8. CESTINA v rOHLEDU SYNCHRONNiM II DIACI-IRONNiMStolete koreny USla1l1l projazyk <'e,\'k)'

687 695

Ceska retorika a stylistika kolem poloviny 19. stoleti:Styl, stylistika a retorika

u J. Jungmanna a F. M. Klacela

ALENA A. FfOLEROV A

Devatenacte stoleti, predevsim doba rornantismu, byva nekdy povazovano za dobu zanikuk lasicke retoriky.' Nelze popfit, ze v tornto obdobf se rctorice v dusledku promen pol itickeho,spolecenskeho i kulturniho zivota, novych filozofickych, umeleckych a vedeckych smerua durazu a v neposledni fade i techno logickeho pokroku dostava mens] pozornosti a mensihooceneni nez drive. Presto vsak retorika za romantisrnu nezanikla - prochazela jen mnohaprornenami a predefinovanfrn vztahu k jinyrn, tradicnim i nove vznikajicim disciplinarn (filo-zofi i, estetice, Ii ngvisiice, poet ice, Iiterarni historii ...). Charakteristicke pro ni v teto dobebylo jednak propojeni retoricke nauky (pestovane dosud prevazne v latine) s kultivaci vyja-drovani v rnaterskernjazyce a jednak odrnitani principu aptum, umerenosti ci prirnetenosti,"jako zakladniho jednoticiho principu, s nfmz se setkavame uz u F. Schlegcla (Schanzc, 200X,s. 135, 13X).

Zasadni zrneny v postaveni klasicke retoriky zacinajl uz kolem roku IXOOmj. i v dusledkuvyvoje kornunikacnich medii. Psana umelecka literatura (ajeji vnimani pomoci tichcho cteni,nikoli poslcchu ptedcitaneho) v teto dobe definitivne prevazila a retorika, zalozena puvodnena oralite, se zacina stavat pfezitkern. I proto se pusobnost retoriky stale casteji omezuje pou-ze na persvazivni texty prirnarne urcene k prednesu a osamostatiiuje se teorie psane krasnei vedecke pr6zy. To ale nebrani tornu, aby vetsina pravidel a doporuceni predavanych v ramcik lasicke retoriky zustala v platnosti.

Na vydeleni stylistiky a retoriky jako sarnostatnych disciplin pusobila take tendence19. stoletl oddelovat teorii a filozofickou reflexi od praxe, Retorika byla nadale stale caslejipovazovana bud' za nauku 0 vyhledavani a poradanl latky, nebo za nauku zabyvajici se pouzemill venyrn projevem; stylistika se pak rnohla profilovat jako technicka, aplikovana disciplina(l la Sler, 2009, s. 998). System ved 0 jazyce tak prochazi komplexni transforrnaci, rctorikaztracl cast sveho vlivu na stredo- a vysokoskolskou vyuku i umeleckou tvorbu a uvoliiujcmisto jinyrn disciplinam vcetne zrninene stylistiky, ktera vznika v prvni polovine 19. stole-

o rcioricc zde ncmluvirnc v tzv, aruropologickcm pojcu, icdy takovcm, ktcrc rcto riku povazujc za I,~kladni,prirozeny prvek kazdcho lidskcho jazykovcho vyjadfovani, ale v pojcti, ktcrc D. Ti II nal:yv'l strukturalistickyrna charakterizuje jej jako "cin koditiziertcs 'System' oder eine 'Technik' von gcncrativcn Rcgeln, durch dercnAnwendung ein 'wirkungsvollcr: Text herzustellen ist 1 ... 1 Untcr dicscr strukturaiistischcn Prarnissc ist die Rhc-torik ein absiraktcr 'Code', der die Kornmunikation innerhalb ciner Gcscllschalt bcschrcibt, organisiert undzuglcich das schcini zentral normicrt: Ais 'akzcptabcl' gelten nursolche AliBerungs·Formen, dieden Regelnder Rhctorik gcrnaf sind" (Till, 2004. s. 2).o pojmu umcrcnosti (pre/JOn. aptumv, jchoz korcny sahaji az k Aristotclovi, viz napr. Kraus (1981, s. 41).

687

ti v nernecky mluvicich zernich spojenim pristupu lingvistickych a rerorickych.:' 0 retoricea stylistice tohoto obdobi je tedy nejvhodnejsi uvazovat v intencich jejich vzajernnych vztahii,ktere mohou byt ruznc v pojcti niznych autoru, Navic je nutno brat v uvahu i roli, kterou hralopostupne etablovani estetiky.

1 kdyz tedy nove vznikajici stylistika v rnnohern vychazi z tradicnich retorickych pojmu,pokousi se profilovat jako Iingvisticky fundovana nauka 0 psanem vyrazu. V nemeckern pro-storu se heslo stylistika poprve objevuje v Novalisove encyklopedicke knizc Das Allgemei-ne Brouilfon (1798-99). Jako titul ucebnic .umen] psat" se slovo stylistika zacina pouzivatod pocatku 19. stoleti. I kdyz vsak tyto pfirucky maj i ambice byt postaveny na lingvistickemzaklade, ve vyslcdku se caste jedna 0 seznamy druhu texltl a stylistickych prostredku slouzicipraktickernu vycviku ve stylizaci. Ovlivriovani Iorrnulacni urovne psanych tcxul ruznehodruhu bylo povazovano za nalehavou potrebu zejmena v dusledku temei' uplne alfabetizace,k niz v toto do be dochazelo. Bylo vsak zaroveri lrvale v rozporu s rornantickym idealernindividualniho vyrazu nepodlehajiciho zadnym vnejsim omezenim a pravidlum (Schanze,2008, s. 133, 135).

Dulezitjm ohniskem prornen byl i sam pojem stylu. Od druhe poloviny 18. stoleli se v nem

dominantnim rysem stava zvyseny duraz na individualitu autora, posileny i vetsim vedornimhistoricke prornenlivosti a zakotvenosti veskereho lidskeho deni (Hal3ler, 2009, s. 992). Ackolii v klasicke retoricke teorii byl zretel k autorove individualite vzdy pritomen, pozadovalo se,aby byl jeji vyraz v rovnovaze s Z£'lIlrovymi pravidly. Od posledni ctvrtiny 18. sloleti se vsaktoto pojeti stylu jako stylu zanroveho modifikovaneho osobnosti autora prornenuje, predevsundiky vlivu Lessingovu ("Jeder Mensch hat seinen Stil, so wie seine eigne Nase [...r), v pojelistylu jako vyrazu individuality, od nejz lze pozadovat pouze prirozenost a vernost zobrazovaneskutecnosti (Halller, 2009, s, 982,993). Symbolem teto zrneny se postupne stala slavna Buffo-nova veta, obvykle citovana jako Ie style c 'est I 'homme (byt' v originale zni ponekud jinak).Diky zakotvenosti v klasicke retoricke teorii (obdobne se vyjadfil uz Cicero) a diky durazu,ktery kladli romantikove na nezarnenitelnou individualitu kazdeho cloveka, sc z ni stala jcdnaze zakladnich maxim noveho pojeti stylistiky (Haliler, 2009, s. 997). Vymezeni pojrnu styla zafazeni uceni 0 stylu do systernu veden: lake prirozene neni oddeleno od prornen kornpc-tenci jednotlivych discipl in: zalimco jeste v 18. stoleti spadal do pusobnosti retoriky, konkretnedo faze formulace textu zvane elocutio, pozdeji se stava usttednirn pojmem stylistiky.

Po techto predbeznych poznamkach muzeme pfistoupit k nasernu hlavnimu tematu, jimzje porovnani dvou vyraznych pojeti stylistiky a retoriky, ktera se objevila v ceskem prostrc-di kolem poloviny 19. stoleti: rozsireneho vydani Jungmannovy Slovesnosti z roku 1845a strucneho nastinu uzavirajiciho Klacelovy Pocatky vedecke mluvnictvi ceskeho z roku 1843.K porovnani by se sarnozrejme nabizely i prace jine, napf. Maleho Soustavni nastin Stoves-nosti (1848) nebo 0 neco pozdejsi Hanusuv Nastin slohovedy (1864), to by vsak presahlorozsahovc rnoznosti prispevku.

Jungmannova Slovesnost a jeji vzory

Prvni vydani Jungmannovy Slovesnosti vyslo roku [820, druhe, podstatne prepracova-ne a rozsitene, v roce 1845. Teoreticka cast je zde nejen zcela nove zpracovana ("Wychazi

Podrobncji viz Schanzc (2008).

688

tuto po druhe s theorii cele predelanau ... ", Jungmann, 1845, s. V), ale take rozsirena ze 102na 167 stran. I nadale jde vsak 0 text do znacne miry kompilacni a kniha je stale prirnarneurcena mladezi jako ceska citanka se zak ladnim poucenim 0 slohu.

Hojnyrni vzory, ze kterych Jungmann pfi psani teoreiicke casu 2. vydani Slovesnostivychazel, se zabyvali zejmena K. Hikl (1911) a J. Dolansky (1948).4 Jako hlavni zdroj Hiklidentifikuje spisy K. H. Politze, ktere Jungmann kompiloval s dalsimi dobovyrni pfiruckami,pochazejicimi z pera J. A. Eberharda, G. Reinbecka, Ch. A. H. Clodia ad. Dolansky k tomupak dopliiuje krorne nekolika minoritnich pfedloh prace N. l. Grece a T. Heinsia a upozorriujeina Kornenskeho Zpravu a nauceni 0 kazatelstvl a Quintilianovy lnstitutiones oratoriae. Tvr-di take, ze Jungmann podle tech to predloh doplriuje do 2. vydani zejmena pasaze popisujiciclenen] geneze textu zalozene na zasadach k lasicke retoriky,

Klacelovy Pocalky a jejich vzory

Prace F. M. Klacela Pocatky vedecke mluvnictvi ceskeho neni pfirucka stylistiky ani retori-ky, ale pokus 0 filozofickou gramatiku a filozofii jazyka, tj. dilo venovane logickernu vykla-du jazyka vubec (zej mena pak j azy ka ceskeho), inspi rovane Hegelovou f lozo fi i. Sty Iisticko--rctoricke problematice je v nern venovano nekolik kratkych poslednich kapitol, konkretne~ III 116 na S. 114-123. Svyrn urcenirn je to vedecke dilo zacilene na odbomou verejnost,snazici se postavit jazykovedne mysleni na fi lozoficky zaklad.5

1 Klacelovu pnikopnickemu, by!' ne zcela dopracovanemu pokusu 0 filozofickou grarna-uku bylo caslo vytykano, ze nejde 0 spis zcela puvodni. UZ S. Soucek (1905) shromazdilvc svc rozsahle studii velke mnozstvi poznatku 0 Klacelovych zdrojich a vzorcch (praceF. EichhofTa, F. Schmitthennera, K. F. Beckera, K. M. Rappa ci S. Sterna)." I kdyz vsakKlaccl pri psanl Pocatkti hojne vychazel z tech to praci, cast venovana stylu se zda bytpomerne samostatna: jeho prameny totiz vesrnes byly logicke gramatiky, nikoli retoriky cistylistiky. Sam autor v ni citujejen z Jeana Paula (vcetne jeho citatu z Buffonaj.jine zdrojenczrniiiuje,

Styl, stylistika a retnrika ve 2. vydani Slovesnosti

Pojem stylistika Jungmann nepouziva. Jako obecne oznaceni nauky zabyvaj iei se jazyko-vou komunikaci pouziva pojem slovesnost, ktera se dale rozpada na dve casti, elokvenci cilivymluvnost a mluvu:

.,sloWl'slIosl zavira v sobe slowesna umenl, t. j. ktcra k wykonani del tuliko slow, cu prostrcdku L1ziwaji,k. p, basnictvl, na rozdil od jinych urncni, k. p. hudby, malirstvi, st(lvitclstvi, ktcraz 1I wykonu SWCIIl

potrcbuji zwuku, barcw, stawiwa, [ ... J Slowo jest poncti srozurnitcdlnym, clcnityrn zwukcm wyrazcnc.MLIZC tcdy powazovati sc we dwojirn wztahu, a) co prwck l1eb cast icc mluwy lidskc, jiz i jazykem

Shrnuti jejich i dalsich poznatku viz ICz Fidlcrova (2011).Pro uplnost jc trcba dodat, zc sc Klaccl stylu strucnc vcnoval uz vc SVCI11 0 mnoho lei starsirn dilc. ncmccky psa-ncrn slovnicku zakladnich pojrnu z hurnanitnich vcd, ktcry vydal pro svc tchdcjsi ;;.acky v roee 1808 pod nazvcmEnkyklopaedische Erinerungen. Vzhlcdcrn kc strucnosti stylistickc kapitoly v Pocatclch budcmc pfileziloslncpfihlizct i k nemu.Podrobncji 0 Klacclovych Poctucich viz lidlcrova (20m'n.

689

(lingua) jmcnujeme, b) co znak poncti a tudy jako prwek a castice myslcnek slowy ci mluwoupronescnych; ktcrauzto spusobnost myslcnky swc dobre pronascti nazywarne wymluwnost (eloqucntia),a kdo spiisobnost tu rna, slowe wymluwny, po slowansku slowesny. Dwe tedy jsou castky slowesnostineb slowesnych umeni; mluwa a wymluwnost' (Jungmann, 1845, s. I).

Vyrnluvnost pro nej tedy neni desk.riptivni lingvistickou diseiplinou,jeji role je kultivacni:pouziva jazyk jako nezbytny material, avsak ne kazde uzivan] jazyka spada do vymluvnos-ti, nybrz pouze takove, pf kterern je mluvci schopen vyjadrovat sve myslenky dobfe: "Cokamen uhlazeny proti syrowernu, co slicna budowa proti ruznernu stawiwu, to wyrnluwnostproti mluwc." (Jungmann, 1845, s. 2)

Co zde vsak znamena slovo dobre] Jungrnann vysvetluje:

"W)III7/I1I1'/lIJSI (eloquentia) jest spiisobnost 0 kazdc wcci dobrc, t. zakonum wyrnluwnosti pfimcrcncmluwiti ncbo psati. [ ... ] Ptarnc-li sc, odkud nauka ccrpa swa prawidla. slouzi w odpowcd, ze7. pfirozenosti dusc clowcckc to cin i; ncbot' mluwa lidska tak jest zprawcna, ze w ni dusc jcho jakow zrcadlc sc spatfujc" (Jungrnann, 1845, s. 30).

Zakony, podle kterych se vymluvnost fid], tedy nejsou necirn umele vytvorenyrn, nejsouprimarne definovany jako soucast zdedene nauky, ale jsou vlastni cloveku - nikoli vsak jakospecifickernu individuu, ale jako pfislusnik u lidskeho druhu, jernuz jsou spolecne jistenadosobni hodnoty a principy.jimz musi jazykovy projev odpovidat:

"Ncjwyssi zakon aneb prawidlo wyrnluwnosii cil i dobrcho psanl a rnluwcni jest: pis a mluw tak, abydusi wsestrannc zadosr ucinil a mysl spokojil, coz tim se dowedc, kdyz, co psano a rnluwcno, zrcjrncobnasi prawdu, krasu a dobrotu cili zrcrcdlnost, libcznost a mocnost. Zakon tcnjcdnirn slowcrn nazwanbud': zprawnost" (Jungmann, 1845, s. 35).

Vyrnluvnost Jungmann deli podle ruznych hledisek. Jednak do tti disciplin, prozaictvi,basnictvi a recnictvi, jejichz kompetence zaklada (inspirovan Politzem) psychologicky:

"Pozorujemc pak troji duscwnau rnohutnost, ktcrcz sobc swcdomi jsmc: poznawacl nebo predstawowaci,citici a iadacl ncb snaiici, jimz odpowidaji tolikcrc ucinky jcjich: ponet! (predstawy), city a iadosti(snahy, chuti). [...J Wyrnluwnost i mluwa ji uziwana v ohlcdu na troji mohutnost duscwnau, lake wc tresc rozpadava: prosaickau, basnickau a recnickau, cili prosaictwi, basnictwi a rccnictwi, ktcrcz sc rneziscbau takto ruzni: Prosa (nebo prostomluwa) wztahujc sc po prednosti k mohutnosti prcdstawowaci,basnictwi k citici, recnietwi k zadac[; prosa ma za pfcdmet prawdu, basen krasu, rcc dobro; prosawystawujc poncti. bascn city, fcc chuti (snahy, zadosti); prosa wice k pouccni, bascri k bawcni, fcck pohnuti spusobna; prosa zfcredlnost, bascn libcznost, fer:; mocnost (pronikawost) hlawncji sobcosobuji" (Jungmann, 1845, s. 30,35).

Vscm temto tfern disciplinam je ale spolecnc rozdeleni vymluvnosti kotvici v klasickerctorice:

"Wc wscrn, co pisernc nebo rnluwimc, rozeznawati Izc wee a slowa, t. co a jak mluwirnc ncbo piscmc.Wee nalczena, poradana, slowa pak pronesena a kdc potrcba, hlascrn prcdnescna byti muscji. Jsou tcdyctyry castky nauky 0 wyrnluwnosti; nalezani (invcntio), poiadani (dispositio), proslowenl (cnuneiatio),a prednaseni (pronunciatio)" (Jungmann, 1845, s. 36-37).

690

V tomtez klasickern duchu zarazuje Jungmann styl (sloh) do prosloveni a definuje ho opetza pouziti principu aptum takto: .Sloh jest pojmuw mysli pisicfho a wecem psanyrn ptimerenewybrani a spojeni." (Jungmann, 1845, s. 59)

Jungmann date uvadi ruzna deleni slohu: podle formy jednak na nizsi, prosti'edni a vyssia jednak na basnicky, prozaicky a recnicky a podle latky na tvar ucebny, zabavny neb pekny,pohybaci, popisny a dejovy. Jde tedy 0 deleni staticke, 0 zarazeni jednotlivych jazykovychprojevu k urciternu slohovemu typu. Tim se, jak uvidime dale, Jungmann podstatne odlisujeod pojeli Klacelova,

Vyrnluvnost u Jungmanna neni primarne popisovana na fecnickych projevech ani na neneni omezena, zastresuje veskerou jazykovou produkci; na druhou stranu ale ani teorie prozyjako celku neni nazvana recnictvim (retorikou), tento termin je vyhrazen pouze pro rnluve-nou persvazivni prozu. Recnicky jazykovy projev se od prozaickeho lisf , a to prave svoupersvazivni funkci, ktera neni zalozena jen na racionalnich argumenlech, na analyze, ale lakena ovlivneni posluchacovych pfani a snah:

"Rd jest snazcni nasich w spusobc idcalni dobra slowy proncscni, ancb idea dobra slowy proncscna.r ... ] Od pojcdnani prosaickeho fcc tim sc lis], ze pojednani smeruje toliko ku prcswedceni rozumu, fccspolu k pohnuti mysli, t. piemluwenl ctcnarc ncbo posluchace [... j" (Jungmann, 1845, s, 160).

Vzhledem k Jungmannovu vymezeni vyrnluvnosti dale neni prekvapive, ze se jednoznacnestavi na stanovisko naucitelnosti dobreho slohu:

"Casto jiz u starych pfernitana byla otazka, prospiwa-li co nauka wyrnluwnosti, a co wicc Illuze, umcni-Iiei prfroda? Jednoswornc tcmc] odpowidaji, ZC sicc priroda mocnejsi net umcni, ale k dokonalcwymluwnosti obcho zc poticbi" (Jungmann, 1845, s. 34 35).

V casti venovane jednotlivym fazim vzniku textu pak podava obecna doporuceni a rady, jakpostupovat; neni vsak pfiznivcern memorovani teorie, seznarnu retorickych figur apod., dopo-rucuje spise uceni analyzou a napodobovanim dobrych vzoru (pouzivane uz od dob antiky):

"Ncjkratceji a ncjjistej i ucne k slohu dobrcmu a k prcmyslowani powedou pflkladowc, a jiehnaslcdowani. Wziti nejakau stat' bud' prosaickau, bud' basnickau anebo i'ecnickau, najiti hlawnimyslcnku nebo sadu, wycisti wedlejsi sady ncb myslcnky, w nichz znakowc prawdy, krasy nebo dobrasc zawiraji, znamcnati poradek a spojeni jcjich, a spusob mluwy, rozrncru etc. a die toho pokracowati1I wyprawowani zwolene neb dane podobnc hlawni sady ncbo latky" (Jungmann, 1845, s. 54).

Souhrnne Ize rici, ze se Jungmann ve 2. vydani Slovesnosti snaz! zaujirnat komprornisnisianovisko, slucovat v jednotu starsi i novejs! pristupy, Pokud jde 0 zak ladni rarnec, 0 vymc-zeni a zak ladni clenen] latky, muzerne jeho pristup oznacit jako retoricky: jako ncjvyss!nadrazeny pojem nepouziva novejsi terrnin stylistika nebo estetika, ale tradicni: vymluvnost,elokvence. Stejne tak se hlasi k tradicni retoricke zasade aptum, ptimefenosti, vymezenesice jako pfimerenost prirozenosti lidske duse, chapane vsak obecne, nikoli individualne. Acje tedy jeho deleni vyrnluvnosti na prvni pohled psychologizujici, nejedna se 0 psychologiiindividualni, ale 0 zakonitosti lidske psychiky obecne. Na druhou stranuje vsak v jemnejsirndeleni ovlivnen dobovyrni estetickymi nazory, dusledne oddeluje prozu a recnictvi a druhe-mu jmenovanernu vymezuje pouze pusobnost v oblasti persvazivnich mluvenych projevu.Zakladni retoricky ramec je ale v jeho pojeti zcela zamerny, nejde 0 nahodne reziduum - je

691

totiz, jak upozori\uje uz Kraus, doplnen az do 2. vydani, kde mj. nahrazuje estetickou Leoriivydani prvniho (v nern je basnictvi - do nejz Jungmann poclta i umeleckou prozu a drama-a castecne i Iecnictvi fazeno do estetiky a jako urcuj ici vlastnost dokonaleho slohu je kromespravnosti jmenovana i krasa; viz Jungmann, 1820, s. VIII)_7 Mezi I. a 2. vydanim Sloves-nosti tedy dochazi k posunu teoretickeho rarnce, resp. podl'azeni ramce prirnarne obecneestetickeho rarnci, ktery se sice vyskytoval i v nekterych dobovych estetikach slovesnehourneni, ale ktery vychazel z klasicke retoriky. Tento posun narn muze ptipadat zvlastni v tom,ze jde proti casto zrninovane tendenci k nahrazovani retoriky estetikou, je vsak treba mitna pameti, ze vyvoj po cele 19. stoleti nebyl prlmocary, v ruznych pracich nachazime obediscipliny (a jine jim pfibuzne) v ruznych vztazich, a pi'inejmensim ve skolnich priruckach jeretorika ptitomna az do konce 19. stoleLi (srov. Schanze, 2008, s. 140-142). Zcela ve shodes dobovyrni tendenccmi je ale klasicka retoricka tradice u Jungmanna propojena s pojedna-nim 0 rnatefskem jazyce.

Styl, stylistika a retorika v Pocdtcich

Pojednani 0 slohu je v Pocatclch zavrsenim rozboru nizsich jazykovych rovin a vychaziz tehoz zakladniho pojeti cloveka a jazyka. Disciplina, do jejiz kompetence sloh spada, zdeneni nijak zvlast' vyclenena ani nazvana, je nedilnou soucasti nauky 0 jazyce. Klacel definujesloh takto:

.Takto jest fcc obraz swcta, ncbo radcji sam swct dueha narodniho, a tedy jeho tworstwo. Jaky duch,taka fcc. Ale duch narodni ncni nikdy a nikde 0 sobc a slit)', alcjest w osobach rozlozcny: podobnc ncninikde fcc narodni nczl i w osobach a to w rozprawc a spiseeh; prvni jmcnuji konwcrzaci, druhouliteraturu. Zc jest kazdy jcn doba ducha narodniho, tedy i kazdy jinou stranku feci dedi, t. j. kazdy milpfi wiii bytne jcdnote svuj obzwlastni zpusob, wyslowiti ducha swcho, a tuto obzwlastnost mluwy,podobnou zwlastni jednoho kazdcho tvarnosti, jmcnujcrnc slohem" (Klaccl, 1843, s. 115).

Sioh je tedy, zcela jinak nez u Jungmanna, pine vazan na osobnost mluvciho, je pro nejspecificky stejne jako rysy jeho tvare: ne proto, ze by se Klacel chtel zabyvat individualnimizvlastnostmi, ale proto, ze obecne neexistuje jinak nez jako souhrn jednotliveho.

V souladu s tim take Klacel deli sloh zcelajinak nez Jungmann - nikoli staticky podleZpUSObLIa tvaru, ale dynamicky, podle stupne duchovni pokrocilosti produktora:

"Kazdy clowck rna swuj sloh, ale ze i lidc sc daji rozdcliti, tedy i sloh. Rozdily duchowni mczi lidmincmohou byri jim" ncili rozdily ducha samcho, a duchowy rozdily jsou jcho stupnc" (Klaccl, I X4J.s. II X).

Z loho rnu vychazeji tfi hlavni druhy ci stupne slohu, dva realne existujici,jeden budouci,predpokladany, idealni: "A. Sioh v nerozhodlanosti, prostoreky, B. a) Basnicky, konkrcLni. b)Wedecky, abstraktni. C. Slohjednoty, powedomosti umelecke, neboli sloh budouci" (Klacel,1843, s. 119).

Kraus (1981, s. 148) oznacujc 2. vydani Sluvesnoslijako "uccbnici vyrnluvnosti", rctoriky, a stavi ho v tomdo protikladu k vydani prvnimu, ktcrc nazyva "uccbnicf stylu" picsncjs! by tady asi bylo mluvit 0 uccbnicicstctiky (pro tcxty litcrarni) a stylistiky (pro tcxty nclitcrarni).

692

Dale z toho vyplyva i podstata dobreho slohu, definovana zcela lessingovsky:

.Prawy a jcdiny zakon slohu jest uprimnost, t. j. oddej sc kazdy duchu swernu a dowol, at' kazdamyslcnka sama si utwofi svuj sat a byt" (Klacel, 1843, s. 116).

Neexistuje tedy neco jako "dobry sloh sam 0 sobe", zadna univerzalne platna pravidla.Naopak, pokud se misto naslouchani svemu duehu snazime fidit podle poucek nebo omezenipfichazejicich zvenci, nutne svuj sloh kazime, protoze ho modelujerne podle zasad, ktere rnunejsou vlastni.

Klacel mluvi v Pocatcicn pouze 0 slohu. Skolskoll retoriku zrnifiuje jen s odsudkem, jakociceronsky styl vnucovany zakuJl1 pfi jazykove vyuce, ktery je prazdny, neprirnereny jejichdusevnim schopnostem a prezdobeny.t

,,/\ wsak jiz jsmc odrostli skole a ulozcncrnu jhu, procez wyznawamc, ZC takowa rctorika, zadajic!od chlapcii toto Prokrustowo natahowani a krceni, toto zdinuini zc suche dusc, ncjcn usudck 0 krasc nici,alc i wubcc odwraccni sc od pfirody a tud iz od ptitomnosti scbou pfinasi" (Klaccl, 1843, s. 118).

To je zcela v souladu napr. s pojetirn K. F. Beckera, vyjadrenym nejpresneji v jeho 0 malopozdejsi pfirucce Der deutsche Stil (1848), v Iliz odrnita dlouhotrvaj iei vliv klasicke retorikyjako neco, co bylo pficinou dlouhodobeho neuteseneho stavu nernecke stylisiiky.

Stejne tak je s Klacelovym zakladni m pojetim podstaty slohu v souladu i jeho mizar na uci-tclnost a naucitelnost slohu:

"N{lpodohnc jest tC7.koj incho slohu nauciti, jako rnrawnosti uciti nclzc; uccni 0 mruwnosti ncn i nawodk dobrcmu ziwotu, nybrZ jcn rozkladani dobrcho ziwota bud' abstraktnc ncbo na prikladc, l ... 1 Uccnio slohu ncni tcdy nawod, jak by kdo nabyl dobrcho slohu, wzdyt' by to byl nawod stati sc r{1ZI1YIllduchcm, dueh ale nepfijde k sobc zwcnku, nybrz wypuknczc wniti'ku, zc scbc. [ ... ] Uccni 0 slohu Il1llZCtcdy jen byti rozbirani rozlicnych. t.j. individualnich spisowatclu.jako galcric rozlicnych skol a malcb:kdyz pribuzny prijdc k pfibuzncmu, poznaji sc; [ ...]" (Klaccl, 1843, s, 116).

Nemuze tu tedy byt feci 0 vyuce k dodrzovani zanrovych pravidel ci napodobovani jakych-koli vseobecne uznavanych vzoru; jedinym pravidlern je pro kazdeho jeho dusevni ustrojenia uceni slohu spociva pouze v usnadneni rozvoje schopnosti, ktere v cloveku od pocatku jsou.Ostaine uz v Enkyklopaedische Erinerungen Klacel parafrazuje slavnou Buffonovu vetu tak,jak ji chapalo 19. sloleti ("Der sty I ist vol del' mensch selbst") a 0 naucitelnosti stylu se vyja-druje pornerne skepticky:

.Positiv lacszt sich cin gutcr styl nicht lcrcn, abcr negativ lacszt sich muncher vink gcbcn, vic ein stylnicht scin sol" (K lacel, 1808, s. 411,413).

Pokud alejde 0 prakticke doporuceni, nelisi se Klacel prilis od Jungmanna: doporucujeuceni se nazpamet' spisum klasiku a jej ieh analyzu. Navic pfidava poznavani pfirody (podleskutecnosti, ne z knih) a v Enkyklopaedische Erinerungen (coz je vsak dilo zamerene pri-marne didakticky, v nemz mu slo 0 kultivaci nerneckeho epistolarniho stylu rnladych dam)

V linkyklopaedische Erinerungen sc rctorickyrn prostrcdkum jcstc zecla ncbrani.jcn pozadujc, aby jcjich uzilinebylo nasilnc: "Gcbralleh dcr chricn und andcrcr rhcioriscbcn fonncn oder lcistcn ist nutzlich, alcr taszc nicden lcistcn durchshcincn" (K laccl, 1808, s. 4 I7).

693

jmenuje jeste ,,[I]ogik, gramatik, syntax, ein reiches viszen, geshmak, gute beispiele" (Kla-eel, 1808, s. 411). I kdyz se tedy oba autoii v zakladnim pojeti rozchazeji, jejich doporuceniohledne zpiisobu vyuky slohu jsou nakonec pornerne podobna - a, dodejme, nikoli nova,uceni ctenim a analyzou vzorovych textu je stare jako retorika sarna,

ZavCr

Analyzoval i jsme dye v zasade soudobe prace zabyvajlci se ceskou stylistikou a retorikou.Obe se silne opiraji 0 c izi, predevsim nemeckojazycne vzory. Kazda z nich si vybira jine,avsak jedno maj i spolecne: vesrnes se jedna 0 spise pnnnerne soudobe prirucky urcene skol-ni praxi ncbo siroke ku ltivovane verejnosti a shrnujici podrobne a ptehledne dosud znarne

poznatky. Jde 0 prirucky, ktere jsou dnes predrnetem spise historickeho vyzkumu a nepatfiobvyklc do soucasneho fi lozoficko-lingvistickeho diskurzu, nikoli tedy 0 dila z pera vyznam-nych fi lozofii ci spisovatelu, ktera jsou vnimana jako novatorska, vyznacuj ici budouci podobusvych oboru a dodnes inspirativni.

Tim vsak spolecne rysy v zasade konci. Zatimco Jungmann psal svou Slovesnost jako uceb-nici pro mladez, ktera mela slouzit nejen teoretickernu pouceni, ale i praktickernu cviceni,Klacelovyrn diem bylo vytvoi'it v Pocatclch knihu povytce teoretickou, filozofickou, 1I nizs nejakou bezprostredru praktickou apl ikaci nepocital.

Ve svem durazu na individualni pojeti stylu, na zasadni jednotu sty lu a osobnosti autora jeKlacel v souladu s jinymi romantiky. S dobovyrni tendencemi se shoduje i v odrnitnuti upturnjako zak ladniho principu nic takoveho u nej, na rozdil od Jungmanna, nenajdeme. Speci-ficke je pro nej pak dusledne budovani teorie jazyka a stylu na zak ladech Hegelovy f lozofic.

Pojeti veSlovesnostije zcela jine. Castecne to snad lze vysvetlit jejim puvodnim urccnimza gyrnnazialni ucebnici, castecne to vsak ukazuje pi'iklon autora, i pres sympatie k novcjsimsmerum, k tradicnimu chapani stylu a nauky 0 nem. Tyto sympatie se s ubihajicim cascrnnezrnensuji, naopak, plepracovani druheho vydani Slovesnosti, integrujici tradicni retorickckategorie, ukazuje, ze vyrazne posiluji. Jungmannovo pojeti je tcdy mnohem blize stylove-IllU idealu nemecke klasiky a Slovesnost dobre zapada do rarnce soudobe nemecke skclskeretoriky a slylistiky, ktera se orientuje piedevsim na retoricko-stylistickou pragmatiku. Je tov souladu s jejim urcenirn jako norrnotvorne prace, prirucky kladouci zaklady pro budovaninove ceske literatury a pi semnictvi, Zaroveri je vsak zjevne, ze takto tradicni pojeti rezignujicina vetsi roli individualniho slylu nernohlo rnladyrn ceskym literatum dlouho stacit.

Litcratura

DOI.ANSK'i', J. (1948): Jungmannuv odkaz, Praha: Nakladatelstvi M. Stejskal.fIDU:RovA, /\../\. (2008): Frantisek Matous Klaccl a filozofic (ceskcho) jazyka. In: Frantisek M{llou.~

Klace/,jilosoj; spisovatel a novindr. Ceska Tfcbova: Mcstskc muzeum Ccska Tfcbova, s. 47 66.FIJ)LERovA, /\.. A. (2011): Jungmannova Slovesnost: Kornpilat, nebo vyznarnnc dilo? In: J. Forster

P. Kitzlcr V. Petrbok H. Svatosova (cds.), Musarum socius. Praha: Kabinet pro klasicka studiaFU AV CR, s. 313 324.

HASSLER, G. (2009): Stil. In: G. Halllcr - C. Ncis, Lexikon sprachtheoretischer Grundbegriffe 2. Berlin,New York: Walter de Gruytcr, s. 975-1000.

694

HIKL. K. (1911): Jungmannova "Slovcsnost" a jcji predlohy. Listyfilologicke, XXXVIII, s. 207 219,346 353,416 448.

JUNGMANN, J. (1820): Siowesnosl aneb Zbjrka prjkladi: s kratkym pogednanjm 0 slohu. W Prazc:Wytistcmi u Josefy Fcrtcrlowe z Wildenbrunu, w arcibiskupske Impress] w scminarium, za Fakto-ra Tomase Kubelky. Dostupnc jako PDF tez z WWW: <http://kramcrius.nkp.czlkramerius/handle/ABAOO 1/183588>.

JUNGMANN,J. (1845): Slowesnost aneb Nauka 0 wymluwnosti prosaicke, basnicke i iecnicke se sbirkauprikladu w newazane i wu:anc reci. Druhe oprawcnc a rozrnnozenc wydani. W Prazc: NakladcmCcskcho museum w kommissi u Kronbcrgra a Riwnacc. Dostupne jako PDF tez z WWW: <http://kramcrius.nkp.czlkramcrius/handlcl A BAOO 1/11682681 >.

KI.Acl,L, F. M. (1808): Enkyklopaedische Erinerungen an Fortraege aus l.ogik, Ethik, Aesthetik. Lite-raturgeschichte, Stylistik. Pflanzen-Symbolik. etc. Bnin: Oruk und Fcrlag fon Buschak & In·gang.

KLAcF.l., F. M. (1843): Pocatky wedecke mluwnictwi ceskeho. W Brnc: Nak ladem knihkupcctwiKarla Winikcra. Dostupnc jako PDF tez z WWW: <ht1p:llkrameri us.nkp.cz/krarncrius/handlc/ABAOOIIl1294537>.

KRAUS, J. (1981): Retorika v dejinach jazykove komunikace. Praha: Academia,SCIIANZE, H. (2008): Rhetorik und Stilistik der dcutschsprachigcn Lander von dcr Rornantik his zum

Endc des 19. Jahrhundcrts.In: U. Fix - A. Gardt J. Knape (cds.), Rhetorik lind Stilistik Rhetoricand Stylistics. Ein internationales Handbuch historischer und systematischer Forschung An Inter-national Handbook oj Historical and Systematic Research. Berlin New York: Walter dc Gruyter,s. 131 146.

SOUC'EK, S. (1905): Klacclova "tilosofie reci ceskc" a spor ji vzniccny. Pfispcvck k dejinam blouzncnio jazycc. Listy filotogicke, XXXII, s. 222 258,346 376,423 450.

TILL, D. (2004): Transformationen del' Rhetorik. Untersuchungen zum Wandel del' Rhetoriktheorie un17. lind 18. Jahrhundert. Tubingen: Max Niemeyer Verlag.

Czech rhetoric and stylistics in the mid-19th century:Style, stylistics and rhetoric in the works of J. Jungmann and F. M. Klacel

The article briefly summarizes the complicated situation of classical rhetoric in the I" half of the 19'h

century, its relations to other disciplines dealing with language and texts, both old (poetics, philosophy ... )and new (stylistics, literary history ... ), and the transformations of the notion of style. Against thisbackground, two prominent Czech approaches to rhetoric, styli sties and style arc analyzed andcompared, namely the 2nd edition of J. Jungmann's Slovesnost (1845) and F. M. Klacel's Pocatkyvedeck« mluvnictvl ceskeho (1843). While Jungmann calls the discipline he deals with "eloquence" andthus dcliberately accepts the classical rhetorical framework. in which aesthetic categories arcsubordinate, Klaccl stresses the essential individuality of style and builds his approach on thc foundationsof Hegel's philosophy.

Tato studio vznikla v ramci Programu rozvoje vcdnich oblasti na Univcrzitc Karlovc c. P 12 l tistoriev interdisciplinarni perspektive, pod program Spolecnost, k ultura 1I komunikuce v ceskych dejinach.

Filozofickafakulta University Karlovy v Prazealena.fidlerovatiiff.cuni.cz

695