RADĚJI CHCI TRPĚT PRO TO, ŽE ŘÍKÁM PRAVDU, NEŽ ABY MĚLA PRAVDA TRPĚT PRO MÉ MLČENÍ (Ralph Waldo Emerson)ČÍSLO 9* ROČNÍK II* 5.3.2009* (ČAS 1 – ročník XVI* Kurýr ročník VI)

Ve druhém století našeho letopočtu žil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níž podle něj žil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiložíte – li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruženi kolem T. G. Masaryka uvědomili, že potřebné změny společenské vyžadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali až do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydržet co nejdéle. Což bude i dílem vás, čtenářů.

Vydává: občanské sdružení Vlastenecký poutník, PO BOX 21, 792 01 Bruntál. Redakce: vpoutnik@tiscali.cz +420 724 100 646. Každé vydání najdete také na www.mubruntal.cz ; www.bruntal.net ; www.hbl.cz

Objednávky: e-mail s předmětem ČAS

NEŠLO BY TO TAKÉ U VÁS?

JAK BEZPEČNĚ DO ŠKOLY Jízda do školy na kole je často první příležitostí, jak si vyzkoušet svoji nezávislost. Česká města ale dnes na bezpečný pohyb dětí moc nemyslí. Mnoho lidí se to ale snaží zlepšit a prosazovat řešení přátelská k dětem. Dnes uvádíme jako příklad pražský projekt „Bezpečné cesty do školy“. Pražský magistrát spolu s občanskými sdruženími Pražské matky a Oživení vyhlašuje program Bezpečné cesty do školy, v jehož rámci mohou dostat školy finanční prostředky a konzultace k tomu, aby interaktivní cestou ve spolupráci s žáky zlepšily dopravní situaci ve svém okolí. Jde například o vytipování a řešení krizových míst, stejně jako podporu ježdění na kole či instalaci přístřešku s cyklistickými stojany. Sdružení Pražské matky ve svém informačním dopise uvádí: „Cílem programu je zvýšení dopravní bezpečnosti dětí na cestě do školy, podpora udržitelné dopravy, propagace zdravého životního stylu a výchova k odpovědným dopravním návykům. Realizace školního projektu v rámci programu Bezpečné cesty do školy by rovněž měla přispět ke zlepšení životního prostředí v okolí školy. O podporu v programu Bezpečné cesty do školy budou moci žádat všechny typy škol a školských zařízení na území hl. m. Prahy. Uzávěrka příjmu přihlášek do prvního otevřeného ročníku programu Bezpečné cesty do školy je 15. 3. 2009.” Pokud si myslíte, že by se do projektu měla zapojit i škola, kterou navštěvují vaše děti, najdete na stránkách Prahounakole.cz vzorový dopis a další užitečné informace. Osobní doporučení má pro rozhodnutí školy přihlásit se do programu velkou váhu. Pokud vás tento projekt nezaujme, zkuste si prostudovat zajímavý text knížečky Děti na cestách – bezpečně po městě – informační brožura pro zástupce měst a obcí, publikaci vydalo MŽP.

MÁ PREZIDENT ČESKÉ LÉKAŘSKÉ KOMORY MILAN KUBEK PRAVDU? Z HLEDISKA MYŠLENÍ 19. STOLETÍ JI

NESPORNĚ MÁ – ŽENY LÉKAŘKY DO ORDINACÍ NEPATŘÍ. PŘESNĚ PŘED 110 LETY VŠECHNO ZAVINIL

JEDEN SUDETSKÝ NĚMEC.Čtěte na stranách 3 – 4 - 5

„Žena má přece lehčí mozek a méně krvinek….“

TO, ŽE ŽENY MOHOU BÝT LÉKAŘKAMI, PŮVODNĚ ZAVINIL

JEDEN SUDETSKÝ NĚMECVšechny titulky uvádějící následující řádky jsou

nesmyslné. Ženy jako lékařky jsou ve skutečnosti mnohdy lepší a výkonnější než muži* Odborář Milan Kubek

uvažuje v duchu známého rčení, že „ žena je na druhém místě, hned po člověku, avšak nebezpečně se na její

místo derou delfíni“ * a sudetský Němec Prof. Dr. Hartel nic nezavinil, i když díky jemu mělo 20. století o mnoho

lékařek více.

MUDr. Kubek ovšem skutečně prohlásil ve Sněmovně „ že pracovní nasazení žen nemůže být nikdy srovnatelné

s pracovním nasazením mužů „ a to polarizuje veřejné mínění dnešních dnů. Přitom neškodí jeden exkurz do historie.

Když se v roce 1899 vypravovala Anna Honzáková, dcera lékaře z Kopidlna do Vídně, byla pěkně naštvaná. Chtěla být lékařkou jako tatínek, ale vysoké školství medicínské bylo v monarchii pro dívky uzavřeno. Tedy studovat ženy mohly, ale nemohly skládat rigorózní zkoušky. „Žena má přece lehčí mozek a méně krvinek….“, psal tehdy časopis Spolku mediků. Cestu do Vídně Anně zaplatili Eliška Krásnohorská a rada Bělohlávek. Anna se nakonec dostala na ministerstvu školství k sekčnímu šéfovi (Sekt. Chef im Min. für Kultus und Unterricht) Wilhelmu rytíři Hartelovi. Ten věděl, že bude brzy jmenován ministrem a po zasvěcené debatě se sebevědomou českou dívkou, která mu brilantní němčinou vysvětlovala problémy diskriminace žen, slíbil, že tuto nespravedlnost napraví. A skutečně. Jedním z  jeho prvních ministerských výnosů v roce 1901 bylo rozhodnutí o tom, že i ženy mají právo na promoci Sub auspiciis imperatoris (pod záštitou císaře). Anna Honzáková také v roce 1902 promovala a stala se první českou lékařkou promovanou v Karolinu. Kdo byl ten muž, který se o to zasloužil? Tehdy se ministři školství (a nejen školství) vybírali podle opravdových schopností a kvalifikace. Wilhelm Hartel studoval v Opavě, maturoval na všeobecném gymnáziu v Praze na Malé Straně, v roce 1863 získal na Vídeňské univerzitě kvalifikaci středoškolského učitele, o rok později doktorát z filozofie. V roce 1866 se habilitoval a o tři roky později byl jmenován mimořádným a v roce 1872 řádným profesorem Vídeňské univerzity. Mezi kolegy byl znám svoji láskou k řecké filozofii; v roce 1874 vydal třísvazkové dílo o Homérovi – Homerische Studien. Stal se členem císařské Akademie, vydal zasvěcenou studii o Demosthénovi a kompletně přepracoval Curtiovu řeckou gramatiku. A to tak, že se dočkala 17. vydání a podle ní se učili středoškolští

studenti ještě v polovině 20. století. V roce 1882 byl povýšen do šlechtického stavu a byl mu udělen Řád železné koruny III. třídy. Ve svých padesáti letech, v roce 1889 byl Prof. Dr. c. k. dvorní rada Wilhelm rytíř Hartel, nositel řady mezinárodních uznání, jmenován ředitelem Dvorní knihovny. Teprve po této průpravě a kvalifikaci, byl jmenován v roce 1896 odborným přednostou ministerstva vyučování a následně v roce 1900 ministrem. Ministrem s takovou autoritou a vědeckou erudicí, že se mohl chovat velice svobodně a suverénně ve funkci, k níž měl všechny možné předpoklady. Studenti v celé monarchii se od roku 1884 učili řečtině z učebnice Griechische Schul – Gramatik, v níž autorovo jméno bylo jménem ministra pro vyučování. To byla mimo jiné i záruka kvalitních a promyšlených rozhodování ve školství. Tak to museli vnímat nejen studenti, ale také pedagogové, ale i veřejnost. Proto mohl ministr Hartel změnit dějiny a dát zelenou budoucím lékařkám. Mimochodem, Anna Honzáková si v roce 1906 otevřela v Praze na Moráni první soukromou lékařskou ordinaci. Jak uvádí Eva Müllerová, autorka článku o Anně Honzákové, který před lety uveřejnil deník Právo, mezi její první pacientky patřila Eliška Krásnohorská, herečky Hana Kvapilová a Leopolda Dostálová, spisovatelka A. M. Tilschová či senátorka F. F. Plamínková. Wilhelm Hartel ve svých studiích o Homérovi a Démosthenovi vyzvedával především otázky síly ducha. Miloval řecké filozofy a jejich morální poselství dokázal svým spravedlivým a vpravdě rytířským jednáním vnášet do své doby. A o tom ještě dva příklady, které vlastně patří do českých dějin. V roce 1876 dělal u profesora Hartela zkoušku z řečtiny i mladý posluchač filozofie, tehdy ještě pouze Tomáš Masaryk. Profesor Hartel věděl dobře o studentově zanícení pro Platóna a filozofy starého Řecka. Věděl, že student Masaryk píše studii o Platónovi. Nicméně Masarykovy znalosti řečtiny stačily sice na studium řeckých filozofů v originále, přesto nebyly takové, jaké by si přísný pan profesor představoval. A tak mu dal spravedlivou dostatečnou. Ta ovšem neměla vliv na to, že Masaryk 10. března 1876 promoval na Vídeňské univerzitě s vyznamenáním. Hartel a Masaryk se po letech setkali znovu, byť ne tváří v tvář. Láska k řecké filozofii formovala jejich postoje. Proto Masaryk, později již jako univerzitní profesor, zastával nekompromisní stanoviska týkající se zásadních otázek historických a společenských. Řadu nepřátel si udělal tím, že spolu s profesorem Gebauerem řekli národu pravdu o tom, že tzv. Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský (RKZ) jsou podvrh. Masaryk se nebál veřejně zastávat stanoviska, která provětrávala ztuchlost a zapšklost politiky Staročechů i jiných stran. Činil tak i prostřednictvím listu ČAS, který spolu s členy jeho Realistické strany založil. Není divu, že třináct let ležel na ministerstvu vyučování ve Vídni návrh na jeho jmenování řádným profesorem (ordináriem). Jako mimořádný profesor (exordinárius) měl o polovinu menší plat, a to se i některým jeho odpůrcům jevilo jako dostatečná pomsta za to, že si dovoloval říkat pravdu. Jiného názoru byl však profesor Hartel. Znal Masarykovu doktorskou práci na téma Platónovo učení o duši, v níž i jemu její autor hovořil z duše. Okamžitě po nástupu do funkce sekčního šéfa v roce 1896 podepsal bez ohledu na nějaké pražské spory Masarykovo jmenování řádným profesorem. Nevěděl pochopitelně, že tak dává za pravdu budoucím prezidentovi nového moderního českého státu. Masaryk se o jeho odvaze zmiňuje v Rozhovorech s TGM, avšak jako o ministrovi, jímž se ale skutečně stal až později. Což není podstatné. Univ. Prof. PhDr. Wilhelm rytíř Hartel, c. k dvorní rada etc. etc. se narodil 28. května 1839 v chudé tkalcovské rodině ve Dvorcích u Bruntálu. Když se takto proslavil, pojmenovali po něm ulici, v níž stál jeho rodný dům číslo 10. Dali na dům pamětní tabuli a učinili zápis do městské kroniky. Ve Dvorcích na to byli zvyklí – toto městečko má obzvláštní fenomén. Pochází odtud nejvíce významných osobností 18. - 20. století, které se nějakým způsobem zapsaly do

evropských i světových dějin. Mají jich ve Dvorcích nepoměrně více, než v jiných obcích Nízkého Jeseníku. 14. ledna 1907, v roce svých nedožitých 68. narozenin, profesor Hartel, skutečný rytíř ducha, odchází na onen svět. Netuší, že o jedenáct let později bude jeho student Masaryk prvním prezidentem Československa. I kdyby to tušil již při té zkoušce z řečtiny, zachoval by se stejně. Protože jenom čest a pravda jsou zbraně, jimiž se vítězí v dějinách, byť cesty pravdy jsou klikaté. V roce 1945 byla pamětní deska na domě č. 10 v ulici Wilhelma Hartela ve Dvorcích stržena, neboť nějaké německé texty nesměly zašpinit naši cestu ke svobodě. Jak málo jsme v tu dobu byli svobodni, to nechť posoudí sama historie. Konec konců jsme od té doby svobodnější? Jsme stále v zajetí mýtů o Sudetech. Mýtů o Bílé Hoře, lží o mírumilovnosti Slovanů a loupeživosti Germánů. S nesmyslně chápaným pojetím národní suverenity bojujeme proti evropské integraci a stále věříme tomu, že husité a komunisté bojovali za naše světlé zítřky. A k tomu se přidávají lidé, kteří jakkoli formálně vzdělaní, jsou v zajetí nevzdělanosti. V zajetí čeho je prezident České lékařské komory, to je nabíledni. PETR ANDRLE

Výroky týdne: Obama pohřbívá radar (hlavní titulek včerejších LN)My „Češi“ jsme úžasně ufňukaní a nejvíc se nám líbí, když se můžeme litovat a stěžovat si na jakýsi „mnichovský syndrom“ (zase nás nechali na holičkách). Přitom to tak není – Obama má jistě vzdělané rádce a ví, že největším „problémem Íránského problému“ je ruská podpora. Co tedy chce? Aby Putin odkryl karty. A když nepřestane Írán, který je silným trumfem ve staronové imperiální politice Ruska, s přípravou výroby jaderných raket, bude moci Obama říci: Inu, holoubkové, podporujete Írán i nadále, musíme se připravit. A radar bude. Je to tak těžké pochopit?

Kuriozita:A zůstaňme u těch Lidových novin. Včera si v nich postěžoval jeden technický náměstek správy a údržby silnic, že od doby Marie Terezie nemáme peníze na pořádnou výstavbu a údržbu silnic. V době císařovny (a české královny) se stavěly silnice 4,5m široké, štětované. Štět tvořily třicet centimetrů vysoké kameny, naskládané vedle sebe a mezery mezi nimi byly vyplněny dalšími kameny. Ty se zaklínily do mezer, a proto jsou ještě některé dnešní silnice neporušené a rozhodně nejkvalitnější. My jsme přestali používat štět (nějaké feudální metody jsme museli odmítnout), a dávali jsme do silnic jen štěrk a asfalt. Žádné podloží a ono to nefunguje. Vznikají trhliny, do nichž v zimě nateče voda a po zmrznutí vozovka praská. A životnost onoho fiktivního asfaltového koberce je pouze pět let. Silničáři by měli opravovat silnice emulsí s drceným kamenem, aby byly zataženy trhliny ve vozovce tak, aby do podloží nevnikala voda. Jenže to se u nás nedělá, protože nejsou peníze (ačkoli máme nejdražší dálnice na světě), a když jsou peníze, je zpravidla pozdě. Marie Terezie by to asi nepochopila – silnice v její době stavěly firmy, které by si nedovolily c. a k. dvorní kancelář oblafnout. Neboť by si později v monarchii ani neblafly. Kdyby tohle všechno (a plno jiných věcí) tušil Masaryk, asi by byl pro zachování

Rakouska – Uherska. Měli bychom kvalitní silnice, asi by nebyla druhá válka a neměli bychom tisíce, v míru již zavražděných politických odpůrců.

Marnost nad marnost:Když je člověk málo vzdělanej a v důsledku toho blbej, dělá samý pitomosti, říkával kdysi Jan Werich. Jenže toho Mugabe asi neznal. Nedávno tento šéf Zimbabwe slavil 85. narozeniny a při té příležitosti upozornil bělošské farmáře, že vyvlastňování jejich majetků bude pokračovat. Před pár lety Robert Mugabe zkonfiskoval tisíce bělošských farem, které rozdal svým stoupencům, kteří zemědělství nerozuměli ani za mák. Díky tomu je dřívější africká hospodářská velmoc na hranici bídy. Téměř třicet let takto vládne člověk, který je zřejmě nejen nevzdělaný, ale nepoučitelný. Kdyby se ve svých pětadvaceti letech seznámil s tím, jak po roce 1948 likvidovali u nás komunisté venkov a zemědělství, mohl se poučit. Do roku 1989 jsme rozorali 450 tisíc hektarů luk, 240 tisíc hektarů mezí, 50 tisíc hektarů remízků, dvě třetiny polních cest a 45 tisíc kilometrů liniové zeleně (Dejmal). Vykáceli jsme několik desítek milionů stromů a stamiliony čtverečních metrů keřových porostů. Třetinu zemědělské půdy jsme po vyhnání vlastníků z  pohraničí svěřili naprosto nekvalifikovaným původním bezzemkům, kterým jsme je později zase v rámci sovětizace venkova sebrali. Družstva a státní statky zlikvidovaly venkov a naše venkovská krajina ztratila nenávratně svou historickou a kulturní hodnotu. Obnova její je v nedohlednu, byť se mnozí původní sedláci snaží – podvodníci skupující pozemky a podnikající v lesích jsou v převaze. A navíc – nikdo nebyl hnán k odpovědnosti, nikdo nebyl potrestán. Možná, že ten Mugabe není zas tak blbej. Říká si třeba, když to prošlo v Československu (nebo v Česku), proč by to nemohlo projít v Africe.

Tušková nám píše:Pod tímto titulkem zveřejňujeme zprávy POLICIE ČR,

jejichž autorkou je Vrchní inspektor nprap. Pavla Tušková

Střet vozidla s jelenem. Dne 3. 3. 2009 okolo 10,45 hodin projížděl úsekem silnice mezi obcemi Bruntál a Nové Heřmínovy 54 letý řidič s

osobním vozidlem Škoda Felicia. Z levého silničního příkopu mu v danou chvíli vyběhl před vozidlo jelen. Řidič již nedokázal na vzniklou situaci zareagovat a došlo ke střetu mezi zvířetem a přední části vozidla. Jelen z místa střetu odběhl. Následně však zvíře bylo nalezeno

mrtvé na lesní cestě, přibližně 70 m od místa nehody. Při dopravní nehodě nedošlo ke zranění osob a na vozidle vznikla škoda ve výši okolo 30 000 Kč. Dechová zkouška byla u řidiče provedena, s negativním výsledkem Uhynulé zvíře na místě převzal člen Mysliveckého sdružení Dlouhá Stráň - Jelení. Vloupal se do kabinetu v tělocvičně školy. Dne 2. 3. 2009 v době od 19,35 hodin do 21,00 hodin dosud neznámý pachatel po překonání okna ( poškozením dřevěného rámu) vnikl do prostoru kabinetu tělesné přípravy, který se nachází v přízemí objektu tělocvičny ZŠ na ulici Žižkova v Krnově. Zde odcizil několik sportovních batohů a tašek. V jednom z batohů se nacházely pánské rifle v hodnotě 1 200 Kč, ve kterých byla uložena pánská kožená peněženka s finanční hotovostí okolo 2 950 Kč, osobní doklady, platební karta bez PIN kódu. V dalších batozích a taškách se nacházely potřeby osobní hygieny, jeden mobilní telefon a peníze v celkové hodnotě 1 300 Kč. Následným šetřením a ohledáním místa činu byly věci nalezeny odhozené vedle školní kuchyně. Pachatel si odnesl pouze celkovou finanční hotovost, peněženku s doklady a platební kartou. Nalezené věci byly policisty OOP Krnov zajištěny. Pachatel způsobil škodu poškozením rámu okna v celkové výši okolo 3 000 Kč. Z pizzerie si odnesl televizor, cigarety, cukrovinky a další věci. V době od 2. 3. 2009 do 3. 3. 2009 dosud neznámý pachatel vnikl do objektu pizzerie v Krnově na ulici Družstevní. Po rozlomení vložky zámku vstupních dveří vnikl do chodby. Odtud se dostal opět po překonání zámku na dalších dveřích přímo do prostoru pizzerie. Zde odcizil LCD televizor, satelitní přijímač, včetně dálkových ovládačů, několik krabiček cigaret, cukrovinky, láhve s alkoholem a finanční hotovost ve výši 480 Kč. Následně z kanceláře účetní, do které se dostal z chodby, odcizil ze zásuvky stolu peněžní hotovost ve výši okolo 4 896 Kč a ceniny-stravenky v celkové hodnotě 4 000 Kč.

DĚLNÍK, TO ZNÍ HRDĚ….Dnes se to ještě jeví jako drobný spor, ale za rok vše může vypadat jinak. Co? Inu spor, který se zatím odehrál v soudní síni. Agenturní zprávy jsou v tomto směru jednoznačné. Nejvyšší správní soud (NSS) v Brně odmítl návrh vlády na rozpuštění Dělnické strany kvůli podezření, že v podstatě zastřešuje různá ultrapravicová a neonacistická uskupení včetně Národního odporu. Rozsudek je podle politologů precedentem. Podle odůvodnění soudu vláda nepředložila dostatečné důkazy, které by rozpuštění umožnily. Internetové Novinky.cz položily svým čtenářům anketní otázku- souhlasíte s verdiktem soudu, který odmítl rozpustit Dělnickou stranu? Hlasovalo celkem 10 294 čtenářů. Což je hodně. Souhlasilo jich téměř 66%. Po vyhlášení usnesení, promluvil ke svým příznivcům předseda strany pan Vandas. "Vykopeme je z kanceláří, kde si mysleli, že budou u svých koryt chrochtat navždy. Ministr Langer by měl rezignovat, je to osoba spjatá s podsvětím a značně nedůvěryhodná. Vláda se má v budoucnu na co těšit, nyní jsme vládu porazili u soudu, příště ve

volbách," pravil Vandas ke svým příznivcům. Předseda senátu Vojtěch Šimíček v odůvodnění řekl, že politické strany vyžadují zvýšenou ochranu a má u nich být ztížená rozpustitelnost. Řekl také, že je nutné posoudit, zda je vytýkané jednání jednoznačně přičitatelné žalované straně nebo jede pouze o excesy jednotlivců. Je také podstatné, zda je jednání žalované strany v rozporu s demokratickými principy a zda důkazy o její bezprostřední nebezpečnosti jsou dostatečné. Důkazy vlády jsou podle předsedy senátu nedostatečné "Stranu nelze postihnout pro kritiku státu," řekl Šimíček. Vždy podle něj záleží na reálném potenciálu strany ohrozit demokratické fungování státu. Šimíček také řekl, že stát jako žalující strana má k dispozici celý exekutivní aparát, který může využít k dokladování nezákonnosti jednání. Nepřímo tak naznačil, že důkazy, které vláda předložila, jsou nedostatečné. CO TEDY S DĚLNICKOU STRANOU? Mezi námi, ono se toho moc najít nedá. Vládu označují za mafii, jsou proti evropské integraci a zejména Lisabonské smlouvě, podporují prezidenta Klause, nenávidí USA a případný radar. Nemají rádi ani Paroubka, protože ten je pro evropskou integraci. Přečtete – li si vyjádření jejich předsedy pana Vandase, nemusíte s jeho názory souhlasit, ale rozhodně to není na zákaz. Podobně se vyjadřují k různým tématům i jiné strany. Pokusili jsme se názory předsedy DS soustředit do jednoho textu, vybraného z textů jeho webu. Tedy slyšte: Stále více se ukazují větší a větší podobnosti bývalého komunistického režimu s tím současným. Stejná arogance moci, stejné totalitní praktiky, stejné potlačování opozičních názorů vrcholících prosadit zákaz nepohodlné politické strany. A v neposlední řadě i oceňování za policejní brutalitu. Máme však naději, a to velkou, že liberální režim dopadne brzy stejně, jako jeho nemilovaný předchůdce. I proto jsme v polistopadové éře svědky ojedinělého jevu, kdy se zkorumpovaný vládnoucí režim – jehož exponenti mají plná ústa demokracie a svobody - snaží zakázat opoziční stranu. Citace ze stranického stanoviska o „nulové toleranci polistopadového režimu“ jako hlavního argumentu pro zákaz naší strany, je vysloveně směšná. Nebo snad znáte ve svém okolí někoho, kdo by chtěl tolerovat korupci, vydírání, mafiánské praktiky, tedy vše, co nám v posledních letech předvádí parlamentní sebranka? Za sebe a za Dělnickou stranu říkám: Tolerance nepřichází v úvahu a chceme je odstranit. Zároveň však víme, že jednou možností jsou volby. Dělnická strana se v poslední době stává štikou, která vnesla do zatuchlého rybníka dravost a odhodlanost, s čímž líní kapři, doposud jistí sami sebou, nepočítali. I proto se chtějí bránit a zákazem dokumentují slabost systému. Nepřipomíná vám to komunistický režim ve stádiu smrtelné agónie z konce osmdesátých let? Chci všechny naše členy a sympatizanty ujistit, že ani případný zákaz Dělnické strany, který pravděpodobně přijde, neznamená konec naší činnosti. Mohou nám vzít značku, ale nemohou nás připravit o naše myšlenky a ideje. Mohu zodpovědně prohlásit, že na všechny varianty jsme v tuto chvíli připraveni a budeme kandidovat ve volbách do Evropského parlamentu. Převezeme všechny, kteří si myslí, že nás zákazem odstaví z politického života, všechny bláhově se radující, že končíme. V žádném případě NE! Pokračujeme dál a vydržíme až do společného vítězství! Já budu stát při vás, a vy stůjte při mně! Krajské volby skončily pro nás, členy a sympatizanty Dělnické strany, nesporným úspěchem. Téměř dvacet devět tisíc voličů se rozhodlo podpořit náš program i přes neustálou skandalizaci, špinění a pomluvy. Báchorky o zlých neonacistech nezabraly a my můžeme spokojeně konstatovat, že Dělnická strana se stala v České republice jedinou skutečnou

opozicí vůči parlamentní mafii. My nepotřebujeme videoprojekce, okopírované ovečky a virtuální projekty. Za námi je vidět skutečná práce, trpělivá, plná odhodlání a také podpořená volebními výsledky. Něco však mediální kolotoč, pomluvy a špinění signalizují. Liberální režim větří nebezpečí a má strach z nárůstu popularity opozičního národního a sociálního hnutí, které si získává čím dál větší počet sympatizantů všech věkových vrstev. Má strach z otevřené prezentace názorů, které sice mají u veřejnosti převahu, ale nahlas se je říci odváží málokdo. Je to také důkaz, že jdeme správnou cestou. Lze se obavám vládnoucí parlamentní bandy divit? Nikoliv. Stačí se poněkud pozorněji dívat, co se u nás děje. Politický gangsterismus, mafiánské praktiky, špehování, úplatky, zákulisní intriky. To je dnešní česká politika. A vrcholem všeho je volání premiéra Topolánka – jednoho z hlavních viníků tristního stavu – po vyčištění Augiášova chlíva. Ti, kteří tuto zemi zaplevelili špínou a liberálním bacilem, ti mají sjednat nápravu? To snad ne. Můžeme čekat, že útoky proti nám budou pokračovat, ba co víc, budou se stupňovat. My však odpovíme po svém. Přesvědčováním občanů o našich názorech, neustálou aktivitou, například Ochranných sborů DS, pořádáním mítinků, rozdáváním letáků a zvýšením nákladu Dělnických listů. Od korupčníků a kolaborantů si nenecháme nic diktovat! Nejlepší obranou je útok! To je naše heslo, kterého se budeme držet. S velkou pompou podepsali ministři zahraničí České republiky a Spojených států Schwarzenberg a Riceová hlavní smlouvu o výstavbě amerického protiraketového radaru v Brdech. Úsměvy na všechny strany, lační novináři, tlachy o stvrzení bezpečnosti a obranyschopnosti naší republiky před nebezpečím terorismu a íránskými raketami. Celý akt se odehrál navzdory nesouhlasu velké části veřejnosti, která byla postavena před hotovou věc bez možnosti vyjádření. Ostatně v polistopadové pseudodemokracii to není ani poprvé, a zřejmě ani naposled. Vládní elita si tedy prosadila svou. Paradoxně v roce, kdy si připomínáme čtyřicáté výročí okupace sovětskými vojsky a tato bolavá jizva není stále zhojena. Koneckonců, smlouva o radaru byla podepsána na stejném stole jako stvrzení „dočasného“ pobytu okupantů. Právě pamětníci tehdejších událostí mohou vypovídat o „hrdinských činech spřátelených vojáků“. Zdá se, že jsme prostě nepoučitelní. Vládní garnitura se musí neustále lísat k mocným tohoto světa, dávat najevo svoji oddanost a čekat na milostivé podrbání za uchem. Názory vlastních občanů jsou jí zcela lhostejné. Přitom je evidentní, že radar je pouze prvním krokem, po kterém bude následovat vojenská základna a rakety. Nyní pro změnu americké. A opět tu máme nevítané cizáky navěky. Ti co iniciovali podepsání smlouvy, jsou obyčejní zrádci národa. Co s nimi? Mohu vás ujistit, že na ně taky dojde. Ne hned, ale jak se říká, všeho do času. Irové v referendu odmítli Lisabonskou smlouvu. Dokument, nahrazující pohřbenou euroústavu, vznikal za úporného jednání unijních elit, jejichž jediným cílem je další centralizace moci uloupené národním vládám. A aby se předešlo případným potížím, členské státy se zavázaly, že o nové smlouvě nebudou rozhodovat občané v referendu, ale schválí ji prostřednictvím parlamentů. Pouze Irsko nemohlo učinit výjimku, neboť referendum je zakotveno v tamní ústavě. Výsledek referenda Brusel evidentně zaskočil. I když se okamžitě objevily hlasy, že je potřeba pokračovat v procesu ratifikace ve všech státech, nikdo nemůže popřít skutečnost, že Lisabonská smlouva v Irsku padla. Alespoň, pokud platí dopředu daná pravidla hry. Velmi trefně to vyjádřil prezident Václav Klaus, naopak naivně předseda socialistů Paroubek, který doufá v opakování (!) referenda. Zřejmě tolikrát, než by byl potřebný souhlas vyžádán. A směšné je i spílání do nevděčných Irů, že za své současné bohatství a prosperitu mohou děkovat jen a jen štědré Evropské unii, a oni naopak Evropě zasadili těžkou ránu. Můžeme Irům blahopřát k odvaze a k rozhodnutí, které má pozitivní dopad i na českou společnost. Irové neotřásli Evropou, ani ji neohrozili. Otřásli pouze

bruselskými byrokraty, kteří si myslí, že své plány na ovládnutí Evropy, zbavenou národů a hranic, mohou spřádat bez ohledu na názory občanů. Krach Lisabonské smlouvy je nadějí. Nadějí na znovuobnovení Evropy jako společenství suverénních států, jejichž spolupráce je založena na vzájemné úctě k historickým tradicím a kultuře.

ZBÝVÁ JEDINÉ – DÁT SE DO PRÁCENejvyšší správní soud má zřejmě pravdu. Diletantské (tomuto označení se soudci formálně vyhnuli) podání, nemůže mít v demokracii šanci na úspěch. Což je mínus vlády a bohužel, ať se nám to líbí či ne, dává to za pravdu Dělnické straně. Pochopitelně, že tak, jak se nedostala k vládnímu převratu strana Sládkova, tak se nedostane ke změnám žádná strana, která pouze kritizuje a nemá reálný a konstruktivní program. Smutné na tom je to, že vláda má prakticky neomezené finanční prostředky k tomu, aby si nechala udělat kvalifikovaný rozbor a ten použila jako podání k soudu. Nabízí se otázka, zda studium práv z protekce, se vyplácí. Navíc se nedá vůbec předpokládat, že by vláda vyvodila z nekvalifikovaného podání vůči jeho autorům nějaké důsledky. O tom, že by se dalo ono podání zpracovat kvalifikovaněji, o tom nemůže být ani řeči. Dělnická strana nemá rozhodně s dělníky nic společného. Alespoň ne v onom krásném smyslu slova. Ale bohužel, i tento pokus vlády jí nahrává a vypadá to, jakoby veškerá kritika vlády z pozice Dělnické strany byla pravdivá. Bohužel, tato strana hraje i na citlivou strunu týkající se postavení menšin, zejména Cikánů. Zde se diletantismus vládní politiky projevuje ještě více. Nesmyslné vytvoření jakési agentury na řešení cikánské otázky, představa, že jí může řešit nějaké ministerstvo a plno jiných chyb, které vláda ve vztahu k méně přizpůsobivým občanům dělá, žene vodu na mlýn demagogům. Všimněte si historických analogií – kdykoli chtěl někdo získat politické body bojem proti menšině, která vadí, vždy sice trochu získal, ale jinak ztratil. O Cikánech uměl krásně mluvit i bývalý tiskový dozor, Sládek. Tedy krásně o tom, jak je nutné je zpacifikovat, aby nám normálním a krásným bělochům nepřekáželi a netyli z našich peněz. I pan ministr Kocáb začal jako s prvním problémem řešit otázku památníku v Letech. Mezi námi, onen památník, jakkoli ctíme utrpení našich cikánských spoluobčanů za války, není rozhodně na prvním místě priorit. Důležité je to, co se děje nyní v Chomutově, co podpořil v dnešním tisku i Čunek atakdále. Problém není v tom, jestli mají radnice právo provádět exekuce na sociální dávky vyplácené nejen Cikánům, ale i dalším občanům, jejichž umístění na pracovním trhu je velice problematické a někdy přímo nemožné, ale v tom, proč se tak stalo, a proč to tak je. Tam je meritum věci. Uplatňování zákonů vůči všem našim občanům nemůže být předmětem diskuse, protože tam, kde přiznáváme právo, musíme vyžadovat také povinnosti. V historii lidstvo často naletělo demagogům, kteří občanům říkali – vy byste se mohli mít dobře, kdyby nebylo Židů, bolševiků, kapitalistů, feudálů, deklasovaných inteligentů, buržoazie, Němců, katolíků, bezvěrců, homosexuálů, novinářů, kulaků, oportunistů, imperialistů a jejich slouhů, mafiánů všech druhů, básníků, rasistů, pitomců, nevzdělanců, degenerované šlechty, vládních lumpů, zlodějů, podvodníků, demagogů, socialistů, komunistů, Cikánů, literátů, zpěváků, bankovních byznysmenů, lesbiček, zkorumpovaných úředníků,

advokátů, politiků z jiných stran, agentů a Indiánů. Ještě snad špinavých Mexičanů. A nyní si prosím odpovězte na otázku, kdo nám ještě k normálnímu životu zbývá? Ano – jedině Dělnická strana. Že vás to ale hned nenapadlo? Vládu ano. Ale neumí to vysvětlit. Tudíž prohrává. Ano, musí být vyměněna, ale ty si občane, urči, kdo bude u oné výměny asistovat. Zvolíš li špatně, doplatíš na to. Demokracie to jinak neumí. A nic jiného občane, na výběr nemáš. Mimo totality, když osvícení monarchové jaksi vymřeli. (le)

FOTO PRO DNEŠNÍ DEN

Včera nám to MF DNES vysvětlila. Jde o invazi ze Skandinávie. Jeden z nejhezčích ptáků, jaké je možné vidět v přírodě v Česku, se vrátil. Po třinácti letech. A hned v obrovských hejnech. Český ráj zažívá invazi brkoslava severního. Narůžovělý pták s výraznou tmavohnědou chocholkou se na českém území objevuje jen zřídka. Tentokrát jich však ze severní Skandinávie přiletěly spousty,

ornitologové na Turnovsku napočítali v jednom hejnu až pět set ptáků. „Je to zřejmě počasím, u nás našli dost potravy, a tak se tu zdržují,“ řekl Zdeněk Mrkáček z Chráněné krajinné oblasti Český ráj. Brkoslavové už byli vidět v Turnově, u Valdštejna, v okolí Kozákova, Trosek i u Lomnice nad Popelkou. Jsou i na Liberecku. Reportér MF DNES pozoroval velké hejno i u Telče. Zůstanou do konce března nebo začátku dubna. Pokud je potkáte, s jiným ptákem si je určitě nespletete. Kromě elegantního vzhledu mají i zvláštní hlas - připomíná tiché kovové zvonění. A my dodáváme, že brkoslavové jsou i v Beskydech. Byli viděni.

PETROUŠKOVY PŘÍHODY (649)Včera odpoledne jsem potkal dávného kolegu. Neviděli jsme se asi dva roky. On zcela náhodně projížděl naším městečkem, a když vystupoval z auta na náměstí, z důvodu povinné přestávky na kávu, šel jsem zrovna kolem. Jaká to náhoda. Tak jsme šli na tu kávu spolu, měli jsme si o čem povídat. Nejblíže našemu setkání byl jakýsi „Sportbar“. Než jsme se stačili usadit a objednat si kávu, odskočil si kolega na toaletu a mně nezbylo nic jiného, než sledovat velkou obrazovku, na které zrovna probíhalo hokejové utkání Slávia – Vítkovice.Přiznám se, že jsem žádný sportovní televizní přenos tohoto druhu již léta neviděl. Nejsem ke sportu laxní – jako kluk jsem sedával u radiopřijímače, když jsme hráli s Kanadou a nějaký ten zápas v televizi jsem také viděl, zejména když můj dávný kamarád Franta Pěkný pískal první ligu v hokeji. Ale od té doby, co se namísto zdraví sportem propaguje alkohol (Gambrinus liga?), jsem jaksi záměrně mimo. Ale to co jsem viděl včera, to mě přivedlo do transu. Bílí hráči byli Vítkovice, ale to musel být zřejmě nějaký omyl. Muselo jít o nějakou rozvětvenou rodinu, protože se všichni podle nápisů na zádech jmenovali „ Dalkia Česká republika“. Ti červení, kteří byli jejich soupeři, patřili zase do nějaké mafiánské rodiny, která se jmenuje SKANSKA. Celkově všichni měli na svých dresech ještě plno různých českých i anglických nápisů, ale jak se kdo jmenoval, a za jaký klub hrají, to jsem nebyl schopen rozpoznat. Přiznávám, že se hokej zřejmě hraje dnes rychleji a mé oči stárnou.Jistotou ve sportovních utkáních jsou vždy rozhodčí. Vím to ze dvou důvodů. Kdysi dávno přijel zmíněný již František Pěkný pískat do Ostravy (ten stadion již neexistuje) a já tam nemohl pochopitelně scházet. Tehdy neuznal domácím gól na základě nějakého nového ustanovení pravidel, které fanouškové ještě nepochopili. To byla bouře. Ale nikdo Frantu po zápasu nezmlátil, ani mu nezdemolovali auto. Rozhodčí je rozhodčí. U nás na vesnici vždycky v neděli odpoledne přicházel pokladník našeho klubu mezi nás, kteří jsme jako vždy proklouzli bez vstupenky, se slovy: kluci, pojďte si koupit vstupenku, nemám čím zaplatit rozhodčího. Tak jsme šli s vědomím, že se to příští neděli bude opakovat. Od té doby vím, že rozhodčí jsou nestranní, slušní a celkem dobře placení. Jenže včera jsem viděl rozhodčí, kteří se také jmenovali nějak divně. Zepředu na břiše a zezadu na čepici (vím, že je to přilba) se jmenovali Škoda a podle zad

kyslík. Tedy O2. Asi mají ty kluby špatného pokladníka, že si ti chudáci musejí takto nedůstojně přivydělávat. Kolega přišel ve chvíli, kdy se na obrazovce objevila „ komerční přestávka“. V ní jsem se dozvěděl, že Budvar je oficiální pivo českého hokeje. Budvar je dobré pivo. I rum není špatné pití. Čeho je ovšem rum oficiální, to nevím a mezi námi, nechci to ani vědět. Možná cyklisti? Ale to bylo za dob Růžičky. Tak jsem si na to všechno postěžoval onomu kolegovi, který je o pár desítek let mladší, a možná to chápe jinak. Samozřejmě. Co se rozčiluješ, povídal mi. Copak nevíš, že ve sportu jde především o prachy? Hned mi to bylo jasnější. A já blbec jsem se do včerejška domníval, že jde o zdraví. Už ani ten sport není, co to bývalo.

Dnes má svátek KAZIMÍR, zítra MIROSLAV. Nezapomeňte jim blahopřát.