1

CZ3SŁAWŁŁM1Ł0SZ

MYSL1VCŮV R0K

0

h�st

2

3

4

3 1

10

brno ����

6

7

CZ3SŁAWM1Ł0SZ

MYSL1VCŮV R0K

deník ����—����h�st

8

Czesław MiłoszRok myśliwego

Copyright © Th e Czeslaw Milosz Estate, 1990All rights reservedTranslation © Josef Mlejnek, 2011Photo © Karel CudlínCzech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011Vydání bylo podpořeno Institutem knihy —překladový program © POLANDTh is publication has been funded by the Book Institute — the © POLAND Translation Program

isbn 978-80-7294-513-9

9

PŘEDMLUVA

Proč jsem zvolil takový podivný název? V prvé řadě proto, abych připomenul knížku, kterou jsem měl rád za svých školních let a která se i stejně jmenovala. Napsal ji Włodzimierz Korsak, který nebyl nikdy řazen k literátům, ale byl znám mezi milov-níky přírody, obzvláště té, jejíž prapůvodní krásou se mohly chlubit země Velkoknížectví. Korsaků bylo mezi šlechtou ze-jména v Bělorusku velmi mnoho („U každého křoví Korsáček si hoví“). Pocházel z oblasti Vitěbska. Po první světové válce zů-stal v Polsku a za své povolání si vybral lesnictví, ale také psal. Román pro mládež Stezkami přírody vypráví o prázdninových zážitcích dvou chlapců v místech, kde se narodil. Stejný časový posun zpátky a stejné obrazy krajiny přináší román s milostným příběhem V pralese. Hlavním tématem obou děl je lov a pozo-rování zvířat. Korsak někdy svá líčení doplňoval kresbami tuší, velice pěknými, které rovněž dokazují, že ho zajímalo nejen umění, ale také přesnost a věrnost detailů. Vděčím mu za mno-hé ze svých znalostí ptáků a čtvernožců, a je tedy zcela na místě vzdát mu hold tím, že od něj převezmu název.

Myslivcův rok je kalendářem činností rozdělených do jed-notlivých měsíců, a je tak příručkou myslivosti, která pocho-pitelně platí především pro lesy severu. Moje knížka nemá nic společného s touto tematikou, zato hodně s formou kalendáře. Je zápisníkem za období jednoho roku, od srpna roku 1987 do srpna 1988. A protože se ve svých záznamech, pořizovaných denně nebo po několika dnech, vracím k dávným událostem, jež jsem zažil, a k lidem, které jsem poznal, proplétá se na těchto stránkách minulost s přítomností.

Onen rok jsem prožil v Berkeley, ale nejenom tam, často jsem odjížděl na autorská čtení na různá místa ve Spojených státech a také do Evropy. Proto řada záznamů pochází z letadla nebo letiště. Cest bylo méně než předtím v osmdesátých letech, ale i tak jsem cestoval dost pilně.

10

Existuje i jiné vysvětlení názvu. Mladistvá snění o výpra-vách „stezkami přírody“ se nevyplnila, přesto jsem se stal mys-livcem, i když jiného druhu: mou lovnou zvěří byl celý viditelný svět a já jsem celý život zasvětil pokusům zachytit ho ve slovech nebo ho slovy zasáhnout. Bohužel, tento myslivcův rok už při-náší pouze úvahy o nesouměřitelnosti záměrů a výsledků, a to i přesto, že knihy, které jsem napsal, by zaplnily celou poličku. Opakuji si slova básně Robinsona Jeff erse, kterou jsem kdysi přeložil, a mnohem zřetelněji než kdykoli předtím vidím, že bych ji mohl zvolit za motto veškeré mé tvorby:

miluj divokou labuť

„Mám odpor ke svým básním, ke každému slovu.Ach, jaké to jsou vybledlé, chabé pastelky, které stálemarně usilovaly zachytit vlnící se linii trávy a ptačí hrdlo,vibrující při prvním svitu jitřního nebe.Ach, má začmoudlá zrcadla popraskala.Kéž bych zachytil, když už ne nádheru věcí, aspoň jediný odlesk.Jsem špatný lovec, moje kule je ulita z vosku.Kde je skvělost lva, labutí let, uragán křídel?“— Ta divoká labuť světa není cílem pro lovce.Lepší náboje než tvůj minuly bělostnou hruď,lepší zrcadla než tvoje se rozpukla v plameni.Odpor… k sobě. Opravdu? Rozum, který slyšíhudbu a burácení křídel, oko, jež si pamatuje,máš milovat. Miluj divokou labuť.

Soubor záznamů z období jednoho roku leží přede mnou, a já, abych se přiznal, váhám jej vydat. Protože je možné chtít stvo-řit sebe sama a představit svůj obraz v podobě, v jaké ho mají podle našeho přání převzít další generace, což je obecně při-jímáno a nevyvolává to námitky. Nabízí se otázka, nemáme-li postupovat téměř naopak: odhalovat své slabosti, předkládat

11

pokřivený životopis jenom proto, že je to tak zaznamenáno v zápisníku vedeném původně jen pro vlastní potřebu. Určitě tu hrála svou roli i myšlenka na budoucí čtenáře, a provinil bych se proti pravdě, kdybych to chtěl popírat. Avšak žádný ideální obraz mne samotného, takového, jakým bych si přál být viděn, se neobjevil, a kladu si otázku, co bude nějaký můj budoucí živo topisec schopen rozšifrovat z mozaiky, v níž se odráží osud postavy, která je i pro mne samého záhadná.

Váhám tedy, a pokud tento svazek vydám, místo abych ho pro několik přátel rozmnožil na stroji, znamená to, že jsem do-spěl k určitému odstupu či shovívavosti, aniž jsem si tak úplně jistý, nejednám-li ve vlastní neprospěch.

12

13

1. SRPNA 1987, BERKELEY

Neustálý údiv, každý den — započal jsem sedmdesátý sedmý rok života. Opakuji si to, a nedokážu sám sebe přesvědčit, že to tak skutečně je. A že to, co se nyní ve mně a kolem mne odehrává, se neodehrává někde jinde, ale zde, v Berkeley, v Kalifornii (ta-kovou dálku od Vilna).

Krásné léto, zatím jen málo dní v mlze, a když, tak ji slun-ce rozežene kolem poledne. Květiny na dvorku přímo šílí z pře-bytku: heliotrop, lobélie, petúnie, impatience původem z Nové Guineje. Princess tree kvete už měsíc a pokvete až do pozdního podzimu. Před rokem vysazený italský buckthorn [řešetlák] je pořád bídný, protože ho okusují jeleni, kteří spásli skoro všech-ny květy i na okolních křovinách.

Včera večer znovu po hořejší cestě podél Grizzly Peak, jsou tam zaparkovaná auta, lidé obdivují velkolepý pohled dolů na zátoku, mosty, San Francisco, Oakland, slavné barvy zdejších západů slunce, stejně jemné jako východní malířství, nepatrně jakoby zastřené šedým povlakem. Potom sauna a plavání v ba-zénu pod temným nebem, obracíme se na znak a pozorujeme hvězdy, i když každou chvíli je to otevřená otázka: je to hvězda, nebo letadlo, anebo meziplanetární loď?

2. SRPNA 1987

„Nevěděl jsem, že pahorky Berkeley budou poslední,“ říkám v jedné své básni. Třeba nebudou, protože dokud člověk žije, ni-kdy neví, ale vypadá to tak, že nejspíš budou. Vilno je Atlantida, a svůj život v dnešním Polsku si nedokážu představit, i když jsem je navštívil v období Solidarity. Paříž se pro mne vylidnila, když postupně zemřeli tři moji přátelé. Zygmunt Hertz,3 otec Sadzik4 a Kot Jeleński.5 Ostatně, ať už bych bydlel kdekoli, vždy bych měl pocit odtrženosti. Stejně jako tady, kde nemám téměř žádný důvod sjíždět dolů do města.