy-užívaným konceptem důležitým z pohledu ekonomiky životního prostředí tzv. faktory životního prostředí. Jedná se o vlastnosti složek životního prostředí, které jsou příčinou negativního působení na jiné prvky životního prostředí (jako příklad je možné uvést znečištění ovzduší, změnu hladiny spodní vody, změny v chemickém složení půdy aj.). Změněný prvek se v důsledku působení jiného prvku může stát dalším faktorem v řetězci příčin a následků a působit na další prvky (např. znečištěné ovzduší působí na půdu a ta následně na rostliny).

Tabulka 1.1: Složky životního prostředí a faktory životního prostředí přinášející negativně hodnocené důsledky

Složky životního prostředí Faktory životního prostředí

Ovzduší

Znečišťující látky (pevné či plynné)

Teplotní změny

Změny v proudění vzduchu

Voda

Znečišťující látky

Změny hladiny povrchové vody

Změny hladiny spodní vody

Změny teploty vody

Změny v proudění

Půda

Znečišťující látky

Snížení obsahu látek potřebných pro výživu

Zhutnění

Změna struktury půdy

Změny podmínek průsaku vody

Flóra a fauna

Snížení biodiverzity

Přemnožení na určitém místě

Genetické změny

Schopnost přenášet nemoci

Přenášení toxických látek

Elektromagnetické poleZvýšení intenzity různých druhů záření

Snížení intenzity různých druhů záření

Pramen: Šauer 2008, upraveno autorem

Příklady faktorů, které mohou přinášet negativně hodnocené dů-sledky pro jednotlivé složky životního prostředí uvádí tabulka 1.1. Zvláštní pozornost zaslouží faktory životního prostředí u slož-ky předměty uměle vytvořené člověkem, kde Šauer (2008) tyto předměty chápe jako prvotní zdroj znehodnocování životního prostředí a vyřešení problémů fáze řetězce příčin a účinků považuje za nejúčinnější způsob ochrany životního prostředí. Také konsta-tuje, že poznání příčin a následků uvedených faktorů životního prostředí je velmi důležité pro efektivní rozhodování a jednání subjektů (domácností, firem i veřejných institucí) vzhledem k ži-votnímu prostředí, a to v rámci soukromého i veřejného sektoru (Šauer 2008).

1.1.4 Ochrana životního prostředíPrávě v souvislosti s přibýváním negativně hodnocených důsledků působení faktorů životního prostředí vznikla specifická činnost lidí nazývaná ochrana životního prostředí. Tato činnost zahrnuje ochranu okolního prostředí nutného pro uspokojivý život všech organismů na planetě Zemi, a to včetně člověka samotného. Pojem sám je ovšem vymezen velice vágně a velmi často je nevhodně interpretován mnoha různými nevědeckými způsoby. Navíc bývá také ne zcela přesně zaměňován s pojmem ekologie (popřípadě s příbuzným pojmem ochrana přírody), jenž bývá také velmi často interpretován zcela nepřesně či nesprávně. Naprosto přesné vyme-zení tohoto pojmu je tedy poměrně obtížné a i jeho četné odborné definice jsou velmi obecné a vágní. S pojmem ochrana životního prostředí souvisí také pojem péče o životní prostředí, který je širším pojmem než ochrana životního prostředí a zahrnuje v sobě ochranu i tvorbu životního prostředí.

Součástí ochrany životního prostředí je: § ochrana půdy; § ochrana přírody, krajiny a biologické rozmanitosti; § ochrana ozonové vrstvy, zlepšování kvality ovzduší a snižování

emisí;


§ ochrana vod prostřednictvím snížení znečištění vod a předchá-zení povodním;

§ ochrana klimatu; § ochrana geologického dědictví planety Země; § nakládání s odpady a obaly a odstraňování starých ekologických

zátěží; § omezování průmyslového znečištění a environmentálních rizik a § udržitelné využívání zdrojů energie.

Z pohledu ochrany životního prostředí je nutné také zmínit pojem polutant. Podle slovníku cizích slov je polutantem znečišťu-jící či odpadní látka. Polutanty rozlišujeme primární a sekundární, přičemž primárním polutantem je přímo znečišťující látka, která je přímo vypouštěna do životního prostředí, zatímco sekundární polu-tant je látka nová, která vznikla chemickými reakcemi z primárních polutantů.3

1.1.5 Přírodní zdrojeJiným pohledem na přírodní statky, než je hledisko prostředí, je jejich chápání jako přírodního bohatství nebo přírodních „zdrojů“ v širším slova smyslu.

Do přírodních zdrojů v širším slova smyslu lze zahrnout: § přírodní zdroje v užším smyslu, tedy takové statky, které člověk

odebírá z přírody a přetváří je v různé produkty. Mohou z nich být získávány suroviny, paliva, energie nebo mohou být bezpro-středně využívány jako spotřební předměty (jako např. pitná voda);

§ přírodní procesy, tedy síly přírody, které společnost využívá jak ve výrobním procesu, tak i v nevýrobní sféře (např. sluneční zá-ření, energie vodních toků, větrná energie, apod.);

§ ostatní přírodní podmínky, kam patří například klimatické, tepelné a srážkové poměry, vegetace aj.

Pro ekonomiku jsou významné především přírodní zdroje, které jsou v současnosti či v budoucnosti využitelné ve výrobě či ve spo-třebě. Ekonomie se zabývá především takovými přírodními zdroji, které existují v omezeném množství vzhledem k výrobním či spo-třebním potřebám a je potřeba s nimi hospodařit.

Velikost přírodního bohatství také ovlivňuje ekonomický a vě-decko-technický pokrok. Na jedné straně díky němu dochází ke spo-třebovávání přírodních zdrojů, které jsou omezené, na druhé straně jsou nacházeny nové přírodní zdroje a způsoby jejich přetváření, čímž je tato omezenost neustále překonávána.

Významným hlediskem pro klasifikaci přírodních zdrojů je hle-disko reprodukovatelnosti. Podle tohoto hlediska dělíme přírodní zdroje na: § obnovitelné, které umožňují určitou míru využívání, aniž se

likviduje jejich zásoba. K jejich reprodukci přitom může dochá-zet pouze působením přírodních procesů (např. reprodukce ryb v mořích a oceánech), nebo je možné k jejich reprodukci přispí-vat vynakládáním práce a kapitálu (chov ryb v rybnících, řekách a jezerech);

§ neobnovitelné (vyčerpatelné), které mají svůj kvantitativní li-mit. Jejich reprodukce je vzhledem k časové dimenzi lidského života téměř nulová. Typickým příkladem jsou přírodní zdroje nerostného původu (např. ložisko hospodářsky využitelného ne-rostu – zlata, stříbra, mědi aj.). Pozemky jsou přírodním zdrojem, který sice můžeme využívat

po neomezenou dobu bez jeho technického opotřebení, ale nemů-žeme jej reprodukovat.

1.1.6 Ekosystém a ekologické zákonyVýznamným pojmem z pohledu ochrany životního prostředí je pojem ekosystém.

Ekosystém je základní funkční jednotkou přírody. Definic ekosystému je mnoho. My použijme definici ze zákona ČNR na ochranu přírody a krajiny z roku 1992, tj. zákona č. 114/92 sbírky, podle které je ekosystém „funkční soustava živých a neživých složek

3 Znečišťující látky totiž po vypuštění nezůstávají beze změny, ale kromě různých fyzikálních změn a dynamických jevů (šíření v prostoru, turbulentní difuze či změny koncentrace) vstupují do chemických reakcí, jejichž výsledkem jsou látky nové – se-kundární polutanty.


životního prostředí, jež jsou navzájem spojeny výměnou látek, tokem energie a předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a čase“.

Živé a neživé složky z předchozí definice označujeme jako eko-logické faktory a rozlišujeme: a) živé = biotické, což jsou ostatní organismy obklopující orga-

nismus, jehož ekologie nás zajímá, a zahrnují především vztahy mezi organismy vnitrodruhové, mezidruhové a trofické (potrav-ní). Důležité jsou v současnosti antropogenní (tj. lidmi tvořené) ekologické faktory;

b) neživé = abiotické, což jsou fyzikální a chemické vlastnosti pro-středí a nejsou podmíněny činností organismů. Abiotické pod-mínky dále dělíme na klimatické, edafické (půdní) a hydrické (vodní). Tyto složky jsou proměnné a mění se v prostoru a čase.Ekosystémem je například les, vřesoviště, řeka, tůň, moře i celá

biosféra (také živý obal Země, který představuje tu část planety Země, kde se byť i jen sporadicky a nepravidelně vyskytují nějaké formy života),4 ale i klec s kanárem.

Biologický subsystém každého ekosystému obsahuje z funkčního hlediska vždy tři typy živých organismů: a) producenty – organismy, které fotosyntézou vytvářejí biomasu5

svých těl a zároveň produkují kyslík. Patří mezi ně rostliny a řasy;

b) konzumenty – organismy, které získávají energii a látky po-třebné ke stavbě těla konzumací jiných organismů;6

c) reducenty (destruenty) – kteří jsou vlastně také konzumenty, ovšem jako mikrofágové (houby a saprofytické bakterie) kon-

zumují mrtvou biomasu těl organismů a jejich zbytků. Svou činností organickou hmotu rozkládají na původní minerální látky, které jsou jako živiny zase zpřístupněny producentům (rostlinám).Přesun energie a látek v potravě z jejího rostlinného zdroje řa-

dou organismů, které je konzumují a samy jsou konzumovány, se nazývá potravním řetězcem.

Producenti, konzumenti a reducenti vytvářejí spolu s biotickými složkami základ látkového koloběhu ekosystému, jehož součástí je koloběh látek (tzv. biogeochemické cykly) a tok energie. Energie vstupuje do většiny ekosystémů dvojím způsobem – ze slunečního záření7 a formou energetického dodatku (z jiného ekosystému). Energetický dodatek přitom může být přirozený (příliv, mořské proudy, vítr, záplavy…) nebo antropogenní (hnojení, práce techniky, vypouštění odpadních vod…).

Homeostáze (z řec. homoios, stejný a stasis, trvání, stání) zna-mená samočinné udržování hodnoty nějaké veličiny na přibližně stejné hodnotě. U živých organismů je to schopnost udržovat sta-bilní vnitřní prostředí, které je nezbytnou podmínkou jejich fungo-vání a existence, i když se vnější podmínky mění.8 Z této schopnosti ekosystému pak vyplývá určitá stabilita ekosystému, kdy tato stabi-lita neznamená neměnnost, ale to, že se ekosystém mění soustavně, ale pouze v určitých mezích, takže je možné najít konstantu, podle které osciluje. Tuto dynamickou rovnováhu si však udržuje vlast-ními silami, pomocí svých vlastních procesů, bez zásahu z vnějšku a bez podstatné změny své vlastní struktury. Pak je možné hovořit o vlastních autoregulačních mechanismech.

Homeostáze je tak podstatou asimilační schopnosti přírody, díky které je příroda schopna vyrovnat se pomocí svých vlastních autoregulačních mechanismů s určitými vnějšími vlivy (např. rozlo-žit škodlivé látky přicházející s odpadními vodami do řek aj.).

4 Zahrnuje část atmosféry (přibližně do výšky 18 km v oblasti tropů a 10 km v po-lárních oblastech), prakticky celou hydrosféru a povrch litosféry (do desítek metrů pod povrchem půdy, v případě výskytu jeskyní obývaných živými organismy až do hloubky několika kilometrů).

5 Biomasa je masa organické hmoty, která přitom vzniká z anorganických látek, oxidu uhličitého a vody.

6 Konzumují-li producenty (tedy rostliny), označujeme je jako býložravce. Kon-zumují-li býložravce, označujeme je jako masožravce nebo všežravce. V rámci masožravců a všežravců se ještě rozlišují tzv. predátoři, kteří stojí na vrcholu tzv. potravinové pyramidy, kde výše postavení živočichové požírají níže postavené.

7 Přeměnu energie slunečního záření na další formy energie nazýváme transfor-mace nebo též disipace.

8 Koncept homeostáze v biologii popsal a publikoval francouzský fyziolog Claude Bernard roku 1865, pojem pochází od amerického fyziologa W. B. Cannona (1932).


Stabilita ekosystému má z hlediska životního prostředí velký vý-znam, neboť čím je homeostáze větší, tím víc dokáže ekosystém odo-lávat vnějším vlivům. Z tohoto pohledu je důležité vymezit základní zákony související se stabilitou ekosystému, tzv. ekologické zákony. Mezi základní ekologické zákony patří následující zákony: § Ekosystém je tím stabilnější, z čím většího počtu prvků se

skládá. § Ekosystém je tak stabilní, jako jeho nejslabší článek. § Proti působení vnějších vlivů (faktorů) má ekosystém určité

hranice tolerance. § Ekosystém, který není schopen uvést svůj odpad do koloběhu

látek v přírodě, je vystřídán jiným. § Zákon minima – vývoj živočicha nebo rostliny závisí zejména

na faktoru, který je pro jeho vývoj nejméně příznivý (1840, J. Liebig).

§ Zákon superpozice – výsledný účinek vznikne souhrnným pů-sobením jednotlivých dílčích faktorů (používá se při zvažování působení několika faktorů i v dalších vědách, nelze jej použít pro nelineární jevy a v případě synergie).

1.2 Trvale udržitelný rozvoj

Trvale udržitelný rozvoj (mimo ekonomický kontext také trvale udržitelný život) je takovým způsobem rozvoje lidské společnosti, který uvádí v soulad hospodářský a společenský pokrok s plnohod-notným zachováním životního prostředí. Mezi hlavní cíle trvale udržitelného rozvoje patří zachování životního prostředí dalším generacím v co nejméně pozměněné podobě.

1.2.1 Vznik pojmu trvale udržitelný rozvoj a jeho významMyšlenka trvale udržitelného rozvoje pochází z dokumentu OSN z roku 1987, kde byl trvale udržitelný rozvoj definován jako „rozvoj, který uspokojuje naše dnešní potřeby takovým způsobem, aby to ne-ohrožovalo šance budoucích generací uspokojovat jejich potřeby“.

V prosinci roku 1983 schválilo valné shromáždění OSN Zvláštní komisi pro životní prostředí a rozvoj, která měla přispět k vyřešení tří naléhavých úkolů (Remtová 1996): § přezkoumat kritické problémy životního prostředí a rozvoje a for-

mulovat realistické návrhy jejich řešení; § předložit z tohoto hlediska návrhy nové formy mezinárodní

spolupráce; § prohlubovat poznání a angažovanost v činnosti jednotlivců, do-

brovolných organizací, podniků, ústavů a vlád.Komise představovala nezávislou instituci mající vztah k jednot-

livým vládám a k OSN, avšak nepodléhala pod jejich řízení. Komise měla 21 členů z 20 zemí a začala pracovat 1. 11. 1984 v Ženevě. Bě-hem svého trvání zasedala v různých částech světa, aby mohla lépe pochopit ekologickou situaci všech regionů. Při zasedáních byla ve všech zemích pořádána tzv. veřejná slyšení, na nichž mohl kdokoliv svobodně vyjádřit své názory týkající se daného problému. Na po-sledním shromáždění komise, které se konalo 27. 2. 1987 v Tokiu, bylo vydáno prohlášení, které bývá někdy označováno názvem „To-kijská deklarace“. V tomto prohlášení jsou stručně shrnuty výsledky práce komise obsažené celkově ve zprávě „Naše společná budouc-nost“. Tehdy komise definovala pojem trvale udržitelný rozvoj jako cíl a kritérium národní politiky a mezinárodní spolupráce, na něž by se měly všechny země zaměřit. Zároveň uvedla i osm základních principů, které by při řízení činností měly všechny země uplatňovat pro trvale udržitelný rozvoj (Remtová 1996, Šauer 2008 aj.): 1. oživení hospodářského růstu; 2. změna kvality růstu; 3. ochrana a obohacení báze přírodních zdrojů; 4. zajištění udržitelné hladiny populace; 5. nová orientace techniky a důraz na odstraňování rizik; 6. spojení ekonomických a ekologických hledisek při rozhodování; 7. reformace mezinárodních hospodářských vztahů a 8. upevnění mezinárodní spolupráce.

Byla také publikována zpráva skupiny odborníků na meziná-rodní právo pod názvem „Právní zásady ochrany životního pro-středí a udržitelného rozvoje“. Z této velice obsažné zprávy nebylo


patrné, jak by měl trvale udržitelný rozvoj v různých oblastech konkrétně vypadat. Zvláštní komise pouze definovala pojem trvale udržitelného rozvoje. Také nebylo ze zprávy zcela jasné, do jaké míry se dají převést teoretické zásady do praktických opatření a zda se podaří pro tato opatření dosáhnout světového souhlasu.

Proto byla na červen 1992 (ke dni 20. výročí první Konference ve Stockholmu) do brazilského Ria de Janeira svolána „Konference OSN o životním prostředí a rozvoji“9 nazývaná též Summit Země. Konference, jejíž heslo znělo „V našich rukou“, se shodla na tom, že převratná transformace společnosti směrem k trvalé udržitelnosti je jediným způsobem, jak překonat hrozby globální ekonomické krize.10 Na konferenci v Rio de Janeiro byly podepsány 153 zeměmi „Dohoda o biologické diverzitě“ a „Dohoda o změně klimatu“. V otázce týkající se problému odlesňování vydala Komise pouze právně nezavazující „Prohlášení o zásadách managementu, udržo-vání a trvale udržitelného rozvoje všech typů lesů“. Nejdůležitěj-ším dokumentem ze Summitu Země je však tzv. Agenda 21, která představuje první celosvětový plán pro aplikaci trvale udržitelného rozvoje. Strategie postupu vpřed je popsána na 800 stranách doku-mentu z konference. Původně se měla stát základním dokumentem „Charta Země“, ale na jednom ze zasedání přípravného výboru byl název změněn na Agenda 21. Agenda 21 je rozdělena do 40 kapitol a 4 tematicky zaměřených sekcí (Moldan 1997).

Agenda 21 rozšířila principy trvale udržitelného rozvoje, za něž jsou nyní považovány:

1. Propojení základních oblastí života – jde o propojení ekono-mického, sociálního a životního prostředí, protože řešení zohled-ňující pouze jednu nebo dvě z nich není dlouhodobě efektivní.

2. Dlouhodobá perspektiva – každé rozhodnutí je třeba zvažovat z hlediska dlouhodobých dopadů, je třeba strategicky plánovat.

3. Kapacita životního prostředí je omezená – nejenom jako zdroje surovin, látek a funkcí potřebných k životu, ale také jako prostoru pro odpady a znečištění všeho druhu.

4. Předběžná opatrnost – důsledky některých našich činností ne-jsou vždy známé, neboť naše poznání zákonitostí fungujících v životním prostředí je stále ještě na nízkém stupni, a proto je na místě být opatrní.

5. Prevence – je mnohem efektivnější než následné řešení do-padů; na řešení problémů, které již vzniknou, musí být vyna-kládáno mnohem větší množství zdrojů (časových, finančních i lidských).

6. Kvalita života – má rozměr nejen materiální, ale také společen-ský, etický, estetický, duchovní, kulturní a další, lidé mají přiro-zené právo na kvalitní život.

7. Sociální spravedlnost – příležitosti i zodpovědnosti by měly být děleny mezi země, regiony i mezi rozdílné sociální skupiny. Chudoba je ohrožující faktor udržitelného rozvoje, proto je až do jejího odstranění naše odpovědnost společná, ale diferencovaná. Sociálnímu pilíři udržitelného rozvoje se přikládá stále větší význam a udržitelný rozvoj je čím dál častěji chápán jako „tr-valé zlepšování sociálních podmínek v rámci ekologické únosnosti Země“. Ekonomika v tomto výkladu hraje roli nástroje k dosa-žení zlepšení sociálních podmínek.

8. Zohlednění vztahu „lokální – globální“ – činnosti na místní úrovni ovlivňují problémy na globální úrovni – vytvářejí je nebo je mohou pomoci řešit (a naopak).

9. Vnitrogenerační a mezigenerační odpovědnost (či rovnost práv), tj. zabezpečení národnostní, rasové i jiné rovnosti, respek-tování práv všech současných i budoucích generací na zdravé životní prostředí a sociální spravedlnost. Jde o morální povin-nosti k budoucím generacím – zajišťujeme jim možnost života

9 Na této konferenci, která se konala od 3. do 14. června 1992, byla věnována velká pozornost světové veřejnosti. Zúčastnilo se jí více než sto hlav vlád, asi 6 000 delegátů vlád, 8 000 novinářů a mnoho zástupců nevládních organizací.

10 Příprava konference začala již v roce 1989, když byla vytvořena speciální skupina při OSN, která sestavila mezinárodní přípravný výbor, jehož úkolem bylo sestavení mezinárodních dohod zabývajících se řešením hlavních globálních problémů ži-votního prostředí, za které byly stanoveny odlesňování Země, neustálé snižování biodiverzity a vznik klimatických změn v důsledku oteplování atmosféry, které je způsobeno vypouštěním plynů odpovědných za skleníkový efekt. Přípravný výbor se před konferencí sešel čtyřikrát, ale úplné dohody v návrhu řešení všech zmíně-ných problémů nebylo dosaženo (Moldan 1995).


ve zdravém prostředí? Nebudou muset spíše řešit problémy, které dnes my vytváříme a nad kterými přivíráme oči?

10. Demokratické procesy – zapojením veřejnosti již od počáteční fáze plánování vytváříme nejen objektivnější plány, ale také obecnou podporu pro jejich realizaci. Další klíčový byl summit v Johannesburgu (26. 8. – 4. 9. 2002).

Vzhledem k tomu, že se stav světových ekosystémů za deset let po summitu v Riu nezlepšil, spíše zhoršil, jedinou cestou pro záchranu byl návrh na sladění celkového rozvoje společnosti, tj. ekono-mický + sociální + institucionální + kulturní + politický rozměr s životním prostředím. Heslem summitu v Johannesburgu bylo „People, Planet, Prosperity“, tzn., že v centru pozornosti trvale udržitelného rozvoje jsou lidé, odstranění chudoby a sociální as-pekt. Summit v Johannesburgu byl takzvaným implementačním summitem – nehledaly se nové koncepce, závazky, ale cesty, jak je naplnit. Základní dokumenty (např. „Implementační plán“) však mají pouze morální závaznost, a ne právní (např. do 2010 zastavit snižování biodiverzity).

Projekty vyšlé ze summitu v Johannesburgu směřují do tzv. ob-lastí WEHAB: § W – (water) voda; § E – (energy) energie – pro venkov – decentralizovat dodávky

energie, prostor pro obnovitelné zdroje energie, omezení sklení-kového efektu;

§ H – (health) zdraví; § A – (agriculture) zemědělství – v rozvojových zemích; § B – (biodiversity) zachování biodiverzity – chybí však spolehlivé

indikátory jejího měření.

1.2.2 Koncepce trvale udržitelného rozvojeKoncepce trvale udržitelného rozvoje (TUR) předpokládá mnoho globálních změn, které jsou v různé formě, úplnosti a pragmatič-nosti obsažené v různých mezinárodních i národních dokumentech (např. Agenda 21, Deklarace Summitu Země, zákon č. Sb. aj.) bez ná-roku na vyčerpávající výčet, který by obsahoval mnoho stránek textu.

Následující přehled obsahuje nejdůležitější aspekty změny k tr-valé udržitelnosti: § Komplexnost změny – globálně ve světě, v celé společnosti, ve

všech činnostech ovlivňujících životní prostředí. § Dostatečná rychlost změny – mnoho procesů nevratných, resp.

dlouhodobě vratných degenerativních změn biosféry, bylo již nastartováno (eroze, degradace půdy, poškození ozonové vrstvy, snižování biodiverzity, nahrazování přirozených ekosystémů umělými nestabilními ekosystémy atd.).

§ Dodržování zásady předběžné opatrnosti – jakýkoli zásah do genofondu, využití nevhodné technologie, nová chemická látka apod., může mít vzhledem k zatím jen povrchně popsané slo-žitosti toků látek a energie v biosféře nepředvídatelné důsledky (PCB, freony, DDT, antibiotika, azbest aj.).

§ Odpovídající demografický a sociální vývoj – přes diskuse o možnostech naší Země uživit za určitých podmínek několi-kanásobek dnešního počtu obyvatel je exponenciální růst počtu lidí na Zemi nesporně největším globálním problémem. Je nutné dosáhnout demografického zlomu, spojeného se vzděláváním obyvatel nejchudších zemí a zajištěním jejich životních potřeb, neprohlubovat současné ekonomické rozdělení světa.

§ Podpora integračních a kooperačních tendencí ve světě se současným zachováním národních, náboženských a etnických specifik a preference výroby pro místní trh. Důsledkem bude snížení spotřeby zdrojů na zbrojení, přiblížení úrovně ekono-mického a duchovního rozvoje zemí, omezení dopravy na velké vzdálenosti.

§ Zásadní změna spotřeby – spotřeba musí sloužit pro uspoko-jování „rozumných“ potřeb, se znalostí vlivu spotřeby na životní prostředí a možnosti snížit tento vliv (náhrada živočišné potravy rostlinnou, důraz na dlouhodobou životnost výrobků, zvažování dlouhodobých „investic“ – plynový pohon aut, úsporné „žá-rovky“, pasivní a aktivní vytápění sluneční energií apod.).

§ Zásadní změna výroby – výrazné zvýšení účinnosti technologií, důsledná recyklace, snížení spotřeby materiálů při stejné nebo vyšší užitné hodnotě výrobku (mikroelektronika), prodloužení


morální a fyzické doby užívání výrobku, minimalizace vlivů na životní prostředí atd.Na mezinárodní úrovni se předpokládají zejména:

§ dohody o omezení vzniku a vlivu znečišťujících látek (látky poškozu-jící ozonovou vrstvu ve stratosféře, oxidy síry, skleníkové plyny aj.);

§ společné programy rozvoje alternativních zdrojů energie, recyk-lace, výzkumu biosféry;

§ ochrana citlivých území a zachování biodiverzity – tropické deštné pralesy, mokřady, biosférické rezervace a národní parky, ochrana dalších území;

§ prosazování komplexních přístupů šetrnější průmyslové výroby a zemědělství – systémy environmentálního managementu (En-vironmental Management System – EMS), integrovaný manage-ment, ekolabeling;

§ dohody o snižování zbrojení; § ocenění hodnoty neobnovitelných zdrojů („nová ekonomika“)

a vyčíslení externalit; § dohody o využívání obnovitelných zdrojů (rybolov, sladká voda,

mezinárodní teritoria – Antarktida, kosmický prostor); § rozpracování zásad Agendy 21 do mnoha sektorových aktivit

a průběžná evaluace jejich realizace; § důsledné prosazování dohod o ochraně ohrožených druhů (pro-

blémy – např. lov velryb) a ochraně biodiverzity a § prosazování zásad rovné konkurence – vyšší konkurenceschop-

nosti nesmí být dosaženo na úkor biosféry.Na lokální (národní) úrovni pomůže směřování k TUR široké

uplatňování posuzování záměrů na životní prostředí (Environ-mental Impact Assessment – EIA), dostatek pravomocí pro řešení lokálních problémů, dobrá informovanost, soustavné vytváření kvalitních životních podmínek obyvatelstva, využívání indikátorů TUR pro pravidelné sledování stavu životního prostředí a společ-nosti, plánovitý rozvoj území zahrnující aspekty přírodní, sociální, urbánní, ekonomické aj. a uplatňování zásad krajinné ekologie.

Z výše naznačených aspektů TUR vyplývá, že TUR rozhodně neznamená odmítnutí rozvoje, ale jeho jiné směřování a jiné prio-rity. Současně může kromě řešení problémů vztahu člověk – Země

znamenat i řešení řady prohlubujících se sociálních problémů, např. nezaměstnanosti, sociálních rozdílů ve společnosti, drog, rasové diskriminace, nezajištění základních životních potřeb pro podstat-nou část obyvatelstva Země, monopolizace a šablonovitosti života společnosti aj.

1.2.3 Strategie udržitelného rozvoje v ČRV ČR je pro trvale udržitelný rozvoj klíčová Strategie udržitelného rozvoje ČR, která byla schválena vládou usnesením č. 1242 ze dne 8. 12. 2004.

Na základě bodu II/2 tohoto usnesení měl být do 30. 11. 2007 předložen návrh aktualizace Strategie udržitelného rozvoje České republiky. Doposud však byla tato aktualizace vzata vládou pouze na vědomí pod názvem „Principy, nástroje a návrh priorit pro dopra-cování aktualizované Strategie udržitelného rozvoje ČR“ a termín předložení aktualizované Strategie byl přesunut na 30. 11. 2009 (Si-tuační zpráva ke Strategii udržitelného rozvoje ČR, 2009).

Strategie z roku 2004 definuje hlavní (strategické) cíle, dílčí cíle a nástroje. Jsou formulovány tak, aby co nejvíce omezovaly nerov-nováhu ve vzájemných vztazích mezi třemi pilíři TUR – ekonomic-kým, environmentálním a sociálním. Strategické cíle pro tyto pilíře a klíčová témata ukazuje tabulka 1.2.

K této strategii byla vydána Situační zpráva, která obsahuje sou-bor 34 indikátorů, které pokrývají všechny tři klíčové pilíře i další klíčová témata TUR stanovená ve strategii a informují o významných skutečnostech ve vztahu k udržitelnosti rozvoje několika způsoby: § Pokud je stanoven konkrétní cíl, tak o jeho dosažení, resp. přiblí-

žení či vzdalování se od cíle. § Pokud cíl není explicitně stanoven, ale existuje možné srovnání

s jinými státy (městy, podniky atd.), pak ukazují toto srovnání. § V případě existence dat v delším časovém období a možné kon-

strukce indikátorů stejnou metodikou pak lze hodnocení doplnit analýzou trendu, která zvyšuje výpovědní hodnotu indikátoru, sama o sobě ale není dostatečná (Situační zpráva ke Strategii udržitelného rozvoje ČR, 2009).


Tabulka 1.2: Strategické cíle udržitelného rozvoje pro jednotlivé pilíře a klíčová témata TUR

Pilíře Strategický cíl

Ekonomický pilíř Udržet stabilitu ekonomiky a zajistit její odolnost vůči negativním vlivům.

Podporovat ekonomický rozvoj respektující kapacitu únosnosti životního prostředí a zajišťující udržitelné financování veřejných služeb (udržitelnou ekonomiku).

Rozvíjet a všestranně podporovat ekonomiku založenou na znalostech a dovednostech a zvyšovat konkurenceschopnost průmyslu, zemědělství a služeb.

Environmentální pilíř

Zajišťovat na území ČR dobrou kvalitu všech složek životního prostředí a fungování jejich základních vazeb a harmonické vztahy mezi ekosystémy, v nejvyšší ekonomicky a sociálně přijatelné míře uchovat přírodní bohatství ČR tak, aby mohlo být předáno příštím generacím, a zachovat a nesnižovat biologickou rozmanitost.

Systematicky podporovat recyklaci, včetně stavebních hmot (snižující exploataci krajiny a spotřebu importovaných surovin).

Minimalizovat střety zájmů mezi hospodářskými aktivitami a ochranou životního prostředí a kulturního dědictví, hmotného i nehmotného.

Zajišťovat ochranu neobnovitelných přírodních zdrojů (včetně zemědělského půdního fondu).

Zachovat strategickou potravinovou soběstačnost ČR.

Sociální pilíř Udržet stabilní stav počtu obyvatel ČR a postupně zlepšovat jeho věkovou strukturu.

Trvale snižovat nezaměstnanost na míru odpovídající ekonomicko-sociálnímu motivování lidí k zapojování do pracovních aktivit.

Podporovat rozvoj lidských zdrojů a dosáhnout maximální sociální soudržnosti.

Udržet vhodné formy rozmanitosti kultur, života venkova a aglomerací. Zajistit kulturní diverzitu a diverzitu životního stylu. Zajistit rovnoprávnost komunit, dosažitelnost služeb dle jejich rozdílných životních potřeb a priorit.

Výzkum a vývoj, vzdělávání

Zajistit stálý růst úrovně vzdělanosti ve společnosti, včetně vzdělanosti v kultuře, a tím zajišťovat konkurenceschopnost české společnosti.

Rozvíjet etické hodnoty v souladu s evropskými kulturními tradicemi.

Zpřístupňovat kulturu všem lidem zejména s ohledem na to, že kultura je základní součástí společnosti založené na znalostech a rozvojový faktor.

Evropský a mezinárodní kontext

Obhajovat a prosazovat národní zájmy ČR v rámci nejširších mezinárodních vztahů, významných mezinárodních organizací i v rámci bilaterálních vztahů.

Dosáhnout splnění mezinárodních závazků ČR v oblasti udržitelného rozvoje.

Přispívat k řešení klíčových globálních problémů udržitelného rozvoje.

Správa věcí veřejných

Podporovat udržitelný rozvoj obcí a regionů.

Podporovat rozvoj veřejných služeb a sociální infrastruktury.

Umožňovat účast veřejnosti na rozhodování a tvorbě strategií ve věcech týkajících se udržitelného rozvoje a vytvářet co nejširší konsenzus při přechodu k udržitelnému rozvoji.

Bránit posilování možností lobbistických a aktivistických skupin vydávat své partikulární zájmy za zájmy udržitelného rozvoje a takto odůvodněné je prosazovat proti zájmům celku.

Zvyšovat efektivnost výkonu a zlepšovat činnost veřejné správy v souladu s požadavky udržitelného rozvoje.

Přijímat opatření při zajišťování vnější a vnitřní bezpečnosti, která by odrážela požadavky ochrany před mezinárodními konflikty a měnícími se formami kriminality, včetně mezinárodního zločinu a zejména terorismu.

Pramen: Strategie udržitelného rozvoje ČR, upraveno

1.2.4 Získávání poznatků o přírodě a životním prostředíČlověk získává poznatky o přírodě a životním prostředí jednak běžnými mimovědními způsoby a jejich předáváním mezi sebou z generace na generaci a jednak vědeckým poznáváním.


O přírodě v užším slova smyslu nám poznatky přináší přírodní vědy. Přírodovědní disciplínou, která se zabývá studiem vztahů exis-tujících mezi živými organismy a prostředím, ve kterém se nachází (stanovištěm), je ekologie. Ta prostředím rozumí všechny neživé (abiotické) prvky, jako jsou teplota a složení vzduchu, minerály v horninách apod., a živé (biotické) prvky, tedy na uvažovaném místě se vyskytující živé organismy.

Podle šíře zkoumaných objektů dělíme ekologii na: § ekologii jedince (autekologie) – nejužší pojem, týká se pouze

vztahu jednoho konkrétního jedince k ostatním jedincům nebo k okolnímu prostředí. Příklad: ekologie zajíce;

§ ekologii populací (demekologie) – zabývá se vztahy mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím. Příklad: ekolo-gie zaječí populace osídlující podhorské louky v Pošumaví;

§ ekologii společenstev (synekologie) – zabývá se vztahy mezi soubo-rem jedinců různých druhů pobývajících na jednom stanovišti (společenstvo). Příklad: ekologie bukového lesa;

§ ekologii biomů – zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii, tedy nauce o rozmístění organismů na Zemi. Příklad: ekologie středoevropských opada-vých lesů. V současné době existuje celý systém ekologických věd.11 Environmentalistika (neboli nauka o životním prostředí) je

vědní disciplína využívající poznatků různých vědních oborů jako ekologie, chemie, fyziky nebo ekonomie, která zkoumá vzájemné působení člověka a ekosystémů. Environmentalistika zahrnuje ochranu přírody, monitoring složek životního prostředí, využívání

přírodních zdrojů, nakládání s energiemi, péči o zdraví lidské popu-lace apod. Zabývá se také prevencí znečišťování prostředí, nápravou vzniklých škod a prevencí nežádoucích zásahů.

Zákonitosti rozvoje člověka a společnosti (včetně jejich vztahu k přírodě a životnímu prostředí) zkoumá řada společenskovědních disciplín, jako jsou filozofie, sociologie, psychologie, ekonomie, politologie (včetně environmentální politiky jako vědní disciplíny) a další.

Z pohledu ekonomiky životního prostředí budou kromě vlast-ních ekonomických teorií a konceptů hrát roli i koncepty etiky, lidských hodnot, potřeb, norem a zájmů, a také vlastnictví a vlast-nických práv. Jak říká Šauer (2008), výsledkem tohoto zkoumání pak mohou být jak poznatky, které vysvětlují skutečnosti a objasňují příčiny a následky, ale také slouží různým subjektům (vědeckým, ale i politickým) k hodnocení a rozhodování o řešení problémů život-ního prostředí.

Otázky a úkoly

1. Jaký je rozdíl mezi ekologií a environmentalistikou? 2. Jaké znáte klasifikace složek životního prostředí a jaký je mezi nimi zásadní

rozdíl? 3. Diskutujte vlastnosti ekologických zákonů. 4. Pokud již byla vydána nová Strategie udržitelného rozvoje ČR, porovnejte ji se

Strategií udržitelného rozvoje ČR z roku 2004.

Související literatura

BEGON M., HARPER J. L., TOWNSEND C. R. Ekologie, jedinci, populace a spo-lečenstva, Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého Olomouc, 1997, ISBN 8070676957.

BRANIŠ, M. a kol. Výkladový slovník vybraných termínů z oblasti životního prostředí a ekologie, Praha: Karolinum, 1999, 46 s., ISBN 8071847585.

BRANIŠ, M. Úvod do ekologie a ochrany životního prostředí, 3. přepracované vy-dání, Praha: Informatorium Praha, 2003, 189 s., ISBN 8073330245.

11 Patří do něj např. obecná ekologie, která se zabývá obecně platnými ekologickými principy, ekologie mikroorganismů, ekologie rostlin, ekologie živočichů a ekologie člověka, zabývající se vztahy mezi příslušnými organismy a prostředím, ekologie moře, v rámci které jsou zkoumány vztahy mezi organismy a prostředím v mořích, ekologie lesa, která zkoumá vztahy mezi organismy a prostředím v lese, ekologie krajiny zkoumající souvislosti mezi částmi krajiny, změny v krajině (včetně důsledků činností člověka), ekologie globální, ve které jsou zkoumány souvislosti a změny na celé planetě Zemi a jejich vliv na život, aplikovaná ekologie zabývající se praktickou aplikací ekologických poznatků aj.

38 EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ 39EKONOMIE, EKONOMIKA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

ČAMROVÁ, L. (ed.) Ekonomie a životní prostředí – nepřátelé či spojenci? Praha: Alfa Publishing a Liberální institut, 2007, 399 s., ISBN 9788086851693.

FIALA, J., HŘEBÍČEK, J. Příprava pracovníků státní správy a samosprávy v ob-lasti prevence znečišťování životního prostředí podle standardů Evropské unie, 1. a 2. díl. Ostrava: VŠB-TU Ostrava, Ekonomická fakulta, 2001, 150 s. a 143 s., ISBN 8070789166.

KOTOVICOVÁ, J. a kol. Ochrana životního prostředí, 1. vyd., Brno: MZLU v Brně, 2004, 82 s., ISBN 8071577499.

MOLDAN, B. Životní prostředí: globální perspektiva, Praha: Univerzita Karlova, 1995, 111 s., ISBN 8070669381.

MOLDAN, B. a kol. Ekonomické aspekty ochrany životního prostředí, Praha: COŽP UK, 1997, 307 s., ISBN 8071844349.

MOLDAN, B. Podmaněná planeta, Praha: Karolinum, 2009, 419 s., ISBN 9788024615806.

OBRŠÁLOVÁ, I., RUDOLF, E. Environmentální ekonomika, Pardubice: Univerzita Pardubice, 1997, 99 s., ISBN 8071941891.

REMTOVÁ, K. Trvale udržitelný rozvoj a strategie ochrany ŽP, Ostrava: MŽP a VŠB-TU, 1996, ISBN 8085368935.

RITSCHELOVÁ, Iva. Úvod do ekonomiky životního prostředí, 1. vyd., Ústí nad La-bem: Univerzita J. E. Purkyně, 2002, 96 s., ISBN 8070444150.

Situační zpráva ke Strategii udržitelného rozvoje ČR, Praha: MŽP, 2009, ISBN 9788072124886.

STONAWSKI, Jiří. Základy ekologie, Praha: Karolinum, 1997, 218 s., ISBN 8070667362.

Strategie udržitelného rozvoje České republiky, 2004 [on-line] [cit. 2010-9-12], dostup-né na: .

ŠAUER, P. Základy ekonomiky životního prostředí, Praha: Nakladatelství a vydava-telství litomyšlského semináře, 2008, 115 s., ISBN 9788086709130.

ŠAUER, P., DVOŘÁK, A. a kol. Úvod do ekonomiky životního prostředí, Praha: VŠE, 1997, 154 s., ISBN 8070795484.

ZELENKA, J., ŠTEJFA, J. Environmentální a ekologický slovník vybraných pojmů, 1. vyd., Hradec Králové: Gaudeamus, 2000, 183 s., ISBN 8070416270.

2. EKONOMIE, EKONOMIKA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ

Tato kapitola ukazuje hlavní ekonomické souvislosti ochrany život-ního prostředí, které jsou aktuální zejména v zemích OECD, resp. Evropské unie, a porovnává je s přístupy uplatňovanými v ČR.

2.1 Ekonomická činnost a životní prostředí

JANA SOUKOPOVÁ

Je zřejmé, že jakákoli ekonomická činnost se nutně dotýká život-ního prostředí. Tento vztah má několik základních forem. Ve vztahu k životu člověka i všech živých organismů životní prostředí člověku poskytuje a zabezpečuje: § ochranu proti kosmickým vlivům; § relativně stálé fyzikálně chemické podmínky pro život; § pitnou vodu v rámci přírodního koloběhu vody; § zdroje látek; § přirozenou dekontaminaci; § fertilitu půdy; § zdroje energie; § biologické zdroje a § životní prostor.

Ve vztahu k ekonomické činnosti životní prostředí poskytuje (Štěpánek 1997): § vstupy pro ekonomickou činnost – obnovitelné i neobnovitelné

přírodní zdroje (rostliny, zvířata, paliva, nerostné suroviny); § místo pro průmysl, zemědělství, komunikace i obytná sídla; § místo pro zbytkové látky z výroby a spotřeby (emise, odpady,

teplo, hluk); § spotřební materiální i imateriální statky (vodu, čistý vzduch,

estetické hodnoty).


Člověk životní prostředí využíval a ovlivňoval od počátků své existence. Po celá staletí však tento vztah nebyl společností vnímán jako konfliktní nebo negativní.

Pro pochopení vývoje znečišťování životního prostředí a va-zeb s ekonomickou činností je nutné vidět souvislosti s etapami historického vývoje lidské společnosti, které můžeme shrnout následně: 1. etapa, zahrnující starověk, středověk a novověk (až do průmys-

lové revoluce), kdy zásadním znakem jsou malé nároky na pří-rodní zdroje;

2. etapa, od průmyslové revoluce, kdy základním znakem této etapy je znehodnocování životního prostředí regionálního charakteru;

3. etapa, od vědecko-technické revoluce, kdy začíná globální cha-rakter problémů životního prostředí;

4. etapa, současnost, ve které existuje reálná hrozba nevratných změn a jako zásadní se jeví strategie prevence.K základnímu obratu tedy dochází s růstem počtu obyvatelstva

a zejména s růstem potřeb. Ukazuje se, že zatímco potřeby rostou neomezeně (ať jsou již vyvolávány skutečně či uměle), stávají se statky životního prostředí stále více omezenými, a tím stále více v ekonomickém smyslu „vzácnými“.

„Ekonomický zákon vzácnosti říká, že statky jsou vzácné, když neexistuje dostatek zdrojů k produkci všech výrobků a služeb, které lidé chtějí spotřebovávat“ (Štěpánek 1997).

Tržní prostředí ve vztahu ke kvalitě životního prostředí funguje neefektivně – není citlivé na překračování limitů únosnosti. Dochází k překračování asimilační schopnosti přírody, a tím i k narušení ekologické rovnováhy prostředí v důsledku nadměrné produkce škodlivin nebo v důsledku nevratného nadměrného čerpání neob-novitelných zdrojů.

V minulém století lidské aktivity vážně narušily mnohé z životně důležitých mechanismů. Právě proto, že zdravé životní prostředí je předpokladem existence člověka na zemi, stále více poutají pozor-nost odborné i laické veřejnosti problémy životního prostředí, a to na lokální, regionální nebo globální úrovni.

Klasifikace problémů životního prostředí z hlediska možnosti řešení (poradní výbor OSN): § Problémy lidských sídel – lokální – souvisí s územím s vyšší

koncentrací obyvatelstva, kde je převažující umělé prostředí; jsou v kompetenci národních vlád, ale mohou mít i mezinárodní aspekty.

§ Územní problémy – regionální – jsou problémy již většího území a oblastí včetně vnitrozemských jezer a pobřežních vod; jsou v kompetenci národních vlád a je při nich důležitá také mezistátní spolupráce.

§ Globální problémy jsou problémy světových rozměrů, které jsou v kompetenci všech zemí a řeší se na základě mezinárodních dohod. Mezi globální problémy životního prostředí dnes patří převážně:

– globální oteplování; – narušování ozonové vrstvy ve stratosféře; – kyselé deště; – ohrožení biologické diverzity; – degradace půdy; – znečištění vod (povrchových i podzemních); – růst spotřeby přírodních zdrojů a – masivní produkce odpadů (zejména nebezpečných).

Za hlavní věcné příčiny vzniku problémů životního prostředí se zpravidla považují: § růst světové populace; § překotná urbanizace; § prudký hospodářský růst; § technologické změny zatěžující životní prostředí (fosfáty, freo-

ny,…) a § předimenzované spotřební vzorce chování člověka.

Prudký hospodářský růst a s nimi související předimenzované spotřební vzorce chování člověka mají hlavní příčinu v tržní eko-nomice.


2.2 Ochrana životního prostředí a ekonomie

JANA SOUKOPOVÁ, BARBORA KAPLANOVÁ

Ekonomický a environmentální přístup se liší v základním pohledu na využití přírodních Zdrojů obecně i ve způsobu řešení problémů. Pro ekonomiku bylo životní prostředí po dlouhou dobu jakousi zásobárnou, poskytující nezbytné vstupy – což platilo i obráceně. Základní disharmonie a dualismus obou přístupů se odráží v před-mětu zkoumání, v pojmosloví i v metodice obou oborů.

Praktická nezbytnost sladit ekonomický přístup s hledisky ochrany životního prostředí se však v poslední době stává nezbyt-ností a tomu odpovídá i nutnost vytvořit nezbytné přechody mezi disciplínami především prostřednictvím vhodných pojmů.

2.2.1 Vývoj environmentální ekonomiePro lidstvo je velmi charakteristické, že mnohem dříve, než vznikla environmentální ekonomika (ekonomika ochrany životního pro-středí), vznikla ekonomika přírodních zdrojů (neboli ekonomika využívání životního prostředí). Ekonomika přírodních zdrojů se formovala již na počátku 19. století, kdy vznikly např. základy lesnické ekonomiky (jako vědy o racionálním využívání lesní půdy k produkci dřeva) či základy zemědělské ekonomiky. Avšak teprve o jeden a půl století později, s nástupem masové výroby v mnoha zemích po druhé světové válce a při rychle rostoucím počtu oby-vatel světa, kdy se začalo významně zhoršovat životní prostředí v mnoha zemích, se začala formovat environmentální ekonomie a ekonomika (ekonomika životního prostředí).

Počátky environmentální ekonomie můžeme sledovat od 50. a 60. let 20. století, a to zejména v Severní Americe, kde se v tomto období začala projevovat snaha o hodnocení nákladů a přínosů politiky životního prostředí a snaha o hodnocení přínosů environ-mentálních veřejných projektů (Krutila a Eckstein 1958). Později se v odborné literatuře začaly objevovat i statě o vlivu čerpání přírodních zdrojů na ekonomický růst (Dasgupta, Heal 1979;

(Ritschelová 2002). Hlavní pokrok však byl v metodice hodnocení dopadů na životní prostředí (hlavně v oblasti znečištění ovzduší a vody). Později se řešily souvislosti ekonomického růstu a čerpání přírodních zdrojů.

S rostoucím znečištěním životního prostředí v průběhu 20. sto-letí byla stále větší pozornost věnována ekonomické analýze této problematiky. V polovině 20. století se pak ekonomie životního prostředí vyčlenila jako samostatný obor, který zkoumá: § jak ekonomické aktivity ovlivňují stav a vývoj životního pro-

středí; § jaké jsou nástroje a možnosti ovlivňování těchto vztahů a § jak ovlivňuje stav a regulace životního prostředí hlavní makro-

ekonomické agregáty (hrubý domácí produkt, inflaci, zaměstna-nost, distribuci a redistribuci důchodů aj.)V historickém vývoji ekonomie životního prostředí je možné

odlišit dva hlavní proudy, které vycházejí z různých ekonomických škol: 1. Environmentální ekonomie navazuje na neoklasickou ekono-

mii a v centru jejího zájmu je efektivní alokace vzácných zdrojů mezi vzájemně si konkurujícím užitím.

2. Ekologická ekonomie vychází z klasické ekonomie a na rozdíl od environmentální ekonomie klade důraz na vzájemnou pro-vázanost ekonomických aktivit na přírodě. Vychází z toho, že přírodní ekosystémy podporují ekonomické systémy a zabývá se také dopady ekonomiky na přírodu. Jako hlavní priority má udr-žitelné řízení ekonomického a ekologického systému v časovém horizontu delším, než uvažuje konvenční ekonomická analýza (Ritschelová 2002). Rozdílem mezi oběma směry je různé chápání pojmu hodnota.

Environmentální ekonomie se zaměřuje na potřeby lidí (poptávku), kdežto ekologická ekonomie se zaměřuje na vědecké a environmen-tální důsledky ekonomických rozhodnutí (nabídku). Jestliže se en-vironmentální ekonomie zaměřuje na efektivní alokaci zdrojů, pak ekologická ekonomie na výpočet nákladů a příjmů (cost-benefit) přírodních zdrojů.


2.2.2 Životní prostředí jako veřejný environmentální statekJak již bylo řečeno, dobrý stav životního prostředí je předpokladem existence člověk

EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ · 2011. 11. 19. · Ekonomika životního prostředí, jak ji...

Documents

Transcript of EKONOMIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ · 2011. 11. 19. · Ekonomika životního prostředí, jak ji...