Digitized by the Internet Archive

in 2011 with funding from

University of Toronto

http://www.archive.org/details/cyrillmethodOO

v

cíli i iWm

STUDIE HISTORICKÁ A ASOVÁ.

NAPSAL

F. ŽILKA.

v PRAZE.NÁKLADiiM SPOLKU KOMENSKÉHO.

1906.

CENA 40 HALÉ.

n^h^^t

Gijrill a Bfethodj,

Studie historická a asová.

Napsal

F. ŽILKA.

)^^^?N^

v PRAZE.Nákladem Spolku Komenského

1905.

JAN 1'

Tiskem F. Hoblíka v Pardubicích.

fqzšíení a utvrzení kesanství mezi

1) 9^,^,^y ^ vytvoení samostatné a dojisté aspo míry svérázné církve,a tím i úastenství ech na ev-ropské kultue mravní i osvtovéjest v obvyklém tradiním pojetídjm pímn spojeno nerozlun se

jmény Cyrillai) a Methodje, ))slovan-ských^) apoštol i vrozvst «. Nebyliovšem ))soluští3) bratí« první, s nimižse známost nového náboženství a prvníjeho org-anisace dostala mezi eské knfeny.

/) Pvodní jméno Cyrillovo bylo Konstantin, estnýpívlastek „filosof'. Cyrill jest jméno klášterní, až nakonci života v Sím pijaté, ale v legendách a z nichpak v historii bžnjší. Proto ho užíváme pravidelné1 v teto stati. — Moravané si petvoili toto jménona rCrhu". a tu a tam pekládali (nesprávn) Me-thodje

,. StrachOtou".') V této všeobecnosti Oznaení nepiléhající a pí-

liš cestne, ješt mén pesné než název „apoštolaNemcu'* pro Winfrida Bonifáce.

') Dle rodného msta Solun ve Thrácii, bývalé Te-saloniky, do níž prvním kesanm apoštol Pavelnapsal epištoly. Není bez zajímavosti tato souvislosts kesanským prvovkem. Na dvodech o nic pev-njších založil duchaplný nmecký bohoslovec dom-nnku, že v maloasijské Galácii byli první germánštíkesane, že tedy Pavlova epištola ke Galatským iepsaná tež germánským kmenm pímo.

1*

Morava'') totiž, objímající kraje nejennynjšího markrabství, nýbrž i ást Rakousa uherského Slovenska hluboko do vnitradnešního uherského království smremvýchodním i jižním, bývala v sousedskýchi nepátelských stycích s íší franskou^a pi této živé výmn a bezprostedníblízkosti vnikalo do zemí slovanskýchs jinými ády též kesanství, a to pirozenéi umle, misijní expansí, to jest rozšio-váním ze vrozené životní síly tohoto ná-boženství, i s pozadními úely jeho vy-znavav i ochránc v adách knží aprelátv i rytív a panovník. Tento zjev

shledáváme nezídka v djinách kesan-ské misie ve stedovku zvláš, a jmeno-vit dynastie (rod) a íše Karlovc chápalatakto svj djinný úkol vi Slovanmve stední Evrop^).Pomr poplatnosti velkomoravské íše

za Mojmíra naproti íši Karla Velikéhopinášel s sebou též závislost na správ

^) v 8. a 9. století pedstavuje Morava útvar

národopisn i politicky vyvinutjší než sousední Cechy;v/voj z kmenového nebo plemenného zízení v ná-

rodní a státní udal se tam rychleji a díve než v echách,tak že v 8. a 9. stol

,patrn již o nco díve, sply-

nutí nkolika píbuzných kmen jest hotovou vcí,kd^^žto v echách, kde tento proces pokraoval po-

maleji, v té dob nevidíme ješt jednotného národaani íše, nýbrž jsme svdky evnivého zápasu rzných,ovšem píbuzných kmen a rod.

^) Píklad: Karel Veliký a Slované pobaltští a po-

labští; ne jednou bylo síení kesanství záminkou aprostedkem šíení politické moci a íše, ímž zmínniSlované pozbyli nejprve samostatnosti státní a paki svéráznosti národní. — Bez kesanství by se ovšembylo gtalo totéž stejn.

církevní, tak totiž, že kraje moravské a

eské byly pokládány mlky i právn za

misijní pole biskupa pasovského a jehonadízeného arcibiskupa solnohradského.

Soused a protivník Mojmírv Pribina,

kníže nitranské, dal se poktíti na svémhrad Nite od solnohradského arcibiskupa.

Cesta od Pasová a Salcburku do Nitry vedlavelkomoravskou íší, a ti, kdož po ní šli

s Evanjeliem aneb i jen se ktem, zane-chali stopy též v íši Mojmírov.

Vedle bavorských a vbec nmeckýchhlasatel (vedených mimo opravdovouhorlivost misijní namnoze též politickými

zetely svých svtských pán, nehledk touze po výhodách plynoucích z roz-

šíení vlastní církevn správní moci a ze

zabrání nového území pod pravomocdiecéze) pracovali mezi Cechy bezpochybytéž pímí vyslanci z íma a z Itálie veslužb ímského patriarchy. Byla Moravasvou polohou a zvlášt též národnostísvých obyvatel sporným polem meziobma tehdy již k úplnému rozštpeníspjícími a zralými ))sesterskými^« polo-

vicemi církve a jejich ))hlav« v ím a

v Caihrad. Nejen panovníci svtštímli tedy své politické pohnutky, kdyžpodporovali biskupy svého území v mi-sijních snahách; týmž právem a skorotouže mrou lze mluviti o » politických

«

t. j. zevních, spíše na území a rozšíeníterritoriální pravomoci se vztahujících pí-inách a pohnutkách v samých » duchov-ních « hlavách církve v ím i Caihrad.

6

Osud pivtlení Bulharska^) byl tu ty-

pickým.Uritou událost a pesné datum v tchto

celkem nezaruených legendách a nepesn historických dohadech pedstavujekest ezenský r. 845. Nkolik'^) leclinebo vévod eských, kteí se vzbouiliproti knížeti, uchýlili se po porážce kukráli Ludvíkovi Nmci do ezná a dali

se poktíti, na dkaz svého pátelskéhosmýšlení k nmu, aby si zabezpeili jehopomoc. Jako byl tmto vévodm kestjenom politickou pomckou z nouze, bezvnitní poteby a oprávnnosti, tak mlbýti též Ludvíkovi jen oporou k výbojm.Vnitn neml pímých následk pro po-

kestní Cech; spíše vzbudil svými po-

hnutkami v zemi odpor.Nebyli tudíž ))Soluští bratí « prvními

apoštoly kesanství mezi Cechy a Mo-ravany. Jestliže se pes to tém všeckazásluha bžn piítá Cyrillovi a Metho-djovi, ano nespokojují-li se djepisci do-

staten estným názvem apoštol wmo-ravských((, nýbrž pikládají jim hyperbo-licky titul apoštol » slovanských ((, je

v tomto nazírání ješt píliš mnoho tra-

diní piety, nkdy též mimovolné i vdomévlastenecké a církevnické nadsázky a

**) Bulhai byli v kesanství ástené již poznanémdle legendy utvrzeni naším vrozvstem Cyriliem, tedy

z Caihradu. Král Boris však chtl — z odporu proti

císai caihradskému — pipojiti se k ímu, papežjej v tom podporoval, ale na koncilu v Caihradr 869. bylo Bulharsko pidleno patriarchovi caihrad-skému.

') trnáct.

nedosti kritické pesnosti^). Zájmy církví

o vlastenectví kíží se tu s povinnostmivdy a historické pravdy, a posud zájmyvítzily nad povinnostmi.

Jest jisto, že kesanství na Moravu a

mezi Cechy vnikalo ped Cyrillem a

Methodjem a vedle jejich práce. Anovzhledem k tomu, jak pomíjitelné bylojejich dílo, jak rychle a dkladn zmi-zely jeho stopy, mže býti sporno, bylo-li

jejich pokusem dílo pokestní vbecurychleno neb i jen usnadnno. Odkazo-vati na pobaltské a polabské Slovany a

jejich odnárodnní nebo zniení a dovo-zovati z toho národní význam cyrillo-

methodjství, není správno, ponvadž tu

není pesné analogie: u nich píinoukonce nebylo pokestní, ani pímo po-

kestní z germánské íše, nýbrž politické

podrobení, které by bylo nastalo' bezkesanství nebo po slovanských mi-sionáích s týmiž smutnými následky.Moravané nebyli uchránni téhož osudunjakou cyrillomethodjskou formou cír-

kevní a církevním a spisovným jazykem(vždy samostatnost církevní správy bylavelmi krátká), nýbrž tím, že si zachovalipolitickou samostatnost.Jaký jest tedy význam osob a snah

Cyrilla a Methodje? Pokud jest oprávnnnázev wslovanských apoštol « ? Jaký stupe

") Vztahuje se snad na dívjší Cyrillovy misijní

pokusy mezi Chazary a Bulhary, které však naprosto

se nezdaily. Nebo se pi tom hledí již na pozdjšípíslušnost Rus ku slovanskému ritu? To není v pí-inné historické souvislosti

!

8

vývoje znamená jejich pokus a jakou pí-pravnou fázi eventueln k navázání v pí-tomnosti?Na to vše bude odpovdí, vlastn po-

kusem odpovdi tato studie.

Prameny historické pro tento oddíl

eských djin jsou neetné a mimo to

rzné vdecké ceny.

Pvodní a nejspolehlivjší listinný ma-teriál najde djepisec v listech papežských,(Jana Vílí., Hadriána II., Štpána VI.), které

se týkají spor církevn-právních a po-

chybností i hádek vrouných té doby,listech psaných Methodjovi a souasnýmpanovníkm, a mimo to v žalobách, pro-

testech a protispisech nmeckých biskup.Ve druhé ad stojí legendy: jedna

o svatém Cyrillu (latinská), dv slovanskéo obou bratích, a tvrtá, ecká, o Kle-

mentovi.O vdecké cen legend jest mínní ne-

sporno: legendy nejsou historií, nýbržpoesií, a namnoze též tendenní tak, žedjinné jádro jednak utápjí, jednak pi-zdobují a pozmují, ano i pímo vymý-šlejí. Mimo to z tchto jmenovaných tylegend ti mají spolený pramen, bezpo-chyby Methodje samého.

Z tchto zdroj pokusíme se sestrojiti

kriticky, co asi dnes lze s bezpeností ício tomto období eských djin.O významu Cyrilla a Methodje skute-

ném, ale i domnlém jen, avšak spolu též

9

o nejistot v oceování jejich dosud vlád-

noucí svdí ten zajínnavý zjev, že o nich

byla napsána celá literatura ve všech snadvzdlaných eech zemkoule, jež samao sob by tvoila rozsahem slušnou kni-

hovnu: poítá se na 1500 knih a knížek.

Z eských a nejblíže nám pístupnýchruských a nmeckých spisv uvádíme:Prameny listinné otištné^v Erbenovýcha Emlerových Regestech; Štulc: Život sv.

Cyrilla a Methodje 1857; Procházka: Život

sv. Methodje 1885; Lavrovskij: Kirill a

Metodij 1863; Wattenbach: Beitrage zurGeschichte der christl. Kirche in Mahrenund Bohmen 1819; Ginzel: Geschichte derSlavenapostel Cyrill und Methodius 1857.

Mimo to píslušné oddíly ve všeobecnýcha církevních i literárních djinách. Pozo-ruhodnou, duchaplnou, originelní sUidii

s nových, kritických hledisk napsal ber-

h'nský slavista, (Polák, ímský katolík) proí.

A. Brúckner: Pravda o wslovanskýcn apo-

štolech « a jich psobení. Naše doba r. XI.

(1903/4) seš. 3.-6.

Pozvání, píchod a první práce Cyrilla

a Methodje na Morav souvisí s osobouvelkého knížete moravského Rostislava.

U nho myšlenka pokestní Moravy vy-

spla, uzrála a nabyla urité formy samo-vStatného církevního útvaru. Zmiovali jsmese — mluvíce o íránských panovnících a

nmeckých biskupech — o politických po-

hnutkách k misijním snahám. Abychom

10

byli na všecky strany spravedliví, netajíme,že u Rostislava též rozhodovaly v adneposlední úvahy rázu zevnjšího, poli-

tického. Sám byl kesanem (jako také již

jeho Ludvíkem sesazený pedchdce Moj-mír), kesanství tudíž znal po obsahovéstránce i po stránce jeho mravní, povaho-tvorné síly. Ze si tudíž pál, aby jeho íšese stala kesanskou, tomu se nedivíme.Ale k tomu se pidávaly dvody rázuzevnjšího: vdl, že vedle sousední íšekesanské a nad to s ímskou hlavoucírkve od Karla Velikého tak spojené a

v misii spatující své osvtové (vedle jiných)

poslání, neudrží se klidn íše pohanská.Cítil dále, že by s ní ani vnitn nemohlakonkurovat. Pokestní své íše tudíž si

pál. Toho mohl dojíti sice pímým pro-

stednictvím této íránské íše a psobenímjejích biskupských sídel, ale ovšem zacenu, již zaplatiti nehodlal ani nesml:za cenu spojení, vlastn podízení podcírkevní pravomoc duchovních knížat.

Duchovní a církevní závislost byla po-

mckou a pedchdkyní závislosti duševnía osvtové a konen i politické,státní, právtak jako je svoboda náboženská, svobodasvdomí a pesvdení matkou svobodyveškeré, i politické. Vedle toho rozhodovalau Rostislava praktinost a možnost rychléhoúspchu pomocí kazatelv a uitel zna-

lých domácího jazyka.

Ze všech tchto dvod uinil Rostislav

p^okus, opatiti svému lidu vrozvsty naímu a blízkých biskupech nezávislé a

znalé jazyka aspo píbuzného, z východní

11

polovice církve, z Caihradu. I požádalprý císae Michala III. o misionáe. Le-genda pipisuje Rostislavovi poslání tohotoznní: wJakož Boží milostí zdrávi jsme,pišli k nám uitelé mnozí kesané zeVlach, ecka i Nmec, uíce nás rozlin.Lid náš pohanstva se odeknul a v zákonukesanském žije. A my Slovené prostýjsme lid a uitele nemáme takového, kterýžby v našem jazyku pravou víru ke-sanskou hlásal (kdo by nás nauil pravda rozum nám pravil), aby také jiné zemvidouce to podle nás uinily. Pošli námtedy, pane, biskupa i uitele takového,jenž by nám napravil všecku pravdu,nebo od nás na vše strany dobrý zákonvychází.(( Na to dle téže legendy císaodpovdl: ))Bh, jenž velí každému, abyv bezpené rozumní pišel a na 'Vtšíse skutek mužil, vidv víru tvou i podntítvé, uinil nyní v naše léta, že nalezenojest písmo k ei vaší, ehož posud nebylo,abyste i vy piteni byli k velikým ná-

rodm, jež slaví Boha svým jazykem.I vypravili jsme toho, jemuž to Bh zjevil,

muže estného a blahovrného i zbhléhov písm filosofa. I pijmi jím dar vtší a

estnjší nade všecko zlato i stíbro i nadkamení drahé a nad nejskvostnjší zboží.

I podporuj ho kepko a utvr všeckasrdce, aby získala Boha. Pobu všech, abynelenili, než ujali se cesty pravé; všaki ty, pivedeš-li jich piinním svým v Božírozum, pijmeš mzdu svoji za to i v tomtoi na onom život za všecky duše, ježto

uví v Krista Pána našeho, od nynjška

12

až do skonání svta, a památku svou z-stavíš ostatním pokolením podobn jakoveliký cár Konstantin.

«

Filosof, jejž císa Michal tímto listem

Rostislavovi doporuuje, jest Konstantin,který se svým bratrem Methodjem r. 863.

ze Solun na Moravu pišel.

Oba byli rodáci soluští, z msta po-

bežního u Egejského moe v Thrácii,

bývalé Makedonii, obchodního, bohatéhoa ueností, školami proslulého, eckého,avšak s okolím proniknutým živly slo-

vanskými. Otec jejich byl Lev, zámožnýa vážený vojenský velitel ())drungarius«).

Dohady o slovanském pvodu rodiny jsoubezpodstatny, a lze s uritostí tvrditi, žepi nich pání bylo matkou myšlenky.Jako rok narození Konstantinova se udávár. 827. Brzy, r. 842 osieli bratí. Konstantin,naklonný povolání uenému a stavu du-

chovnímu, odebral se do Caihradu a byl

dle legendy nehistorické vychováván spo-

len s budoucím císaem Michalem (o 12

let starší!) pod vedením proslulého, ue-ného, pozdji schismatického patriarchy

Focia^j, s nímž udržoval i pozdji pátelskéstyky. Vnoval se stavu duchovnímu, stal

se knihovníkem patriarchátu^ ())Chartophy-

lax«) a uitelem filosofie. (estný název

^) Focius (Photius) jako patriarcha první na asspšn dal výraz dávným snahám východní polovice

církve o osamostatnní od porucenství ímského papeže.

R. 867 dal na snmu papeže do klatby. Roztržka se

urovnala, ale vnitní jednota nenastala. Schisma t. j.

úplné rozdlení nastalo 1054 za patriarchy MichalaCaerularia.

13

wfilosoítt). Methodj vyvolil svtské povo-lání: byl vládcem jednoho knížectví, ale

pozdji se stal mnichem na Olympu v Thes-salii, kde se zase sešel s Konstantinem.Ped misií na Morav pipisuje legenda

obma bratím (ale u Methodje jest to

pochybno) pípravnou innost podobnéhodruhu mezi Kozary (Chazary, kmen finsko-

turecký u Azovského moe) a Bulhary.Na Moravu pišli roku 863 pipravení

na práci nastávající, znajíce slovanské ná-

eí z okolí soluského, pro nž Cyrill

sestavil zvláštní propracovanou, piléhavouabecedu na základ eckých písmen, vy-

pomáhaje si z jiných eí znakami prozvuky slovanským jazykm vlastní, jichž

etina nemla.^^) Touto abecedou psali

'") O to, která z obou starých slovanských abecedjest dílem Cyrillovým, zda cyriUika i glagolice,jest dávný spor mezi filology. Pro ^cyrillskou* mluvíjejí jméno a tradice. Ale véda se kloní nyní rozhodnk názoru, že Cyrill sestavil tak nazývané glagolsképísmo, kdežto cyrillika že jest asi o století mladší.

(Šafaík). — Cyrillika, opírající se o velké litery ecké(unciálové písmo), jest jednodušší, úhlednjší, itelnjší,

praktitjší; glagolice, vycházející z bžného písmaeckého (kursivního), jest složitjší, umlejší, ménpkná, mén snadná a mén praktická. — Glagolice

Ibyla vytlaena eckým písmem (obohaceným jenomnkolika glagolskými znakami), které vládne dosudv ruštin. Glagolice se zachovala jen v Macedonii a

mezi Chorvaty jako „abeceda sv. Jeronýma-*.

Briickner shledává v Cyrillov díle i jeho slovanské

abeced snahu ctižádostivou — ne nízce nýbrž vevelkém slohu — ,. státi ?e apoštolem nkterého národa . . .

kesanské víe získati celý národ, církev jim zaíditi

jako mli Koptové, Arméni, Syrové a j. . . Ped bra-

nami Solun poíná se rozpínati nezmrný slovanskýsvt, tajuplný . . . Myšlenka, pro tyto Slovany býti za-

kladatelem zvláštní lidové církve . . . která by uzná-

14

peklad Písem svatých, o néž se hned po-

koušeli aspo v ástech, a peklad boho-služebných obadních lekcí a zpv.Náeí slovanské ^^), jímž se soluští

bratí s Moravany mohli dorozumívati,nebylo ovšem totožno s jazykem na Mo-rav bžným, ale bylo pece snadno sroz-

umitelno a pirozen nekonen bližší

než latina— jazyk obadní— a nmina —jazyk obcovací nmeckých knží, kteík úelm misijním ovšem jist se piuilidomácí ei.

Jest tudíž pirozeno, že noví vrozv-stové byli na Morav ochotn pijati a že

jim dávali pednost ped nmeckými kn-žími. Postup jejich práce ovšem nedál se

klidn a pímoárn. Nastala na Moravsrážka nejen dvojích rzných zájm mi-

sioná a knží bezprostedn súastn-ných, nýbrž v pravd byl tam tehdy bo-

jován urputný zápas dvou kultur, dvounárodností, dvou církví, dvojího obadu:kultury latinské a ecké, národnosti n-mecké a slovanské, církve západní a vý-

chodní, obadu latinskonmeckého aecko-slovanského. Knží posud mezi morav-

vala za svou hlavu patriarchu a ne papeže . . .

!

V prvé ad k tomu píslušelo poíditi e spisovnou,

tudíž také zvláštní abecedu . , . . nové rozdílné

písmo vedle ostatních . .."

^') Jazykozpytci dlouho nemohli se shodnouti, jakoueí vlastn byla stará slovenština (nebo, jak se ustálilo

íkati a psáti ,. (staro)slovénština") jest-li to matka všechostatních slovanských eí a náeí, i jedno z nich.

Pravdpodobno (o jistot nelze mluviti pro nepatrnost

písemných památek v této ei zachovaných) jest že

to bylo náeí slovanského kmene na Balkán v Dacii.

15

skými Slovany pracující a jejich církevní

pedstavení nehodlali ustoupiti dobrovoln:vlastní i vyšší zájmy jim v tom bránily.

Sympatie lidu (a z poátku též knížat)

zase byly na stran nových hlasatel, a

to jednak z píin politických v zájmusebezachování, jednak z dvod snazší

srozumitelnosti.

Byli-li si bratí soluští od poátkupln vdomi dosahu svého poslání v tomtosmru, není jasno. Ob polovice církve

mly sic odedávna odstedivé, protichdnésnahy, ale k zevní a trvalé roztržce pecenedošlo, a papeži byl dosud i na Východpiznáván jistý primát. Jemu tudíž ped-ložili Konstantin a Methodj svou vc a

budoucnost, když evnivost soused inilajim pdu pracovní vratkou, a žaloby kon-kurent ohrožovaly nárok pravovrnostia s tím souvisící nárok pravomoci.Roku 867 vypravili se do íma, aby pa-

peži Hadriánovi 11.^^) vydali poet z prácea z úspch své misie a vyžádali si schvá-lení svých snah a právní zaruení pí-tomného i budoucího ovoce své innosti.V tomto kroku je patrná snaha udržeti

souvislost s ímskou stolicí, a již dobro-voln, a z nouze nebo z prospchu.Byzanc byla vzdálena, na její podporu

nebylo lze spoléhati. Nemlo-li životní

dílo apoštol býti znieno, musili zapíti

'*) Mikuláš I., který je vyzval, zam zemel.-iti tehdejších pap-?: LevlV. 847—855, Benedikt III.

855-858. Mikuláši 858-867, Hadrián II 867-872,Jan VIII. 872—882, Marinus 882— 884, Hadrian III.

884 - 885, Štpán VI. (V.) 885- 891, Formosus 89 1- 896.

l!)

své nepátelství proti ímu ^^) a vymocinjakým zpsobem papežské schválení.

Ostatn lze právem tvrditi, že zájmy velko-

moravské íše byly tehdy když ne totožnýaspo blízky zájmm ímského papežstvípo stránce církevn politické: eliti pes-pílišnému vzrstu moci nmeckých bi-

skup, vymaniti Moravu a Pannonii z pod-ruí jejich a podíditi ji bezprostednímu. Spolenost tchto zájm se vyjá-

dila v pijetí i propuštní bratí papežem.Žaloby do íma posílané týkaly se pa-

trn pedevším rušení diecezálního práva.

Výtky a podezírání pravovrnosti a soeníproti slovanské liturgii byly jen podpo-rami a zálohami, a obojí mlo aspozdání oprávnnosti. Co do podezení z ka-

cíství záminkou aspo byly bývalé pá-telské, uenecké a úední styky s cai-hradským patriarchou Fociem ^*). Jest

zcela dobe možno, že Konstantin jakojeho žák s ním a s celým okolím sdílel

východní názor o pvodu Ducha svatého ^^).

'') Toto nepátelství ímští katolití cyrillometho-

djci zastírají a popírají z dvod na snad ležících,

ruští však správn poznali a ivrdí. Piviženci Fociovi

nemohli pece lýti ctiteli ímskéh-) papeže, vvouni církevn-politicky.

") Viz poznámku 9.

*^) Jednou z hlavních (vedle osobni evnivosti meziímským a caihi-adským patriarchou a vedle dvodupolitického, historického a geografického rázu) píinrozkolu mezi Západem a Východem bylo rzné uenío pvodu Ducha svatého. Staré symboly uí, že

„Duch svatý pochází od Otce"; když se vyvinulodále uení o Trojici a jím byla stanovena bytostná

rovnost mezi Otcem a Synem, dsledn se zaalo naZápad vyvozovati, že Duch pochází „od Otce a od

Slovanská liturgie pak byla pirozenév diecézi nérnecké aspo dle nárok v bez-

prostední blízkosti nérnecké íše a v pod-ruí latinského íma vcí nápadnou a

a podezelou. Bylo ne sice zákonem sta-

noveno, ale zvykem jako by posvéceno^že bohoslužba se mže konati ve techeech: hebrejské, ecké a latinské (einápisu Pilátova na kíži Kristov). V n-kterých oblastech východní církve užívalo

se slovanského náeí, ale ovšem spíše

jen jako pedbžné a doasné pomcky.Na Morav se však slovanská liturgie po-

stavila pímo proti uznané latinské a i-nila pokusy o rovnoprávnost. Rozumlyse jí pak nejen obadní zpvy (obadytehdejší církve, celá bohoslužba mimokázání byly již vtšinou zpvné) nýbržtéž lekce, t. j. tení vybraných oddílz Evanjelií a Epištol, a vbec Pí^smosvaté v národní ei ku tení a slyšení

pedkládané, a pak ovšem i kázání a vy-

uování. Slovanská liturgie nebyla ovšemnutn pokládána za kacískou, ale zdálase nepátelm vhodnou rouškou k zakrytí

možného kacíství, ponvadž se vymykalakontrole pedstavených až po papeže,kteí jí nerozumli.V ím podrobili se soluští bratí

jakési zkoušce a podali dkazy své pra-

vovrnosti. Vnováním ostatk papeže-

Sy ua". Formule tohoto znní byla církevn uzákonnave ,.vyznání víry Athanasiové" a formáln na koncilu

v Toledu 589. Východ se pidržel starší formule.

ímská formule „filioque" (iz a od Syna) se stala

heslem a šiboletem stran.

h

18

muen nika Klimenta nalezených u er-ného inore v Chersonu naklonili si pa-

peže. Obdrželi uznání své práce, vymohlischválení ástí Písem do slovenštiny pe-ložených, a uznání též pro slovanskouliturgii, ale s tím omezením, že oddílybiblické dle církevního roku vybrané pimši mají býti teny naped latinsky a

potom slovansky. Pobídkou ku schvá-

lení slovanské liturgie byla papeži bez-

pochyby také ukazovaná vyhlídka na mož-nost získati slovanským obadem takéostatní kmeny slovanské kesanství a

ímské církvi.

Methodj byl posvcen na bisku])a. Kon-stantin vstoupil v ím do kláštera podeholním jménem Cyrill a zemel r. 869.

Pi této první cest se nepodailo vymocina papeži nejdležitjší vc: vylouení Mo-ravy a Nitranská (Pannonie) z oblasti arci-

biskupství solnohradského a zíditi zvláštní

arcibiskupství moravsko-pannonské.O toto osamostatnní usiloval vedle

Rostislava moravského také nitranskýkníže Kocel, ^u nhož se Methodj zdržel

na cest do íma i z íma. Teprve kdyžna radu Kpcelovu Methodj po druhé se vy-

pravil do íma r. 870 ^^), podailo se vymocipapežské schválení k utvoení této diecéze,

'^) o této druhé cest legenda Methodjova mlí.Mlení toto pekvapuje. Jesti cesta nade vši pochyb-

nost zjištna listinami papeže Jana VIII. Nelze se

vyhnouti domnnce, že toto pedvolání a soud z ka-

cíství byly úmysln vynechány. Legenda tal<é nic

nechce vdti o slibu, jejž Methodj (na míst písahy)uinil papežskému legátu, když byl osvobozen z ba-

vorského zajetí, že totiž zanechá slovanské ei pi

19

pi emž rozhodovala a námitkám nmec-kých biskup elila ta okolnost, že již

ve 4. století Pannonie a Norikum (ny-

njší Uhry, Podunají a Alpské zem Ra-kouska) tvoily samostatné biskupství

srmské, ímu podízené, ale záhy vezmatcích sthování národ zaniklé.

Tato samostatná slovanská, ímu pod-

ízená církevní država mla velikou d-ležitost jak pro ímský patriarchát, tak

pro slovanské obyvatele její, vbec prozápadní Slovanstvo. ím si touto povol-

ností zabezpeil píslušnost dležitéhoúzemí jinak ohroženého a na Východ se

klonícího, a zárove utvoil hráz proti

pílišn rostoucímu sebevdomí a samo-statnosti nmeckých biskup. Pro Slovanypak znamenala církevní svéprávnost po-

mcku samostatnosti politické a umožo-vala vlastní svérázný vývoj po stráfnce

nejen církevní, ale i národní. Jeví se pa-

trn význam národní ei v bohoslužb.Jako takovéto znárodnní církve v refor-

maci v echách, Nmecku a jinde zna-

rnenalo vždy a všude probuzení a posí-

lení národního vdomí a stalo se základemnárodního písemnictví (Hus, Luther a j.),

tak již v onch zaátcích kesanství naMorav a v echách budoucnost a rozvojnárodnosti, národního písemnictví souvi-

sely píinn s vnitním pizpsobeníma organickým spíznním církve s ná-

rodním duchem.

obadech S tímto slibem se divné srovnává skute-nost, že lined po návratu Metliodj slovanskou ev bolioslužb podržel.

2*

2()

Tento národnostní a kulturní významobadu slovanského bývá asto neprávempeceován. Bohoslužebná e má nepo-pirateln velikou dležitost v církvích

opravdu lidových, ale vliv její mizí pi-rozen tam, kde — jako v rímsko-kato-lické církvi a v pravoslaví — lid jest již

samým rázem bohoslužby z úasti pímévylouen.

Další události ovšem ukázaly, že koenyvývoje v onom naznaeném smru — kuprobuzení a posilnní národního vdomía k vypstování národního písemnictví— nebyly na Morav dosti pevný ani

zdrávy. Zaátek byl mnohoslibný: (staro)-

slovénština slibovala se státi spisovnýmjazykem, a to nejenom na Morav, nýbržmohla jazykov, literárn a tím i kul-

turn a snad konen i národopisnsjednotiti Slovanstvo, neb aspo sblížiti

jeho západní a východní i jižní vtve.V dob, o níž jednáme, byly k tomu

ovšem jenom zárodky a nadjné — ovšemumlé a proto vratké — pokusy.Akoli Methodj ml nyní pro své a

svého obvodu nároky na samostatnoststvrzení nejvyšší, nenastalo pece v jehookolí uznání tchto práv, ani klid. Njakýas ztrávil u svého ochránce Kocela. Jehopomr k velkomoravským knížatm Rosti-

slavovi a jeho nástupci Svatoplukovi jest

nejasný, a pímo divnýmjest jejich pomrv chování k nmu: je v nm mnoho ne-

dvry ano nepátelství, v každém pí-pad neupímnost. Jak by jinak bylo možno,aby arcibiskup byl nucen dostaviti se ped

21

schzi nmeckých biskup za pítomnostinmeckého krále r. 872 a zodpovídati se

tam jako vinník, snášeti nedstojné anoukrutné zacházení a podrobiti se více

než dvouletému zajetí ve vyhnanstvíšvábském?Také pomr nmeckých biskup k pa-

pežské stolici a jejímu rozhodnutí jest

nápadný. Odvaha jejich jde tak daleko, že

neuznávají nového arcibiskupství, zaízeníjeho nazývají protiprávním, své nároky naslovanské území odvodují vydržením,arcibiskupa papežem ustanoveného nazý-

vají ))jakýmsi ekem « a mluví o nmjako o vetelci, jenž bezprávn znepoko-juje cizí diecézi.

Jest ovšem pravda, že tehdy moc ím-ského papeže nebyla ani tak veliká a ši-

roká, ani tak všeobecn uznávána jakopozdji na p. po ehoovi VII. a Ino-cencovi III. Ale tak okázalý odboj je pecejen nápadný, tak že budí pochybnostio pomru Methodjovu k ímu a vztazích

papežových k moravsko-pannonskému arci-

biskupovi. Konen byl ovšem Methodjvysvobozen a své diecézi navrácen, ale

za cenu velikého ústupku: legát papežeJana VIII. Pavel mu zakázal slaviti mšislovanským jazykem, a Methodj slíbil. Tuzase je nápadno, že Methodj tohoto zá-

kazu nedbal a svého slibu nešetil, nýbrždo smrti pi pvodním zvyku setrval.

Zvláštní jest také chování Svatoplukovonejen k Methodjovi osobn, nýbrž i k jehodílu a snaze, i k ímu: latinské knzesice dal vyhnati ze zem, ale když po

22

tetí cest arcibiskupové do íma papežJan VIII. znova dovolil slovanskou liturgii

r. 880, uinil pi tom výhradu, že knížeti

se má dle pání jeho sloužiti mše latinsky.

Patrn Svatopluk nebyl píznivcem buMethodjovým osobn (to by se vysvtlilovystupováním Methodjovým proti neke-sanskému životu panovníkovu) nebo slo-

vanské liturgie.

Do doby krátce pedcházející, r. 874,

spadá nový dležitý úspch slovanskéhoarcibiskupství: eský kníže Boivoj dal se

Methodjem prý^ na Velehrad poktíti.

Tím pipadly též Cechy k moravské diecézi

a byly obdaeny slovanskou liturgií; ale

za to brzy potom Pannonie pipadlak Nmcm.Soení proti Methodjovi se strany

nmeckých biskup neustávalo.Te zvláštvyužili stínu kacíství^"^) a to tak úspšn,že sám Svatopluk naléhal na to, aby papežvc vyšetil. Ale i tentokráte Jan VIII.

schválil smýšlení a práci Methodjovu,ovšem ne bez výhrady a ne beze záruky:dal arcibiskupovi^ za suffragana^^) nmec-kého knze ze Švábska, Vichinga, kterýod té doby spíše pekážel a intrikoval,

až byl Methodj nucen uvaliti na njcírkevní klatbu, jakož i na Svatopluka.Konec života Methodjova, asi poslední

3 léta, byl zase klidnjší. Ješt jednou

'') o pvodu Ducha svatého, viz pozn. 9. a 15,

'*) Suffragan, „svtící biskup-, podbiskup, t j.

zástupce, náméstek arcibiskupa nebo Í)iskupa ádného,b^z uritého sídla a bez vlastní ['ravomoci, jen kupomoci a — nkdy — k dohledu a k omezení

!

23

navštívil Caihrad a tam uchlácholil císaeBasilia I., který dle leg-endy na nho ne-

vrazil, proto asi, že se nedail dle pánípvodní plán: pipoutati Moravu církevnk Byzanci. R. 885 z jara se vrátil na Vele-

hrad a 6. dubna téhož roku zemel, ozna-

iv za nástupce svého uenníka Gorazda.Závti jeho se však nedbalo. Papež

Štpán V., proti jehož moci smovaloMethodjovo poslední pání o nástupci,

nadržoval Vichingovi: rozhodn— uritjia všeobecnji než Jan VIII. — zakázalslovanskou liturgii, vykoeoval i její

zbytky, nechal pronásledovati knze slo-

vanského obadu a vypuzovati je do ciziny.

Oni volili hlavn Bulharsko, kdež mlaslovanská liturgie Methodjova pirozenoupdu a odkud se šíila též k Chorvatma Srbm.Tak se dílo Methodjovo ve své' své-

ráznosti boilo. Obnova arcibiskupství

moravského piinním Mojmírovým r. 899uskutenná byla kratikého trvání. ^^)

Papežské stolici záleželo na tom, abyvnitní i zevní zvláštnosti slovanskéhocírkevního útvaru byly pistihovány, a celá

oblast aby úpln splynula duchem i formous uniformou ímskou. Jednolitá církev

nesnesla úchylek, nemohla initi výjimekpro Slovany, když jich neuinila pro Ger-mány, pro franskou íši na píklad za

všecky neocenitelné služby, které založily

její svtovládnou moc. Když pak dokonce

'^) Neúspch tento byl ovšem pevážen, když ke

konci 10 století Rusové se ktem od eku pijali obada obadní e a tradici církve bulharské.

24

pádem velkomoravské íše byl zvi klánpolitický rámec a podkopán státní základcírkevní samostatnosti a svéráznosti, zadobu nápadn, až smutn kratikou ne-

zstalo po díle soluských bratí ani význa-njší odlišné památky. Mojmír II. neiníjiž ani zmínky o slovanské zvláštnosti

moravské církve.

O nic píznivjší nebyl osud díla Me-thodjova v Cechách. Kníže Boivoj a jehomanželka Ludmila pomohli sice rozšíiti

kesanství v celé zemi, snad tu i tambyla zavedena slovanská liturgie (nega-

tivním svdkem toho jest zakládací listina

pražského biskupství, v níž papež Jan XIII.

knížeti Boleslavovi II. (Ukrutnému) inípodmínku, aby biskupem nebyl knz áduslovanského; prvním biskupem byl sku-

ten Sas Dtmar).Pokusy se slovanskou liturgií v klášte-

rech sázavském (založen Oldichem 1032,

dokonen Betislavem) a emauzském jsoujen ojedinlé, neorganické (slovanští mnišimusili býti pozváni z Bulharska, v zemijich nebylo!) umle udržované osobní zá-

liby jednotlivých panovník.Kesanská církev v Cechách a na Mo-

rav hned na zaátku 10. století splynulaúpln s církví latinsko-ímskou v ueníi ve form. Jakási slovanskost, národnostcírkve eskomoravské, slovanská liturgie

jest jen pomíjející, mizící episodou. Anislovenština se neudržela. Spojení s Vý-chodem církevním i národnostním na-

dobro se perušilo. Západní Slovanstvo se

oddálilo od svých soukmenovc etnjších

25

na východ a sblížilo se s neslovanskýmZápadem a oddalo se dobrovoln i nucenjeho vlivm. Nejen obad latinský zvítzil

nad slovanským — to by konen nebylovcn píliš dalekosáhlé — zvítzila zá-

padní kultura nad východní. Západní Slo-

vané pirozeným vlivem sousedství, pí-kladu, konkurence výhod a škod byli

vnitn pipoutáni k západnickému svtumyšlenkovému, jehož vliv od té doby podnes byl mocnjší než vrozená píbuznostpvodu kmenového spoleného se slo-

vanským Východem. V tomto spjetí vliva zájm prožil eský živel všecky stupnzápadního vývoje a vssál do sebe výhodnéa plodné ideje a zvyky práv tak jakoškodlivé a rušivé.

Jest konen otázkou, která pes zdánía výtku vlasteneckého kacíství zasluhuje

bedlivé úvahy: máme-li bezpodmínenlitovati tohoto fakta, t. j. vnitního sblížení

a vyrovnání mezi západními Slovany a

evropským Západem. Nelze zapíti, že

západní kultura byla nepomrn bohatší

a úrodnjší. Svým zempi^sným umístnímbyli západní Slované v Cechách a na Mo-rav odkázáni na západo-evropský,latinsko-nmecký živel. Výluné spjetí s Východembylo by znamenalo osamocení proti zá-

padu, uzavení ped jeho literaturou, kul-

turou, bylo by znamenalo tím vtší na-

pjetí a tím prudcí nepátelství se stranysoused neslovanských, a bezpochyby též

pedzvst brzkého zániku. Proto byl pokusMethodjv bezvýsledný. A pes to — ipráv proto? — západní Slované nejen

2()

nepozbyli své slovanskosti, ale vypstovalisamostatné národní písemnictví a své-

ráznou kulturu mnohem vyšší než Rusovése slovanským obadem.

Význam Cyrilla a Methodje skutený,zvtšenýješt legendou, zájmem církevníma vlasteneckým páním zaléhá svým ohla-

sem až do nejnovjší doby a uruje smrnáboženského, církevního, vlasteneckéhomyšlení a toužení. Snad práv nedosta-tená jasnost historická jest toho píi-nou, ponechávajíc volné pole fantasii.

Mají pak dnešní nábhy cyrillomethodj-ské své pedchdce v dob znan starší,

ale liší se od nich koneným smrem.Nkteí z velikán eské reformace, na p.Jeroným Pražský a Komenský spatovalioporu svých protiímských snah v té okol-

nosti, že eské kesanství pocházelo Cy-rillem a Methodjem z Východu, a doka-zovali píbuznost eského protestantismus církví eckou vtší než s ímskou n-kterými rysy spolenými jako na p. mšepod obojí, ženaté knžstvo, obad nela-

tinský, protiva k ímskému papežství atd.

Jest patrno, že píbuznost jest nepatrná,více formální a namnoze jenom nega-tivní. Naprosto nesprávné, nehistorické

jest odvozovati eskou lidovou církevreformaní od církve východní neb i jen

mluviti o vnitní djinné souvislosti mezireformací a cyrillomethodjstvím. Ruštídjepisci církevní, kteí hlavn se snažili

dokázati tuto kontinuitu s cyrillometho-

27

djstvím a tak i s pravoslavím, jsou tu

v klamu skoro nepochopitelném, a s nimivšichni podobní slavjanoíilové u nás.

Z pedchozího jest patrno, že stopy cy-

rillomethodjství vymizely v Cechách nadobro. Reformace eská má zcela jiné

pohnutky, jiný obsah, jiné cíle než mla vbec mohl míti Cyrill a Methodj.Ostatn i další vývoj eských církví, ímsko-katolické i reformaní, bral se smremnaprosto jiným než duchem cyrillome-

thodjství. Pes to v jubilejním rocetisícileté památky píchodu moravskýchvrozvst r. 1863 a tisícileté pipomínkyúmrtí Methodjova 1885 dovedli se pe-mnozí nadchnouti pro ideu cyrillometho-djskou a jiní dovedli využiti tohoto nad-šení pro své cíle. Jmenovit v zemi Me-thodjova psobení a v blízkosti Vele-hradu ^*^) na Morav ujímala se myšlenkanavázati na tradice cyrillomethodjské,pokraovati v jejich duchu, touto ideouobroditi eský katolicismus a sblížiti natomto základ všecky kesanské Slovany,i východní. Uritého, jasného a prakti-

ckého programu však nebylo. Bylo ovšemnadšení, bylo nkojik upímných hor-livc nejen mezi echy, ale též meziRusy a jinými slovanskými vtvemi.Tohoto nadšení a blouznní obratn

užila papežská stolice. R. 1880, v rokutisícileté památky potvrzení slovanské litur-

gie Janem VIII. 30. záí vydal papež Lev

'") Velehrad je dle legendy biskupské sídlo Svato-

plukovo. Mnozí badatelé kladou však bydlišt jeho

jižn^ji a východnji. Bezpochyby nemel stálého sídla.

28

XIII. encykliku -^) citovanou dle zaáteníchslov latinského originálu jeho » Grandemunus((2^). Hyperbolickým, nekritickýmzpsobem dle legend líí papežský tento

list význam a zásluhy Cyrilla a Metho-dje, doporouí uctívání tchto svatýchmuž, vyslovuje touhu po spojení slovan-

ských národ s církví ímskou a pánípo vytrvalosti pro katolíky, a pro rozkol-

níky po touze optného spojení s pravoucírkví, vynáší péi ímských papež o slo-

vanské národy, naizuje pijetí dne 5.

ervence do kalendáe ímské a vše-

obecné církve (za svátek ustanovil již

Pius IX.) s officiem ritus duplicis minorisa zvláštní mší.

Jakým zpsobem vcn mluví papež-ský tento list o historii, vysvitne z nko-lika úryvk. Hned v úvodu tvrdí, že

»vznešený úkol šíiti kesanstvípiml papeže ímské, aby .... vysílali

Trozvsty k rzným národm .... tak

dovolili také sv. mužm CyriUu a

Methodjovi konati apoštolskýúad mezi slovanskými národy.Jejich pracím a namáháním dkovati jest,

že oni národové uzeli svtlo evanjelia

a z pohanské divokosti pivedeni byli

k mravnému a lidskému živobytí. « Staví

pak Cyrilla a Methodje vedle AugustinaBritského, Patrika v Irsku, Bonifácemezi Nmci, Vilibroda u Frýz, Batav aBelg. Pipisuje jim zásluhu, že » hlásajíce

katolickou víru slovanské národy od*') Okružní list.

^') vznešený úkol — síiti kesanství...

29-

záhuby zachránili a nyní na nebesíchjsou naocnými jejich pímluvími.a Za vy-

nález písmen jmenuje oba wzakladateli

slovanského jazyka «. O Methodjovi praví^

že ))snahou jeho bylo, aby ujímaje se

s celou duší svého stádce, sloužil ka-tolicismu s horlivostí vtší a vtší«;))usazeným šiitelm novotáství kladl vy-

datný odpora. Rozšiuje misionáskou in-nost Methodjovu až na Liburny a Srby,Bulhary, Dalmatince, Korutany, Poláky a

Rusy (založil biskupství Kijevské). Bylprý » spojen . . . s papežem a celou církví

ímskou nejvroucnjší páskou lásky a

vírya — ))obrátil ... osobn knížeteeského Boivoje a . . . Ludmilu ... navíru katolickou((. wApoštolská Stolice« se

jmenuje wstedem veškeré jednoty^, roz-

dlení církve » žalostným neštstím «.

akovský biskup Jozef Jií Strossm^yernazval tuto encykliku » darem neoceni-telným . . . hodným vné památky a

slávy . . .«. Na podkování papeži vypra-vena do íma r. 1881 wvšeslovanská pout«.

Lvu XIII. vynesla encykhka lichotivý název))papeže Slovan«. 25tileté výroí jejího

vydání 1904/5 slaví se jmenovit na Mo-rav. Mluví a píše se nadšen o idei

cyrillomethodjské, slovanské bohoslužb^»cyrillomethodjské víea, svornosti a sjed-

nocení všech Slovan, jest zorganisovánpro Moravu a rakouskou ást biskupství

vratislavského spolek » Apoštolát sv. Cy-rilla a Methodje pod ochranou bl. PannyMarie « s 50.000 len, s pedními zástupci

vlastenecké hierarchie v ele, spolek wpo-

30

božný a misijní, který za úel sob kladesv. katolickou víru mezi Slovany rozšio-vati, hájiti a zvelebovati . . . Každý spoluúdApoštolátu pomodlí se každodenn jednouOtenáš a Zdrávas Maria s pídavkem:Sv. Panno Maria, sv. Cyrille a Methode,orodujte za nás! — a pispívá nejmén2 hal. msín. « . . . wApoštolát zaizujekaždoron duchovní cviení ili exercicie

na Velehrad a v Perov, zaídil na rz-ných místech sv. misie . . . Polovici pí-spvkv odvádí svatému Otci pro ústav

k rozšiování víry.«

Tuto práci koná mezi Cechy na Moravímsko-katolická církev a její pesvdení,horliví údové, jmenovit knží, od Sušila

až po Vychodila.Vedle toho máme ješt jiný smr v cy-

rillomethodjství, hlavn v Cechách, skorozajímavjší a trochu záhadnjší. Ze se

eští katolíci dovedou nadchnout pro ideucyrillomethodjskou, to nikoho nepekvapí.Jest pirozeno, že jí užívají ku probuzenínáboženského zájmu, k obhájení a utu-

žení katolicismu v národ myšlenkou ná-

rodnostní a skutenými i domnlými zá-

sluhami Cyrilla a Methodje o e i lite-

raturu, jakož i poukazem na » otcovskoupéi(( papežské stolice o Slovany proje-

venou v encyklice » Grande munus«. K tomuvšemu mají právo, ponvadž jim jde o ná-

boženství neb aspo o církev — tedy právovcné — i historické jako církevní pra-

covníci na téže pd a mezi týmž lidem,

kde psobili Cyrill a Methodj.Druhý smr cyrillomethodjství je zá-

31

hadnéjší, mén oprávnný, ponvadž vy-

nechává neb aspo do pozadí staví hlavní

vc a zdrazuje vedlejší. Míním cyrillo-

methodjství vlastenecké, církevn-poli-tické a dokonce — politické.

V letech osmdesátých 19. století chopili

se ideje cyrillomethodjské politikové z d-vod ne náboženských, nýbrž národnost-ních i politických. Jmenovit dr. Slad-

kovský a dr. Julius Grégr na stran svo-

bodomyslné a dr. Rieger v konservativní,

každý jiným smrem. Jestliže již církevní

program cyrillomethodjství jeví pílišnouneuritost a rozmanitost, tož teprve vla-

stenecké a politické snahy v tomto smrusvou neujasnnou pestrostí iní dojemzmatku. Sladkovský, nejvtší fantasta, byl

zárove nejkonkrétnjší: vidl v cyrillo-

methodjství pvod eského kesanstvína Východ, ne z íma, a proto do nho yt-loval — nejasným jakýmsi pokraovánímv tendencích eské reformace — odporproti ímu, a pestoupil ku pravoslaví.

Nepoznal, že Cyrill a Methodj a jejich

církev nebyli východní, nebo, poznával-li— a rozdíl základních si pece musilbýti vdom — nedbal toho, a to proto, žemu nešlo o náboženství, snad ani o církev,

a pokud o církev, tedy pouze po její

stránce národní a politické: spatovalv cyrillomethodjství výlun tém wná-

rodní(( slovanskou liturgii, pipisoval jí

výlun tém národnostn-kulturní d-ležitost; chtl tudíž cyrillomethodjstvímposíliti národní vdomí a zvtšiti národnísílu. V pravoslaví pak cenil výhradn

32

jeho ruskost, ))slovanskost(f, tedy zase ná-

rodnostní moment, a mimo to ovšem muimponovala poetná velikost ruského pra-

voslaví a — íše, v níž spatoval ochráncevšeho Slovanstva a záruku jeho budouc-nosti. Nábožensky nemohlo pravoslavínaprosto vyhovovati liberálovi Sladkov-skému. To mu však nevadilo v pestupu;nešlo mu o náboženství. Sladkovský tedyrozuml cyrillomethodéjství protiímskya v tomto smru ho využil agitan po-

liticky. Po nm je dosud tento proud vestran svobodomyslné, ale ne jediný ani

ne pevládající.

Hned druhý ze jmenovaných cyrillo-

methodjc dr. Julius Grégr rozuml cy-

rillomethodéjství ímsky co do církevní

organisace. Souhlasn kladl ovšem draztaké jenom na slovanskou bohoslužbu,ano prohlásil ji za jeden z hlavních bodprogramu strany. Ale uskutenní nežádáod Ruska a pravoslaví, nýbrž eká odíma a katolictví (bylo to již po vydáníencykliky » Grande munus«, totiž r. 1887).

Uzná-li to ím, smíí se s ním eskýnárod zcela, zapomene na minulost.

Takováto formulace náboženských a cír-

kevních požadavk eských jest píznanápro poznání, jak povrchn, ledabylo se

pojímá otázka a s jakou vcnou i histo-

rickou neznalostí se vede praxe nejennáboženská a církevní, ale i národní a

politická. Patrno z toho, že hlasatelé tohotocyrillomethodéjství neznají eských djin,nerozumjí náboženství, nevnikli do e-

33

ského ducha, nechápají pítomnosti, jejích

úkol a podkladné práce pro budoucnost.Za stranu konservativní, staroeskou

dr. Rieger skoro souasn uinil projev

pro — ruský, východní obad a staroslo-

vanský církevní jazyk. Ve stran konser-

vativní však tento požadavek nemá té d-ležitosti a nenalezl toho ohlasu jako mezisvobodomyslníky. Podobni jsou si v tom,že mimo Sladkovského všichni zstávajív ímské církvi a smiují se s ímem,ano pracují pro Rím, a se mohli pe-svditi díve již, a roku 1905 na novo,nade všecko jasn, že slovanský jazyk dobohoslužby ímsko-katolické zaveden ne-

bude. Ješt roku 1881 mohl Strossmayerped papežem mlícím — na souhlas iv nesouhlasu? — v podkování za ency-kliku pronésti slova, wže svatá ímskástolice by ochotn ono užívání jazykct na-

šeho na novo potvrdila a na celý slo-

vanský svt rozšíila, kdyby to mlo býti

cenou spásy naší a znamením sjednocenínašeho u víe a v církvi«. Strossmayerspatoval schválení svých plán v odpo-vdi papežského sekretáe, ))že prozetel-nost Boží i ve smru náboženském ná-

rodu slovanskému . . . velkou budoucnostustanovilaw a v pobídce, aby ))se zápalemsledoval stopy sv. Cyrilla a Methoda«.Bylo k tomu teba velké naivnosti a d-vivosti. Mnozí ji míti chtli, mnozí mu-sili. Kdo ji ml, tomu musil býti vyvráceni poslední zby^tek, když r. 1905 kongre-gace rit v ím s papežským schvá-

lením omezuje slovanský obadní jazyk,

3

34

i tam, kde dosud po staletí-^) byl v plat-

nosti, mezi Ghorvaty (v diecésích senjské,

krcké, zaderské a splitské), a papežská sto-

lice se neleká ve svém postupu ani hrozebtakového druhu, jako že celý chorvatskýnárod se zvedne na ochranu svých sva-

tých práv Jazykových a národních a uiníz toho dsledky. Kurie ví, že pro takovýstatek náboženský se nezvedne a neod-padne žádný národ; a kurie neustoupí vesvé snaze po dkladném zuniformovánívšeho ímského církevnictví. Jednu cenu,za kterou by ím povolil slovanský obad,naznauje Strossmayer ve svém pání:)) kdyby to mlo býti cenou spásy naší a

znamením sjednocení našeho u^ víe a

v církvi. « To znamená: když by Rím mélvoliti mezi ztrátou dosavadních ímskýchástí Slovanstva odpadnutím od církve

(tak rozumj wspáse našíw!) a povolenímslovanského obadu, pak ovšem povolí

slovanský obad; nebo: když by nekato-

lití Slované, zvlášt Rusové, chtli se

podrobiti ímskému papeži a splynouti

s ímskou církví, to by ovšem také » stál o

za staroslovanskou mši«. Ale pro pouhýobad žádný katolický slovanský národtakového ultimáta klásti nebude. A až

jednou Slované dosud katolití budouútovati s ímem a pohrozí » odpad nutím «,

pak nabídka a povolnost kurie v otázce

obadního jazyka bude bezpedmtnou,ponvadž pjde o dležitjší vci, které

se nedají zažehnati ani ukojiti obadem.

Od r. ]248 schválen papežem Innocencem IV.

35

Cyrillomethodjství má mezi echyzvláštní djinný osud: zavedení jeho dovelkomoravské íše mlo pohnutky poli-

tické u Rostislava, a po tisíci letech iníz nho žurnalistika, politika a demagogieznova politickou zhra a má s ním poli-

tické plány ^*). Tehdy mlo eliti výboj-nosti svaté ímské íše nmeckého jazyka(— tedy chrániti Cechy a Moravany kato-

lictvím ped — katolíky!), dnes by z nhomnozí rádi uinili hráz proti nmectví,snad i proti protestantismu. Práv prototo smšování s politikou byla, jest a

bude idea cyrillomethodjská illusí, z-stane slovem, stínem.

Slovem a stínem jest i u samých ka-

tolických a knžských svých hlasatel.

Není v ní uritého obsahu. Nebo co to

znamená, když se mluví o wcyrillometho-

djské(( víe? A vedle toho hned se tvrdí,

že Cyrill a Methodj hlásali wkatolickou

víru« — pece snad ímskokatolická se

míní? — že Methodj ))S celou duší . . .

sloužil katolicismua, že » stále zachovávaltotéž vyznání víry« a byl wspojen s pa-

pežem a celou církví ímskou nejvrouc-

njší páskou lásky a víry«. Co to zna-

mená? Buto byli Cyrill a Methodj katolíci

ímští pravého typu, a pak na wcyrillo-

methodjská« ))víra« a jakým právem?Pak mže jíti nanejvýš jen o cyrillo-

methodjský, slovanský obad — a tohocírkev nepovolí. Nebo: wcyrillomethodj-

'^^) Jak „reelní" namnoze, vidti na p. z poža-

davku „obnovení velkomoravské íše"!

36

ská víraw je zvláštní, odlišná, a pak —jaké smiování s ímenn? a když smíení,tož jakým právem ))cyrillomethodjství<(?

Nábh k uritému programu by mohlbýti spatován v názvu » slovanský kato-

licismus((, jenž se také dává cyrillometho-

déjství práv se strany církevních šiitel.Pehlíží se jen, že nco takového je pedemvyloueno principem a duchem katoli-

cismu samého: katolicismus netvoí wná-

rodnícha církví, je jednotný a chce jímzstati, v tom je práv jeho zvlášnost, —síla i slabost — naproti protestantismuna píklad. Protestantismus tvoí národnícírkve, proniká národního ducha a dáváse jím pronikati, proto sílí národní vdomía zvedá národní kulturu, písemnictví atd.;

katolicismus chce býti jednolitý pes rz-nosti plemen a eí, odtud práv latinský

obad. )) Slovanský katolicismus « je vcnýprotimluv: buto katolicismus, a ten paknemže býti jiný než ímský, latinský;

nebo )) slovanský « a pak to nebude kato-

licismus. Takováto skutenost jest osud-

ným posudkem programu a jeho stano-

vitel. Znamenalo by totiž provedenítohoto programu tak radikální zmnupodstaty katolicismu, že by pestal býti

tím, ím jest. Nejen o jezovitech, ale

i o církvi platí wsint, ut šunt, aut nonsint«.2^)

Cyriílomethodjství trpí tedy nejasností

programu, ano nedostatkem obsahu. Nad

'^^') „Bu a zstanou, jací jsou, neb a pestanoubýt vbec."

I

37

to pak obsahuje vnitní rozpory, kterýchsi hlasatelé neuvdomují proto, že ne-

myslí do dsledk. ))Slovansko«-katolická

církev znamená pece do jisté míry sa-

mostatnou, aspo volnjší, na ímumén závislou církev, nco na eské pdjako jest gallikanismus ve Francii a amerika-nismus. Lze takového uvolnní vykávatv práci o vševládnost íma? Jest tudíž

cyrillomethodjství proti ímu a pro Rímsouasn. Pvod wslovanských apoštolaukazuje na Východ, tedy k církvi, která

se již tehdy odlišovala a dozrávala k sa-

mostatnosti; pedpokládá tedy úctu k Vý-chodu, jakési )) tíhnutí na Východ«, také))Drang' nach Ostenw (toho dokladem jest

pestup Sladkovského i Riegrv ecko-výchoclní ritus); ale^ ta se shledá tsnvedle nadceování íma a odporu kupravoslaví .. Sjednocení Slovan' —dobrá; ale na té form církevní, k níž se

hlásí jen zcela nepatrná ást Slovanstva?Víme, že nesmí rozhodovati poet pí-vrženc, nýbrž cena vci samé, idea a

její vtší správnost, ale praktický nenítakový plán. Zvlášt když rozdíly jsou

daleko hlubší, zásadnjší, tak že Stross-

mayerova nadje na snadné peklenutípropasti, která Slovanstvo rozdvojuje, je

irou fantasií. Slovanská b ob o s 1 u ž b a-— jako bohoslužba, zvlášt modlitbavedle tení Písma a obadních ástí, v ja-

zyku mateském — vc jist každému,žádoucí se stanoviska náboženství a církvepráv tak, jako národnosti a osvty. Alepro stará slovenština? Pro ne živý ná-

38

rodní jazyk? Snad pro jednotu všechSlovan ve skutenosti rozdlených v rznéjazykové oblasti? Pro tedy ne již hnedjednotu všech katolík na základ la-

tiny, když vbec neživý jazyk ve stykus Bohem? — Obad — pro vbectakovou váhu klásti na obad? Je v nemsnad podstata náboženství? Pece obadjest jen prostedek, výraz, pomcka ná-

boženského smýšlení a citu. Obademse ani náboženství ani jeho vyznavaineobrodí. Pro tedy žádají jen reformyobadu a ne pímo reformy církve celé

a ostatních jejích zaízení? Ci je církev

ímská jinak dokonalá? Vyhovuje nábo-žensky, mravn, sociáln, kulturn?

Tolik smrtelných vcných rozpor v je-

diném pojmu! K tomu se druží rozporhistorický. Touha po navázání na minulostjest oprávnna. Každý historicky danýútvar se smí legitimovati a podepíti odvo-láním na souvislost s minulostí. U nkterýchhistorických zjev jest takovýto návrhzárove zdravým sebepoznáním a žádoucíreformou. Potebu toho pociuje i dnešníkatolicismus — a to je zdravý rys — ale

nemá odvahy k dslednosti. Když reformaa obrození zdravým duchem dívjšíhokesanství — pro ne hned prvotní istékesanství? Cyril lovo kesanství nebylojiž prvotním, nezkaleným kesanstvím(ctní svatých ostatk, obraz atd.). Protedy ne novostavba na základ pímobiblickém? A když hledati podklad proopravy v minulosti eského kesanství,mnohem správnjší je zaíti tam, kde

39

pestal Hus a Chelický, Lukáš a Ko-menský. Ale toho nevidíme. Naopak kult

Cyrilla a Methodje má spolu též úelzastíniti význam Husv; to bylo spolu

vedlejším — i hlavním? — úmyslem pipeložení svátku Cyrilla a Methodje,zemských patron na Morav, s 9. beznana 5. ervenec do bezprostedního sou-

sedství 6. ervence, výroního dne Husovaupálení, a pohnutkou vlasteneckého pání,aby^ tento svátek se stal zasvceným též

v echách. Ale ani Cyrill a Methodj,ani jejich ddic, sázavský Prokop nemohouzatlaiti význam Husv, ba ani zastíniti.

Umlé dlání a strojené opakování hi-

storie se neujme nikdy. Dnes, pro našepoteby, nelze opakovati mechanicky ani

husitství nebo eskobratrství, tím ménnesvérázné cyrillomethodjství. Ani vevlastní historii neumíme hledat. Zbývátudíž pi obou typech cyrillomethodjství,

církevn katolickém i národn politickém,

jen vzájemné pedstírání stránek, jež

jsou jednomu vším, druhému vedlejším:

Katolíci vábí liberály cyrillomethodjskýmslovanstvím, vlastenectvím, liberálové ka-

tolíky cyrillomethodjským církevnictvíma náboženským aspo obadem; pi tomje církevníkm slovanství a liberálmnáboženství pouhým vnadidlem. Tedynení to jen neuritost a neujasnnost,nýbrž namnoze (— výjimky ovšem uzná-váme —) též neupímnost.

Nejasnost cyrillomethodjské ideje hovímnohým; mohou pod její záštitou volnse potáceti mezi vlastenectvím a nábo-

40

ženstvím, a v nich zase mezi ešstvíma russtvím nebo » slovanstvím «, a katoli-

cismem i pravoslavím i eskobratrstvím.Dovoluje^ Hím nenávidt a pi tom Rímvisloužit, íma se bát — jako živý Metho-déj asi smýšlel. To je moderní cyrillo-

methodjství.To všecko nám neprospje. Potebujeme

obrození náboženství, kesanství. Našilidé posud jen hledají. Tuší. Bloudí. Cítí

dležitost náboženství, chtjí náboženstvíživé, životní; národní vdomí a potebyje pudí pátrat po náboženství » národníma.Tím není pravoslaví, na to je píliš ustr-

nulé, formální, hierarchické, neživotné.

ímský katolicismus dnešní, zvlášt poSyllabu a nejnovjších dogmatech, je takénemožný. Snad tedy opravit katolicismus?

Ze oprava je vnitn nemožná, o^ tomnepesvdí dnešního katolického echaani ten výmluvný fakt, že officielní církevusadila za pstitele cyrillomethodjstvína Velehrad — jezovity: reforma v nej-

lepších rukou! Než — málokdy se dojdek cíli pímo, snadno; k velkému cíli oby-

ejn jen namáhav, pes pekážky, blou-

dním. Veme svj lid k obnovenémukesanství, opravenému v duchu Kristov.A ve vývoji k tomuto cíli má Hus, Chelický,Ceskobratrství, Komenský význam vcndaleko vtší než Cyrill a Methodj. A ani

v ostatních stránkách, jmenovit národ-

nostní a osvtové, nebude pi nich národzkrácen.

WáHaileiii UM ImmliÉ v Praze

132022 vy.ly:

Základy Tábora azásady Tábor. ^

Úryvek. Napsal F. —a. Cena 40 hal.

Legenda o Janu %Nepomuekém. % %

Napsal M. Cena 40 halé.

Jan Knox. ^ íí t -^

Píspvek k jeho ocenní u nás a ty-stoleté památce jeho narození Napsal

Tim. B. Kašpar. Cena 50 hal.

Na sklad v knihkupectví

J. MUUk v Praze, Šiolslía ulice íslo 2d.

Tiskem F. Hoblíka v Pardubicích.

BX Žilka, František, 1 87 1 - 1 944.4700 Cyrill a Methodej :

Z5IMS

P»ON'n^ -CAl íNSíírUTEOF MEDÍAEVAL STUD I ES

59 0'JEEN'S PARKlORONTO 5. CanAO«