Christopher Pike

Stopy hrůzy 66

Poslední upír 2

2

POSLEDNÍ UPÍR 2

Christopher Pike

NAKLADATELSTVÍ

S I G N E T

3

Copyright © 1994 by Christopher Pike

Translation © Václav Mikolášek 1996

Published in the arrangement with

Permissions & Rights Int. Ltd.

ISBN 80-86021-12-2

4

I.

Jsem v temných, nebezpečných uličkách betonové dţungle Los

Angeles. Zdánlivě bezbranná dívka s hedvábnými blond vlasy a

magnetickýma modrýma očima mezi haldami odpadků, v zákoutích a

průjezdech značkovaných krví a kulkami puberťáků, kteří ještě ani

nemají řidičák. Jdu směrem k činţákům, k těm archaickým

pavilónům šelem, kam zabloudit můţe být draţší, neţ tam bydlet.

Díky svým nadpřirozeným schopnostem vím, ţe po mně pokukují

lidé, kteří vám za bílého dne rozpářou břicho jenom proto, ţe se jich

zeptáte, kolik je hodin. Jenţe já nejsem bezbranná a strachu nemám

ani za nehet, protoţe já, Síta dávnověku, která si ve dvacátém století

říká Alisa Perneová – nejsem člověk. Je mi pět tisíc let a jsem

poslední upír, jeden ze dvou posledních upírů.

Jsme opravdu poslední? Jediní dva?

V betonové dţungli L. A. se děje něco podivného, co mě

znepokojuje. Poslední dobou se v Los Angeles Times objevují

zprávy o brutálních vraţdách takového druhu, ţe si musím klást

otázku, jestli kromě mě a Raye neexistuje ještě někdo třetí, kdo má v

ţilách krev, která znamená věčné mládí a imunitu vůči lidským

nemocem. Těla jsou rozpáraná, hlava chybí a v některých případech

– uvádí se v novinách – v nich nezůstává ani kapka krve. A to je

přesně důvod, proč jsem v Los Angeles. Ano, mám ráda krev, ale

nestojím o to, aby se mezi námi vyskytovali další upíři. Vím, co

stvůry jako my dokáţou, a vím také, jak rychle se umějí mnoţit,

pokud znají tajemství našeho zrodu. Jestli dnes v noci narazím na

upíra, přísahám, ţe se nedoţije rána, nebo abych se vyjádřila

lapidárněji, východu slunce, i kdyţ slunce není náš spojenec. My

5

upíři nesnášíme slunce, ale dokáţeme s ním ţít, kdyţ to musí být.

Vcházím na Exposition avenue a mířím k severu. Měsíc je v

úplňku. Tady došlo k poslední vraţdě – v parčíku byla nalezena

šestnáctiletá dívka s utrţenými paţemi. Je pozdě, hodně po půlnoci, a

přestoţe je prosinec, celkem teplo, skoro dvacet stupňů. Měsíc je v

zimě v Los Angeles jako plátek plesnivého sýra, který spadl pod stůl.

Mám na sobě černé koţené dţíny, vestu odhalující můj útlý pas a

černé kozačky. Kráčím opatrně po hrbolatém chodníku, vlasy

stočené pod černou kšiltovkou. Miluju černou barvu stejně jako

rudou. Vím, ţe vypadám skvěle. V lýtku pravé boty cítím chladnou

ocel – čepel šestipalcové dýky. Je to jediná zbraň, kterou mám.

Ulicemi projíţdějí policejní vozy. Skláním hlavu, předstírám, ţe jsem

místní. Nenosím u sebe bouchačku, protoţe nemám zájem, aby mě

poldové sbalili. Nejde o mě, já se o sebe dokáţu postarat, ale nechci

jim zbytečně ubliţovat. Kdybych musela, zničila bych všechny

poldy, i kdyby se sjeli třeba z celé Kalifornie. Jsem přesvědčena, ţe

ten mladý upír proti mně nemá šanci. Ano, musí být mladý, kdyţ tak

nesmyslně vraţdí.

Kdo to můţe být, tenhle kluk nebo holka? Kdo mohl udělat

nového upíra? Děsivá otázka.

Necelých sto metrů přede mnou jsou tři muţi. Přecházím ulici.

Přecházejí za mnou. Jeden je vysoký a štíhlý, druhý jako soudek

piva. Třetí vypadá jako andílek, který si spletl cestu a místo do nebe

došel do pekla – určitě vůdce. Tlemí se na mě, kdyţ se jim snaţím

vyhnout, a napíná mocné bicepsy. Má na sobě špinavou vojenskou

bundu a pod ní bouchačku. Druzí dva nemají nic. Třemi skoky mi

zastupuje cestu. Zákon ulice. Stojím a zvaţuju, co s ním udělám.

Můţu se samozřejmě otočit a utéct. I kdyby to náhodou byli

olympionici, nikdy by mě nedohonili. Jenţe já děsně nerada

vyklizuju pole a navíc mám hroznou chuť napít se krve. Uţ vidím,

jak ho ten jeho škleb opouští, aţ se mu zakousnu do hrdla. Čekám,

jak se předvedou. Nemusím čekat dlouho.

„Hele, puso,“ povídá vůdce a všichni tři mě berou mezi sebe.

„Coţe tak sama v tyhle pustině? Zbloudilá ovečka?“

Jsem v pohodě. „Ne. Jenom tak, na procházce. Nějaký problém,

pánové?“

6

Vyměňují si úšklebky, které nevěstí nic příjemného.

„Jak se jmenuješ?“ ptá se vůdce.

„Alisa. A ty?“

Tváří se jako mladý bůh, za kterého se určitě povaţuje. „Paul.

Hele, ty jsi pěkná buchta, Aliso, to teda jo. A já se nějak neumím

ovládat, kdyţ vidím pěkný věci.“

„To máš smůlu, Paule. Pěkné věci můţou být nebezpečné.“

Pochechtávají se. Myslí si, ţe to na ně zkouším. Paul se směje, aţ

se plácá do stehen. „Aliso, chceš snad říct, ţe jsi nebezpečná?“ říká.

„Vypadáš jako buchta na mejdan. Já a tihle dva volové zrovna

najeden jdeme. Půjdeš s náma? Bude to hustý.“

Přemýšlím. „A budete tam jenom vy tři?“

Paulovi se zamlouvá, ţe na to jdu zostra. „Je to moţný. Nestačí

to?“ Přistupuje blíţ. Táhne z něj pivo – značka Coors – a v kapse

bundy, těsně vedle bouchačky, má krabičku marlborek. Drsan. Chytá

mě za ruku a tváří se úlisně. Nejen úlisně, ale i výhruţně. Dodává:

„Nebo ţe bych ti stačil já sám, co říkáš, puso? Roztočíme to?“

Hledím na něj. „Ne.“

Najednou neví, kam s očima. Kdyţ chci, mám vraţedně zdrcující

pohled, ví to kaţdý, kdo mě zná. Tentokrát se ovládám, a tak Paul

není vystrašený, jenom nervózní. Ani ho nenapadne, aby mě pustil.

„Mně se nesmí říkat ne, puso. Nějak špatně tohle slůvko snáším.“

„To vidím.“

Rozhlíţí se po svých kumpánech a pak s váţným výrazem

pokyvuje hlavou. „Nezdá se, ţe bys byla odsud. Můţeš si vybrat, jak

takovej zdejší mejdan proţít. Jsou jenom dvě moţnosti. Budeš se

buď smát, nebo plakat. Víš, co tím myslím, ţe, Aliso?“

Teď uţ se tlemím i já. „Chceš mě snad znásilnit, Paule?“

Krčí rameny. „To záleţí na tobě, prdelko.“ Vytahuje z bundy

revolver, pětačtyřicítku Smith & Wesson, kterou nejspíš dostal od

maminky k narozeninám. Přikládá mi otvor hlavně pod bradu. „A

taky na mý Colleen.“

„Říkáš svý bouchačce Colleen?“

Přikyvuje. „Je to dáma. Nikdy mě nenechá ve štychu.“

Tlemím se ještě víc. „Paule, ty jsi normální vůl. Mě v ţivotě

nemůţeš znásilnit. Pusť to z hlavy, jestli se chceš doţít vánoc. Něco

7

takového prostě nejde.“

Moje drzost ho překvapuje, znervózňuje. Maskuje to dalším

šklebem, protoţe kamarádi se dívají. Musí zachovat dekorum. Tlačí

mi bouchačku pod bradu, chce mi zvrátit hlavu dozadu. Ani se nehnu

a to ho vyvádí z míry víc neţ můj drzý tón.

„Víš, co mi řekni? Proč bych ti nemoh udělat třeba přímo tady na

fleku?“ povídá. „Jen mi to řekni, Aliso. No, bude to? Dělej, neţ ti

ustřelím tu tvoji pitomou palici!“

„Protoţe jsem taky ozbrojená, Paulíčku.“

Valí bulvy – masíruju mu svým pohledem mozek. „Co máš u

sebe?“

„Nůţ. A dost ostrý. Chceš ho vidět?“

Ustupuje o krok, aby mě měl od těla, a sklání mi bouchačku k

břichu. „Ukaţ!“ nařizuje.

Zvedám pravou nohu. I na jedné noze stojím pevně jako

mramorová socha. „Tady, nahoře v botě. Vytáhni ho a pak si to třeba

můţeme rozdat.“ Chová se jako frajer, dělá na kamarády lascivní

úsměvy. Obezřetně mi zasunuje ruku do kozačky. Netuší, ţe strká

hlavu do oprátky – vlastně do bucharu. Jenţe já nemám zájem

napájet se z krvavé kaše. Mohla bych se zamazat. Valí oči, kdyţ

nahmatává nůţ, a rychle ho vytahuje z kůţe ven. Láskyplně si jím

pohazuje, ukazuje ho ostatním. Chvíli čekám, předstírám neklid.

Pak říkám: „Vrať mi ho. Nemůţu se bránit, kdyţ jsi mi ho sebral.“

Paul dělá gesto, jako ţe ho přestávám bavit. Jenţe on mě nebaví

uţ začátku. „Jsi pitomý střevo. To si fakt myslíš, ţe ti ho vrátím?

Ještě bys mě mohla říznout, aţ ti to budu dělat.“

Přikyvuju. „Taky ţe tě říznu, o tom nepochybuj. Kašlu na to, ţe s

těmi svými poskoky pobíháš po ulici jako nadrţený ratlík. Tohle je

dţungle a v dţungli přeţije silnější. Znám to líp, neţ si dovedeš

představit. Ale i dţungle má své zákony. Nevezmeš, co nepotřebuješ,

a kdyţ vezmeš, přijmeš trest. Ale tomu ty nerozumíš, viď, Paulíčku?

Sebral jsi mi nůţ a já ho chci nazpátek. Okamţitě mi ho vrať, nebo to

s tebou dopadne hůř, neţ si myslíš.“ Nastavuju ruku a dodávám

hlasem temným, jako je temný celý můj ţivot: „Mnohem hůř.“

Paul uţ zjevně zuří, tváře se mu nalévají krví. Skutečný bojovník

dţungle pozná jedovatého hada na sto honů. Tohle je obyčejný srab.

8

Místo, aby mi nůţ vrátil, pokouší se mě seknout do dlaně.

Samozřejmě se mu to nedaří, protoţe moje dlaň uţ není tam, kde

byla ještě před vteřinkou. Švih levou nohou a bouchačka letí

vzduchem. Není to úder do ruky, ale jenom do revolveru. Vidím, co

ti tři nevidí – zbraň obloukem přistává na střeše dvoupatrového

činţáku. Kamarádi ţasnou, Paul se zmateně rozhlíţí, kam se mu

revolver vypařil. Pohybuje rty, ale nějak ze sebe ne a ne dostat slovo.

„Eééé,“ povídá konečně.

Chytám ho za vlasy a táhnu k sobě, levičkou mu kroutím pravou

ruku, v které drţí nůţ. Spaluju ho očima jako slunečními paprsky pod

silnou lupou. Třese se v tom sevření a poprvé v ţivotě mu dochází,

ţe v dţungli ţije i jiná zvěř, neţ s jakou se dosud setkal.

Šeptám mu přívětivě do ucha: „Vím, ţe jsi uţ zabil, Paule. To je

oukej. I já jsem zabila. A mockrát. Jsem o hodně starší, neţ

vypadám, a jak vidíš, taky mnohem silnější. Teď tě zabiju, ale neţ to

udělám, můţeš vyslovit poslední přání, jestli nějaké máš? A rychle,

spěchám.“

Pokouší se mi vytrhnout, ale uniknout mému pohledu se mu

nedaří. Z čela mu crčí pot a mě v té chvíli napadá přirovnání, ţe jsou

to slzy těch, kteří truchlí po jeho obětech. Kamarádi nabírají

rozumný odstup. Paulovi se chvěje spodní ret.

„Kdo jsi?“ vydechuje.

Usmívám se. „Buchta na mejdan, jak jsi říkal.“ Pak mě úsměv

opouští. „Ţádné poslední přání? To je smutné. Rozluč se se ţivotem.

Pozdravuj v pekle. Vyřiď satanovi, ţe brzy přijdu za tebou.“

Moje slova – zbytečné vtipkování nad obětí, po které mi nic není.

Ovšem taky trochu pravdy. Jak ho k sobě tisknu, ozývá se mi v prsou

stará bolest. Té noci, co zahynul Jakša, jsem byla proklatá dřevěným

kůlem. Rána se mi nezhojila. Bolest se od té doby – uţ to bude šest

týdnů – vrací v pravidelných intervalech. Asi se jí uţ nikdy

nezbavím. Úzkost přichází vţdycky, kdyţ to nejmíň čekám, a drtí mě

jako nánosy sopečné lávy. Dusím se a svíjím, tisknu oči. Říkám si, ţe

jsem během svého, pět tisíciletí dlouhého ţivota utrpěla uţ mnoho

ran, které přešly – proč zrovna od téhle nemůţu mít pokoj? Vţdyť i

tak je ţivot proklatce ţivotem v ustavičném utrpení.

Ne, nebyla to neposlušnost vůči Kršnovi, kdyţ jsem stvořila Raye

9

– opravdu ne, přesvědčuju sama sebe. Vţdyť i Jakša byl přesvědčen,

ţe mám Pánovu milost. „Ach, Pane,“ vzdychám.

Tisknu k sobě Paulovo tělo plné čerstvé, horké krve jako bandáţ

na neviditelnou ránu. Cítím, ţe slábnu, ale právě v okamţiku, kdy uţ

se zdá, ţe tu bolest nevydrţím, slyším kroky. Rázná chůze. Nablízku

je někdo, kdo má rychlost a sílu nesmrtelnosti. Naskakuje mi husí

kůţe, jako by mě v horečné agónii náhle polili ledovou vodou.

Nablízku je upír! Mé tělo trne, otvírám oči. Paulovi kumpáni uţ

nabrali slušnou vzdálenost a pořád pokračují v ústupu. Paul na mě

kouká, jako by koukal do svého vlastního hrobu.

„Nechtěl jsem ti nic udělat, Aliso,“ mumlá.

Dlouze se nadechuju, srdce mi buší aţ v mozku. „Uţ jsi udělal,“

odpovídám a zaráţím mu nůţ do pravého stehna, těsně nad koleno.

Čepel zajíţdí do masa čistá, z opačné strany vychází krvavý hrot.

Paul má v očích smrt, ale já se s ním nemůţu zdrţovat. Hraju

mnohem vyšší hru. A musím ji vyhrát. Odhazuju ho jako prázdnou

popelnici. Otáčím se a nabírám směr, odkud jsem zaslechla kroky.

Nůţ nechávám Paulovi na památku.

Tajemné monstrum je ode mne asi půl kilometru, chodí po

střechách, přeskakuje z budovy na budovu. V polovině trasy se

zastavuju a vrhám se za ním – dvěma skoky přistávám nad okny

dvoupatrových činţáků. Uháním mezi polorozpadlými komíny a

zrezivělými ventilátory a za minutku ho vidím – dvacetiletého

černocha s tak mocnými svaly, ţe by se za ně nemusel stydět ani rváč

z televizního seriálu. Ovšem upírova moc nemá se svaly nic

společného. Vyplývá z čistoty krve, odolnosti duše a délky ţivota. Já,

kterou Jakša, první ze všech upírů, stvořil na samém úsvitu

civilizace, jsem nejmocnější bytost na světě. Řítím se prostorem,

vím, ţe dostihnout to černé monstrum je pro mne záleţitost vteřin.

Záměrně však nespěchám. Musím zjistit, kam má namířeno.

Ţe se jedná o upíra, o tom není pochyb, a jeho zápach dokazuje,

ţe byl stvořen teprve nedávno. Z upírů vychází velice subtilní vůně,

jemný odér hadího jedu. Ten přede mnou páchne jako obrovský

černý plaz. Není to zrovna nepříjemný zápach, pro většinu

smrtelníků spíš opojný. I já ho dřív uţívala jak pro lásku, tak proti

svým nepřátelům. Ovšem pochybuju, ţe by o tom ten nový, mladý

10

upír něco věděl.

O mně ví, to ano. Nezastavuje se a neútočí. Prchá, protoţe má

strach. Ptám se sama sebe, jak ví, ţe jsem nebezpečná? Kdo mu o mě

řekl? Je jenom jedna odpověď: ten, kdo ho udělal. Určitě běţí za

svým stvořitelem, aby u něj našel ochranu. Bolest v prsou polevila,

ale ţízeň se stupňuje. Potřebuju oběť. Pro upíra je krev jiného upíra

něco jako lahůdka, špetka soli a pepře na vzácném stejku. Nemám se

čeho bát. I kdyby ten kluk měl nějaké spojence, nevadí. Zničím je

všechny a neţ se na oblohu vyhoupne slunce, budu opět plná energie,

moje ţízeň uhašena. A pak svým soukromým tryskáčem odletím do

Oregonu. Najednou mě napadá, copak asi dělá Ray, kdyţ je sám.

Chudák, jeho přeměna z člověka v upíra se protahuje a přináší mu

strádání. Beze mě se nikdy neodváţí napít.

Slyším motor. Zmrzlinářská dodávka.

Teď, uprostřed noci! Zvláštní.

Černoch dobíhá na konec bloku obytných budov a jediným

dlouhým, plavným skokem se snáší k zemi. Při dopadu se mu

podlamují nohy. Mohla bych toho okamţiku vyuţít, přistát mu na

hřbetě a rozdrtit mu páteř na tisíc kousků, ale nechávám ho

pokračovat v útěku. Uţ vím, kam míří – na Výstaviště, kde je většina

losangeleských galerií, Memorial Sports Aréna a Memorial

Coliseum. Jeho cílem je určitě Coliseum, kde se v roce 1984 konala

olympiáda. Svištíme přes prázdné parkoviště jako ptáček

Chocholáček z kresleného seriálu nad lučinou. Ještě štěstí, ţe v širém

okolí nikdo není, protoţe by musel zírat, co se to děje, kde se tu bere

kojotice pronásledovatelka, kdyţ není neděle ráno a tohle není

televize. Jsem rozhodnutá ptáčka Chocholáčka dopadnout a nenechat

na něm ani peříčko.

Dlouhý plot kolem Colisea je protrţený a to mě trochu

zneklidňuje. Rychle zvaţuju své šance. S pěti nebo šesti upíry, jako

je tenhle černý kluk, bych si snadno poradila, ale co kdyţ jich je

dvacet nebo dokonce stovka? Nemám nejmenší představu, kolik jich

ten neznámý mohl stvořit. Losangeleské Coliseum se za okamţik

můţe proměnit v koloseum starověkého Říma. Mám srdce

gladiátora, a tak ani okamţik neváhám.

Jen pronikám dovnitř, cítím krev. Pak objevuju znetvořené tělo

11

člena bezpečnostní sluţby. Nad rozpáraným hrdlem poletují mouchy

– mrtvola je stará několik hodin. Kluk se mi vytrácí z dohledu, ale já

ho sleduju sluchem. Jsem v dolní části haly, v chodbách pod

tribunami. On uţ je v Coliseu, přeskakuje bariéry. Stojím jako socha

a projíţdím prostor ušima jako radarem. Kdesi přede mnou jsou další

tři osoby a ani jedna z nich není člověk. Jdu po zvuku. Scházejí se na

severní tribuně, potichu se domlouvají a rozbíhají se do temných

zákoutí. Pochybuju, ţe by věděli, kde přesně jsem, ale jejich plán je

jasný: chtějí mě obklíčit a vrhnout se na mě. Nechci jim tu radost

pokazit.

Klidně a pomalu procházím betonovým koridorem na sportoviště,

kde se na skle třpytí měsíc jako záblesk po výbuchu jaderné pumy.

Vidím čtyři upíry a oni vidí mě. Vyčkávají, aţ dojdu na středovou

čáru. Jen ať začnou první, říkám si. Potřebuju čas, abych si je očíhla,

zjistila, jestli nemají zbraně. Přestoţe mě před šesti týdny proklál

dřevěný kůl a já zůstala naţivu, kulka v mozku nebo nůţ v srdci

vţdycky můţe znamenat moji smrt. Se vzpomínkou se opět ozývá

stará bolest, ale já ji ignoruju. Mám jinou práci.

Měsíc mi stojí nad hlavou. Tři upíři se krčí ve svých zákoutích,

čtvrtý stojí nehybně na severní straně a pozoruje mě. Je to jediný

běloch, je vysoký, hubený, ruce má jako fosilní kostlivec. Na dálku,

v tom mdlém, stříbřitém světle vidím jeho upřený pohled, zelené

panenky, krvavé ţilky vraţedných, planoucích očí, které vypadají

jako vlákna zarudlých pavučin. Je to vůdce a o jeho sebevědomí

vypovídá povznesený úsměšek v obličeji posetém stopami po akné.

Moţná je mu třicet, ale víc uţ mu nikdy nebude, protoţe ho zabiju.

Je to ten, koho hledám, ten, na kom ukojím svou ţízeň. V duchu

vidím zavraţděného člena bezpečnostní sluţby, zavraţděnou dívku

ve včerejších novinách. Bude mít pomalou smrt – vychutnám si ho.

Zdá se, ţe nikdo z nich nemá bouchačku. Rozhlíţím se, co by mi

mohlo poslouţit jako zbraň, kdyţ uţ nemám nůţ, kterým dokáţu s

děsivou přesností zasáhnout pět set metrů vzdálený cíl. Je

předvánoční čas, stadión je mimo provoz, ale při okraji sportoviště se

povaluje technické a sportovní náčiní. Ten, kdo to má na starosti, si s

vánočním úklidem nedělal příliš velkou hlavu. Opodál dokonce leţí

oštěp. Nenápadně se k němu přesunuju. Vůdce upírů mě sleduje.

12

Není jenom krutý a ohyzdný, také mu to perfektně myslí. Vidí

nebezpečí a gestikuluje na ostatní, aby vyrazili do akce.

Se schodů se řítí tři temné postavy. Ve vteřince přeskakují bariéry

a přistávají na běţecké trati, která obtáčí sportoviště. Ale já jsem ve

stejné vteřince u náčiní a uţ drţím v pravici oštěp. Smůla, ţe je tam

jenom jeden. Zvedám levou ruku směrem k vůdci, který stojí nahoře

na tribuně.

„Chci si promluvit,“ volám. „Kdyţ na to přijde, dokáţu se

ubránit.“

Úsměšek na vůdcově tváři vzdálené přes dvěstě metrů se

protahuje. Jeho kumpáni se také šklebí, i kdyţ ne s takovou dávkou

sebejistoty. Dobře vědí, ţe jsem vampýra. Civí na oštěp v mé pravici,

pitomečkové nesmrtelní, a čekají, co s ním provedu, ach, boţe! Mám

je všechny na očích, přestoţe hledím jenom jedním směrem.

„Není moudré zbytečně riskovat ţivot,“ volám.

Vůdce sahá do zadní kapsy a vytahuje nůţ. Na hrotu je čerstvá

krev, vidím ji dobře. Nevěřím, ţe by se na takovou dálku trefil,

protoţe já sama jsem dosáhla virtuozity ve vrhání noţů aţ po

dlouhých staletích. Ale počíná si zkušeně, vyvaţuje nůţ v otevřené

dlani. Mladík, za kterým jsem se hnala do Colisea, stojí přede mnou,

dělá svému vůdci zeď. Čtyři na jednoho, říkám si. Musím tu přesilu

zredukovat. Vypouštím oštěp rychlostí, kterou oko smrtelníka

nemůţe postřehnout. A nestačí ji postřehnout ani mladý upír. Bodlo

ho zasahuje do prsou, proniká mu ţebry i páteří. Slyším krvavou

erupci pukajícího srdce. Hoch klesá k zemi, z hrdla se line smrtelný

chrapot. Z těla mu trčí ostrý, dlouhý dřevěný kůl.

Slyším svist ostří.

Podcenila jsem vůdcovy schopnosti!

Stíhám jen ucuknout, abych si uchránila srdce, a vzápětí dostávám

zásah do pravé paţe, v těsné blízkosti ramenního kloubu – nůţ do mě

zajíţdí aţ po rukojeť. Je to úder, aţ se mi podlamují nohy. Padám na

kolena a chňapu po noţi. Oba zbývající upíři na sportovišti se ke mně

rozbíhají. Vůdce sestupuje po schodech z tribuny. S překvapením

zjišťuju, ţe nůţ, který mám v rameni, je můj. Vůdce upírů byl

nepochybně nablízku, kdyţ jsem se kočkovala s Paulem, vytáhl mu

nůţ a neuvěřitelně rychle se přesunul do Colisea, aby na mě počkal.

13

Kde se v něm bere taková síla? Můţu se při bolesti, kterou právě

proţívám, někomu takovému ubránit?

Tuším, ţe Paul uţ ţádnou bolest necítí.

Teď hlavně musím vyřídit zbývající dva upíry. Sotva mám nůţ v

ruce, jsou u mě a první z nich se mi vrhá po krku. V posledním

okamţiku nastavuju čepel a sleduju, jak mu zajíţdí do lebky. Jsem

příliš oslabená, nedokáţu dost rychle uhnout, a on, uţ mrtvý, na mě

padá a sráţí mě k zemi. Je to tvrdý dopad se stokilovým nákladem

masa a kostí na břiše. Zem se obarvuje krví a já si říkám, ţe nadešel

můj konec. Nemám ale ve zvyku válet se na zádech, a uţ vůbec ne,

kdyţ můj protivník pořád ještě stojí na nohou. Shazuju ze sebe upíra,

kterému jsem probodla mozek, a uţ je u mě i třetí z nich. Zvedá

nohu, aby mi rozdrtil hlavu. Tenhle však není dost rychlý. Na

lopatkách a zbrocená vlastní krví švihám nohou a přeráţím mu

holenní kost. Klesá s výkřikem k zemi a já jsem okamţitě na něm a

koleny mu tlačím paţe do umělého trávníku. V dálce vidím vůdce.

Pomalu se přibliţuje. Myslí si, ţe uţ mu kořist nemůţe neuniknout.

Vtom mě poprvé napadá, jestli jsem se náhodu nenechala vlákat do

pasti.

Není čas se vyptávat, a tak alespoň černého kluka pod sebou

popadám za vlasy a křičím: „Kdo je váš vůdce? Jak se jmenuje?“

Klukovi není víc neţ pětadvacet a upírem je asi tak měsíc. Jeníček

v perníkové chaloupce. Jako by nechápal, v jakém je nebezpečí,

přestoţe viděl, co se stalo s ostatními. Netuší, ţe si své upíří

nesmrtelnosti příliš neuţije.

„Táhni ke všem čertům, děvko!“ povídá.

„Později,“ říkám. Jindy bych si s ním pohrála jako kočka s myší,

zmučila bych ho. Teď nemám čas. Tisknu mu hrdlo, ţe ani nestačí

heknout a přetáčím hlavu na druhou stranu. Slyším praskot kostí v

krční páteři. Kluk umírá, ale já uţ jsem zase na nohou a vytahuju z

lebky upíra číslo dvě nůţ. Vůdce nepřidává do kroku, ani

nezpomaluje. Je padesát kroků ode mě. Jeho výraz je podivná

směsice apatie a bojovnosti – ţe by depresivní maniak? Jak je libo,

říkám si, bude z tebe mrtvý maniak. Beru nůţ do levé dlaně,

napřahuju a vypouštím čepel. Mířím přímo na srdce, jako on zamířil

na mě. Jsem si jistá, ţe trefím.

14

A taky se trefuju, sice jinak, neţ jsem myslela, ale trefuju.

Chytá nůţ ve vzduchu, pár centimetrů od své hrudi.

Chytá ho za rukojeť a to je něco, co bych nikdy nesvedla.

„Ne, ne,“ uniká mi ze rtů.

Takový muţ musí být mocnější neţ Jakša!

Není na co čekat.

Otáčím se a upaluju ke koridoru, kterým jsem přišla na

sportoviště. Zraněná paţe mě bolí, pálí, srdce mi buší. Mám pocit, ţe

kaţdý další krok bude můj poslední. Znovu v sobě ucítím nůţ,

vnikne mi mezi lopatky a zajede hluboko do srdce, které nedávno uţ

jednu ránu dostalo. Třeba to tak bude dobře. Třeba to ukončí mé

strádání. Ale kdesi uvnitř cítím, ţe o to nestojím. Bolestmi alespoň

připomíná, ţe pořád ještě ţiju, a já si svého ţivota cením nadevše, i

kdyţ se občas stává, ţe beru ţivot jiným. A kdyţ zemřu dřív neţ on,

co se stane s ţivotem na Zemi? Zbytečná otázka. Vím, ţe tenhle upír

znamená konec lidstva.

Nůţ nepřichází. Upír přidává do kroku. Napadá mě, ţe si se mnou

chce pohrát – podle svých představ – neţ mě zabije. Chce mě pomalu

vysát, chce, abych mu zemřela v náručí. Tak to ne, tohle potěšení mu

nedopřeju. Přísahám.

Utíkám dlouhou betonovou chodbou. Podpatky mi duní jako

nepřetrţitá palba z kulometu, jeho kroky jsou jako dusot kopyt

závodních koní, kteří mě dobíhají, dotahují yard za yardem. Nemám

sílu, nemůţu mu uniknout. Uţ s tím ani nepočítám. Kdyţ zabili člena

bezpečnostní sluţby, ani se neobtěţovali sebrat mu revolver. A ani já

jsem to neudělala, kdyţ jsem vešla do Colisea a našla ho. Ach, jak

bláhově jsem spoléhala na svou nepřemoţitelnost. Teď je ta

bouchačka mou poslední nadějí. Kdyţ se k ní dostanu dřív, neţ mě

upír doţene, naučím ho, jak strašně pálí střelné rány. Nejsem moc

velká, nahá váţím jenom pětačtyřicet kilogramů a uţ jsem ztratila

nejmíň litr krve. Zoufale si potřebuju odpočinout, vydýchat se,

vzpamatovat. Zachránit mě můţe jedině revolver člena bezpečnostní

sluţby.

Kdyţ dobíhám k mrtvole, démon je ode mne na třicet kroků.

Okamţitě mu dochází, co mám za lubem. Vytahuju revolver z

holstru a koutkem oka sleduju, jak se ten mocný upír napřahuje mým

15

noţem k hodu. Tentokrát mě musí zabít, i kdybych přitom měla

vycedit zbytek krve, co mi ještě zůstal v ţilách. Dobře ví, jak je těţké

chytit kulku nebo před ní uhnout, zvlášť kdyţ střílí jiný upír. A já

nedokáţu zachytit nůţ v letu. Pevně tisknu zbraň, mířím a zároveň se

odráţím ke skoku. Letím vysoko, jenţe, bohuţel, tenhle fígl ho

nepřekvapuje. V okamţiku, kdy vychází první výstřel, jeho nůţ…

můj nůţ mi podruhé proniká do těla, tentokrát těsně vedle pupíku.

Bolí to. Boţe, nemůţu uvěřit, jakou mám smůlu! Ale pořád ještě se

můţu ubránit, a kdyţ se mi to podaří, bude mít smůlu on. Při dopadu

zpátky na zem pálím ostošest a pokaţdé zasahuju, přestoţe před

kulkami uskakuje, jak jen můţe. Dostává to do ţaludku, do krku, do

levého ramene a dvakrát do prsou. Klesám k zemi a čekám, kdy to s

ním taky švihne.

Nešvihá. Vrávorá sice, ale drţí se na nohou.

„Proboha,“ uniká mi, zatímco klesám na kolena. Copak toho

hajzla nedokáţu zabít? Hledíme na sebe ze stínu výklenků pod

tribunami, oba silně krvácíme. Naše oči se na okamţik střetávají a já

konečně cítím neklid, který z něj vychází, poznání reality, po které

ţádný člověk ani upír netouţí. Revolver je prázdný. A démon jako by

se usmíval – nechápu, co ho na tom ještě můţe bavit. Pak se otáčí a

šourá se zpátky a najednou je pryč. Uţ ho nevidím, ani neslyším.

Vytahuju si z nahého břicha nůţ a polomrtvá zůstávám leţet na

chladném betonu. Snaţím se prodýchat oparem krvavé agónie.

Skutečně si nevzpomínám, ţe bych někdy zaţila horší noc.

Pořád ještě jsem Síta z počátku historie lidstva, vampýra obdařená

neuvěřitelnou odolností – pokud se ovšem nesrovnávám s ním, s

tímhle satanem, jehoţ jméno jsem se nedozvěděla. Není mrtvý, o tom

nemůţe být pochyb. Zhruba po dvaceti minutách strádání na betonu s

úlevou zjišťuju, ţe jsem to přeţila. Rány se mi konečně zacelují,

můţu se posadit a pořádně si vydechnout. Předtím, neţ mé srdce

proklál dřevěný kůl, se mi i nejhorší zranění vyhojilo během dvou

minut.

„Stárnu nebo co,“ mumlám si pro sebe.

Široko daleko necítím jediného upíra, ale ke Coliseu se stahují

policejní vozy. Strkám nůţ na původní místo, nahoru do kozačky a

vleču se betonovou chodbou zpátky na sportoviště. Nacházím

16

hydrant a smývám si ze šatů krev, jak jen to jde. Na paţi ani na břiše

nemám nejmenší jizvičku. Ztratila jsem však mnoho krve, jsem

strašně slabá, a teď ještě problémy s policií! Před stadiónem zastavují

hlídkové vozy. Někdo musel ohlásit střelbu. S tolika mrtvolami by

asi nebylo moudré nechat se v Coliseu chytit. Odvezli by mě k

výslechu a asi těţko bych vysvětlovala, kde jsem si tak zdevastovala

to, co mám na sobě. Napadá mě ukrýt se uvnitř a počkat, aţ se věci

zklidní, ale ne, to by mohlo trvat celé hodiny, moţná dny, a já musím

co nejrychleji domů, musím mluvit s Rayem. Musíme vymyslet, co

podniknout dál.

Před odchodem ze stadiónu prohlíţím všechny tři upíry, jestli jsou

opravdu mrtví. Našinec se bez ohledu na smrtelná zranění můţe

vţdycky probrat k ţivotu a uzdravit. Pro jistotu jim drtím pravým

podpatkem lebky. Nepociťuju ani nejmenší výčitku svědomí. Kdyţ

se to tak vezme, chráním tímhle groteskním aktem policisty, kteří je

za chvíli najdou.

Vyráţím směrem, kde není slyšet tolik hluku, a za okamţik jsem

venku a na opačné straně plotu. Vbíhám na parkoviště, kdyţ vtom se

přímo proti mně rozsvěcují reflektory. Hlídkový vůz, zatraceně!

Zajíţdí ke mně a z bočního okénka vykukuje policista, který vypadá

jako by v posledních dvaceti letech nejedl nic jiného neţ koblihy.

„Copak tady děláme takhle pozdě v noci, mladá dámo?“ ptá se.

Plácám, co mě v té chvíli napadá: „Já… víte, ztratilo se mi auto.

Asi tak před hodinou se něco porouchalo a já hledala pomoc a začali

mě honit takoví ti kluci. Stříkali na mně z cisterny vodu a ohroţovali

mě.“ Třesu se, civím na něj, snaţím se hrát na nejcitlivější strunu.

„Ale nakonec jsem jim utekla.“

Policista si mě prohlíţí od hlavy k patě. Nemyslím, ţe by na mém

oděvu viděl stopy po krvi. Ve tmě jsou na černém materiálu sotva k

rozpoznání. A k tomu můj pohled, který se mu zatíná do mozku.

Fascinuju ho svou neobvyklou krásou, mládím, svými dlouhými

blond vlasy, které mám teď, kdyţ jsem přišla o čepici, rozpuštěné.

Seká zrakem po kolegovi za volantem a říká: „Měla jste štěstí, ţe

vás jenom postříkali. Tohle není zrovna nejlepší místo pro noční

výlety. Vlezte si dozadu a my vás odvezeme k vašemu vozu.“

Bylo by podezřelé, kdybych odmítla. Říkám děkuju a přecházím k

17

zadním dvířkům. Usedám do hlídkového vozu. Policista za volantem,

o hodně mladší neţ pan Koblíţek, za mnou otáčí hlavu.

Ptá se: „Nebyla jste teďka náhodou v Coliseu?“

Upírám na něj nevinné oči. „Ne,“ odpovídám stručně. „Co bych

tam dělala? Nebo… jak bych se tam dostala. Je tu tři metry vysoký

plot.“

Přikyvuje jako maňásek. „Měli jsme tady v okolí nějaké

problémy. To je všechno.“

„Jo? A co?“ říkám.

Z vysílačky se ozývá muţský hlas. Koblíţek hlásí, ţe mě vzali do

do vozu. Muţe ve vysílačce moje story nedojímá. Přikazuje, aby mě

nepouštěli, dokud si mě sám neomrkne. Z jeho hlasu vychází vnitřní

síla, dokonce i na dálku. Kladu si otázku, jestli ho oklamu stejně

snadno jako tyhle dva. Sedíme a čekáme na šéfův příjezd. Policisté

se omlouvají za zdrţení. Představuju si, jak piju jejich krev a utíkám

z vozu a oni potom omámení a polomrtví hrůzou koktají šéfovi

nesouvislé věty o záludné vampýře… ale ne, to nejde, mám pro

policejní uniformu určitou slabost. Tlusťoch mi nabízí koblihu.

Muţ, který přijíţdí, není od policie, ale z FBI. Sedí v

neoznačeném voze a nařizuje mi, abych si k němu přesedla.

Nevzpírám se. Představuje se jako zvláštní agent Joel Drake.

Vyzařuje z něj aura moci. Mladý muţ s blond vlasy a modrýma

očima, obojí o něco tmavší, neţ mám já. Má na sobě modrou

sportovní bundu a drahé kalhoty s puky. Je pozoruhodně krásný.

Kdyţ usedám do jeho vozu, připadám si jako v televizním seriálu.

Agentka vampýra by se to mohlo jmenovat. Má snědý obličej, ostře

řezané rysy, inteligentní výraz. Nechává dvířka na své straně

otevřená a prohlíţí si mě ve vnitřním světle vozu. Vidí, ţe jsem řádně

promočená, ale, jak uţ jsem říkala, stopy po krvi nejsou na mém

oblečení vidět. Policisté v hlídkovém voze odjíţdějí.

„Vaše jméno?“ ptá se.

„Alisa Perneová.“

„Kde máte auto?“

„Nevím přesně. Uţ tu chodím nejmíň hodinu. Zabloudila jsem.“

„Uvedla jste, ţe vás nějaká tlupa mladíků postříkala z cisterny.

Domníváte se, ţe vám to uvěřím?“

18

„Ano,“ říkám a naše krásné oči se střetávají. Zvaţuju, jestli se

nepokouším otupit jeho vůli příliš prudce. Nechci mu zbytečně

ubliţovat. Jenţe ten muţ je silný. Kdyţ se nebudu snaţit, nic s ním

nesvedu. Ze všeho nejmíň stojím o to, aby mě odvezl k Výslechu.

Sniţuju hlas, nasazuju tón, který má tu vlastnost, ţe ho druhý člověk

vnímá jako hlas vlastního mozku, jako by si sám myslel to, co mu

říkám.

„Nic špatného jsem neudělala,“ pronáším sladce. „Říkám vám

jenom pravdu. Jsem mladá ţena, bezbranná a nevyznám se tady.

Nejlepší, co pro mě můţete udělat, je zavézt mě k mému vozu.“

Chvíli přemýšlí. Můj hlas se mu v mysli odráţí jako ozvěna.

Třepe hlavou, zjevně se chce vymanit z neznámého, cizího vlivu.

Vnímám jeho stav, i kdyţ myšlenky číst nedokáţu. Jeho pochybnosti

neslábnou. Natahuje ruku a zaklapává dvířka, motor uţ je spuštěný.

„Byla jste dneska v noci v Coliseu?“ ptá se.

„Ne. Co se tam děje?“

„Na tom nezáleţí. Policie hlásí, ţe jste se potulovala na parkovišti.

Co jste tu dělala?“

„Utíkala před kluky, co mě obtěţovali.“

„Kolik jich bylo?“

„Nevím přesně. Tři nebo čtyři.“

„Máme udání od dvou mladých muţů z téhle čtvrti. Jejich

kamarád byl napaden někým, kdo odpovídá vašemu popisu. Tělo

bylo před několika minutami nalezeno ve stoce. Co mi k tomu

můţete sdělit?“

Tvářím se nechápavě. „O tom nic nevím. Jak zemřel?“

Joel má tvrdý výraz. „Násilnou smrtí.“

Vrtím hlavou, tvářím se pohoršeně. „Já jenom hledám své auto.

Můţete mi ho pomoct najít? Tohle je pro mě strašná noc.“

„Odkud jste?“

„Z Oregonu. Nevyznám se v L. A. Špatně jsem odbočila z dálnice

a pak se mi auto porouchalo. Ale s vaší pomocí bych ho mohla najít.“

Dotýkám se konečky prstů jeho ramene a znovu se mu dívám do očí,

tentokrát však přívětivě, bez nátlaku. „Prosím vás.“

Konečně přikyvuje a rozjíţdí se. „Kde jste odbočila z dálnice?“

„Zapomněla jsem jméno. Je to tady kousek. Ukáţu vám to místo a

19

pak to můţeme vzít, kudy jsem jela.“ Ukazuju před sebe, kdyţ

vyjíţdíme z parkoviště, a pak k severu, směrem k dálnici. „Věřte mi,

v ţivotě jsem nikomu neublíţila.“

Hořce se směje. „Vy těţko můţete mít něco společného s tím, co

se dneska v noci stalo.“

„O L. A. se říká, ţe je to město zločinu.“

Přikyvuje. „Zvláště v poslední době. Jistě čtete noviny.“

„Ano. Jste šéfem týmu, který vyšetřuje vraţdy?“

„Pár našich lidí na to dohlíţí.“

„Máte nějaké stopy?“

„Ne. Ale to je jenom mezi námi.“ Usmívám se. „Ale, pane

Drakeu, já nejsem novinářka.“ Taky se lehce usmívá. „Těmhle

končinám byste se měla v noci obloukem vyhnout. Jak dlouho se

zdrţíte v L. A.?“

„Proč?“

„Moţná vám později budeme muset poloţit pár otázek.“

„Budu na telefonu. Aţ najdeme moje auto, dám vám číslo.“

„Fajn. Jela jste po dálnici na Harbor nebo na Santa Monicu?“

„Na Santa Monicu. Bude to ještě o pár bloků dál. Myslím, ţe tu

ulici poznám, aţ ji uvidím.“

„Kolik je vám let, Aliso?“

„Dvaadvacet.“

„A co děláte v L. A.?“

„Návštěva přátel. Asi tu budu od příštího roku chodit do školy.“

„Ale? A do které?“

„Na univerzitu. USC.“

„Coliseum je hned vedle USC.“

„Proto jsem tady jezdila. Mám na koleji kamarádku.“ Znovu cítím

chlad. „Ale teď, kdyţ vidím, jak to tady vypadá, zločin a tak,

začínám váţně uvaţovat o jiné univerzitě.“

„To se vám nedivím.“ Seká po mně očima, tentokrát si prohlíţí

moje tělo. Nemá snubní prsten. „Tak vy jste studentka. A co

studujete?“

„Historii,“ odpovídám.

Několik minut jedeme beze slov, já jenom ukazuju, kde myslím,

ţe bychom měli příště odbočit, ale nechci, aby viděl auto, které mám

20

z půjčovny, i kdyţ ho mám hodně ve svém vlivu, zachovává si

vlastní vůli. Perfektní výcvik. Zapamatoval by si poznávací značku a

v půjčovně by zjistil mou totoţnost. Blok od místa, kde parkuju,

míjíme červenou hondu a já naznačuju, aby zastavil.

„Tady je to,“ říkám a otvírám dvířka. „Mockrát vám děkuju.“

„Myslíte, ţe teď uţ vám pojede?“ ptá se.

„Co kdybyste zastavil přede mnou a počkal, jestli se mi podaří

nastartovat.“ Vkládám do svého hlasu sexy tón. „Uděláte to pro mě?“

„Jistě. Aliso, máte u sebe nějaký průkaz totoţnosti?“

Tvářím se provinile. „Věděla jsem, ţe se mě na to zeptáte. Musím

se přiznat, ţe s sebou nemám řidičák. Ale můţu vám dát číslo, kde

budu zítra. Je to 310-555-4141. Je do Oregonu, ale dovoláte se přes

něj na mě do L. A. Můţete mi v příštích třech dnech volat ve dne v

noci. Mám vám to číslo napsat?“

Neodpovídá hned a já vím, ţe si říká, ţe mě najde kdykoli bude

chtít podle poznávací značky. Pak povídá: „To nemusíte. Mám na

čísla paměť.“ Znovu se odmlčuje, prohlíţí si tmavé skvrny, které

mám na košili. V ţivotě nemůţe jen tak na pohled poznat, ţe je to

krev, ale můţe ji cítit, i kdyţ jsem se umyla, jak nejlíp to šlo. Kdyby

poznal krev, nenechal by mě odjet a nepomohl by mi ani můj

neviňoučký, subtilní zjev. Pořád ještě nejsem volná. „Mohla byste mi

taky povědět svou adresu?“

„Joele,“ pronáším svým speciálním, svůdným tónem. „Přece si

nemyslíte, ţe jsem někoho zabila, ţe ne?“

Odpovídá tichým hlasem: „Ne.“

„Tak proč se mě pořád vyptáváte na takové věci?“

Krčí rameny. „No nic, na adrese nezáleţí. Telefon mi stačí. Zítra

se vám pravděpodobně ozvu.“

„To bude nejlepší. Jsem ráda, ţe jsem vás poznala.“ Vystupuju z

vozu. „Teď se můţu jenom modlit, aby mi ten křáp naskočil.“

Joel zajíţdí přede mne a čeká, jak jsem mu navrhla. Nebyl to ode

mne zrovna nejlepší nápad, ale nic lepšího, co by zmírnilo jeho

podezření, mě nenapadlo. Honda je zamčená, ale já otvírám dvířka

mocným škubnutím a zapadám za volant. Dvěma prsty odlamuji

spínač zapalování. Všímám si, ţe si Joel ve zpětném zrcátku prohlíţí

poznávací značku. Zatímco spojuji kontaktní kabely a startuji,

21

zapisuje si ji do notýsku. Mávám na rozloučenou a rychle odráţím od

chodníku. Nechci, aby si lidé v přilehlém domě všimli, ţe jim kradu

auto. Objíţdím blok, přeskakuju do svého vozu a ani ne za hodinu

jsem ve vzduchu, letím svým soukromým Learjetem na sever, do

Oregonu. Brzy se zase do Los Angeles vrátím, abych dovedla válku s

mocným upírem do konce.

Ať uţ to dopadne, jak chce.

22

II.

Ray není doma. Máme samozřejmě nový dům. Můj původní dům

vyletěl do povětří. A s ním i Jakša. Moderní vila stojí v lese nedaleko

mého předchozího bydliště. Je tam spousta elektroniky, krásný

výhled na Pacifik a těţké závěsy, které nás chrání před poledním

Sluncem. Ray je na slunce aţ bolestně citlivý, mnohem citlivější neţ

všichni upíři, které jsem kdy znala. Ze všech nejvíc se blíţí

starodávným představám o upírech, jak je pojímá Bram Stoker. Jeho

nová existence mu způsobuje spoustu starostí. Stýská se mu po

kamarádech ze školy, po jeho lásce a hlavně po otci. Bohuţel, nic z

toho mu nemůţu vrátit – a uţ vůbec ne otce, vţdyť jsem to’byla já,

kdo ho zabil. Jediné, co mu můţu dát, je láska, bláhově si

namlouvám, ţe mu to stačí. Dvě minuty v domě a uţ zase sedím za

volantem a hledám ho po městě. Do svítání zbývá hodina.

Nacházím ho na schodech před domem jeho bývalé lásky, ale Pat

McQueenová o tom neví. Spí a její rodiče taky. Domnívá se, ţe Ray

zahynul při výbuchu, při kterém jsem měla přijít o ţivot i já. Můj

miláček sedí s hlavou zabořenou do kolen a ani se nenamáhá

vzhlédnout, kdyţ mě slyší přicházet.

Hlasitě vzdychám. „Co kdybych byla polda?“

Zvedá hlavu. Jeho krása se ztrácí v melancholii, kterou trpí. A mě

bolí srdce, kdyţ ho zase vidím. Bolí mě od okamţiku, co vstoupil do

mého ţivota – bolí mě dvakrát, fyzicky i duševně. Rádha, Kršnova

nevěsta, mi jednou řekla, ţe touha je starší neţ láska, a ţe jedno bez

druhého nemůţe existovat. A pravda ţe je, její jméno znamená tu,

která touţí, a Kršnovo jméno znamená lásku. Neřekla bych, ţe by ti

dva někdy zaţili bolest, kterou proţívám já, kdyţ touţím po Rayovi.

23

Uvedla jsem ho do říše věčných temnot a on zatím netouţil po ničem

jiném neţ po ţivotě plném slunce. Sdílím jeho slabost, trýzeň ţízně.

Uţ šest týdnů ho nutím, aby ji uhasil, říkám mu, ţe kdyţ nechce,

nemusí svým obětem ubliţovat, neboje dokonce zabíjet. Nevypadá

nadšeně, ţe mě vidí, a to mě suţuje ještě víc.

„Kdybys byla polda,“ povídá, „jednoduše bych ti sebral pistoli.“

„A měl bys průšvih.“

Ukazuje hlavou na krev, kterou mám na bundě. „To spíš ty jsi v

noci měla průšvih. Nebo dokonce dva.“ Kdyţ mlčím, pokračuje: „Jak

bylo v Los Angeles?“

„Povím ti to aţ doma.“ Otáčím se. „Pojď.“

Nezastavuju se a ohlíţím. „Za chvíli bude sluníčko.“

„Mně je to jedno.“

„Ale nebude ti to jedno, aţ vyjde.“ Neodpovídá. Vracím se, sedám

si k němu a pokládám mu ruku na ramena. „Je v tom Pat, viď?

Můţeš se jí ukázat, kdyţ budeš chtít, to přece víš. Já si jenom

myslím, ţe by to byla hloupost.“

Vrtí hlavou. „Nechci se jí ukazovat.“

„Tak co tady, proboha, děláš?“

Dívá se na mě. „To je jediné místo, kde je mi o trochu líp, kdyţ je

mi nejhůř.“

„Rayi.“

„Tím chci říct, ţe nevím, kam jsi zahrabala mého tátu.“ Odvrací

se a krčí rameny. „Ale na tom nezáleţí. Uţ je to pryč.“

Beru ho za ruku. Moc se mu to nezamlouvá. „Můţu ti to místo

ukázat. Ale je to jenom jáma v zemi, zaházená jáma. To ti

nepomůţe.“

Zvedá hlavu ke hvězdám. „Myslíš, ţe i na jiných planetách

existují upíři?“

„Nevím. Moţná. V nějaké vzdáleně galaxii třeba existuje planeta,

kde jsou jenom upíři. Na téhle planetě uţ to tak málem dopadlo.“

Přikyvuje. „Kršna tomu zabránil.“. „Ano, Kršna tomu zabránil.“

Upírá oči k nebi. „Jestli existuje planeta, kde jsou jenom upíři, tak

tam ţivot asi dlouho nevydrţí. Všichni se tam navzájem zničí.“ Dívá

se na mě. „Je tohle to, co ti dělám? Ničím tě?“

Smutně vrtím hlavou. „Ne. Udělal jsi pro mě strašně moc. A já

24

nevím, jak ti to oplatit, jak ti pomoct zapomenout na to, co bylo.“

Lehce se usmívá. „Já nechci zapomenout, Síto. A je to asi jenom

můj problém.“ Odmlčuje se. „Zavez mě k jeho hrobu. Nebudeme tam

dlouho.“

„Myslíš?“

„Určitě. Neboj.“

Vstávám a podávám mu ruku. „Tak pojď.“

Zajíţdíme do lesa. Vedu ho mezi stromy. Samozřejmě si pamatuju

místo, kde jsem soukromého detektiva Rileyho zahrabala – pamatuju

si všechno. Cítím slabý závan rozkládajícího se těla, který se prodírá

hlínou z dvoumetrové hloubky. Bojím se, ţe to Ray taky cítí. Ţivot

upíraje ţivot s mrtvolami. Smrt na mě nepůsobí tak silně jako na

většinu lidí. Kdyţ jsme na místě, Ray klesá na kolena a já od něj

odstupuju na deset dvacet metrů, aby byl sám, nechci ho v jeho

zármutku rušit. Potřebuje se vyplakat. Nemám ještě dost sil, abych

snesla jeho slzy. A moje vina je těţká. Slyším Raye plakat nad

neexistujícím náhrobkem.

Moje dvě poslední zranění se uţ dokonale zahojila, ale bolest v

prsou neustává. Vidím před sebou tu noc, kdy hořel můj dům a Ray

mi vytáhl ze srdce dřevěný kůl. Sotva při smyslech nevěděla jsem,

jestli umírám, nebo zůstanu naţivu. A v dalších třech dnech to

nevěděl ani Ray, protoţe i kdyţ se rána rychle zacelila, zůstala jsem

v bezvědomí. Celou tu dobu se mi zdál zvláštní sen.

Byli jsme s Rayem ve vesmíru, v kosmické lodi, mířili jsme k

souhvězdí Plejád, ke Kuřátkům, jak je s oblibou nazývají

astronomové. Předními okny jsme sledovali namodrale zářící

hvězdy, které se zvětšovaly a zářily stále silněji, a přestoţe to byla

dlouhá cesta, byli jsme celou dobu jako u vytrţení, věděli jsme, ţe se

vracíme domů, tam, kam patříme, kde nejsme upíři, ale světlonoši

utkaní z paprsků hvězd. Bylo to kruté, kdyţ jsem se probudila, a od

té doby vţdycky, kdyţ jdu spát, přeju si, aby se mi ten sen zase

vrátil. Hvězdy mi svou barvou připomínají Kršnovy oči.

Ray se ze zármutku rychle vzpamatovává. Jsme zpátky ve voze a

jedeme domů, zatímco obloha na východě začíná blednout. Můj

miláček sedí beze slova vedle mě, hledí kamsi do prázdna, a mé

temné myšlenky mi svírají rty, aţ to bolí. Jsem se svou energií

25

nadoraz, ale vím, ţe nesmím odpočívat, dokud nevymyslím něco, jak

zastavit ten černý mor, který se šíří šest set mil jiţně od Oregonu.

Vím, ţe ten s těma zlýma očima ještě tuhle noc udělal nové upíry,

aby měl náhradu za ty, které jsem mu zničila. A noví upíři budou

dělat další upíry. Kaţdý den, kaţdou noc. Situace je kritická. Lidstvo

je v nebezpečí. Kršno, modlím se, dej mi sílu, abych toho zloducha

zničila. Dej mi sílu, abych v boji nepodlehla.

Kdyţ jde Ray do postele, dávám mu napít ze svých vlastních ţil,

ale jenom trochu, jenom tolik, aby mu to vystačilo na další den. I

tenhle nepatrný doušek mě vyčerpává. Nejdu spát s ním, čekám

jenom, aţ zavře oči a usne. Bude se mu zdát o tátovi, říkám si. O Los

Angeles mu povím potom.

Navštěvuju svého kamaráda Seymoura Dorstena. Od té doby, co

jsem mu v krvi několika kapkami své krve zahubila virus AIDS,

jsem ho viděla dvakrát. Rychle se uzdravil. Má teď holku a já si ho

dobírám, ţe ţárlím. Jenţe on mi stejně nevěří. Lezu k němu oknem a

probouzím ho tím, ţe ho shazuju z postele na podlahu. Mračí se, jak

mu hlava s hlasitým zaduněním dopadá na parkety. Jen můj sladký

Seymour si ode mně nechá líbit takové vylomeniny.

„Zrovna se mi o tobě zdálo,“ povídá a stydlivě si přikrývkou

zakrývá obličej.

„Zřejmě jsem neměla nic na sobě,“ říkám.

„Ovšem ţe ne.“ Sedá si a tře si zátylek. „Co jednou vidíš na

vlastní oči, to uţ nezapomeneš.“

„Kdy si mě viděl nahou?“ ptám se, i kdyţ to samozřejmě vím.

Místo odpovědi se chichotá. Nechci ho zesměšňovat, Velkého

Seymoura, svého osobního kronikáře. Vím, jaké je mezi námi

psychické pouto, a tak se ho ptám, jestli náhodou v noci nepsal něco

o tom, ţe jsem v průšvihu. Vrtí hlavou. Díval se se svou novou

holkou na video a šel brzy spát.

Vypravuju mu o Los Angeles a vysvětluju, proč mám na šatech

krev.

„Húúúú!“ vyráţí, kdyţ končím.

Roztahuju se na jeho posteli, opírám se zády o stěnu. Seymour

sedí na podlaze.

26

Říkám: „Myslela jsem, ţe z tebe vyleze něco lepšího neţ tohle.“

Pokyvuje hlavou. „Chceš, abych ti pomohl vykoumat, odkud se

berou.“

„Pocházejí od toho démona. O tom nepochybuju. Potřebuju

vykoumat, odkud přišel on.“ Vrtím hlavou. „Přemýšlím o tom celou

cestu a nic mě nenapadá.“

„Vţdycky existuje nějaké vysvětlení. Vzpomínáš, co říkal

Sherlock Holmes? ‚Kdyţ vyloučíte nemoţné, v tom co zbyde, ať uţ

je to jakkoli podivné, musí být pravda.‘“ Seymour přemýšlí a rukama

sepnutýma na špičce nosu. „Takhle mocného upíra mohl udělat

jedině Jakša.“

„Jakša je mrtvý. A kromě toho Jakša by ţádného dalšího upíra

nedělal. Byl vázán slibem, který dal Kršnovi. Posledních pět tisíc let

strávil tím, ţe je zabíjel.“

„Víš určitě, ţe Jakša je mrtvý? Třeba ten výbuch přeţil.“

„Velice nepravděpodobné.“

„Ale ne nemoţné. To zase říkám já. Kromě tebe byl Jakša jediný,

kdo mohl stvořit dalšího upíra. Pokud ovšem nevyloučíš moţnost, ţe

byl nějakou prazvláštní shodou okolností invokován z mrtvoly

těhotné ţeny další Jakšíni.“

Úpím: „Nepřipomínej mi tu noc!“

„Máš špatnou náladu. Ale já bych řekl, ţe dostat za jednu noc dvě

rány vlastním noţem je docela k popukání.“

Trochu se usmívám. „Děláš si ze mě srandu? Hele, já mám ţízeň.

Klidně ti teďka můţu otevřít ţíly a vypít si tě do dna a nemáš šanci.“

Seymour projevuje zájem. „To zní perverzně. Mám si svlíknout

pyţamo?“

Háţu po něm polštář. Tvrdě. Jen taktak, ţe mu neuráţím palici.

„Ještě jsi tu svou novou lásku nedostal do postele? Co se to s tebou

děje? S mou krví ve svých ţilách bys měl zmáknout kaţdou, která se

ti zamane.“

Znovu si tře hlavu, zřejmě si myslí, ţe mu v ní celý den bude

dunět. „Jak víš, ţe jsem s ní nic neměl?“

„Poznám panice na sto honů. Choděj tak nějak jinak, jako by

strašně dlouho seděli na koni. Ale vraťme se k našemu problému.

Jakša toho chlapa nestvořil, to je mimo diskuzi. Aleje tu taky druhá

27

pravda – Jakša je jediný, kdo ho mohl stvořit. Paradox. Jak se z toho

vymotat? A jak mám zničit tuhle bestii, která je nejmíň dvakrát

silnější a rychlejší neţ já? Kdyţ mi to povíte, pane talentovaný

spisovateli, nechám vás naţivu tak dlouho, abyste si uţil tu trošku

tělesné rozkoše s hloupou husičkou, které jste tak bláhově dal

přednost přede mnou.“

„Lituji, madam, neznám odpověď na vaši otázku. Ale mohu vám

prozradit, kde ji hledat.“

„Kde?“

„Tam, kde se přetrhla poslední nitka, kde jsi naposled viděla

Jakšu. Roztrhala ho výbušnina, kterou jsi nastraţila ve svém domě,

ale i po dynamitu něco zůstane. Musíš se podívat, jestli se něco

zachovalo, a pak moţná uvidíš, odkud přišel tvůj nový nepřítel.“

Přikyvuju. Jeho závěry jsou rozumné. Jako vţdycky. „Ovšem, i

kdyţ třeba zjistím, odkud přišel, budu muset ještě vymyslet, jak ho

zničit.“

„Vymyslíš. Jakša byl mnohem větší bestie. Věděl stejně dobře

jako ty, jakou má upír moc. Z toho, co tenhle chlap vyvádí, lze

usoudit, ţe je nováček. Pořád ještě hledá sám sebe. Neví, kde má

slabiny. Najdi ho, udeř na to zranitelné místo a padne.“

Sjíţdím na podlahu, klekám si a dávám Seymourovi pusu na rty.

Lehce mu zajíţdím prsty do vlasů. „Ty jsi na mě tak hodnej,“ říkám.

„Čím to je?“

Chce říct něco legračního, ale neodvaţuje se. Lehce se pod mými

doteky chvěje.

Říká tiše: „Je opravdu tak strašný?“

„Ano. Jakša nebyl větší bestie. Jakša byl svým způsobem

ochránce lidstva. Tenhle chlap je psychopat. Vzal si do hlavy, ţe

zlikviduje všechno ţivé na Zemi. A dokáţe to. Kdyţ ho nezastavím

já, tak uţ nikdo.“

„Viděla jsi ho jenom chvilku.“

„Dívala jsem se mu do očí. Hluboko do očí. A viděla jsem dost.

Věř mi.“

Seymour se dotýká mé tváře, v očích má obdiv a lásku.

Říká: „Jsem rád, ţe pro tebe můţu něco udělat. Kdyţ jsme se

seznámili, byl jsem jednou nohou v hrobě a ty jsi mě zachránila. Jsi

28

hlavní postava mé story. Najdi ho, Síto, zmáčkni ho. A pošli ho ke

všem čertům. Ať vidí, ţe narazil.“ A dodává: „Bůh ti bude

nápomocen.“

Drţím ho něţně záruku, znovu si uvědomuju svou slabost, svou

bolest. Nezbavím se jí, vím to určitě, dokud neodejdu z tohoto světa.

Poprvé v ţivotě jsem v pokušení – na všechno se vykašlat a odejít na

věčnost. Zapomenout. Jenţe nemůţu. Nesmím. Stejně jako Jakša

mám poslední úkol, který musím udělat, neţ zemřu a rozplynu se v

hvězdných výšinách svých snů.

Nebo zmrznu v chladném pekle. Nenávidím zimu.

Ţádný upír nemá rád zimu. Jsme jako plazi. Tuhneme.

„Jen aby na své straně neměl ďábla,“ říkám Seymourovi. „Nejsem

si jistá, kdo z těch dvou má větší moc.“

29

III.

Slunce uţ je vysoko na obloze a já sedím ve své pracovně a

přemýšlím, co podniknout. Kdyţ před šesti týdny vyletěl můj dům do

povětří, dostavili se na místo činu tři sbory profesionálů: hasiči,

policie a zdravotníci. Ray mě odtáhl do lesa a ukryl, ale potom, kdyţ

jsem přišla k sobě, sama jsem se přihlásila. Řekla jsem, ţe o výbuchu

nic nevím. Vyšetřování ustrnulo na mrtvém bodě. V okolí se prý

nenašly ţádné lidské ostatky, coţ ovšem neznamená, ţe by nikdo při

výbuchu nezahynul. Víc mi na policii neřekli. Moţná, ţe jsem pořád

ještě podezřelá.

Musím sehnat kontakt na místní policii a musím ho sehnat

okamţitě. Je dost moţné, ţe zdravotníci odvezli do nemocnice

Jakšovy ostatky. Kdyţ se přes správné spojky nedostanu k správným

autoritám, nic nezjistím. Se svými rozsáhlými známostmi a

bohatstvím nebude problém najít cestu, jenţe to chce čas. Jak tak

sedím za psacím stolem a přemýšlím, začíná na mém telefonu blikat

světlo. Hovor z jiného státu. Zvedám sluchátko.

„Ano?“ říkám.

„Alisa?“

„Ano. Agent Joel Drake? Ani nevíte, jak jsem šťastná, ţe voláte.“

Povaţuju to za osudové znamení přímo od Kršny. Ten chlap se ozval

v pravý čas. Samozřejmě, ţe na podobná znamení nevěřím, ale

tonoucí se i stébla chytá. Říkám: „Zrovna jsem vám chtěla volat.

Vyskytly se určité věci, o kterých bychom si měli promluvit. Včera v

noci jsem se neodváţila.“

Projevuje zájem. „Jaké věci?“

„Moţná vím, kdo je za těmi vraţdami.“

30

Chvíli mu trvá, neţ reaguje. „Mluvíte váţně?“

„Ano. Mám skvělý tip.“

„O koho se jedná?“

„Můţu vám to říct jenom osobně. Přileťte dneska odpoledne do

Portlandu. Vyzvednu vás na letišti. Garantuju vám, ţe budete rád, ţe

jste to udělal.“

„Myslím, ţe jste mi slíbila, ţe několik dní neopustíte L. A.“

„Lhala jsem. Volejte aerolinky. Objednejte si letenku.“

Uchichtává se. „Ne tak hrr. Nemůţu uprostřed vyšetřování odletět

do Oregonu. Povězte mi, co víte. Pohovoříme si.“

„Ne,“ říkám rozhodným tónem. „Vy musíte přiletět sem.“

„Proč?“

„Ten vrah je odsud.“

„Jak to víte?“

Nasazuji nejrafinovanější tón, jakého jsem schopna. „Vím toho

hodně, milý agente Drakeu. Jeden z těch chlapů, co jste našli v

Coliseu, měl v sobě oštěp, druhý měl proraţenou lebku a třetí měl

přetrţenou šíji. Neptejte se mě, odkud tohle všechno vím a hlavně o

mně neříkejte svým kamarádům od FBI, jestli chcete s tímhle

případem pohnout a hlavně si dobýt všechny vavříny. Přemýšlejte o

tom, Joeli. Můţe z vás být velké eso.“

Moje znalosti ho šokují. Přemýšlí. „Vy mi špatně rozumíte, Aliso.

Já netouţím po poctách. Chci jenom zarazit zabíjení.“

Zní to upřímně. To se mi líbí.

„Já ho zarazím, kdyţ přiletíte,“ pronáším miloučkým tónem.

Zavírá oči. Slyším, ţe je zavírá. Moje slova mu ţdímají mozek.

Nejspíš si myslí, ţe jsem čarodějka. „Kdo jste?“ ptá se.

„Na tom nezáleţí. Počkám, aţ si objednáte letenku. Zeptejte se na

nejbliţší let.“

„Musím informovat své kolegy, kam cestuju.“

„Ne. Tohle je jenom mezi námi dvěma. Taková je moje

podmínka.“

Znovu se uchichtává, ale tentokrát trpce. „Jste dost odváţná na

mladou dívku.“

Myslím na nůţ, jak se mi sotva před necelými dvanácti hodinami

zapíchl do břicha, a říkám: „Odváţnější, neţ si dovedete představit.“

31

Joel odchází od telefonu. Za pár minut se ozývá znovu. Bude v

Portlandu za tři hodiny. Domlouváme se, ţe se sejdeme u východu z

letiště. Pokládám telefon, vycházím z pracovny a zalézám do postele

k Rayovi. Vrtí sebou a obrací se ke mně zády, ale neprobouzí se. Do

Portlandu je to autem půldruhé hodiny. Mám na odpočinek jenom

devadesát minut. Pak musím vyrazit do boje.

Joel vypadá unaveně, kdyţ vychází z letiště. Určitě se uţ pár nocí

pořádně nevyspal. Okamţitě vyráţí s otázkami, ale já říkám, aby

počkal, aţ budeme ve voze. Jakmile vyjíţdíme, pouštím muziku,

pásku se svým brnkáním na klavír. Jedeme do Mayfair. V jednom

kuse přemýšlím, jak začít. Poněvadţ máme mluvit o něčem, co

zavání tajemnými silami, nemám strach, ţe se budeme nudit.

„Kdo to hraje?“ ozývá se konečně Joel.

„Líbí se vám?“

„Ta muzika je čarovná a ten hráč je skvělý.“ Vhodný výběr slov.

„To jsem já.“

„Mluvíte váţně?“

„Tuhle otázku mi uţ dneska pokládáte podruhé. Vţdycky mluvím

váţně, milý agente Drakeu.“

„Joeli. Říkejte mi, prosím, Joeli. Je Alisa vaše pravé jméno?“

„Proč se ptáte? Oťukal jste si mě?“

„Tak trochu. Moc toho nevylezlo.“

„Chcete říct, ţe vám z vašeho počítače nevylezlo o Alise Perneové

nic?“

„Přesně tak. Jaké je vaše skutečné jméno a kdo vás naučil takhle

skvěle hrát na klavír?“

„Naučila jsem se sama. A jméno Alisa se mi líbí.“

„Neodpověděla jste na mou otázku.“

„Částečně.“

Dívá se na mě. Pro těch pár milých vět jsem zapomněla na

opatrnost, na změnu hlasu. Vloudila se mi do něj ozvěna dávných

věků. Můj skutečný hlas se rozléhá jako hlas oţivlého ducha. Nejen

muzika, kterou hraju, je čarovná.

„Kolik jste říkala, ţe je vám let?“ ptá se Joel.

„Jsem starší, neţ vypadám. Ale vy chcete vědět, co vím o těch

32

vraţdách.“

„Kromě jiného jste mi včera večer lhala, kdyţ jste říkala, ţe jste

nebyla v Coliseu.“

„Přesně tak. Byla jsem tam. Viděla jsem umírat ty tři mladíky na

sportovišti.“

„Viděla jste jejich vraha?“

„Velmi dobře.“

Zaráţí se. „Znáte ho?“

„Ne. Ale má něco společného s člověkem, kterého jsem znala

kdysi. Ten člověk zahynul před šesti týdny při explozi v mém domě.

Důvod, proč jsem vás sem pozvala je, abyste mi pomohl vypátrat

jeho ostatky. Teď zajedeme na mayfairskou policejní stanici.

Potřebuju, abyste si vyţádal přístup k vyšetřovacím spisům.“

Vrtí hlavou. „To ne. Nejdřív mi musíte odpovědět na mé otázky,

neţ pro vás něco udělám.“

„Jinak mě zatknete?“

„Ano.“

Lehce se usmívám. „To se nestane. A já nebudu odpovídat na

všechny otázky, jenom na ty, na které budu chtít. Nemůţete dělat nic

jiného, neţ se mnou spolupracovat. Jak jste říkal včera v noci –

nemáte jedinou stopu. Plácáte se v tom víc, neţ si sám připouštíte.

Máte několik lidí, kteří vypadají, ţe je zabil někdo, kdo disponuje

neobyčejnou si lou. Někým tak mocným, ţe vám musí připadat jako

nadčlověk.“

„Tak divoce bych to neviděl.“

Tiše vzdychám. „To uţ vyţaduje nějakou sílu, abyste v lidské šíji

zpřelámal všechny krční obratle. Přesně tohle se přece ukázalo při

pitvě, nemám pravdu?“

Joel si nervózně poposedá, ale je pořád plně soustředěný. „Pitva

nemůţe vypovědět všechno u ţádné oběti.“

„Ale lékař z losangeleské policie vám o té šíji pověděl. Muselo

vás to udivit, nebo snad ne?“

Odpovídá opatrně. „Spíš mě udivuje, jak tohle všechno víte.“

Pokládám mu dlaň na stehno. Můj dotek je velice smyslný, kdyţ

si to přeju, a já vím, ţe mě Joel přitahuje. Ne ţe bych po něm touţila

jako po Rayovi a ani ho nechci za Rayovými zády svádět. Já, která

33

jsem měla desetitisíce milenců, nesdílím iluze smrtelníků o věrnosti

v lásce. Ale nechci Rayovi ubliţovat a uţ mu víckrát nechci lhát.

Můj dotek Joela elektrizuje. Vrtí sebou. Líbí se mi, kdyţ se mi

chlapečkové pod rukama vrtí.

„Nechtěl jste něco říct?“ ptám se a nespouštím mu dlaň ze stehna.

Odkašlává si. „Jste velice milá, Aliso. Zvlášť kdyţ něco

zamlčujete nebo potřebujete.“ Hledí na moji ruku, jako by si nebyl

jistý, zdaje to jenom bezvýznamná nicůtka nebo zrádný pavouk,

který ho vtahuje do své sítě. „Ale uţ začínám do té vaší fasády

vidět.“

Odtahuju ruku. „Je tohle všechno jenom fasáda?“

Vrtí hlavou. „Kde jste vyrostla?“

Vyprskávám smíchy. „V dţungli! V prostředí, které se moc neliší

od míst, kde došlo k těm vraţdám. Byla jsem přitom, kdyţ tomu

mladíkovi praskl vaz. Normální člověk něco takového nedokáţe.

Osoba, kterou hledáte, není normální. A ani můj přítel, který

zahynul, kdyţ v mém domě došlo k výbuchu, nebyl normální. Kdyţ

najdeme jeho ostatky nebo něco, co mu patřilo, najdeme vašeho

zabijáka – doufám. Ale neptejte se mě, v jakém smyslu nejsou tihle

lidé normální, nebo jak je moţné, ţe mají takovou sílu. A ani se mě

neptejte, proč můj dům vyletěl do povětří. Neřeknu vám to.“

Upírá na mě vyjevené oči. „A vy jste normální, Aliso?“ ptá se.

„Co myslíte?“

„Ţe ne.“

Poplácávám ho po noze. „To je oukej. Klidně si to myslete dál.“

Začínám mít dojem, ţe uţ toho o mně ví příliš mnoho. Aţ tohle

všechno skončí, budu muset Joela Drakea zabít.

34

IV.

Cestou do Mayfair mi Joel povídá o svém ţivotě. Moţná z něj ty

informace tak trochu páčím. Nebo nemá co skrývat. Pozorně ho

poslouchám a s kaţdým úsměvem, který se mu mihne na tváři, se mi

líbí čím dál víc, aţ mě to zneklidňuje. A třeba se mi svěřuje záměrně.

Třeba uţ chápe, ţe jsem nebezpečnější, neţ vypadám.

„Vyrostl jsem na jedné farmě v Kansasu. Chtěl jsem být agentem

FBI od chvíle, kdy v televizi začali dávat ten starý seriál F. B. I. s

Efremem Zimbalistou, jr. Pamatujete? Bylo to nádherné. Přestavoval

jsem si, ţe jsem hrdina, ţe chytám bankovní lupiče, zachraňuju

unesené děti, odhaluju mnohonásobné vrahy. Ale kdyţ jsem dokončil

policejní akademii v Qaunticu ve Virginii, byl jsem přidělen k

odboru vyšetřování hospodářské kriminality v Cedar Rapids v Iowě.

Celý rok jsem proháněl pány účetní. Pak jsem se dostal k prvnímu

velkému případu. Byla zavraţděna moje bytná. Byla probodnutá a

zahrabaná v kukuřičném poli. Stalo se to na konci léta. Přijela místní

policie a rychle tělo našla. Prohlásili, ţe to udělal její milenec.

Dokonce toho muţe zatkli a postavili před soud. Já jim do omrzení

opakoval, ţe on to být nemůţe, ţe tu ţenu miloval a za nic na světě

by ji neublíţil. Nebrali mě váţně. Mezi FBI a policií existuje stará

řevnivost. I v Los Angeles, při práci na tomhle případu, mi poldové

neustále zatajují informace.

No nic, začal jsem pátrat sám a narazil jsem na další podezřelou

osobu, šestnáctiletého syna zavraţděné. Jistě, vypadalo to jako slepá

stopa – ten kluk byl její jediné dítě. Jenţe já ho dobře znal, stejně

jako jsem znal jejího milence. Kluk byl pěkný grázl. Narkoman,

který se nerozpakoval obrat bezdomovce o poslední čtvrťák. Bydlel

35

jsem s nimi v jednom domě a přistihl jsem ho, kdyţ se mi vloupal do

vozu. Chtěl rádio. Potřeboval peníze na drogy. Kdyţ byl zfetovaný,

choval se jako maniak – jednou to byl nejhodnější kluk na světě,

podruhé zvíře, které vám bez okolků zakroutí krkem. Ztratil veškerý

pojem o realitě. Na matčině pohřbu zpíval ‚Všechnu lásku tobě‘. Byl

při tom všem mazaný jako liška. Tímhle bizarním chováním

maskoval svou vinu. Jenţe já věděl, ţe to udělal, a jak tak ráda říkáte,

neptejte se mně proč. Kdyţ jsem s ním mluvil o matce, měl v očích

něco zvláštního – jako by si říkal, jak je hezké, ţe má konečně celý

dům pro sebe.

Problém byl, ţe jsem neměl nejmenší důkaz, který s ním a s tím

zločinem nějak souvisel. Ale drţel jsem si ho na očích, věřil jsem, ţe

ho dostanu. Nejradši bych se z domu odstěhoval, ale ve volných

chvílích jsem si říkal, ţe toho hajzla musím dostat. Cítil jsem, ţe

něco přijde.

Pak byly svátky, Halloween, a kluk toho večera vyřezával venku

na verandě z ohromné tykve strašidelnou lampu. Kdyţ jsem šel k

autu, odporně sladce se na mě usmál a ten jeho zvláštní kukuč mě

přiměl, abych se zastavil a podíval na nůţ, který měl v ruce. V té

době byl uţ milenec zavraţděné před soudem a vypadalo to s ním

špatně. Jak jsem říkal, ţena byla probodnutá, a kdyţ jsem si tak

prohlíţel toho jejího kluka a tykev, co měl na klíně, vzpomněl jsem

si na poznámku v pitevní zprávě o neobvyklých stopách po kovovém

ozubení na kůţi oběti. Ten nůţ byl zvláštní – ostří mělo nepravidelně

rozloţené zoubky.

Zakryl jsem zájem o nůţ nonšalantním mávnutím ruky, ale hned

druhý den jsem si vyţádal povolení k domovní prohlídce. Našel jsem

nůţ: Ostří bylo porovnáno s fotografiemi pořízenými koronerem.

Všechno souhlasilo. Ale abych to zkrátil, kluk byl nakonec

odsouzen. Kroutí si to v Iowě na furt, jak u nás říkáme.“ A Joel

dodává: „A všechno jenom kvůli jedné strašidelné lampě.“

„Kvůli jednomu tvrdému agentovi,“ říkám. „Získal jste tímhle

úspěchem volňáska na větší a lepší kusy?“

„Ano. Můj šéf pochopil, ţe jsem vytrvalý, a hodil mi na triko dva

pomníčky, nevyřešené vraţdy. Jeden jsem vyřešil a byl jsem

povýšen. Od té doby dělám na těţkých vraţdách v L. A.“ Pokyvuje

36

hlavou. „Vytrvalost je klíčem k vyřešení většiny záhad.“

„A představivost. Proč jste mi tu story vyprávěl?“

Krčí rameny. „Pokus o neformální konverzaci s potenciálním

svědkem.“

„Kdepak. Zkoušíte, jak budu reagovat na to, ţe jste vyřešil

komplikovaný případ.“

Nutí se do smíchu, „Za co mně máte, Aliso? Za hrdinu nebo za

vola? Udělal jsem, co jste chtěla – neřekl jsem nikomu, kam cestuju.

Ale ještě dneska musím volat do L. A. Aţ jim povím, ţe se proháním

po Oregonu s rozkošnou blondýnkou, nejspíš to mé kariéře moc

neprospěje.“

Usmívám se. „Připadám vám rozkošná?“

„Chytáte mě za slovo?“

„Ano. Řekla bych, ţe i vy jste rozkošný.“

„Děkuju. Máte chlapce?“

„Ano.“

„Je normální?“

Pociťuju bodnutí u srdce. „Je boţský.“

„Můţe vám dosvědčit, kde jste byla v posledních dvou dnech?“

„To nemusí. Uţ jsem vám řekla, ţe jsem byla v Coliseu a dívala

se, jak se lámou vazy a propichují hrudní koše. Jestli se tomu dá říct

napomáhání k trestnému činu, tak jsem vinná úplně strašně.“

„To se nebojíte takhle mluvit před agentem FBI?“

„Máte pocit, ţe se bojím?“

„Ne. Bát se začínám spíš já.“ Vrací se ke komisnímu tónu. „Jak ta

nenormální osoba zlomila tomu muţi vaz?“

„Holýma rukama.“

„Ale to přece není moţné.“

„Uţ jsem vám říkala, ţe mi nemáte dávat tyhle otázky. Počkejte,

aţ budeme v Mayfair a uvidíme, co tam mají na policii. Pak vám

moţná řeknu víc.“

„Budu muset vyrozumět místní odbočku FBI, aby vyrozuměli

policejní stanici o mém příjezdu. Nepustí mě ke spisům jenom proto,

ţe se objevím ve dveřích.“

Podávám mu telefon. „Můţete vyrozumět, koho chcete, Joeli.“

37

Na mayfairské policii získáváme sice skromnou, ale šokující

informaci. Čekám ve voze a poslouchám na dálku hovor uvnitř. Joel

se dovídá, ţe na místě exploze bylo nalezeno tělo, ne pouze krvavé

cáry masa, jak jsem se domnívala. Nechápu to – jak se mohl Jakša z

toho výbuchu dostat? Byl nejmocnější ze všech ţivých tvorů, kteří

kdy chodili po této Zemi, ale ţe by si dokázal poradit s tak

obrovskou náloţí dynamitu? Nikdy! Policisté Joela informují, ţe tělo

bylo převezeno na prosekturu v Seaside, sto dvacet kilometrů od

Mayfair, do města, kde jsem se střetla s lidmi, které na mě Jakša

poslal – se Slimem a jeho bandou.

„Prosím vás, ne! Já nechci umřít!“

„Tak ses neměl nikdy narodit.“ Slimova krev byla hořká stejně

jako jeho smrt. Tak uţ to chodí.

Joel se vrací do auta a já jsem zvědavá, co si vymyslí, ţe mu na

policii řekli. Ale informuje mě přesně, nic netají.

„Jedeme do Seaside,“ povídám a znovu mu podávám telefon.

„Ohlaste náš příjezd.“

„Jak se jmenoval ten váš přítel, co zahynul?“

„Jakša.“

„Co je to zájmeno?“

„To je sanskrt,“ říkám jakoby nic. „Výraz pro démonickou

bytost.“

Mačká číslo na seasidskou prosekturu. „Máte opravdu roztomilou

společnost.“

Nemohu odolat – mrkám na něj. „Čím dál tím roztomilejší.“

Joel je špičkový agent FBI. V nemocnici se mohou přetrhnout,

ukazují mu všechno, co mají v mrazáku. A jaké je naše překvapení,

kdyţ prohlídka končí – tentokrát mě Joel bere s sebou – tělo, které

hledáme, je pryč! Tohle mu na policii v Mayfair neřekli. Joel je z

toho otrávený. Já jsem v šoku.

Zůstal Jakša naţivu? Stvořil to monstrum, co mě chtělo zabít?

Jestli ano, tak je s námi všemi konec. Seymour si můţe myslet, ţe

dokáţu všechno na světě, ale zastavit svého stvořitele, pokud je to

on, kdo roznáší černou krev, nesvedu. Ale nedává to smysl. Jakša

chtěl odejít ze ţivota, touţil po tom, udělal všechno proto, aby

zemřel. Musel splnit boţí příkaz.

38

„Jak tomu mám rozumět, ţe je pryč?“ ptá se Joel. „Co se s ním

stalo?“

Obrýlenému koronerovi se chvějí ruce. Vypadá jako kluk

přistiţený při uţdibování svátečního dortu, aţ na to, ţe místo od

šlehačky má prsty od formaldehydu, v kterém se čvachtá snad uţ

dvacet let. Ţloutenkový virus mu leze z uší. Jsem vampýra, to je fakt,

ale nikdy nepochopím, jak se někdo můţe stát koronerem a kaţdý

den se hrabat v mrtvolách, třeba i čerstvých, plných sladké krve.

Ještě podivnější sorta jsou pohřebáci. Kdysi jsem jednoho pohřebáka

pohřbila zaţiva – krátce po druhé světové válce ve Francii – v jeho

nejdraţší rakvi. Dopustil se chyby, ţe řekl, ţe Američané jsou

dobytek. Popudilo mě to. Sám kopal jako dobytek, kdyţ jsem ho

zahazovala hlínou. Někdy mě napadají veselé věci.

„Nevíme nic určitého,“ odpovídá koroner. „Domníváme se, ţe

tělo někdo ukradl.“

„No, to je tedy skvělé,“ mračí se Joel. „Jak dlouho jste ho tu měli,

neţ zmizelo?“

„Týden.“

„Pardon,“ vkládám se do toho. „Jsem zvláštní agentka Perneová a

řekla bych expertka, pokud jde o předměty doličné. Máte absolutní

jistotu, ţe tělo, o kterém mluvíme, bylo skutečně tělo? Ţe ta osoba

byla skutečně mrtvá?“

Koroner mrká, jako by si cípem kapesníčku tahal snítku z oka.

„Co tím chcete říct?“

„Jenom to, ţe se ten chlap sebral a odešel.“

„To je absolutně vyloučeno.“

„Proč?“ ptám se.

„Obě nohy byly utrţené,“ tvrdí koroner. „Byl mrtvý. Celou dobu

byl v mrazáku.“

„Máte představu, kdo mohl tělo zcizit?“ ptá se Joel.

Koroner se zklidňuje. „Ano. Pracoval tu jeden člověk, nějaký

Eddie Fender. Zmizel zároveň s tělem. Vypadl, ani si nevyzvedl

poslední výplatu. Chodil na noční a byl tu většinou sám.“

„Co měl za funkci.“

„Něco jako sanitář.“

Ušklebuju se. „Čili připravoval lidi na pitvu.“ Koroner se cítí

39

dotčen. „My nepitváme lidi, agentko Perneová.“

Joel si zvednutím ruky zjednává pozornost. „Máte o tom muţi

nějaké údaje? Vyplnil dotazník?“

Koroner přikyvuje. „Předali jsme kopie těchhle věcí seasideské

policii. Ale bude mi potěšením ukázat vám originály. Kdybyste se

obtěţovali ke mně, vytáhnu vám je z kartotéky.“

„Jdeme,“ povídám Joelovi. „Musím to vidět. Ověřit si to na

vlastní oči.“

Joel vrtí hlavou. „Nechte mrtvé na pokoji.“

Prohlíţím si vzadu mrazicí boxy. Díky svému mimořádně

vytříbenému čichu okamţitě poznávám místo, kde leţel Jakša.

Aroma hadího jedu – zůstává i po smrti, i po zmrazení. Jenţe tohle je

něco jiného. Tohle není přesně to, co si pamatuju po šesti týdnech –

nebo dokonce po pěti tisících let. V nepatrných stopách pachu

Jakšovy krve, které v mrazáku zbyly, je něco zvláštního. Cizí příměs.

Prázdný box má prapodivné vibrace. Jestli je Jakša opravdu mrtvý,

pak tento svět neopustil v myšlenkách na Kršnu, jak jsme ji mysleli.

Moje zlé tušení začíná dostávat jasnější kontury.

Zatímco Joel zůstává s koronerem, já obcházím prosekturu a v

kancelářském kumbále objevuju sekretářku s nohama na stole a s

rozdělanými nehty. Miluju ţeny, které svůj dţob neberou moc váţně.

Hvězda se ani neobtěţuje pořádně posadit, kdyţ vcházím. Chápu, ţe

pro některé lidi jsem puberťačka. Je jí přibliţně třicet, na monitoru

počítače má milé sdělení DOČASNÁ FUNKČNÍ PORUCHA! a na

stole rozečtený National Enquirer a dvoulitrovku diet-pepsi. Rty má

naţhavené temně rudou rtěnkou, vlasy jako chochol římských legií.

Nadváha deset kilo, tváří se ţoviálně a trochu oprskle.

„Jééé, hele,“ povídá, kdyţ mě vidí. „To je kočička! Kampak ses to

zatoulala v tomhle strašidelným baráku?“

Nahazuju úsměv. „Jsem tady se zvláštním agentem Joelem

Drakem. Jmenuju se Alisa Perneová. Vyšetřujeme vraţdu.“

Konečně spouští nohy ze stolu. „Jsi z FBI? Vypadáš spíš na

maţoretku ze stadiónu.“

Sedám si. „Děkuju. Ty zase ze všeho nejvíc vypadáš na

sekretářku, která je zrovna v práci.“

Vytahuje si cigaretu a mává rukou. „Jo, to sedí. Jsem v práci. Co

40

pro tebe můţu udělat, sestřenko?“

„Znáš Eddieho Fendera?“

„Jde o toho chlapa, co unesl mrtvolu?“

„Unesl?“

Zapaluje si. „Jistě. Láska na první pohled.“ Chichotá se. „Ta

zdechlina pro něj znamenala víc neţ já.“

„Udrţovala jsi s Eddiem poměr?“

Naklání se ke mně a vyfukuje kouř. „Chceš říct jako, jestli jsem s

ním píchala? Tak hele, sestřenko, radši bych si nechala vystřelit

mozek z hlavy, neţ bych vlezla na Eddieho Fendera. Je to jasný?“

Přikyvuju. „Jak se jmenuješ?“

„Sally Diedrichová. Nejsem Němka, jenom to jméno je německý.

Eddie je podezřelej z vraţdy?“

„Teprve případ oťukáváme, sbíráme informace. Budu ti vděčná za

všechno, co mi o něm řekneš.“

Sally piští. „Já ti o něm řeknu takový informace, ţe se ti zjeţej

vlasy a vystřelíš odsud jako namydlená. Hele, máš chviličku? Povím

ti, co je náš milej Eddie za individuum.“

Přehazuji si nohu. „Já mám chviliček, kolik budeš chtít. Řekni mi

všechno, co o něm víš.“

„Stalo se to před třema měsícema. Měli jsme tu výpomoc a

prolejzaly jsme spolu děsně starý papíry kvůli zašantročeným

rentgenům. Nevěř tomu, co říkaj poldové, nebo co je v papírech – s

doličnejma předmětama je to u soudu vţdycky jinak. V pitevních

zprávách je děsnej bordel. Měli jsme mrtvýho chlapa, byl tu pár dní,

a v úmrtním listě stálo, ţe zhebnul na mimoděloţní těhotenství. No

nic, ta výpomoc se jmenovala Heather Longstonová a byla slaďoučká

jako cukrátko, ale taky tele. Eddie to na ni zkusil, řekl jí, jestli by si s

ním nevyrazila, a ona byla hned pro, ani jsem ji nestačila varovat.

Kdyţ jsem s ní promluvila, připadala si ‚vinná‘. To jenom pro

příklad, co to bylo za tele. Chlap jí řekne, jak jí to sluší a tak, a pozve

jí na večeři, a ona se cítí vinná. Byla to jedna z těch holek, co si

pořád musej kupovat všechny ty věci přes telefon. Jednou jsem byla

u ní a ona měla doma dvě sady takových těch noţů, co se prý daj

pouţít jako virgule k hledání vody a nafty.

No, takţe Heather šla s Eddiem, a to ti teda povím, bylo to rande,

41

jak vystřiţený z toho Ripleyho seriálu Věřte – nevěřte! Nejdřív ji

vzal k McDonaldovi na večeři. A dal si prý akorát tři hamburgery a

nic k tomu. Ţádný pití, ţádný hranolky, prostě nic. Pak šli ven.

Hádej, kam jí odved?“

„Na hřbitov!“ říkám.

„Přesně tak! Zhltnul hamburgery, vzali se za ručičku a šli se

podívat na hrobečky. Poloţil ji na hrob, a ţe prý jí to tam udělá.

Říkal, ţe jí to vyrajcuje, jak to v ţivotě nezaţila. No, Heather byla

pro. Dělali to sotva dva metry od nějaký shnilý mrtvoly. Řekla mi, ţe

to s Eddiem bylo docela hezký. Štípnul z jednoho hrobu kytky a dal

jí je jako dárek. Byla z toho celá pryč, to ti teda povím.“ Sally vrtí

hlavou. „Není to krásný, kdyţ se dají dohromady dva cvoci?“

„Asi tak krásný, jako kdyţ se daj dohromady dva lotři,“ říkám.

„To je fakt. No, ale to není všechno. Eddie ji vzal k sobě domů na

video a hádej, co tam na ni vy tah?“

„Pornofilmy?“

Sally se ke mně naklání ještě blíţ. Rozhazuje svými velkými prsy

celotýdenní práci na stole a odstrkuje láhev pepsi. „Saďárny. Víš, co

to je?“

„Ano. Videokazety s krutými detaily zabíjení – hlavně ţen.“

„Hnus, ne? Eddie jich má plný regály. Heather viděla tři nebo

čtyři tyhle filmy – jsou většinou dost krátký, to je jasný – neţ jí

došlo, ţe to nejsou ţádný disneyovky. Pak vstala a chtěla vypadnout.

Problém byl, ţe ji Eddie nechtěl pustit.“

„Pouţil násilí?“

Sally se škrábe na hlavě. „Nevím. Nemyslím. Ale fakt je, ţe v

cimře, kde spal, Heather přivázal, stoupl si k ní a měl na sobě školní

sako – nic jinýho – a celou noc ji nutil cucat nanuky.“

„Cucat nanuky?“

„Zlechtal by ji, kdyby nechtěla. A Heather je strašně lechtivá.

Musela cucat nanuky aţ do rána. Říkala, ţe kdyţ přišla domů, měla

zmrzlou pusu, jako by vykloktala půl litru novokainu.“

„Ale jinak jí neublíţil?“

„Zápěstí měla sedřený, ale jinak byla oukej. Radila jsem jí, aby to

ohlásila, ale neposlechla mě. Chtěla s ním jít zase! A já jí řekla, ţe to

teda ne. Šla jsem za Eddiem a řekla mu, ţe jestli nedá Heather pokoj,

42

půjdu a osobně ho prásknu, ţe má doma saďárský kazety. Na to je

zákon, to víš. No jasně, ţe to víš! Děláš u FBI. Promiň, teď mi to

nějak vypadlo, kdyţ tě tak vidím, jak tady sedíš a jsi taková

mlaďoučká a tak. No nic, Eddie tam hodil zpátečku, bál se, aby

nepřišel o práci. Boţe, to ti teda povím, ten chlap je přímo zrozenej

pro to, aby dělal s mrtvolama. Člověk má pocit, ţe jsou pro něj něco

jako Barbie.“

„Říkala jsi, ţe se do té mrtvoly, co unesl, zamiloval. Jak jsi to

myslela?“

„Hrál si s ní v jednom kuse.“

„Jak přesně to hraní vypadalo?“

„Já nevím, prostě s ní pořád něco dělal, to je všechno.“

„A to mu nikdo neřekl, aby toho nechal?“

Sally se řehtá. „Ne! Mrtvoly si nestěţujou.“

Chvíli nemluvím, abych si to srovnala v hlavě. Dělat něco s

Jakšovými ostatky mohlo znamenat dělat něco s jeho krví. Můţe z

krve mrtvého upíra vzniknout ţivý upír? To mě nikdy nenapadlo.

„Pak uţ nikdy Heather neobtěţoval?“ ptám se.

„Ne.“

„A ani tobě neudělal nic za to, ţes mu vyhroţovala?“

Sally váhá. Veselost se jí z obličeje vytrácí. „Nevím určitě. Měla

jsem starou kočku, Sybilu, uţ od malička. Měla jsem ji strašně ráda.

Dva dny po tom incidentu s Eddiem jsem ji našla u nás na dvorku

mrtvou.“

„Jak zašla?“

„Nevím. Nic na ní nebylo vidět. A k zvěrolékaři na pitvu jsem ji

nevzala.“ Sally se chvěje. „Uţiju si toho tady aţ dost. Rozumíš mi?“

„Rozumím. Je to smutné s tou kočkou. Pověz mi – nemá náhodou

Eddie pronikavě zelené oči, dlouhé hubené ruce a stopy po akné v

obličeji?“

Sally přikyvuje. „To je on! Zabil někoho?“

Vstávám ze ţidle. Zjistila jsem jméno démona, ale nejsem z toho

ani trochu nadšená. Je to horší, neţ jsem si myslela.

„Ano,“ říkám, „Teď dělá svý vlastní saďárny.“

43

V.

Sedíme na konci přístavní hráze ve Water Cove, kam si pro mě

přišel Slim se svou armádou a nezničitelnými ţelízky. Není tam

nikdo, jen my dva. Je příliš chladno na to, aby člověk jedl pod širým

nebem, ale jsme docela nabalení. Pojídáme rybu a hranolky a

krmíme ptactvo. V chladných vodách se odráţí zimní slunce,

mrazivý vzduch je nasáklý pachutí soli. Mám tmavé brýle a klobouk.

Miluju klobouky, hlavně červené a černé.

Poprvé v ţivotě jsem spatřila moře aţ jako vampýra, takţe nevím,

jaké pocity vyvolává u obyčejného smrtelníka. Spousty ryb, chaluhy,

mušle – vidím i v kalných vodách. Oceán je pro mě obrovské,

průzračné akvárium. Hemţí se ţivotem, potravou. Uţ se mi stalo, ţe

jsem se v případech extrémní ţízně musela napít krve ryb, dokonce i

ţraloků. Jednou, v sedmnáctém století, jsem v místech, kde je dneska

Velký Súr, zabila ohromného bílého ţraloka, ale ne kvůli krvi. Ten

gauner mi chtěl ukousnout nohy.

Představuju si Jakšu bez nohou.

A pokládám si nesmyslnou otázku: Můţe být přes to všecko pořád

ještě naţivu?

Joel má v rukou papíry, které dostal od koronera, osobní údaje o

Edwardu Fenderovi – Eddiem. Za několik minut mu je seberu.

Nejdřív s ním ale musím mluvit, aby mě neprozradil, protoţe ho

nechci zabít. Je to dobrý člověk – vím to. Chce být uţitečný lidem,

nestojí o ovace. Ale přinutit ho, aby byl zticha, znamená povědět mu

víc o našem společném nepříteli i o sobě. Pak ovšem budu mít ještě

větší důvod ho zabít. Je to paradox, ale takový je ţivot. Bůh to tak

zařídil. Věřím, ţe jsem se s Pánem kdysi setkala. Dopustil se mnoha

44

omylů.

Budu mluvit o věcech, které bych nikdy ţádnému smrtelníkovi

neřekla. Protoţe trpím, uvědomuju si svou smrtelnost. A to je dost

dobrý důvod k tomu, abych si nebrala servítky.

„Jezdíte sem často?“ ptá se Joel a má na mysli Water Cove, tohle

místo dvacet mil jiţně od Mayfair. „Nebo jezdíte aţ do Seaside?“

„Ne.“ Jsem zesláblá a tíţí mě to jako balvan. Jestli se co nejdřív a

pořádně nenapiju, nebudu schopná přesunout se v noci do Los

Angeles. „Proč se ptáte?“

„Přemýšlím o tom, co jste mi říkala o tom výbuchu ve vašem

domě před šesti týdny. Nějakou zvláštní shodou okolností došlo v

téţe době v Seaside k několikanásobné vraţdě. Myslím, ţe to bylo

den předtím, neţ jste přišla o dům, pokud mi paměť dobře slouţí.“

„Máte skvělou paměť.“ Čeká, ţe k tomu něco dodám, ale já

mlčím. Ptá se: „Máte vy a váš přítel s těmi vraţdami něco

společného?“

Otáčím k němu své černé brýle. „Jak vás to napadlo?“

„Jednou ze zavraţděných u benzínové pumpy v Seaside byla ţena.

Měla rozdrcenou lebku a podle koronerova názoru to udělal někdo

výjimečně silný. Říkal, ţe to muselo být monstrum.“ Odmlčuje se a

dodává: „Způsob, jakým ta ţena byla zabita, mi připomíná, co se

stalo v Los Angeles.“

Háţu ptactvu hranolek. Zvířata mě většinou mají ráda – kdyţ je

zrovna nelovím. „Joeli, vy se domníváte, ţe jsem monstrum?“

„Není moţné, abyste na mé otázky odpovídala svými otázkami.“

„Jenţe kaţdá odpověď vyvolává další otázku.“ Krčím rameny.

„Nemám chuť líčit vám tady svůj ţivotopis.“

„Byla jste v Seaside tu noc, co zahynuli ti lidé?“

Okamţik mlčím a pak říkám: „Ano.“

Joel nasává dech. „Zabil váš přítel tu ţenu?“

Hranolek chytá bílá holubice. Otírám si ruce do sukně. „Ne. Můj

přítel tu ţenu poslal, aby zabila mě.“

„Zvláštní přítel.“

„Měl k tomu své důvody.“

Joel vzdychá. „Takhle se nikam nedostaneme. Řekněte mi, co

máte na srdci, a necháme toho.“

45

„Ten, koho hledáte, je Eddie Fender.“

„To nevíte.“

„Já to vím. Se stoprocentní jistotou. A ještě jedno vám řeknu –

líbíte se mi a nechci vám ublíţit. Budete mi muset Eddieho

přenechat.“

Uchichtává se. „Fajn. Díky, Aliso, ale já uţ se o sebe postarám.“

Dotýkám se Joelova ramene a upírám na něho oči. I přes černé

brýle. „Vůbec nevíte, koho proti sobě máte. Nevíte nic ani o mně.“

Sjíţdím prsty po rukávu jeho bundy. Beru ho za ruku. Zapomínám

při tom dotyku na své vyčerpání. Joelova blízkost mě posiluje.

Ačkoli se vůbec nesnaţím, vím, ţe ho můj upřený pohled drtí. Radši

ho líbat neţ zabíjet, napadá mě. Ale hned si vzpomínám na Raye,

kterého miluju. Brzy bude vstávat. Slunce je uţ dost nízko nad

obzorem. Joelův obličej polévá oranţová záře, jako by seděl v

prázdném očistci, kde právě – před pěti tisíci lety – Poslední soud

rozhodl o zavrţených a spasených. Je tak blízko u mě, ale já ho

nemůţu přijmout do svého světa, dokud se do něho nezahryznu jako

do Raye. A musím ho zranit, ano, hluboce zranit. Říkám: „Tu ţenu

jsem zabila já.“

Joel se nervózně usmívá. „To jistě. A jak jste to provedla?

Holýma rukama?“

Tisknu mu dlaň. „Ano.“

„To tedy musíte mít pěknou sílu.“

„Mám.“

„Aliso…“

„Síto. Jmenuju se Síta.“

„Tak proč si říkáte Alisa?“

Krčím rameny. „Je to jméno. Jenom ti, na kterých mi záleţí, mi

říkají Síta.“

„A já vám mám říkat jak?“

Nasazuju smutný úsměv. „Jak byste chtěl říkat vraţedkyni?“

Vyprošťuje dlaň z mého sevření a chvíli pozoruje Pacifik. Pak

říká: „Kdyţ s vámi mluvím, mám někdy pocit, ţe mluvím s případem

pro psychiatra. Problém je v tom, ţe jste příliš vyrovnaná, abych vás

mohl označit za nesvéprávnou.“

Reaguju věcným tónem. „Stalo se to na rohu ulic Fryer a Tads.

46

Ţena leţela na podlaze dámské toalety. Mozek leţel na podlaze vedle

ní. Jak jste říkal, měla rozdrcenou lebku. Přední stranu. To proto, ţe

jsem ji popadla zezadu a narazila obličejem na zeď.“ Upíjím z láhve

coly. „Prozradil vám koroner tyhle detaily?“

Z Joelova šokovaného výrazu vyplývá, ţe ho koroner do

některých detailů zasvětil. Nedokáţe ze mě spustit zrak. Vím, ţe v

téhle chvíli jsou pro něj moje oči jako oceán, jako nejhlubší

podzemní trhlina. Pod oceánem je ţhavá hornina. Snad v mých očích

vidí tu věčnou, nikdy neuhasínající výheň. A třese se a konečně ví,

proč. Moje slova jsou jasná.

„Je to přesné,“ vydechuje.

„Ano. Já nejsem normální.“ Vstávám a vytrhávám mu z ruky

papíry, ani nestačí mrknout. Drtím ho svým pohledem. „Teď půjdeš

domů, Joeli, nebo kam chceš. Nepokoušej se mě sledovat. S nikým o

mně nebudeš mluvit. Jestli promluvíš, dozvím se to a přijdu si pro

tebe. A to bych ti nepřála, stejně jako ti nepřeju setkání s tím vrahem.

On je jako já a zároveň není jako já. Jsme oba krutí, ale jeho krutost

je šílená a bezohledná. Ano, zabila jsem tu ţenu, ale ne bez příčiny.

Jsem schopna slitování, kdyţ si to mohu dovolit. Kdyţ mi ale jde

někdo po krku, jsem stejně nebezpečná jako náš milý Eddie. A já teď

půjdu po krku jemu, je ti to jasné? A dostanu ho. Dostanu ho na

vhodném místě a ve vhodnou dobu. Je to jediná moţnost, jak ty

vraţdy zarazit. A ty u toho být nemůţeš. Nepřeţil bys to. A taky

nepřeţiješ, kdyţ se mi pokusíš zabránit, abych udělala, co chci

udělat. Je ti to jasné?“

Joel na mě civí jako na nedokončené strašidlo, které se před ním

pokouší vyštrachat z říše duchů, o jejíţ existenci nemá ani ponětí.

„Ne,“ mumlá.

Ustupuju o krok. „Zkus mě zatknout.“

„Eh?“

„Zatkni mě. Přiznávám se, ţe jsem vlastníma rukama zabila ţenu.

Znám podrobnosti té vraţdy, jak je můţe znát jenom pachatel. Je

tvou povinností agenta FBI mě sebrat. Vytáhni bouchačku a vysvětli

mi moje práva. Dělej!“

Můj drtivý pohled mu zkratuje mozek. A Joel vstává, vytahuje

bouchačku a napřahuje ji na mě. „Zatýkám vás.“

47

Vyráţím mu zbraň z ruky. Letí obloukem nejmíň sto metrů a mizí

ve vodě. Tím to pro něj skončilo. Jeho šokovaný obličej, dokonce i v

rubínových paprscích zapadajícího slunce pováţlivě bledne.

„Vidíš,“ říkám klidně. „Tuhle hru nevyhraješ. Proti mně nemáš

šanci. Tvoje bouchačka leţí na dně moře. Věř mi, Joeli, nedělej

hlouposti – nebo skončíš pod kytičkama.“ Plácám ho po rameni a

odcházím ho. „Za chvíli mi jede autobus. Zastávka je tady u mola.

Měj se.“

48

VI.

Myslím, ţe bych neměla brát Raye s sebou do Los Angeles. Mám

zlé tušení. Ale kdyţ se po západu slunce probouzí a já mu vysvětluju,

oč jde v L. A., říká, ţe se mnou pojede. Ach, jak se chvěje při

představě, ţe jsou mezi námi další upíři! A jak mě z toho jeho

strachu bolí srdce! I kdyţ jinak ho chápu. Je to tak, upíři pro něj

pořád ještě představují zlo. Říká, ţe dva jsou silnější neţ jeden, a to

jsou tak jasné počty, ţe proti tomu nemůţu nic namítat. A nemůţu

vědět, jestli se třeba nestane něco, kdy ho budu potřebovat. Kromě

toho si uvědomuju, ţe kdyţ ho s sebou nevezmu, zůstane další noc

bez potravy. Nemám ponětí, kolik takových nocí můţe vydrţet. Já

osobně přeţiju bez krve půl roku… tedy, pokud mě nezapíchnou ti

druzí upíři, takový je náš ţivot.

Nemůţeme se dočkat, kdy budeme v Los Angeles, a tak letíme

mým Learjetem na jih hladoví. Po přistání Rayovi říkám, ţe ze všeho

nejdřív vyrazíme na lov. Neochotně souhlasí, musím mu slíbit, ţe

nikomu neublíţíme. Jenţe, co já vím – kdyţ někomu otevřete ţílu,

vţdycky můţou nastat komplikace.

Jedeme do Zuma Beach, severně od Malibu. Pláţe jsou jedním z

nejlepších loveckých revírů. Spousty turistů z jiných států,

bezdomovci, opilci – přesně ta část populace, kterou momentálně

nikdo nepostrádá. Samozřejmě, ţe v poslední době uţ skoro

nezabíjím. Snad je to tím, ţe jsem uvěřila v zázraky, nebo ţe jsem se

zamilovala do svého neposlušného „hraběte Drákuly“, nebo co z

toho bylo dřív. Kdysi, v patnáctém století, za války s osmanskými

Turky, jsem se v Transylvánii setkala s Vladem Draculem zvaným

Naráţeč na kůl, skutečným muţem, který byl Bramu Stokerovi

49

vzorem pro Drákulu. Zapomeňte na ty povídačky o ostrých,

vyčnívajících tesácích. Tenhle muţ přímo volal po moderním

zubařském zákroku. Chrup měl zkaţený a příšerně mu zavánělo z

úst. Nebyl to ţádný upír, jenom horlivec katolického vyznání posedlý

popravami. Pozval mě na projíţďku kočárem. Přitahuju neobvyklé

muţe. Řekla jsem mu, aby mi políbil, však víte co. Věřím, ţe jsem

tenhle výrok vymyslela já.

Bereme to po Pobřeţní magistrále k severu a já z auta vidím

mladý pár, který se právě mucká na roztaţených spacácích. Široko

daleko na pláţi není človíčka. Mohla by to být výborná večeře, ale

Ray je proti. Pořád je proti. Kdybychom byli normální lidský pár a

zašli na večeři do restaurace, určitě by nebyl spokojený s výběrem na

jídelním lístku. Ovšem upír si nemůţe vybírat, to prostě nejde.

I kdyţ je tu taky problém – například krví přenášené choroby.

Například AIDS. Ale to se nás netýká. Choroby druhých nám

nemůţou ublíţit. Naše krev je hustá černá ţíravina – zpracuje do mrti

všechno, v čem smočíme zub. A tihle dva mladí lidé mi připadají

zdraví a šťastní, krevní skupina, kterou miluju. Je pravda, ţe citlivě

rozlišuju „ţivotní vibrace“ lidí, z kterých se napájím. Jednou jsem se

napila krve slavného zpěváka rapu a týden mě z toho bolela hlava.

„Co se ti na nich nelíbí?“ ptám se Raye, kdyţ o sto metrů dál

zastavujeme. Mladý pár je dole pod námi, těsně u vody. V těch

místech jsou velké vlny a značný přílivový proud.

„Nejsou o moc starší neţ já,“ říká Ray.

„To ne. Byl bys radši, kdyby byli nad hrobem?“

„Ty mi nerozumíš.“

„Ale rozumím. Připomínají ti ţivot, z kterého jsi nedávno odešel.

Jenţe já potřebuju krev. Tohle se nedá vysvětlit. Včera v noci jsem

utrpěla dvě váţná zranění a ještě jsem musela nakrmit tebe, kdyţ

jsem se vrátila domů.“

„Nechci, abys mě krmila.“

Rozhazuju rukama. „A já se zase nechci dívat, jak umíráš. Prosím

tě, Rayi, ať uţ to máme za sebou a můţeme se soustředit na to, proč

jsme tady.“

„Jak se k nim chceš připlíţit?“

Otvírám dvířka vozu. „Nejde o ţádné indiánské plíţení. Prostě se

50

na ně vrhneme, zakousneme se do nich a budeme pít krev.“

Ray mě chytá za paţi. „Ne. Vyděsí je to. Poběţí na policii.“

„Policie v tomhle městě má jiné starosti, neţ zabývat se dvěma

hysterickými stopaři.“

Ray trvá na svém. „Tobě přece stačí několik vteřin a zpacifikuješ

je svýma hypnotickýma očima. Pak nebudou trpět.“

Stojím vedle auta a mračím se na něj. „Chceš, abych trpěla já?“

Ray se zdrceně sune z vozu na druhé straně. „Ne, Síto. Prostě

nechci pít krev.“

Obcházím auto a beru ho za ruku – dvojka veselých mladých lidí

na nevinné procházce. A přitom mám náladu pod psa. „Chceš, abych

trpěla?“ opakuju.

Ti mladí blonďáčci ani nevnímají, ţe se k nim blíţíme, tak jsou

navzájem zabraní do své praktické anatomie. Házím po Rayovi další

nevlídný pohled. Tyhle dva mám zhypnotizovat? Krčí rameny – asi

by se mu ze všeho nejvíc líbilo, kdybych jim dala narkózou, neţ se

zakousnu do ţil. Moje trpělivost je u konce. Překračuju cukroušky,

chytám spacák a vytrhávám ho zpod jejich naţhavených tělíček.

Vylétají – doslova – metr dvacet do vzduchu. Zírají na mě, jako bych

je chtěla kousnout. Představte si to!

„Právě jste byli přepadeni,“ říkám. „Je to nový druh přepadení.

Nic se vám nestane, ani nepřijdete o peníze. Jenom nám poskytnete

určitou sluţbičku. Zachovejte klid a za deset minut je to vyřízené.“

Nezachovávají klid. Nic si z toho nedělám. Chytám holku a háţu

ji Rayovi a vrhám se na kluka. Kroutím mu paţe za záda, tisknu

jednou rukou k sobě, ani mě nezajímá, ţe otvírá pusu dokořán a volá

o pomoc. V burácení slapových vln ho nikdo neuslyší. A i kdyby

slyšel, stejně by se nic nestalo. V L. A. můţete řvát o pomoc, jak

chcete, lidé budou předstírat, ţe se jedná o andělské kuropění.

Trochu křiku u vody nikoho v Zuma Beach nevzrušuje. A já to navíc

řeším tak, ţe volnou rukou zacpávám klukovi ústa.

„Nesnáším, kdyţ mi někdo u večeře huláká do ucha,“ povídám.

Ohlíţím se po Rayovi, který s holkou zápasí, a – zbytečně – mu

radím: „Takhle ne! Nesmíš se s ní mazlit!“

„Mám svůj styl,“ odsekává mi.

„Hmm,“ vydechuju.

51

Zavírám oči, dlouhým nehtem palce otvírám klukovi ţílu na krku,

přikládám rty na krvavé, syrové maso a mocně saju. Prořízla jsem

krční ţílu. Krev mi stéká do hrdla jako horká čokoláda na vanilkovou

zmrzlinu. Můj mladičký úlovek mi v rukou měkne, začíná se

poddávat rozkoši. Sání krve je někdy pro mě i pro mou oběť

neuvěřitelně slastný záţitek. Vím, ţe klukovi je, jako by mu kaţdý

nerv v těle laskalo tisíc nejněţnějších prstíčků. A jeho krev je pro mě

horký gejzír. Ovšem, kdyţ chci, můţe oběť trpět. Například Slim.

Jeho poslední chvíle byly tak strašné, ţe peklo je proti tomu

odpočinkovou záleţitostí.

Ţádná z mých obětí se samozřejmě tím, ţe ji kousnu, nepromění v

upíra. Takovou změnu můţe vyvolat jenom transfúze velkého

mnoţství krve. Napadá mě, ţe Eddie Fender musel pouţívat jehlu a

plastikovou hadičku.

Zabraná do obnovy své energie nevnímám, ţe uţ nejsme čtyři, ale

jenom tři. Kdyţ otvírám oči, vidím, ţe holka Rayovi utekla. Mete si

to jako střelená mezi balvany – ani není slyšet dupot nohou – k

betonovým schodům vedoucím k Pobřeţní magistrále.

„Co to, k čertu, vyvádíš!“ křičím na Raye.

Krčí rameny. „Ona mě kousla do ruky.“

„Zdrhej za ní. Ne! Já jí chytím!“ Přenechávám mu svého

chlapečka. „Napij se tady z toho kluka. Jedna pinta navíc mu

neublíţí.“

Ray kluka neochotně přijímá. „Je skoro vyřízený.“

„Mysli na sebe,“ křičím přes rameno a ţenu se za holkou. Má

náskok sto metrů a začíná zvolňovat do kroku – nechápu, ţe vůbec

nekřičí. Nejspíš bude v šoku, říkám si. Dobíhám ji tři metry od

silnice a shazuju zpátky pod schody. Je srdnatější, neţ jsem si

myslela. Vyskakuje a dává mi pěstí do prsou. Bolí to. Úder šel přímo

do místa, kudy do mého srdce pronikl dřevěný kůl. Ovšem mé

sevření je drtivé. „Bude to bolet, holčičko,“ říkám jí, zatímco na mě

zděšeně kulí oči.

Pravou rukou jí tisknu obě paţe k tělu, levou zacpávám pusu. A

znovu nehtem palce otvírám krční ţílu. Jsem lačnější neţ předtím,

saju rudou tekutinu, jako to byl elixír mládí, coţ taky je. Ne, není to

krev sama, tekutina či sloţky, v čem se skrývá to, co upírovi

52

zachovává dlouhověkost. Je to ţivot – ona jedinečná esence, kterou

ţádný vědec nedokáţe v laboratoři napodobit, a které se ţádný jiný

zdroj výţivy nevyrovná. Ovšem pití z téhle holky není ţádná erotika

– je to jenom ţízeň. Připadám si, jako bych chtěla zapít na ex svou

bolest a únavu, vypíjím tu holku do dna, mstím se na jejím ţivotě za

všechna příkoří, která jsem kdy musela vytrpět.

Lačnost mě zbavuje smyslu pro dobro a zlo, zapomínám na svou

starou zkušenost. Najednou se mnou něco třese. Je to Ray a křičí,

abych přestala. Otvírám oči. Kluk leţí na pláţi víc neţ sto metrů od

nás. Usnul. Je mu dopřáno vyspat se ze svého dobrodruţství s

přízraky noci. Aţ se pro budí, bude ho trochu bolet hlava, nic víc.

Holka v mé náruči je na tom hůř. Je neskutečně bílá, chladná jako

písek, co má pod nohama, a chrčí. V prsou jí zuřivě buší srdce.

Skláním se a pokládám ji na záda. Ray proti mně pokleká a třepe jí

hlavou. Je mi strašně. Moje vina je jako hořký dezert.

„Tohle jsem nechtěla,“ říkám. „Přehnala jsem to.“

„Přeţije?“ ptá se Ray.

Přikládám jí dlaň na prsa a sleduju tep. Říká mi to víc neţ celá

jednotka intenzivní péče nabitá nejmodernějšími přístroji. Ta holka

má srdeční vadu – zjizvenou pravou aortu, patrně následek nemoci v

dětství. Ne ţe bych jí vypila všechnu krev, to ne, ale přece jen jsem

se napila víc, neţ jsem měla, a teď vidím, ţe takovou zátěţ při svém

zdravotním stavu nepřeţije.

„Nevypadá to dobře,“ říkám.

Ray jí hladí ruku. Mě nevzal za ruku uţ přes měsíc. „Můţeš jí

nějak pomoct?“ ptá se s bolestí v hlase.

Rozhazuju rukama. „Co asi? Nemůţu vrátit krev, kterou jsem

vysála. Je konec – radši zmizíme.“

„Ne! Nemůţeme ji tady jen tak nechat. Ty máš moc. Ty ji můţeš

zachránit – jako jsi zachránila mě.“

Na okamţik zavírám oči. „Zachránila jsem tě tím, ţe jsem tě

změnila. Ji změnit nemůţu.“

„Ale ona umře.“

Stojím nad svým dílem zkázy a upírám oči na Raye. „Ano.

Všechno, co se rodí, umírá.“

Ray se s tím nechce smířit. „Tak ji odvezeme do nemocnice.“

53

Shýbá se, chce ji zvednout. „Dostane transfuzi a bude ţít.“

Lehkým dotykem mu od leţícího těla odtahuju ruce. Skládám

holce paţe na prsou a poslouchám srdce. Uţ ho skoro neslyším.

Pozoruju přitom svého miláčka, hledám na něm známky nenávisti

nebo alespoň zděšení, ţe zbytek věčnosti stráví po boku čarodějnice.

Ale nacházím v jeho očích jenom smutek a to je pro mě ještě horší.

„Nebude ţít,“ říkám. „Ani převoz do nemocnice by nepřeţila. Má

slabé srdce. Nedala jsem si na začátku pozor. Měla jsem hroznou

ţízeň – přehnala jsem to. To se tak někdy stane. Nejsem dokonalá.

Nejsme dokonalé bytosti. Jestli můţu něco udělat, tak jenom říct, ţe

toho lituju. Kdybych jí uměla uzdravit, udělám to. Bohuţel, tuhle

schopnost mi Kršna nedaroval.“ A dodávám: „Umím akorát zabíjet.“

Ray chvíli sleduje dívčin dech. Nic jiného mu v té chvíli nezbývá.

Holka vydává slabý, přiškrcený zvuk. Záda se jí v písku prohýbají do

oblouku. Klesá a zůstává nehybně leţet. Beru Raye mlčky za ruku a

odvádím ho k vozu. Uţ dávno jsem se naučila, ţe o smrti nemá smysl

mluvit. Je to jako mluvit o temnotě. Z obojího nevzejde nic

rozumného – a především mezi námi, kteří ţijeme smrtí a temnotou

noci. Všechno, co se rodí, umírá, připomínám si Kršnova slova.

Všechno, co umírá, rodí se znovu. Těmito slovy ve své hluboké

moudrosti utěšuje ty, kteří se narodili v kali-juze, věku, ve kterém

dnes ţijeme – v temném věku. Je zvláštní, ţe kdyţ nasedáme do auta

a odjíţdíme od pláţe, nedokáţu si vybavit jeho oči. Obloha je

potaţená mlţným oparem. Hvězdy, měsíc – nic nesvítí. Nějak

nechápu, co to je být mladý. Všechno se ztrácí v temnotách.

54

VII.

Kdyţ jsem poprvé spatřila Rayova otce, soukromého detektiva

Michaela Rileyho, mluvil o mém předchozím bydlišti. Snaţil se na

mě udělat dojem, co všechno o mně ví, a především o mém

bohatství.

„Neţ jste přišla do Mayfair, bydlela jste v Los Angeles, přesněji

řečeno v Beverly Hills, Grove street číslo dvěstě padesát šest.

Obývala jste ohromný dům o více neţ tisíci čtverečních metrech se

dvěma bazény, tenisovým kurtem, saunou a malou observatoří. Cena

nemovitosti se odhaduje na šest a půl miliónu dolarů. Dosud jste

registrována jako jediný vlastník, slečno Perneová.“

Rileyho znalosti mě překvapily. Byl to jeden z hlavních důvodů,

proč jsem ho zabila. Měl na mysli dům, kam jedeme ze Zuma Beach.

Ovšem pan Riley se zapomněl zmínit o jeho rozsáhlém podzemí.

Právě zde skladuju svůj nejďábelštější arzenál: samopaly Uzi,

granátomety, dalekonosné ostřelovací pušky s laserovými

zaměřovači, pistole „desítky“ vybavené tlumiči – hračičky snadno

dostupné na černém trhu v kaţdé zemi Blízkého východu. Nakládám

je do vozu a připadám si jako Rambo, který ve své předchozí

inkarnaci určitě byl upírem. Miluju ten pohyb, kdyţ plácá lidi po

zádech. Ray mě sleduje, jak se lopotím se zbraněmi, a vyhlíţí

zmateně.

„Víš,“ povídá, „v ţivotě jsem neměl zbraň v ruce.“

Trochu mě to zaráţí. Ray je upír, ale to přece neznamená, ţe by

taky musel být šíleným rozsévačem kulek. No nic, brzy jím bude. Pár

lekcí, ţádný problém. Já osobně ovládám kaţdou zbraň, kterou

vlastním, a to tak mistrovsky, ţe ji vţdycky, kdyţ je třeba, vyuţiju na

55

doraz.

„Hlavně, aby sis neustřelil palec u nohy,“ říkám.

„Já myslel, ţe řekneš, hlavně, abys to do mě nenapálil.“

„To taky,“ říkám a není mi z toho moc dobře.

Edward Fender uvádí ve formuláři ţádosti o zaměstnání pouze

jednu adresu trvalého bydliště, a to adresu své matky. Myslím, ţe to

stačí. Dům paní Fenderové se nachází pouhých šest kilometrů

západně od Colisea, v předměstí Los Angeles zvaném Inglewood.

Jsme na místě ve čtvrt na deset. Spouštím sklo a přikazuju Rayovi,

aby byl zticha. Pečlivě naslouchám, co se v domě děje. V televizi

běţí „Tutovka.“ Na houpacím křesle sedí starší ţena a čte časopis. Je

slabá na plíce, má lehký, suchý kašel. Okno v průčelí domu je

pootevřené. Interiér je špinavý a vlhký. Nezdravé doupě lidských

plazů. V domě byl upír, ale uţ odešel. V té chvíli jsem si absolutně

jistá, ţe jdu po správné stopě.

„Byl tu před necelými dvěma hodinami,“ šeptám Rayovi.

„Je někde poblíţ?“

„Ne. Ale velice rychle se tu můţe zase objevit. Je minimálně

dvakrát rychlejší neţ já. Promluvím si nejdřív s tou ţenskou. Ty

popojedeš a zaparkuješ na konci ulice. Kdybys viděl někoho

přicházet k domu, nesnaţ se mě varovat. Okamţitě odjedeš. Poznám,

kdyţ to bude on. Poradím si s ním. Jasný?“

Ray se tváří pobaveně. „Jsem na vojně? Dáváš mi rozkazy?“

Beru ho za ruku. „Váţně, Rayi, v situaci jako je tahle, pro mě

nemůţeš nic udělat. Můţeš mi jenom uškodit.“ Vystupuju z auta a

zastrkuju si do bundy krátký revolver. „Stačí, kdyţ mu provrtám

lebku několika kulkami a víckrát uţ ţádného upíra neudělá. Pak

přijdou na řadu ti ostatní. Jako zákusek, jako dort.“

„Máš ráda dort, Síto?“

Musím se zasmát. „No, jistě, hlavně polárkový.“

„Ještě jsi mi neřekla, kdy máš narozeniny. Víš vůbec, kdy ses

narodila?“

„Ano,“ Skláním se a dávám mu pusu. „Toho dne, co jsem tě

poprvé spatřila. Tenkrát jsem se narodila podruhé.“

Taky mi dává pusu a ještě mě chytá za ruku. „Nic ti nevyčítám.

Věříš mi?“

56

Přikyvuju, i kdyţ moc jistá si nejsem. „Věřím.“

Na zaklepání mi otvírá starší ţena a zůstává stát za otlučenými

nízkými vrátky. Má bílé vlasy a strhaný obličej, ruce zkřivené

artritidou, prsty jako spáry hladové krysy. Má šedé oči, které

vypadají, jako by celá léta koukala na černobílou televizi. Těţko z

nich něco vyčíst, snad jen citovou prázdnotu a opovrţení. Oblečená

je v ţupanu nebo spíš v odrbaném hábitu se zaschlými skvrnami od

jídla a krve. Některé krvavé skvrny vypadají čerstvější neţ jiné. Na

šíji má zarudlé ranky, které se ještě nestačily zhojit. Eddie Fender se

sytí její krví!

Rychle nahazuju úsměv. „Dobrý večer. Paní Fenderová? Jsem

Kathy Gibsonová, přítelkyně vašeho syna. Je Eddie doma?“

Moje krása, mé kultivované pohyby ji vyvádějí z míry. Dělá se mi

špatně při pomyšlení, jaké ţeny si Eddie vodí domů. „Ne. Je na

noční. Přijde aţ k ránu.“ Odmlčuje se, projíţdí mě očima od hlavy k

patě. „Jak jste říkala, ţe se jmenujete?“

„Kathy.“ Můj hlas zní sladce a přívětivě a nezvykle přesvědčivě.

„Tak pozdě nemůţu přijít. Doufám, ţe vás neruším.“

Krčí rameny. „Jenom koukám na televizi. Jak to, ţe o vás můj

hodný chlapeček nikdy nemluvil?“

Dívám se jí do očí. „Seznámili jsme se teprve před pár dny. Přes

mého bratra. Pracuje s ním.“

„Ve špitále?“

Ta ţenská se mě pokouší doběhnout. Mračím se. „Eddie přece uţ

ve špitále nepracuje.“

Ţena se zklidňuje. „Ve skladišti?“

„Ano. Ve skladišti.“ Protahuju úsměv. Vidím do jejího nitra. Ta

ţenská je mentálně labilní. Tají před světem sexuální úchylku. Zdá

se, ţe jí můj upřený pohled vůbec nevadí. Touţí po mladých dívkách,

dokonce holčičkách. Napadá mě, jestli taky existuje nějaký pan

Fender? Ptám se: „Můţu dovnitř?“

„Pardon?“

„Potřebuju si nutně zavolat. Můţu od vás?“ doráţím. „Zádně

strachy, já vás neukousnu.“

Udeřila jsem na správnou strunu. Ta ţenská se nechá ráda kousat.

Synáček jí saje krev s jejím souhlasem. Jistě, já sama jsem nemorální

57

stvůra, ovšem incestní vztahy mě vţdycky odpuzovaly. Tady se

samozřejmě nejedná o incest v pravém slova smyslu, ale i tak mě

jímá hrůza. Tenhle dům by nepřeţil snad ani sám pan doktor

Šmucler.

„Ale jistě,“ povídá ţenská a otvírá nízká vrátka. „Jen pojďte dál.

Kam si potřebujete zavolat?“

„Bratrovi.“

„Ach tak.“

Vcházím dovnitř, citlivý čich na stopkách. Eddie v domě

přespává. Jakpak si asi matka vysvětluje jeho spaní přes den a vůbec

averzi vůči slunečním paprskům? Já naštěstí snáším slunce dobře. V

nastávajícím souboji s monstrem by to mohla být výhoda. Ani Jakša,

který byl tisíckrát mocnější neţ já, nevydrţel na slunci tak dlouho

jako já. V koutku duše si přeju, aby na tom byl Eddie tak špatně, ţe v

denní době nemůţe vyjít na ulici bez astronautické přilby s UV-

filtrem 100 nebo i silnějším. Přestoţe všemi ostatními smysly

analyzuju interiér domu, sluchem jsem pořád venku. Uţ se nesmím

nechat zaskočit jako předtím. Paní Fenderová mě vede k telefonu u

houpacího křesla. Čtivo má zpola zakryté špinavou utěrkou na

nádobí – stará čísla bláznivého Mad Magazínu, ale mně se Mad

Magazíne docela líbí.

Vytáčím neexistující číslo a předstírám hovor. „Jsem u Eddieho.

Není doma. Trochu se opozdím. Ahoj.“ Pokládám sluchátko a znovu

se otáčím k paní Fenderové.

„Volal Eddie dneska večer?“ ptám se. „Ne. Proč by volal? Vţdyť

sotva odešel.“ Přistupuju blíţ. „Ani nikdo jiný nevolal?“

„Ne.“

Ta ţenská lţe. Určitě volali z FBI, moţná Joel osobně. Ale dům v

poslední době nikdo – s výjimkou Eddieho – nenavštívil. Poznala

bych, kdyby tu byli vyšetřovatelé. Ovšem dlouho to trvat nebude.

Dřív nebo později se to tady bude úředními osobami jen hemţit. To

ovšem na věci nic nezmění. Eddie se nenechá jen tak vlákat do pasti

a se svou kohortou se v tomhle domě určitě neschází. Skladiště bude

určitě správný tip. Potřebuju adresu. Přistupuju ještě blíţ a tlačím

ţenskou k přepáţce mezi poloprázdným obývákem a špinavou

kuchyní. Upírám na ni oči, doslova ji pohlcuju. Nemůţu se s ní

58

mazlit, nemám čas. Srdce se jí začíná svírat strachem, ale taky

posvátnou úctou. Má slabou vůli, ale těţko polapitelnou. Zastavuju

se před ní na půl metru.

„Pojedu odsud za Eddiem,“ říkám klidně. „Jak se dostanu ke

skladišti?“

Ţenská odpovídá jako stroj: „Vezmete to po Hawthornově třídě na

východ k Washingtonce. Tam zatočíte vpravo a pojedete na

Winstonku.“ Těká očima a rozkašlává se. „Tam to je.“

Tisknu jí obličej na obličej. Vdechuje můj vzduch, moji opojnou

vůni. „Zapomeneš, ţe jsem tu byla. Neexistuje ţádná Kathy

Gibsonová. Neexistuje ţádná hezká blondýnka. Ţádná návštěva tu

nebyla. Dokonce ani z FBI nevolali. Ale kdyby volali znovu, řekneš

jim, ţe jsi svého syna uţ delší dobu neviděla.“ Pokládám ţeně dlaň

na čelo a šeptám jí do ucha: „Rozumíš?“

Hledí do prázdna. „Ano.“

„V pořádku.“ Přejíţdím jí rty po šíji, ale nezakusuju se. Jestli mě

ten tvůj hodný chlapeček ještě jednou naštve, přísahám, ţe mu matku

zaškrtím před očima. „Sbohem, paní Fenderová.“

Jak odcházím, registruju v zadní části domu závan chladu. Cítím

vibraci elektromotoru a pach chladicí kapaliny. Kromě chladničky

vzadu, kde jsou loţnice, je v domě i velký mrazicí box. Jen taktak, ţe

se nevracím, abych zjistila víc. Musím svou zvědavost potlačit,

abych ţenskou nevyrušila ze zajetí křehké iluze. Důleţité je, ţe vím,

kde najdu skladiště a moţná i Eddieho. To je teď úkol číslo jedna.

Kdyţ bude třeba, vrátím se jindy a prohlédnu si i zbytek domu.

59

VIII.

„Povíš mi někdy o svém manţelovi Rámovi?“ ptá se Ray cestou ke

skladišti. „A o dceři Lalitě?“

Otázka mě překvapuje. „Uţ je to strašně dávno.“

„Ale ty si přece všechno pamatuješ.“

„Ano.“ Chvíli řídím mlčky. Pak říkám: „Bylo mi skoro dvacet,

kdyţ jsme se seznámili. Třikrát nebo čtyřikrát do roka táhli částí

Indie, která se dneska jmenuje Rádţasthán, obchodníci. Ţili jsme na

rozhraní pouště a dţungle. Obchodníci k nám vozili klobouky, které

nás chránily před sluncem, bylinné elixíry, které odpuzovaly hmyz.

Ráma byl syn jednoho takového obchodníka. Poprvé jsem ho

zahlédla u řeky, která tekla kolem naší vesnice. Učil nějaké malé dítě

pouštět draka. Uţ tenkrát jsme stavěli draky. Je to náš vynález, ne

čínský.“ Potřásám hlavou. „Kdyţ jsem ho spatřila, pochopila jsem.“

Ray mi rozumí, ale stejně se vyptává, zajímá ho doba, kdy jsem

ještě byla člověkem. Nějak mu to nejde dohromady s tím, co se stalo

na pláţi. „Co jsi pochopila?“

„Ţe ho miluju. Ţe patříme k sobě.“ Usmívám se při té vzpomínce.

„Měl jméno po dřívější inkarnaci Pána Višnua – osmé avatáry čili

inkarnace boha. Bůh Ráma měl za ţenu bohyni Sítu. Kršna je

povaţován za devátou avatáru. Uctívala jsem Pána Višnua od

narození. Moţná proto jsem se později setkala s Kršnou. No nic, to

jenom abys pochopil, jak spolu souvisejí jména Ráma a Síta. Moţná

nám bylo souzeno setkat se. Ty se Rámovi dost podobáš. Jsi klidný

jako on, rozváţný.“ Otáčím k Rayovi hlavu. „Máš i jeho oči.“

„Úplně stejné?“

„Nejsou úplně stejné, ale jsou to jeho oči. Rozumíš mi?“

60

„Ano. Pověz mi o Lalitě.“

„Lalita je také jméno bohyně. Znamená ‚Ta, která hraje‘. Moje

holčička byla od narození rošťanda. Kdyţ jí bylo deset měsíců,

vydrápala se z kolíbky a odlezla k řece.“ Potutelně se usmívám.

„Jednou jsem ji našla s hadem. Seděla v takovém tom člunu, co jsme

tenkrát měli, a had vedle ní. Naštěstí spal. Byl jedovatý! Dodneška si

pamatuju, jak jsem se vyděsila.“ Vzdychám. „Tenkrát bys mě

nepoznal.“

„Škoda, ţe jsem tě tenkrát neznal.“

Je to miloučká poznámka – a on to taky tak myslí – a přece mě

bolí. Přejíţdím rukama po volantu. „Škoda je víc věcí,“ vydechuju.

Ray mi klade nečekanou otázku: „Věříš v reinkarnaci?“

„Proč se ptáš?“

„Jen tak. Věříš?“

Přemýšlím. „Kršna řekl, ţe reinkarnace existuje. Kdyţ si na něj

vzpomenu, musím uznat, ţe vţdycky říkal pravdu. Ale nikdy jsem s

ním o tom nemluvila. Mluvila jsem s ním strašně málo.“

„Jestli reinkarnace existuje, co bude s námi? Přijdeme do nebe?

Nebo do pekla, protoţe se bojíme smrti?“

„Sama nevím. Často si kladu podobné otázky. Ale nenacházím

odpověď.“

„Nedokáţeš mi odpovědět ani na jednu?“

„Kterou myslíš?“

„Jestli se bojíš.“

Beru ho za ruku. „Ze smrti strach nemám.“

„Já myslím, jestli se bojíš smrti jako takové – není v tom rozdíl?

Jestli věříš v Kršnu, musíš taky věřit, ţe smrt neexistuje.“

Nutím se do smíchu. „Nějak moc filozofujeme. A zrovna dneska v

noci.“

Ray se usmívá. „Neboj, nepomýšlím na sebevraţdu. Jenom se

chci dostat do obrazu.“

Tisknu mu dlaň a pouštím ruku. „Věřím, ţe Kršna viděl ţivot,

jako bys koukal na film promítaný na ohromné plátno. Nic na tomhle

světě ho nemohlo vyvést z míry. Zachoval absolutní klid, i kdyţ jsem

drţela v zajetí jeho druţku Rádhu.“

Ray pokyvuje hlavou. „Taková duševní pohoda by se mi taky

61

líbila.“

„Ano. I mně.“

Dotýká se mých vlasů. „Myslíš si, ţe jsem Ráma?“ Musím se

nadechnout. Vlhnou mi oči. Těţko hledám slova. „Já… ti

nerozumím.“

„Ale rozumíš. Myslíš si, ţe jsem Ráma a ţe jsem si pro tebe

přišel.“

Cítím, ţe mi tečou slzy. Jsou pět tisíc let staré. Pamatuju si je.

Kdyţ mě Jakša změnil, uţ nikdy jsem svého muţe a dcerku

nespatřila. Boţe, jak jsem ho za to nenáviděla! Ale kdybych se

nestala vampýrou, nepoznala bych Raye.

Vrtím hlavou a říkám: „Nevím.“

„Síto…“

„Kdyţ jsem tě potkala, měla jsem pocit, ţe nás k sobě svedl sám

Kršna.“ Beru ho za ruku a pokládám si ji na tvář. „Máš dotyk jako

Ráma. Voníš jako on.“

Otáčí se ke mně a dává mi pusu na ucho. „Jsi fantastická.“

„Ty jsi senzační.“

Otírá mi slzy. „Kršnu vţdycky malují modře. Vím, říkala jsi, ţe je

to symbolické. Je modrý jako obloha – nekonečný. Někdy se mi o

něm zdá, kdyţ leţíš vedle me. V tom snu má vţdycky modré oči.

Jsou jako zářící hvězdy.“ Odmlčuje se. „Zdálo se ti to taky někdy?“

Přikyvuju.

„Povíš mi o tom?“

„Někdy jindy.“

„Oukej. Ale nezemřel tvůj manţel dřív, neţ vůbec mohl poznat

Kršnu?“

„Ano.“

„To potom – kdybych byl on, nemohl bych si svůj dřívější ţivot

pamatovat.“

„Nevím. Moţná ano.“

Ray se ode mě odtahuje. Vypadá zklamaně. Dodává: „Mně se

ještě nikdy nezdálo o krvi. Tobě ano?“

Často, říkám si v duchu. Moţná jsme někdy dávno, před pěti tisíci

lety, měli něco společného. A lţu mu, přestoţe těm, které miluju, lţu

strašně nerada. A s Rayem jsme si slíbili, ţe si uţ nikdy lhát

62

nebudeme.

„Mně taky ne,“ říkám. „Nikdy.“

Zastavujeme dva bloky od skladiště, šedého kvádru delšího neţ

fotbalový stadión a vysokého jako maják. Nikde se nesvítí. Venkovní

zdi jsou shnilé dřevo, opadaná omítka. Skleněné výplně jsou

potaţené takovou vrstvou špíny, ţe vypadají spíš jako výztuţe

uhelného dolu. Kolem dokola je vysoký plot s ostnatým drátem –

pěkná zásobička háčků na zavěšování čerstvých mrtvol. Ale ti uvnitř

jsou horší neţ mrtvoly, i kdyţ ne o tolik. Uţ z dálky cítím hnijící těla,

která rozdrásali, a v té chvíli mi dochází, jak silně policie i FBI

podceňují současnou vlnu zločinnosti v Los Angeles. Cítím pach

jakšiniů, hadů z opačné strany vesmíru. Odhaduju počet upírů v

budově na deset aţ patnáct. Je s nimi Eddie? Kolik jeho kumpánů v

téhle chvíli slídí po ulicích? Za plotem pobíhají cvičení psi. Vypadají

dobře ţivení.

„Napadá tě něco?“ ptá se Ray.

„Vţdycky mě něco napadá.“

„Jdu s tebou.“

Pokyvuju hlavou. „Stál jsi uţ někdy tváří v tvář nebezpečí?“

„Stačí, kdyţ se podívám do zrcadla, sestřičko.“

Směju se. „Spálíme ten barák se vším, co je uvnitř. K tomu

potřebujeme obrovské mnoţství benzínu. Kousek odsud je rafinerie.

Musíme se zmocnit dvou cisternových vozů.“

„Při našem sympatickém vzezření a pronikavé inteligenci to

nebude problém.“

„To ne. Problémy nastanou, aţ s těmi cisternami budeme chtít

zajet ze dvou stran k budově a zapálit je. Abychom projeli co

nejrychleji, musíme prostříhat plot. Předtím ale musíme pozabíjet

psy. No, mohla bych je postřílet z dálky, kdyţ si vezmu pušku s

tlumičem.“

S Rayem to cuká. „Musí to být?“

„Ano. Lepší pár mrtvých psů neţ zánik celého lidstva. A hlavní je,

ţe musíme zaútočit aţ po rozednění, aţ budou všichni doma a

zalezou do postele. To znamená i náš miláček číslo jedna – Eddie.“

„Tou dobou se mi uţ taky bude chtít spát,“ říká Ray.

63

Mluvím váţně. „Aţ vyleze slunce, musíš zatnout zuby, vydrţet.

Povezeš jednu z těch cisteren. Vím, ţe to pro tebe nebude lehké.

Jakmile to zmákneme – kdyţ se nám to podaří – najdeme si nějaké

klidné, tmavé místečko.“

Ray se usmívá. „Zní to jako procházka Bílou zahradou

Vermontu.“

„Ne. Tohle bude Dakota v ohni.“ Prohlíţím si budovu a pokyvuju

hlavou. „Padnou do jednoho.“

Ale moje jistota je maska. Kdyţ jsem včera v noci hleděla

Eddiemu do očí, připadal mi šílený, ale také prohnaný. To, jak

snadno jsme ho vypátrali a našli tohle místo, mě zneklidňuje. Scéna

je připravená pro natáčení saďáku. Špičková výprava. Akorát ţe

nevím, jak to dopadne. Bude se o nás psát na titulní stránce Los

Angeles Times, nebo skončíme na černé kazetě v Eddieho soukromé

sbírce?

64

IX.

Krčíme se ve tmě dva bloky od skladiště. Nabíjím speciální

dalekonosnou pušku s laserovým zaměřovačem a silným tlumičem.

Opodál stojí dva tahače, kaţdý se dvěma benzínovými cisternami.

Ani jsme se nemuseli trmácet aţ k rafinerii. Měli jsme štěstí. Jen

jsme vyjeli z ghetta, spatřili jsme dvě cisternové soupravy, jak právě

najíţdějí na dálnici. Náhodou jsem se jim připletla do cesty a nechala

si trochu pomačkat auto. Řidiči vylezli a já na ně začala křičet: „Co

jste mi to udělali?! Moje nové auto! Zrovna jsem si ho koupila!

Bastardi! Tohle vás přijde draho!“

Nato jsem jim práskla hlavami o sebe a sebrala klíčky. Ti budou

koukat, aţ se proberou v odpadkovém kontejneru, do kterého jsem je

hodila! Odvezli jsme s Rayem soupravy ke skladišti. Konečně něco,

co ho bavilo – napětí a dobrodruţství. Pak vyšlo slunce. Od toho

okamţiku – uţ je to patnáct minut – je Ray zachumlaný do deky a tře

si ospalé, pálící oči. Ale nefňuká. Ray nikdy nefňuká.

Opírám si ruku s nabitou puškou o levé koleno a zaměřuju hlaveň

na velkého černého psa, který je právě nejblíţ. Nejde jenom o to

střelit kaţdého psa přímo do hlavy, musím se také trefit mezi oka

drátěného plotu. Odraţená kulka by mohla všechno pokazit. Pes vrčí,

jako by o mně věděl, a já si všímám, ţe mu z mordy tečou sliny

smíšené s krví a ţe se třese, jak ho sluneční paprsky začínají bodat do

očí. Další překvapení Eddieho Fendera!

Eddie a jeho parta se vrátili do skladiště hodinu před svítáním. V

téhle chvíli je v budově celkem jedenadvacet upírů, samí urostlí,

svalnatí chlapi. Přivedli s sebou dva páry vyděšených bílých

Američanů – snídaně. Jakmile se octili uvnitř, začali všichni čtyři

65

ječet a nepřestali, dokud jim upíři neprořízli hrdla. Ray celou tu dobu

doslova šílel, chtěl, abych je zachránila.

Řekla jsem mu, ţe pro záchranu čtyř lidí nemůţeme riskovat osud

celého lidstva.

„Střílet na zvířata je horší neţ na lidi,“ mumlá zahalený v špinavé

béţové dece, která pochází od místního bezdomovce. Dala jsem

tomu chlapíkovi pět set dolarů a nařídila mu, aby okamţitě ze čtvrti

zmizel. I kdyţ se drţíme ve stínu domovní zdi, Ray má zpocené čelo

a dělá, co můţe, aby udrţel oči. Máje podlité krví, jako by mu do

nich nalili petrolej.

„Jestli tě to uklidní,“ říkám, „tihle psi jsou horší neţ mor.“

„Co tím chceš říct?“

„On jim dal svou krev.“

„To není moţné! Praví vlkodlaci?!“

„Představ si ještě horší stvůry. Rybodlaky! Vodní upíry! Představ

si celý chov takových bestií, jak brázdí oceán. V ţivotě bychom je

nemohli všechny pochytat.“

Ray se uculuje. „Co si takhle zajet na ryby na sever, aţ to tady

skončí?“

„Jasně. Třeba na lososy do státu Washington. Víš, ţe já ani

nepotřebuju prut? Chytám je rukama.“

„Já umím zacházet s prutem,“ říká Ray. „Chodili jsme s tátou na

ryby.“

„Mně taky táta bral na ryby.“ Je to pravda. Pak Jakša mého otce

zabil. Jakša – kde můţe být jeho tělo? A v jakém stavu? Trápí mě

pochybnosti, ale já to ignoruju. Mám v zaměřovači prvního psa a

šeptám směrem k Ray o vi. „Teď je musím rychle postřílet. Chvíli na

mě nemluv.“

„Oukej.“

Hledím přes zaměřovač do krutých zvířecích očí. Tisknu spoušť.

Slyším jemný záchvěv vzduchu. Puška má malou ráţi, ale i tak psovi

ustřeluju půl lebky. Bestie se tiše kácí. Ostatní psi si toho nevšímají.

Ale brzy si všimnou, aţ ucítí pach smrti. A jestli jsou infikovaní

Eddieho krví, můţou se rozběsnit. Nesmím jim dát šanci. Bez

zbytečného otálení beru do zaměřovače jednoho psa za druhým a

pálím. Do minuty všech devět bestií leţí na zemi. Odkládám pušku a

66

beru si velké štípačky.

„Čekej tady, neţ se vrátím,“ říkám Rayovi. „A buď připravený.

Kdyţ všechno půjde podle plánu, za deset minut to máme z krku.“

Bosa, bez nejmenšího zvuku, cupitám k vysokému plotu. Štěstí je

zatím na naší straně. Je časně a ulice jsou prázdné. Jsme kousek od

Colisea – zhruba tři kilometry – v zchátralé průmyslové části L. A.

Nemusela bych plot prostříhávat, kdyby se na skladiště dalo s

cisternami jednoduše najet plnou rychlostí a pak se upířími skoky

přemístit do bezpečí. Ale tuhle ideu jsem musela zavrhnout. Ze dvou

důvodů. Za prvé se obávám, ţe by to Ray ve svém momentálním

stavu nezvládl, a za druhé, při obezřetnějším postupu budeme mít

lepší přehled, jestli jsou skutečně všichni upíři mrtví. Svým citlivým

čichem zjišťuju, ţe se v budově původně skladovala pěnová guma a

ţe tam pořád ještě zbylo ohromné mnoţství polyuretanových plástů.

Polyuretan je prudce hořlavý materiál. Představuju si to tak, ţe s

cisternami potichu zajedeme k budově ze dvou stran, zaţehneme

desetivteřinové zápalnice spojené s roznětkami, které jsem si přivezla

ze svého domu v L. A., a pomaţeme pryč, jak nejrychleji to půjde.

Stvůry se ocitnou mezi dvěma tlakovými vlnami a za okamţik bude

celé skladiště v plamenech. Na opačné straně, kde je nouzový

východ, se vypíná cihlová zeď dalšího prázdného domu. Oheň se o ni

zarazí a zlikviduje tak upírům poslední moţnost úniku. Kdyby se

někomu přece jen z toho pekla podařilo uniknout, budu na něj čekat

za plotem s puškou. Skončím to s ním raz dva jako s těmi psy. Je to

dobře vymyšlené a mělo by to vyjít.

A přece si nejsem úplně jistá.

Spouštím se na kolena a začínám stříhat. Rozhlíţím se, jestli se

neobjeví hlídač, nebo někdo nenakoukne přes sklo zašpiněného okna.

Ale uvnitř je klid. Nic se nehýbe. Noví upíři, které Eddie sotva

stvořil, jsou určitě příliš citliví na denní světlo a nechodí na obhlídku.

A on sám můţe být oslaben přehnanou sebedůvěrou – to mi dává

ohromnou naději. Velké štípačky mi rukou cvakají jako elektronické

impulsy na telefonní lince. Pokládám drátěné pletivo na rozbitou

asfaltovou cestu. V pěti minutách mám potřebný otvor. Utíkám

zpátky k Rayovi a cisternám. Zachumlaný v dece pokukuje po mně

nervózníma očima.

67

„Kdyby aspoň byly mraky,“ mumlá.

Usmívám se. „Nebo rovnou zatmění slunce.“ Podávám mu ruku.

„Zvládneš to?“

Zvedá se pomalu, deku pořád přes hlavu a prohlíţí si z dálky mé

dílo. „Spí všichni?“

„Zdá se, ţe jo.“

„Je Eddie určitě pořád ještě uvnitř?“

„Viděla jsem ho vejít. A vycházet jsem ho neviděla. Ovšem mohl

taky vypadnout zadem.“ Krčím rameny. „Tohle je jedinečná šance.

Musíme udeřit teď a musíme udeřit tvrdě.“

Ray přikyvuje. „Jasná věc.“ Vleče se k cisternám a já mu

pomáhám do kabiny. „Síto, nevím, jak ty, ale já na takovou velkou

kraksnu nemám papíry. Porušujeme zákony.“

„Jsou lidské zákony a jsou zákony boţí. Moţná nejsme

nejsympatičtější obludy na světě, ale snaţíme se.“

Dívá se na mě s váţným výrazem, obličej má brunátný, zalitý

potem. „O co? Nevím, co dobrého můţeme pro tenhle svět udělat.“

Beru ho kolem ramen. „Kdyţ ty bestie zničíme, bude naše bídné

plémě tisíckrát ospravedlněno.“ Dávám mu pusu. „Lituju, ţe jsem

zabila tu holku.“

Dává mi ruku kolem pasu. „Nechtěla jsi.“

„Lituju, ţe jsem zabila tvého tátu.“

„Síto.“ Odstrkuje mě od sebe. „Ţiješ pět tisíc let. Máš toho v sobě

hodně z minulosti. Musíš se naučit ţít v dnešní době.“

Usmívám se, připadám si jako kárané dítě. Není to špatný pocit.

Především se neustále přesvědčuju o tom, jak je Ray moudrý.

Natahuju ruku a odhazuju mu z čela potem slepené vlasy – a

najednou, ani nevím, jak se to stalo, mu dávám další pusu.

„Ty jsi tak podobný Rámovi,“ šeptám mu do ucha. „Tak strašně,

ţe musíš být on. Dáme si slib. Slíbíme si, ţe se nikdy nerozejdeme –

nikdy.“

Neodpovídá hned a já poodstupuju, abych na něj pořádně viděla.

Shazuje ze sebe deku a dívá se ke slunci, i kdyţ ne přímo do něj,

protoţe jsme ve stínu. Vím, jak ho musejí bolet oči.

„Nebe je tak modré,“ praví zamyšleně. „Tak obrovské.“ Otáčí se

ke mně a mírně se usmívá. „Jsme jako ti rybodlaci v modrém

68

oceánu.“

Mračím se. „Rayi?“

„Myslím na Kršnu.“ Tiskne mi obě ruce. „Slibuju, ţe tě nikdy

nepřestanu milovat.“ Háţe hlavou ke skladišti. „Mám to vzít na jiţní

stranu?“

„Ano, doleva. Pojedeš za mnou. Těsně za mnou. Nech si

pootevřená dvířka. Jakmile projedeš dírou a budeš uvnitř, vypneš

motor. Aţ vyskočíš, nezabouchávej dvířka. Musíš se k budově dostat

co nejblíţ. Pak zaţehneš zápalnici a začneš utíkat. Jakmile uslyším,

ţe hoří, zapálím svou. Obludy nebudou mít kudy utéct. Sejdeme se

tady, na tomhle místě. A pak vyrazíme na ryby…“ Zaráţím se, chci

něco dodat, ale najednou nevím co. A tak jenom říkám: „Dej na sebe

pozor, Rayi.“

„Ty taky, Síto.“ Pokládá si ruku na srdce. „Miluju tě.“

Dělám totéţ. Znovu cítím bolest. Těţko se mi dýchá.

Třeba je to boţí znamení.

Říkám: „Taky tě miluju.“

Kormidlujeme ke skladišti, já jedu první. Cisterny se do otvoru v

plotě pohodlně vejdou. Přední kolo tahače drtí hlavu mrtvého psa.

Vypínám motor a setrvačností zajíţdím k zadní části budovy. Můj

manévr je sloţitější neţ Rayův – proto jsem si ho taky vybrala.

Objíţdím roh a musím dávat pozor, abych neškrtla o zeď. Na světě je

jen málo technických vynálezů, s kterými bych si nedokázala poradit,

a pila jsem krev tolika dálkových řidičů, ţe můţu říct, ţe mi jejich

umění přešlo do krve. Perfektně dokončuju zatáčku, zastavuju a

vyskakuju z kabiny. Moje souprava je půl druhého metru od zdi.

Koutkem oka registruju zmrzlinářskou dodávku zaparkovanou o blok

dál.

Je perfektní ticho. To je při mém citlivém sluchu co říct.

Ray se svým tahačem mezitím zastavil na opačné straně budovy.

Slyším ho, jak slézá z kabiny a jde podle cisteren dozadu, kam jsem

umístila zápalnici. Slyším, ţe se zastavuje, ale uţ neslyším, ţe by

zápalnici zaţehl. Počítám zlomky vteřin, čekám, kdy splní úkol.

Ale nic se neděje. Zápalnice nehoří.

Srdce mi zuřivě buší.

Háţu si na rameno pušku a jdu podle cisteren dozadu, abych

69

viděla na Raye. Nemůţu je odpálit, dokud nezjistím, co se stalo. A na

dálku je taky nemůţu odpálit – nevím. Moţná, kdybych vystřelila…

a za Rayem taky jít nemůţu, protoţe nesmím odejít od své zápalnice.

Zase paradox – můj ţivot je samý paradox. Po chvilce přemýšlení

otvírám spodní šoupě vlečné cisterny. Benzín začíná tryskat na zem.

Skladiště nestojí na úplné rovině, jsem o něco výš neţ Ray.

Obcházím roh budovy. Hořlavina za mnou teče jako zurčivý potok a

smáčí mi bosá chodidla. Uvědomuju si, ţe ti uvnitř můţou ucítit

benzínové výpary, ale nemám jinou moţnost. Potok mě předbíhá a

šine si to k Rayovu tahači. Dvě bomby se slévají v jednu.

Vidím tahač, ale nevidím Raye, ani jeho nohy za některou z jeho

cisteren. Postupuju pomalu, pušku připravenou k výstřelu. Zkoumám

sluchem přilehlý prostor. Uvnitř budovy nic nového. Jedenadvacet

upírů spokojeně spí, ţaludky plné, sny prosáklé krví. Za Rayovým

tahačem někdo je. Dva lidé. Moţná.

Moţná dva upíři.

Slyším jejich dech. Jeden dýchá klidně, pravidelně. Druhý sípe,

dusí se, ústa má pravděpodobně zacpaná dlaní. Okamţitě mi dochází,

kolik uhodilo. Eddie nás zaskočil! Zmocnil se Raye a teď ho drţí

jako návnadu v tahači, na sedadle vedle řidiče. Sám stojí na

schůdkách pod kabinou. Čeká na mě. Čeká, aţ vystrčím hlavu. Pak

udeří. Udělala jsem osudnou chybu. Podcenila jsem svého nepřítele.

Eddie nás vlákal do pasti!

Naštěstí nepropadám panice. Nemám moc velkou šanci, ale ještě

jsem neprohrála. Můj sluch se tříbil celá staletí. Můţu předpokládat,

ţe i kdyţ je Eddie silnější neţ já, jeho smysly ani zdaleka nebudou na

takové úrovni jako mé vlastní. A zatím mám pořád ještě na své straně

moment překvapení.

Rychle uvaţuju. Mám to vzít zleva nebo zprava? Nebo mám

skočit seshora? Útok seshora je nejriskantnější a proto taky

nejpřekvapivější. To se mi zamlouvá. Ale neudělám to tak, ţe bych

jednoduše vyskočila na střechu kabiny – přeletím ji. Pevně svírám

pušku, několika skoky se vrhám k tahači a odráţím se jako skokan o

tyči na atletické dráze. Nabírám potřebnou výšku, přelétám kabinu a

zároveň se otáčím, abych měla hlaveň tam, kde předpokládám, ţe

bude Eddie. Mám však příliš velkou rychlost, dělám ve vzduchu

70

příliš velký oblouk, a kdyţ za tahačem klesám k zemi – nikoho

nevidím!

Sakra!

Jsem tím tak šokovaná, ţe se mi při dopadu podlamují kolena.

Zápolím s rovnováhou. Vtom se Eddie slavnostně vynořuje před

tahačem. Drţí Raye před sebou jako štít. Svírá svými kostnatými

paţemi mému miláčkovi krk. Opět ţasnu nad Eddieho rychlostí. Ve

zlomku vteřiny – kdyţ jsem byla ve vzduchu – se mu podařilo ukrýt.

Nepřekvapuje mě jenom jeho fantastický reflex, ale i schopnost

předvídat mé úmysly. Ten chlap si ve mně čte jako v otevřené knize.

Ovšem. Co je na tom tak zvláštního? Jsme přece dravci. Třese

Rayem, abych viděla, ţe stačí trochu stisknout a je po něm. Ray však

vyhlíţí klidněji, neţ by správně měl. Nejspíš věří, ţe ho zachráním.

Boţe, jak ráda bych taky věřila!

Eddie se šklebí. „Nazdar, Síto. Takţe se zase vidíme.“

Jakša musí být naţivu, kdyţ Eddie zná mé jméno, ale ne, i

kdybychom byli nepřáteli na ţivot a na smrt, nevydal by mě přece na

pospas tomuhle monstru. Nenápadně se s puškou stáčím k Eddiemu.

Zkoumám jeho výraz. Je klidnější neţ minulé noci, ale zračí se na

něm značná únava. Dostat do těla šest kulek a to uţ musí zanechat

nějaké následky. Avšak pohled má pevný a chladný. Představuju si

jeho matku, jeho dětství. Co to asi tak obnáší vychovat synáčka,

který se vyţívá v sadistických filmech? Musel si vţdycky připadat

jako vyvrţenec, který se za temných nocí konejší představami, co

všechno by udělal, kdyby měl neomezenou moc. Teď mu spadla do

klína. Jako dar z nebes. V očích má něco fanatického. Věří, ţe

vykonává posvátnou misi, v které je mu souzeno zastupovat nejvyšší

boţstvo. To mě zneklidňuje ještě víc. Prorok je horší neţ

kriminálník. Kriminálníci mají jednoduché potřeby. Proroci vyţadují

neustálou stimulaci – tedy alespoň ti falešní. Eddie zatím Raye

nezabil, protoţe si s námi chce hrát, chce se předvést. Tak fajn, říkám

si. Existuje hodně komedií, které nakonec dopadnou špatně.

Slunce Eddieho trápí, ale on to statečně překonává. Mhouří oči.

„Nazdar, Eddie,“ pronáším přívětivě. „Vypadáš skvěle.“

„Dík,“ odpovídá. „Hezky ses z toho vylízala. Gratuluju, ţes mě

tak rychle našla. Myslel jsem, ţe najít tady to skladiště ti bude trvat

71

nejmíň týden.“ A dodává: „Jak jsi to dokázala?“

V hlase má podivnou směsici lstivosti a horlivosti, vůle a slabosti.

Hlas však nemá ţádnou hloubku a mě napadá, jestli ho vůbec zajímá,

co řeknu. Vystřelit na něj, dokud drţí Raye, nepřichází v úvahu. Stojí

proti mně nehybně a ani na okamţíček se neodkrývá.

Kdyţ si na nás přichystal past, tak musel vědět, ţe jsem v L. A.

Ale z jeho slov usuzuju, ţe zatím neví, ţe jsem byla za jeho matkou,

ani to, ţe jsem si důkladně oťukala jeho minulost.

„Zanecháváš za sebou zápach,“ říkám klidně. „Stačí jít po čichu.“

Tváří se pobaveně, ale příjemné mu to není. Je plný protikladů.

Znovu Rayem surově třese. Můj miláček lapá po dechu. A Eddie

přikazuje: „Odpověz, na co se tě ptám!“

„Co za to?“ Mám pod kontrolou okruh deseti metrů. Ve skladišti

se zatím nic nehýbá. Jeho kumpáni mu těţko můţou být nějak

uţiteční. Pod tahačem se hromadí benzín. Snaţím se proniknout

Eddiemu silou své vůle do mozku. Ale nejde to, naráţím na

neúrodnou půdu.

„Nechám tvého kluka naţivu,“ říká Eddie.

„To není špatný nápad. Pusť ho a já ti řeknu všechno, co chceš

vědět. Třeba odloţím i tuhle krásnou, novou pušku.“

„Nejdřív ji odloţ. Musím si to promyslet,“ odpovídá Eddie.

Zdá se, ţe ho konečně začínám ovlivňovat svým hlasem. Nesmím

povolit. „Je jasné, ţe si nemůţeme důvěřovat. Můţeme se takhle

honit – jeden druhého – strašně dlouho. Ani jeden z nás o to nestojí.

Pusť mého přítele a já pro tebe taky něco udělám. Ty jsi nový upír. Já

jsem na světě uţ strašně dlouho. Existuje mnoho tajemství. Kdybys

je znal, mohl bys svou moc mnohem lépe vyuţívat. Řeknu ti je.

Samotnému by ti trvalo několik staletí, neţ bys na ně přišel. Abys byl

tím, čím chceš být, potřebuješ k tomu mě.“

„Kde mám záruku, ţe mi ta tajemství řekneš?“ ptá se. „Kde mám

záruku, ţe na mě nezačneš střílet?“

„Potřebuju tě,“ lţu, ale zní to přesvědčivě. „Máš mnohem

mocnější krev neţ já. Můţeme spolu uzavřít oboustranně výhodný

obchod – ty mi pomůţeš svou mocí, já ti pomůţu svými

zkušenostmi.“

Eddie přemýšlí. „Ukaţ, jak takové tajemství vypadá.“

72

„Máš ho před sebou. Jsem dneska tady, právě teď. Netušíš, jak se

mi to povedlo. Pomohlo mi tajemství. Prozradím ti tohle i ostatní

tajemství, kdyţ mého přítele pustíš.“

„Máš zajímavý hlas.“

„Dík.“

Eddie přitvrzuje tón. „Je to také jedno z tvých tajemství. To, jak

dokáţeš manipulovat s lidmi?“

Tuhle otázku jsem nečekala. Nic mu neuniká, a jestli je to pravda,

v ţivotě Raye nepustí, protoţe ví, ţe ho potom zabiju. Zvaţuju

riskantní alternativu.

„Se smrtelníky manipuluju jako s loutkami,“ odpovídám, „ale

není tak snadné manipulovat s mocnými upíry. Co se týče těch

slabších – jako jsou například tvoji následovníci – můţu ti ukázat,

jak si je udrţíš pod kontrolou. Uvědom si, Eddie, ţe čím víc jich

uděláš, a čím víc jich udělají oni, tím menší kontrolu nad nimi budeš

mít.“

„Tomu nevěřím.“

„Věř mi. Naslouchej mi s otevřenou myslí. Naskytla se ti

jedinečná šance. Kdyţ ji nevyuţiješ, budeš toho litovat. I ty jednou

zemřeš. Jsi mladý. Připadáš si silný. Ale uţ jsi udělal jednu chybu,

kdyţ ses proti mně postavil neozbrojený. Můţu z téhle pušky vypálit

pěknou porci kulek, aniţ bych musela znovu nabíjet. To, co do tebe

napumpuju, tvé tělo nevydrţí. Kdyţ zabiješ mého přítele, zabiju já

tebe. Jak prosté!“

Eddie se nenechá jen tak oklamat. „Moţná jsi stará a znáš spoustu

tajemství, ale i ty děláš chybu. Tenhle kluk je pro tebe všechno. A

teď ho mám ve své moci. Jestli tu pušku okamţitě nepoloţíš na zem,

zabiju ho.“ Zpevňuje stisk. Ray nemůţe dýchat. „Okamţitěji poloţ!“

„Jak to se mnou mluvíš, ty smrade!“ Zvedám pušku a mířím na

Rayovu hruď. „Okamţitě ho pusť!“

Eddie zachovává ledový klid. „Hráli jste před tisíci lety poker?

Ani bych neřekl. Neumíš blafovat. Říkám ti, poloţ ji na zem! Tvůj

miláček uţ začíná modrat.“

„Lepší modrá neţ rudá,“ odpovídám. „Ale trochu rudé jistě

neuškodí. Jestli neuděláš, co ti říkám, vystřelím. Tohle je

ostřelovačská puška. Kulky mají velkou razanci. Kdyţ střelím svého

73

přítele do prsou, kulka mu projde plícemi a zastaví se aţ v tvých

plících. Po zásahu do tak důleţitého ţivotního orgánu uţ mého

přítele neudrţíš. Jistě, rána se začne okamţitě hojit, ale neţ se tak

stane, napálím do svého přítele a do tebe další kulku. Kolik myslíš,

ţe budu potřebovat kulek na to, abys ho pustil? Kolik zásahů vydrţíš,

neţ zemřeš?“ Odmlčuju se. „Já zas tak moc chyb nedělám, Eddie.“

Moje drzost působí. Eddie dostává strach. Ray se taky bojí. Jeho

obličej nabírá zelený odstín. Dusí se. Eddie to zkouší ještě jednou.

Říká: „Ty na svého miláčka nevystřelíš.“

„Proč ne? Stejně ho zabiješ, tak je to jedno.“ Mířím Rayovi na

určitý bod pod hrudním košem. Oba jsou stejně vysocí, zásah půjde

do stejného místa a nebude tak nebezpečný jako přímý průstřel plic.

„Počítám do tří. Jedna – dvě –“

„Počkej,“ křičí Eddie. „Mám ještě jeden návrh.“

Drţím prst na spoušti. „Mluv!“

„Na důkaz své dobré vůle ti řeknu, kde je tvůj druhý přítel. Kdyţ

mě necháš se svým miláčkem odejít na druhou stranu skladiště. Tam

ho pustím.“

Lţe. Jakmile získá určitou vzdálenost, zakroutí Rayovi krkem.

„Nejdřív mi řekni, kde je Jakša, a já ti pak řeknu, jak jsem se

rozhodla.“

Eddie syčí: „Jsi proradná mrcha!“

„Dík. Kde je Jakša?“

„Blízko.“

„Uţ toho mám dost.“ Pomalu tisknu spoušť. „Rayi,“ říkám klidně,

„jakmile vypálím, musíš se mu vytrhnout. On se tě samozřejmě bude

snaţit udrţet. Budete krvácet oba stejně. Je moţná dvakrát silnější

neţ my dva dohromady, ale přece jen je sám. I kdybych do tebe

napálila dvě nebo tři kulky, přísahám, ţe nezemřeš.“ Hlas mi hořkne.

„Ale ty, Eddie, neţ zemřeš, budeš řvát jako ti lidé, co jsi noci

zavraţdil.“

Je to krutý ďábel. „Uţ se těším, jak budeš řvát ty.“

Pálím. Kulka zasahuje předpokládaný bod, prochází oběma těly a

končí za Eddieho zády v pravých dvířkách benzínové cisterny. Ray

chrčí bolestí, na břiše mu začíná prokvétat rudá skvrna. Eddie se k

mému údivu přestává za Rayem schovávat. Ten chlap je absolutně

74

nevypočitatelný. Místo toho mi ho háţe do náruče a já pod jeho

nárazem ztrácím rovnováhu. Eddie se na mě vrhá. Ano, i kdyţ mám

pušku a mezi námi je vzdálenost deseti metrů, nestačím uţ vypálit

podruhé. Eddie je jako černý blesk. Obrovskou silou do mě naráţí

nohama a smetá mě po zádech na zem. Cítím v zátylku tupý úder a

ruce na pušce mi povolují, ale nepouštím ji. Vidím hvězdy, ale

nejsou modré jako Kršna, jsou rudé jako peklo, jako by měly kaţdým

okamţikem explodovat. Sám napůl omráčený škrábe se Eddie vedle

mě na nohy. Okamţitě má situaci znovu pod kontrolou. Upírá oči na

mou pušku, jedinou věc, která mi proti němu dává šanci. Chci ji

zvednout a napálit mu kulku do obličeje, ale Eddie je rychlejší.

Ostrým sekem karate mi hlaveň pušky doslova ohýbá na druhou

stranu. Silně krvácí z břicha, ale kdyţ vidí, ţe mi zničil nejmilejší

hračku, nasazuje úsměv. Myslí si, ţe uţ mě dostal.

„Mě jen tak nedostaneš,“ povídá a zní to jako odpověď na jednu z

mých předešlých otázek.

„Myslíš?“ Kopu ho do břicha, do čerstvé rány. Na okamţik ho to

zastavuje. Jenţe můj kop nemá potřebnou sílu. Sotva se mi daří

vyštrachat na kolena, chytám levý direkt. Mám pocit, ţe mi uletí

hlava. Znovu klesám po zádech na zem, z pusy mi teče krev.

Přistávám na haldě štěrku. Bolest mi z obličeje vystřeluje do celého

těla. Ten chlap mi snad přerazil sanici a vyrazit několik zubů! A ještě

není konec. Otvírám oko a vidím ho, jak se zvedá na nohy a chystá

se mě svýma špičatými černými botami ukopat k smrti. Druhým

okem sleduju Raye. Uţ je taky na nohou. Eddie se momentálně o

mého miláčka nestará, zřejmě si myslí, ţe mu nemůţe ublíţit.

Ray chce Eddieho napadnout. Je to zbytečné. Můţe mi tím

prodlouţit ţivot maximálně o pět vteřin. Zoufale vrtím hlavou a

napřahuju zkrvavenou ruku k tahači. Vyměňujeme si pohledy. Ray

rozumí. Zaţehni zápalnici, říkám mu, odpal bombu. Zachraň lidstvo.

Zachraň sám sebe. Na deset vteřin Eddieho zaměstnám. Ray se

obrací, pod koly tahače se hromadí benzín z cisterny za budovou.

Eddie to samozřejmě registruje. Otáčí se za ním. V tom okamţiku

sbírám poslední síly, odráţím se od země a přistávám Eddiemu na

zádech.

Tvrdé přistání. Dopadáme na zem v bolestivém objetí. Znovu se,

75

jeden jak druhý, snaţíme zvednout. Eddie mě chytá za vlasy a

přitahuje si mě k obličeji. Jeho dech odporně zapáchá. Napadá mě, ţe

ze svých obětí nejen vysává krev do poslední kapky, ale také je

poţírá. Dívá se na mě, jako by mě chtěl sníst. Má oči šílence, je

vzrušený a zároveň rozzuřený. Nepomohla by mu ani silná dávka

sedativ. Vytrhává mi vlasy i s kořínky.

„To bolí!“ křičím.

Šklebí se a zatíná pěst. „Čuchni si, Síto!“

Zavírám oči a čekám. Vím, ţe to bude poslední rána, která mě

odešle do věčných lovišť. Chci jenom věřit, ţe jsem pomohla Rayovi

získat potřebný čas. Nechápu, proč si Eddie dává na čas. Rána

nepřichází. Vtom, jakoby z dálky, slyším Rayův hlas.

„Eddie,“ říká rozhodným tónem.

Otvírám oči. Oba, Eddie a já, otáčíme hlavu. Ray, místo aby se

řídil mými radami a zaţehl zápalnici, vyrazil pěstí do cisterny otvor.

Benzín kolem něj tryská jako voda z protrţené hráze. A aby nebylo

pochyb, o co mu jde, rozškrtl sirku a drţí jí zapálenou nad hlavou

jako miniaturní pochodeň, která nás má bezpečně vyvést z temné

propasti smrti – nebo zavést přímo do jejího jícnu. Dobře si

uvědomuju, ţe benzínové výpary jsou vznětlivější neţ sama tekutina.

Ray nad námi stojí v oparu smrtonosné mlhy. Ed die ani já nemáme

šanci na únik. Benzín nám zaplavuje nohy.

„Mám jenom jednu sirku,“ říká Ray Eddiemu. „Jestli Sítu

nenecháš odejít, vypadne mi z ruky. Co ty na to?“

Eddie je prostě nepoučitelný. Povídá: „Blafuješ!“

Upírám zrak do Rayových očí. „Ne,“ ţadoním.

Ray se na mě usmívá. „Utíkej, Síto. Leť! Vrátíš se a najdeš si ho

znovu. Nakonec zvítězíš. Pamatuj, ţe máš Kršnovu milost.“ Rozevírá

prsty.

„Rayi!“ křičím.

Pouští hořící sirku. Eddie mě od sebe prudce odhazuje. Jako by se

zpomalil čas, třeštím oči na oranţový plamínek snášející se zvolna k

benzínové fontáně. Navzdory svému nekonečnému věku,

nespočetným chvílím smrti, kterých jsem byla svědkem, mi nejde na

rozum, ţe by takový nepatrný plamínek měl spálit na popel všechno,

co znám, všechno, co miluju, i všechno to, na co s láskou

76

vzpomínám. Tenhle krutý pocit ovšem netrvá dlouho. Sirka je v

polovině cesty. Vrhám se k Rayovi. Ale uţ ani já, vzorná učednice

samotného Jakšy, nedokáţu vyvinout potřebnou rychlost. Neţ stačím

chytit Raye za ruku, sirka přistává na hladině dravé benzínové řeky.

„Ne!“ křičím.

Záţeh je okamţitý. Benzín se mu pod nohama mění v plamen,

ohnivé jazyky olizují nasáklý oděv. Ve zlomku vteřiny se z mého

krásného kluka stává ţivá pochodeň. V dalším zlomku vteřiny vidím

v plamenech jeho oči. Snad je to optický klam, ale ty vţdycky hnědé

oči mají najednou modrou barvu, září jako hvězdy, které jsem nikdy

nespatřila, nebo na které si nepamatuju. Nemá v obličeji ani vrásku

bolesti, zvolil svou smrt dobrovolně, aby mě zachránil, aby zachránil

nás všechny. Chvíli vypadá jako svíce zapálená v oběť nejvyššímu

Pánu, avšak plameny jsou neúprosné. Vrhají se na mě a zachvacují

tahač za Rayovými zády. Tahač je blíţ neţ já. Neţ se stačím dostat k

Rayovi a vytáhnout ho z toho běsnícího ţivlu, oheň zajíţdí do otvoru,

který Ray vyrazil do cisterny pěstí. Ohnivý proud sice není

zápalnice, kterou jsme si připravili, ale výsledek je stejný. Tahač

exploduje.

Mé krásné tělo zachvacují lačné rudé spáry. Poslední, co vidím,

jsou Rayovy obrysy, které se pod nárazem tlakové vlny rozlétají do

všech stran. A pak jsem ve vzduchu a všechno kolem halí černým

dým. Objevuje se zeď a následuje mohutný náraz. Cítím, jak mi v

těle praskají kosti. Hroutím se k zemi, padám do studnice zapomnění.

Mé šaty jsou jako plamenné světlo, ale nedokáţou mi posvítit na

cestu, protoţe tahle černá studnice je bezedná.

Poslední, co si pamatuju, neţ ztrácím vědomí, je, ţe na mě někdo

háţe sportovní plášť.

Pak uţ je jenom tma.

77

X.

Stojím na širé travnaté pláni s nízkými pahorky. Je noc, ale obloha

je jasná. Nesvítí slunce, ale stovky zářivých hvězd, které se třpytí ve

vzdálené vesmírné řece. Vzduch je teplý, příjemný, prostoupený vůní

tisícerých neviditelných květů. V dálce se ubírá zástup lidí k jakési

velké lodi usazené mezi dvěma pahorky. Loď je fialová a sálá

zvláštním světlem. Ostré paprsky, které z ní vycházejí, dosahují aţ ke

hvězdám. Nějak vím, ţe je čas odejít, ţe loď za chvíli vyplouvá a já

mám být na její palubě. Neţ se však vydávám na cestu, musím si

pohovořit s bohem Kršnou.

Stojí vedle mě na lučině, v pravé ruce má flétnu, v levé červený

lotosový květ. Oblečen je prostě, stejně jako já – v dlouhé modré

roucho sahající aţ na zem. Na rozdíl ode mě má na šíji zavěšený

klenot – nádherný drahokam Kóstubha, v kterém lze spatřit osud

kaţdého člověka. Nedívá se na mě, ale směrem k lodi a hvězdám –

za ní. Zřejmě čeká, aţ sama promluvím, ale z nějakého důvodu si

nevzpomínám, co řekl naposledy. Vím jenom, ţe jsem zvláštní

případ. Protoţe nevím, na co se ho mám zeptat, říkám, co mi mysl

přináší na jazyk.

„Kdy tě opět uvidíme, můj Pane?“

Ukazuje na širou pláň, na tisíce lidí, kteří odcházejí. „Země leţí v

čase a prostoru. Co zde je chvilička, můţe tam vypadat jako věčnost.

Všechno závisí na tvém srdci. Kdyţ na mě pomyslíš, v okamţiku se

objevím.“

„I na Zemi?“

Přikyvuje. „Obzvláště na Zemi. Je to jedinečné místo. Dokonce i

bohové se tam chtějí narodit.“

78

„Proč je tomu tak, můj Pane?“

Usmívá se. Jeho úsměv je oblaţující. Slyšela jsem, ţe boţí úsměv

oblaţuje mysl andělů. Oblaţuje i mou mysl.

„Kaţdá otázka vyvolává další otázku. Je dobře, kdyţ o některých

věcech přemýšlíš.“ Konečně se ke mně otáčí, dlouhé černé vlasy mu

povlávají v nočním vánku. V černých panenkách se mu zračí hvězdy.

Je v nich celý vesmír. Láska, která z Kršny vychází, je nesladší

ambrózií na nebesích. Avšak bolí mě srdce, kdyţ ji cítím, protoţe

vím, ţe mě bůh brzy opustí. „Všechno je májá,“ praví. „Iluze.“

„Splynu s touto iluzí, můj Pane?“

„Jistě. Je to tak dáno. Splyneš s ní na dlouhý čas.“

„Zapomenu na tebe?“

„Ano.“

Cítím na tvářích slzy. „Proč to tak musí být?“

Uvaţuje. „Byl kdysi jeden mocný bůh, který byl pánem širého

oceánu – moţná nevíš, jak se ten oceán jmenuje, ale není odsud

daleko. Ten bůh měl tři ţeny. Jistě víš, jak je nesnadné potěšit jednu

ţenu, takţe si dovedeš představit, jak pro něho bylo těţké uspokojit

je všechny. Nedlouho po svatbě za ním přišly dvě z těch tří manţelek

a poţádaly o dárky. První pravila: ‚Ach, Veliký. My jsme tvé

nejlepší ţeny, nejkrásnější. Zahrň nás skvělými dary a naše potěšení

bude nesmírné.‘ A druhá manţelka pravila: ‚Slouţíme ti věrně a

nemilujeme jiného neţ tebe. Obdaruj nás vzácnými věcmi a budeme

ti věrně slouţit aţ do konce ţivota.‘ Bůh se jejich prosbám zasmál,

ale poněvadţ byl v dobrém rozmaru, prosbu vyslyšel. První ţeně

daroval klenoty, které jsou v oceánu: démanty, smaragdy a safíry.

Druhé ţeně daroval skvostný korál, samé nádherné lastury. Třetí

ţena ho samozřejmě nepoţádala o nic. A tak jí dal sůl.“

„Sůl, můj Pane? Pouhou sůl?“

„Ano. Protoţe ho o nic nepoţádala, dal jí sůl, kterou naplnil celý

oceán. Ţádný z těch skvělých klenotů nebyl nikde vidět a nádherné

lastury byly skryté. První dvě ţeny nikdy své dary nenalezly, a tak

neměly nic. Z toho vidíš, ţe sůl byla nejskvělejším ze všech darů,

nebo alespoň největším.“ Kršna se odmlčuje. „Rozumíš tomu

příběhu, Síto?“

Přemýšlím. V kaţdém Kršnově vyprávění je vţdycky mnoho

79

významů. „Ano. Ten blízký oceán je výtvorem, ke kterému

směřujeme. Sůl je májá, iluze, která zakrývá poklady oceánu.“

Kršna přikyvuje. „Ano. Ale musíš vědět, ţe takové poklady

nejsou zlé a ţe bohyně, které je vlastní, nejsou jenom marnivé.

Sestup do hloubi oceánu a ony způsobí, ţe se proudy pohnou a

přivedou tě k věcem, o kterých nemáš představu.“ Odmlčuje se a pak

pokračuje mírnějším hlasem, přičemţ opět hledí na oblohu. „Měl

jsem sen o Zemi a viděl jsem, co bude. Viděl jsem v tom snu tebe.“

Zvedá ruku a dotýká se mých vlasů a já cítím, ţe na mě přicházejí

mdloby. „Půjdeš tam a budeš se učit tomu, co tě můţe naučit jen

Země. Je to pravda, ale zároveň klam. V kaţdé pravdě je paradox. Se

mnou není ţádného příchodu ani odchodu. Rozumíš mi?“

„Ne, můj Pane.“

Kršna odtahuje ruku. „To nevadí. Jsi jako Země. Jedinečná. Avšak

na rozdíl od ostatních, které vidíš před sebou, nebudeš přicházet a

odcházet. Ve svém snu, i v mém snu, půjdeš a zůstaneš tam.“

„Jak dlouho zůstanu, můj Pane?“

„Narodíš se na počátku jednoho věku. Neodejdeš, dokud

nenastane další věk.“

Slzy se mi vracejí. „A po celou tu dobu tě ani jednou nespatřím?“

„Spatříš mě krátce potom, co se změníš. Pak mě moţná spatříš

znovu krátce předtím, neţ Zemi opustíš.“ Kršna se usmívá. „Všechno

záleţí jenom na tobě.“

Nevím, co myslí tou změnou, ale trápí mě něco horšího. „Jenţe já

tam nechci jít vůbec!“

Směje se nenucené. „To říkáš teď. Nebudeš to říkat… později.“

Upírá na mě oči po dobu, která se mi jeví jako okamţik, ale moţná

trvá mnohem, mnohem déle. V té kratičké chvíli vidím v jeho očích

spoustu tváří a spoustu hvězd. Je to, jako by se celý vesmír zatočil a

všechno se naráz změnilo. Neodcházím z pahorku. Hledím do

Kršnových očí. Jsou to skutečně oči, nebo jsou to okna do té části mé

bytosti, kterou si tak usilovně střeţím? Z Kršnových očí vychází

nepatrná kulička světla a vniká do mých očí, je to ţivý svět

rozličných druhů a tvarů. Kršna ke mně mluví šeptem. „Jak se cítíš

teď, Síto?“

Zvedám si ruku k čelu. „Mám závrať. Cítím se, jako bych uţ byla

80

na Zemi a byla vdaná a měla dítě! Je to tak podivné. Cítím se, jako

bych byla něčím jiným neţ člověkem. Je to moţné?“

Přikyvuje. „Budeš člověkem jenom krátký čas. Ano, tohle

všechno se uţ stalo. Vidíš, to je májá. Myslíš na to, co učinit, čeho

dosáhnout, jak se zdokonalit, abys mne byla hodna. Avšak ţádné

zavděčení neexistuje. Jsi stále se mnou a já jsem stále s tebou. A

kromě toho, v hloubi srdce je ti dáno být jiná neţ ostatní, získat v

jediném dlouhém ţivotě vše, k čemu jiní potřebují tisíce ţivotů, neţ

toho dosáhnou. Tak je to dáno. Jsi anděl, ale touţíš být jako já. Jenţe

já jsem anděl i démon, dobro i zlo. A také jsem nad tím vším. Sestup

do hloubi oceánu, Síto, a uvidíš, ţe ty největší poklady, které

nalezneš, jsou přeludy, kterými není třeba zaobírat mysl.“

„Nerozumím.“

„To nevadí.“ Kršna pozvedá ke rtům flétnu. „Teď ti zahraju píseň

vytvořenou ze sedmi tónů lidstva. Všechny city, které poznáš jako

člověk i jako upír. Kdyţ si zapamatuješ tuhle píseň, zapamatuješ si i

mě. Zazpíváš ji a já přijdu.“

„Počkat! Co je to upír?“

Avšak Kršna uţ hraje. Zatímco se snaţím naslouchat, zvedá se

nad plání prudký vítr a odnáší tóny od mých uší. Víří prach a já

nevidím. Uţ nevidím ani Kršnu. Necítím jeho přítomnost. Světlo

hvězd se ztrácí a všechno pohlcuje tma. A můj smutek je nekonečný.

Avšak nevím, jestli mě ta píseň opustila, protoţe já sama se

stávám písní, nevím, jestli mě opustil můj Pán, protoţe jsem si tak

vroucně přála být tím, čím se mám stát. Milující ţenou, která

nenávidí, svatou, která hřeší, andělem, který zabíjí.

Probouzím se ve světě, který nechci. Neexistuje ţádná souvislost s

tím, co bylo předtím. Jsem v ráji, jsem v pekle.

„Ahoj,“ oslovuje mě nějaký hlas.

Jsem v levném motelu. Rozhlíţím se. Je tu oprýskaný prádelník,

špinavé zrcadlo, v kterém jsou vidět prázdné stěny, proleţelé

matrace. Na matracích leţím já. Jsem nahá, přikrytá prostěradlem. V

zrcadle vidím i zvláštního agenta Joela Drakea. Sedí na ţidli u okna a

netrpělivě čeká, kdy bude moci začít s výslechem. Mlčím.

Ray je mrtvý. Vím to, cítím to. Je to strašná představa, nemůţu ji

81

snést. Slyším, jak mi v prsou buší srdce. Je vůbec moje? Za celý svůj

předlouhý Ţivot jsem vypila krev tisíců lidí, ale teď si připadám jako

prázdný tanker. Chvěju se, přestoţe v místnosti je teplo.

Konečně říkám: „Ano?“

„Síto.“ Sleduju v zrcadle, jak se Joel zvedá a sedá si ke mně na

pelest. Opotřebované pruţiny se pod jeho vahou scvrkávají a moje

tělo podklesává. „Je ti dobře?“ ptá se.

„Ano.“

„Jsi v motelu. Našel jsem tě u té exploze u skladiště. Před

dvanácti hodinami. Prospala jsi celý den.“

„Ano.“

Mluví, jako by nevěřil svým slovům. „Sledoval jsem tě. Byl jsem

u paní Fenderové. Vypadala hrozně, nedalo se s ní mluvit. Lezly z ní

nesmysly jako z poškrábané desky. Neustále opakovala, kde je to

skladiště, co vyhořelo. Víc jsem z ní nedostal.“

„Ano.“ Zdá se, ţe jsem té ţenské vpadla do mozku příliš drsně,

svými podněty jsem narušila její psýchu a vyvolala zmatenou reakci.

Uţ několikrát jsem v minulosti jednala takhle bezohledně, ale nikdy

to nemělo trvalé následky. Za dva tři dny bude ţenská zase v

pořádku. Ovšem, co je mi potom?

„Okamţitě jsem se ke skladišti rozjel,“ pokračuje Joel. „Kdyţ

jsem tam dorazil, rvali jste se ty a tvůj partner s tím chlapem. Neţ

jsem stačil zasáhnout, nastala exploze.“ Odmlčuje se. „Odhodilo tě

to, ale já myslel, ţe jsi mrtvá. Narazila jsi na zeď a všechno na tobě

hořelo. Přehodil jsem přes tebe plášť a uhasil tě. Pak jsem zjistil, ţe

ještě dýcháš. Naloţil jsem tě do auta a vezl do nemocnice, kdyţ vtom

jsem si všiml… tedy, viděl jsem to na vlastní oči.“ Neví, jak to říct.

„Prostě ses začala uzdravovat. V tom autě. Před mýma očima. Trţné

rány v obličeji se ti zacelily a tvoje páteř – musela být rozdrcená na

tisíc kusů – se tak nějak zase spojila. Řekl jsem si, tohle přece není

moţné, nemůţu ji vzít do nemocnice. Zamknou ji a dají na deset let

do izolace na pozorování.“ Polyká. „Tak jsem tě zavezl sem.

Rozumíš, co ti povídám?“

„Ano.“

Tváří se nešťastně. „Řekni mi, co se tady děje. Kdo jsi?“

Hledím do zrcadla. Nechci se ptát. Ptaní je samo o sobě je

82

známkou slabosti a já chci být silná. Ale nechci ztrácet naději. A tak

se ptám.

„Ten mladý muţ u tahače…“ začínám.

„Tvůj partner? Ten kluk v plamenech?“

„Ano.“ Polykám. Mám vyschlé hrdlo. „Taky ho to odhodilo?“

Joel tiší hlas. „Ne.“

„Víš to jistě?“

„Jistě.“

„Takţe je mrtvý.“

Joel ví, o čem mluvím. Můj partner byl jako já – nebyl normální. I

váţně zraněný se mohl uzdravit. Ale Joel vrtí hlavou a já vím, ţe to

Raye roztrhalo na kusy.

„Je mrtvý,“ říká Joel.

„Rozumím.“ Sedám si a kašlu. Joel mi nese sklenici vody. Jak k

okraji sklenice přikládám ret, objevuje se v čiré tekutině červená

kanička. Neukápla mi pusy nebo z nosu. Je to krvavá slza. Jen

málokdy pláču. Tohle je velice zvláštní chvíle.

Joel se ptá: „Byl to tvůj kluk?“

Přikyvuju.

„Promiň.“

Slova útěchy mi nepomůţou. „Vybuchly obě cisternové soupravy

po obou stranách skladiště?“

„Ano.“

„Nevšiml sis, ţe by někdo po výbuchu vyběhl ven?“

„Ne. To nebylo moţné. Bylo to peklo. Policie bude mít ještě

hodně práce, neţ tím spáleništěm prohrabe a najde všechna spálená

těla. Celá oblast je uzavřená.“ Odmlčuje se. „Ty jsi ty cisterny

odpálila?“

„Ano.“

„Proč?“

„Abych zabila ty uvnitř. Jsou to vrazi, které hledáš. Ale o tom teď

nechci mluvit. Co ten další muţ? Ten, jak se rval se mnou a mým

klukem? Dostal se z toho?“

„Nemám tušení, kam zmizel. Najednou byl pryč.“

„Ach.“ Eddie se zachránil.

„Kdo to byl?“ ptá se Joel.

83

„To si můţeš domyslet.“

„Edward Fender?“

Přikyvuju. „Eddie.“

Joel si znovu sedá a dívá se na mě. Na mladou ţenu, která byla

ještě před pár hodinami rozdrcená na kusy a teď je, aţ na krvavé

slzy, v úplném pořádku. Za popraskanými okny vidím tmavou

oblohu a záři neonu, která ohlašuje příchod další dlouhé noci. Joel se

mě ptal proč. Já si pokládám stejnou otázku. Proč trvalo pět tisíc let,

neţ jsem potkala někoho, koho jsem zase mohla milovat? A proč

jsem o něj zase tak brzo přišla?

Co je čas a prostor, Kršno? Obestavěl jsi nás touhle zdí a pak jsi v

nás v ní zavřel. A kdyţ ztrácíme ty, které milujeme, je ta zeď tak

vysoká, ţe kdybychom se uskákali, nikdy se nedozvíme, co je za ní.

Takţe jediné, co v ţivotě máme, je zeď, která na nás svírá.

Nevěřím svému snu. Ţivot není píseň. Ţivot je prokletí a nikdo

neţije déle neţ já.

„Jak je moţné, ţe ses tak rychle uzdravila?“ ptá se Joel.

„Uţ jsem ti to říkala. Nejsem normální.“

Chvěje se. „Jsi lidská bytost?“

Utírám si slzy a hořce se usmívám. Jak to bylo v tom snu, jak

jsem chtěla být jiná? Boţe, to je ironie! A blázinec! Je to totéţ, jako

kdybych byla dítě a šla spinkat a prosila maminku, aby se mi v noci

zdálo něco děsivého.

„Normálně bych řekla ne,“ odpovídám. „Ale protoţe pláču, a to

lidé dělají běţně, asi bych měla říct ano.“ Dívám se ha své slzami

zbrocené paţe a cítím, ţe Joel se také dívá. „Co myslíš?“

Bere mé paţe do rukou a pečlivě je zkoumá. Úporně se snaţí, aby

jeho dosavadní představa o realitě neutrpěla ţádný šrám.

„Ty krvácíš. Musíš mít ještě nějaké zranění.“

Odtahuju ruku. „Taková jsem já. Tohle je u mě normální.“ Znovu

si utírám oči. Boţe, ty slzy – nemůţu se jim ubránit. „Kam přijdu,

čeho se dotknu… tam teče krev.“

„Ale, Síto?“

Prudce si sedám. „Takhle mi neříkej! Nejsem ţádná Síta. Je to

jasné? Síta je dávno mrtvá. Já jsem to, co máš před sebou! To…

tohle všechno od krve!“ Vstávám, ani se nestarám, ţe jsem nahá, a

84

přecházím k oknu. Moje ohořelé šaty jsou naházené na hromadě na

podlaze. Joel je ze mne musel sloupat; látka se na hořícím těle speče

s masem. Roztahuju úplně závěs a dívám se na krajinu, která se liší

od světa mých snů jako vzdálená galaxie. Nejspíš nebudeme daleko

od skladiště. Jsme v ghettu, pořád ještě na nepřátelském území.

„Copak asi tak teď dělá,“ mumlám si pro sebe.

Joel stojí za mnou. „Kdyţ jsi spala, byl jsem venku a koupil ti

něco na sebe.“ Ukazuje na igelitovou tašku na ţidli v rohu. „Jenom

nevím, jestli ti to bude.“

„Dík.“ Jdu do rohu a oblékám se. Jsou to dţíny a šedá mikina.

Sedí mi celkem dobře. Boty v igelitce nejsou, ale já ţádné

nepotřebuju. Na ţidli vedle tašky objevuju svůj nůţ. Ovšem koţené

poutko, kterým jsem si ho přidělávala k noze, tu není. Zastrkuju si ho

do zadní kapsy. Přečuhuje o několik palců. Joel mě sleduje s

obavami v očích.

„Co chceš dělat?“ ptá se.

„Najít ho. A zabít.“

Přistupuje ke mně. „Musíme si promluvit.“

Vrtím hlavou. „To nemá cenu. Uţ jsem ti něco řekla na tom molu,

ale ty jsi mě stejně sledoval. Vím, ţe mě budeš zase sledovat. Jak

jinak? Musíš dělat svou práci. Já taky udělám, co musím udělat.“

Vyráţím ke dveřím. „Skončí to rychle – tak nebo onak.“

Kdyţ beru za knoflík, Joel mě zastavuje. Pořád se o mě strachuje.

Vytrvalý chlapec. Neodstrkuju ho. Místo toho se mu dívám do očí.

Ne, ţe bych s ním chtěla manipulovat, ţe bych chtěla ovládnout jeho

mysl. Jenom se na něj dívám a on se dívá na mě. Bez Raye, poprvé

za dlouhý čas, si zase připadám tak sama. Tak lidská. Joel vidí, jak

trpím.

„Jak ti mám říkat?“ ptá se ohleduplně.

Nasazuju úsměv. Nevidím se v zrcadle, a tak nevím, jestli je dost

přívětivý. „Klidně mi říkej Síto, kdyţ chceš, Joeli.“

„Rád bych ti pomohl, Síto.“

Říkám: „Nemůţeš mi pomoct. Uţ jsem ti řekla proč a teď to víš.“

A dodávám: „Nechci, aby tě zabili.“

Joel je nervózní. To by mohlo znamenat, ţe mě má rád – tuhle

krvavou Sítu. „Já nechci, aby zabili tebe. Moţná nemám tvoje

85

zvláštní schopnosti, ale mám zkušenosti v boji proti zločinu. Mohli

bychom na něj vyrazit spolu.“

„Bouchačka mu neublíţí.“

„Umím i jiné věci neţ tahat bouchačku.“

Usmívám se a sahám mu na tvář. Znovu si uvědomuju, jaký je to

hezký muţ. Trápí se pochybami a nezodpovězenými otázkami a

pořád chce konat svou povinnost. Pořád chce být se mnou.

„Mohla bych ti vymazat paměť,“ říkám. „Sám jsi viděl, jak jsem

ovlivnila mozek Eddieho matky. Umím tyhle věci. Ale nechci ti

ubliţovat, po tom všem. Chci jenom, abys odsud odešel, abys odešel

ode mě. A abys zapomněl, ţe na všechno, co se stalo.“ Odtahuju

ruku. „Je to nejlepší rada, jakou ti můţu dát, Joeli.“

Konečně mě pouští. „Uvidím tě ještě někdy?“ ptá se.

Je mi smutno. „Doufám, ţe ne. A nemysli si, ţe na tebe chci být

zlá. Sbohem.“

„Sbohem.“

Vycházím ze dveří a zavírám za sebou. Noc není teplá, jak bych

chtěla, ale není ani zas tak chladná, aby mi to vadilo. Je svěţí vzduch

a tma, skvělá kombinace pro vampýru, která se vydává na lov.

Smutek za Raye, říkám si, přijde na řadu aţ potom. Teď mě čeká

hodně práce.

86

XI.

Vracím se pěšky ke skladišti. Jak říkal Joel, celé okolí je pod

kontrolou policejních hlídek. Zkoumám svým ostrým zrakem

spáleniště ze vzdálenosti několika bloků. Snad podvědomě hledám

Rayovy ostatky. Mezi ruinami se pořád ještě pohybuje tým

vyšetřovatelů. Všechno, co se našlo v okolí, sebrali a uloţili do

polyetylénových vaků opatřených bílými visačkami. Pohled na

prostranství zalité červeným světlem policejních majáčků, na haldy

popela, na spálená těla, mě deprimuje. Ale neodcházím. Přemýšlím.

„Ale fakt je, ţe v cimře, kde spal, Heather přivázal, stoupl si k ní a

měl na sobě školní sako – nic jinýho – a celou noc ji nutil cucat

nanuky.“

Tu noc, kdy jsem poprvé spatřila nové upíry, jsem poblíţ Colisea

slyšela zmrzlinářskou dodávku, která na sebe upozorňovala hlasitou

opakovanou zvonkohrou. V prosinci a uprostřed noci! A kdyţ jsem

byla u paní Fenderové, zaregistrovala jsem, ţe v domě je ohromný

mrazák. A konečně, kdyţ jsem zastavila s cisternovou soupravou u

skladiště, taky se poblíţ vyskytovala zmrzlinářská dodávka. Odsud,

kde teď jsem, to místo nevidím, takţe nevím, jestli tam dodávka

pořád ještě stojí. Ovšem při zajištění prostoru, které policie ihned po

explozi v okolí provedla, můţu předpokládat, ţe tam bude. A to je

něco, co by mi mohlo leccos napovědět.

Co to Eddie vyvádí s těmi nanuky?

Jakým fetišem jsou pro něj zmrazené mrtvoly?

Jak spolu tyhle dvě věci souvisejí?

Jestli se Eddie dostal k Jakšovým ostatkům, kdyţ Jakša ještě ţil,

musel ho udrţovat v oslabeném stavu, jinak by proti němu neměl

87

šanci. To se dá udělat jenom dvěma způsoby – tedy, dvěma způsoby,

které znám. Buď by musel Jakšu prošpikovat velkým počtem ostrých

předmětů, aby se mu rány kolem nemohly zacelit, nebo ho

podchladit. To druhé ho ovšem nemohlo jen tak snadno napadnout,

protoţe to souvisí s podstatou samotných upírů. Jakša byl inkarnací

jakšíniho, démonické hadovité bytosti. Hadi jsou studenokrevní

ţivočichové, kteří nesnášejí chlad. Ze stejného důvodu nesnášejí

chlad ani upíři, i kdyţ ho dokáţeme vydrţet. Ale mráz nás oslabuje

podobně jako slunce. Zpomaluje naše duševní pochody a omezuje

schopnost uzdravovat se z váţných zranění. Kdyţ vezmu v úvahu,

jakou má Eddie sílu, a ţe ví, kdo jsem, vzniká hypotéza, ţe se

opravdu dostal k ţivému Jakšovi a drţí ho někde v extrémně

oslabeném stavu a pravidelně mu odebírá krev. Předpokládám, ţe ho

prošpikoval ostrými předměty a k tomu ještě napůl zmrazil.

Kde ho můţe drţet?

Doma u mámy?

To se mi nezdá. Máma je pomatená a Jakša je příliš vzácný

poklad, aby ho nechal povalovat někde v jejím dosahu. Eddie jistě

dbá na to, aby měl svou zásobu krve neustále pod kontrolou, a moţná

si ji vozí s sebou, kdyţ jde v noci na lov.

Nacházím nedaleko telefonní budku a volám Sally Diedrichové.

Před mým odchodem z kanceláře prosektury mi dala číslo domů i do

práce. Nemám náladu na zbytečné tlachání, a tak jdu rovnou k věci.

Neţ se dal Eddie na práci mrtvolkáře, neměl něco společného s

mraţenými potravinami? No jasně, říká Sally. Vlastnili s mámou

mrazící auto a rozváţeli po Los Angeles zmrzlinu. To mi stačí.

Pak volám bývalé Rayově holce Pat McQueenové.

Nevím, co mě to napadlo. Pat není zrovna ta pravá ořechová, s

kterou bych chtěla sdílet svůj zármutek. Koneckonců ani nevím,

jestli se něco takového vůbec dá sdílet. No, ale téhle noci, jedné z

nejtemnějších nocí mého ţivota, s ní cítím něco jako spřízněnost

duše. Já jí vzala lásku a teď tutéţ lásku vzal osud mně. Moţná, ţe

právě tohle je spravedlnost. Namačkávám číslo a čekám, co bude,

jestli přijme moje vysvětlení, nebo se poštěkáme. Vtom mi dochází,

ţe si Pat myslí, ţe Ray před šesti týdny zahynul. Mohla bych rozjitřit

rány, které se uţ začaly hojit. A přesto nezavěšuju, kdyţ se po pár

88

zazvonění ozývá.

„Haló?“

„Ahoj, Pat. Tady Alisa. Určitě víš, o koho se jedná.“

Vzdychá. Nastává významné ticho. Pat mě nenávidí, vím to.

Nejradši by zavěsila. Zvědavost jí však nedá. Ptá se: „Co po mně

chceš?“

„Nic. Stojím tady a kladu si stejnou otázku. Prostě jsem

potřebovala zavolat někomu, kdo znal dobře Raye.“

Následuje dlouhé mlčení. „Myslela jsem, ţe jste mrtví.“

„To jsem byla.“

Ještě delší mlčení. „Ray ale je mrtvý, ţe jo?“

Skláním hlavu. „Ano. Ale nezemřel jen tak pro nic za nic. Zemřel

statečně, z vlastního rozhodnutí, kdyţ chtěl zachránit to, co miloval.“

Pat začíná plakat. „Miloval tebe?“ ptá se hořce.

„Ano. Chci tomu věřit. Ale tebe miloval taky. Jeho vztah k tobě

byl velice silný. Nenechal tě z vlastní vůle. Já ho donutila.“

„Proč? Proč jsi nás nenechala na pokoji?“

„Milovala jsem ho.“

„A zabila jsi ho! Byl by teď naţivu, kdyby tě nikdy nepotkal!“

Vzdychám. „Já vím. Ale nemůţeme vědět předem, co se stane.

Kdybych to věděla, udělala bych všechno jinak. Prosím tě, Pat, věř

mi, nechtěla jsem tobě ani jemu ublíţit. Prostě se to tak stalo.“

Pláče. „Jsi stvůra,“ říká.

Bolest v mé hrudi sílí. „Jsem.“

„Chci na něj zapomenout. Na tohle všechno. Nenávidím tě!“

„Můţeš mě nenávidět. To je v pořádku. Ale zapomenout na něj

nemůţeš. Nikdy to nedokáţeš. Ani já to nedokáţu. Pat, já nevím,

proč ti volám. Moţná jsem ti chtěla říct, ţe jeho smrt ještě nemusí

znamenat jeho konec. Víš, já myslím, ţe jsem se uţ jednou s Rayem

setkala, na jiném místě, v jiné dimenzi. A ten den ve škole, jak jsme

se všichni seznámili… bylo to kouzlo. On byl pryč a vrátil se. Můţe

se vrátit znovu, tedy… nebo třeba my půjdeme za ním. Ke

hvězdám.“

Uklidňuje se. „Nevím, o čem to mluvíš.“

Nutím se do úsměvu. Kvůli sobě. „To nevadí. Obě jsme ho

milovaly a on nám odešel. Jak můţeš vědět, jestli tam někde jinde

89

něco je? Nikdo to neví. Běţ si lehnout, Pat. Přeju ti hezké sny. Třeba

se ti bude zdát o něm. Mně se o něm bude zdát ještě hodně dlouho.

Vím to.“

Okamţik váhá. Pak říká: „Sbohem, Aliso.“

Zavěšuju a koukám do země. Je blíţ neţ nebe a vím alespoň, ţe

existuje. Obloha je tak jako tak zahalená mraky. Dnešní noci nejsou

ţádné hvězdy. Volám starému kamarádovi Seymourovi. Bere to

rychle a já mu líčím, co se stalo. Poslouchá mě, neskáče mi do řeči.

To je jedna z věcí, které se mi na něm líbí. V tomhle utlachaném

světě je dobrý posluchač mnohem vzácnější neţ dobrý řečník. Kdyţ

končím, mlčí. Ví, ţe nemá cenu mě utěšovat, a ani se o to nesnaţí. I

to se mi na něm líbí. Bere věci tak, jak jsou.

„Špatné zprávy?“ říká.

„Jo. Dost špatné.“

„Ty jsi v pořádku?“

„Ano.“

Seymour má pevný hlas. „Dobře. Musíš toho bastarda zastavit.

Myslím si totéţ co ty – Jakša bude v té zmrzlinářské dodávce.

Všechno tomu nasvědčuje. Proč jsi ji nejdřív neoťukala, neţ jsi mi

zavolala?“

„Protoţe, jestli tam je, a já ho dostanu z dosahu Eddieho a poldů,

nebudu mít na nějaký telefon ani pomyšlení.“

„Dobře. Jdi pro Jakšu. Rychle se uzdraví a pak můţete na Eddieho

vyrazit spolu.“

„Nemyslím, ţe to bude tak snadné.“

Seymour se odmlčuje. „Nohy mu znovu nenarostou?“

„Moţná mi to nebudeš věřit, ale s tímhle nemám zkušenosti.

Pochybuju.“

„To není nejlepší vyhlídka. Budeš na Eddieho sama.“

„A v poslední době nemám moc štěstí.“

„Ale jo, máš určité úspěchy. Zničila jsi jeho bandu. Teď ale sebou

musíš hodit, neţ si udělá nové kumpány. Uţ by jim asi nedovolil, aby

se scházeli na jednom místě a nechali se tak snadno zlikvidovat.“

„Horší je, ţe na něj nemám fyzicky. Uţ jsem si to ověřila. Je

prostě strašně rychlý a silný. A navíc má za ušima. Ty máš taky za

ušima, Seymoure. Řekni mi, co mám dělat, a já to udělám.“

90

„Můţu ti dát jenom pár návrhů. Měla bys ho vmanévrovat do

situace, kde můţeš vyuţít své přednosti. Pravděpodobně nevidí a

neslyší tak dobře jako ty. A moţná je i citlivější na slunce.“

„Slunce s ním moc nezamávalo, to jsem viděla.“

„No, tak je třeba choulostivějí na chlad neţ ty. Já bych řekl, ţe je,

a neví o tom. Určitě je citově závislý na své matce. Vţdyť si ho vem.

Je mu třicet let, je upír a pořád bydlí doma, u mámy. Pche, takový

chlap nemůţe být ţádný hrdina.“

„Miluju tvůj smysl pro humor, ale radši mi řekni něco

rozumného.“

„Co, kdybys ji zajala. A pohrozila, ţe ji zabiješ. Budeš ho mít v

rukou nato šup.“

„To uţ mě taky napadlo.“

„Tak to udělej. Ale nejdřív seber Jakšu. Řekl bych, ţe to nakonec

bude Jakša, kdo ti prozradí tajemství, jak na něj.“

„Ty čteš hodně kníţek a píšeš. Opravdu si myslíš, ţe existuje

nějaké kouzelné tajemství?“

„Ty jsi kouzelná, Síto. Jsi plná tajemství a ani o tom nevíš. Kršna

tě z nějakého důvodu zachovává při ţivotě. Musíš na ten důvod přijít

a situace se automaticky vyřeší sama.“

Seymourova slova mě dojímají. Ani jsem mu nevyprávěla svůj

sen. Moje bolest i pochyby jsou ještě příliš velké, pouhá slova mě

toho nezbaví.

„Kršna nadělal spoustu nezbedností. Říká se, ţe některé věci

stvořil jen tak, bez nejmenšího důvodu. Jenom proto, ţe ho to

napadlo.“

„Tak buď taky nezbedná. Udělej na Eddieho podraz. Kluci, co u

nás na škole hrajou fotbal, jsou všichni větší a silnější neţ já. Ale

jinak je to banda pitomců. Nakopu jim prdel, kdy se mi zachce.“

„Jestli tuhle noc přeţiju, i zítřejší noc, tak ti to tvé vytahování

připomenu. Povím těm vašim fotbalistům, co jsi o nich říkal.“

„To bude fér.“ Měkne mu hlas. „Ray stačil. Ty mi neumírej, Síto.“

Uţ mám zase slzy na krajíčku. „Zavolám ti hned, jak to půjde.“

„Přísaháš?“

„Na holej pupek.“

Směje se, ale já vím, ţe se o mě bojí. „Dej na sebe pozor.“

91

„Dám.“

Proniknout do uzavřeného prostoru není nic těţkého. Jednoduše

skáču ze střechy na střechu a dávám si pozor, aby mě nikdo neviděl.

Ovšem vyfouknout poldům před nosem zmrzlinářskou dodávku, to

tak snadné nebude. Všechny únikové cesty jsou přehrazené

hlídkovými vozy. Ale s tím uţ si nějak poradím. Pohybuju se tiše

deset metrů nad zemí. Dodávka stojí na svém místě. Je ověnčená

aurou trýzně jako nepohřbené tělo rojem hladového hmyzu.

Zachvacuje mě hrůza. Seskakuju z výšin a přistávám na betonovém

chodníku těsně za vozidlem. Mám pocit, jako bych se vrhala do jámy

plné hladových hadů. V okolí je klid, nikde ani ţiváčka. Vzduch je

nabitý odérem hadího jedu. Uţ není pochyb, ţe tam Jakša je – a v

dost bídném stavu. Vytrhávám zámek a odsunuju dveře mrazicího

boxu.

„Jakšo?“ šeptám.

Vzadu ve tmě se něco hýbe.

Ozývá se zmučený hlas: „Copak si dáš dobrého, holčičko?“ Je to

Jakša!

Moje vlastní reakce mě překvapuje. Tak dlouho mi naháněl strach,

ţe i kdyţ mu jdu na pomoc, přicházím jako spojenec, nemám

najednou odvahu se k němu přiblíţit. Zatímco takhle hloupě váhám,

zmocňuje se mě neklid. Pořád ještě nevím, v jakém stavu se Jakša

nachází. A nechci to vědět, alespoň ne teď.

„Dostanu tě odsud,“ říkám. „Dej mi deset minut.“

„Třeba patnáct, kdyţ budeš chtít, Síto.“

Zavírám dveře mrazicího boxu. Do uzavřené zóny mohou jenom

policejní vozy. Dokonce ani novináři nesmějí překročit pásky

uzavírající místo činu, coţ je pochopitelné. Nestává se kaţdý den,

aby v Los Angeles uhořelo na jednom místě přes dvacet lidí, i kdyţ

případy brutálního násilí nejsou v téhle části města nic výjimečného.

Můj plán je jasný – opatřit si policejní vůz a pokud moţno i

tmavomodrou policejní čepici, kterou bych zakryla své blond vlasy.

Sinu si to, jako by se nechumelilo, směrem ke skladišti, a

samozřejmě, ţe hned za prvním rohem naráţím na dva poldy.

Znám je, jsou to ti, co mě sebrali u Colisea: Detektiv Koblíţek a

92

jeho geniální kolega. Oba valí bulvy, kdyţ mě vidí, a já se nemůţu

ubránit smíchu. Na střeše jejich černobílého vozu leţí rozbalená

porce koblih a poldové usrkávají z polystyrénových kalíšků kávu.

Mezi námi a místem zásahu je blok domů, takţe jsme poměrně

izolovaní. Senzační sousto pro mou ďábelskou náturu.

„No né, jaká milá náhodička!“ usmívám se.

Oba okamţitě přestávají konzumovat. „Co tady děláte?“ ptá se

starší polda sladce. „Tohle je uzavřená zóna.“

Říkám, co mě napadá: „Snad tady nehlídáte jadernou ponorku?“

„Mluvíme váţně,“ povídá ten mladší. „Uděláte nejlíp, kdyţ odsud

co nejrychlejc zmizíte.“

Přistupuju blíţ. „To taky udělám, ale nejdřív mi budete muset

věnovat klíčky od vozu.“

Poldové se smějou. Starší ke mně háţe hlavou. „Hele, vy

nekoukáte na zprávy? Nevíte, co se děje?“

„Jo, říkali, ţe tady bouchla atomová bomba.“ Nastavuju ruku.

„Ale teď mi dejte ty klíčky. Mám děsně naspěch.“

Mladší pokládá ruku na obušek, jako by ho potřeboval na

pětačtyřicetikilovou holku, která nevypadá ani na dvacet let. Ovšem

ve skutečnosti by musel mít minimálně tank Panther, aby mě

zpacifikoval. Kluk má frajerské způsoby baţanta z právnické

přípravky. Tipuju ho na bohatého synáčka, který se nedostal na

vysokou, a tak se dal – papínkovi na truc – k policii.

„To uţ by snad stačilo, ne?“ praví Synáček v roli tvrdého muţe.

„Padej odsud, neţ ti nasekám na prdel, holčičko!“

„Ale? Holčičce na prdel? Proč zrovna tam? To zní jako pokus o

sexuální diskriminaci, nebo jsem se snad přeslechla?“ Posunuju se k

Synáčkovi na půl metru a upírám mu zrak do očí. Má co dělat, aby

mu nevypadly z důlků. „Tak hele, nemám nic proti slušným poldům,

ale hnusný sexisty nesnáším. Šerou mě, a kdyţ mě někdo nasere,

bejvám zlá.“ Zaráţím klukovi ukazováček do prsou. „Okamţitě se mi

omluvíš, nebo tě nakopu do prdele já!“

K mému překvapení – vţdyť se mu musím jevit jako

středoškolačka – na mě vytahuje bouchačku. Předstírám úlek,

ustupuju o krok a zvedám ruce nad hlavu. Starší polda se k němu

otáčí. Je zkušenější, chápe, ţe nemá cenu zbytečně vyvolávat

93

konflikt. To ovšem ještě neví, ţe konflikt je moje oblíbená parketa.

„No tak, Gary,“ říká. „Nech tu holku být. Jenom s tebou flirtuje,

to je všechno. Zastrč ten kvér.“

Gary to nebere. „Ty tomu říkáš flirt? Těm sprostým uráţkám? Co

kdyţ je to šlapka? Jo, jasně, je to šlapka, řekl bych. Budeme ji muset

sebrat pro nabízení sexuálních sluţeb za finanční odměnu.“

„Tobě bych nenabídla sexuální sluţbu ani za milión dolarů,“

říkám.

Gary dostává vztek. Míří mi roztřesenou rukou s pistolí na břicho.

„Ksichtem tady k tý zdi a pořádně rozkročit!“

„Gary,“ ţadoní starší polda, „nech toho.“

„Nech toho, dokud je čas, Gary,“ dodávám. „Mohl bys na to

šeredně doplatit.“

Gary mě popadá za ruku a obrací ke zdi. Zatím jsem klidná. Ale

aţ se rozzlobím, poteče krev. To je fakt – kdyţ jsem citově

rozrušená, mám chuť po někom skočit a zakousnout se mu do ţil a

pít. Dokáţu i zabít. Zatímco mě Gary prohledává, přemýšlím, jak s

ním naloţím. Nemusím přemýšlet dlouho, protoţe uţ cítím, ţe mi

osahává zadek. Nemá snubní prsten, takţe vdova po něm nezůstane.

Truchlit bude snad jedině jeho kolega, ale toho stejně brzy sklátí

infarkt, kdyţ se pořád cpe mastnými koblihami a černou kávou. Gary

mi sahá do zadní kapsy a objevuje nůţ. Ano, smlsnu si na jeho krvi,

říkám si, a bude na světě o jednoho hajzla míň. Ukazuje nůţ

kolegovi, jako by to byl klíč od truhlice s pokladem. Pro něj určitě je.

Ukázalo se, ţe jsem nebezpečný zločinec, a tak si teď, kdyţ ho

zrovna nikdo nezabírá videokamerou, na mě můţe zgustnout podle

libosti. Není divu, ţe v téhle čtvrti čas od času dochází k masovým

nepokojům.

„Ale? Copak to tady máme?!“ jásá. „Bille, kdy jsi naposled viděl

takovýhle kuchyňák u nevinné studentky?“ Plácá mě ostřím

naplocho do ramene. „Kdopak ti to dal, pusinko, co? Tvůj pasák?“

„Po pravdě řečeno,“ povídám, „tenhle nůţ jsem vytáhla z jednoho

francouzského vévody, který měl tu drzost, ţe mi sáhl na zadek, aniţ

poţádal o dovolení.“ Pomalu se otáčím a dívám se mu do očí. „Jako

ty.“

Bill natahuje ruku a bere si od Garyho nůţ. Gary mě provrtává

94

zrakem, myslí si, ţe před jeho očima uhnu. Moţná by měl větší

štěstí, kdyby to zkusil na rozjetý rychlík. Pomalu do svého pohledu

přidávám ţár a s potěšením sleduju, jak z Garyho začíná crčet pot.

Bouchačku má pořád v ruce, ale nedokáţe ji udrţet v jedné poloze.

„Zatýkám vás,“ povídá.

„Ano? A proč?“

Polyká. „Pro nedovolené ozbrojování.“ Nechávám Garyho

vydechnout, otáčím se k Billovi. „Vy mě taky zatýkáte?“

Bill váhá. „Proč u sebe nosíte takový velký nůţ?“

„Pro jistotu,“ odpovídám.

„Pusť ji,“ říká Garymu. „Bydlet v téhle čtvrti, taky chodím s

noţem v kapse.“

„Ještě ti nedošlo, ţe je to ta samá holka, co jsme načapali u

Colisea?“ ohrazuje se Gary. „Tu noc, co se tam staly ty vraţdy? Teď

jsme ji pro změnu načapali u vypáleného skladiště.“ Volnou rukou

vytahuje pouta. „Dejte sem ruce, prosím.“

Poslouchám. „Kdyţ prosíte.“

Strká bouchačku zpátky do holstru a zavírá pouta. Znovu mě

popadá za ruku a táhne k hlídkovému vozu. „Máte právo

nevypovídat. Pokud se ho vzdáte, upozorňuju vás, ţe cokoli řeknete,

můţe poslouţit jako důkaz proti vám. Máte právo na obhájce a záleţí

na vás, jestli zvolíte vlastního, nebo vám bude určen…“

„Moment,“ přerušuju ho, kdyţ mě cpe hlavou napřed k zadnímu

sedadlu.

„Co zase?“ vrčí.

Obracím hlavu k Billovi a dívám se mu do očí. „Bille, chci, aby

ses posadil a usnul.“

„Coţe?“ ptá se Gary. Bill uţ nic neříká. Konzumace nadměrného

mnoţství koblih ho činí snadno ovladatelným. Okamţitě ho mám ve

své moci. Zařezávám se mu svým upřeným pohledem aţ do duše.

„Bille, chci, aby ses posadil a spal,“ pokračuju. „Spi a zapomeň,

Bille. Nikdy jsi mě neviděl. Nevíš, co se stalo s Garym. Gary dneska

v noci zmizel. Nic o něm nevíš.“

Bill si sedá a zavírá oči jako hodný chlapeček, kterého maminka

právě odnesla do postýlky. Usíná a hned začíná chrápat. Gary je v

šoku. Rychle zase vytahuje bouchačku a míří na mě. Ubohý Gary.

95

Nechápe, ţe nejsem školní sekundantka pro nácvik policejního

zásahu. Toho kluka nikdy neměli pouštět z akademie na ulici s ostře

nabitou zbraní.

„Co jsi s ním provedla?!“ křičí na mě.

Krčím rameny. „Co jsem mohla? Mám klepeta.“ Na důkaz své

bezmoci mu strkám spoutané ruce pod nos. A pak je s pohrdavým

úsměvem roztahuju. Otřepávám si zbytky kovových krouţků ze

zápěstí na betonový chodník. Zvoní jako mince padající z děravých

kapes. „Chceš vědět, co ten francouzský vévoda říkal, neţ jsem mu

jeho vlastním noţem rozpárala hrdlo?“

Gary zděšeně ustupuje. „Ani hnout! Nebo budu střílet!“

Posunuju se za ním. „Říkal: ‚Uţ ani krok. Nebo tě zabiju!‘

Ovšem, ty máš proti němu výhodu. Máš pistoli. Fakt je, ţe tenkrát

ještě ţádné pistole nebyly.“ Odmlčuju se. Moje oči mu musejí

připadat strašně velké. Větší neţ měsíční kameny vyvrţené prvotními

vulkány. „Víš, co řekl, kdyţ jsem mu do toho hrdla zaryla prsty?“

Gary se chvěje.

Natahuje úderník a vydechuje: „Ty jsi bestie!“

„Skoro ses trefil.“ Švih levou nohou a bouchačka letí vzduchem.

A k jeho velkému zklamání odskakuje po chodníku aţ na konec

ulice. Pokračuju sladkým hlasem: „Ten vévoda řekl: ‚Ty jsi

čarodějnice.‘ Jo, tenkrát se věřilo v čarodějnice.“ Pomalu, nedbale

natahuju ruku, beru svou popelavou oběť za límec a přitahuju si ji k

sobě. „Věříš na čarodějnice, Gary?“

Je z něj hromádka strachu, pytel třesavky. „Ne,“ drmolí.

Usmívám se a olizuju mu krk. „Věříš na upíry?“

Zní to neuvěřitelně, ale Gary začíná plakat. „Ne.“

„Ale no tak, no tak,“ říkám a hladím ho po vlasech. „Musíš v něco

věřit, jinak bys nebyl takhle vyděšený. Pověz mi, co myslíš, ţe jsem

asi tak za monstrum?“

„Prosím tě, pusť mě!“

Smutně vrtím hlavou. „Lituju, ale nemůţu ti vyhovět, i kdyţ mě

prosíš. Tady za rohem jsou další poldové. Kdybych tě pustila, utíkal

bys k nim a řekl bys jim, ţe jsem prostitutka, která u sebe nosí

zakázanou zbraň. Mimochodem, s tou prostitutkou to od tebe nebylo

hezké. Mně nikdy nikdo neplatil za sex a uţ vůbec ne penězi.“

96

Trochu ho škrtím. „Kdyţ mi někdo za něco zaplatil, tak jedině krví.“

Garyho slzy jsou jako řeka. „Paneboţe!“

Přikyvuju. „Jen do toho. Pomodli se k Bohu. Asi mi to nebudeš

věřit, ale kdysi jsem se s ním setkala. Pravděpodobně by

neschvaloval mučení, které ti teď chystám. Ovšem, kdyţ mě nechává

ţít, musí vědět, ţe na tebe jednou narazím a zabiju tě. No, ale

poněvadţ zrovna zabil mého kluka, nemusím si s jeho názorem dělat

moc velkou hlavu.“ Zatínám Garymu do kůţe nehet palce. Objevuje

se krev. Rudá tekutina mu zatéká za bílý, naškrobený límeček košile

jako čerstvá barva linoucí ze zlostného nápisu na oprýskané zdi.

Rozevírám rty a skláním se k jeho šíji. Šeptám: „Teď si tě

vychutnám.“

Zoufale k sobě tiskne oční víčka a křičí: „Prosím vás, ne! Mám

snoubenku!“

Na okamţik se zaráţím. „Gary,“ pronáším vlídně. „Správně se

říká: ‚Mám ţenu a tři děti.‘ Někdy tyhle věci slýchávám. Někdy ne.

Ten francouzský vévoda měl deset dětí, ovšem poněvadţ měl taky tři

manţelky, neviděla jsem důvod, proč bych s ním měla mít slitování.“

Garyho krev krásně voní, a není divu, kdyţ mám za sebou tak těţký

den a noc, ale něco mi říká, abych ještě počkala. „Jak dlouho s tou

holkou chodíš?“

„Půl roku.“

„Miluješ ji?“

„Ano.“

„Jak se jmenuje?“

Otvírá oči a zírá na mě. „Lori.“

Usmívám se. „Věří na upíry?“

„Lori věří všemu.“

Vyprskávám smíchy. „Tak to jste tedy dvojka! Něco ti povím,

Gary. Máš tuhle noc štěstí. Budu pít tvou krev, ale jenom do

okamţiku, neţ ztratíš vědomí. Slibuju ti, ţe tě nenechám umřít. Co

tomu říkáš?“

Nemá to účinek, jaký jsem čekala. Ţe by uţ někdy zaţil lepší

nabídku? „Jsi opravdu upír… upírka?“ ptá se.

„Vampýra,“ opravuju ho. „Ale ne aby tě napadlo povídat o tom

svým kolegům. Přišel bys o práci – a moţná i o nevěstu. Prostě jim

97

řekneš, ţe ti nějaký punk nešťastným řízením osudu ukradl auto.

Přesně tohle totiţ udělám, aţ usneš. Bohuţel ho nutně potřebuju.“

Trochu zpevňuju stisk, aby si uvědomil, ţe má před sebou

čarodějnici, která ví, co chce. „Bereš to?“

Konečně mu dochází, ţe nemá na vybranou. „Bude to bolet?“

„Ano, ale bude to příjemná bolest, Gary.“

Nato mu otvírám ţílu a přikládám na kůţi své ţíznivé rty. Pravda

je, ţe mám spoustu práce a jenom se zdrţuju. Sotva začínám pít,

uvědomuju si, ţe existence jeho nevěsty s mým rozhodnutím nechat

ho naţivu nijak nesouvisí. Poprvé v ţivotě mi krev nechutná. Její

chuť na jazyku, pach, který cítím, mě naplňuje odporem. Nezabíjím

ho, protoţe uţ mám dost zabíjení. Diskuze s dvěma poldy je pro mě

něco jako změna kurzu. Přitom si ale uvědomuju, ţe Eddieho

nemůţe zastavit nikdo jiný neţ já. Musím utišit svou bolest – je to,

jako bych měla v srdci ostré jehlice, které nemůţu vytáhnout. Uţ

nemůţu utápět své utrpení v krvi, jak jsem to dělala po celá dlouhá

staletí. Přála bych si, abych nebyla vampýrou, ale obyčejnou lidskou

bytostí, která nachází útěchu v objetí někoho, kdo neţije jenom

proto, aby zabíjel. Můj sen mě pronásleduje, moje duše trpí. Krvavé

slzy se vracejí. Uţ nechci být tím, čím jsem byla tak dlouho.

Gary ještě ani nevzdychá rozkoší a bolestí a uţ se od něj odtahuju.

Omdlel strachy. Pokládám ho na zem, vytahuju mu z kapsy klíčky,

stahuju čepici a nasedám do policejního vozu. Můj plán je prostý.

Naloţím všechno, co zbylo z Jakšy, a zamaskovaná za volantem

policejní čepicí proklouznu z uzavřené zóny. Odvezu Jakšu na

opuštěné místo. A popovídáme si – moţná spolu budeme hovořit o

kouzelném tajemství, ale určitě o smrti.

98

XII.

Jedu k moři, do míst, kde jsem včera večer zabila stopařku. Jakša

sedí vedle mě… tedy to, co z něj zbylo – ubohé torzo ve špinavém

plátěném pytli najeţeném ocelovými jehlicemi, kterými Eddie Jakšu

probodal, aby ho udrţoval v neustálé bolesti. Nemluvíme. Kdyţ jsem

Jakšu nakládala do policejního vozu, chtěla jsem z něj ten odporný

pytel stáhnout a vyndat z těla jehlice, ale on řekl ne. Nechtěl, abych

ho viděla. Upřel na mě své tmavé, navzdory všemu, co se stalo,

pořád krásné oči. Hovořili jsme spolu řečí beze slov. Chtěl bych, aby

sis mě pamatovala takového, jaký jsem byl. Já to beru.

Příboj se od minulé noci utišil. Moře je klidné jako jezero a já

vzpomínám, jak mě Jakša necelý měsíc před tím, neţ jsme se setkali

s Kršnou, vzal k velkému jezeru na jihu Indie. Bylo to přirozeně v

noci. Chtěl mi ukázat poklad, který objevil pod vodou. Jakša měl

zvláštní schopnost nacházet drahé kameny a zlato. Ta místa – tajné

jeskyně, skryté sloje – ho prostě přitahovala jako magnet. Kdyţ ale

našel poklad, ani se ho nedotkl. Stačilo, ţe viděl, jakou krásu v sobě

minulost ukrývá.

Tehdy mi řekl, ţe v tom podivuhodném jezeře leţí celé město, o

kterém nikdo neví. Prý je staré sto tisíc let a jsou to pozůstatky dávné

civilizace, která v průběhu věků upadla v zapomnění. Vzal mě za

ruku a zavedl do vody. Pak jsme se potopili. V té době jsem vydrţela

pod vodou půl hodiny bez nadechnutí a Jakša, pokud si dobře

vzpomínám, vydrţel celé hodiny. Jako upíři jsme dobře viděli i v

tmavé a kalné vodě. Sestoupili jsme do hloubky třiceti metrů a tu se

před námi objevilo město: amfiteátry a chrámy, mramorové

chodníčky, fontány se sochami, všechno vykládané stříbrem a

99

zlatem, které – navţdy zalité vodními spoustami – uţ nikdy

nezajiskří v slunečních paprscích. Podivila jsem se, ţe můţe

existovat tak krásné, bezejmenné město, o kterém nikdo nic neví. A

taky mi z toho bylo smutno.

Jakša mě zavedl k něčemu, co musela být svatyně. Vysoká

prolamovaná okna, většinou neporušená, obklopovala ohromný dóm

s terasovitými lavicemi, které v soustředných prstencích stoupaly

příkře vzhůru, aţ k samému okraji kamenné kopule. Svatyně se

vyznačovala tím, ţe v ní nebyly ţádné obrazy, ţádné sochy.

Pochopila jsem, ţe rasa, která město obývala, uctívala nehmotného

boha, a napadlo mě, jestli právě proto nezanikla. Všimla jsem si, ţe

Jakšovi září oči radostí jako ještě nikdy předtím. Přišel z tajemných

hlubin a v jezeře mi připadal, jako by se konečně vrátil někam, kde

kdysi dávno ţili tvorové jako on. Ne ţe by to byli démoni jako Jakša,

to jistě ne, ale moţná taky přišli z jiného světa. Měla jsem v té chvíli

pocit, jako bych k nim patřila i já, a to mi vnuklo otázku, odkud

vlastně pocházím. Jakša nejspíš četl mé myšlenky, protoţe přikývl

jakoby na souhlas, ţe stačí, co jsme viděli, a vytáhl mě zpátky na

hladinu. Dodneška si pamatuju, jak byly hvězdy na obloze jasné,

kdyţ jsme z jezera vyplavali. Od té doby, kdykoli se ocitnu v

blízkosti většího mnoţství vody, mi z nějakého záhadného důvodu

připadají hvězdy jasnější a mají pro mne zvláštní kouzlo.

U moře pokládám Jakšu na záda. Obloha je čistá a hvězdy

překrásně svítí, ovšem pohled na Mléčnou dráhu kalí světla Los

Angeles. Ach, o co všechno dnešní civilizace přichází, kdyţ uţ ani

nevidí ty myriády hvězd, které má nad sebou! Ovšem já se tuhle noc

musím zabývat věcmi pozemskými. Zjišťuju, ţe Eddie přišil plátno

vaku Jakšovi k tělu. Jehlice propichují látku, pod kterou se chvěje

rozdrásané maso. Jímá mě hrůza, kdyţ si představím, jaká muka

musel Jakša vytrpět. Skláním se a přikládám mu dlaň na stále ještě

podchlazené čelo.

„Jakšo,“ říkám.

Otáčí hlavu a s nesmírnou touhou upírá své krásné, tmavé oči k

vodní hladině. Nějak vím, ţe stejně jako já myslí na to ztracené

město. Toho dne jsme byli naposledy spolu sami. Pale přišel na

scénu Kršna a zarazil další rozmnoţování upírů. Přinutil Jakšu k

100

přísaze, ţe všechny vyhubí, pokud si chce i po smrti zachovat jeho

milost.

„Síto,“ odpovídá slabým hlasem.

„Jsou tam někde dole, na dně oceánu, ještě další ztracená města?“

„Jsou.“

„Viděl jsi je?“

„Ano. V tomhle oceánu i v jiných.“

„Kam se všichni ti lidé poděli?“ ptám se.

„Neodešli na ţádné zvláštní místo. Čas je větší dimenze. Jejich

čas přišel, jejich čas odešel. Tak je to.“

Jsme spolu na pláţi. Šumění vlnek splývajících po písku rytmicky

ladí s mým dechem. Chvíli jako by obojí k sobě patřilo. S kaţdým

nadechnutím to v písku zašumí, s kaţdým vydechnutím ustoupí voda

zpátky do moře. Za posledních pět tisíc let se tohle pobřeţí změnilo,

obrousila se, vznikly nové zálivy. A přestoţe i můj dech stejně

dlouho procházel jako dmutí vln mým tělem, já jsem se nezměnila

ani trošičku. Oceán a země jsou poddajnější neţ já. Podléhají zubu

času, zatímco já odolávám. Můj čas odešel, ale já jsem neodešla s

ním. Takhle mi to řekl Jakša.

„Tu noc,“ říkám. „Jak to bylo?“

Vzdychá. Je to dojemný zvuk. „Jakmile jsi byla pryč z domu,

vrhnul jsem se k oknu. Chtěl jsem mít lepší vyhlídku na oceán. Víš

přece, ţe mi připomíná Kršnu. Chtěl jsem ho ještě vidět, neţ odejdu z

tohoto světa. Výbuch mě odhodil daleko od domu, do lesa, ale ve

dvou kusech. Kdyţ jsem dopadl na zem, myslel jsem, ţe hořím a uţ

konečně opravdu zemřu.“ Odmlčuje se.

„Ale nezemřel jsi,“ říkám.

„Ne. Bylo to všechno zvláštní. Připadal jsem si jako ztroskotanec,

kterému je souzeno strávit zbytek ţivota v černé laguně. Blíţila se

další doba ledová. Cítil jsem se mizerně, jako bludný ledovec v

podzemních hlubinách. Pak jsem se vzpamatoval a došlo mi, ţe ţiju.

Někdo se mnou třásl, šťouchal do mě. Nic jsem neviděl, pořád jsem

nebyl úplně při vědomí. Z té temnoty ke mně doléhaly zvuky. Něco z

toho mohly být mé vlastní myšlenky, můj vlastní hlas. Ale ty ostatní

– připadaly mi tak nějak cizí.“

„Byl to Eddie a vyslýchal tě.“

101

„Jmenuje se Eddie?“

„Ano.“

„Nikdy mi to neřekl.“

„No, není to zrovna příjemný a zdvořilý chlap.“

Jakša se ušklebuje. „To vím.“

Znovu mu pokládám dlaň na čelo. „Je to strašné.“

Lehce pokyvuje hlavou. „Já samozřejmě nevím, co všechno jsem

mu řekl, ale určitě hodně. Kdyţ jsem se nakonec úplně vzpamatoval,

zjistil jsem, ţe jsem ve zmrzlinářské dodávce a ţe mě tam drţí

šílenec, který toho ví spoustu o mojí minulosti a tudíţ i o tobě.“

„Odebíral ti krev a vpouštěl si ji do ţil?“

„Ano. Kdyţ jsem na prosektuře, musel si všimnout, ţe to, co ze

mě zbylo, se samo od sebe začíná uzdravovat. Aby si mohl brát moji

krev, musel mě udrţovat při ţivotě. Vzal mi ji takové mnoţství, ţe

teď musí být neobyčejně mocný.“

„To je. Dvakrát jsem se s ním střetla a pokaţdé jsem prohrála.

Jestli prohraju i potřetí, bude to znamenat moji smrt.“

Jakša mlčí, ale já vím, na co se chce zeptat. Jeho slib Kršnovi, ţe

sprovodí ze světa všechny upíry, je ohroţen.

Po chvíli se mě ptá: „Udělal další upíry?“

„Ano. Pokud vím, udělal jedenadvacet nových upírů. Naštěstí se

mi je všechny dneska ráno podařilo zničit.“ Odmlčuji se. „Byl se

mnou Ray.“

Jakša ke mně otáčí oči. „Je mrtvý?“

Přikyvuju. A zase slzy. Další krvavé slzy odkapávají do oceánu

času a prostoru, kde se slévají všechny slzy světa, a kde vůbec

nezáleţí na tom, jakou cenu za ně musely naše zdánlivě nesmrtelné

duše zaplatit.

„Zemřel, aby mě zachránil,“ odpovídám.

„Máš zvláštní oči, Síto. Něco se s tebou stalo.“

Hledím k oceánu, jako bych v něm hledala ztracený klid duše. „Je

to pro mě strašná ztráta.“

„My dva jsme za celá ta staletí ztratili hodně. Tohle neštěstí jenom

odhalilo změnu, kterou jsi uţ v sobě nosila.“

Přikyvuju a pokládám si ruku na srdce. „Tu noc, co můj dům

vyletěl do povětří, jsem byla proklatá dřevěným kůlem. Z nějakého

102

důvodu se mi ta rána pořádně nezhojila. Trpím soustavnou bolestí.

Někdy to není tak strašné, ale jindy je to k zešílení.“ Obracím k němu

oči. „Proč se to ne a ne zhojit?“

„Povím ti to. Ta rána tě měla zabít. Nám dvěma je souzeno zemřít

ve stejný okamţik.“

„Kde byla chyba?“

„Já jsem vstal a přešel k oknu. A ty jsi nejspíš ve chvíli smrti

hleděla do tváře svého milovaného a prosila jsi Kršnu, aby tě kvůli

němu zachoval při ţivotě.“

„To je pravda.“

„A on se nad tebou slitoval. Máš jeho milost. Vţdyť jsi vţdycky

dostala, co jsi chtěla.“

Vrtím zklamaně hlavou. „Ze všeho nejvíc jsem chtěla být dalších

pět tisíc let s Rayem. Ale ten tvůj milosrdný bůh mi nedopřál ani

jediný rok.“ Sklápím hlavu. „Prostě mi ho vzal.“

„Je to i tvůj bůh, Síto.“

Opět vrtím hlavou. „Nenávidím ho.“

„Smrtelníci si pletou rozdíl mezi nenávistí a láskou. Obojí má své

sídlo v srdci. Kdo skutečně nemiloval, nemůţe skutečně nenávidět. A

stejně je to i naopak. Říkáš ale, ţe tě bolí srdce. Já nevím, jestli se ti

tahle rána někdy zhojí.“ Odmlčuje se a bere mě za ruku. „Uţ jednou

jsem ti říkal, ţe náš čas pominul, Síto. Uţ tu nemáme co pohledávat.“

Chvěju se a tisknu Jakšovi ruku. „Začínám tomu věřit.“

Vzpomínám si na svůj sen. „Myslíš, ţe kdyţ odsud odejdeme,

setkám se znovu s Rayem?“

„Setkáš se s Kršnou. On je všechny bytosti. Kdyţ v něm budeš

hledat Raye, nalezneš ho.“

Zakusuju se do spodního rtu, piju svou vlastní krev. Má lepší chuť

neţ krev toho mladého poldy. „Chci ti věřit,“ šeptám.

„Síto.“

„Můţeš mi nějak pomoct proti tomu netvorovi?“

„Ne.“ Přejíţdí očima moje zkroušené tělo. „Jsem na tom moc

špatně. Mám příliš hluboké rány. Musíš to s ním skoncovat sama.“

Jeho slova mi ubírají poslední zbytky sil. „To nedokáţu.“

„Nikdy jsem od tebe neslyšel, ţe bys něco nedokázala.“

Musím se zasmát. „Bude to asi tím, ţe jsme se za posledních pět

103

tisíc let tak málo viděli.“ Uklidňuju se. „On nemá jedinou slabinu.

Nevím, kam udeřit.“

„Nikdo není neporazitelný.“

Mluvím váţně. „On asi je. Na celém světě neexistuje nic, s čím by

si nedokázal poradit.“ Vtom mě zachvacuje vlna stesku po Rayovi,

po lásce, po Kršnovi. „Teď bych chtěla, aby tu byl Kršna. Jedině on

ho můţe zastavit. Myslíš, ţe by se mohlo něco takového stát? Ţe se

Kršna brzy vrátí?“

„Ano. Třeba uţ tady je a my o tom nevíme. Pravda je taková, ţe

aţ se vrátí, jen málokdo ho pozná. Tak uţ to chodí. Víš, ţe jsem se s

ním setkal ještě jednou?“

„Opravdu? Neţ opustil Zemi?“

„Ano.“

„To jsi mi nikdy neřekl.“

„Dlouho jsem s tebou nemluvil.“

„Ano, já vím, pět tisíc let. Kdy a kde se to stalo?“

„Bylo to krátce před tím, neţ opustil Zemi a začal věk kali-juga.

Šel jsem lesem v severní Indii a on tam prostě byl. Byl sám, seděl u

studánky a omýval si nohy. Usmál se, kdyţ mě uviděl, a pokynul mi,

abych se posadil vedle něj. Choval se úplně jinak, neţ kdyţ jsme se s

ním potkali poprvé. Byl pořád stejně mocný, to je jasné, ale vypadal

tak nějak jemně, spíš jako anděl neţ bůh. Jedl mango a také mi

nabídl. Kdyţ se na mě díval, věděl jsem, ţe mu nemusím vykládat,

jak se usilovně snaţím dodrţovat slib, který jsem mu dal. Jenom

jsme tak seděli na slunci a cachtali se nohama ve vodě a bylo nám

fajn. Bylo to nádherné. Naše původní nepřátelství bylo zapomenuto.

Byl jsem v té chvíli tak šťastný, ţe jsem chtěl umřít, odejít ze Země s

ním. Zeptal jsem se ho, jestli můţu, a on zavrtěl hlavou a začal mi

vyprávět příběh. Kdyţ skončil, nechápal jsem, proč mi ho vyprávěl.“

Jakša se odmlčuje. „Pochopil jsem to aţ dneska v noci.“

„Co tím myslíš?“ ptám se.

„Myslím, ţe mi ten příběh vyprávěl proto, abych ho teď já

pověděl tobě.“

Jsem nedočkavá. „Povídej.“

„Pán Kršna mi řekl, ţe jednou byl jeden démon jménem Mahíša,

který podstoupil velké odříkání, aby se mu dostalo přízně Pána Šivy,

104

který, jak víš, není ve skutečnosti nic jiného neţ Kršna, protoţe bůh

můţe být jenom jeden. Mahíša upíral svou mysl k Šivovi a po pět

tisíc let o něm meditoval ve své šestislabičné mantře – óm, nama

Šivája. Ale Šiva se mu nezjevil, a tak se Mahíša rozhodl zapálit

obrovský oheň a obětovat Šivovi všechno, co měl, protoţe věřil, ţe

ho tím k sobě určitě přivolá. Vhodil do ohně svůj šat i klenoty i

zbraně a dokonce i svých pět manţelek. A Šiva k němu opět nepřišel.

Mahíša přemýšlel – co bych tak mohl ještě obětovat? Vzdal jsem se

úplně všeho, co jsem měl. A vtom si uvědomil, ţe má ještě své

vlastní tělo, i rozhodl se vhodit ho také do ohně, kousek po kousku.

Nejdřív si uřízl prsty na nohou, pak uši a pak nos. Všechno vhodil do

ohně. Šiva, který na jeho počínání shlíţel z vysoké hory ve své

nebeské říši Kailaša, se zhrozil. Nechtěl, aby se pro něj nějaký

zanícenec, dokonce ani démon jako Mahíša, takhle rozřezával na

kousky. A tak se mu v okamţiku, kdy se uţ si Mahíša chtěl vyříznout

srdce, zjevil.

Řekl: ‚Podstoupil jsi velké a obtíţné odříkání, Mahíšo. Prokázal

jsi svou oddanost. Vyslov své přání a bude ti splněno, ať je jakékoli.‘

Nato se Mahíša v duchu zasmál, protoţe jedině a právě pro tuhle

milost své odříkání podstupoval. Řekl: ‚Ó, Pane Šivo, ţádám od tebe

jen dvě dobrodiní. Aby mě nikdo nemohl zabít a naopak, abych já

zabil kaţdého, komu se dotknu temene hlavy.‘

Jistě si dovedeš představit, ţe Šiva nebyl jeho přáním nijak zvlášť

potěšen. Nabízel Mahíšovi příjemnější věci: krásný palác, boţské

poznání a dokonce i několik nymf z nebeské říše. Avšak Mahíša byl

neoblomný a Šiva nemohl zrušit dané slovo. A tak nakonec řekl:

‚Staniţ se.‘ A rychle zmizel do Kailašy, neţ Mahíšu napadne

dotknout se temene jeho hlavy.

Jistě si dovedeš představit, ţe Mahíša okamţitě začal vyhledávat

nejrůznější konflikty. Shromáţdil zástup démonů a zaútočil na vládce

ráje Indru a na jeho říši. Ţádný z bohů ho nemohl zastavit, protoţe

byl neporazitelný. Kdyby se k němu přiblíţili, poloţil by jim ruku na

temeno hlavy a tím by je zabil. Z toho vidíš, ţe i boha lze jistým

způsobem připravit o jeho boţství. Nakonec to dopadlo tak, ţe

bohové utekli z nebes a museli se ukrýt, aby nebyli zničeni úplně.

Mahíša se pasoval na vládce ráje a celý kosmos byl uvrţen do

105

zmatku, všude pobíhali démoni, kteří ničili hory a vytvářeli sopky.“

„Byli uţ v té době na Zemi lidé?“ ptám se.

„Nevím. O tom Kršna nemluvil. Moţná byli. Řekl bych, ţe

pozůstatky dávných civilizací, které jsem objevil, pocházejí právě z

té doby. Také je ovšem moţné, ţe v říších, o kterých příběh

pojednává, neexistuje čas, jak si my představujeme. Ale na tom

nezáleţí. Situace byla zoufalá a naděje na záchranu v nedohlednu. A

tak na prosbu své manţelky, krásné Indraní, podstoupil dlouhé

odříkání sám Indra. Upíral přitom mysl ke Kršnovi a pronášel svou

dvanáctislabičnou mantru – óm, namo Bhagavatí vasudevája.

Indra se po celou dobu ukrýval v hluboké jeskyni na Zemi a

meditoval pět tisíc let, neţ se mu Kršna zjevil a slíbil mu, ţe učiní

jakékoli dobrodiní, o které si řekne. Kršna samozřejmě věděl, co se

děje na nebesích a na zemi, ale nezasahoval do toho, dokud nenastalo

velké utrpení.“

„Proč?“ ptám se.

„Je takový. Nemá smysl ptát se proč. Já to vím, taky jsem se ho

ptal. Je to, jako by ses chtěla zeptat přírody, proč je, jaká je. Proč

oheň pálí? Proč oči vidí, místo aby slyšely? Proč je narození a smrt?

Tyhle věci jsou prostě tak, jak jsou. Kršna tedy nabídl Indrovi

dobrodiní. Indra byl chytrý, věděl, ţe téhle příleţitosti musí vyuţít co

nejlíp. I poţádal Kršnu, aby zabil nezabitelného Mahíšu.

To byl pro Kršnu opravdu tvrdý oříšek. Jak uţ jsem říkal, Kršna je

v podstatě totéţ co Šiva, a tak dost dobře nemůţe neučinit dobrodiní,

kdyţ ho jednou slíbí. Avšak Kršna je nad všemi protipóly, nad všemi

paradoxy. Udělal to tak, ţe se před Mahíšou zjevil coby krásná

bohyně. Podoba, kterou na sebe vzal, byla tak úchvatná, ţe démon

okamţitě zapomněl na všechny nebeské nymfy a vrhl se na ni. Jenţe

ona – coţ ve skutečnosti byl on, pokud vůbec můţeme bohu

přisuzovat nějaké pohlaví – před ním tančila, skotačila po nebeských

hájích, boky se jí vlnily, a na skrytých stezkách odhazovala části

závoje, aby Mahíša nezbloudil a neztratil ji. Nikdy ho však k sobě

nepustila tak blízko, aby na ni dosáhl. Mahíša byl posedlý chtíčem k

nepříčetnosti. Jistě víš, co se stane, kdyţ se bezmezné upneš na jednu

jedinou osobu. Budeš dělat to, co ona. Kršna mi řekl, ţe takhle

mohou dokonce i démoni dojít Probuzení a poznat jeho samého.

106

Tolik ho nenávidí, ţe na něj nemůţou přestat myslet.“

Nutím se do úsměvu. „Takţe je v pořádku, kdyţ říkám, ţe ho

nenávidím.“

„Ano. Protipólem lásky není nenávist, ale apatie. Proto tak málo

lidí nachází Boha. Oni jenom chodí do kostela a mluví o něm a tak

podobně. Dokonce můţou chodit po světě, hlásat evangelium a

obracet lidi na víru. Avšak ve svém srdci, kdyţ jsou k sobě poctiví,

musejí uznat, ţe jsou k němu apatičtí, protoţe ho nevidí. Bůh je pro

lidi příliš abstraktní. Bůh je slovo bez významu. Kdyby se dneska

vrátil Jeţíš, ti, kteří na něj čekají, by ho vůbec nepoznali. Byli by

první, kdo by ho znovu zabil.“

„Potkal jsi někdy Jeţíše?“ ptám se.

„Ne. Ty ano?“

„Ne. Ale slyšela jsem o něm, kdyţ ještě ţil.“

Jakša ztěţka nabírá dech. „Nevím, jestli by mě dneska dokázal

Jeţíš uzdravit.“

„Ani bys ho nepoţádal, i kdyby tě mohl uzdravit.“

„To je pravda. Ale abych dopověděl ten příběh, v podobě krásné

bohyně nebyl bůh pro Mahíšu tak abstraktní. Protoţe tančila, začal i

on tančit. Napodoboval přesně její pohyby. A dělal to spontánně, z

vlastní vůle, ani na okamţik ho nenapadlo, v jakém je nebezpečí.

Neměl strach, protoţe věděl, ţe ho nikdo nemůţe zabít. Avšak

paradox dobrodiní, kterých se mu dostalo, v sobě zároveň obsahoval

řešení tohoto paradoxu. Řekl si o dvě věci, ne o jednu. Takţe, která z

nich byla silnější? První, protoţe o ni poţádal nejdřív? Nebo druhá,

protoţe o ni poţádal potom? Nebo měly obě stejnou sílu? A co kdyţ

mohla jedna druhou popřít?!

Jak tak bohyně před Mahíšou tančila, rafinovaně, rychle, zpočátku

skoro tak rychle, ţe to ani oko nedokázalo zachytit, začala zvedat

ruku směrem k temeni hlavy. Udělala to mnohokrát, pokaţdé mírně

posunula ruku výš, aţ se nakonec svého temene dotkla. A poněvadţ

byl do ní Mahíša tak zahleděný, udělal totéţ.“

„A zabil sám sebe,“ říkám. Příběh se mi líbí, jenom nemám tušení,

kam s ním Jakša míří.

„Ano,“ říká Jakša. „Neporazitelný démon byl zničen a nebesa i

Země byla zachráněna.“

107

„Chápu, co z toho příběhu vyplývá, ale nevím, jak se mi to můţe

hodit. Kršna ti ho nevyprávěl kvůli mně. Tohle je něco jiného.

Eddieho okouzlíš spíš kazetou s nějakou saďárnou neţ krásou.

Dokud se tomu chlapovi nezjevím v podobě mrtvoly, tak ho moje

krása vůbec nezajímá.“

„To není pravda. Přitahuje ho něco, co je pod tou krásou.“

Přikyvuju. „Moje krev.“

„Přesně tak. Tvoje krev je hned po mé krvi nejmocnější substancí

na světě. Eddie jistě ví, ţe jsme za ta staletí proţili ţivot kaţdý po

svém. Chtěl by mít tvoje jedinečné schopnosti. Získat je znamená

dostat do sebe tvou krev. Z toho se dá usoudit, ţe tě nezabije, aţ se s

ním zase setkáš.“

„Uţ kdyţ jsme se setkali poprvé, mě mohl zabít, ale neudělal to.“

„Vidíš, ţe mám pravdu.“

Jsem rozrušená, protoţe tyhle řeči nezmírní muka, která proţívám.

Ray je mrtvý a umírá i můj dávný učitel, bůh si dává pět tisíc let

načas, neţ vyslyší jednu modlitbu. Je mi, jako bych uvízla v ledové

laguně a neslyšela nic neţ prázdná slova, která ke mně dopadají ze

vzdálené, temné oblohy. Já vím, ţe mě Eddie zabije, aţ se zase

setkáme. Bude mi kousek po kousku stahovat kůţi z těla, a aţ budu

řvát bolestí, Kršna se ani nehne, aby mi pomohl. Kolikrát Jakša

prosil Kršnu o slitování, kdyţ mu Eddie zapichoval do potrhaného

těla ocelové jehlice? Ptám se na to Jakšy, ale ten uţ zase upírá zrak k

hladině oceánu.

„Víra je podivná věc,“ říká. „Na první pohled to vypadá jako

pitomost – absolutně věřit v něco, o čem nevíš, jestli to vůbec

existuje. Já myslím, ţe víra většinu lidí přejde, kdyţ smrt zaklepe na

dveře, protoţe smrt je větší neţ všechna náboţenství, co jich je na

zemi. Smrt to všechno srovná. Vem si mrtvého Ţida nebo mrtvého

křesťana nebo mrtvého hinduistu nebo mrtvého buddhistu – všichni

vypadají stejně. A pak přijde rozklad a všichni budou i stejně

zapáchat. Z toho důvodu si myslím, ţe skutečná víra je dar. Ty sama

se nemůţeš rozhodnout, ţe budeš věřit. Buď ti to bůh určí, nebo ti to

neurčí. Kdyţ jsem byl celé týdny zavřený v té dodávce, neprosil jsem

Kršnu o pomoc. Prosil jsem ho jenom, aby mi dal víru. A vtom jsem

poznal, jak to je. Pochopil jsem, ţe uţ v sobě dávno víru mám.“

108

„Tomu nerozumím,“ říkám.

Jakša na mě znovu hledí. Zvedá ruku a dotýká se mé tváře, kde

zůstala smutná vráska po krvavé slze. Tenhle tvor, který proţil tak

nevýslovná muka, se usmívá, kdyţ cítí mou krev. Jak se vůbec můţe

usmívat? Nechápu to. Vychází z něj ţár, z nitra toho torza, a já

vidím, ţe je jako moře, které tak hluboce miluje, ţe v duchu splývá s

vlnami, které se přes něj přelévají. Je to pravda, měníme se v to, co

milujeme, nebo nenávidíme. Chtěla bych Jakšu dál nenávidět, abych

si mohla uzobnout alespoň kousek jeho duševní pohody. Po tom

všem, co jsem ztratila, se k němu nedokáţu přiblíţit, projevit mu

trochu lásky.

A lţu i sama sobě. Miluju ho stejně, jako miluju Kršnu. Je to

pořád můj démon, můj milenec, moje modla. Skláním se k němu a

nechávám ho, aby mě pohladil po temeni hlavy. Jeho dotek mě

nezabíjí, ale uklidňuje.

„Musím ti říct,“ praví, „ţe jsem věděl, ţe pro mě přijdeš. Věděl

jsem, ţe mě z té hrůzy osvobodíš. Kdyţ do mě Eddie zaráţel jehlice

a pak si přede mnou vpouštěl do ţil moji krev a smál se a říkal, ţe

teď mu leţí svět u nohou, stejným způsobem jsem věděl, ţe aţ mě

najdeš a poslechneš si Kršnův příběh, půjdeš a zničíš ho. Zachráníš

lidstvo a splníš můj slib za mě. Jámám víru, Síto. Bůh mi ji seslal.

Prosím tě, věř i ty, tak jako já věřím tobě.“

Jsem samé slzy. Já, bezcitná vampýra. Vzlykám před Jakšou jako

malá holčička, která se ztratila. Byla jsem mladá, kdyţ jsem ho znala

před dávnými věky, a pořád ještě jsem nedospěla. Moţná to tak chtěl

Kršna. Vím, ţe Jakšu definitivně ztrácím, ţe mě za chvíli poprosí,

abych ho zabila. To pomyšlení mě drtí.

„Pořád nevím, co ten příběh znamená,“ šeptám. „Řekneš mi to?“

„Ne. Já taky nevím, co znamená.“

Zvedám hlavu. „Takţe jsme prokleti!“

Bere něţně do dlaně pramen mých dlouhých vlasů. „Tohle o nás v

minulosti říkalo hodně lidí. Měli by si na ta slova vzpomenout zítra,

protoţe ty je dneska v noci zachráníš. Najdi ho, Síto, očaruj ho. Byl

jsem stejně mocný jako on, kdyţ jsem si pro tebe přišel té noci a

proměnil tě v to, co jsi dneska. Nepřišel jsem z vlastní vůle. Musel

jsem. Očarovala jsi mě – ano, uţ tenkrát – a já byl od hlavy k patě

109

zrovna takové odporné monstrum, jako je dneska Eddie.“

Tisknu mu ruku. „Ale tebe jsem nikdy nechtěla doopravdy zničit.“

Vím, co mi chce říct a rychle vrtím hlavou. „Ne, prosím tě, neříkej

to.“

„Musí to být. Musíš to udělat. Budeš potřebovat sílu mé krve. To

je to poslední, co ti můţu dát.“

Přikládám si Jakšovu ruku na rozechvělé rty a dávám přitom

pozor, abych měla jeho prsty v bezpečné vzdálenosti od svých zubů.

Nechci se do nich zakousnout, nechci mu uţ ubliţovat. Boţe, jak

mám udělat, co po mně chce? Jak mu mám vypít krev do poslední

kapky?

„Ne,“ říkám.

Opět stáčí zrak na moře. „Ano, Síto. Není jiné cesty. A já po ní

musím jít. Vím to.“ Zavírá oči. „Vzpomínám na něj, vidím ho před

sebou tak ţivě, jako bych s ním mluvil včera. Jako bych s ním mluvil

teď.“ Přikyvuje sám sobě. „Není to zas tak špatné umírání.“

Napadají mě stejné myšlenky a přitom já, na rozdíl od Jakšy,

neumírám. Poslední přání mu samozřejmě nemůţu odmítnout.

Strašně trpí a prodluţovat jeho utrpení by bylo příliš kruté. Skláním

hlavu a otvírám mu ţíly. Přikládám rty na tělo, které přivedlo mé

vlastní tělo aţ k tomuhle tajemnému okamţiku, který se stal

smutným paradoxem síly a slabosti zoufalců ztracených v čase a

prostoru, kde září hvězdy, které nás, maličké, oblaţují svým světlem

jako dobrodiní seslané všemocným Pánem, nebo jako prokletí světa

naplněného apatií. Vůně Jakšovy krve oblaţuje moji duši a já piju a

cítím, jak se ve mně zaţíhá jiskřička naděje, jiskřička víry. Kdyţ

Jakša vydechuje naposled, šeptám mu do ucha, ţe nevydechnu,

dokud náš společný nepřítel nebude mrtvý.

Dávám ten slib Jakšovi a zároveň s ním i Kršnovi.

110

XIII.

Zastavuju před domem paní Fenderové. Čas: dvacet tři třicet. Deset

dní do vánoc. Ulice jsou ověšené levnými vánočními ţárovičkami.

Sedím v hlídkovém voze, který jsem sebrala Billovi a Garymu, a

projíţdím svými smysly okolí. Můj sluch – spojenec nejvěrnější. Na

vzdálenost čtyř set metrů svýma citlivýma ušima zachytím pohyb

ţíţaly v půdě. Eddieho matka je ještě vzhůru, sedí v houpacím

křesle, na klíně oblíbený časopis, a dívá se na televizi. Je v domě

sama a já bezpečně vím, ţe Eddie není ani nikde nablízku.

Přemýšlím. Chápu, ţe klidně nechal zmrzlinářskou dodávku v

uzavřené policejní zóně poblíţ vyhořelého skladiště – pod svícnem je

vţdycky největší tma. Nejde mi však do hlavy, jak mohl nechat bez

dozoru svou matku. Jistě uţ ví, ţe jsem ji navštívila a vytáhla z ní,

kde najdu skladiště, a při jeho chytrosti mu můţe dojít, ţe bych se

mohla vrátit a vzít ji jako rukojmí. Musím si dát obrovský pozor,

abych se zase nedala vlákat do léčky.

Občerstvena Jakšovou krví mám zase stoprocentní sílu, moţná

stodvacetiprocentní, ale to neznamená, ţe stačím na Eddieho, který si

jeho krev několik týdnů vpouštěl přímo do ţil. Nejhorší je, ţe nejsem

v dobré duševní pohodě. Kdyţ Jakša vydechl naposled, zatíţila jsem

plátěný pytel s jeho ostatky kameny a odtáhla na hloubku, kde jsem

ho potopila. Klesl bezpečně ke dnu, nikdo ho uţ nikdy nenajde. Ale

zanechal mi po sobě hlavolam, s kterým si nevím rady. Je to příběh,

který mi vyprávěl, příběh starý pět tisíc let. Z čeho však Jakša

usoudil, ţe mu ho Kršna svěřil jenom proto, aby ho pověděl mně, aţ

mi bude nejhůř? Kdybych se zbláznila – a moţná k tomu brzy dojde

– nevím, jak bych mohla Eddieho zlikvidovat tím, ţe mu zatančím.

111

Pro mě je slovo víra stejně abstraktní jako slovo bůh. Ţe se všechno

v dobré obrátí, tomu věřím asi tak bezmezné, jako ţe mi Santa Claus

nadělí pod stromeček láhev značkové krve.

Co mám dělat? Nic kloudného mě ale nenapadá, aţ na jednu věc,

o které jsem uţ mluvila: Zajmout paní Fenderovou a donutit

Eddieho, aby se odhalil, a hned potom mu vystřelit mozek z hlavy.

Na klíně mám revolver horlivého policisty Garyho. Nebo ţe by patřil

Billovi? Na tom nezáleţí. Byl v autě a má v bubínku šest nábojů.

Zastrkuju si ho pod mikinou do dţín, vylézám z vozu a kráčím k

domu.

Nezvoním. Co by to mělo za smysl? Ta ţenská by mě dovnitř

stejně nepustila. Beru za dveřní knoflík, vytrhávám zámek a jsem u

ní dřív, neţ stačí hmátnout po dálkovém ovladači. Dnešní Američané

mají dálkové ovládače za kouzelné škatulky nebo co, které stačí

namířit a stisknout a všechno je rázem jinak – tak, jak to má být.

Vrásčitý obličej se křiví strachem a odporem. Mozek uţ má čistý.

Jsem ráda, opravdu. Popadám ji za krk a naráţím na zeď. Ovívám

ledovým upířím dechem její zlostnou tvář. Neţ jsem Jakšu odtáhla

do moře, svlékla jsem se do naha, a kdyţ jsem se potom znovu

oblékala, byla jsem celá morka. Svazuju bábu provazem a zalévám

podlahu vodou z dţín, které mi koupil Joel. Paní Fenderová na mě

upírá své úchylné oči a najednou se jí mění výraz. Utaţený provaz ji

bolí, ale zároveň silně vzrušuje. Boţe, pane doktore Šmuclere, to je

rodina!

„Kde máš syna?“ ptám se.

Kašle. „Co tady děláte?“

„Hodný chlapeček. Já ti dám hodný chlapeček! Tvůj syn je pěkný

hajzl.“ Trochu ji přiškrcuju. „Víš, kde je?“

Cuká hlavou, mírně modrá. „Nevím.“ Mluví pravdu.

„Byl tu dneska v noci?“

„Ne.“

Další pravdivá odpověď. Zvláštní. Zkouším se usmát. „Copak

Eddie dělal, kdyţ byl malý? Strkal ţábám do zadku brčko, nafukoval

je a díval se, jak praskají? Poléval kočky benzínem a zapaloval je?

Kupovala jsi mu benzín? Nosila jsi mu ty kočky? Mluv, zajímalo by

mě, co je to za matku, která vychová takového zmetka!“

112

Ţenská konečně překonává počáteční děs a šklebí se na mě. Její

ústa vypadají jako prasklina v močále a stejně odporně páchnou.

„Eddík je hodný chlapeček. Chová se hezky k holčičkám, jako jsi

ty.“

„Tvůj chlapeček v ţivotě holčičku, jako jsem já, nepotkal.“

Skládám paní Fenderovou pozadu do houpacího křesla. „Tady budeš

sedět a ani necekneš.“ Stavím si proti ní ţidli a taky usedám.

„Počkáme si na Eddieho.“

„Co mu chceš udělat?“

Vytahuju revolver. „Zastřelím ho.“

Ţenská valí bulvy. Je mi jasné, ţe dobře ví, koho má před sebou a

ţe zná i moji neobyčejnou sílu. Chlapeček uţ ji informoval, co je ve

městě nového. Má obrovský strach, ale zároveň z ní čiší i značná

dávka arogance. Pokyvuje hlavou jakoby pro sebe, v artritické šíji jí

praská jako v boudě prolezlé červotočem.

„Můj syn je chytřejší neţ ty. Ne ty jeho, ale on zastřelí tebe.“

Vypínám ovladačem televizi a přehazuju si nohu přes nohu.

„Kdyby byl chytrý, tak by musel utéct z domova, sotva se naučil

chodit.“

Moje řeč se jí nelíbí. „Toho budeš litovat.“

Uţ mě to přestává bavit. „Tak jo.“

Asi za hodinu zvoní telefon. Nemá smysl nutit paní Fenderovou,

aby zvedla sluchátko a předstírala, ţe tu nejsem. Potřebuju, aby

Eddie co nejrychleji přiklusal domů. A Eddie by na takový laciný

trik stejně neskočil. Zvedám sluchátko sama.

„Haló?“ říkám.

„Síta?“

Je to Joel a je v pěkném maléru. Okamţitě je mi jasné, ţe kdyţ

jsem odešla z motelu, jel za paní Fenderovou a padl Eddiemu přímo

do náruče. V době, kdy jsem hledala Jakšu, byl Eddie doma a zřejmě

se tu někde ukrýval přesvědčený, ţe se při nejbliţší příleţitosti

objevím. Kdyţ se však místo mě objevil muţ, který mě vytáhl z

plamenů, napadlo ho, ţe mi můţe zkomplikovat ţivot, kdyţ ho zajme

a počká, aţ co podniknu. Napadá mě, ţe Joelova šance na přeţití

dnešní noci je asi tak jedna ku stu. „Je tam,“ říkám.

Joel je vystrašený, ale pořád mu to myslí. „Ano.“

113

„Stalo se, před čím jsem tě varovala, ale ty si nedáš říct. Dej mi ho

k telefonu.“

„Jsem nahraditelný,“ říká Joel. „Víš, co tím myslím?“

„Kaţdý je nahraditelný,“ odpovídám.

Za okamţik mám Eddieho na drátě. Má úlisný tón. Překypuje

sebejistotou.

„Zdravíčko, Síto. Jak se daří mamince?“

„Výborně. Je pyšná na svého synáčka.“

„Ublíţila jsi jí?“

„Zrovna o tom přemýšlím. Ublíţil jsi Joelovi?“

„Jenom jsem mu zpřeráţel pracky, to je všechno. Taky to s ním

táhneš? Ten před ním ti moc dlouho nevydrţel.“

Mám co dělat, abych se ovládla. „Pánbu dal, pánbu vzal. Aţ budeš

starý jako já, taky si pak vezmeš, co se naskytne.“

Eddie se chichotá. „To zatím naštěstí nemusím. Teď jde o to, ţe

na mě nemáš, chudinko.“

Musím ho vyprovokovat, musím ho donutit, aby udělal chybu.

„Chceš si to rozdat, Eddíku? To je to, o co ti jde? Myslíš si, ţe jsi tak

k zulíbání, ţe se uţ nemůţu dočkat, aţ ti vlezu do postele? Hele,

mluvila jsem s tvým bývalým zaměstnavatelem, takţe vím, co děláš

ve volném čase. Předpokládám, ţe jsi při svém noblesním vychování

pořád ještě panic.“

Moje řeč ho popuzuje. To je ono, říkám si, musím zjistit, kde má

citlivé místečko, neţ se znovu utkáme. Eddie je inteligentní, ale dají

se u něj předpokládat psychické zábrany ve styku s lidmi. To ovšem

neznamená, ţe by byl zrovna psychotik. Mnozí psychotici, které

jsem znala, se ve společnosti chovali zcela přirozeně – kdyţ zrovna

nevraţdili. Eddie je smutnější případ. Přehlíţený spoluţáky se u

oběda styděl za své beďary a fantazíroval o znásilnění, jen u školy

zahlédl pěkné dívčí nohy. Cítím z jeho tónu podráţděnost a zlobu.

„Dost keců,“ povídá. „Za třicet minut budeš na přístavní hrázi v

Santa Monice. Kdyţ tam do té doby nebudeš, začnu zabíjet tvého

miláčka. Budu to dělat pomalu pro případ, ţe bys cestou píchla a

opozdila se. Moţná, ţe ho ještě poznáš, kdyţ se neopozdíš o víc neţ

dvacet minut. Matka samozřejmě zůstane doma a bude v absolutním

pořádku.“ Odmlčuje se, aby svá slova podtrhl. „Jsou ti moje

114

instrukce jasné?“

Mlaskám. „Pomalu, chlapečku. Nebudu skákat, jak si pískneš. Já

se tě nebojím. Nebojím se totiţ ničeho na světě. Chceš se mnou

mluvit? Tak do třiceti minut budeš tady. Kdyţ ne, pověsím hlavu tvé

matky venku na dveře místo jmelí. Dveře obarvené na červeno – je to

přece barva vánoc.“ Odmlčuju se. „Jsou ti moje instrukce jasné, ty

ksichte?“

Je rozzuřený. „Blafuješ!“

„Eddie, pořád mě ještě neznáš.“

Zavěšuju. Přijde, tím jsem si jistá. Přemýšlím, co udělám s

Joelem. Ne, nehnu pro něj prstem. Nebudu kvůli cizímu člověku

riskovat chybu. Skoro by bylo nejlepší, kdyby Eddie Joela zabil,

abych ho nemusela zabít já.

115

XIV.

Před tisíci lety jsem na Skotské vysočině zaţila podobnou situaci.

Měla jsem tehdy královského milence, Harolda, pána z Welsonu. Ţili

jsme na malém hradě při severozápadním pobřeţí Skotska, kde od

rozbouřeného oceánu fičel vichr mrazivý jako tragická píseň

mořských panen. Uţ tenkrát jsem za zimních večerů snila o slunných

prázdninách na Havaji, ačkoli ještě Havajské ostrovy nebyly

objeveny. Harold se mi líbil. Ze všech smrtelníků, které jsem v

ţivotě potkala, se nejvíc podobal Cleonovi, mému starořeckému

příteli. Oba měli úţasný smysl pro humor a oba byli nenapravitelní

smilníci. Mám ráda muţe, kteří svádějí ţeny. Alespoň se chovají, jak

jim velí jejich přirozenost.

Harold ovšem nebyl lékař jako Cleo. Byl malíř. Maloval mě ve

všech pozicích a častokrát nahou. Jeden z jeho obrazů dneska visí v

paříţském Louvru a připisuje se autorovi, který nikdy neexistoval.

Jednou jsem se tam byla podívat a našla u obrazu studenta, který

obraz kopíroval. Stála jsem u něj dlouhé hodiny a on po mě házel

očima. Moje přítomnost ho zneklidňovala. Kdyţ jsem se podívala

líp, zdálo se mi, ţe je dokonce zděšený. Určitě mi chtěl něco říct, ale

ne vymáčkl ze sebe slovo. Na odchodu jsem se na něj usmála a

přikývla. Harold moji podobu vystihl skvěle.

Tou dobou ţil ve Skotsku arogantní povýšenec, jistý lord Tensley,

který vlastnil větší hrad neţ Harold a byl velice domýšlivý. Rozhlíţel

se ve svém okolí po paní svých tuţeb, a tak se stalo, ţe jeho zrak

spočinul na mě. Lord Tensley po mém těle zatouţil tak mocně, ţe se

rozhodl neustat, dokud mě panu Haroldovi neodloudí. Posílal mi

květiny, oře, povozy a šperky a podobné středověké laskominy.

116

Jenţe já jsem se lidské touze po moci a majetku vţdycky jenom

vysmívala. Lord Tensley byl také krutý, a i kdyţ já uţ jsem v ţivotě

prokousla pár hrdel – a rozbila pár lebek – sama jsem se nikdy

nepovaţovala za ţenu, která nalézá slast v utrpení druhých. Slyšela

jsem, ţe lord Tensley dal popravit svou první manţelku za to, ţe

nechtěla uškrtit prvorozenou holčičku, která měla drobnou tělesnou

vadu. Všechny další milostnice lorda Tensleyho měly takovou hrůzu

z kata, ţe jim ztuhly šíje.

Měla jsem s Haroldem zlaté časy. Abych udrţela svou pravou tvář

v tajnosti, vycházela jsem lovit do kraje, coţ ovšem neznamená, ţe

jsem pobíhala po Skotské vysočině a zakusovala se do kaţdého

MacFarlana a Scottieho, který mi v noci přišel do cesty. Nebavilo mě

dohadovat se s lidmi, a tak jsem se nikdy nerozpakovala pouţít síly

svých očí a svého hlasu, kdyţ jsem chtěla prosadit svou. Brzy se o

mě začalo říkat, ţe jsem čarodějnice. Haroldovi to nevadilo, stejně

jako to předtím nevadilo Cleonovi. Na svou dobu měli oba velice

pokrokové názory. Ale Harold, na rozdíl od Cleona, věděl, ţe jsem

vampýra a ţe piju lidskou krev. Dokonce ho těšilo, ţe má takovou

druţku. Kdyţ mě maloval, mívala jsem často na tváři krev. Občas mě

ţádal, abych ho taky proměnila v upíra, aby nezestárl a nezemřel, ale

věděl o slibu, který jsem dala Kršnovi, a tak mě k tomu nenutil.

Jednou Harold namaloval Kršnu podle mého popisu a tohle dílo jsem

měla ze všech svých pokladů nejradši. Přišlo nazmar za druhé

světové války, kdyţ Němci bombardovali Anglii.

Kdyţ jsem lorda Tensleyho odmítla, šla uţ o mě pověst, ţe jsem

čarodějnice. Tu ten zboţný muţ pocítil povinnost dát mě zavřít a

upálit, coţ byla věc, která přišla do módy aţ o několik století později,

v dobách Inkvizice. Lord Tensley byl v určitém smyslu muţem

budoucnosti. Poslal pro mě četu ozbrojenců, a protoţe Haroldova

bezpečnostní sluţba sestávala pouze z posluhovaček, poráţečů

dobytka a náhončích, vyšla jsem těm statečným muţům v ústrety

osobně, aby se nemuseli trmácet aţ k našemu hradu, a poslala jsem

jejich hlavy lordu Tensleymu s připojeným pozdravem: Odpověď

stále zní ne. Myslím, ţe ho to zarmoutilo, alespoň na čas. Lord

Tensley byl však houţevnatější, neţ jsem předpokládala. O týden

později unesl Harolda a poslal mi vzkaz, ţe kdyţ se nedostavím k

117

němu na hrad, pošle mi Haroldovu hlavu. Napadnout silně opevněný

hrad lorda Tensleyho se dokonce ani pekelné bestii mého raţení

nezdálo být moudré a kromě toho jsem se obávala, ţe podobné

nevlídné gesto z mé strany by mohlo doručení Haroldovy hlavy

uspíšit, a tak jsem lordovi poslala další pozdrav: Odpověď zní ano,

ale musíte si pro mě sám přijít. Vezměte Harolda s sebou.

Lord přitáhl s Haroldem a dvanácti nejlepšími rytíři. Kdyţ jsem

uslyšela, ţe se blíţí, poslala jsem své lidi pryč. Nikdo z nich nevládl

mečem a já nechtěla, aby se jim něco stalo. Vystoupila jsem té

temné, mrazivé noci na cimbuří, v rukou luk a šípy, a čekala, aţ to

protičarodějnické komando dorazí na svých ořích. V záři

plápolajících pochodní se horečné výpary z muţů a koní tetelily

vzduchem jako dech dvanáctihlavé saně. Lord Tensley vezl Harolda

před sebou na sedle a na hrdle mu drţel ostří tesáku. Volal na mě,

abych se vzdala, jinak prý mého pána zabije před mýma očima.

Nejzajímavější na lordu Tensleym bylo, ţe mě ani v nejmenším

nepodceňoval. Kdyţ někomu pošlete deset hlav jeho věrných,

nepochybně zpozorní. Z toho, jak si udrţoval rozumnou vzdálenost,

jak drţel Harolda před sebou a jak se dokonce bránil pohlédnout

mým směrem, jsem pochopila, ţe je upřímně přesvědčen, ţe jsem

čarodějnice.

Nastal problém. V minulosti, před zavedením moderních zbraní,

mě v nebezpečných situacích obvykle ochránila rychlost a síla. Kdyţ

na mě vypustili šíp nebo oštěp – stačilo uhnout, nebo ho zachytit v

letu. Neexistovalo, aby mě někdo přemohl v souboji na meče,

dokonce i kdyţ jsem ţádný meč neměla. Teprve aţ s rozvojem

palných zbraní jsem si musela začít dávat větší pozor, spoléhat se víc

na svou hlavu neţ na ruce a nohy.

Dlouho jsem si pohrávala se šípem v ruce, čekala jsem na vhodný

okamţik, abych ho do lorda Tensleyho zapustila co nejpřesněji.

Musela jsem ho zabít, aniţ bych ublíţila Haroldovi. Problém byl v

tom, ţe jsem neměla ţádnou moţnost zabránit ostatním muţům, aby

mého miláčka potom nerozsekali na kusy.

„Vzdám se,“ zvolala jsem. „Ale nejdřív ho musíte pustit.“

Lord Tensley se zasmál. Byl to hezký muţ, ale mně jeho obličej

něčím připomínal lišku, která sní o tom, ţe se stane vlkem. Tím mám

118

na mysli, ţe byl lstivý a zároveň nadutý a nikdy nedělal povyk, kdyţ

mu z čumáku ukáplo něco krve, pokud se tak stalo při pojídání

zvěřiny. Harold byl oproti tomu ošklivý chlap, jak jenom chlap můţe

být, ale hlavně ţe měl srdce a ostatní důleţité věci na pravém místě.

Nos si přerazil celkem třikrát, pokaţdé v opilosti, a smutné na tom

bylo, ţe s kaţdou zlomenou chrupavkou nabyl na ještě větší

ohyzdnosti. Ale byla s ním legrace a miloval se se mnou kaţdou noc,

tak jaképak další fraky? Věděla jsem, ţe ho musím zachránit, i kdyby

mě to mělo stát ţivot. Ničeho na světě jsem se nikdy tolik neštítila

jako zbabělců.

„Nejdřív se vzdej,“ volal lord Tensley. „Pak ho pustíme.“

„Jsem sama,“ odpověděla jsem. „Křehká ţena. Ať si pro mě

přijdou vaši rytíři.“

„Nebudeme se s tebou dohadovat, čarodějnice,“ pravil lord

Tensley a zabodl Haroldovi tesák do pravého ramene. Bylo to v té

době – bez moderní chirurgické techniky a antibiotik – ošklivé

zranění. Dokonce i v tom mrazivém povětří jsem cítila, jaké ohromné

mnoţství krve Haroldovi uniká z těla. Můj pokus o vyjednávání byl

omyl. Musela jsem rychle něco udělat.

„Jdu dolů,“ řekla jsem a odloţila luk i šíp.

Schovaná za hradní branou jsem sledovala, jak se ta banda lotrů

blíţí. Měla jsem za nedalekým kopcem přichystaného osedlaného oře

s proviantem. Kdyby se k němu Harold dostal, mohl by se tryskem

přemístit do nepříliš vzdálené jeskyně, o které jsme věděli jenom my

dva. Ukryl by se tam a počkal, aţ jeho geniální druţka sprovodí

nepřátelský šik ze světa. Harold mi bezmezně důvěřoval. Dokonce i

spoutaný a krvácející se na mě usmíval, jako by mi chtěl říct, pošli je

do pekla. V tomhle ohledu jsem měla jasno. Haroldův ţivot byl v

mých rukou. Celou tu dobu, co jsem se ukrývala za branou, jsem se

snaţila zachytit lorda Tenseyho očima, avšak on před mým

pohledem ustavičně uhýbal.

„Pusťte ho!“ zvolala jsem mocně modulovaným hlasem s

vědomím, ţe kdyţ se mi podaří zachytit pohledem lordovy oči, bude

účinek desateronásobný.

„Okamţitě vylez, čarodějnice, nebo ho bodnu i druhého ramene,“

křičel lord Tensley. „A pak tvůj bezboţný smilník uţ nikdy

119

nenamaluje ţádný další hříšný obraz tvého hnusného těla.“

Harold byl levák. Musela jsem se drţet, abych neodpověděla, ţe

kdyţ budu upálena, Harold mě tak jako tak nebude moci víckrát

namalovat. A co se týče mého hnusného těla – nepřišlo mu špinavé

ani smrduté, dokud jsem mu nevzkázala, aby si trhnul nohou. Tohle

je, mimochodem, další rčení, které jsem vymyslela já. Sarkasmů není

nikdy dost. Vyšla jsem před bránu a zůstala stát.

„Splňte slovo a pusťte ho,“ řekla jsem.

Lord Tensley učinil, jak jsem ţádala, ale byl to uskok.

Věděla jsem, ţe jakmile mě spoutá a zaváţe mi pusu, znovu

vyrazí za Haroldem a buď ho zabije, nebo znovu zajme, a uvězní ho

se mnou jako kacíře. Lord Tensley ovšem neměl nejmenší ponětí o

věrném komoňovi, kterého jsem měla přichystaného za kopcem.

Zatímco Harolda rozvazovali a sundávali ze sedla, zařezávala jsem se

do něj očima. Mezi mnou a Haroldem bylo silné telepatické pouto –

další vzácný prvek v našem milostném vztahu. I s bolestivou ranou v

rameni dokázal přijímat mé podněty. Na pomoc mu ovšem také

přispěchal zdravý rozum. Pochopil, ţe ho ţádám, aby se přesunul do

jeskyně. Lehce přikývl, načeţ se otočil a zmizel ve tmě. Bohuţel,

zanechával za sebou krvavou stopu, po které ho mohli zase krásně

vyčmuchat.

Kdyţ byl pryč, soustředila jsem se na lordova syna, který po mě

vţdycky mlsně pokukoval. Tomu klukovi nebylo ještě ani šestnáct,

ale byl uţ silný jako hovado. Měl takový ten optimisticky

připitomělý výraz, z kterého se dalo usoudit, ţe pokud se jeho karma

nezmění, mohl by v některém svém příštím ţivotě bojovat na postu

útočníka profesionálního fotbalového týmu a vydělávat dva milióny

dolarů ročně. Samozřejmě, ţe v té době ještě fotbal neexistoval a

dolary taky ne. Jsou lidé a věci, na které mám čich. Jak ráda bych mu

uspíšila cestu k jeho slavné sudbě, leč věděla jsem, ţe ţádná

inteligentní nabídka na jeho primitivní mozek nezapůsobí. Posunula

jsem se o krok a zabořila mu pohled do hlavy.

Pak jsem pronesla klidným hlasem: „Tvůj otec je černokněţník.

Zabij ho, dokud můţeš.“

Kluk se otočil a zasunul svému otci do břicha meč. V lordově

obličeji se zaskvěl nekonečný údiv. Ani se sta čil podívat na mě a

120

spadl z koně. Já jsem se samozřejmě usmála.

„Vím, ţe máte ve své komnatě jeden z obrazů, které Harold

namaloval,“ řekla jsem. „Vypadám trochu moc hezky na čarodějnici,

nemyslíte?“

Snad chtěl taky něco říct, ale místo toho mu z huby vytekla

struţka krve. Padaje na obličej byl lord Tensley mrtev dřív, neţ se

dotkl země. Polovina rytířů včetně syna-fotbalisty vyrazila na úprk,

druhá polovina se postavila k boji. Skoncovala jsem to s nimi rychle

a nemilosrdně a hlavně proto, ţe jsem pospíchala za Haroldem.

Přišla jsem však pozdě. Našla jsem ho na zádech pod nohama

komoně, kterého jsem pro něj přichystala. Rána do ramene mu

přeťala tepnu a Harold vykrvácel. Můj Harold – ještě dlouho mi

chyběl. Odjela jsem a uţ nikdy jsem se do Skotska nevrátila.

Jaké poučení z toho příběhu vyplývá? Zoufale prosté. Nikdy se

nesnaţte o dohodu se špatnými lidmi. Jsou nevypočitatelní. Teď

čekám na Eddieho, mám ve své moci jeho matku a vím, ţe se blíţí

něco strašného.

A pořád ještě nevím, co měla znamenat ta story, kterou Kršna

vyprávěl Jakšovi.

121

XV.

Slyším, ţe se Eddie blíţí. Cítím jeho pach na vzdálenost čtyř bloků.

Vůbec se nesnaţí krýt, zaskočit mě. Jsem přesvědčená, ţe se bojí o

matčin ţivot skoro jako o svůj vlastní. Brzdí v plné rychlosti.

Zastavuje přesně před barákem. Po venkovních schodech se hrnou

dva páry nohou. Ten hodný, dobře vychovaný chlapeček dokonce

klepe na dveře. Stojím vzadu v obýváku s revolverem na matčině

hlavě.

„Dále,“ volám.

Dveře se otvírají.

Přeraţené ruce visí Joelovi bezmocně podle těla. Joel i přes silnou

bolest zachovává klid, a to se mi na něm líbí. Má víc pěkných

vlastností – je to zajímavý chlap. Znovu si musím opakovat, ţe pro

ţivot jednoho člověka nemůţu riskovat osud celého lidstva. Eddie ho

před sebou strká do obýváku a on se pokouší o pobledlý úsměv – ţe

by omluva? Ale boţe, Joel se mi přece nemusí omlouvat, i kdyţ

provedl přesně to, od čeho jsem ho zrazovala. Odvaha tváří v tvář

smrti patří k nejvzácnějším lidským kvalitám.

Eddie si pořídil novou bouchačku, pistoli desítku – standardní

výzbroj FBI. Drţí ji Joelovi u spánku. Teprve teď si všímám, jak má

znetvořenou pleť. Zřejmě se v mládí pokusil řešit svůj problém s

akné ţiletkou. Experiment dopadl špatně. Ovšem mnohem horší je to

s jeho očima. Zelené panenky vypadají jako levné smaragdy

opláchnuté kyselinou sírovou a osušené ve vzdušném víru po

výbuchu atomové pumy. Bělmo je víc rudé neţ bílé, nemá oči jenom

podlité krví, ale doslova rozdrásané. Buď je to alergie na místní

průmyslový spad, nebo následek toho, ţe jsem ho den předtím

122

vytáhla na sluníčko. Je vidět, ţe má ohromnou radost, ţe mě vidí a

hlavně, ţe vidí svou matku. Častuje nás roztomilým úsměvem.

Matka se neusmívá, kdyţ jí zatínám nehty do krku, ale jistě je

upřímně ráda, ţe má zase jednou svého hodného chlapečka doma.

„Ahoj, maminko,“ pronáší Eddie. „Ahoj, Síto.“ Nohou za sebou

zavírá dveře.

„Vidím, ţe jsi to stihl v rekordním čase,“ říkám. „Ale já bych

počkala. Docela hezky jsme si s tvou matičkou povídaly. Hlavně o

tom, jaké to bylo, kdyţ byl Edward Fender mladý a klubala se z něj

pěkná kreatura.“

Eddie se tváří nevlídně. „Jsi svině, je ti to jasné? Já se snaţím o

přátelský tón a ty mě uráţíš.“

„Nevypadá moc přátelsky, kdyţ mě chceš zabít a taky mého

miláčka.“

„Ty jsi začala zabíjet první!“

„Ale jenom proto, ţe jsem byla rychlejší neţ tví kamarádíčkové.

Přestaneme ţvanit, ano, Eddie? Nejsme tu od toho, abychom se

dohadovali, co kdo udělal první.“

„A proč jsme tady?“ ptá se Eddie. „Abychom se zase porvali? V

poslední době ti to moc nejde.“

„Moţná. Zlikvidovala jsem ti celou bandu.“

Eddie se chichotá. „Myslíš?“

Usmívám se. „Nemyslím. Vím to. Poznám, kdyţ mi někdo lţe. To

je taky jedna ze schopností, o kterých nic nevíš. Zůstal jsi sám, oba

to dobře víme.“

„A co má být? Můţu si udělat další kamarády, kdyţ bude

potřeba.“

„Proč to děláš? Co tě k tomu ţene? To chceš mít pořád kolem

sebe někoho, kdo tě poslouchá? A kdyţ jsme u toho, o co ti jde?

Vyhubit lidstvo a zaplavit Zemi samými upíry? Kdyby ses nad tím

pořádně zamyslel, došlo by ti, jaký je to nesmysl. Kaţdý nemůţe být

lovcem. Koho byste potom lovili?“

Eddieho to vyvádí z míry. Je inteligentní, ale není moudrý. Má

jasný cíl, ale nedovede si představit následky. Přemýšlí dopředu

akorát tak od pátku do pátku. Vlny nadšení ho zachvacují a zase

opouštějí jako dětská horečka. Logické uvaţování není jeho

123

nejsilnější parketa.

„Hele, tyhle kecy si nech pro svojí stoletou babičku,“ říká. „Mě to

baví a nic jiného mě nezajímá.“

Pomlaskávám. „No, alespoň jsme si ujasnili, o co ti jde.“

Začíná ztrácet trpělivost. Přitahuje si Joela blíţ a zatíná mu do

krku ostrý nehet, jen taktak, ţe mu nepropichuje kůţi. „Rozvaţ moji

matku!“ přikazuje.

Snaţí se mě zlomit upřeným pohledem. Má v něm sílu, ale chybí

mu schopnost manipulace.

Říká: „Přece bys nezabila nevinnou ţenu?“

„Není nevinná,“ odpovídám. „Porodila tebe.“

Eddie v odpověď napichuje Joelovi krk. Ten zmrzlinář dokáţe

perfektně nahmátnout kaţdou ţílu. Joel okamţitě silně krvácí. Cuká

sebou, ale nepokouší se Eddiemu vytrhnout, dobře ví, ţe by mu to

moc nepomohlo. Zatím mi nahrává, nejspíš si myslí, ţe mám v

rukávu eso, které jsem ještě nevytáhla. A já mám akorát Kršnovu

absurdní story. Ţivot z Joela vyprchává, barví mu bílou košili na

rudo. Vidím na něm, ţe chce něco říct. I kdyţ se nebojí smrti, chytá

se jako tonoucí posledního stébla.

Říká: „Síto, já vím, ţe ţivý odsud nevyjdu. Ty to víš taky. Napal

to do něj, ať to máme za sebou.“

Zní to rozumně. Schovaná za Eddieho matkou můţu klidně začít

střílet. Horší je to s Joelem. Není jako Ray, aby se během chviličky

uzdravil.

Zabila bych ho a nejsem si jistá, jestli bych s ním zabila i Eddieho.

Můj věčný problém. Vyhrát boj, ale tak, abych zároveň nezničila to,

za co bojuju. Okamţik čekám a pak zajíţdím nehtem hluboko do

krku paní Fenderové. Z úst jí vychází příšerný skřek. Na prstech se

mi začíná lesknout krev. Která pumpa dopumpuje první? To nikdo

neví. Ţenská se mi pod rukama viditelně třese a Eddiemu tuhnou

rysy.

„O co ti jde?“ vydechuje.

„Abys pustil Joela,“ odpovídám. „A já pustím tvou matku. Tím si

budeme kvit a můţeme se rozejít.“

„Mě nedoběhneš,“ povídá Eddie.

Trpce se usmívám. „Myslíš?“

124

„Neexistuje ţádné myslím nemyslím a ty to dobře víš. Ty moji

matku nepustíš. Nejsi tu jen tak pro nic za nic. Jde ti o to, abys mě

zabila.“

„Tak jo,“ říkám.

„Střílej,“ prosí mě Joel. Krev mu odkapává z košile na kalhoty.

Má proříznutou krční ţílu. Odhaduju, ţe mu zbývají tři minuty

ţivota. A do dvou minut ztratí vědomí. Síly ho začínají opouštět.

Hroutí se Eddiemu na prsa. Eddie má co dělat, aby ho udrţel. Joel se

sice snaţí zachovat klid, ale přitom je bílý jako stěna. Člověk těţko

můţe zachovat klid, kdyţ má kaţdým okamţikem vykrvácet. A

nejhorší je, ţe si Joel s přeraţenýma rukama ani nemůţe ucpat ránu a

krvácení zpomalit. Paní Fenderová přirozeně zvedá ruce ke krku,

zatíná mi své ostré pařáty do kůţe, ale není jí to nic platné. Zemřou

oba najednou – pokud něco rychle neudělám. Nebo Eddie.

Vůbec nic mě nenapadá.

„Pusť ho!“ říkám znovu.

„Ne,“ říká Eddie. „Rozvaţ matku!“

Nevím, co říct. Začínám propadat panice. Nedokáţu nečinně

přihlíţet, jak Joel umírá – já, Síta dávnověku, metla Kršnova, která

uţ zmařila tisíce ţivotů! Moje nezměnitelná povaha se asi začíná

měnit. Uţ nejsem tím, čím jsem byla před dvěma dny. Moţná proto,

ţe jsem viděla umírat Raye a Jakšu. Najednou se nedokáţu vyrovnat

s představou, ţe bych měla mít na svědomí další lidský ţivot.

Pokoušejí se o mě mdloby a já vidím, ţe rudá uţ není rudá, ţe

přichází něco tmavšího neţ krev, něco jako temné slunce, které se

snáší k soumraku světa. Vím, ţe kdyţ tomuhle maniakovi podlehnu,

bude to konec lidstva, ale nějak mi ty moje počty přestávají vycházet.

Najednou cítím, ţe nedokáţu obětovat jednoho člověka pro záchranu

pěti miliard. A uţ vůbec ne, kdyţ se mi hroutí před očima. Krev

Joelovi odkapává ze záloţky kalhot na špinavou podlahu. I paní

Fenderové teče krev po otahaném nočním hábitu na zem. Jak se na to

Eddie můţe dívat? Copak nevidí, jak se vteřinová ručička blíţí k

nule? Matka mi v rukou naříká a mně jí dokonce začíná být líto.

Musím ještě něco zkusit.

Říkám: „Za minutu tvé matce nebude pomoci. Kdyţ okamţitě

uděláš, co po tobě chci, vyhojím jí ránu na krku a pustím ji.“

125

Eddie se ušklebuje. „Neumíš léčit. Umíš jenom zabíjet.“

Přitvrzuju hlas. „Umím obojí. Předvedu ti to. Ale nejdřív ho musíš

pustit. A já rozváţu tvou matku. Můţeme to udělat oba zároveň.“

Eddie vrtí hlavou. „Myslím, ţe lţeš.“

„Můţeš si myslet, co chceš. Ale tvoje matka umírá. To sám vidíš.“

Odmlčuju se. „Nebo to nevidíš?“

Eddiemu cuká v tváři, ale jeho svědomím to nepohne. „Ne,“ říká.

Joel se kácí ke straně. Eddie má co dělat, aby ho udrţel. Litr krve

mu natekl do košile, druhý litr je na podlaze. Oči dostávají barvu

zaţívací sody. Snaţí se mi říct, abych vydrţela, ale uţ nedokáţe

formulovat slova.

„Střílej,“ prosí.

Boţe, jak bych chtěla! Jednu kulku Joelovi do hlavy, abych ho

vysvobodila z utrpení, a všech dalších pět do Eddieho a do lepších

míst neţ v Coliseu. Věřím, ţe s paní Fenderovou ve své moci dokáţu

vypálit všech šest ran, aniţ bych sama dostala jediný zásah.

Uvědomuju si ovšem, ţe ručička osudu na váţkách se kaţdým

okamţikem se můţe přiklonit k jedné nebo druhé straně. Matka se mi

v rukou hroutí. Uţ jí nezbývá dostatek krve, aby se srdce udrţelo v

činnosti. Fakt je, ţe aţ na slzy se chovala statečně. Jak to, ţe mě její

slzy tak dojaly? Taková odporná jeţibaba! Kršna z ní asi nebude mít

radost, aţ se objeví na onom světě – pokud něco takového vůbec

existuje. Největší ironií je, ţe mě dojímá její ubohost. Co se to se

mnou děje? Co mám dělat?

„Joeli,“ říkám a bezmocným mávnutím ruky a zkroušeným

hlasem před Eddiem odhaluju svou bolest. „Tohle jsem nechtěla.“

„Já vím…“ Pokouší se o úsměv. „Varovala jsi mě.“

„Eddie,“ říkám.

Dělá mu dobře, kdyţ vidí mou slabost. „Prosím, Síto?“

„Jsi blázen!“

„A ty jsi svině!“

Vzdychám. „O co ti jde? Pravdu! To mi snad můţeš říct.“

Přemýšlí. „Přesně o to, na co myslíš.“

„Kristepane!“ vyhrkuju. „Zabijou tě. Tahle planeta je jenom

takhle veliká. Míst, kde se můţeš ukrývat, není nekonečně. Lidstvo

tě bude pronásledovat a nakonec tě dostane.“

126

Neplatí to na něj. „Neţ bude jasné, co se děje, moc lidí, kteří by

mě mohli pronásledovat, uţ na Zemi nezbyde.“

Joelova krev je jako řeka, jako příval, kterému se nemůţu ubránit,

ať se snaţím sebevíc. Kdysi jsem tuhle rudou řeku zboţňovala, ale to

jsem ještě věřila, ţe se vlévá do oceánu, do nesmírného moře

Kršnovy milosti. Kde jsi, Kršno, teď? Ty, můj bůh, který slíbil, ţe

mě bude ochraňovat, kdyţ budu poslušná tvých příkazů. Jsi mrtvý,

pohřbený v hlubinách času a prostoru jako my všichni.

Kršno, opakuju si v duchu. Kršno.

Ne, neobjevuje se přede mnou zjevení, aby mi vysvětlil, proč proč

jsem najednou paní Fenderovou pustila. Kapitulace nemá s vírou nic

společného. Zoufalství, které mě v té chvíli zachvacuje, likviduje

moji poslední šanci. Ţenská uţ stojí na prahu smrti, a přece se jí daří

dovrávorat k synovi. Obličej má zkřivený šklebem, který připomíná

rozšlápnutou hlavu dětské panenky. Věří, ţe milovaný synáček opět

zvítězil. Zanechává za sebou na dřevěné podlaze lepkavou rudou

stopu. Bezbranná, vydaná Eddiemu na pospas stojím a čekám na

kulku, která nepřichází. Samozřejmě, čas hraje pro něj a třeba si pro

mě chystá horší smrt. Čeká, aţ se k němu matka dobelhá.

„Broučku,“ pronáší paní Fenderová sladce, zvedá své bezkrevné

paţe a objímá ho. Eddie si přehazuje Joela do jedné ruky, aby ji taky

mohl sevřít.

„Slunce moje,“ šeptá Eddie.

A obtáčí volnou paţi matce kolem šíje. Pevně.

A škube jí hlavou na druhou stranu. Na doraz.

Skutečný démon! Paní Fenderové praská vaz.

Klesá mrtvá na podlahu, v obličeji jí zůstává vytřeštěný výraz.

Vidím, ţe Eddieho strach o matku byl jenom komedie. „Vţdycky

jsem ji poslouchal na slovo,“ vysvětluje Eddie.

Další okamţiky jsou zahalené mlhou. Dostávám příkaz odhodit

zbraň a dělám to. Joel se ocitá na gauči, odkud na nás upírá skleněné

oči. Pořád ještě ţije, pořád vnímá, co se děje, ale nemůţe nic dělat.

Avšak Eddie mi dovoluje zastavit Joelovi krvácení kapkou krve z

mého ukazováčku. Jakša měl pravdu. Ukazuje se, ţe to, o co

Eddiemu jde, je moje krev. Zvláštní shodou okolností má v kapse

jehlu a plastikovou hadičku – nevychází bez nich z domu. Pouţívá

127

při výrobě nových upírů moderní lékařské nástroje. Míří na mě

pistolí a nutí mě posadit se k jídelnímu stolu. Pak vytahuje

stahovadlo a nařizuje mi, abych si jím přiškrtila levou paţi. Mohla

bych leckomu poslouţit za příklad ochotné spolupráce. Pod jemnou

bílou pokoţkou se mi nadouvají ţíly. Koukám, ţe mám na předloktí

mateřské znaménko, o kterém nevím, přestoţe ho musím mít uţ pět

tisíc let.

Nemůţu uvěřit, ţe umírám.

Aniţ by ze mě spouštěl oči nebo zbraň, přináší Eddie z kuchyně

dvě sklenky a kostky ledu. Určitě si chce mojí krví připít na své

vítězství. Nebráním se, kdyţ mi zapichuje jehlu do největší ţíly.

Moje krev protéká plastikovou smyčkou do sklenky. Bude to Krvavá

Síta – s ledem. Sklenka se velmi pomalu naplňuje. Díváme se na

sebe přes jídelní stůl. Joel napůl v mrákotách leţí vlevo, asi tři metry

ode mě, a lapá po dechu. Vím, ţe ztráta velkého mnoţství krve můţe

postiţeného zadusit. V několika minutách – znám to z vlastní

zkušenosti. Škleb v Eddieho obličeji se prohlubuje.

„Vyhrál jsem,“ povídá.

„Co jsi vyhrál? Nejsi nic neţ ubohý zmetek a aţ mě zabiješ, budeš

na tom ještě hůř. Moc, zdraví ani nesmrtelnost – nejsou automaticky

poukázkou na štěstí. Nikdy ho nenajdeš.“

Eddie se směje. „Ty taky teďka nevypadáš zrovna šťastně?“

Přikyvuju. „To je fakt. Ale taky netvrdím, ţe jsem šťastná. Jsem

to, co jsem. A ty nejsi nic neţ karikatura svých úchylných představ.

Jednoho rána… lépe řečeno večera se probudíš a podíváš se do

zrcadla a zděsíš se, kdo je ten odporný zjev, který na tebe tak pitomě

brejlí.“

„A ty nejsi nic neţ jiného neţ obyčejná sračka.“

Vrtím hlavou. „A nejde jenom o tvůj hnusný ksicht. Kdyţ budeš

ţít dostatečně dlouho, jednou poznáš, co jsi zač. To je nevyhnutelné.

Dneska v noci jsem tě nezabila, ale můţu tě ubezpečit, ţe se nakonec

zabiješ sám. Aţ se sám sobě zhnusíš. Jedna věc je jistá, ty se nikdy

nezměníš. Budeš pořád něco zkaţeného, co Prozřetelnost zapomněla

vyblít, kdyţ se Bůh náhodou nedíval.“

Frká. „Já v ţádného pánbíčka nevěřím.“

Smutně přikyvuju. „Já asi taky ne.“

128

Začínají se mě zmocňovat mdloby.

Moje krev, moje ţivotodárná krev mě opouští.

Uţ to nebude dlouho trvat.

V myšlenkách se obracím ke Kršnovi. Vysoká sklenka je plná a

Eddie ji pozvedá ke rtům, na tvoje zdraví, a hrne ji do sebe na ex.

Mám pocit, jako by se sen o Kršnovi a příběh, který mi vyprávěl

Jakša, v mé mysli překrývaly. Opravdu, připadám si jako rozdvojená

osobnost – jednou částí jsem tady, v tomhle pekle, které nemůţu

škrtnout, a druhou v nebi, které si nemůţu pamatovat. Avšak taková

dualita vědomí mě netěší. Vzpomínka na to, jak mi bylo krásně při

tom domnělém rozhovoru s Kršnou na snovém pahorku, mi jenom

moje poslední chvíle ztěţuje. Jsou tohle opravdu poslední chvíle?

Nedokáţu se s tím vůbec vyrovnat. Přestoţe jsem prohrála, jsem na

světě příliš dlouho, abych se nechala tak snadno poloţit na lopatky a

vydala svou krev. Kršna porazil démona tím, ţe před ním sehrál

okouzlující ţenu. Mohla bych něco podobného sehrát i já? Kde je

klíč? Kdyby se můj bůh alespoň na zlomek vteřiny přede mnou zjevil

a prozradil mi to! Eddie naplňuje další sklenku a vypíjí ji do dna.

„Teď ti zahraju píseň vytvořenou ze sedmi tónů lidstva. Všechny

city, které poznáš jako člověk i jako upír. Kdyţ si zapamatuješ tuhle

píseň, zapamatuješ si i mě. Zazpíváš ji a já přijdu.“

Proč mi to říkal? A říkal mi vůbec něco? Co kdyţ se mi to jenom

zdálo? Zrovna jsem přišla o Raye, podvědomě jsem prosila o soucit.

Určitě to byl výtvor mého zoufalého mozku. A i kdyby byl, alespoň

můj mozek vytvořil něco krásnějšího, neţ se dá vidět na tomhle

světě. Nemůţu zapomenout na krásu Kršnových očí – na hvězdy v

kterých jsem spatřila odlesk všeho, co bylo kdy stvořeno. Snad jeho

kráse věřím víc neţ jeho slovům. Jeho láskaje něco, co se nikdy nedá

pochopit. Toho dne, kdy jsme se poprvé setkali, byla s námi.

Toho dne, kdy jsme se setkali!

Co toho dne Kršna dělal?

Hrál na flétnu svou píseň. Jakša ho vyzval na souboj. Vstoupili

spolu do velké jámy naplněné kobrami s tím, ţe ten, kdo přeţije,

zvítězí. Oba měli flétnu a hráli, aby omámili hady a udrţeli je v

bezpečné vzdálenosti. A vyhrál Kršna, protoţe znal tajné tóny, které

v nás, co jsme souboji přihlíţeli, vyvolávaly nejrůznější emoce.

129

Kršna svou písní pronikl do hloubi Jakšova srdce a vznítil v něm

lásku, nenávist a strach – jedno po druhém. A byla to tahle poslední

emoce, která Jakšu porazila, protoţe had zaútočí jedině, kdyţ vycítí,

ţe oběť má strach. Kdyţ Kršna vynesl Jakšu z jámy, bylo jeho tělo

nasáklé hadím jedem.

Nemám flétnu, na kterou bych zahrála.

Ale pamatuju si ji dobře. Pamatuju.

„Zazpíváš ji a já přijdu.“

Pamatuju si ji od toho dne, z času mimo čas, z doby starší neţ jsou

dny. Pamatuju si ji. Můj sen nebyl jenom sen. Byl to klíč!

Hledím Eddiemu do očí a začínám pískat.

Zpočátku tomu nevěnuje pozornost.

Vypíjí třetí sklenku mé krve.

Síly mě opouštějí. Není čas na lásku ani na nenávist. Vyluzuju

poslední píseň, kterou hrál Kršna, píseň strachu. Nota, tón, poloha

hlasu – všechno to mám uloţené v duši. Dokonale svými rty

napodobuju Kršnovu flétnu. Samozřejmě ho nevidím a ani

nemyslím, ţe bych vnímala jeho boţskou všudypřítomnost. Ale něco

zvláštního se přece jen děje. Zakouším ohromný strach, to je pravda,

a tahle emoce proniká hluboko do krve, kterou Eddie pije. Kdyţ

přikládá ke rtům další sklenku, zjišťuju v jeho obličeji úzkost. To mě

povzbuzuje. A cítím za ní opravdový význam svého těla, toho

nástroje, kterým pro spásu nás všech bez ustání, znovu a znovu hraju

tuhle píseň. Připadám si jako hráč, poznávám náhle svou pravou tvář,

ono já, které existovalo dávno předtím, neţ jsem vstoupila na tohle

prokleté jeviště a oblékla si upíří háv.

Znovu si připomínám, ţe chci být jiná.

Eddie se zaráţí s krvavou sklenkou v ruce. Upírá na mě zvláštní

pohled. „Co děláš?“ ptá se.

Neodpovídám mu. Z mých rtů se line tón, smrtelně jedovatá nota,

to poslední, čím snad ještě můţu zachránit tenhle svět. Její moc se

šíří prostorem. Joel uţ jenom chrčí – to můj zpěv ho zabíjí. A Eddie

uţ nemůţe. Čekala jsem to. Odhazuje sklenku a zvedá na mě pistoli.

Ruka se mu pováţlivě třese.

„Přestaň!“ přikazuje.

Vím, ţe bych měla přestat, alespoň s touhle melodií. Jinak vystřelí

130

a zabije mě. A vtom mě napadá jiný nápěv a je na něm zvláštní, ţe

ho Kršna toho dne, kdy bojoval s Jakšou, vůbec nehrál. Ale já ho

znám a znovu si říkám, ţe můj sen nebyl sen, ale skutečné zjevení.

Dávno předtím, neţ jsem se stala součástí stvoření, dal mi Kršna

všechny zpěvy ţivota, klíče ke všem emocím, které v sobě nosí

lidské bytosti. I stvůry.

Vyluzuju tón druhého tělesného centra – centra sexu. Tím bodem

protéká ţivotní energie a lze v něm najít dvě duševní kvality.

Intenzívní tvořivost, kdyţ energie přibývá, a intenzivní chtíč, kdyţ

ubývá. Nakláním se k Eddiemu a dívám se mu do očí, jako by v nich

měl spínač rozkoše. Pronikám mu svou tajemnou písní do uší a do

nervového systému a nechávám ji klesat dolů, ţe se téměř dotýká

země, kde bych chtěla co nejdřív vidět zahrabané jeho páchnoucí

tělo. Není důleţité, ţe já sama po něm netouţím. Důleţité je, ţe jsem

konečně pochopila poučení z Kršnova příběhu. Já jsem ta okouzlující

ţena! Pistole Eddiemu v ruce uţ doslova kmitá a on na mě zírá, jako

na něco, co v ţivotě neviděl. Dokonce ho uţ ani nezajímá moje krev.

Chce všechno – chce moje maso. Dávám si na čas, vychutnávám si

jeho odporný škleb. Před pár dny se mým pokusům o cestu do jeho

duše ubránil – a zahynul můj miláček. Tentokrát se mi neubrání a

zahyne sám.

Já jsem ty krásné dívčí nohy ze školy, kterých se nikdy neodváţil

dotknout.

Další píseň. Další polibek ze záhrobí.

Eddie si olizuje rty.

„V ţivotě nezaţiješ to, co se mnou,“ šeptám. Nezpívám ten nápěv.

Zpívá se sám. Eddie sebou cuká, je posedlý touhou. „Nezaţiješ,“

pronáším vlhkými rty. A další zpěv. To jen tak neskončí. Eddie

odhazuje bouchačku a divoce se na mě vrhá. Líbáme se.

Mhmm… fuj!

Mírně se odtahuju, aby si mě mohl vychutnat celou.

„Mám to ráda studené jako led,“ říkám.

Eddie mi rozumí. Je zmrzlinář, odborník na zmrazování mrtvol.

To je jeho svět a neměli bychom mu to vyčítat. Zvlášť, kdyţ můj

návrh přijímá a táhne mě v domě dozadu, k ohromné mrazírně, v

které za temných nocí cumlá nanuky. Jsem strašně slabá – Eddie mě

131

vleče za vlasy. Otvírá tlusté bílé dveře a háţe mě dovnitř, do

mrazivého oparu, do chladné tmy, kde jeho oči nejsou tak ostré jako

moje, a kde naše citlivost na chlad má projít kritickým bodem. Kdo

padne první? Přistávám na zadek, ale okamţitě se zvedám.

Eddie mě sleduje svýma úchylnýma očima. Předpokládám, ţe se

nebude zdrţovat, aby mě svlékal do naha. Pohybem hlavy si

odhazuju vlasy na stranu a pokládám si pravou ruku na levé ňadro. A

naposledy, neţ znovu promluvím, notuju svůj zpěv.

Pak říkám: „Mám to radši po tmě. Připadá mi to perverznější.“

Eddie – má víc spínačů. Tímhle se mu ohýbá noha v koleni.

Zavírá za sebou dveře. Buď v mrazírně není ţádné osvětlení, nebo

nefunguje. Je jenom tma, je jenom chlad.

Slyším ho, jak jde ke mně.

A nejen to. Vidím jeho nejasné kontury, dokonce i v té absolutní

temnotě. Podle toho, jak tápe, usuzuju, ţe mě nevidí vůbec. Mráz

okamţitě zpomaluje jeho upíří krevní oběh. Je to dobrá, ale taky

špatná zpráva. Čím bude Eddie slabší, tím snadněji ho zvládnu. Ale

stejný efekt se můţe projevit i u mě. Jedinou mojí výhodou je, ţe

vím, jak zpomalení probíhá. Pravda je, ţe hadi se za zimních nocí

nepáří. Mrazírna sráţí Eddieho rozbouřenou vášeň, právě kdyţ to

nejmíň potřebuju. Neţ stačím vyloudit další melodii, zastavuje se

uprostřed chůze a mě je jasné, ţe moji léčku prokoukl. Na místě se

obrací a vrhá se zpátky ke dveřím.

Podráţím mu nohy. Padá na podlahu.

Pro případ, ţe by se dveře zabouchly a někdo v mrazírně zůstal, je

podle předpisů povinné mít neustále uvnitř sekeru, aby se takový

nedobrovolný vězeň mohl prosekat ven. V Eddieho mrazírně visí

sekera na vnitřní straně dveří, coţ je také podle předpisů. Zatímco

Eddie leţí, přebíhám mu po zádech a po hlavě a zmocňuju se sekyry.

Je to velká širočina. Zvedám ji nad hlavu a cítím její těţké ocelové

ostří aţ v morku kostí. Věřím v zázraky.

„Jaká příchuť to bude, chlapečku?“

Eddie se rychle zvedá na kolena, šátrá po mně ve tmě, ví ţe tam

někde jsem, ale netuší, co mám v rukou.

„Co?“ leze z něj.

„Červená? Malinová?“ křičím.

132

A vší silou spouštím sekeru k zemi. V tu chvíli je o hlavu kratší. Z

otvoru po krku prýští černá krev, podobanou palici odkopá vám do

něčeho, co nejspíš bude regál s polárkovými dorty. Sekera mi

vypadává z rukou. Nahmatávám ve tmě dveře a mám co dělat, abych

je odsunula. Jsem se silami u konce. I kdyţ mám k dispozici sekeru a

jsem vampýra, ven uţ bych se prosekat nedokázala.

Poklekávám u gauče. Joel umírá. Zbývá mu minuta, moţná dvě.

Beru do dlaní jeho skleslou hlavu. Otvírá oči, chce se na mě usmát.

„Dostala jsi ho?“ šeptá.

„Ano. Je po něm.“ Odmlčuju se a stáčím oči na jehlu, kterou mám

ještě v paţi, na stahovadlo a plastikovou hadičku. Váţu na hadičce

uzel, aby mi krev netekla na podlahu. Dívám se Joelovi do tváře a

pociťuju výčitky svědomí. „Víš, kdo jsem?“ ptám se ho.

Těţko ze sebe souká slova. „Ano. Vím.“

„Chceš být jako já?“

Zavírá oči. „Ne.“

Chytám ho za ramena a třesu s ním. „Ale vţdyť umřeš, Joeli!“

„Ano. Vím.“ Hlava mu klesá na prsa. Jeho dech je jako vzdálená

ozvěna, jako praskání na horském jezeře, které se na zimu přikrývá

ledem. A říká ještě jedno slovo, jedno sladké slůvko, které se mi jako

ostrá jehlice zabodává do srdce, aby mě potrestalo za to, co jsem mu

udělala. „Síto…“

Vteřiny ubíhají. Vţdycky ubíhají. Ani slunce se vší svou

obrovskou mocí je nemůţe zadrţet a smrt je jako záblesk světla v

temnotách. Eddie má rezervní jehlu. Leţí na jídelním stole, jako by

čekala, aţ ji popadnu a zapíchnu do boţího oka. Pán ze mě vymámil

slib, ţe nikdy neudělám nového upíra a slíbil mi za to milost, svou

ochranu. A přestoţe jsem uţ jednoho udělala z Raye, Jakša tvrdil, ţe

se i nadále těším Kršnově milosti. Rozhodující prý bylo, ţe jsem

Rayovi dala svou krev, abych ho zachránila, a udělala jsem to jenom

proto, ţe jsem ho milovala.

„Moje milost je tam, kde je láska.“

Jsem přesvědčená, ţe i Joela můţu zachránit. Vím, ţe je to moje

povinnost.

Ale miluju ho?

Ať mi bůh odpustí – já nevím!

133

Pomalu se vleču do kuchyně a beru se stolu rezervní jehlu.

Perfektně sedí na plastikové hadičce. Mám paţi přiškrcenou

stahovadlem, a tak tlak z mých ţil poţene mou krev do Joelových ţil.

Stejně jako před šesti týdny Ray, tak i Joel se na věky změní. Dívám

se na jeho bledý obličej a kladu si otázku, jestli vůbec nějaký tvor, ať

uţ smrtelný nebo nesmrtelný, má právo rozhodovat o něčem, co má

být na věky. Vím, ţe by mi chyběl, kdybych ho nechala umřít.

Sedám si na gauč, beru Joela do náruče a napichuju mu jehlou

ţílu. Moje krev – teče do jeho těla. Kde se zastaví?

Jak se do gauče ponořuju hlouběji a začínám ztrácet vědomí,

napadá mě, ţe mě ráno bude proklínat za to, co na něj přijde kaţdou

noc. Řekl mi, abych to nedělala, a já ho neposlechla. Třeba mě

zabije. Ale jsem tak slabá, nevím, jestli by mi to vadilo. Jen ať nese

dál břemeno naší sudby. Bude posledním upírem.

134

Christopher Pike

POSLEDNÍ UPÍR 2 Z anglického originálu The Last Vampire 2,

vydaného nakladatelstvím Pocket Books,

New York 1994, přeloţil Václav Mikolášek

Obálku navrhl Oldřich Pošmurný

Vydalo nakladatelství Signet

v edici Buldok jako svou 23. publikaci, Brno 1996

Vytiskl Signet Ţatčany, s. r. o.

Odpovědný redaktor Zdeněk Rosenbaum

1. vydání

Cena 39 Kč

ISBN 80-86021-12-2

135