Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a...

82
Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012

Transcript of Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a...

Page 1: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Univerzita Palackého v OlomouciPrávnická fakulta

Bohumil Kurka

Právní jednání a jeho vady v římském právu

Diplomová práce

Olomouc 2012

Page 2: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Právní jednání a jeho vady v římském

právu vypracoval samostatně a citoval jsem všechny použité zdroje.

V Olomouci dne 30.3.2012

2

Page 3: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Na tomto místě bych chtěl poděkovat své rodině za materiální, morální a všechnu

ostatní pomoc, kterou mi poskytovala v průběhu mého studia. Dále bych chtěl také poděkovat

panu Dostalíkovi, Paulovi, Ulpianovi a ostatním mým autoritám římského práva za to, že mi

pomohli odhalit krásy římského práva.

3

Page 4: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

OBSAH

Seznam použitých zkratek..........................................................................................................5Úvod............................................................................................................................................61 Právní úkon........................................................................................................................8

1.1 Projev vůle..................................................................................................................81.2 Zaměření projevu vůle a jeho uznání právním řádem..............................................111.3 Druhy právních úkonů..............................................................................................111.4 Náležitosti právních úkonů.......................................................................................12

2 Náležitosti subjektu .........................................................................................................132.1 Způsobilost k právům a povinnostem.......................................................................13

2.1.1 Osoby fyzické ..................................................................................................132.1.2 Osoba fyzická v právu dnešním........................................................................152.1.3 Osoby právnické...............................................................................................16

2.2 Způsobilost k právním úkonům................................................................................172.2.1 Pohlaví..............................................................................................................182.2.2 Věk....................................................................................................................192.2.3 Duševní nemoci a tělesné vady.........................................................................212.2.4 Marnotratnost....................................................................................................222.2.5 Ztráta cti............................................................................................................232.2.6 Stav....................................................................................................................24

3 Náležitosti vůle................................................................................................................253.1 Svobodná vůle..........................................................................................................253.2 Vážná vůle................................................................................................................303.3 Vůle prostá omylu ...................................................................................................32

3.3.1 Error..................................................................................................................333.3.2 Dolus.................................................................................................................38

4 Náležitosti projevu ..........................................................................................................405 Vztah vůle a jejího projevu..............................................................................................42

5.1 Neadresovaná právní jednání....................................................................................435.2 Adresovaná právní jednání ve srozumění s adresátem.............................................455.3 Adresovaná právní jednání bez srozumění s adresátem ..........................................45

6 Náležitosti předmětu........................................................................................................487 Následky vadného jednání...............................................................................................50Závěr.........................................................................................................................................53Seznam použitých zdrojů..........................................................................................................54Resumé......................................................................................................................................56Klíčová slova.............................................................................................................................57Přílohy.......................................................................................................................................58

4

Page 5: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Seznam použitých zkratek

Code Civil – francouzský občanský zákoník z roku 1804, jinak známý jako Code Napoléon.

Digesta – jinak známé jako Pandecta (Digesta seu Pandectae) – Jedna ze tří částí tria

volumina – tří svazků zákonů (jinak známých jako Corpus Iuris Civilis) císaře Justiniána z 6.

století n. l.1

Důvodová zpráva – důvodová zpráva k NOZ.

Gaius – Významný římský právník, v této práci zmiňovaný v souvislosti s jeho Učebnicí

práva ve čtyřech knihách.2

Instituce – Další část Justiniánových tří svazků zákonů.3

Kodex – Třetí část Justiniánových tří svazků zákonů.

Listina – Usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod,

uveřejněné pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

OZ – Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

OZO – Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., Obecný občanský zákonník rakouský, ze dne 1.

června 1811, ve znění k 1. 1. 1904.

NOZ – Tzv. Nový občanský zákoník – zákon č. 89/2012 Sb., s účinností k 1. lednu 2014.

NS – Nejvyšší soud České republiky

Střední kodex – Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 25. říjnu 1950.

TZ – Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Ústava – Ústava České republiky – ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

ÚS – Ústavní soud České republiky

Zákon 12 desek – Lex Duodecim Tabularum či Duodecim Tabulae – kodifikace římského

obyčejového práva z 5. stol. před. n. l.4

1 V textu značeno: Autor fragmentu D 4, 2, 8 (4. kniha Digest, 2. titul a 8. fragment).2 České překlady částí Gaiovy Učebnice uvedené v této práci jsou převzaty z překladu Jaromíra Kincla; GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, 1981. 274 s. ISBN 80-85765-18-7. V textu budou úryvky z této učebnice značeny: Komentář první, § 2.3 České překlady fragmentů z Justiniánových Institucí uvedené v této práci jsou převzaty z překladu Petra Blaha; BLAHO, Petr. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. Michal Skřejpek. Praha: Karolinum, 2010. 411 s. ISBN 978-80-246-1749-7. Fragmenty budou značeny: I 4, 3, 6 (kniha, titul, fragment).4 Bude značeno: Tabula V, 1.

5

Page 6: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Úvod

Tématem předkládané práce je Právní jednání a jeho vady v římském právu. Cílem

práce je analyzovat tento stěžejní právní institut z pohledu římského práva a

prostřednictvím komparace s právem moderním odpovědět na otázku, nakolik moderní právo

čerpá z římskoprávní úpravy a nakolik se od ní odchýlilo.

Během dlouhého období existence starověkého Říma se institut právního jednání

vyvíjel spolu s vývojem celé římské společnosti. Přesto však právní jednání v porovnání

s jinými instituty nepodléhalo takovým změnám, zvláště pomineme-li samé prvopočátky

starověkého Říma. Z toho důvodu budeme v této práci vycházet předně z justiniánského

práva, z kodifikací císaře Justiniána, a budeme pouze upozorňovat na některé významné

rozdíly práva dřívějšího.

Z moderního práva se pak v rámci komparace zaměříme na zákony platné v českých

zemích dnes (předně OZ), v minulosti (OZO a tzv. Střední kodex) a také na čerstvě schválený

NOZ.

Římští právníci nezkoumali právní jednání (jinak také právní úkon) v obecné rovině,

nezkoumali ho komplexně jako samostatný institut práva. Z toho důvodu budeme

k problematice přistupovat v souladu s dnešní metodologií a budeme právní jednání zkoumat

z hlediska jeho náležitostí, kterými jsou: náležitosti subjektu, vůle, projevu, vztah vůle a

projevu a náležitosti předmětu. Tomu členění odpovídá i struktura předkládané práce, díky

čemuž by práce měla být, pro čtenáře znalého dnešního práva, přehledná.

V rámci takto zvolené struktury bude prováděna i komparace práva římského a práva

moderního. Jednotlivým právním řádům tedy nebudou věnovány samostatné kapitoly, práce

nebude členěna podle právních řádů, ale podle jednotlivých témat (náležitostí).

Při pojednání o jednotlivých náležitostech budeme vycházet předně z práva římského

a v rámci komparace se pak zaměříme na jeho pravidla a zásady, které platí dodnes, a

upozorníme také na hlavní rozdíly mezi jednotlivými právními úpravami.

Výhodou této netradiční struktury bude, jak doufám, tématická přehlednost práce a

možnost provedení komparace ihned po obecném pojednáním o dané problematice.

Samotné téma práce je velmi rozsáhlé a není ho proto možné v rámci této práce

obsáhnou v celé šíři a hloubce. Z toho důvodu bude vybraným náležitostem dáno více místa

na úkor jiných.

6

Page 7: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Právní úkon začneme zkoumat z pohledu náležitostí subjektu, kde si ve stručnosti

pojednáme o osobách, jejich specifikách v právu římském a způsobilosti k právním úkonům.

Následně se hlouběji zaměříme na náležitosti vůle a poté také na vztah vůle a jejího

projevu.

Kapitoly o náležitostech projevu a předmětu budou z těch, kterým bude dáno místa

méně. Volba padla na tyto z náležitostí mimo jiné proto, že komparace v těchto případech

není, dle mého názoru, tak přínosná a zajímavá jako u zbývajících náležitostí.

Závěrem bych chtěl ještě čtenáře upozornit, že na konci práce v přílohách jsou

k nalezení různé prameny práva římského i moderního, které jsou v textu sice zmíněny, ale

kterým se zároveň nedostalo místa v podobě plné citace.

7

Page 8: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

1 Právní úkon

Právní úkon je stěžejním institutem občanského práva, bez něhož by existence tohoto

právního odvětví, a práva vůbec, byla jen stěží myslitelná.

Právní úkon je podřazen obecnějšímu pojmu právní skutečnost, který zahrnuje

všechny důvody vedoucí ke vzniku práv a povinností. Právní skutečnosti jsou teorií děleny

podle určitých kritérií do různých skupin. A nejvýznamnější a také v životě nejčastěji se

vyskytující skupinou právních skutečností jsou právě právní úkony, které dnešní OZ definuje

jako: „Projevy vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo

povinností, které právní předpisy s takovými projevy spojují.“ (§ 34)

Synonymem právního úkonu je právní jednání. První z termínů se do našeho právního

řádu dostal spolu se Středním kodexem s účelem nahradit tehdy užívaný pojem právní

jednání. Důvody k tomu byli různé. Mimo jiné byl vybrán i proto, že jde o kompromisní

termín pro český i slovenský jazyk.5 NOZ tento termín zavedený během minulého režimu

opouští a vrací se opět k pojmu právní jednání. V této práci budeme užívat obou termínů bez

rozdílu.

Římské právo neznalo obecný termín právního jednání. Užívalo mnoho užších pojmů,

které označovaly konkrétní druhy právního jednání (actus, gerere, nexum, contractus aj.).

Nejbližší pojmu právní jednání byl v římském právu termín negotium, který zahrnoval kromě

jiného i všechna dovolená právní jednání obecně.6,7

Podíváme-li se na výše zmíněnou definici právního úkonu, můžeme z ní vyčíst tzv.

pojmové znaky právního úkonu, kterými jsou: projev vůle, jeho zaměření, uznání projevu

právním řádem a nastoupení právních následků.8

1.1 Projev vůlePokud bychom si představili právní úkon na jakési časové ose a zkoumali jeho

„životní cestu“, od jeho vzniku až po vyvolání právních následků, vůle by se nacházela

5 Více Důvodová zpráva str. 710.6 BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: Ve třech fázích jeho vývoje. 2 přepracované vydání. Praha: Academia, 1995, s. 107. ISBN 80-200-0545-5.; srov. Ulpianus D 50, 16, 19.7 Blaho k tomu říká: „Pojem ‚pravny úkon‘ (nepresne negotium iuridicium) bol Rimanom úplne cudzí. Pre nich stála v popredí potreba rozhodovať o jednotlivých praktických otázkách, ktoré prinášal každodenný život, a teória práva ani právny systém ich nevel’mi zaujímali. Pojem právny úkon vypracovali až představitelia školy prirodzeného práva v 18. storočí ...“ ; BLAHO, Petr a kol. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1997. s. 245. ISBN 808571907X.8 FIALA, Josef a kol. Občanské právo: Meritum. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2006. s. 34. ISBN 8073572125.

8

Page 9: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

na samém počátku této osy. O vůli se tedy dá říci, že je základním a nejdůležitějším

pojmovým znakem právního jednání, jelikož bez vůle není právního jednání.9

Ale jak říkali již staří Římané: nulla regula sine exceptione – není pravidla bez

výjimky. To platí i pro případ vůle jako nezbytného předpokladu právního úkonu. A s vůlí se

pojí i další právní problémy, budeme se jimi však více věnovat až později v kapitole

Náležitosti vůle.

Ještě si ale uveďme definici tohoto pojmu. Vůlí budeme po zbytek této práce rozumět

„psychický vztah jednajícího člověka k zamýšlenému (chtěnému) následku.“10

Vrátíme-li se k výše zmíněné „životní ose“ právního úkonu, pak po vzniku vůle

následuje její projev. Vůli totiž musíme dát najevo, jen tak lze dosáhnout žádaného cíle, jen

vůle projevená může mít právních následků.

Projevit vůli lze jakýmkoli způsobem, který je seznatelný jiným osobám; jak konáním:

(a) výslovně či (b) konkludentně (per facta concludentia); tak opomenutím: (c) mlčky

(tacite).11

Ad a) Projev je zpravidla činěn přímo a výslovně – řečí. Může se tak dít slovem

(mluveným nebo psaným), ale může se tak dít i gesty.12 Dobrým příkladem je znaková řeč,

stejně tak je výslovným projevem i kývnutí na znamení souhlasu.13

Jedním z projevů zásady autonomie vůle je svoboda osob zvolit si formu právního

úkonu. V některých případech však právní řád vyžaduje činit úkon v konkrétní formě. Forma

se pak stává jednou z náležitostí a její nenaplnění je sankcionováno neplatností, více

v kapitole Náležitosti projevu.

Ad b) Konkludentním projevem je jednání, které vypovídá o vůli osoby nepřímo.

Cílem takového jednání není primárně konečný právní následek, vůle primárně nesměřuje

k daným právním následkům. Vůle k určitým právním následkům je však z jednání

dovoditelná.14

Příkladem může být zničení listiny v § 41 odst. 2 NOZ: „Zničí-li listinu obsahující

prohlášení ten, kdo je učinil, má to účinky odvolání.“ Příkladem z římského práva je dědic,

9 Srov. § 551 NOZ; Ostatně „nezralost“ či absence vůle je také důvodem pro omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům, kupříkladu u dětí či duševně nemocných, viz dále.10 KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné vydání. Praha : ASPI, 2005. s. 137. ISBN 80-7357-127-7.11 Srov. § 35 OZ nebo § 546 NOZ: „Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.“12 Srov. § 863 OZO: „Vůli pronésti lze ... výslovně slovy a znameními vůbec obyčejnými ...“13 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995. s. 92. ISBN 80-7179-031-1.14 MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2009. s. 38 – 39. ISBN 978-80-904083-9-5.

9

Page 10: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

který platí pozůstalostní dluhy nebo prodává pozůstalostní věci. Z takového jednání se ve

starověkém Římě dovozovalo, že dědic danou pozůstalost přijímá, i pokud to výslovně

neprohlásil.15

Jiný příklad dávají Digesta: „Na toho, kdo přijal od dlužníka úroky do budoucnosti, se

nahlíží tak, jakoby se mlčky dohodl, že se v rámci této doby nebude jistina žalovat.“

(Florentinus D 2, 14, 57)16 Jinými slovy věřitel přijetím konkludentně souhlasil

s prodloužením zápůjčky. Pozn.: Někteří z autorů pojímají rozlišení výslovných a konkludentních úkonů odlišně, jak upozorňuje

Melzer.17 Výslovný projev vůle vymezují jako jednání učiněné slovy (vý-slovný), tedy úžeji. A konkludentní

projev definují jako každé jednání učiněné jinak něž výslovně.18 Jednání učiněná gesty pak řadí mezi úkony

konkludentní. Obě definice jsou ze svého úhlu pohledu správné. Jde jen o dvě rozdílná teoretická členění, nic

více. Pokud se však v této práci budeme dále zmiňovat o výslovných či konkludentních projevech budeme mít

na mysli první z výše zmíněných definic.19

Zvláštním případem je smíšený projev vůle. Jde o případ, kdy je vůle projevena zčásti

výslovně a zčásti konkludentně. Bude tomu tak kupř., když si strany například dohodnou na

podstatných náležitostech výslovně (v písemné smlouvě) a na vedlejší ujednáních

konkludentně (budou postupovat v rámci vzájemných obchodních zvyklostí). Musíme pak

pamatovat na to, že není možné při výkladu takovéhoto právního vztahu, vycházet pouze

z výslovného projevu vůle.20

Ad c) I mlčením je možno vyjádřit svoji vůli.21 Musí však jít skutečně o projevení

vůle, nikoliv o pouhé opomenutí se vyjádřit.22 Neplatí tedy středověké úsloví: qui tacet,

consentire videtur – kdo mlčí souhlasí, které je někdy chybně vydáváno za pravidlo římského

práva.

Římané se ve skutečnosti o mlčení vyjadřovali mnohem opatrněji, říkali: „Kdo mlčí,

jistě se nepřiznává, je však také pravda, že ani nezapírá.“ Pouze v situacích, kdy z okolností

vyplývá nutnost projevit odchylnou vůli, ztotožňovali mlčení se souhlasem. Úsloví kdo mlčí

souhlasí doplňovali spojením ubi loqui potuit et debuit – tam, kde promluvit mohl a měl.23

15 KINCL: Římské právo, s. 93.16 Překlad MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 37.17 Tamtéž s. 38.18 Srovnej § 35 odst. 3 OZ, KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 139-141.19 Více k této problematice MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 36-41.20 Tamtéž s. 41.21 Někteří autoři mlčení (nekonání) řadí do skupiny konkludentních projevů vůle. Srov. FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 39. Taktéž jde jen o rozdílné teoretické členění bez jakýchkoli praktických dopadů.22 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 44.23 KINCL: Římské právo, s. 93.

10

Page 11: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Melzer tento případ vymezuje obdobně jako situaci, „kdy je s ohledem na princip

poctivosti (Treu und Glauben)24 v případě odmítnutí oprávněně očekáváno výslovné

vyjádření“ a uvádí příklad z Koldínových Práv městských Království českého a Markrabství

moravského: „Náležela-li by věc dvěma, třem aneb většímu počtu, a jeden by z nich při

přítomnosti všech prodával, a žádný by trhu překážky nečinil, ani se neozval: takové zamlčení

a trpělivost vztáhne se ke škodě jich a položeno bude při právě za pořádné k trhu takové

povolení.“25

Možnost projevit svoji vůli mlčením lze najít i v OZO. V § 863 se říká: „Vůli pronésti

lze ... i mlčky takovými činy, dle kterých, uvážíme-li všechny okolnosti, není důvodné příčiny,

abychom o tom pochybovali.“

1.2 Zaměření projevu vůle a jeho uznání právním řádemPrávní jednání musí směřovat ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, což

vyjadřuje druhý z pojmových znaků právního úkonu – zaměření projevu vůle.

Třetím pojmovým znakem je pak uznání projevu vůle právním řádem. Jednáním totiž

není možno dosáhnout právních následků (čtvrtý pojmový znak), které právní řád nepřipouští.

Více k tomuto tématu si povíme v kapitole Náležitosti předmětu.

Co se týče zaměření projevu vůle, nelze tento pojmový znak vykládat tak, že jednající

musí být seznámen se všemi právními následky daného úkonu, že může vyvolat jen ty právní

následky, kterých si je vědom. Naopak platí, že: „Ke vzniku a platnosti proto nemusí mít

jednající jasnou a úplnou představu o všech právních následcích, stačí, že určité (podstatné)

právní následky chce vyvolat.“26 Může se i stát, že jednající vyvolá zcela jiné právní následky,

než zamýšlel, či dokonce že vyvolá právní následky i v případě, že právně jednat vůbec

nechtěl. Více k této problematice bude řečeno v kapitole Vztah vůle a jejího projevu.

1.3 Druhy právních úkonůPrávní úkony teorie člení podle různých kritérií, podívejme se na některé z nich:27

I. Dle počtu subjektů se právního úkony člení na: jednostranné (stačí projev vůle

jednoho subjektu; např. zřízení testamentu či derelikce), dvojstranné (smlouvy) a vícestranné

(societas);

24 Jeden ze základních principů soukromého práva, Ulpianovo „Honeste vivere“ (D 1, 1, 10, 1), který bude nově výslovně zakotven i v naší právní úpravě v § 6 odst. 1 NOZ: Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě; více např. MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 22-30.25 Tamtéž s. 42.26 FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 40.27 Srov. BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 245-249, FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 36-37.

11

Page 12: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

II. Dle okamžiku vzniku právních účinků (perfekce): reálné (okamžikem odevzdání

věci – např. výpůjčka, úschova) a konsenzuální (koupě, nájem);

III. Dle plnění na: úplatné (onerózní) a bezúplatné (lukrativní), tedy členěné dle

(ne)existence protiplnění;

IV. Dle požadavku konkrétní formy na: formální a neformální;

V. Dle nutnosti vyjádření kauzy: kauzální (dle dnešního práva např. vydědění nebo

uznání dluhu) a abstraktní (kupř. zřízení směnky);

VI. Dle okamžiku nastoupení právních účinků (ve vztahu k jednajícímu) na: úkony

mezi živými (inter vivos – většina právních úkonů) a úkony pro případ smrti (mortis causa –

především pořízení pro případ smrti);

VII. A konečně dle spojení úkonu s konkrétním subjektem na: adresované (většina

právních úkonů je činěna (adresována) vůči konkrétní osobě a ty jsou pak účinné jen vůči ní)

a neadresované (např. veřejná soutěž, závěť či vydědění).

1.4 Náležitosti právních úkonůKaždý právní řád upravuje předpoklady vzniku a platnosti právních úkonů. Nejinak

tomu bylo v právu římském. Jak jsme si už ale řekli, římské právo neznalo obecný termín

právního úkonu. Proto v jeho pramenech pochopitelně nenajdeme ani problematiku náležitostí

právních úkonů řešenou komplexně a v obecné rovině. Ale např. v Justiniánových Digest je

možné vyčíst, že si Římané existence určitých náležitostí vědomí byli. Je možné je vyčíst

z konkrétních případů, jindy jsou zmíněny obecněji, např. v souvislosti s určitým druhem

smluv, a někdy jsou tam dokonce formulovány jako právní zásady.

Z těchto důvodů se budeme držet dnešní metodologie a právní úkon budeme zkoumat

postupně dle náležitostí: I) subjektu, II) vůle, III) projevu, IV) vztahu vůle a projevu a V)

náležitostmi předmětu. A v rámci tohoto přístupu se pak budeme seznamovat i s názory

římských právníků.

12

Page 13: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

2 Náležitosti subjektu

Subjekty jsou styčným bodem práva. Stejně jako Gaius začal ve své učebnici první

knihou o osobách, i my začneme problematiku náležitostí právních úkonů zkoumat z hlediska

osob, protože bez pojednání o tom, kdo může právně jednat, není rozumné pokračovat

k dalším z náležitostí.

Náležitostí subjektu rozumíme jeho právní způsobilost. Tu pak chápeme ve dvou

rozdílných významech:

1) jako způsobilost k právům a povinnostem (právní subjektivita či osobnost28),

2) jako způsobilost k právním úkonům (k právnímu jednání či svéprávnost).

2.1 Způsobilost k právům a povinnostemBýt subjektem ve významu soukromého práva, znamená schopnost osoby mít práva a

povinnosti.

Už v římském právu se rozlišovaly dva základní druhy subjektů: osoby fyzické a

osoby právnické.

2.1.1 Osoby fyzické

Osobou fyzickou je člověk. V římském právu pak člověk, který měl tzv. caput.29

Pojmem caput se rozuměl status osoby, který se skládal ze tří složek: 1) status libertatis, 2)

status civitatis, 3) status familias.30

Ad 1) Z těchto tří statusů byl nejvýznamnější status libertatis, tedy to zda byla

svobodnou osobou. Nesvobodnou osobou byl otrok,31 na kterého se v římském právu hledělo

jako na objekt práva. V starověkém Římě platila zásada: servus nullum capet habet neboli

otrok nemá subjektivitu.32

Ztráta tohoto statutu, tzv. capitis demunitio maxima, znamenala ztrátu právní

subjektivity jako takové.33 Kupříkladu se tomu tak stalo v případě válečného zajetí.

Z právního hlediska se taková událost nelišila od smrti.34 A jelikož osoba v takovém případě

28 Viz § 15 odst. 1 NOZ.29 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 95; srov. s tzv. demunitio capitis – ztrátou caputu – viz níže.30 BERGER, Adolf. Encyclopedic dictionary of Roman law. Philadelphia: The American Philosophical Society, 1953. s. 381 Dostupné na: <http://books.google.cz/books?id=oR0LAAAAIAAJ&printsec=frontcover&hl=cs# v=onepage&q&f=false>.; srov. Paulus D 4, 5, 11: „... tria enim sunt quae habemus, libertatem civitatem familiam...“31 Srov. Gaius Komentář prvý §9.32 KINCL: Římské právo, s. 60.33 Srov. Gaius Komentář prvý § 160.34 Drobné odlišnosti je možné najít, jako např. tzv. právo návratu – ius postliminii.

13

Page 14: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

ztrácela právní subjektivitu, tak i jakékoli úkony učiněné po této události neměly právní

účinky.35 Kupříkladu: „Testament toho, kdo je v moci nepřátel a učiní tam testament, neplatí,

i kdyby se ze zajetí navrátil.“ (Gaius D 28, 1, 8)36

Ad 2) Status civitatis označoval příslušnost k římské obci. Římský občan mužského

pohlaví měl řadu oprávnění, která se nedostávala jiným. Z veřejnoprávních šlo zejména o

plnou účast na politickém životě. Z hlediska soukromoprávního byl civis Romanus37 podřízen

svému právu, mohl tak v jeho rámci mimo jiné uzavírat obchody, manželství, zřizovat

testament nebo vést soudní proces.38

Původně úzká skupina římských občanů se v průběhu vývoje a rozmachu Římského

imperia postupně rozrůstala, od etnicky příbuzných Latinů až po udělení římského občanství

všem lidem v říši císařem Caracallem roku 212 n. l.39

Římský občan mohl být svého občanství zbaven v některých trestních řízeních

prostřednictvím tzv. capitis demunitio media. V důsledku toho pozbýval výše zmíněných

práv, která mu vyplývala z titulu římského občana. Zůstával sice stále svobodnou osobou

(status libertatis),40 z pohledu římského práva se ale stával cizincem.41

Ad 3) Rodina a příslušnost k ní měly ve starověkém Římě velký společenský a právní

význam. Familia byla chápána nejen jako společenství osob, rodinných příslušníků, ale také

jako jednota rodinného majetku. V čele rodiny stál otec, pater familias, který nejen že

samostatně vykonával správu rodinného majetku, ale měl také prakticky neomezenou moc

nad ostatními členy rodiny. Otec rodiny tak byl jedinou zcela samostatnou osobou, byl

osobou svého práva – persona sui iuris.42

Ostatní členové rodiny byli hlavě rodiny podřízeny, ekonomicky i právně, bez ohledu

na jejich věk. Platilo, že nemohou mít vlastní práva, jelikož žili pod právem otce rodiny.

Z tohoto důvody byli označováni jako osoby cizího práva – personae alieni iuris.43 Ve

starších dobách byla podřízenost otci rodiny úplná, v průběhu času se postavení ostatních

členů rodiny postupně uvolňovalo, především pak postavení synů a manželky.44,45 35 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 97.36 Překlad DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 122. ISBN 978-80-7380-150-2.37 Římský občan, více např. BERGER: Encyclopedic dictionary of Roman law, s. 389.38 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 97 ZŘP.39 KINCL: Římské právo, s. 57 – 58; více tamtéž.40 Srov. Gaius Komentář prvý § 161.41 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 97.42 „Osoba svéprávná“; srov. §§ 9, 13, 15, 16 Střední kodex; návrat k tomuto spojení v NOZ - § 15 odst. 2.43 Srov. Gaius Komentář prvý § 48 n.44 KINCL: Římské právo, s. 58 – 59; více tamtéž.45 Výsadní postavení muže (otce) v rámci rodinných vztahů přetrvalo v křesťanské patriarchální společnosti ještě mnoho dalších století. Srov. následující paragrafy OZO s poměry v římské společnosti: § 91: „Muž jest hlava rodiny. Jakožto tato hlava má zvláště právo, říditi domácnost...“; § 92: „Manželka obdrží jméno mužovo a

14

Page 15: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

I příslušnost k rodině podléhala různým změnám. Docházelo k tomu poměrně často,

např. při propuštění syna z moci otcovské (emancipaci) (Paulus D 1, 7, 36), při provdání

dcery, kdy přecházela do rodiny manžela,46 nebo také při adopci (Modestinus D 1, 7, 1). Tuto

skutečnost Římané nazývali capitis deminutio minima.47

2.1.2 Osoba fyzická v právu dnešním

Přestože dnešní úprava právní subjektivity stojí na římských základech, ve velmi

mnoha ohledech se od římského práva odchýlila. Nejvýznamnější rozdíly lze shrnout do slova

rovnost. Článek 5 Listiny říká, že „každý je způsobilý mít práva“, článek 1 pak, že „lidé jsou

svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“48 Ve starověkém Římě, jak víme, nebyl svobodný

každý, každý neměl status libertatis. Jak už jsme si také řekli, zcela rozdílné bylo postavení

mužů a žen49 a taktéž se lišilo postavení na základě statusu civitatis, postavení občana a

cizince.50

Nutno však podotknout, že z těchto skutečností nelze dovozovat zaostalost římského

práva. Výše popsané nerovnosti v římské společnosti byly, dle mého názoru, důsledkem

společenských poměrů starověku, byly důsledkem doby, ve které se římské právo rozvíjelo.

Naopak je nutno uznat, že právní instituty jako např. otroctví byly upraveny do velké hloubky

a s precizností na svou dobu nevídanou.

Některé instituty na druhou stranu přečkaly tisíciletí bez větších změn, což beze sporu

svědčí o určité kvalitě. Mezi nimi jsou i narození a smrt, právní události, kterými vzniká a

zaniká právní subjektivita člověka.51,52

Ale nejde jen o prostý fakt, že narození a smrt vymezují lidský život. Podívejme se

například na římskou úpravu nascitura: „Na dítě v lůně matky se hledí tak, jakoby už bylo na

světě, pokud jde o jeho práva. To však nemůže být k užitku nikomu dalšímu, předtím než se

požívá práv stavu jeho. Ona jest povinna, za manželem do jeho obydlí jíti, jemu v hospodářství a v živnosti dle síly své pomáhati, a pokud pořádek domácí toho žádá, nařízení od něho učiněná nejen sama plniti, ale i k tomu přihlížeti, aby také od jiných byla plněna.“; § 147: „Práva, která příslušejí zvláště otci jakožto hlavě rodiny, jsou mocí otcovskou.“;§ 148: „Otec může dítě své, pokud jest nedospělé, k tomu stavu vychovávati, který se mu vidí býti příhodným ...“ nebo § 152: „Děti pod mocí otcovskou postavené nemohou bez přivolení otcova, výslovně neb mlčky daného, v platné závazky vcházeti...“ Dle mého názoru je velmi pravděpodobné, že se autoři OZO inspirovali římským právem nemálo i v oblasti rodinného práva.46 Srov. § 175 OZO: „Vdá-li se dcera nezletilá, přijde sice osobou svou pod moc mužovu (§§. 91 a 92); co se však dotýče jmění, má otec až do zletilosti její práva i povinnosti kurátorské. Zemře-li muž, pokud jest nezletilá, vrátí se pod moc otcovskou.“47 KINCL: Římské právo, s. 70; srov. Gaius Komentář prvý § 162.48 Srov. § 16 OZO.49 Více v následující podkapitole o způsobilosti k právním úkonům.50 Srov. čl. 3 Listiny odst. 1: „Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy ...“51 Srov. § 7 OZ, § 4 Středního kodexu, § 23 NOZ.52 V římském právu subjektivita svobodného člověka, viz status libertatis; zánik právní subjektivity byl v římském právu vázán kromě smrti také na capitis demunitio maxima, jak jsme si řekli již výše.

15

Page 16: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

toto dítě narodí.“ (Paulus D 1, 5, 7)53 Nejenom, že se právní úprava od dob Říma nijak

zásadně nezměnila, dodnes je i pojem nasciturus užívaným právním termínem.54

Dále srovnejme následující římskoprávní úpravu: „Je-li sporné, zda a kdy se někdo

narodil, anebo zemřel musí se tato skutečnost dokazovat člověkem, který se jí dovolává. ...

Platila jenom některá pravidla dílčí: tak octla-li se celá rodina v nebezpečí smrti, platila

domněnka, že nedospělé děti zemřely před rodiči, dospělé děti až po rodičích, ...“55 s úpravou

OZO : „§ 25 Jest-li pochybno, kdo ze dvou nebo z více osob zemřelých nejprve smrtí sešel,

nechať ten, kdo praví, že zemřel ten neb onen dříve, to, co praví, prokáže; neprokáže-li toho,

bude se pokládati za to, že všickni týmž časem zemřeli, a není převodu práv s jednoho na

druhého.“ Inspirace římskoprávní úpravou je nepopiratelná.

2.1.3 Osoby právnické

Koncept právnické osoby byl ranému římskému právu neznámý. Ius privatum56 bylo

tehdy právem jednotlivců a proto neznalo právní subjektivitu jiných než fyzických osob. I

tehdy existovala určitá společenství (jako např. collegia nebo solidates), ale žádná nebyla

nadána právní subjektivitou. A majetek, který byl určen k naplňování cílů společenství, byl

formálně stále jen majetkem jednotlivce, konkrétního člena daného společenství.

Je pravda, že Římský stát, populus Romanus, mohl vlastnit majetek a nakládat s ním.

Majetek Římského státu a právní úkony s ním spojené ale neupravovalo ius privatum nýbrž

ius publicum. Ostatně samotný majetek Římského státu byl mimo působnost soukromého

práva, jelikož se jednalo o res extra commercium.57 Postupně si však společenskoekonomický

vývoj v římské říši vyžádal změn a položil tak základ v dnešní době nezastupitelnému

subjektu, právnické osobě.58

Římané pro označení právnických osob užívali spojení personae vice fungitur –

působící jako osoby, existující na místě osob.59 Někdy se lze setkat také s označením persona

53 Obdobně také Ulpianus D 38, 16, 3, 9; Srov. dále OZO § 22, Střední kodex § 5 odst. 1, OZ § 7 odst. 1, § 25 NOZ.54 Srov. KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 187, FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. 3. oprav. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2002. s. 71. ISBN 8072391119.55 KINCL: Římské právo, s. 69; Marcianus měl však jiný názor, shodný s dnešním: „V případě, že zemřeli ve stejnou dobu a není zřejmé, který z nich ztratil svůj život jako první, ani u jednoho z nich nebude považováno, že přežil toho druhého.“ (Marcianus D 34, 5, 19).56 „... Právo soukromé je to, které se týká zájmů jednotlivců ...“ (Ulpianus D 1, 1, 1, 2).57 Věc vyloučená z obchodu; více např. BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 161.58 Více SOHM, Rudolph. The Institutes of Roman Law: A textbook of the history and system of Roman private law. Third edition. Oxford: The Clarendon Press, 1907. s. 161 – 162. Dostupné na: <http://openlibrary.org/ books/OL6998253M/The_Institutes>.59 KINCL: Římské právo, s. 80.

16

Page 17: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

ficta, mystica či moralis,60 tedy osoba fiktivní, mystická či morální. A rozeznávány byly dva

základní typy: korporace a nadace.

Korporace je starším z těchto dvou typů. Jedná se o sdružení osob, universitates

personarum, založeno za určitým právem uznávaným cílem.61 Toto sdružení, jako samostatný

subjekt, mělo právně zcela oddělený majetek od majetku svých členů: „Pokud se něco dluží

korporaci, nedluží se jejím jednotlivým členům, stejně jako co dluží korporace, nedluží

členové.“ (Ulpianus D 3, 4, 7, 1)62

Podmínkami pro založení bylo sdružení alespoň tří osob (tres faciunt collegium – tři

vytváří kolegium) a stanovy (lex collegii) vymezující vnitřní uspořádání a poměry. Vnitřní

organizace byla zpravidla následující: valné shromáždění, předseda valného shromáždění

(magister či syndicus) a jednatel (actor).63 Za vlády Julia Caesara nebo Oktaviána Augusta

přibyla ještě povinnost předchozího schválení stanov korporace některým ze státních

orgánů.64

Druhý typ právnické osoby, nadace, označuje jednotu věcí – universitates rerum

(bonorum). Tyto subjekty začaly vznikat později až za dob křesťanských císařů. Zakládaly se

k humanitním a náboženským účelům (tzv. piae cause či piae corpora). Šlo například o

nemocnice, chudobince nebo sirotčince. Z toho důvodu byla nadace, na rozdíl od korporace,

plně způsobilá k dědění.65

Závěrem je ještě třeba podotknout, že právnické osoby v době starověkého Říma

neměli způsobilost k právním úkonům, proto se v následující podkapitole budeme zabývat jen

způsobilostí osob fyzických.

2.2 Způsobilost k právním úkonůmV předcházející podkapitole jsme se zabývali tím, kdo je subjektem práva. Nyní se

budeme zabývat způsobilostí k právním úkonům, způsobilostí těchto subjektů brát na sebe

práva a povinnosti prostřednictvím vlastního jednání.

Zásadně platí, že způsobilost k právnímu jednání může mít pouze subjekt práva.

Z námi probíraných právních řádů, pouze římské právo obsahovalo tu zvláštnost, kdy,

60 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 99.61 KINCL: Římské právo, s. 80.62 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 100; Obdobně také Gaius D 3, 4, 1, 1.63 Tamtéž s. 100; Srovnej například s dnešním uspořádání spol. s r. o. a jejími orgány: valnou hromadou, jejím předsedou a jednateli.64 KINCL: Římské právo, s. 81.65 Tamtéž s. 81 – 82.

17

Page 18: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

z pochopitelných důvodů, přiznávalo omezenou způsobilost k právním úkonům také

předmětu práva – otrokovi.66

Ne každý subjekt má neomezenou způsobilost k právnímu jednání a některé subjekty

ji nemají dokonce vůbec, viz právnické osoby v době Říma. Rozsahem způsobilosti

k právním úkonům se musíme zabývat, jelikož platí, že pokud osoba činí úkony, ke kterým

není způsobilá, je pak takový úkon neplatný.67

Plnou způsobilost k právním úkonům v římském právu mohla mít jen osoba svého

práva – persona sui iuris. Ale ani mnohé z osob svého práva neměli plnou způsobilost

k právnímu jednání, existovalo několik důvod jejího omezení. Kincl je člení následovně:68

2.2.1 Pohlaví

Právní postavení žen nebylo v Římě rovné postavení mužů. V mnoha případech byla

jejich způsobilost k právním úkonům omezena a existovali dokonce i případy, kdy se ženy

nepovažovaly za subjekt práva, jako např. v případě práv politických.

I žena se mohla stát osobou svého práva, kdy nepodléhala moci otce rodiny,

kupříkladu ovdověním či rozvodem. Ženě se však ani v tomto postavení nedostalo úplné

nezávislosti, kterou muž za normálních okolností měl. Říkalo se totiž, že žena je lehkovážná,69

což jí v právním jednání neumožňuje obstarat si své záležitosti řádně. Z toho důvodu měla být

žena podléhat moci muže, nejčastěji svého otce, nebo manžela.

Když žena nebyla podřízena žádnému muži (byla osobou sui iuris) měl jí být

ustanoven poručník.70 Tzv. tutela mulierum – poručenství nad ženami se v původní podobě

užívalo ještě v době republiky. Tutela v praxi fungovala nejčastěji tak, že poručník ženě

schvaloval všechny závažnější úkony či jim byl sám přítomen. V období císařství význam

tohoto poručenství začal upadat. Ve společnosti přibývalo žen svého práva a schválení

poručníkem se uplatňovalo jen právních úkonů, u kterých se vyžadovala specifická forma.

V průběhu dominátu se instituce tutela mulierum, až na výjimky, přestalo užívat úplně.71

Je třeba však ještě upozornit na kněžky bohyně Vesty, které byly výjimkou –

svobodné a bez poručníka. Jak říká Gaius v prvním knize své učebnice v § 145: „ ... neboť

ženy se od poručenství osvobozují pouze ‚právem dětí‘ ... Nemluvíme ovšem o pannách 66 Více např. BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 103; Gaius Komentář druhý §§ 86, 87.67 Srov. § 38 odst. 1 OZ, § 581 NOZ.68 KINCL: Římské právo, s. 75-79; Toto členění se téměř shoduje s výčtem osob nezpůsobilých svědčit v Justinánových Institucích 2, 10, 6: „... Jako svědci nemohou být přizváni ženy, nedospělí, otroci, němí, hluší, šílení, marnotratníci zbavení způsobilosti k právnímu jednání, stejně jako ti, kteří jsou na základě zákona prohlášeni za osoby nečestné nebo nezpůsobilé svědčit.“69 Lehkého ducha – levitas animi; srov. ustanovení Zákona 12 desek – Tabula V, 1.70 Srov. Gaius Komentář prvý §§ 144, 145.71 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 107

18

Page 19: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Vestiných, které i předkové pro vážnost kněžského úřadu chtěli mít svobodné. Tak bylo také

ustanoveno zákonem 12 desek72.“

2.2.2 Věk

Pro získání plné způsobilosti k právnímu jednání je v dnešním právu nutno dosáhnout

určité věkové hranice. Nejinak tomu bylo i v právu římském. Tato věková hranice je

v různých právních řádech nastavena různě, většinou se však dosažení této hranice shodně

označuje jako dosažení dospělosti či zletilosti.73 U osob nedospělých se totiž obecně

předpokládá určitá nezralost,74 pro kterou si své věci nemohou řádně obstarat. Podívejme se

například na následující ustanovení OZO:

„Ti, kdož pro nedostatek let, pro vady ducha, nebo pro jiné okolnosti o věci své sami

náležitě pečovati nemohou, postaveni jsou pod obzvláštní ochranou zákonů. Jsouť to: děti,

které sedmého roku věku svého nedokonaly; nedospělí, kteří roku čtrnáctého, a nezletilí, kteří

roku dvacátého čtvrtého nedokonali; též: zuřiví, šílení a blbí, kteří rozumu buď docela užívati

nemohou nebo alespoň nejsou s to, by poznali, co z činů jejich pojíti může; mimo to ti, jenž

byli za marnotratníky prohlášeni, a jimž soudce proto zapověděl, dále jmění své spravovati;

konečně osoby nepřítomné a obce.“ (§ 21)

Na tomto ustanovení je zajímavá podobnost s římským právem. Za prvé mám na mysli

rozdělení nedospělosti třemi věkovými hranicemi: 1) sedmý, 2) čtrnáctý a 3) dvacátý čtvrtý (v

římském právu dvacátý pátý) rok; a za druhé vyjmenování některých konkrétních duševních

nemocí (šílenství, marnotratnost), které se, jistě ne náhodou, shodují s nemocemi uváděnými

římskými právníky, viz níže.

1) Osoby do sedmi let, infans – děti, byly v římském právu zásadně nezpůsobilé

k jakémukoli právnímu jednání.75 Výjimkou bylo přijmutí daru nebo jiný právní úkon, kdy

dítěti nehrozila újma.76

Jelikož dítě do sedmi let77 bylo nezpůsobilé k právním úkonům, tak ho v právních

věcech zastupoval otec či poručník, nebylo-li otce.78

72 Viz Tabula V, 1.73 Srov. § 8 OZ, § 30 NOZ.74 Slovy dnešního občanského zákoníku – nedostatečná rozumová a volní vyspělost; viz § 9 OZ.75 Taktéž Střední kodex měl zavedenou hranici absolutní nezpůsobilosti dětí, ta však byla stanovena na šest let – srov. § 11.76 Řekl bych, že, ač je dnešní právní úprava pojata jinak, dojdeme dle ní nakonec ke shodnému závěru – § 9 OZ: „Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.“77 Pevná hranice sedmi let byla stanovena až v době císařství.78 KINCL: Římské právo, s. 76.

19

Page 20: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

2) Osoby, které již dosáhly věku sedmi let, ale ještě nedosáhly dospělosti, se

označovaly jako impuberes infantia maiores – nedospělci starší než děti. Hranice dospělosti

se v průběhu času vyvíjela a mimo to na ni měly různé právní školy různý názor. Jak říká

Gaius, Komentář prvý, § 196: „ ... Za dospělého považují pak Sabinus a Cassius a ostatní

učitelé naší školy toho, kdo prokazuje dospělost tělesným ustrojením, to je toho, kdo může

plodit děti. U těch však, kdo dospět nemohou, jako je tomu u kleštěnců, považují za nutné

přihlížet k tomu věku, ve kterém (obvykle) nastává dospělost. Stoupenci druhé školy se naproti

tomu domnívají, že dospělost se musí posuzovat podle let, to je považují za dospělého toho,

kdo dovršil čtrnáctý rok věku ... .“ Nakonec se prosadil názor druhé školy – Prokuliánů a už

v době císařství byla zavedena pevná věková hranice čtrnácti let pro chlapce a dvanácti let pro

dívky.

Nedospělci starší než děti měli omezenou způsobilost k právním úkonům. Neměli

například způsobilost k úkonům, kterými se k něčemu zavazovali, ke zcizování majetku nebo

k pořízení poslední vůle.79 Samostatně mohli činit úkony, kterými nabývali práv.80

Nebyl-li nedospělec podřízen otci rodiny, a byl tedy osobou svého práva, měl mu být

ustanoven poručník. Otec rodiny měl i právo určit svým dětem konkrétního poručníka

v poslední vůli.81 Ten tuto pozici zastával až do dosažení dospělosti poručence.82 To

pochopitelně platilo pro syny, ženám zůstával poručník i po dosažení zletilosti, viz výše.83

Úkoly poručníka nedospělého se od poručníka ženy lišily. Nemohl poručenci úkony

schvalovat, musel jim být přítomen. Dále měl povinnost spravovat nedospělcův majetek a

dbát o jeho výchovu.84

3) Třetí věkovou hranicí bylo pětadvacet let, která byla zavedena Plaetoriovým

zákonem ve 2. stol. př. n .l. Před jeho zavedením všechny osoby, které dosáhly dospělosti

(puberes), nabývaly plné způsobilosti k právním úkonům. Plaetoriův zákon nezletilcům

(minor viginti quinque – mladší dvaceti pěti let)85 plnou způsobilost zanechal, poskytl jim ale

navíc zvláštní ochranu. Důvodem byla přetrvávající nerozvážnost a nezkušenost nezletilých.

Zákon jim poskytoval tři prostředky ochrany:86

79 Srov. § 569 OZO.80 Srov. Gaius D 26, 8, 9; § 865 OZO; § 12 Středního kodexu.81 Srov. Gaius Komentář prvý, § 144: „Agnátským příbuzným je tedy dovoleno, aby testamentem ustanovil poručníky dětem, jež mají ve své pravomoci ...“; podobně také § 194 OZO.82 Srov. § 310 OZO.83 Srov. Gaius Komentář prvý, § 145: „Proto ustanoví-li někdo testamentem poručníka synovi a dceři a oba dosáhnou dospělosti, přestává sice syn poručníka mít, dcera však nicméně v poručenství zůstane ...“84 KINCL: Římské právo, s. 76.85 Je jim věnován jeden celý titul ve čtvrté knize Digest.86 KINCL: Římské právo, s. 77

20

Page 21: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

a) Pro případ, že někdo nezletilce podvedl, mohl být žalován na pokutu. Žalován mohl

být samotným podvedeným nebo i jakýmkoli jiným římským občanem, šlo o actio popularis.

Odsouzený podvodník se navíc stával tzv. bezectnou osobou, viz níže.

b) Nezletilí si mohli vyžádat opatrovníka (curator minorum), který jim obstarával

správu majetku. V době raného císařství byla u některých právních úkonů vyžadována jeho

spolupráce.

c) Poslední z prostředků byla ochrana, kterou nezletilým mohl poskytnout praetor. Šlo

především o in integrum restitutio – navrácení v původní stav. Tímto institutem mohl Praetor

na základě žádosti prohlásit, že některá právní skutečnost se nestala. V tomto případě tak

činil, pokud došel k závěru, že skutečnost nezletilého poškozovala (např. zjevně nevýhodná

smlouva).87

Na konci 3. století n. l. byl dále zaveden zvláštní institut venia aetatis – prominutí let.

Na základě něj mohl Císař učinit zletilým bez dalšího mravně zachovaného muže staršího

dvaceti let nebo ženu starší 18 let.88

2.2.3 Duševní nemoci a tělesné vady

Ustanovení opatrovníka pro případ šílenství (tzv. curator furiosi) ustanovil už Zákon

12 desek, viz Tabula V, 7. Postupem času bylo ustanovení curatora rozšířeno i na další

duševní nemoci. Osoby postižené duševní chorobou se stávaly absolutně nezpůsobilé

k právnímu jednání ipso iure, nebylo k tomu potřeba žádného úředního rozhodnutí. Pozn.: V tomto bodě lze sledovat určitý vývoj. Podobně, jako římské právo, upravoval duševní poruchy

i Střední kodex, viz § 13 odst. 1. Dnešní OZ stanovuje neplatnost pouze těch právních úkonů, kterých daná

osoba pro duševní nemoc není schopna, § 38 odst. 2, stejně i § 581 NOZ. Samotné omezení způsobilosti je dnes

svěřeno soudu, § 10.89 Nově k této problematice přistupuje NOZ. Zaprvé vůbec nezná institut zbavení

způsobilosti (svéprávnosti). Zná pouze omezení způsobilosti, o němž taktéž přísluší rozhodovat pouze soudu.

Pro omezení svéprávnosti zároveň stanovuje poměrně přísné podmínky: omezit svéprávnost lze pouze v zájmu

dotyčného, jen v nezbytném rozsahu a pouze tehdy, pokud nestačí méně omezující opatření, viz §§ 55, 56, 57.

Mimo to NOZ obsahuje kogentní ustanovení zakazující soudu omezit svéprávnost dotyčného ve věci „běžných

záležitostí každodenního života,“ viz § 64.

87 Srov. s relevantní částí § 1796 NOZ upravující lichvu: „Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije ... nezkušenosti, ... druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“88 Srov. s „novým“ institutem přiznání svéprávnosti - § 37 NOZ.89 Také Střední kodex dával soudům pravomoc zbavit osobu svéprávnosti, viz § 15. Úprava v tomto zákoníku se tak zdá trochu schizofrenní: 1) v § 13 odst. 1 říká: Kdo ... pro duševní poruchu není vůbec schopen obstarat si své věci sám, je k právním úkonům naprosto nezpůsobilý ... – omezuje způsobilost ipso iure, 2) následně pak v § 15 říká: Svéprávnosti může být soudem zcela zbaven, kdo je starší než šest let a není vůbec schopen sám si své věci obstarávat pro duševní poruchu, která není jen přechodná. – soudu tak dává pravomoc zbavit způsobilosti někoho, kdo už ji beztak mít nemůže právě díky § 13. Dalo by se uvažovat, že soud následně vydá pouze deklarativní rozhodnutí, dikce „může být soudem zcela zbaven“ však na to neukazuje.

21

Page 22: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

V případě pominutí nemoci se osoba stávala opět plně způsobilou, taktéž ipso iure.90

Mimo to římské právo znalo tzv. intervalla lucida – světlé okamžiky, šlo o časové intervaly

v průběhu nemoci, kdy osoba byla způsobilá k právnímu jednání.91 Jejich opakem byly

intervalla delucida – nejasné okamžiky, intervaly kdy jinak duševně zdraví člověk jednal

v návalu hněvu či jiném silném afektu.

Tělesné vady neměly, stejně jako dnes, vliv na způsobilost pouze z hlediska právního,

ale především z hlediska faktického.92 Kupříkladu hluchá osoba se tak nebyla schopna

účastnit pořízení ústního testamentu jako svědek nebo slepý nemohl osvědčovat testament

písemný.93 Hluchá a slepá osoba dokonce dle římského práva nemohla pořídit ani svůj vlastní

testament. (Gaius D 28, 1, 6, 1)94 Osoba s tělesnou vadou měla právo na ustanovení

opatrovníka (tzv. curator debilium), který jí pomáhal s nesnázemi s postižením spojenými.95,96

2.2.4 Marnotratnost

Prodigus – marnotratník byl v Římě považován za osobu duševně nemocnou. Taktéž

OZO, po vzoru římského práva, tuto specifickou duševní nemoci upravoval samostatně a

definoval ji v § 273 následovně: „...Za marnotratníka však má soud prohlásiti toho, o němž k

oznámení u soudu učiněnému a po vykonaném vyšetření na jevo přijde, že jmění své

nerozvážně mrhá a smlouvami o půjčky za svévolných nebo škodných výminek učiněnými sebe

neb rodinu svou na budoucnost v nouzi vydává. ...“

Také v římském právu náleželo rozhodnutí o marnotratnosti veřejnému orgánu,

praetorovi. Ten marnotratníkovi ustanovil zvláštního opatrovníka (curator prodigi), který za

něho přebíral správu majetku. Rozhodnutí praetora stavělo marnotratníka do postavení

nedospělce staršího než děti, viz výše. Mohl činit pouze úkony, kterými nabýval majetku, a

nemohl se tak zavazovat, zcizovat majetek či pořizovat testament.97 Rodinná právu mu

zůstávala v plném rozsahu.98

90 Srov. § 10 odst. 3 OZ, § 60 NOZ.91 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 107.92 Srov. § 57 odst. 2 NOZ.93 Srov. I 2, 10, 6.94 Taktéž dnešní OZ klade zvýšenou pozornost pořizování závěti a osobám s tělesnými vadami, viz §§ 476c, 476d; Podobně např. §§ 40, 563 NOZ.95 KINCL: Římské právo, s. 77- 78.96 Srov. § 275 OZO.97 OZO byl v tomto případě k marnotratníkovi vlídnější - § 568: „Koho soud prohlásí za marnotratníka, může jen o polovici jmění svého pronesením poslední vůle pořizovati; druhá polovice připadne na dědice zákonem jmenované.“98 V tomto případě byl OZO naopak přísnější a marnotratného otce zbavoval jeho moci otcovské, srov. § 176.

22

Page 23: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Dnešní OZ konkrétně marnotratnost neupravuje, určitou podobnost lze ale spatřovat

s tzv. vedením trvale nezřízeného života, které je jedním z možných důvodů pro vydědění.

(§469a odst. 1 písm. d)99

Termín marnotratnost se má do našeho právního řádu vrátit s NOZ. Ten například

v § 724 marnotratnost uvádí jako jeden z důvodů ke zrušení společného jmění manželů. Vedle

toho bude nově také důvodem pro vydědění nepominutelného dědice, viz § 1647.100

2.2.5 Ztráta cti

Z dnešního pohledu se to možná zdá zvláštní, ale v době starověkého Říma měla čest,

respektive její ztráta, vliv na způsobilost k právním úkonům. Újma na cti vznikala dopuštěním

se činu stanoveného právním předpisem (v tom případě šlo o tzv. infamii), nebo fakticky,

pokud dotyčný upadl v nevážnost u jiných občanů pro způsob života, který vedl (tzv.

turpitudo).

Ztrátu cti upravoval už Zákon 12 desek.101 Dále pak také praetorské edikty, podle

kterých osoba postižená infamií nemohla např. podávat návrhy na soud, zastupovat jiné před

soudem, nechat se zastoupit jiným.

Rozeznávány byly dva druhy infamie: bezprostřední (infamia immediata) a

zprostředkovanou (infamia mediata).

Bezprostřední postihovala spáchání některých protiprávních činů (kupříkladu bigamie

či bezdůvodné udavačství) nebo výkonu některých povolání, které byly považovány za

nemravné (např. herectví, prostituce či gladiátorství).102

Infamia mediata byla důsledkem odsouzení za některé trestné činy a některé

soukromoprávní protiprávní jednání (loupež, podvedení nezletilého – viz výše, aj.). Ztráta cti

byla v těchto věcech vedlejším následkem případného odsouzení, proto také byly žaloby

v těchto věcech nazývány actiones famosae – žaloby vedoucí k bezecnosti.103

99 Tento pojem byl nedávno specifikován v rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 190/2010 takto: „Vedením nezřízeného života je proto na místě rozumět - v souladu s právní teorií - zejména závislost na alkoholu, drogách nebo hazardních hrách, zanedbání povinné výživy, zadlužování bez zjevné možnosti dluhy splácet, opatřování prostředků k životu nekalým způsobem, trvalé vyhýbání se práci či promrhávání rodinného majetku apod.“100 Marnotratnost se zde objevuje jako nový důvod vydědění, vedle těch „starých“ (z OZ), mezi kterými je i vedení trvale nezřízeného života. Z toho lze dovozovat, že nejde o termíny zcela shodného významu101 Tabula VIII, 22.; Stejně také I 2, 10, 6.102 KINCL: Římské právo, s. 78 – 79.103 Srov. Gaius Komentář čtvrtý § 182: „Na základě některých žalob se odsouzení stávají osobami bezectnými, například při žalobě z krádeže, z loupeže, z urážek na cti, ... Za bezectného se však pokládá ten, komu je zakázáno podávat na soudě návrhy za jiného, jakož i zřídit kognitora či mít prokurátora, jakož i ten, kdo z titulu prokurátora nebo kognitora má zakázáno do řízení zasahovat.“

23

Page 24: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Faktická ztráta cti (turpitudo) neměla přímý důsledek na právní způsobilost. Bral ji ale

v potaz například soudce při připuštění a hodnocení svědecké výpovědi, dále se pak

zohledňovala při volbě do veřejné funkce nebo při ustanovování poručníkem.104

2.2.6 Stav

V římském právu měl určitý význam i stav, do kterého daná osoba náležela. Ve

starších dobách se kupříkladu nemohly uzavírat sňatky mezi patriciji a plebejci, mimo to platil

také zákaz sňatků senátorů s tzv. nízkými ženami (herečkami, prostitutkami a dalšími).

Spolu s prosazováním křesťanství začalo hrát roli i náboženství. Později začala platit

zásada, že plnou způsobilost k právnímu jednání mají jen křesťané.105

104 KINCL: Římské právo, s. 79.105 Tamtéž.

24

Page 25: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

3 Náležitosti vůle

Jak jsme si řekli již v první kapitole, vůle je základním pojmovým znakem právního

úkonu. Vždyť i smyslem samotné úpravy právního jednání je umožnit vůli se realizovat. Ve

zkoumání právního jednání však nejde jen o vůli, ale i o její projev. A jak si ukážeme později

v mnoha případech může být upřednostněn projev před skutečnou vůlí.

Někdy se dokonce pro platnost právního úkonu existence skutečné vůle nevyžaduje a

ani nepředpokládá. Vůle totiž může být nahrazena právní fikcí či domněnkou, jak je tomu

např. v § 47 odst. 2 či § 150 odst. 4 OZ. Stejně tak se právní fikce uplatňuje v případě jednání

právnických osob (a jiných osob bez svéprávnosti) a u osob s omezenou způsobilostí

k právnímu jednání. Na místo nich totiž v právních vztazích vystupují jejich opatrovníci,

poručníci, zástupci a jiné osoby. A i když říkáme, že je to osoba zastoupená, která činí právní

úkon, ve skutečnosti vůli projevuje její zástupce (zastoupená osoba někdy ani skutečnou vůli

mít nemůže – právnická osoba).106

Vraťme se ale k vůli jako takové, kterou se budeme zabývat nyní. Podíváme se některé

z aspektů vzniku vůle, na její náležitosti. Dnešní teorie člení náležitosti vůle většinou na:

svobodu vůle, její vážnost a absenci omylu.

3.1 Svobodná vůleVůle, z hlediska vzniku právního úkonu, je výsledkem myšlenkového procesu, při

kterém zhodnocujeme okolnosti situace a kdy zvažujeme různé možnosti. Konečně zvolená

varianta (projevená vůle) tak vychází z mnoho různých úvah, vychází z různých pohnutek.

V právu obecně platí, že pohnutky a skryté motivy toho, kdo právně jedná, jsou irelevantní.

To platilo pro římské ius civile107 bez výhrad. Pro něj byly všechny pohnutky bez

rozdílu právně irelevantní. A tak, i když například osoba jednala pouze ze strachu z násilí,

kterým jí jiný hrozil pro případ, že konat nebude, bralo se to i tak jako její projev vůle. Kincl

dává příkladem citaci klasického právníka Paula, který řekl: „Přijmul jsem pozůstalost,

protože mně vyhrožovali: dal jsem svobodným rozhodnutím přednost tomu co jsem považoval

za menší zlo.“ (Paulus D 4, 2, 21, 5)108

Z dnešního pohledu se takováto interpretace svobody rozhodování nezdá zcela

spravedlivá, avšak i Římané měli smysl pro spravedlnost. Jak říká Marcellus: „Ačkoli

106 KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s.139.107 „Ius civile je právo, které pramení ze zákonných předpisů, plebiscitů, usnesení Senátu, císařských ediktů a autority učených mužů.“ Papinianus D 1, 1, 7. Více např. KINCL: Římské právo, s. 15-19.108 Tamtéž s. 97.

25

Page 26: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

formality práva nejsou snadno změnitelné, stejně by měla být poskytnuta výjimka tam, kde si

to spravedlnost vyžaduje.“(Marcellus D 50, 17, 183) A za římské republiky to byl praetor,109

který napravoval tvrdosti zákona ve jménu spravedlnosti (aequitas). Proto praetor začal

k některým pohnutkám později přihlížet a poskytoval ochranu osobám, které jednaly na jejich

základě.

Ochranu poskytoval v případech, na které dnes pamatují snad všechny právní řády. Šlo

o vis ac metus (násilí a strach) a dolus (podvod). Tehdy ale platilo, že praetor nemohl

prohlásit daná jednání za neplatná (ex tunc), poskytoval ale jiné prostředky ochrany, kterými

mohly být odvráceny hrozící nepříznivé následky. Na tomto místě si pojednáme o násilí a

strachu, podvodem se budeme zabývat později.110,111

Římané rozlišovali donucení fyzické (vis absoluta) a donucení psychické (vis

compulsiva). Vis absoluta značí případ, kdy je jednání jednoho vynuceno přímo fyzickou

mocí druhého, kupříkladu vedení ruky při podpisu smlouvy. Zcela pak tedy chybí vůle

„jednajícího“ jednat, a proto i z hlediska ius civile jde o jednání neplatné, přesněji vůbec o

právní jednání nejde (jde o jednání zdánlivé).112

Jak jsme si řekli, jednání učiněné z důvodu psychického nátlaku (vis compulsiva)

nepovažovalo ius civile za vadné, praetorské ius honorarium ale ano. Z ediktu praetora

Octavia: „Co bude provedeno ve strachu, nebudu považovat za řádné.“ (Ulpianus D 4, 2,

1)113 Praetor poskytoval tři odlišné prostředky ochrany: I) restitutio in integrum, II) actio

quod metus causa a III) exceptio quod metus causa.114

Ad I) Metus (strach) byl tzv. iusta causa – spravedlivými důvodem k poskytnutí

navrácení v původní stav,115 viz kapitola Následky vadného jednání.

Ad II) Actio quod metus causa - žaloba na to, co (bylo učiněno) ze strachu měla místo,

pokud vynucené jednání už bylo „poškozeným“ splněno, došlo-li již např. k převodu

vlastnického práva. Šlo o žalobu in rem, žalován na vydání tak mohl být každý, komu se

z vynuceného jednání dostalo nějakého prospěchu. (Ulpianus D 4, 2, 9, 8) Žalobu bylo možno

formulovat také in personam, to když byla žalována přímo osoba, která se dopustila

psychického nátlaku. V takovém případě soudce tuto osobu vyzval k vydání získaného

109 K praetorovi a jeho postavení v rámci soudního řízení např. KINCL: Římské právo, s. 18.110 Tamtéž s. 97.111 Všimni si, že, narozdíl od dnešní úpravy, OZO na některých místech pojednává o strachu a podvodu společně (viz § 875). Stejně tak i Code Civil (§ 1109), nebo NOZ (§ 587). Domnívám se, že to je důsledkem odkazu římského práva, které tak činilo taktéž.112 KINCL: Římské právo, s. 97.113 „Quod metus causa gestum erit, ratum non habebo“; Překlad Tamtéž.114 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 429.115 SOHM: The Institutes of Roman Law, s. 209.

26

Page 27: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

prospěchu a nevydala-li ho, soudce ji odsoudil k peněžitému plnění ve výši čtyřnásobku

hodnoty získaného prospěchu. (Ulpianus D 4, 2, 9, 7) Žalovat na čtyřnásobek hodnoty bylo

možné do jednoho roku od získání prospěchu. Poté bylo možno žalovat jen na skutečnou

hodnotu (jednonásobek).116

Ad III) Pokud vynucené jednání ještě splněno nebylo a „poškozený“ byl zažalován na

to, aby plnil, mohl odvrátit jemu nepříznivý rozsudek námitkou, že jednal ve strachu

(exceptio quod metus causa). I tento prostředek ochrany bylo možno uplatnit proti každému

žalujícímu, nejenom proti „pachateli“ psychického nátlaku. (Ulpianus D 44, 4, 4, 33)Pozn.: Jak je vidět, tak v římském právu neplatilo, že vis compulsiva způsobuje absolutní neplatnost

daného jednání, jak je tomu dle dnešního OZ.117 Vada úkonu se neprojevovala automaticky, jednající se jí musel

dovolávat u preatora. Tato nutnost „dovolat se“ vadnosti, naříkatelnost, se v dnešní právu objevuje ve formě tzv.

relativní neplatnosti právního úkonu.118 A právě relativní neplatnost bude následkem jednání ve strachu dle NOZ

(§ 587), ten se tak de facto navrací zpět k římskoprávnímu pojetí naříkatelnosti vis compulsiva. Dá se tak mimo

jiné větší průchod principu autonomie vůle.119

Tím jsme skončili výklad k procesním aspektům vis ac metus a nyní se opět zaměříme

na hmotněprávní úpravu.

Hmotněprávními předpoklady poskytnutí ochrany dle Octaviova ediktu jsou: a)

bezprávnost výhružky, b) příčinná souvislost, neboli kauzální nexus, mezi výhružkou a

jednáním, c) hrozí značná újma.120 Pozn.: V dnešní občanskoprávní teorii bývá vis ac metus zpravidla označován jako bezprávní výhružka

a tyto její tři podmínky se od dob Říma dodnes nezměnily.121

Ad a) Jak říká Gaius: „Nepáchá žádné zlo, kdo užívá svého práva.“ (Gaius D 50, 17,

55)122 Tato obecná právní zásada se zde projevuje tak, že újma, kterou se vyhrožuje, musí být

116 KINCL: Římské právo, s. 98117 §§ 37 odst. 1, 40a; srov. Code Civil § 1111.118 Srov. § 40a OZ: „... považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.“119 Z důvodové zprávy NOZ str. 589: „Občanský zákoník stíhá až na několik řídkých výjimek každou vadu právního úkonu absolutní neplatností (zejména § 37 až 40), k níž veřejná moc přihlíží i bez návrhu a bez zřetele k projevenému zájmu dotčené strany, navíc z důvodů zvlášť v § 39 nebývale široce formulovaných. ... Občanské zákoníky z okruhu evropské kontinentální právní kultury vycházejí ze zásady relativní neplatnosti, ponechávajíce na soukromé vůli dotčené osoby, zda se neplatnosti dovolá.“ Str. 717: „Osnova se vrací k zásadě etsi coactus tamen voluit (třebas donucen, přece jen to chtěl), neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké apod. Pak není důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I tu se tedy dává přednost autonomii vůle, před hlediskem zákonné šablony.“120 KINCL: Římské právo, s. 97.121 Srov. KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 152-153, FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 47.122 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 17.

27

Page 28: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

bezprávná.123 Nebude tedy bezprávnou výhružkou například, když oprávněný pohrozí

povinnému, že na něj z důvodu neplnění podá žalobu.

Ulpianus dále rozvíjí, že strachem ve významu ediktu se nerozumí to, co je v souladu

s právem a s pravomocemi, které vyplývají z titulu úřadu. Oprávněným strachem však bude,

když veřejná osoba své pravomoci překročí, když kupř. výběrčí daní vybírá peníze pod

pohrůžkou smrti. (Ulpianus D 4, 2, 3, 1)

Dnes se také upřesňuje, že výhružka je také bezprávná, pokud je sice právem, ale

právem s danou povinností nesouvisejícím. Tak tomu je např., když jeden nutí druhého

k uzavření smlouvy pod pohrůžkou podání trestního oznámení za čin, kterého se druhý kdysi

dopustil. Střední kodex toto pravidlo formuloval takto: „Vyhrůžka, třebas odůvodněná, je

bezprávná, bylo-li jí vynucováno něco, čeho jí dosaženo být nesmělo.“ (§ 33 odst. 2)

V římském právu toto pravidlo, dle mého názoru, neplatilo, srov. Paulův fragment D 4, 2, 21.

Ad b) Příčinnou souvislost zde Kincl výstižně vyjadřuje takto: „Jednající se bál,

protože se mu vyhrožovalo a protože se bál, uzavřel smlouvu“124

Ad c) Poslední podmínka se týká samotného strachu. Ten musí dosahovat určité

„kvality“, aby bylo možno považovat jednání pod jeho vlivem za nesvobodné. Labeo říká, že

musí jít o „strach z nějakého mimořádného zla“(Ulpianus D 4, 2, 5), OZO užívá termínu

důvodná bázeň125 a Celsus obecně ale trefně říká: „Lehkovážný strach není právoplatnou

omluvou.“ (Celsus D 50, 17, 184)

Pro římské i dnešní právo platí, že strach je vždy posuzován z objektivního hlediska.

Strach tedy nebyl důvodný, když „bázlivý se zbytečně obával bez řádné příčiny.“ (Ulpianus

D 4, 2, 7)126 Gaius dokonce říká, že má jít o strach, „který by ovlivnil i muže nepopiratelného

charakteru.“ (Gaius D 4, 2, 6) Pozn.: Naproti tomu podle OZO měl soudce důvodnost strachu posuzovat podle okolností případu a

podle toho „jaké povahy těla a mysli jest ten, komu bylo vyhrožováno.“ (§§ 870 a 55 OZO)

Strach dále musí být vyvolán již „přítomnou skutečností“. Nelze mít za důvodný

strach, který se zakládá na domněnce, že by se něco mohl stát. „Pomponius pokládá otázku:

‚Použije se edikt, když opustím své pozemky poté, co jsem zaslechl, že někdo přichází

123 Pouze ve výjimečných případech se připouštěla i výhružka oprávněná, srov. D 4, 2, 7, 1, GOUDSMIT, Joel Emanuel. The Pandects: a treatise on the Roman law and upon its connection with modern legislation. New Jersey: The Lawbook Exchange, 2005. s. 132. ISBN 1-58477-561-0. Dostupné na: <http://books.google.cz/ books?id=mn9Fh1_egi8C&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage &q&f=false>.124 KINCL: Římské právo, s. 98.125 §§ 55, 870, 874, 875 OZO; stejně tak KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 153.126 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 16; srov. KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 153.

28

Page 29: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

ozbrojen, aby mě násilím vyhnal?‘ A odpovídá, že je to názor Labea, že edikt se v takovém

případě nepoužije.“ (Ulpianus D 4, 2, 9)

Paulus také říká, že strach by měl být vyvolaný mocí (vis), „které se nelze bránit.“

(Paulus D 4, 2, 2) To lze vidět jako odraz trestněprávní zásady: „Tomu, kdo je svolný, se

neděje bezpráví“127

Dále ještě specifikuje, že se osoba nemůže dovolávat strachu, pokud ho na sebe sama

přivolala. Příkladem Paulus dává ženu osvobozenou z otroctví, která se provinila nevděkem

vůči svému patronu, a hrozilo ji tak tzv. revocatio in servitudem – opětovné zotročení pro

nevděk.128 Pokud by za takových okolností například patronovi něco dala či slíbila, aby

odvrátila jeho hněv, nemůže se odvolávat na to , že tak činila ve strachu „z toho důvodu, že to

byla právě ona, kdo ten strach vyvolal.“ (Paulus D 4, 2, 21)

Ale co může být tedy tou důvodnou bázní, která by ovlivnila i muže nepopiratelného

charakteru, v konkrétních případech? Je jí například strach ze smrti a uvěznění (Ulpianus D 4,

2, 7, 1) nebo strach ze zotročení (Paulus D 4, 2, 4). Není jí však strach z infamie, ani z útisku.

(Ulpianus D 4, 2, 7) A za důvodný se pochopitelně pokládá strach ze znásilnění, neboť jak

říká Paulus: „toho se dobří lidé bojí více než smrti.“ (Paulus D 4, 2, 8, 2)

Další pravidlo, které zavedlo již římské právo a které platí dodnes, se týká zaměření

výhružky. Tím je myšleno, že újma, kterou se hrozí, se může týkat i jiných osob než

„vydíraného“, především osob jemu blízkých.129 Jak uvádí Paulus: „Není rozdílu mezi tím,

zda se někdo bojí o sebe nebo o své děti.“ (Paulus D 4, 2, 8, 3)

Pro platnost úkonu učiněného ve strachu bylo v římském právu rozhodující, kdo strach

vyvolal. Aby byl úkon naříkatelný bylo bezpodmínečně nutné, aby byl strach vyvolán jeho

adresátem, beneficientem (nejčastěji druhou stranou smlouvy). A pokud ho nevyvolal on, pak

bylo nepodstatné, jestli o něm věděl, či nikoli. Pomponius to odůvodňuje slovy: „Pokud jsem

se nedopustil nátlaku (donucení), neměl bych být za to odpovědný.“ (Ulpianus D 4, 2, 9, 1) Pozn.: OZO a Střední kodex na tuto problematiku hleděly obdobně jen s tím rozdílem, že na osobu,

která o donucení věděla, se hledělo stejně, jako kdyby ona sama vyhrožovala.130 Naproti tomu dle Code Civil a

dnešního OZ je zcela irelevantní, kdo strach vyvolal, jednání je v každém případě neplatné.131 Stejně tak tomu je

i dle NOZ. Ten pouze navíc výslovně dodává, že ten, kdo strach vyvolal, nahradí vždy újmu z toho vzniklou. (§

587 odst. 1 a 2)

127 Volenti non fit iniuria - KINCL: Římské právo, s. 365; viz Ulpianus D 47, 10, 1, 5.128 Více o revoctio in servitudem např. KINCL: Římské právo, s. 61 a 66.129 Srov. Code Civil § 1113, KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 153.130 § 875 OZO, § 33 Středního kodexu.131 § 1111 Code Civil , FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 47; Jiný názor, ale bez adekvátní argumentace, vyjádřil NS v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3620/2010. Srov. odlišné stanovisko disentujícího soudce daného senátu: http://vrcha.webnode.cz/news/odlisne-stanovisko-k-rozsudku-nejvyssiho-soudu-ze-dne-8-12-2010-sp-zn-31-cdo-3620-2010-k-otazce-platnosti-smlouvy-uzavrene-v-dusledku-bezpravne-vyhruzky-/

29

Page 30: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Dnes se do problematiky svobodné tvorby vůle řadí také jednání v tístni. Tíseň značí

tíživý osobní stav, ekonomický, zdravotní či jiný, který svou přítomností omezuje svobodu

tvorby vůle. Je lhostejno, kdo tíseň vyvolal i jak vznikla. Posuzuje se objektivně a nezáleží na

tom, jestli o ní druhá strana ví.132 Paragraf 49 OZ dává tomu, kdo uzavřel smlouvu v tísni a za

nápadně nevýhodných podmínek (kumulativní podmínka), právo od této smlouvy odstoupit.

Střední kodex jednání v tísni za nápadně nevýhodných podmínek také upravoval.

Oproti OZ však mluvil šířeji o právním úkonu učiněném v tísni, nikoli o uzavření smlouvy.

Úprava se také lišila v tom, že úkon učiněný v tísni byl od počátku neplatný. (§ 37 Středního

kodexu)

NOZ otázku tísně samostatně neupravuje. Zmiňuje ji ale v § 1796, kde je upravena

lichva. Tíseň je tam zmíněna jako jedna ze situací, při níž k lichvě může dojít. Účel tohoto

ustanovení o lichvě je, dle mého názoru, shodný s účelem § 49 OZ. Změnou oproti dnešní

úpravě ale je: 1) podmínka (vědomého) zneužití dané situace, 2) širší okruh situací (vedle

tísně také nezkušenost, rozumová slabost, rozrušení a lehkomyslnost druhé strany), 3)

smlouva je od počátku neplatná. Nutnou podmínkou jsou i v NOZ nápadně nevýhodné

podmínky, jsou zde ale formulovány za použití slov: „... a dá sobě nebo jinému slíbit či

poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.“

3.2 Vážná vůleVážnost viděli jako pojmových znak vůle již Římané. Vůle není vážná, když jednající

nechce vyvolat právní následky, jež s daným projevem vůle právo běžně spojuje. Je tomu tak

například u jednání v žertu, při hře nebo při vysvětlování (dáváním příkladů).133 Není-li vůle

vážná, spojuje s ní dnešní zákoník absolutní neplatnost právního úkonu.134

Správnější je však to pojetí, které s nedostatkem vážnosti vůle spojuje zdánlivost

(neexistenci) právního jednání, jelikož vůle jednat v tomto případě chybí. Tak tomu bude

v NOZ (§ 552) a tak tomu bylo i v římském právu: „Když ti v žertu nebo za účelem vysvětlení

řeknu: ‚Slibuješ mi to a to?‘ a ty odpovíš: ‚Ano, slibuji,‘ pak obligace nevznikne.“ (Paulus D

44, 7, 3, 2)

Zvláštním případem „nevážného“ jednání je tzv. simulovaný a disimulovaný právní

úkon (negotium simulatum a negotium dissimulatum)

132 FIALA: Občanské právo hmotné, s. 36.133 V římském právním styku se kupř. poměrně často užívalo symbolických gest, se kterými nebyly spojovány projevené právní následky. Srovnej např. Gaius Komentář čtvrtý §§ 93 a 94.134 FIALA: Občanské právo hmotné, s. 37

30

Page 31: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Cílem simulovaného (předstíraného) jednajícího je, aby si ostatní osoby myslely, že je

skutečně právně jednáno. Předstírán může být jak úkon jednostranný, tak dvoustranný.

V druhém případě jsou si pak předstírání vědomy obě strany a samotné předstírání směřuje ke

třetím osobám.

Účelem simulovaného úkonu je velmi často zastřít jiný právní úkon (disimulovaný),

účelem může být ale i něco jiného. Melzer dává příklad Adama, který dobře ví, že jeho kolega

velmi touží po jeho edici Koldínových městských práv. A aby ho pozlobil, předstírá, že už

danou knihu nechce a daruje ji třetí osobě. Kdo je vlastníkem knihy, ptá se.135 Vlastníkem,

knihy je pochopitelně stále Adam, jelikož nešlo o právní jednání, strany nejednaly vážně.136

Shodně to říká Modestinus: „Fiktivní kontrakty nejsou právně závazné, ani v případě

prodeje, a to z toho důvodu, že jsou pouze předstírané (simulované) a že se nezakládají na

pravdě.“ (Modestinus D 44, 7, 54)137

Jak jsme si řekli, účelem simulovaného jednání je velmi často zakrýt nějaké jiné

jednání (disimulované). Vůle stran v takovém případě směřuje k právním následkům

disimulovaného jednání, a právě proto mohou nastat jedině tyto právní následky.138 Jak říká

název dvacátého druhého titulu čtvrté knihy Kodexu: „Co bylo skutečně uděláno má větší sílu

než to, co bylo předstíráno a vyjádřeno.“139

Právní následky disimulovaného jednání nastat mohou, ale nemusí. To záleží na tom,

zda jsou splněny všechny náležitosti zastíraného úkonu. Nezřídka nejsou splněny náležitosti

předmětu, jelikož jednání bývá zastíráno pro svoji nezákonnost. Ve starověkém Římě se tak

kupř. simulací koupě zastíralo darování mezi manželi, které bylo zákonem zakázáno.

(Ulpianus D 24, 1, 5, 5)

Problematické bývají i náležitosti formy jednání. V dnešním právu především, pokud

zastírané jednání má být obligatorně učiněno v písemné formě.140 Z rozhodnutí Nejvyššího

soudu: „Uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že

jde o darování, v písemné formě, jinak smlouva platně nevznikne a proto ani v případě, že

účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu, kterou chtěli zastřít darování

nemovitosti, není darovací smlouva platná, neboť z jejího písemného znění není jasné, že šlo

o darování.“141

135 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 119.136 Dnešní OZ i v tomto případě nesprávně říká, že jednání je absolutně neplatné.137 Obdobně také Gaius D 23, 2, 30; Ulpianus D 18, 1, 36.138 Srov. § 41a odst. 2 OZ; Ulpianus D 19, 2, 46.139 Srov. § 34 Středního kodexu.140 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 121.141 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99

31

Page 32: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Zvláštním případem „nevážné“ vůle je také vnitřní výhrada neboli mentální rezervace

(reservatio mentalis). Jednáme-li s vnitřní výhradou, činíme právní jednání, jehož právní

následky ve skutečnosti nechceme, ale přitom to nedáme v projevu najevo. Rozdíl mezi

„nevážným“ jednáním v žertu a mezi jednáním s vnitřní výhradou spočívá v tom, že u žertu

předpokládáme, že adresát absenci vážnosti rozpozná, u vnitřní výhrady nikoli.142 Proto v

tomto případě, na rozdíl od žertu, jednání bude mít právních následků. Kincl říká, že: „

...jinak by právní řád respektoval přetvářku a lež.“143 S tím nelze než souhlasit. Přesnější to

však vyjadřuje Melzer, který argumentuje principem poctivosti a upřednostněním principu

ochrany dobré víry (adresáta) před principem autonomie vůle (jednajícího).144 Více k této

problematice si řekneme v kapitole Vztah vůle a jejího projevu.

3.3 Vůle prostá omylu Poslední náležitostí vůle, kterou se v této kapitole budeme zabývat, je absence omylu.

Omylem rozumíme nesprávnou představu jednajícího o právních následcích jeho jednání.

Jedná-li tedy někdo v omylu, dochází k neshodě mezi právními účinky, kterých chtěl

dosáhnout, a mezi účinky, kterých nakonec dosáhl.145 Pozn.: Budeme zde užívat dvou termínů: 1) omylu (error) a 2) neznalosti (ignorantia). Jazykově je

mezi těmito dvěma pojmy rozdíl. Neznalost vypovídá spíše o nevědomí skutečného stavu (nedostatku správné

představy), zatímco omyl ukazuje na přítomnost představy nesprávné. Pro naše potřeby je však tento rozdíl

bezvýznamný, a budeme zde proto obou termínů užívat promiskue.146

Pojmovým znakem omylu je to, že o něm jednající neví. Ač se to zdá samozřejmé, tak

na to právní úprava někdy výslovně upozorňuje.147 Důvodem je, dle mého názoru, to, že

dnešní právo pod problematiku omylu řadí i dolus - podvod (omyl úmyslně vyvolaný druhou

stranou, srov. § 49a OZ, viz níže) a zákonodárce takto pouze vyjadřuje římskoprávní zásadu

„Non decipitur, qui scit se decipi“ – „Není podváděn, kdo ví, že ho podvádějí“148

Dnešní úprava tedy nerozlišuje mezi omylem (error) a podvodem (dolus), jako vadami

právního jednání, způsobem jakým to činilo právo římské. Dnešní OZ o nich souhrnně

pojednává jako o omylu v § 49a a pojí s nimi i stejné právní následky. Pro tyto pojmy jako

množiny tak zjednodušeně platí: Omyl (§ 49a) = Error ∪ Dolus.149

142 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 118.143 KINCL: Římské právo, s. 96.144 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 54-57.145 FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 49.146 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 252.147 Srov. § 95 OZO148 Překlad KINCL: Římské právo, s. 355.149 Přesněji jde o pouze error facti (nikoli o error iuris) zúžený o situace, kdy o omylu neví ani jedna ze stran.

32

Page 33: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

S pojmem podvod se pak lze setkat v zákoníku trestním. Pokud přimhouříme obě oči a

zacpeme si při tom ještě nos i uši, tak vztah omylu a podvodu dle dnešní práva můžeme

zvulgarizovat do věty: Omyl (§ 49a OZ) ˄ Obohacení = > Podvod (§ 209 TZ)

Pro ty z mála právníků, kteří měli rádi hodiny matematiky, můžeme ještě upravit:

(Error facti, o kterém vím ˅ Dolus) ˄ Obohacení = > Podvod (§ 209 TZ). Jde ale skutečně o

velmi nepřesné zjednodušení, pouze za účelem znázornění rozdílu mezi pojmy omyl, podvod,

error a dolus.

My se v této kapitole budeme držet římskoprávního dělení. Nejdříve se podíváme na

error a až poté na dolus.

3.3.1 Error

Mýlit se můžeme ve skutečnostech (omyl skutkový – error facti) a v právu (omyl

právní – error iuris). (Paulus D 22, 6, 1) Tyto dva druhy omylu by měly být rozlišovány,

neboť jak uvádí Neratius: „Právo může, a mělo by být, ustálené (jasné), ale při interpretaci

skutečností se velmi často nechají zmást i ti nejmoudřejší muži.“ (Neratius D 22, 6, 2)

Podstatný rozdíl mezi těmito dvěma druhy byl v právních následcích. V římském

právu zásadně platilo: „Neznalost práva škodí každému, neznalost skutečnosti na škodu

není.“(Paulus D 22, 6, 9)150

Existence právního omylu tedy nezpůsobovala vadnost právního jednání. Jak říká jiné

římské právní úsloví: „Neznalost práva se nepředpokládá a ani se netrpí.“151

Toto pravidlo ve starověkém Římě ale neplatilo bezvýjimečně. Labeo byl kupříkladu

toho názoru, že by nikomu neměla být neznalost práva dávána za vinu, pokud neměl přístup

k právníkovi (iuris consultus). (Paulus D 22, 6, 9, 3) A Pomponius v určitém případě říkal, že

není vyžadována znalost práva na úrovni lidí učených v právu. Vyžadována podle něj měla

být znalost, „... které mohl dosáhnout každý, ať už samostatně či prostřednictvím jiných,

řekněme, získáváním rad od osob učených v právu v takové míře, v jaké by to měla dělat

přičinlivá hlava domácnosti.“ (Ulpianus D 38, 15, 2, 5)

Dále existovaly i výjimky, které můžeme rozčlenit na: A) osobní a B) věcné.

Ad A) U určitých skupin osob římské společnosti se neznalost práva omlouvala, tu ve

větší a jinde v menší míře. Těmito skupinami byli: I) nezletilci (mladší dvaceti pěti let), II)

ženy, III) vojáci a IV) „duševně prostí/jednoduší“.152

150 Překlad KINCL: Římské právo, s. 349.151 Tamtéž s. 349; Jde o dodnes platné pravidlo, srov. § 2 OZO; Paulus D 22, 6, 9, 5.152 GOUDSMIT: The Pandects, s.134-135.

33

Page 34: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Ad I) et II) „Nezletilým mladším dvaceti pěti let je dovoleno neznát právo, to samé

platí v určitých případech pro ženy z důvodu slabosti pohlaví.“ (Paulus D 22, 6, 9)153

Ad III) Ve stanovených případech byla neznalost právo promíjena vojákům, „protože

císařský zákonodárce byl toho názoru, že vojáci by měli být znalí spíše ve zbraních než

v právu.“ (C 6, 30, 22)154

Ad IV) V některých případech se neznalost práva promíjela také pro

jednoduchost/prostotu (rusticus) dané osoby. (C 6, 9, 8)155 Kupříkladu Callistratus v části

Digest pojednávající o právu státní pokladny (De iure fisci) zmiňuje císařský reskript, podle

kterého: „... osoby, které na sebe něco prozradí, si neuškodí pouze pokud jde o osobu

neznalou práva z důvodu prostoty nebo pokud tou osobou je žena.“ (Callistratus D 49, 14, 2,

7)

Ad B) Vedle výjimek osobních se v římském právu vyskytovaly i výjimky „věcné“,

kterými myslíme určité druhy situací, při kterých se neznalost brala na zřetel. Blaho pak dává

příkladem156 tzv. bonorum possessio157 (Paulus D 37, 1, 10; Ulpianus 38, 15, 2, 5) a situace,

kdy se osoba domáhá svých práv (Papinianus D 22, 6, 7).

Tím jsme skončili část o právním omylu a nyní se budeme zabývat omylem skutkovým

(error facti).

Jak jsme si již řekli, neznalost skutečnosti se zásadně omlouvá (Ignorantia facti

excusat). Ale stejně jako u strachu i skutkový omyl musí dosahovat určité „kvality“, musí jít o

error essentialis – omyl podstatný.158

Římští právníci rozlišovali omyly: I) v povaze právního jednání (tzv. error in negotio),

II) v osobě (error in persona), III) v předmětu (error in corpore) a IV) ve vlastnostech

předmětu (error in qualitate). Toto teoretické členění se používá dodnes.159,160

Ad I) O error in negotio se jedná, pokud se osoba mýlí v druhu právního jednání.

Omyl v povaze právního jednání se považuje zásadně za podstatný.

153 Dále např. C 1, 18, 11; C 1, 18, 13; Ulpianus D 2, 18, 1, 5.154 Dále např. Paulus D 22, 6, 9, Ulpianus D 29, 1, 1, Callistratus D 49, 14, 2, 7.155 Ulpianus D 2, 13, 1, 5; Paulus D 22, 6, 9, 3.156 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 252.157 Ochrana držby pozůstalosti poskytnutá praetorem – praetorská dědická posloupnost – BERGER: Encyclopedic dictionary of Roman law, s. 375; Více např. KINCL: Římské právo, s. 267-269.158 OZ mluví o skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující (§ 49a), NOZ o rozhodující okolnosti(§ 583).159 Srov. KINCL: Římské právo, s. 95-96, KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 154, FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 48.160 Jde ale pouze o teoretické rozčlenění nejběžnějších případů. Mohou se vyskytnou i podstatné omyly, které nespadají ani do jedné z těchto čtyř skupin.

34

Page 35: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

„Dám-li ti peníze jako dar a ty je přijmeš jako zápůjčku, pak Julianus říká, že nejde o

darování. Měli bychom ale zvážit, zda nejde o zápůjčku. Já se domnívám, že nikoli ...“

(Ulpianus D 12, 1, 18)

Ad II) O error in persona se jedná, činím-li úkon vůči jiné osobě než jsem zamýšlel.

Musí však jít o úkon, u kterého hraje osoba adresáta důležitou roli. Jak říká § 35 odst. 2

Středního kodexu: „Omyl v osobě je podstatný, pokud by se bez něho nebyl právní úkon

uskutečnil.“ (Obdobně § 873 OZO) Tak tomu je např. při uzavření manželství nebo

darování.161 O podstatný omyl zcela jistě ale nejde, zmýlím-li se při koupi lístku na

gladiátorské zápasy v osobě prodejce.

„Omýlil-li se pořizující podstatně, jest pořízení neplatné. Omyl pak jest podstatný,

když pořizující chybí se osoby, které chtěl něco zůstaviti, anebo věci, kterou chtěl odkázati.“

(§ 570 OZO)

Ad III) Error in corpore značí omyl v předmětu právního úkonu, omyl v předmětu

plnění.

„Pokud jsem si myslel, že kupuji pozemek corneliánský, a ty jsi se domníval, že mi

prodáváš pozemek semproniánský, pak, jelikož jsme se neshodli v předmětu smlouvy, prodej

bude nulitní. Stejného pravidla se užije, když já se domnívám, že jsi mi prodal Sticha, a ty jsi

přesvědčen, že jsi mi prodal Pamphila, který tam ale nebyl ...“ (Ulpianus D 18, 1, 9)Pozn.: Není zcela jasné jaké následky mělo jednání v omylu. Z toho fragmentu a dalších níže

zmíněných se zdá, že způsobovalo zdánlivost (neexistenci) právního jednání (srov. „...prodej bude nulitní...“,

„...není koupě ani prodej...“). Tohoto názoru je i Blaho.162 Sommer naproti tomu říká, že neplatnost daného

jednání způsobovalo až naříkání, domáhání se neplatnosti oprávněnou osobou. „Nepoužije-li strana zmýlivší se

svého práva jednání naříkati, jest jednání plně účinné. Může pak ovšem vzejíti otázka náhrady, škody, jestliže

druhá strana omylu vyžila, nebo omyl způsobila.“163

Ad IV) Poslední skupinou je error in qualitate – omyl v kvalitě, ve vlastnostech, v

materii,164 jakosti dohodnutého plnění.

„Odtud je otázka, jestliže se nemýlíme v samotném předmětu koupě, ale v jeho

materii, jako když prodáme ocet namísto vína, nebo železo namísto zlata, olovo namísto

stříbra nebo něco podobného stříbru. Zda taková koupě platí? Marcellus napsal v šesté knize

Digest, že je to koupě a prodej, neboť je shoda v předmětu, jakkoli je omyl v materii. Já věru

161 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 253.162 Tamtéž s. 251-252.163 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl I, Obecné nauky. Praha: Vlastním nákladem, 1933. s. 84.; Srov. D 18, I, 45; 19, I, 21, 2.164 Jako synonym se někdy užívá spojení error in substantia a error in materia (BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 253), jindy se naopak rozlišuje mezi error in qualitate a error in materia (KINCL: Římské právo, s. 96). My zde však další podskupiny vyčleňovat nebudeme, zůstaneme u skupiny jediné – u omylu v kvalitě.

35

Page 36: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

souhlasím, co se týče vína, neboť se jedná o totéž, když víno zkyslo. Jinak jestliže víno

nezkyslo, ale bylo od počátku octem, má se za to, že bylo prodáno něco jiného za něco jiného.

V ostatních případech mám za to, že není prodej a koupě, protože se věci liší v podstatě.“

(Ulpianus D 18, 1, 9, 2)165

„Ale jinak by tomu bylo v případě, že by to bylo skutečně zlato, které ale bylo horší

kvality než kupec předpokládal. Neboť tehdy koupě platí.“ (Paulus D 18, 1, 10)166

V římském právu dlouho převládal názor, že error in qualitate je právně nevýznamný,

na rozdíl od error in corpore, který byl považován za omyl podstatný (viz výše názor

klasického právníka Marrcela). Později se ale začalo přihlížet např. k omylu v pohlaví

kupovaného otroka nebo k tomu, že kupovaný stůl nebyl ze zlata, ale pouze pozlacený.

Justiniánské právo už relevanci omylu v materii otevřeně připouštělo, jak můžeme vidět u

Ulpiánova fragmentu, viz výše.167

Původní striktní rozlišování mezi omylem v předmětu a omylem v kvalitě komplikuje

také to, že často je velmi problematické rozlišovat, kdy jde ještě o otázku kvality a kdy už o

otázku předmětu.

„Co jestliže já toužím koupit pannu, která je již ženou, pak koupě platí, v pohlaví totiž

není chybováno. Jinak jestliže já koupím dívku a chtěl jsem namísto toho koupit chlapce,

neboť je rozdíl v pohlaví, není platný ani prodej, ani koupě.“ (Ulpianus D 18, 1, 11, 1)168 Je

pohlaví otroka otázkou předmětu (věci) koupě a panenství otrokyně pouhou otázkou kvality

(materie)?

Anebo se zeptejme jinak, z pohledu dnešního kupujícího. Mýlím se v druhu pohonu

automobilu (benzínový vs. dieselový motor), v karoserii (kabriolet vs. kombi), ve značce

automobilu (VW vs. Škoda; evropské auto vs. stejně vypadající čínská kopie) nebo ve třídě

automobilu (malé rodinné auto vs. SUV vs. pickup). Ve kterých případech jde o omyl ve

vlastnostech a kdy už o omyl v předmětu?

O všech těchto otázkách by se daly vést debaty. Dle mého názoru, však není

podstatné, do jaké kategorie nakonec danou otázku zařadíme. Rozhodující je pouze to, zda se

v daném případě jedná o omyl podstatný. To samé, podle mého, měl na mysli Ulpiánus, když

165 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 18.166 Tamtéž.167 Tamtéž s. 19; Sommer k tomu říká: „Nicméně existují vlastnosti předmětu smluvního, které, podle názorů platných v životě společenském a zejména v obchodu, věc identifikují, takže věc, která těchto vlastností nemá platí za věc jinou. Prakticky tudíž omyl v takových vlastnostech věc individualisujících rovná se omylu v předmětu (error in corpore)“ SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 83.168 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 19.

36

Page 37: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

říkal: „...mám za to, že není prodej a koupě, protože se věci liší v podstatě“ (Ulpianus D 18, 1,

9, 2; viz výše)169,170 Pozn.: Právní následky má za určitých okolností i „nepodstatný omyl“, omyl ve vedlejších okolnostech.

Nemá ale vliv na platnost daného jednání. V římském právu měl například kupec právo na zrušení smlouvy,

pokud věc neměla jiné než slíbené vlastnosti (srov. Ulpianus D 19, 1, 11, 5). OZO „nepodstatný omyl“

upravoval následovně: „Netýče-li se však omyl ani hlavní věci (error in corpore – doplněno), ani podstatné

povahy její (podstatný error in qualitate), nébrž jen nějaké okolnosti vedlejší, tedy smlouva, pokud obě strany v

hlavní věc svolily, a nepronesly se, že okolnost vedlejší nejvíce na zřeteli měly, zůstane v míře a váze své; ale

původce omylu povinen bude, v omyl uvedenému přiměřenou náhradu učiniti.“ (§ 872 OZO) Touto úpravou se

inspiroval i NOZ v § 584 odst. 1.

Stejně jako u error in persona i v případě omylu v „kvalitě předmětu“ (a u všech

ostatních omylů) je nutné zkoumat, zda se jedná o omyl podstatný. Zmýlení v nějaké otázce

totiž může v určité situaci vyvolat omyl podstatný, v jiné situaci ale může být ten samý omyl

zcela nepodstatný.

Vraťme se k výše zmíněnému fragmentu, kdy jsem se zmýlil v pohlaví kupovaného

otroka. Proč je Ulpiánus toho názoru, že není platný ani prodej, ani koupě? Pravděpodobně

z toho důvodu, že způsob užívaní otroka a otrokyně byl povětšinou zcela rozdílný. Ale co

když kupuji daného otroka, protože vím, že jde o nejlepšího maséra ve městě či o

vynikajícího účetního. Je pak pohlaví podstatné? Domnívám se, že nikoli.Pozn.: Blaho k omylu ve vlastnostech uvádí, že bylo sporné, jak posuzovat takový omyl. „Ak ale šlo o

podstatné vlastnosti a obe strany strany vychádzali z nesprávnej predstavy, bol právný úkon neplatný.“171 Názor

dokládá Juliánovým fragmentem: „Predal si mi stôl ako strieborný, ktorý však bol postriebrený, o čom sme

obaja nevedeli; kúpa je nulitná, a preto zaplatené peniaze možno kondikovať.“ (Julianus D 18, 1, 41, 1)172 S tím

nelze než souhlasit. Myslím si však, že omyl obou stran nebyl v římském právu podmínkou nutnou, ale stačilo,

když byl přítomný omyl podstatný u jedné ze stran.173

Zde je třeba upozornit na rozdíl s dnešním právem. Podívejme se kupříkladu na § 583

NOZ: Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou,

169 Srov. § 35 Středního kodexu: „Omyl činí právní úkon neplatným, týká-li se jeho podstaty. Týká-li se omyl jen okolnosti vedlejší, je právní úkon platný, ledaže je ona okolnost podle projevené vůle okolností rozhodující. Omyl v osobě je podstatný, pokud by se bez něho nebyl právní úkon uskutečnil“ a § 871 OZO: „... a týče-li se omyl hlavní věci neb nějaké podobné povahy její, ku které byl úmysl zvláště obrácen a pronesen, tedy tomu, kdo byl v omyl uveden, závazek nevzchází.“170 V případě kupní smlouvy v rámci dnešní právní úpravy nesmíme zapomenout na speciální úpravu odpovědnosti za vady a shody s kupní smlouvou. (§ 616 – 627 OZ) Jelikož se tato speciální úprava týká jakosti a vlastností kupované věci, s jejichž nedostatky jsou spojeny rozdílné právní následky, obloukem se nám vrací problematika rozlišení error in corpore a error in qualitate. Touto skutečností se zde ale nebudeme dále zabývat.171 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 253.172 Obdobně také např. Ulpiánus D 18, 1, 14.173 Srov. Ulpiánův fragment D 18, 1, 9: „Je zřejmé, že při jakémkoli prodeji a koupi je zapotřebí sohlasu obou stran. Ale pokud se neshodnou buď, co se ceny týče, nebo v čemkoli jiném v souvislosti s prodejem, pak prodej nebude uzavřen...“ (Jde o ten samý fragment, u kterého Ulpiánus níže upozorňuje na význam error in materie a říká, že: „ ...není prodej a koupě, protože se věci liší v podstatě“); dále také Pomponius D 44, 7, 57.

37

Page 38: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

je právní jednání neplatné. (obdobně § 49a OZ a § 871 OZO) Jak je vidět úprava omylu

v NOZ hovoří o omylu jedné ze stran, navíc vyvolaném druhou stranou (ať už neúmyslně,

nebo úmyslně – pak jde o dolus, viz níže).174 Navíc oproti římskému právu jde v tomto

případě o neplatnost relativní.175

Pokud tedy jednají v omylu obě strany, nejde o omyl ve významu § 583. Dle mého

názoru, jde o jednání zdánlivé. Vezměme si případ error in persona při uzavírání sňatku a

představme si, že v omylu jednají obě strany. Jak ženich, tak nevěsta si chtěli vzít někoho

jiného, jejich vůle směřovala k něčemu jinému. Žádná ze stran neměla zájem na tom si vzít

cizí osobu, chyběla k tomu vůle. Parafrázujeme-li § 551 NOZ: O právní jednání nejde, chybí-

li vůle jednajících osob.176

Závěrem je ještě třeba podotknout, že v právu nebyl a ani není omlouván omyl

plynoucí z pouhé nedbalosti.

„Cassius uvádí, že Sabinus má za to, že neznalosti bychom v tomto případě měli

rozumět tak, že se nevztahuje na osoby ztracené a na ty, kteří se z důvodu nedbalosti

domnívají, že jsou v bezpečí.“ (Pomponius D 22, 6, 3, 1)

„O omluvitelný omyl nejde, pokud mýlící se osoba z nedbalosti nevyužila možnost

ověřit skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu, tedy měla-li

možnost se takovému omylu vyhnout.“ (Rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 1251/2002)

„Neměla by být tolerována hrubá neznalost, ani by nemělo být vyžadováno

puntičkářské zkoumání, ....“(Ulpianus D 22, 6, 6)

Konečně také v případě error facti existují věcné výjimky, kdy je právní relevance

omylu vyloučena, kupř. institut narovnání (§ 586 odst. 1 OZ). Stejně tak je irelevantní omyl

při plnění naturální obligace, plním-li ji v domnění, že je vymahatelná. (§ 455 odst. 1 OZ)177

3.3.2 Dolus

Jak jsme si řekli již výše, dolus se liší od podvodu ve smyslu dnešního práva. Problém

vady právního jednání vyvolaný podvodem (dolus) je dnes řešen v rámci § 49a OZ, který

upravuje omyl jednajícího vyvolaný druhou stranou.

174 Sommer k tomuto říká: „Omyl musí býti omluvitelný (error probabilis).“ Čímž má mimo jiné na mysli, že musí být vyvolán druhou stranou. Dodává ale: „V pramenech nevystupuje tato podmínka dosti zřetelně.“ SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 84.175 Střední kodex se svou úpravou naopak blíží spíše římskému právu, viz § 35. Dle něj je právní úkon od počátku neplatný a je irelevantní, zda jde o omyl jednostranný nebo oboustranný.176 Dle dnešního OZ i oboustranný omyl vyvolává relativní neplatnost a nikoli nicotnost; srov. FIALA: Občanské právo: Meritum, s. 42, rozsudek NS sp.zn. 22 Cdo 1131/2000, ze dne 24.4.2002.177 Srov. KINCL: Římské právo, s. 229-230.

38

Page 39: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Termínem dolus zde rozumíme vyvolání omylu jednoho zlým úmyslem (dolus malus)

druhého.178 Labeo ho definuje jako: „Lest, podvod nebo pletichy, užité za účelem obelstění,

přelstění nebo oklamání druhého.“ (Ulpianus D 4, 3, 1, 2)

Pro naplnění této definice není bezpodmínečně nutné, aby „podvodník“ něco předstíral

(jednal), postačí, bude-li „proradně a vychytrale mlčet.“179 (Florentinus D 18, 1, 43, 2)180

Stejně jako u vis ac metus i dolus, jako vadu právního jednání, zavedl až praeror.

V obchodním styku totiž původně platilo: „naturaliter licet contrahentibus se circumire – při

smlouvách se přirozeně dovoluje podvádět.“181

Proti podvodnému jednání praetor poskytoval žalobu – actio doli. Oproti actio quod

metus causa měla žaloba pouze subsidiární povahu, bylo ji tedy možné použít pouze, pokud

podvedený neměl k dispozici jinou žalobu (Ulpianus D 4, 3, 1, 1), vedle toho nebylo možné

žalovat třetí stranu (Ulpianus D 4, 3, 3) a požadovat bylo možno jen skutečnou hodnotu

podvodně získané věci (nikoli na čtyřnásobek). Vedlejším důsledkem žaloby bylo postihnutí

podvodníka infamií.182

Pro případ žaloby proti poškozenému také u podvodu praetor poskytoval procesní

námitku – exceptio doli. A obdobně jako u exceptio quod metus causa, ji bylo možno použít, i

pokud žalujícím byla třetí osoba. V tomto případě ale musela třetí osoba navíc o vadě jednání

(podvodu) vědět, aby bylo možno námitku použít.183

Zopakujme ještě, že právní jednání není vadné, pokud si je jednající vědom, úmyslu

druhé strany. „Non decipitur, qui scit se decipi.“ – „Není podváděn, kdo ví, že ho

podvádějí.“184 V takovém případě si je totiž jednající vědom všech skutečných okolností, jeho

vůle není „ovlivněna“ zlým úmyslem podvádějícího. Není tak žádný důvod chránit ho před

jeho vlastním jednáním.Závěrečná pozn.: NOZ začíná opět rozlišovat mezi omylem a podvodem (dolus). Nazývá ho ale lstí,

jelikož termínu podvod užívá již TZ, viz výše. V § 584 odst. 2 říká: „Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném

lstí, je právní jednání neplatné, třebaže se omyl týká jen vedlejší okolnosti.“ Podvodník je tak

„sankcionalizován“ více (i za omyl ve vedlejší okolnosti) než ten, kdo omyl vyvolá bez zlého úmyslu, což lze

považovat za žádoucí.

178 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 427.179 GOUDSMIT: The Pandects, s. 136.180 Obdobně Ulpianus D 4, 3, 1, 2; porovnej s Pomponius D 18, 1, 13.181 KINCL: Římské právo, s. 98.182 Tamtéž s. 98-99.183 Tamtéž s. 99.184 Překlad Tamtéž s. 355.

39

Page 40: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

4 Náležitosti projevu

Stejně jako na vůli i na projev jsou kladeny určité nároky, aby ho bylo možno

považovat za bezvadný. Náležitostmi projevu jsou srozumitelnost, určitost a v některých

případech forma.

(Ne)srozumitelností projevu myslíme to, že mu jsme či nejsme schopni rozumět, bez

rozdílu toho, zda jde o projev výslovný (nerozumíme např. řeči, kterou na nás jednající mluví,

či jeho gestům) nebo konkludentní (nechápu, že jde o jednání). Rozlišujeme pak

nesrozumitelnost absolutní (jednající kupř. beze smyslu „žvatlá“) a relativní (mluví cizí řečí,

kterou my nemluvíme). Musíme také rozlišovat mezi úkony adresovanými a neadresovanými,

u kterých se klade důraz na vůli jednajícího, viz následující kapitola. Přijme-li (akceptuje-li)

tak např. druhá strana můj návrh smlouvy, ale projeví to zároveň jazykem, kterému

nerozumím, nedojde k uzavření smlouvy. Naopak je ale bezvadná a platná závěť, která je

sepsána kupř. v japonštině, a to i přesto, že jí nikdo z pozůstalých ani soud nemluví, a bude

muset být pozván nějaký překladatel, aby jí byli schopni porozumět.185

Neurčitý je takový projev, u kterého nejme schopni pochopit vůli jednajícího pro jeho

nekonkrétnost. Značí situaci, kdy rozumíme projevu (je srozumitelný), ale vůle je pro nás

nedostatečně specifikována. Vždy se ale musí přihlížet k vůli jednajícího a snažit se jeho vůli,

v souladu s principem poctivosti, vyložit a určit. Nelze tak prohlásit za neurčité prohlášení

zůstavitele, který si např. přeje, aby byl jeho dům odkázán „jeho nejmilejšímu synovi“,

v situaci, kdy má sice zůstavitel synů více, ale není pochyb o tom, kterého z nich má na mysli.

Podobně v případě, kdy si zůstavitel po své smrti přeje osvobodit jednoho ze svých věrných

otroků, ale nespecifikuje ho jménem, Celsus říká: „Přání zůstavitele by mělo být splněno,

pokud se jakýmkoli způsobem určí identita otroka, kterého má na mysli.“ (Celsus D 34, 5, 25)

Tedy pokud se výkladem odstraní původní neurčitost projevu.

Dnešní OZ spojuje jak s nesrozumitelností, tak s neurčitostí projevu absolutní

neplatnosti daného úkonu (§ 37). To je některými autory kritizováno s tím, že v těchto

případech vůbec nejde o právní jednání.186 Za pravdu jim dává NOZ, dle kterého jsou neurčité

a nesrozumitelné projevy vůle jen zdánlivými jednáními. (§ 553 odst. 1)

Poslední z náležitostí projevu je náležitost formy. V právu dnes zásadně platí, že si

každý může zvolit libovolnou formu projevu vůle.187 V některých případech je tato svoboda

185 KNAPPOVÁ: Občanské právo hmotné 1, s. 156.186 Tamtéž187 Naproti tomu ranné římské právo bylo velmi formalistické. Postupem času si však změny v římské společnosti vyžádaly oprošťování od strnulého formalismu a právo se tak v otázce (bez)formálnosti projevu, a

40

Page 41: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

volby omezena, a to buď dohodou stran, nebo zákonem. Daný projev vůle je pak možno

provést jen v určité formě.

Důvodem k omezení možnosti volby bývá především požadavek vyšší právní jistoty u

určitých typů právního jednání. V dnešním právu se tak např. setkáme s požadavkem písemné

formy smluv týkajících se převodu nemovitosti.

Ve výjimečných případech se můžeme setkat i s obligatorně ústní formou projevu,

jako je tomu kupř. u uzavírání sňatku. Důvodem k omezení je v tomto případě, dle mého,

spíše tradice než právní jistota. Jde o právně formalizovaný „rituál“ s dlouhou tradicí.

Dalším tradičně značně zformalizovaným a velmi podrobně upraveným institutem je

závět a její pořízení. I v tomto případě jde bezesporu o zvýšení právní jistoty v bezvadnost

tohoto úkonu. Svou roli však zde, podle mého názoru, hraje i „tradice“. Nelze si totiž

nevšimnout podobností dnešního práva s formálními požadavky práva římského.188

Ať už je v konkrétním případě důvod zavedení náležitosti formy jakýkoliv, její

nedostatek zakládá vadu daného úkonu. Tou byla v římském právu neplatnost daného

úkonu.189 Stejně tak tomu je i dle dnešního OZ, který s ní spojuje absolutní neplatnost (§ 40

odst. 1). Odchylně to však upravuje NOZ, který s nedostatkem ve formě spojuje neplatnost

relativní. (§ 582)

stejně tak v mnoha dalších otázkách, vydalo směrem k dnešní podobě. BARTOŠEK: Dějiny římského práva, s. 112.188 Např. rozlišování mezi holografní a alografní závětí a rozdílné požadavky i postupy v případě jejich pořízení; otázka písemnosti a přítomnosti svědků; zvýšené požadavky na pořízení závěti osob nevidomých a jinak tělesně postižených aj.189 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 73.

41

Page 42: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

5 Vztah vůle a jejího projevu

V předchozích dvou kapitolách jsme probrali vůli a následně i její projev. Nyní se

budeme zabývat jejich vzájemnými vztahy, shodou a rozporem, a právními důsledky s tím

spojenými.

Účelem právního jednání je realizace vůle toho, kdo jedná. Realizovat vůli je možné

pouze prostřednictvím projevu. Přirozeným a ideálním stavem mezi nimi je shoda. Není-li

tomu tak, je-li rozpor mezi objektivním významem projevu (projevenou vůlí) a skutečným

záměrem jednajícího (skutečnou či vnitřní vůlí), jde o vztah patologický, se kterým se právo

musí vypořádat.190,191

S mnoha případy neshody projevu s vůlí jsme se již setkali, především

v kapitole Náležitosti vůle. Blaho je pro přehlednost člení na vědomou a nevědomou neshodu

vůle s projevem.192

Do skupiny vědomé neshody řadí úkony simulované a disimulované, projevené v žertu

a úkony učiněné s vnitřní výhradou. Jde tedy o případy, kterými jsme se zabývali

v podkapitole Vážná vůle.

Nevědomou neshodou vůle s projevem pak Blaho rozumí omyl (error), o kterém jsme

taktéž pojednali již výše. Vedle něho je ale třeba doplnit ještě tzv. omyl vnější (omyl

v projevu), kdy je jednající dobře seznámen se všemi okolnostmi (jeho vůle je prostá omylu,

není zde tzv. omyl vnitřní – error), ale svou vůli (neúmyslně) projeví takovým způsobem, že

se objektivně zdá, že jeho vůle směřuje k jiným právním následkům. Jednající projeví něco

jiného než zamýšlel, například se přeřekne.

Jak jsme si řekli, rozpor mezi skutečnou a projevenou vůlí je stavem nežádoucím,

nikoli však výjimečným. Jakým způsobem tedy právo tento problém řeší?

Názory na tuto problematiku nebyly a nejsou jednotné. Významné postavení mají dvě

zásadně protichůdně teorie: teorie vůle a teorie projevu.

Teorie vůle staví na principu autonomie vůle. Dle ní má pouze vůle konstitutivní

význam a to, zda je doprovázena odpovídajícím projevem, je již irelevantní. Projev je vnímán

pouze jako důkazní indicie vůle a je-li prokázáno, že jednající měl jinou vůli, poté bez ohledu

na její (ne)projevení je pouze tato skutečná vůle způsobilá vyvolat právní následky.193

190 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 49.191 Římané pro označení této neshody užívali spojení verba et voluntas, jelikož jde rozpor mezi objektivně znějícími slovy a subjektivně myšlenou vůlí. BARTOŠEK: Dějiny římského práva, s. 112.192 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 249-254.193 Tamtéž s. 50.

42

Page 43: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Teorie projevu naproti tomu staví do popředí princip ochrany právní jistoty (dobré víry

adresáta v projev jemu učiněný) a upřednostňuje z toho důvodu projev vůle před skutečnou

vůlí. Melzer dává příkladem citaci německého Říšského soudu: „Rozhodná je jen projevená

vůle, tedy jen to, co je jako vůle poznatelné, pro toho, komu je projev určen.“194,195

Ani jedna z těchto dvou klasických teorií ale sama o sobě neobstojí. Obě totiž

k problematice přistupují příliš jednostranně a vyhraněně.

Teorie projevu zcela pomíjí, že princip autonomie vůle je východiskem institutu

právního jednání.196 Naproti tomu: „Kdyby bylo pravda, že projev musí býti bezpodmínečně

nesen vůlí (extrémní teorie vůle), musila by jakákoli neshoda projevu s vůlí míti za následek

neplatnost právního jednání.“197 Takový stav by byl nežádoucí.

Řešením je kombinace obou teorií, označovaná jako teorie důvěry. Ta bere v úvahu

výchozí myšlenky obou klasických teorií. Všímá si, že v případě neshody projevu a vůle se

dostává do kolize princip autonomie vůle (jednajícího) s principem ochrany dobré víry

(adresáta) a tuto kolizi řeší, v souladu s dnešní metodologií, poměřováním těchto principů.

V některých situacích je tak upřednostněn princip autonomie vůle (teorie vůle) a v jiných

případech naopak ochrana dobré víry (teorie projevu).198

„Východiskem je princip autonomie vůle, který má ustoupit jen v tom případě, když je

v kolizi s jiným právním principem, zejména s principem ochrany dobré víry (včetně principu

poctivosti), a tento v rámci poměřování nad ním převáží. Není-li tomu tak, uplatnění principu

autonomie vůle nic nebrání.“199

Pozn.: Pokud převáží princip ochrany dobré víry, znamená to nejen, že mohou nastat jiné právní

následky než jednající zamýšlel, ale také to, že mohou nastat právní následky i v případě, kdy jednající neměl

vůbec v úmyslu právně jednat. Kupříkladu: přestože obecně platí, že jednání v žertu je pouze zdánlivé (vůle není

vážná), může za určitých okolností vyvolat (nechtěné) právní následky, a to právě z důvodu ochrany dobré víry

adresáta tohoto žertu.

5.1 Neadresovaná právní jednáníU některých právních jednání nemůže být dotčena dobrá víra jiné osoby. Melzer je

označuje jako pravá neadresovná jednání,200 Sommer podobně mluví o jednání

194 Tamtéž s. 52.195 V římském právu lze striktní uplatnění teorie projevu najít ve starém civilním právu, které bylo velmi formalistické. Rozhodovalo, quod dictum est nikoliv quod actum est (SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 75 – 76). Dnes se teorie projevu upřednostňuje např. při výkladu procesních úkonů.196 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s.53.197 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 80198 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 54-56.199 Tamtéž s. 56-57.200 Tamtéž s. 57-61.

43

Page 44: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

jednostranných.201 Dobrým příkladem je pořízení závěti či vydědění. Tyto úkony jsou v plné

moci jednajícího (pouze v jeho právní sféře). Potencionální dědic se nemůže dovolávat dobré

víry v to, že se mu od zůstavitele něčeho dostane. Zůstavitel má totiž přeci plné právo závěť

kdykoli změnit či zrušit. Proto se v těchto případech projeví princip autonomie vůle bez

omezení (teorie vůle).

Stejně na tuto problematiku nahlížel už Sommer: „Zásadně dlužno vycházeti z teorie

vůle. Důsledné její provedení vedlo by však k různým tvrdostem, jež z ohledu na bezpečnost

obchodu dlužno korigovati principem projevu. Lze proto principu vůle dáti plný průchod jen

při právních jednáních na případ smrti a při právních jednáních lukrativních.“202

Plně se tak uplatní zásada falsa demonstratio non nocet (nesprávné označení není na

škodu): „Bylo rozhodnuto, že když je nějaké vyjádření v poslední vůli dvojsmyslné, nebo

dokonce nesprávné, tak by mělo být vykládáno ve prospěch a v souladu s tím, co se

předpokládá, že bylo úmyslem zůstavitele.“ (Marcellus D 34, 5, 25) 203

Nemůže tedy nastat vnější omyl, nemůže však nastat ani omyl vnitřní (error). Chci-li

např. odkázat pozemek a mýlím se v tom, zda jde o pozemek corneliánský či semproniánský

(error in corpore), je můj omyl zcela irelantní. Rozhodující je pouze má vůle odkázat daný

pozemek dané osobě.204

Vůle je zde natolik významná, že projev je možno doplnit (Papianus D 32, 91, 3) a je

také možné pro omyl v pohnutce dokonce vyloučit nastoupení, dle projevu chtěných, právních

následků.205 Pozn.: Nutno podotknout, že priorita vůle v římském právu nebyla uplatňována ve všech dobách ve

stejné míře. Plně se priorita vůle uplatnila až v právu justiniánském. Sommer k tomu říká: „V kompilaci

justinianské zdůrazňuje se význam vůle při výkladu právních jednání způsobem nepřiměřeným. Zejména

v testamentu se považuje vůle sama za dostačitelnou, i když nedošla náležitého projevu, ba připouští se i projev

zůstavitelův zvrátiti, lze-li dokázati opačnou vůli zůstavitelovu. (Četné interpolované obraty „nisi aliud voluisse

testatorem probaretur“ a. j.)“206 Jak vyplývá z již řečeného, se Sommerem nelze souhlasit v tom, že by vůle

v případě testamentu mohla být zdůrazňována nepřiměřeným způsobem. A naopak je nutno ocenit správný

přístup Justiniánových kompilátorů.

Jiným případem neadresovaného jednání, kde není dotčena dobrá víra jiné osoby, je

přijmutí dědictví. V římském právu platilo, že ten, kdo se po zůstavitelově smrti chová jako

201 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s.76-78.202 Tamtéž s. 76.203 Srov. § 571 OZO; Paulus D 33, 7, 18, 3; Marcianus D 35, 1, 33; Marcellus D 32, 69; Scaevola D 32, 35, 2; Nález ÚS sp. zn. ÚS 629/03, ze dne 21. 4. 2005.204 Opačně a nesprávně se k tomuto případu vyjadřuje Ulpianus D 30, 4.205 Srov. § 572 OZO „Také kdyby se shledalo, že pohnutka pořizujícím jmenována není pravá, zůstane pořízení ve své moci a váze; leč by se dokázalo, že pořizující vůli svou jediné na této mylné pohnutce zakládal.“206 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 80.

44

Page 45: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

jeho dědic, konkludentně přijímá dané dědictví. Ulpiánus k tomu správně dodává: „To, zda se

někdo chová jako dědic je však třeba posoudit pouze na základě úmyslu, než na základě faktů

(činů), neboť ten kdo jedná jako dědic, musí mít také v úmyslu být dědicem (musí chtít být

dědicem).“ (Ulpianus D 29, 2, 20)207 Nestává se tak dědicem například ten, kdo projevil něco

pouze z důvodu piety a úcty k zesnulému.

Tím jsme uzavřeli pojednání o jedné skupině právních úkonů a nyní se zaměříme na

úkony adresované, které si ještě rozdělíme na dvě skupiny: a) adresovaná právní jednání ve

srozumění s adresátem a b) bez srozumění s adresátem.

5.2 Adresovaná právní jednání ve srozumění s adresátemJe-li adresát právního jednání srozuměn s vůlí jednajícího, není žádný důvod, aby byl

upřednostněn projev před skutečnou vůlí. Jelikož je totiž adresát se skutečnou vůli srozuměn,

nemůže v dobré víře spoléhat na její nesprávný projev a plně se tak může uplatnit princip

autonomie vůle, stejně jako tomu bylo u jednání neadresovaných.208

Tedy se i zde uplatní zásada falsa demonstratio non nocet, jak si byl vědom už

Ulpianus: „Pokud se mýlíme ve jménu, ale není žádného rozporu v předmětu, prodej i koupě

bezpochyby platí; jelikož omyl ve jménu nemá následků, když je shoda v předmětu.“

(Ulpianus D 18, 1, 9, 1)209

Priority vůle v tomto případě si uvědomoval i Papinianus: „Bylo stanoveno, že ve

smlouvách by měl být více považován záměr smluvních stran než použitá slova.“ (Papinianus

D 50, 16, 219) Jinými slovy ještě jednou Ulpianus: „Ve všech stipulacích a ostatních

kontraktech následujeme úmysl smluvních stran...“ (Ulpianus D 50, 17, 34)

5.3 Adresovaná právní jednání bez srozumění s adresátem Nejproblematičtější skupinou jsou adresovaná právní jednání bez srozumění

s adresátem. Teprve u tohoto druhu jednání dochází ke skutečnému střetu principu autonomie

vůle s principem ochrany dobré víry. Pozn. V římském (justiniánském) právu, jak už jsme si řekli, byla zdůrazňována vůle na úkor jejího

projevu. To platilo i v případě jednání bez srozumění s adresátem. Následující výklad (dle teorie důvěry) se tak

neshoduje zcela s pojetím římského práva,210 které tuto problematiku neřešilo (přísně metodologicky)

poměřováním dotčených principů.211 207 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 23.208 Výjimkou jsou smlouvy, u kterých jsou dotčeny práva třetích osob, kupř. kolektivní smlouvy. Více MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 62-67.209 Srov. Tamtéž s. 53; § 556 NOZ.210 Srov. např. s problémem omluvitelného omylu (error probabilis) a jeho vyvolání druhou stranou v podkapitole Error.211 Více např. BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 251-252.

45

Page 46: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Jak říká Melzer, při řešení tohoto střetu principů musíme vycházet z principu

odpovědnosti za vlastní sféru vlivu. „Problém rozporu mezi vůlí skutečnou a vůlí projevenou

(normativní) nastal ve sféře vlivu jednajícího, proto má být kolize principů řešena

v neprospěch toho principu, který je jemu na prospěch, tj. v neprospěch principu autonomie

vůle, jinými slovy ve prospěch principu ochrany dobré víry.“212,213

Z jiného úhlu pohledu, za to, že vůle byla projevena vadně, nemůže být

sankcionalizován adresát, ale jednající. „... jednající má vycházet z toho, jak on může

předpokládat, že jeho projevu bude rozumět adresát (Ausdruckssorgfalt). Naproti tomu

adresát má vycházet z toho, co může předpokládat, že daným projevem jednající mohl myslet

(Auslegungssorgfalt).“214 Tedy i adresát má jednat v souladu s principem poctivosti a snažit se

jednání vykládat v souladu s vůlí jednajícího.

Sommer uvádí: „Jako projevené platí tu to, co druhá strana podle okolností, které

znala nebo znáti měla, musila chápati jako smysl projevu. Projev nevykládá se tedy podle

individuální vůle jednajícího, nýbrž podle toho, co druhá strana jako skutečnou vůli z projevu

jednajícího mohla seznati.“215

Neexistují-li mezi stranami nějaké zvláštní zvyklosti, zavedená terminologie, praxe

stran aj., je nutno projev vůle vykládat objektivně tak, jak by ho zpravidla vyložila rozumná

osoba, která by se ocitla v postavení adresáta.216 Nesmí se však zapomenout, že v případě, kdy

kontrahenti patří do nějaké specifické skupiny (např. obchodníci), musí se zohlednit i

zvyklosti platné v rámci této skupiny (obchodní zvyklosti), a to i přesto nepadne-li o nich

během jednání ani zmínka. Stejně se také při výkladu musí zohlednit i místo, kde k jednání

došlo.

Shodného názoru je Ulpianus: „Ve všech stipulacích a ostatních kontraktech

následujeme úmysl smluvních stran; a pokud není zřejmé jaký byl jejich úmysl, zohledňujeme

zvyklosti místa, kde byla transakce uzavřena.“ (Ulpianus D 50, 17, 34)

212 MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 67-68.213 Tuto větu však nelze chápat jako nerovnici (princip ochrany dobré víry) > (princip autonomie vůle), která se uplatní za všech okolností. Vždy se musíme nad situací zamyslet a zkoumat konkrétní okolnosti případu. Například v situacích, kde je úplná absence vůle jednajícího (kupř. osoba náměsíčná, zhypnotizovaná), je namístě zohlednit, že „jednající“ nemůže za svůj projev odpovídat, a prohlásit takové „jednání“ za zdánlivé. Tedy zohlednit tuto skutečnost na úkor možné dobré víry adresáta, který na dané jednání mohl spoléhat.214 Tamtéž s. 116.215 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 79.216 Srov. § 556 NOZ: „(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. (2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.“

46

Page 47: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

K výkladu právního jednání se váže mnoho dalších pravidel a zásad, např.: „Na

právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.“ (§ 574 NOZ) Nebo:

„Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního

obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo

i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.“ (§ 576 NOZ)217 V této práci se

jimi ale nebudeme již dále zabývat.218

217 Srov. „Pokud ti pronajmu pozemky za deset aureí a ty se domníváš, že ti je pronajímám za pět, pak je smlouva nulitní. Pokud se ale domnívám, že ti je pronajímám za míň a ty si myslíš, že si je najímáš za víc, pak pronájem nebude za větší sumu, než jsem se domníval, že je.“ (Pomponius D 19, 2, 52) Jinými slovy smlouva o pronájmu bude platně uzavřena za částku nižší.218 Více např. MELZER: Právní jednání a jeho výklad, s. 140n.

47

Page 48: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

6 Náležitosti předmětu

Jak jsme si již řekli, východiskem právního jednání je princip autonomie vůle, který

ale není realizován bez omezení. To platí i pro předmět právního jednání. Právní následky

k nimž vůle jednajícího směřuje musejí být možné (fakticky) a dovolené (právním řádem).

Slíbím-li někomu, že mu přinesu modré z nebe nebo že naučím jeho psa recitovat z

Ovidiových Proměn, nejsem z takového slibu právně zavázán. Jak totiž říká Celsus:

„Nemožné není předmětem závazku.“ (Celsus D 50, 17, 185)

Stejně tak se nikdo nemůže zavázat k něčemu, co se příčí zákonu (contra legem),

kupříkladu že ti prodá posvátný předmět, kultové náčiní nebo jinou věc vyloučenou

z obchodu (res extra commercium).219

To platí i pro případ, kdy se někdo snaží zákon obejít (in fraudem legis): „Není

pochyb, že porušuje právo ten, kdo se při dodržení jeho slov snaží zničit jeho ducha.

Stanoveným právním sankcím neunikne ten, kdo často a podvodně zneužívá slov práva, proti

jeho smyslu. Jelikož My (Císař) žádáme, aby žádná smouva, akt či konvence nevznikla mezi

stranami tam, kde to právo zakazuje ... tam, kde je cokoliv zakázáno právem a je to učiněno,

tam nejen že to bude neúčinné, ale bude se to posuzovat, jako kdyby se to vůbec nestalo.“ (C

1, 14, 5)

Předmět právního jednání musí být v souladu nejen se zákonem, ale i s dobrými mravy

(nesmí být contra bonos mores). Stejně jako zákony, i dobré mravy podléhají změnám

v průběhu času, byť v menší míře. Mnohé činy se na druhou stranu považují za rozporné

s dobrými mravy bez ohledu na dobu. Mezi ně se, dle mého názoru, dají zařadit i následující

dva příklady z § 879 OZO: „...když by sobě někdo za vyjednávání smlouvy manželské něco

vymínil;220 když by si ranhojič neb jakýkoli lékař od nemocného určitou odměnu vymínil za to,

že jej vezme v léčení.“

V římském právu se rozlišovalo mezi situací, kdy jednání směřuje k nemravnému

plnění,221 a situací, kdy je nemravná „pouze“ kauza.222 V prvním případě bylo jednání vadné

už dle práva civilního. V druhém případě nikoli, bylo ale naříkatelné dle práva

praetorského.223

219 KINCL: Římské právo, s. 100.220 Srov. Paulus D 45, 1, 134.221 „Také není závazný příkaz, který je v rozporu s dobrými mravy, například když ti Titius přikáže něco ukrást nebo poškodit věc nebo zranit. Protože i když jsi z tohoto důvodu zaplatil pokutu, nemáš proti Titiovi k dispozici žádnou žalobu.“ I 3, 26, 7 – Instituce str. 285; srov. Julianus D 45, 1, 61.222 Srov. Ulpianus D 17, 1, 12, 11; Paulus D 12, 5, 8.223 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 90

48

Page 49: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

A konečně, plnění v římském právu muselo být ocenitelné v penězích. V římském

soudním procesu totiž panovala zásada pekuniární kondemnace (condemnatio pecuniaria),

soudní rozsudek byl na zaplacení peněžité sumy. V průběhu času význam této zásady klesal,

až byla zásada pekuniární kondemnace upuštěna úplně a strany se mohly svobodně domluvit,

na jakémkoli plnění chtěly.224

224 KINCL: Římské právo, s. 218

49

Page 50: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

7 Následky vadného jednání

Jak jsme si již řekli, v případech, kdy není splněna některá z náležitostí právního

jednání, se dané jednání stává vadným. Následky vadného jednání nejsou vždy stejné, liší se

podle druhu vady. Například dle dnes platného zákoníku může vadnost způsobit zdánlivost,

absolutní nebo relativní neplatnost právního jednání.225 Musíme si proto být vědomi toho, co

která vada způsobuje, jelikož s těmito třemi možnostmi nejsou spojeny tytéž následky.

V římském právu se pro tuto problematiku neužívalo přesného a ustáleného

názvosloví. V pramenech je možno najít řadu nejednotně užívaných termínů: negotium

nullum, nullius momenti, invalidum, inutile, inane, irritum, imperfectum, vitiosum aj. A

jelikož nešlo o ustálenou terminologii, není možné dovozovat účinky vadnosti v konkrétním

případě pouze na základě užitého termínu.226

Důvodem, proč nebyla v římském právu vypracována jednotná terminologie, bylo to,

že se Římané, spíše než hmotněprávní teorií, zabývali praktickou procesní stránkou, tedy tím

jak lze vadu uplatnit v rámci (formulového) procesu.227 Z tohoto úhlu pohledu je pak možno

snáze zobecňovat a rozlišit určité „skupiny“ následků vadného jednání, které se v římském

právu vyskytovaly.

První skupinou, co do významu i co do doby zakotvení v římském právu, jsou vady,

které „neplatnost“ právního jednání způsobovaly ipso iure, u kterých nebylo zapotřebí užití

procesní námitky (exceptio – excepce). Šlo především o vady dle práva civilního (ius

civile),228 s mnoha z nich jsme se už setkali v předchozích kapitolách: vis absoluta,

„nevážnost“, nedostatek ve formě, předmětu, nezpůsobilost osoby, error aj.

Druhou skupinou jsou pak vady, k nímž se nepřihlíželo automaticky, ale které bylo

nutno „uplatnit“ námitkou (následky nastávají ope exceptionis – s pomocí excepce). Tyto vady

byly v některých případech vyvolány okolnostmi uznávanými samotným ius civile,229 většinou

však šlo o okolnosti, na které civilní právo nepamatovalo a kterých se bylo nutné dovolávat

225 A dále také některé méně časté následky jako odporovatelnost, odpovědnost za vady (kupní smlouva) či možnost odstoupení od smlouvy (tíseň).226 BLAHO: Základy rímskeho práva, s. 249.227 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 101; „Hledíc k technice formulí procesních bylo pro žalovaného kardinální otázkou, jakým způsobem musí ve formuli vadnost jednání, z něhož jest žalován, uplatniti, zejména je-li nutno vzorec formule v konkrétním případě doplniti excepcí.“ Tamtéž.228 Stejně se ale uplatňovaly i některé vady dle práva praetorského (ius honorarium): „... žaluje-li se z právního jednání uznaného právem praetorským formulí koncipovanou in factum a žalovaný popírá existenci některé podstatné náležitosti právního jednání, uvedené v intenci (praetorská neplatnost). Na př. neplatnost zastavení věci z důvodu, že nebyla in bonis zástavce.“ Tamtéž s. 102.229 „To může býti i okolnost rozhodná podle práva civilního, byl-li zákon, který jí stanovil, lex imperfecta. Na př. exceptio legis Plaetoriae nebo Cinciae.“ Tamtéž.

50

Page 51: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

prostřednictvím práva praetorského. Z těchto vad jsme si už uvedli např. jednání ve strachu

(metus) a podvod (dolus) a s nimi související námitky: exceptio quod metus causa a exceptio

doli.230

Vadnost jednání bylo možné uplatňovat i jinými prostředky než výše zmíněnými

„obranami proti žalobě“. Civilní právo nabízelo žaloby pro naříkatelnost právního jednání,

např. žalobu pro podstatný omyl – error. A praetorské právo znalo navrácení v původní stav

(restitutio in integrum), kterým praetor rušil právní účinky vadného jednání (viz metus a

smlouva poškozující nezletilce), dále pak praetor pro vadnost odmítal žaloby (denegatio

actionis) a v neposlední řadě bylo možné u něj podat speciální žaloby pro vady, které civilní

právo neznalo (actio quod metus causa nebo actio doli).231

Oproti římskému právu se dnes hledí na vady právního jednání spíše

z hmotněprávního hlediska a jak jsme si již řekli, následky vadného jednání se člení

především dle skupin zdánlivost, absolutní nebo relativní neplatnost právního jednání.

NOZ do této oblasti přináší mnoho změn oproti dnešní úpravě a v mnoha případech se

navrací k pravidlům platným v římském právu. NOZ tak kupř. v mnoha případech (kupř. vis

compulsiva, náležitosti formy) opouští absolutní neplatnost (následky nastávají automaticky,

ipso iure) a nahrazuje ji neplatností relativní (dispozitivní princip).232

Dále na různých místech, kde OZ stanovuje absolutní neplatnost, NOZ nově zavádí

zdánlivost právního jednání. Je tomu tak v případech, kde chybí vůle, její vážnost, určitost

nebo srozumitelnost projevu. NOZ v těchto případech vychází z toho, že se o projev vůle

vůbec nejedná „a zpravidla je označuje tak, že se k nim nepřihlíží. V důsledku toho jsou

takové projevy vůle mimo právo a nemají právní relevanci.“233 Tedy se např. se zdánlivým

jednáním nepojí právo na náhradu škody, narozdíl od neplatnosti. (§ 579 odst. 2).

Závěrem bych chtěl ještě říci, že ač se přístup k problematice vad právního jednání

v římském a dnešním právu liší, lze si všimnout podobností, které nemohou být náhodné.

Sommer dokonce říká, že dnešní „teoretické rozlišování jednotlivých případů vadnosti

230 Sommer upozorňuje, že k některým námitkám soud přihlížel i bez návrhu a dále tak tuto skupinu ještě dělí: „Nejčastěji však jde o okolnosti působící iure honorario, ať jde o honorární neplatnost (pozn. pod čarou: Na př. exceptio senatus consulti Vellaeani z důvodu neplatné intercesse žen; k této neplatnosti hleděl praetor i bez návrhu strany z moci úřední. Exceptio ne pignori hypothecaeve sit res.) nebo naříkatelnost, na kolik podle praetorského práva lze právní účinky civilně platného jednání považovati za zcela odčiněné (rescisse). (pozn.: Na př. exceptio metus nebo doli proti žalobě ze smlouvy vynucené nebo podvodně vylákané.)“ Tamtéž.231 Tamtéž.232 Z důvodové zprávy NOZ, str. 716-717: „Zároveň se, rovněž ve shodě se standardními civilistickými přístupy evropské právní kultury preferuje hledisko relativní neplatnosti před neplatností absolutní.“233 Důvodová zpráva str. 711.

51

Page 52: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

právního jednání bylo vypracováno na základě rozhodování klasických právníků

římských.“234 To vypovídá mnohé o kvalitách a trvalosti myšlenek římských velikánů.

234 SOMMER: Učebnice soukromého práva římského, s. 101.

52

Page 53: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Závěr

Cílem této práce bylo analyzovat institut právního jednání v římském právu, ve

vybraných otázkách provést komparaci s právem moderním a ukázat na shody a rozdíly mezi

nimi.

Právo nemůže zůstat neměnné, v průběhu času podléhá změnám spolu s vývojem celé

společnosti, tím spíše pokud k tomu má celá tisíciletí. V sedmi kapitolách této práce jsme si

však ukázali významné shody a podobnosti, mnohé zásady a pravidla, které toto dlouhé

období přetrvaly. Ukázali jsme si podobnost a příbuznost práva dnešního s právem rozvinuté

otrokářské společnosti starověku.

Důvodem této, možná překvapivé, podobnosti a příbuznosti je, dle mého názoru, ta

skutečnost, že „obchod zůstal obchodem.“ Tím mám na mysli to, že římské právo se do své

vrcholné podoby vyvinulo pod „tíhou“ rozmachu Římské říše a s tím souvisejícím rozvojem

obchodu mezi jednotlivými provinciemi říše a orientem. Není tedy divu, že se původně

obyčejové a velmi formalizované právo vyvinulo do podoby, která se příliš neliší od práva

dnešního globalizovaného kapitalistického světa. Římané totiž byli „nejglobalizovanějším“ a

nejkosmopolitnějším národem starověku.

Proto také není překvapující, že se čerstvě schválený NOZ v mnoha ohledech vrací

k principům a pravidlům římského práva. Mnoho z jeho premis a dogmat je totiž dnešní

společnosti a dnešnímu právu blížší než dogmata předchozího režimu a jeho práva.

V práci jsme si kupř. ukázali, že se navrací k širšímu uplatnění autonomie vůle235 a

k širší svobodě formy projevu. Do našeho právního řádu se ale s NOZ vrací i celé instituty

(např. odkaz) a zásady (Superficies solo cedit) římského práva.

Římané vytvořili právní řád, který předčil všechny ostatní na dlouhá staletí a který je

pramenem poznání ještě dnes. To dokládají i závěry této práce a „novinky“ přinášené NOZ.

Římské právo je nedílnou součástí evropské právní kultury, tvoří její samotné základy. Proto i

dnes má pro právníky smysl se mu učit, proto i dnes má své místo na evropských

univerzitách.

235 Při výkladu právního jednání, v následcích vadného jednání (upřednostnění relativní neplatnosti před absolutní) a další.

53

Page 54: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Seznam použitých zdrojů

Monografie− BARTOŠEK, Milan. Dějiny římského práva: Ve třech fázích jeho vývoje. 2 přepracované

vydání. Praha: Academia, 1995, 280 s. ISBN 80-200-0545-5.

− BERGER, Adolf. Encyclopedic dictionary of Roman law. Philadelphia: The American

Philosophical Society, 1953. 476 s. Dostupné na: <http://books.google.cz/books?id=

oR0LAAAAIAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false>.

− BLAHO, Petr. Iustiniani institutiones: Justiniánské instituce. Michal Skřejpek. Praha:

Karolinum, 2010. 411 s. ISBN 978-80-246-1749-7.

− BLAHO, Petr a kol. Základy rímskeho práva. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľské oddelenie

Právnickej fakulty Univerzity Komenského, 1997. 483 s. ISBN 808571907X.

− DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009,

175 s. ISBN 978-80-7380-150-2.

− FIALA, Josef a kol. Občanské právo: Meritum. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2006. 963 s. ISBN

8073572125.

− FIALA, Josef. Občanské právo hmotné. 3. oprav. a dopl. vyd. Brno: Doplněk, 2002. 433

s. ISBN 8072391119.

− GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, 1981. 274 s.

ISBN 80-85765-18-7.

− GOUDSMIT, Joel Emanuel. The Pandects: a treatise on the Roman law and upon its

connection with modern legislation. New Jersey: The Lawbook Exchange, 2005. 368 s.

ISBN 1-58477-561-0. Dostupné na: <http://books.google.cz/books?id=mn9Fh1_egi8C

&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepa ge &q&f=false>.

− KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. vydání. Praha:

C.H.Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1.

− KNAPPOVÁ, Marta a kol. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné

vydání. Praha : ASPI, 2005. 524 s. ISBN 80-7357-127-7.

− MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a

nakladatelství, 2009. 218 s. ISBN 978-80-904083-9-5.

− SOHM, Rudolph. The Institutes of Roman Law: A textbook of the history and system of

Roman private law. Third edition. Oxford: The Clarendon Press, 1907. 606 s. Dostupné

na: <http://openlibrary.org/books/OL6998253M/The_Institutes>.

54

Page 55: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

− SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského: Díl I, Obecné nauky. Praha:

Vlastním nákladem, 1933. 220 s.

Právní předpisy− Císařský patent 946/1811 Sb.z.s., Obecný občanský zákonník rakouský, ze dne 1. června

1811, ve znění k 1. 1. 1904.

− Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ve znění k 25. říjnu 1950.

− Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

− Zákon č. 89/2012 Sb., s účinností k 1. lednu 2014.

− Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

− Usnesení předsednictva ČNR o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, uveřejněné

pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

− Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Soudní judikatura− Nález ÚS sp. zn. ÚS 629/03, ze dne 21. 4. 2005

− Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99

− Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1251/2002

− Rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 190/2010

− Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3620/2010

Internetové zdroje− GOOGLE INC. Google Books [online]. [cit. 2012-02-19]. Dostupné na:

<http://books.google.com/>.

− IMPERATORIS IVSTINIANI OPERA. [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné na:

<http://www.thelatinlibrary.com/justinian.html>.

− INTERNET ARCHIVE. Open Library [online]. [cit. 2012-02-22]. Dostupné na:

<http://openlibrary.org/>.

− LASSARD, Yves., KOPTEV Alexandr. The Roman Law Library. [online]. [cit. 2012-02-

28]. Dostupné na: <http://webu2.upmf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak/index.htm>.

55

Page 56: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Resumé

Tématem předkládané práce je „Právní jednání a jeho vady v římském právu“. Cílem

práce je zaprvé analyzovat tento stěžejní právní institut z pohledu římského práva a zadruhé

prostřednictvím komparace s právem moderním odpovědět na otázku, nakolik moderní právo

čerpá z římskoprávní úpravy a nakolik se od ní odchýlilo.

Práce je rozdělena do sedmi kapitol. První z nich se zabývá termínem právní jednání

obecně. Následující kapitoly analyzují náležitosti právního jednání. Závěrečná kapitola

stručně pojednává o následcích vadného jednání

„Legal Acts and their Faults“ are the theme of the submitted thesis. The goal of the

thesis is firstly to analyze this fundamental legal institute from the point of view of the Roman

law and secondly to answer the question how much the modern law originates from the

Roman legislation and how much it differs from it, through a comparison of the Roman law

with the modern law.

The thesis is divided into seven chapters. First of them deals with the term Legal Act

in general. The following chapters analyze requirements of Legal Acts. The final chapter

briefly outlines the consequences of fault acts.

56

Page 57: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Klíčová slova

dolus

metus

negotium

neplatnost

omyl, error

projev

právní jednání, právní úkon

právní způsobilost

vada

vůle

zdánlivost

Keywords

dolus

metus

negotium

nullity

error

expression

legal act

legal capacity

fault

will

non-existence

57

Page 58: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Přílohy

Zákon 12 desek236

Tabula V 1. – Veteres – voluerunt feminas, etiamsi perfectae aetatis sint, propter animi levitatem in tutela esse ; – exceptis virginibus Vestalibus, quas – liberas esse voluerunt : itaque etiam lege XII tab. cautum est7. a. – SI FURIOSUS ESCIT, ADGNATUM GENTILIUMQUE IN EO PECUNIAQUE EIUS POTESTAS ESTOTable V: Succession and Guardianship1. Females should remain in guardianship even when they have attained their majority . . . except the Vestal Virgins . . . 7. If a man is raving mad, rightful authority over his person and chattels shall belong to his agnates or to his clansmen. A spendthrift is forbidden to exercise administration over his own goods and shall be under the guardianship of his agnates.

Tabula VIII 22. – QUI SE SIERIT TESTARIER LIBRIPENSVE FUERIT, NI TESTIMONIUM [FATIATUR,] INPROBUS INTESTABILISQUE ESTO22. Whosoever shall have allowed himself to be called as a witness or shall have been scales-balancer (libripens), if he does not as a witness pronounce his testimony, he must be deemed dishonored and incapable of acting as witness (improbus intestablisque).

236 LASSARD, Yves., KOPTEV Alexandr. The Roman Law Library. [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné na: <http://webu2.upmf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak/index.htm>

58

Page 59: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Digesta237

D 1, 1, 1, 2 Ulpianus, Book I, Institutes.Of this subject there are two divisions, public and private law. Public law is that which has reference to the administration of the Roman government; private law is that which concerns the interests of individuals; for there are some things which are useful to the public, and others which are of benefit to private persons. Public law has reference to sacred ceremonies, and to the duties of priests and magistrates. Private law is threefold in its nature, for it is derived either from natural precepts, from those of nations, or from those of the Civil Law.D 1, 1, 7 Papinianus, Definitions, Book II.The Civil Law is that which is derived from statutory enactments, plebiscites, decrees of the Senate, edicts of the Emperors, and the authority of learned men.D 1.1.10.1 Ulpianus 1 reg. Iuris praecepta sunt haec: honeste vivere, alterum non laedere, suum cuique tribuere. D 1.1.10.1 Ulpianus, Rules, Book I.The following are the precepts of the Law: to live honestly, not to injure another, and to give to each one that which belongs to him.Dig. 1.5.7 Paulus l.S. de port., q. lib. dam. Quae liberis damnatorum conceduntur. qui in utero est, perinde ac si in rebus humanis esset custoditur, quotiens de commodis ipsius partus quaeritur: quamquam alii antequam nascatur nequaquam prosit.D 1,7, 1 Modestinus, Rules, Book II.Sons of families are not only created by nature but also by adoption.D 1, 7, 36 Paulus, Opinions, Book XVIII.It is settled that a son can be emancipated anywhere in order to be released from paternal authority.Dig. 2.13.1.5 Ulpianus 4 ad ed. Eis, qui ob aetatem vel rusticitatem vel ob sexum lapsi non ediderunt vel alia ex iusta causa, subvenietur.D 2, 13, 1, 5 Ulpianus, On the Edict, Book IV.Relief shall be granted to those who, on account of their age, ignorance, sex, or for any other good reason, have failed to make proper statements.Dig. 3.4.1.1 Gaius 3 ad ed. provinc. Quibus autem permissum est corpus habere collegii societatis sive cuiusque alterius eorum nomine, proprium est ad exemplum rei publicae habere res communes, arcam communem et actorem sive syndicum, per quem tamquam in re publica, quod communiter agi fierique oporteat, agatur fiat.Dig. 3.4.7.1 Ulpianus 10 ad ed. Si quid universitati debetur, singulis non debetur: nec quod debet universitas singuli debent.Dig. 4.2.1 Ulpianus 11 ad ed. Ait praetor: " quod metus causa gestum erit, ratum non habebo " . olim ita edicebatur " quod vi metusve causa " : vis enim fiebat mentio propter necessitatem impositam contrariam voluntati: metus instantis vel futuri periculi causa mentis trepidatio. sed postea detracta est vis mentio ideo, quia quodcumque vi atroci fit, id metu quoque fieri videtur.

237 LASSARD, Yves., KOPTEV Alexandr. The Roman Law Library. [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné na: <http://webu2.upmf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak/index.htm>.; IMPERATORIS IVSTINIANI OPERA. [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné na: <http://www.thelatinlibrary.com/justinian.html>.

59

Page 60: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

D 4, 2, 1 Ulpianus, On the Edict, Book XLThe prætor says: "I will not approve anything which has been done through fear." It was formerly stated in the Edict: "What was done through force or fear." Mention was made of force to indicate compulsion imposed against the will, and fear to show trepidation of mind on account of some present or future danger; but afterwards the mention of force was omitted, because whatever is caused by a vehement display of force is held also to have been caused by fear.Dig. 4.2.2 Paulus 1 sent. Vis autem est maioris rei impetus, qui repelli non potest.D 4, 2, 2 Paulus, On the Edict, Book I.Force is an attack of superior power which cannot be resisted.Dig. 4.2.4 Paulus 11 ad ed. Ego puto etiam servitutis timorem similiumque admittendum.D 4, 2, 4 Paulus, On the Edict, Book XLI am of the opinion that the fear of slavery, or any other of the same kind should be included.Dig. 4.2.5 Ulpianus 11 ad ed. Metum accipiendum labeo dicit non quemlibet timorem, sed maioris malitatis.D 4, 2, 5 Ulpianus, On the Edict, Book XLLabeo says that the term "fear" must be understood to mean not any apprehension whatever, but the dread of some extraordinary evil.Dig. 4.2.7pr. Ulpianus 11 ad ed. Nec timorem infamiae hoc edicto contineri pedius dicit libro septimo, neque alicuius vexationis timorem per hoc edictum restitui. proinde si quis meticulosus rem nullam frustra timuerit, per hoc edictum non restituitur, quoniam neque vi neque metus causa factum est.D 4, 2, 7 Ulpianus k ediktuPedius říká v osmé knize, že se tento edikt nevztahuje na strach z infamie, ani na strach strach z útisku. Sužováním někoho nebude tento edikt navracet právní jednání do původního stavu, právě tak, jestliže kdo bázlivý se zbytečně obával bez řádné příčiny, nebude právní jednání tímto ediktem navráceno do původního stavu, neboť nebyla spáchána ani bezprávná výhružka, ani podvod.238 Dig. 4.2.7.1 Ulpianus 11 ad ed. Proinde si quis in furto vel adulterio deprehensus vel in alio flagitio vel dedit aliquid vel se obligavit, pomponius libro vicensimo octavo recte scribit posse eum ad hoc edictum pertinere: timuit enim vel mortem vel vincula. quamquam non omnem adulterum liceat occidere, vel furem, nisi se telo defendat: sed potuerunt vel non iure occidi, et ideo iustus fuerit metus. sed et si, ne prodatur ab eo qui deprehenderit, alienaverit, succurri ei per hoc edictum videtur, quoniam si proditus esset, potuerit ea pati quae diximus.D 4, 2, 7, 1 Ulpianus k ediktuSkutečně jestliže ten, který byl dopaden při cizoložství nebo při krádeži nebo při jiné ohavnosti a něco dá nebo se k něčemu zaváže, tak Pomponius v osmnácté knize správně napsal, že může použít dobrodiní tohoto ediktu. Neboť se bál buď smrti, nebo pout. Ačkoliv ne všechny cizoložníky je povoleno zabít nebo zloděje, pokud se nebrání se zbraní, ale mohou být zabiti ne podle práva, a tak byl jeho strach spravedlivým. Jestliže věc převedl, aby nebyl vydán od toho kým byl dopaden, má se za to, že potom mu bude prospěšný tento edikt, neboť kdyby byl vydán, mohl by trpět, jak již bylo řečeno.239 Dig. 4.2.8.2 Paulus 11 ad ed.

238 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 16.239 Tamtéž.

60

Page 61: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Quod si dederit ne stuprum patiatur vir seu mulier, hoc edictum locum habet, cum viris bonis iste metus maior quam mortis esse debet.D 4, 2, 8, 2 Paulus, On the Edict, Book XLIf a man or woman gives anything to avoid being compelled to suffer a rape, this Edict applies; since to good persons the fear of this is greater than that of death.Dig. 4.2.8.3 Paulus 11 ad ed. Haec, quae diximus ad edictum pertinere, nihil interest in se quis veritus sit an in liberis suis, cum pro affectu parentes magis in liberis terreantur.D 4, 2, 8, 3 Paulus, On the Edict, Book XL In these matters which we have mentioned as coming within the Edict, it makes no difference whether anyone fears for himself or for his children; as, because of their affection, parents are more easily alarmed on account of their children than on account of themDig. 4.2.9pr. Ulpianus 11 ad ed. Metum autem praesentem accipere debemus, non suspicionem inferendi eius: et ita pomponius libro vicensimo octavo scribit. ait enim metum illatum accipiendum, id est si illatus est timor ab aliquo. denique tractat, si fundum meum dereliquero audito, quod quis cum armis veniret, an huic edicto locus sit? et refert labeonem existimare edicto locum non esse et unde vi interdictum cessare, quoniam non videor vi deiectus, qui deici non expectavi sed profugi. aliter atque si, posteaquam armati ingressi sunt, tunc discessi: huic enim edicto locum facere. idem ait, et si forte adhibita manu in meo solo per vim aedifices, et interdictum quod vi aut clam et hoc edictum locum habere, scilicet quoniam metu patior id te facere. sed et si per vim tibi possessionem tradidero, dicit pomponius hoc edicto locum esse.D 4, 2, 9 Ulpianus, On the Edict, Book XI.We must understand the fear to be a present one, and not the mere suspicion that it may be exercised. This Pomponius states in the Twenty-eighth Book, for he says, "The fear must be understood to have been occasioned", that is to say, apprehension must have been excited by someone. Thereupon, he raises this point, namely: "Would the Edict apply if I have abandoned my land, after having heard that someone was coming armed to forcibly eject me?" And he states that it is the opinion of Labeo that the Edict would not be applicable in this instance, nor would the interdict Unde vi be available; for I do not appear to have been ejected by force, as I did not wait for this to be done, but took to flight. It would be otherwise if I had departed after armed men had entered upon the land, for, in this case the Edict could be employed. He also states that if you forcibly erect a building upon my premises by means of an armed band, then the interdict Quod vi aut clam, as well as this Edict would apply, because in fact I suffer you to do this through intimidation. If, however, I deliver possession to you because of the employment of force; Pomponius says that there will be ground for this Edict.Dig. 4.2.9.1 Ulpianus 11 ad ed. Animadvertendum autem, quod praetor hoc edicto generaliter et in rem loquitur nec adicit a quo gestum: et ideo sive singularis sit persona, quae metum intulit, vel populus vel curia vel collegium vel corpus, huic edicto locus erit. sed licet vim factam a quocumque praetor complectatur, eleganter tamen pomponius ait, si quo magis te de vi hostium vel latronum vel populi tuerer vel liberarem, aliquid a te accepero vel te obligavero, non debere me hoc edicto teneri, nisi ipse hanc tibi vim summisi: ceterum si alienus sum a vi, teneri me non debere, ego enim operae potius meae mercedem accepisse videor.D 4, 2, 9, 1 Ulpianus, On the Edict, Book XI.It should also be noted, that the prætor in this Edict speaks in general terms and with reference to the facts, and he does not add by whom the act was committed; and, therefore, whether it is an individual, or a mob, or a municipality, or an association, or a corporation that causes the intimidation, the Edict will apply. But although the prætor includes violence committed by

61

Page 62: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

anyone, Pomponius very properly says that if I accept something from you, or induce you to bind yourself to me in consideration of my defending you from the violence of enemies, robbers, or a mob, or in order to obtain your freedom, that I should not be liable under this Edict, unless I myself employed this force against you. If, however, I was not guilty of violence, I should not be held liable; for I ought rather to be deemed to have received compensation for my services.Dig. 4.2.9.7 Ulpianus 11 ad ed. Ex hoc edicto restitutio talis facienda est, id est in integrum, officio iudicis, ut, si per vim res tradita est, retradatur et de dolo sicut dictum est repromittatur, ne forte deterior res sit facta. et si acceptilatione liberatio intervenit, restituenda erit in pristinum statum obligatio, usque adeo, ut iulianus scribat libro quarto digestorum, si pecunia debita fuit, quae accepta per vim facta est, nisi vel solvatur vel restituta obligatione iudicium accipiatur, quadruplo eum condemnandum. sed et si per vim stipulanti promisero, stipulatio accepto facienda erit. sed et si usus fructus vel servitutes amissae sunt, restituendae erunt.D 4, 2, 9, 7 Ulpianus, On the Edict, Book XI.The restitution to be made under this Edict, that is, complete restitution by the authority of the judge is of this description, namely, where the property was given up through intimidation it must be surrendered, and the bond to indemnify the owner against malice (as already stated) provide against injury to the property. Where a release took place through a discharge, the obligation must be restored to its former condition; so that, as Julianus stated in the Fourth Book of the Digest, if money was owed and a release extorted by force, unless payment was made, or the obligation reestablished and issue joined, the party must be condemned to pay fourfold damages. Moreover, if through violence I made a promise by way of stipulation, there must be a release of the stipulation, and if any usufructs or servitudes were lost, they must be restored.Dig. 4.2.9.8 Ulpianus 11 ad ed. Cum autem haec actio in rem sit scripta nec personam vim facientis coercerat, sed adversus omnes restitui velit quod metus causa factum est: non immerito iulianus a Marcello notatus est scribens, si fideiussor vim intulit, ut accepto liberetur, in reum non esse restituendam actionem, sed fideiussorem, nisi adversus reum quoque actionem restituat, debere in quadruplum condemnari. sed est verius, quod Marcellus notat: etiam adversus reum competere hanc actionem, cum in rem sit scripta.D 4, 2, 9, 8 Ulpianus, On the Edict, Book XI.As this action is in rem, it does not coerce any person who employed violence; but the prætor intends that where anything has been done through intimidation, the right of restitution shall be exerted against all; and it has not unreasonably been remarked by Marcellus, with reference to a decision of Julianus, that if a surety used violence to obtain a discharge by a release, no action for restitution will be granted against the principal debtor; but the surety should be condemned to pay fourfold the amount, unless he restores the right of action against the principal debtor. The opinion stated by Marcellus is the better one, for he holds that this action will lie against the principal debtor, as it is stated in rem.Dig. 4.2.21pr. Paulus 11 ad ed. Si mulier contra patronum suum ingrata facta sciens se ingratam, cum de suo statu periclitabatur, aliquid patrono dederit vel promiserit, ne in servitutem redigatur: cessat edictum, quia hunc sibi metum ipsa infert.D 4, 2, 21 Paulus, On the Edict, Book XLWhere a freedwoman is guilty of ingratitude against her patron, and is aware that she has been ungrateful; and thus, being in danger of losing her status, gives, or promises something to her patron to prevent her from being reduced to slavery; the Edict does not apply, for the reason that she herself is the one who caused the fear.

62

Page 63: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

D 4, 3, 1, 2 Ulpianus, On the Edict, Book XI. Servius defines "fraudulent intent" to be a scheme for the purpose of deceiving another party, where one thing is pretended, and another is done. Labeo, however, states that it is possible for this to be accomplished, without pretence, for the overreaching of another; and it is possible for one thing to be done without deceit, and another pretended; just as persons act who protect either their own interests or those of others, by the employment of this kind of dissimilation. Thus, he gives a definition of fraudulent intent as being: "An artifice, deception, or machination, employed for the purpose of circumventing, duping, or cheating, another." The definition of Labeo is the correct one.D 12, 1, 18 Ulpianus, Disputations, Book I.If I give you money as a present, and you accept it as a loan, Julianus says that it is not a present; but we should consider whether it is a loan. I think, however, that it is not a loan, and that the money does not, as a matter of fact, become the property of the party who receives it, as he did so with a different opinion. Hence, if he spends the money, although he is liable to a personal action for its recovery, he can, nevertheless, make use of an exception on the ground of fraud, because the money was expended in accordance with the wish of the party who gave it.D 12, 5, 8 Paulus, Questions, Book III.If you should promise Titius anything for an immoral consideration, you can bar him by an exception on the ground of malicious contrivance, or in factum; nevertheless, if you give it, you cannot bring an action for its recovery; since the more recent event, that is to say the stipulation, is disposed of, having been made of no effect by reason of the exception, and the former event, that is to say the immorality, remains. And, moreover, if the position of both the giver and the receiver is immoral, that of the possessor is preferable; and hence an action for recovery will not lie, although the money was paid on account of the stipulation.D 17, 1, 12, 11 Ulpianus, On the Edict, Book XXXI.If a dissolute young man directs you to become security for a harlot, and you, having knowledge of her character, undertake to carry out the mandate, you will not be entitled to an action on mandate; because the case is similar to the one where you lend money to a party being well aware that he will lose it. But if he still further directly charges you to lend money to a harlot, you will not be bound by the mandate, as it was given contrary to good faith.D 18, 1, 9 Ulpianus, On Sabinus, Book XXVIII.It is clear that the consent of both parties is necessary in all sales and purchases. But if they differ either as to the price, or as to something else connected with the sale, it will be incomplete. Therefore, if I thought that I was purchasing the Cornelian Field, and you thought that you were selling me the Sempronian Field, for the reason that we disagree as to the object of the transaction, the sale will be null and void. The same rule applies where I was under the impression that you had sold me Stichus, and you believed that you had sold me Pamphilus, who was absent; for when there is a disagreement with reference to the object, it is apparent that the sale is of no effect.D 18, 1, 9, 1 Ulpianus, On Sabinus, Book XXVIII.If we disagree with reference to the name, but there is no dispute as to the object, the transaction of purchase and sale is undoubtedly valid; for a mistake in the name is of no consequence, when the property itself is agreed upon.D 18, 1, 13 Pomponius, On Sabinus, Book IX.If you sell a slave, knowing that he has the habit of running away, either to one of my slaves, or to a party whom I have directed to purchase him, and the latter is ignorant of the fact, and I am not; it is certain that you will not be liable to an action on purchase.D 18, 1, 36 Ulpianus, On the Edict, Book XLIII.

63

Page 64: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Where anyone, in making a sale, puts a price on the property which he does not expect to demand, because he intends to donate said property, he is not held to have sold it.D 18, 1, 14 Ulpianus, On Sabinus, Book XXVIII.But what shall we say where both parties are mistaken as to both the substance and the nature of the object of the sale; as, for instance, where I think I am selling gold, and you think that you are purchasing gold, when, in fact, the metal is brass; or where, for example, two co-heirs sell a bracelet which is said to be of gold, at a high price to another co-heir, and it is discovered that it is, for the most part, copper? It is held that this is a sale, because the bracelet contained some gold, for if the article is gilt, even though I think it to be gold, the sale will be valid, but where copper is sold for gold the sale will not be valid.Dig. 18.1.43.2 Florus 8 inst. Dolum malum a se abesse praestare venditor debet, qui non tantum in eo est, qui fallendi causa obscure loquitur, sed etiam qui insidiose obscure dissimulat.D 18, 1, 43, 2 Florentinus, Institutes, Book VIII.The vendor should warrant that he is not guilty of fraudulent intent; and this not only applies where he speaks ambiguously for the purpose of deceit, but also where he treacherously and artfully dissimulates.Dig. 19.2.46 Ulpianus 69 ad ed. Si quis conduxerit nummo uno, conductio nulla est, quia et hoc donationis instar inducit.D 19, 2, 46 Ulpianus, On the Edict, Book LXIX.Where anyone leases property for a coin of trifling value the lease is void, for this resembles a donation.D 19, 2, 52 Pomponius, On Quintus Mucius, Book XXXI.If I lease you a tract of land for ten aurei, and you think that I am leasing it to you for five, the contract is void. If, however, I think that I am leasing it to you for less, and you think that you are leasing it for more, the lease will not be for a larger sum than I thought that it was.Dig. 22.6.1pr. Paulus 44 ad ed. Ignorantia vel facti vel iuris est.D 22, 6, 1. Paulus, On the Edict, Book XLIV.Ignorance is either of fact or of law.Dig. 22.6.2 Nerva 5 membr. In omni parte error in iure non eodem loco quo facti ignorantia haberi debebit, cum ius finitum et possit esse et debeat, facti interpretatio plerumque etiam prudentissimos fallat.D 22, 6, 2 Neratius, Parchments, Book V.Error in law should not, in every instance, be considered to correspond with ignorance of the fact; since the law can, and should be definitely settled, but the interpretation of the fact very frequently deceives even the wisest men.Dig. 22.6.3.1 Pomponius 3 ad sab. Sed cassius ignorantiam sabinum ita accipiendam existimasse refert non deperditi et nimium securi hominis.D 22, 6, 3, 1 Pomponius, On Sabinus, Book III. Cassius states that Sabinus holds that it should be understood that ignorance, in this instance, does not refer to a person of abandoned character, or to one who, through negligence, thinks himself secure.Dig. 22.6.6 Ulpianus 18 ad l. iul. et pap. Nec supina ignorantia ferenda est factum ignorantis, ut nec scrupulosa inquisitio exigenda: scientia enim hoc modo aestimanda est, ut neque neglegentia crassa aut nimia securitas satis expedita sit neque delatoria curiositas exigatur.D 22, 6, 6 Ulpianus, On the Lex Julia et Papia, Book XVIII.

64

Page 65: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Neither gross ignorance of the facts should be tolerated, nor scrupulous inquiry be exacted, but such knowledge should be demanded that neither excessive negligence, too great unconcern, nor the inquisitiveness that characterizes informers may be exhibited.Dig. 22.6.7 Papinianus 19 quaest. Iuris ignorantia non prodest adquirere volentibus, suum vero petentibus non nocet.D 22, 6, 7 Papinianus, Questions, Book XIX.Ignorance of the law is not advantageous to those who desire to acquire it, but it does not injure those who demand their rights.Dig. 22.6.9pr. Paulus l.S. de iuris et facti ign. Regula est iuris quidem ignorantiam cuique nocere, facti vero ignorantiam non nocere. videamus igitur, in quibus speciebus locum habere possit, ante praemisso quod minoribus viginti quinque annis ius ignorare permissum est. quod et in feminis in quibusdam causis propter sexus infirmitatem dicitur: et ideo sicubi non est delictum, sed iuris ignorantia, non laeduntur. hac ratione si minor viginti quinque annis filio familias crediderit, subvenitur ei, ut non videatur filio familias credidisse.D 22, 6, 9 Paulus, On Ignorance of Law and Fact.The ordinary rule is, that ignorance of law injures anyone, but ignorance of fact does not. Therefore, let us examine to what instances this rule is applicable, for it may be stated, in the first place, that minors under twenty-five years of age are permitted to be ignorant of the law; and this also is held with respect to women in certain cases, on account of the weakness of the sex; hence, so long as no crime has been committed, but only ignorance of the law is involved, their rights are not prejudiced.On the same principle, if a minor under the age of twenty-five lends money to a son under his father's control, relief is granted him, just as if he had not lent the money to a son subject to paternal authority.Dig. 22.6.9.1 Paulus l.S. de iuris et facti ign. Si filius familias miles a commilitone heres institutus nesciat sibi etiam sine patre licere adire per constitutiones principales, ius ignorare potest et ideo ei dies aditionis cedit.D 22, 6, 9, 1 Paulus, On Ignorance of Law and Fact.Where a son under paternal control, who is a soldier, is appointed heir by a comrade-in-arms, and does not know that he can enter upon the estate without the permission of his father, he can ignore the law in accordance with the Imperial Constitution; and therefore the time prescribed for the acceptance of the estate does not run against him.D 22, 6, 9, 5 Paulus, On Ignorance of Law and Fact.Where a party who is ignorant of the law does not avail himself of the Lex Falcidia, a Rescript of the Divine Pius says that his rights will be prejudiced. Moreover, the Emperors Severus and Antoninus stated the following in a Rescript, namely: "Where, in discharging a trust, money is paid which is not due, it cannot be recovered, unless it was paid by mistake. Wherefore, the heirs of Cargilianus, when they paid over money left by will for the purpose of building an aqueduct for the Republic of Cirta, not only did not require the bonds which are usually executed to compel the repayment by municipalities of any excess which they might receive above what was permitted by the Lex Falcidia; but they even stipulated that the said sum of money should not be applied to any other purpose, and knowingly and deliberately suffered the said money to be used for the construction of the aqueduct, hence they had no right to demand that anything should be returned to them by the Republic of Cirta, on the ground that they paid more than was due; since there would be injustice on both sides, for the money to be recovered which had been given for the purpose of building an aqueduct, and for the Republic to be compelled to pay out of the funds belonging to it for a work which entirely represented the glory derived from the liberality of another. "If, however, the heirs thought that the claim for the recovery of said money was well founded, for the reason that they

65

Page 66: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

failed, through lack of information, to profit by the provisions of the Lex Falcidia, they should know that ignorance of fact would be of advantage to them, but ignorance of law would not; and that relief is granted, not to fools, but to those who are honestly mistaken with reference to the facts." Although municipalities are mentioned in this Rescript, still, the same rule should be observed with reference to all kinds of persons. And while, in the case stated, mention is made of money left for the purpose of constructing an aqueduct, in this instance alone it must be held that an action for its recovery will not lie, for the beginning of this constitution is of general application, as it shows that if, through mistake, the trust was not discharged, any money paid which is not due cannot be recovered. Moreover, that section is also of general application which sets forth that parties are not entitled to recover who, through ignorance of the law, did not avail themselves of the benefit of the Lex Falcidia; and, according to this, it can be stated that if money which was left in trust and had been paid, had not been left for some specified purpose, even though it had not been expended but remained in the hands of the person to whom it was paid, an action to recover it will not lie.Dig. 23.2.30 Gaius 2 ad l. iul. et pap. Simulatae nuptiae nullius momenti sunt.D 23, 2, 30. Gaius, On the Lex Julia et Papia, Book II.A pretended marriage is of no force or effect.Dig. 24.1.5.5 Ulpianus 32 ad sab. Circa venditionem quoque iulianus quidem minoris factam venditionem nullius esse momenti ait: neratius autem ( cuius opinionem pomponius non improbat) venditionem donationis causa inter virum et uxorem factam nullius esse momenti, si modo, cum animum maritus vendendi non haberet, idcirco venditionem commentus sit, ut donaret: enimvero si, cum animum vendendi haberet, ex pretio ei remisit, venditionem quidem valere, remissionem autem hactenus non valere, quatenus facta est locupletior: itaque si res quindecim venit quinque, nunc autem sit decem, quinque tantum praestanda sunt, quia in hoc locupletior videtur facta.D 24, 1, 5, 5 Ulpianus, On Sabinus, Book II. Julianus also says with reference to sales, that where one is made of property for a price less than its value, by either husband or wife, it will be of no effect. Neratius, however (whose opinion Pomponius does not reject), says that where a sale is made between husband and wife as a donation, it is of no effect; provided that the husband did not have the intention of selling the property, but merely pretended to do so, in order that he might donate it. For, in fact, if he had the intention of selling it and remitted a portion of the price to the woman, the sale would be valid, but the remission of the price will be void to the extent of the profit which accrues to the woman. Hence, if property which is worth fifteen aurei is sold for five, and its value is only ten, the woman must refund only five aurei, because she is considered to have profited by that amount.Dig. 26.8.9pr. Gaius 12 ad ed. provinc. Obligari ex omni contractu pupillus sine tutoris auctoritate non potest: adquirere autem sibi stipulando et per traditionem accipiendo etiam sine tutoris auctoritate potest: sed credendo obligare sibi non potest, quia sine tutoris auctoritate nihil alienare potest.Dig. 26.8.9 – Gaius, On the Provincial Edict, Book XII.A ward cannot be rendered liable by any contract without the authority of his guardian; he can, however, acquire property for himself by means of a stipulation, as well as by delivery, without the authority of his guardian, but he cannot bind himself by lending money, because he cannot alienate anything without the authority of his guardian.D 28, 1, 6, 1 Gaius, On the Provincial Edict, Book LXX.Hluchý a slepý nemůže učinit testament: ale jestliže kdo na základě nemoci nebo jinak počal být slepý nebo hluchý po zřízení testamentu, přesto jeho testament zůstane v platnosti.240

240 Překlad DOSTALÍK: Texty ke studiu římského práva soukromého, s. 122.

66

Page 67: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

D 28, 1, 8 8. Gaius, On the Provincial Edict, Book VII.Testament toho, kdo je v moci nepřátel a učiní tam testament, neplatí, i kdyby se ze zajetí navrátil.241 Dig. 29.1.1pr. Ulpianus 45 ad ed. Militibus liberam testamenti factionem primus quidem divus iulius caesar concessit: sed ea concessio temporalis erat. postea vero primus divus titus dedit: post hoc domitianus: postea divus nerva plenissimam indulgentiam in milites contulit: eamque traianus secutus est et exinde mandatis inseri coepit caput tale. caput ex mandatis: " cum in notitiam meam prolatum sit subinde testamenta a commilitonibus relicta proferri, quae possint in controversiam deduci, si ad diligentiam legum revocentur et observantiam: secutus animi mei integritudinem erga optimos fidelissimosque commilitones simplicitati eorum consulendum existimavi, ut quoquomodo testati fuissent, rata esset eorum voluntas. faciant igitur testamenta quo modo volent, faciant quo modo poterint sufficiatque ad bonorum suorum divisionem faciendam nuda voluntas testatoris".D 29, 1, 1 Ulpianus, On the Edict, Book XLV.The Divine Julius Cæsar was the first who granted to soldiers free power to make a will, but this concession was only temporary. The first after him to confer this power was the Divine Titus, and then Domitianus. The Divine Nerva subsequently conceded the greatest indulgence to soldiers in this respect, and Trajanus followed his example. From that time forward there was inserted in the Imperial Edicts the following provision: "It has come to my notice that wills executed by our fellow-soldiers have been frequently presented which would be the subject of dispute if the laws were strictly applied and enforced; so, in accordance with the benevolent promptings of my mind with reference to my excellent and most faithful fellow-soldiers, I have thought that indulgence should be extended to their inexperience, so that no matter in what way they may draw up their wills, they shall be confirmed. Let them, therefore, draw them up in whatever form they desire, in the best way that they can, and the mere wish of the testators will be sufficient for the distribution of their estates."D 30, 4 Ulpiánus k Sabinovi, Kniha V.Jestliže se kdo mýlil ve slově a jmenoval pozemek corneliánský na místo semproniánského, bude dlužen semproniánský. Ale jestliže chybil v těle (věci, předmětu), nebude z takového jednání zavázán. A proto jestliže někdo, když chtěl odkázat šaty a napsal, že odkazuje zařízení, se domnívá, že šaty jsou obsaženy názvem zařízení. Pomponius napsal, že nebudou dluženy šaty, podobně jako by někdo měl za to, že elektron nebo zlat zbarvený bronz je možné nazývat zlatem, nebo, což je ještě hloupější, se domnívá, že názvem šatů je obšaženo stříbro. Neboť názvy věcí jsou neměnné, názvy lidí proměnlivé.242 D 32, 35, 2 Scaevola, Digest, Book XVII.A testator made the following devise to his freedman, whom he mentioned by name, "I desire the Trebatian Estate, which is in the Atellatan district, and also the Satrian Estate, which is in the district of Niphana, together with a shop, to be given." The question arose, as among the lands above devised there was a tract designated as Satrian, but which was not in the district of Niphana, whether it should be delivered to the freedman under the terms of the trust? The answer was if there was no estate called Satrian in the district of Niphana, but if it was certain that the testator had in his mind the one which was situated elsewhere, it would, none the less, be due, because he had made a mistake in indicating the district in which it was situated.D 32, 69 Marcellus, Opinions. The ordinary signification of words in a will must never be departed from, unless it is evident that the intention of the testator was otherwise.D 32, 91, 3 Papinianus, Opinions, Book VII.

241 Tamtéž242 Tamtéž s. 22.

67

Page 68: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

"I give and bequeath to Titius the Seian Estate in the same condition as when I purchased it." As the Gabinian Estate had also been purchased with the other for a single price, I gave it as my opinion that the mere proof of the purchase was not sufficient, but that it must be ascertained from the letters and accounts of the testator whether the Gabinian Estate was included in the name of the Seian Estate, and whether the income of both of them had been united and carried on the books as that of the Seian Estate.D 33, 7, 18, 3 Paulus, On Vitellius, Book II.Likewise, we say that pots and pans are included in the equipment of a tract of land, because, without them, cooking cannot be done, nor is there much difference between the pots and the cauldrons which are suspended over the fire; as in the latter drinking water is heated, and in the former food is boiled. If, however, the cauldrons are included in the equipment, the pitchers also, with which water is poured into the cauldrons, come under the same head; and thus one vessel follows another in regular succession. Therefore, Pedius says that it is best not to adhere too closely to the literal meaning of words, but above all things to find out what the testator intended to designate, and then ascertain the opinion of those residing in different districts of the province.Dig. 34.5.18pr. Marcianus 3 reg.243 Sed et in illo quaeritur, si pariter pupillus et qui ei substitutus erat frater necessarius decesserit, an frater fratri exsistat heres an contra: vel si duo invicem necessarii substituti sunt et una perierint, an heredes exstitisse videantur: vel alter alteri ( hoc est si invicem) hereditatem rogati fuerint restituere. in quibus casibus si pariter decesserint nec appareat, quis ante spiritum emisit, non videtur alter alteri supervixisse.D 34, 5, 19 Marcianus, Rules, Book III. In the following instance, where a minor and his brother, who was his necessary heir, and was substituted for him, died at the same time, the question arises whether the brother would be the heir to his brother or not. Moreover, where two necessary heirs have been substituted for one another, and they perished together, will both be considered as the heirs of the testator, or will one of them be the heir of the other, that is to say, if they had been asked to deliver the estate to one another at the time of their death? In cases of this kind, if they should die at the same time, and it does not appear which of them was the first to lose his life, one of them will not be considered to have survived the other.Dig. 34.5.24 Marcellus 11 Dig. Cum in testamento ambigue aut etiam perperam scriptum est, benigne interpretari et secundum id, quod credibile est cogitatum, credendum est.D 34, 5, 25 Marcellus, Digest, Book XI. It has been decided that where any statement, which is ambiguous, or even incorrect, is made in a will, it should be interpreted favorably, and in accordance with what is supposed to have been the intention of the testator.Dig. 34.5.25 Celsus 22 Dig. " quem heredi meo dixero velle me liberum esse, liber esto. cui ut dare damnas sit heres meus, dixero, ei heres meus dare damnas esto". testatoris voluntas, si quibusdam argumentis apparebit, de quo dixit, adimplenda est.D 34, 5, 26 Celsus, Digest, Book XXII. "Let him be liberated whom I may tell my heir I desire shall be given his freedom, and let my heir be charged to give such-and-such a sum to him whom I shall designate." The wishes of the testator should be carried out, if the identity of the slave whom he had in his mind can be established in any way.D 35, 1, 33 Marcianus, Institutes, Book VI.

243 V tomto titulu se, z mě neznámého důvodu, liší čísla fragmentů latinského originálu a anglického překladu.

68

Page 69: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

A false designation does not benefit the legatee, the beneficiary of the trust, or an heir who has been appointed; for instance, where" the testator incorrectly refers to his brother, his sister, his grandson, or anything else. This was provided for by the Civil Law, as well as by the Constitutions of the Divine Severus and Antoninus.Dig. 37.1.10 Paulus 2 ad sab. In bonorum possessionibus iuris ignorantia non prodest, quo minus dies cedat, et ideo heredi instituto et ante apertas tabulas dies cedit. satis est enim scire mortuum esse seque proximum cognatum fuisse copiamque eorum quos consuleret habuisse: scientiam enim non hanc accipi, quae iuris prudentibus sit, sed eam, quam quis aut per se habeat aut consulendo prudentiores adsequi potest.D 37, 1, 10 Paulus, On Sabinus, Book II.Ignorance of the law is of no advantage in preventing the claim from being barred by lapse of time, in the case of praetorian possession of property. Hence, the time begins to run, so far as the appointed heir is concerned, even before the will has been opened; for it is enough for him to know that the testator is dead, and that he is his next of kin, and had access to persons of whom he could ask advice. For, in this instance, knowledge is not understood to be such as is possessed by persons learned in the law, but such as anyone whosoever may possess, or can acquire by applying to others who are more learned than himself.D 38, 15, 2, 5 Ulpianus, On the Edict, Book XLIX Pomponius says that the knowledge which is necessary is not such as is exacted from persons learned in the law, but is what anyone can acquire, either by himself or through others; that is to say, by taking the advice of persons learned in the law, as the diligent head of the household should do.Dig. 38.16.3.9 Ulpianus 14 ad sab. Utique et ex lege duodecim tabularum ad legitimam hereditatem is qui in utero fuit admittitur, si fuerit editus. inde solet remorari insequentes sibi adgnatos, quibus praefertur, si fuerit editus: inde et partem facit his qui pari gradu sunt, ut puta frater unus est et uterus, vel patrui filius unus natus et qui in utero est.Dig. 44.4.4.33 Ulpianus 76 ad ed. Metus causa exceptionem cassius non proposuerat contentus doli exceptione, quae est generalis: sed utilius visum est etiam de metu opponere exceptionem. etenim distat aliquid doli exceptione, quod exceptio doli personam complectitur eius, qui dolo fecit: enimvero metus causa exceptio in rem scripta est " si in ea re nihil metus causa factum est", ut non inspiciamus, an is qui agit metus causa fecit aliquid, sed an omnino metus causa factum est in hac re a quocumque, non tantum ab eo qui agit. et quamvis de dolo auctoris exceptio non obiciatur, verumtamen hoc iure utimur, ut de metu non tantum ab auctore, verum a quocumque adhibito exceptio obici possit.D 44, 4, 4, 33 Ulpianus, On the Edict, Book LXXVI.Cassius did not introduce an exception on the ground of fear, but was content with that based on fraud, which is one of general application. It, however, seems more proper to establish an exception on the ground of fear as a plea in bar; as this, in some respects, differs from one based on fraud, because the latter includes the person of the party who committed the fraud, for an exception on the ground of fraud is a proceeding in rem; as, for instance, "where no act has been committed through fear," so that we do not examine whether the party who brings the action did anything to cause fear, but whether anything was done in the transaction by any person whomsoever, and not merely by the plaintiff, for the purpose of intimidating the defendant. And, although an exception on the ground of the fraud of the vendor cannot be pleaded against the purchaser, still, it is our practice to hold that an exception can be pleaded in bar, where fear has been caused not only by the vendor, but by anyone whomsoever.Dig. 44.7.3.2 Paulus 2 inst.

69

Page 70: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Verborum quoque obligatio constat, si inter contrahentes id agatur: nec enim si per iocum puta vel demonstrandi intellectus causa ego tibi dixero " spondes ?" et tu responderis " spondeo " , nascetur obligatio.D 44, 7, 3, 2 Paulus, Institutes, Book II.A verbal obligation is also contracted, if this was the intention of the parties; for instance, if I should say to you by way of jest, or for the purpose of explaining what a stipulation is, "Do you promise me So-and-So?" and you answer, "I do promise," an obligation will not arise.Dig. 44.7.54 Modestinus 5 reg. Contractus imaginarii etiam in emptionibus iuris vinculum non optinent, cum fides facti simulatur non intercedente veritate.D 44, 7, 54 Modestinus, Rules, Book V.Fictitious contracts are not legally binding, even in the case of sales, for the reason that they are only simulated, and are not based on truth.D 44, 7, 57 Pomponius, On Quintus Mucius, Book XXXVI.In all agreements which have been made, whether they were entered into in good faith or not, if any mistake has arisen through a misunderstanding of the parties, that is, if he who purchased or leased the property differed in opinion from him with whom he made the contract, the transaction will be void. The same rule should be adopted in the formation of a partnership, so that if the partners think differently, one holding one opinion and the other another, the partnership will not be valid, as it depends upon the consent of the parties.D 45, 1, 61 Julianus, On Urseius Per ox, Book II.A stipulation formulated as follows, "Do you promise to pay me such-and-such a sum of money, if you do not appoint me your heir?" is void, as this stipulation is contrary to good morals.D 45, 1, 134 Paulus, Opinions, Book XV.Titia, who had a son by a former husband, married Gaius Seius, who had a daughter; and, at the time of the marriage, they made an agreement that the daughter of Gaius Seius should be betrothed to the son of Titia, and an instrument was drawn up to this effect with a penalty added, if either of the parties placed any impediment in the way of the marriage. Gaius Seius afterwards died during his marriage, and his daughter refused to marry her betrothed. I ask whether the heirs of Gaius Seius are liable under the stipulation. The answer was that, in accordance with the facts stated, as in accordance with good morals, proceedings could not be instituted under the stipulation, an exception on the ground of bad faith might be pleaded against the party bringing the suit, because it is considered dishonorable for marriages which are to take place in the future, or where they already have been contracted, to be hampered by the imposition of penalties.Dig. 47.10.1.5 Ulpianus 56 ad ed. Usque adeo autem iniuria, quae fit liberis nostris, nostrum pudorem pertingit, ut etiamsi volentem filium quis vendiderit, patri suo quidem nomine competit iniuriarum actio, filii vero nomine non competit, quia nulla iniuria est, quae in volentem fiat.D 47, 10, 1, Ulpianus, On the Edict, Book LVI.Moreover, any injury committed against our children is an attack upon our honor; so that, if anyone sells a son with his own consent, his father will be entitled to an action for injury in his own name, but the son will not, because no injury is committed against one who consents.Dig. 49.14.2.7 Callistratus 2 d. i. fisci. Complura sunt rescripta principalia, quibus cavetur non obesse errorem cuiquam, quod ignotus iuris sui ipse se detulerit. sed extat eorundem principum rescriptum, ex quo videtur posse defendi ita demum non nocere cuiquam se detulisse, si ea persona sit, quae ignorare propter rusticitatem vel propter sexum femininum ius suum possit. D 49, 14, 2, 7 Cattistratus, On the Rights of the Treasury, Book I.

70

Page 71: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Many Imperial Rescripts exist by which it is provided that no one is injured by a mistake, when, being ignorant of the law, he denounced himself. But there is also a Rescript of the same Emperor extant, by which it appears that it can be maintained that anyone who informs against himself will only not be injured in case he is such a person as can be ignorant of the law merely because of his rusticity, or where the person is a woman.Dig. 50.16.19 Ulpianus 11 ad ed. Labeo libro primo praetoris urbani definit, quod quaedam "agantur", quaedam "gerantur", quaedam "contrahantur": et actum quidem generale verbum esse, sive verbis sive re quid agatur, ut in stipulatione vel numeratione: contractum autem ultro citroque obligationem, quod graeci sunallagma vocant, veluti emptionem venditionem, locationem conductionem, societatem: gestum rem significare sine verbis factam.D 50, 16, 19. Ulpianus, On the Edict, Book XI.Labeo, in the First Book On the Urban Praetor, defines the terms "to act," "to transact," and "to contract," as follows. He says that the word act has a general application, and refers to anything which is done verbally, or with reference to the thing itself; for example, in stipulation or enumeration. A contract, however, has a broader meaning than that of an obligation, which the Greeks style an agreement, as, for instance, purchase, sale, hiring, leasing, partnership. The term "to transact" signifies to do something without words.Dig. 50.16.219 Papinianus 2 resp. In conventionibus contrahentium voluntatem potius quam verba spectari placuit. cum igitur ea lege fundum vectigalem municipes locaverint, ut ad heredem eius qui suscepit pertineret, ius heredum ad legatarium quoque transferri potuit.D 50, 16, 219 Papinianus, Opinions, Book II. It has been established, that, in agreements, the intention of the contracting parties should rather be considered than the terms of the stipulation. Therefore, when municipal magistrates lease land belonging to their city, under the condition, "that the heir of the person who leases it shall enjoy it," the right of the heir can also be transferred to his legatee.D 50, 17, 34 Ulpianus, On Sabinus, Book XLII. In all stipulations and other contracts, we follow the intention of the parties; and if it is not apparent what their intention was, we observe the custom of the place where the transaction was concluded. But what rule should be adopted if the custom of the place did not settle anything, because it varied? In this instance, the smallest amount should be exacted.Dig. 50.17.183 Marcellus 3 Dig. Etsi nihil facile mutandum est ex sollemnibus, tamen ubi aequitas evidens poscit, subveniendum est.D 50, 17, 183. Marcellus, Digest, Book XIII. Although the formalities required by law are not easily changed, still relief should be granted where equity clearly demands it.Dig. 50.17.184 Celsus 7 Dig. Vani timoris iusta excusatio non est.D 50, 17, 184. Celsus, Digest, Book VII. The excuse of an empty fear is not a legal one.Dig. 50.17.185 Celsus 8 Dig. Inpossibilium nulla obligatio est.D 50, 17, 185 Celsus, Digest, Book Vill.No obligation is binding which is impossible.

71

Page 72: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Codex244

CJ.1.14.5pr.: Imperatores Theodosius, Valentinianus Non dubium est in legem committere eum, qui verba legis amplexus contra legis nititur voluntatem: nec poenas insertas legibus evitabit, qui se contra iuris sententiam scaeva praerogativa verborum fraudulenter excusat. nullum enim pactum, nullam conventionem, nullum contractum inter eos videri volumus subsecutum, qui contrahunt lege contrahere prohibente. * theodos. et valentin. aa. florentio pp. * <a 439 d. vii id. april. constantinopoli theodosio a. xvii et festo conss.>C 1, 14, 5 The Same to Florentinus, Praetorian Prefect.There is no doubt that he violates the law who, while obeying its letter attempts to destroy its spirit, for he will not escape the legal penalties prescribed, if, contrary to the intention of the law, he frequently and fraudulently takes advantage of its words; for We desire that no agreement, act, or convention shall take place between any contracting parties when the law forbids this to be done. We order that this shall apply to all legal interpretations in general, whether they are old or new, so that it will be sufficient for a legislator merely to have prohibited what he did not wish to be done; and that it is permitted to ascertain other matters from the intention of the law, just as if they had been expressed, that is to say, that where anything is forbidden by law and is done, it shall not only be void, but be considered as if it had not been done at all; although the legislator may have only made the prohibition in general terms, and did not expressly state that what had been done should be considered void. If, however, any act should be performed on this account, or on account of what had been done after the law had forbidden it, We direct that it shall be void and of no effect. Hence, in accordance with the above-mentioned rule, by which We have decided that where any act done contrary to law shall not be observed, it is certain that a stipulation of this kind will not hold, nor a mandate be of any force, nor an oath be admitted.Given at Constantinople, on the seventh of the Ides of April, during the Consulate of the Emperor Theodosius, Consul for the seventeenth time, and Festus, 439.CJ.6.30.22pr.: Imperator Justinianus Scimus iam duas esse promulgatas a nostra clementia constitutiones, unam quidem de his, qui deliberandum pro hereditate sibi delata existimaverunt, aliam autem de improvisis debitis et incertu exitu per diversas species eis imposito. sed etiam veterem constitutionem non ignoramus, quam divus gordianus ad platonem scripsit de militibus, qui per ignorantiam hereditatem adierint, quatenus pro his tantummodo rebus conveniantur, quas in hereditate defuncti invenerint, ipsorum autem bona a creditoribus hereditariis non inquietentur: cuius sensus ad unam praefatarum constitutionum a nobis redactus est. arma etenim magis quam iura scire milites sacratissimus legislator existimavit. * iust. a. ad senatum. * <a 531 d.V k.Dec.Post consulatum lampadii et orestis vv.Cc.>C 6, 30, 22 The Same Emperor to the Senate.We know that two constitutions have already been promulgated by Our authority, one having reference to those who thought they should deliberate with reference to the acceptance of estates which had been left to them, and the other concerning the appearance of unexpected debts, and the uncertain result to which heirs are subjected by the discovery of conflicting claims. We are not, however, ignorant of the existence of certain ancient constitutions which the Divine Gordian addressed to Plato concerning soldiers who, through ignorance, entered upon an estate, and which provides that they can only be sued for the amount of property which belonged to the deceased, and that their own possessions cannot be interfered with by 244 LASSARD, Yves., KOPTEV Alexandr. The Roman Law Library. [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné na: <http://webu2.upmf-grenoble.fr/Haiti/Cours/Ak/index.htm>.; IMPERATORIS IVSTINIANI OPERA. [online]. [cit. 2012-02-28]. Dostupné na: <http://www.thelatinlibrary.com/justinian.html>.

72

Page 73: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

the creditors of the latter. This provision of the above-mentioned constitution has been adopted by Us, for the Imperial legislator was of the opinion that soldiers should rather be versed in arms than learned in the law. Therefore it appeared to Us to be beneficial to consolidate all these provisions in the same enactment, and not only to relieve soldiers by a privilege of this kind, but also to extend it to all other persons, as well where an unforeseen indebtedness appears as where anyone finds an estate which he had accepted to be onerous. Hence the privilege of deliberation would not be sufficient, unless in the case of men who are timorous and apprehensive of things which are unworthy of suspicion.CJ.6.9.8: Imperator Constantinus Quicumque res ex parentum vel proximorum successione iure sibi competere confidit, sciat sibi non obesse, si per rusticitatem vel ignorantiam facti vel absentiam vel quamcumque aliam rationem intra praefinitum tempus bonorum possessionem minime petisse noscatur, quoniam haec sanctio huiusmodi consuetudinis necessitatem mutavit. * const. a. ad dionysium. * <a 320 vel 326 pp. prid.Id.Mart.Heliopoli constantino a. et const.C.Conss.>C 6, 9, 8 The Emperor Constantine to Dionysius.Anyone who thinks that he is entitled to property belonging to the estate of his parents or other relatives is hereby notified that he will not be prevented from acquiring it, if, through rusticity, or ignorance of the facts, or absence, or any other good reason, he is known to have failed to have demanded praetorian possession within the time prescribed by law, as this provision relaxes the strictness of the former practice.

73

Page 74: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Code Civil245

§ 1109 There can be no valid consent if such consent have been given through mistake, or have been extorted through violence or surreptitiously obtained by fraud.§ 1111 Violence exercised toward him who has contracted the obligation, is a cause of nullity, although it have been exercised by a third person different from him for whose benefit the agreement has been made. § 1113Violence is a cause of nullity of contract, not only when it has been exercised cver the contracting party, but further when it has been so over his or her husband or wife, over their descendants or ancestors.

245 Research Subjects: Government & Politics. The Napoleon Series [online]. Copyright 1995-2011 [cit. 2012-03-04]. Dostupné na: <http://www.napoleon-series.org/research/government/code/book3/c_title03.html#chapter 1>

74

Page 75: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

OZO

§ 2 Když zákon náležitě jest vyhlášen, nemůže nikdo se omlouvati, že by mu znám nebyl.§ 16 Každý člověk má práva přirozená, rozumem samým zřejmá, pročež má za osobu pokládán býti. Otroctví nebo nevolnictví v těchto zemích se nedopouští, aniž se dopouští vykonávati moc k tomu se vztahující.§ 22 I děti nenarozené mají od početí svého právo k ochraně zákonů. Pokud jde o práva jejich a nejde o práva někoho jiného, pokládají se za narozené; dítě však, ježto se narodí mrtvé, pokládá se, co se týče práv jemu pro případ života zůstavených, tak, jakoby nebylo počato. § 55 Přivolení k manželství nemá moci právní, když bylo bázní důvodnou vynuceno. Zdali bázeň byla důvodná, posuzováno buď dle toho, jak velké a k víře podobné bylo nebezpečenství, a jaké povahy těla a mysli jest ten, komu bylo vyhrožováno. § 176 Pozbyl-li otec zdravého rozumu, byl-li za marnotratníka prohlášen; nebo pro nějaký zločin na déle než na rok za trest do vězení odsouzen; vystěhoval-li se o své újmě ze země; anebo nebyl-li déle roku v místě, nedav věděti, kde se zdržuje, tehda moc otcovská přestává a zřídí se poručník; pominou-li však tyto překážky, tedy otec zase práv svých nabude§ 194 Ti, kdož v té zemi, ku které nezletilý pod soud přísluší, buď naprosto se nezdružují, nebo alespoň déle roku z potřeby nevyhnutelné mimo ni se zdržují, nebuďte vůbec za poručníky zřizováni.§ 275 Hluchoněmí, když jsou zároveň blbí, chovají se vždy pod poručenstvím; jsou-li však, jdouce do dvacátého pátého roku, k tomu způsobilí, aby věci své sami si spravovali, nebudiž jim mimo vůli jejich opatrovník zřizován; toliko před soud nechť nikdy bez zástupce nepřicházejí.§ 310 Ti, kdož nemají zdravého rozumu, sami o sobě ničeho v držení ujmouti nemohou. Takové osoby zastupuje poručník neb opatrovník. Nedospělí, kteří léta dětství dokonali, mohou sami o sobě věc v držení ujmouti.§ 569 Nedospělí nemohou posledního pořízení činiti. Nezletilí, kteří ještě nedokonali osmnáctého roku, mohou poslední pořízení činiti jen ústně před soudem. Soud hlediž náležitým vyšetřením jistoty nabyti, že poslední vůle pronesena byla bez nucení a s rozvážením. Poslední vůle budiž do protokolu zapsaná a to, co z vyšetřování na jevo přišlo, k ní přidáno. Kdo osmnáctý rok věku svého dokonal, může poslední vůli pronésti, ničím v tom nejsa obmezen.§ 570 Omýlil-li se pořizující podstatně, jest pořízení neplatné. Omyl pak jest podstatný, když pořizující chybí se osoby, které chtěl něco zůstaviti, anebo věci, kterou chtěl odkázati.§ 571 Shledá-li se, že pořizující jen nedobře pojmenoval nebo popsal osobu, které něco zůstavil, nebo věc, kterou odkázal, jest pořízení platné.§ 572 Také kdyby se shledalo, že pohnutka pořizujícím jmenována není pravá, zůstane pořízení ve své moci a váze; leč by se dokázalo, že pořizující vůli svou jediné na této mylné pohnutce zakládal.§ 861 Kdo se pronese, že chce na někoho právo své převésti, totiž že mu chce něčeho dopustiti, něco mu dáti, k jeho dobrému něco učiniti, anebo jemu k vůli něco opominouti, ten činí slib; a když druhý platným způsobem slib přijme, stane se srovnalou vůlí obou stran smlouva. Pokud strany se smlouvají, a slib ještě není učiněn, nebo ani napřed, ani potomně přijat, smlouva se nevzchází.

75

Page 76: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

§ 865 Kdo nemá zdravého rozumu, též i dítě, které nemá sedmi let, nemůže slibu ani činiti, ani přijímati. Jiné však osoby, které jsou pod mocí otcovskou, poručnickou neb opatrovnickou, mohou sice slib jedině k jich dobrému učiněný přijmouti, ale vezmou-li zároveň se slibem břemeno nějaké na sebe, anebo slibují-li samy něco, potřebí vůbec, má-li smlouva taková býti platná, aby zástupce nebo spolu i soud k ní přivolil, dle toho, co v té příčině v kapitole třetí a čtvrté dílu prvního nařízeno. Pokud zástupce neb soud ke smlouvě nepřivolí, nemůže strana druhá od ní odstoupiti, ale může za příhodnou lhůtu k vyjádření žádati. § 870 Kdo byl od strany přijímající bázní nespravedlivou a důvodnou ke smlouvě dohnán, není povinen ji držeti. Zdali bázeň byla důvodná, nechť soudce uváží z okolností (§. 55).§ 871 Byla-li strana jedna stranou druhou křivým předstíráním v omyl uvedena, a týče-li se omyl hlavní věci neb nějaké podobné povahy její, ku které byl úmysl zvláště obrácen a pronesen, tedy tomu, kdo byl v omyl uveden, závazek nevzchází.§ 872 Netýče-li se však omyl ani hlavní věci, ani podstatné povahy její, nébrž jen nějaké okolnosti vedlejší, tedy smlouva, pokud obě strany v hlavní věc svolily, a nepronesly se, že okolnost vedlejší nejvíce na zřeteli měly, zůstane v míře a váze své; ale původce omylu povinen bude, v omyl uvedenému přiměřenou náhradu učiniti.§ 873 Táž pravidla mají také průchod, když omyl se zběhl v osobě toho, komu bylo něco slíbeno, pokud by smlouva bez toho omylu buď naprosto nebyla se stala, anebo by se nebyla stala alespoň takovým způsobem. § 874 V každé případnosti budiž ten, kdo lstí nebo nespravedlivou bázní smlouvu způsobil, práv ze škody, která z toho vzejde.§ 875 Byl-li slibující od někoho jiného buď nespravedlivou a důvodnou bázní ke smlouvě dohnán, anebo křivým předstíráním v omyl uveden, tehdy smlouva jest platná. Toliko když by přijímající v činu onoho jiného proti právu předsevzatém měl účastenství, aneb o něm patrně věděl, budiž k němu podle §§. 870 - 874 týmž způsobem hleděno, jako kdyby sám byl stranu druhou v bázeň neb v omyl uvedl.§ 878 O všem, co v obchodu jest, smlouva činiti se může. Čeho nelze splniti, co naprosto jest nemožné neb nedovolené, o to nelze platné smlouvy činiti. Kdo by jiného takovými přípovědmi sklamal, kdo by jej z nevědomosti zavinilé zkrátil, aneb ze škody jeho užitek vzal, ten z toho práv bude.§ 879 Kromě smluv na místě náležitém položených neplatné jsou zvláště tyto smlouvy:1. když by sobě někdo za vyjednávání smlouvy manželské něco vymínil;246 2. když by si ranhojič neb jakýkoli lékař od nemocného určitou odměnu vymínil za to, že jej vezme v léčení; nebo3. když by přítel právní svěřenou sobě rozepři výplatou na se převedl;4. když by kdo dědictví neb odkaz, jehož od osoby jiné očekává, ještě za jejího života na jiného převedl.

246 Srov. Paulus D 45, 1, 134.

76

Page 77: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

Střední kodex

§ 4 Způsobilost člověka mít v mezích právního řádu práva a povinnost vzniká narozením a zaniká smrtí.§ 5 (1) Dítě, které je počato, posuzuje se, pokud jde o jeho práva, jako by se již bylo narodilo, narodí-li se pak živé.§ 11 Kdo je mladší než šest let, je k právním úkonům naprosto nezpůsobilý; za něj jedná jeho zákonný zástupce.§ 12 (1) Kdo dovršil šestý rok, je sám způsobilý jen k právním úkonům, které jsou výhradně k jeho prospěchu, a k uzavírání smluv, při nichž se plní hned při jejich uzavření a které jsou přiměřené jeho věku. (2) Kdo dovršil patnáctý rok, je sám způsobilý také k uzavírání smluv pracovních a k nakládání s odměnou za vlastní práci.§ 13 (1) Kdo je zcela zbaven svéprávnosti anebo pro duševní poruchu není vůbec schopen obstarat si své věci sám, je k právním úkonům naprosto nezpůsobilý; za něj jedná jeho zákonný zástupce. (2) Kdo je zbaven svéprávnosti jen částečně anebo není pro duševní poruchu schopen obstarat si sám své věci náležitě, je co do způsobilosti k právním úkonům roven tomu, kdo dovršil patnáctý rok. § 15 Svéprávnosti může být soudem zcela zbaven, kdo je starší než šest let a není vůbec schopen sám si své věci obstarávat pro duševní poruchu, která není jen přechodná.§ 33 (1) Projev vůle, k němuž byl někdo druhou stranou přiveden lstí nebo bezprávnou vyhrůžkou vzbuzující důvodnou bázeň, je neplatný. Totéž platí, jestliže některou ze stran takto přivedl k projevu vůle někdo jiný a druhá strana o tom věděla. (2) Vyhrůžka, třebas odůvodněná, je bezprávná, bylo-li jí vynucováno něco, čeho jí dosaženo být nesmělo.§ 34 Má-li být právním úkonem učiněným na oko zastřen úkon jiný, buď posuzován podle podstaty úkonu zastřeného.§ 35 (1) Omyl činí právní úkon neplatným, týká-li se jeho podstaty. Týká-li se omyl jen okolnosti vedlejší, je právní úkon platný, ledaže je ona okolnost podle projevené vůle okolností rozhodující. (2) Omyl v osobě je podstatný, pokud by se bez něho nebyl právní úkon uskutečnil.§ 37 Neplatný je také právní úkon učiněný v tísni, za nápadně nevýhodných podmínek.

77

Page 78: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

OZ

§ 7 (1) Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé. (2) Smrtí tato způsobilost zanikne. Jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak. Za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije. § 8 (1) Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí. (2) Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. § 9 Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.§ 10 (1) Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. (2) Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. (3) Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly.§ 34 Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.§ 37 (1) Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. (2) Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.(3) Právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný.§ 38 (1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. (2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. § 40 (1) Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.§ 41a (1) Má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. (2) Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.§ 47 (1) Jestliže zákon stanoví, že ke smlouvě je třeba rozhodnutí příslušného orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím. (2) Nebyl-li podán do tří let od uzavření smlouvy návrh na rozhodnutí podle odstavce 1, platí, že účastníci od smlouvy odstoupili.

78

Page 79: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

§ 49 Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.§ 49a Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.§ 150 (1) Dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. (2) Práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. (3) Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. (4) Nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.§ 455 (1) Za bezdůvodné obohacení se nepovažuje, bylo-li přijato plnění promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. (2) Rovněž se za bezdůvodné obohacení nepovažuje přijetí plnění ze hry nebo sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených; u soudu se však těchto plnění nelze domáhat.§ 586 (1) Omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat. (2) Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla.

TZ

§ 209 Podvod (1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

79

Page 80: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

NOZ

§ 15 (1) Právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti.(2) Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním právaa zavazovat se k povinnostem (právně jednat).§ 23Člověk má právní osobnost od narození až do smrti.§ 25Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má seza to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.§ 30Zletilost(1) Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršenímosmnáctého roku věku.(2) Před nabytím zletilosti se plné svéprávnosti nabývá přiznáním svéprávnosti, nebouzavřením manželství. Svéprávnost nabytá uzavřením manželství se neztrácí ani zánikem manželství, ani prohlášením manželství za neplatné.§ 37Přiznání svéprávnosti(1) Navrhne-li nezletilý, který není plně svéprávný, aby mu soud přiznal svéprávnost,soud návrhu vyhoví, pokud nezletilý dosáhl věku šestnácti let, pokud je osvědčena jeho schopnost sám se živit a obstarat si své záležitosti a pokud s návrhem souhlasí zákonný zástupce nezletilého. V ostatních případech soud vyhoví návrhu, je-li to z vážných důvodů v zájmu nezletilého.(2) Za podmínek stanovených v odstavci 1 soud přizná nezletilému svéprávnost i nanávrh jeho zákonného zástupce, pokud nezletilý s návrhem souhlasí.§ 40(1) Činí-li prohlášení nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, musí jí být prohlášení nahlas přečteno svědkem, který prohlášení nepsal. Nevidomý, nebo osoba, která neumí nebo nemůže číst nebo psát, před svědky potvrdí, že listina obsahuje jeho pravou vůli.(2) Činí-li prohlášení osoba se smyslovým postižením, která nemůže číst nebo psát,musí jí být obsah listiny tlumočen takovým způsobem dorozumívání, který si zvolila, a to svědkem, který prohlášení nepsal; všichni svědci musí ovládat způsob dorozumívání, kterým je obsah listiny tlumočen. Kdo prohlášení činí, potvrdí před svědky zvoleným způsobem dorozumívání, že listina obsahuje jeho pravou vůli.§ 55(1) K omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, pojeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.(2) Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újmaa nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.§ 56(1) Omezit svéprávnost člověka může jen soud.(2) Soud vyvine potřebné úsilí, aby zjistil názor člověka, o jehož svéprávnostirozhoduje, a to i za použití takového způsobu dorozumívání, který si člověk zvolí.§ 57(1) Soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro

80

Page 81: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.(2) Má-li člověk obtíže dorozumívat se, není to samo o sobě důvodem k omezenísvéprávnosti.§ 60Změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i beznávrhu.§ 64Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.§ 551O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.§ 552O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.§ 553(1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jehoobsah ani výkladem.(2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vaděa hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku.§ 563(1) Pokud v písemné formě právně jedná ten, kdo nemůže číst a psát, ale je schopenseznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů či speciálních pomůcek nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem; není-li s to se podepsat, učiní namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připíše jméno jednajícího.(2) O svědcích platí § 39 obdobně.(3) Nelze-li postupovat podle odstavce 1, vyžaduje se k jednání osoby, která nemůžečíst a psát, forma veřejné listiny. Taková forma se vyžaduje i tehdy, stanoví-li zákon, že projev vůle jednajícího musí být na listině napsán vlastní rukou. Je-li toho jednající schopen, připojí na zápis o svém právním jednání vlastní znamení.§ 581Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá.Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.§ 582(1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovenézákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.(2) Není-li dodržena forma právního jednání ujednaná stranami, lze neplatnostnamítnout, jen nebylo-li již plněno. To platí i tehdy, vyžadují-li formu určitého právního jednání ustanovení části čtvrté tohoto zákona.Omyl§ 583Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhoustranou, je právní jednání neplatné.§ 584(1) Týká-li se omyl vedlejší okolnosti, kterou ani strany neprohlásily za rozhodující, je

81

Page 82: Bohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právuBohumil Kurka Právní jednání a jeho vady v římském právu Diplomová práce Olomouc 2012. Prohlašuji, že jsem

právní jednání platné, ale osoba uvedená v omyl má vůči původci omylu právo na přiměřenou náhradu.247

(2) Bylo-li právně jednáno v omylu vyvolaném lstí, je právní jednání neplatné, třebažese omyl týká jen vedlejší okolnosti.§ 585Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Měla-li však osoba,s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.248

§ 587(1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilívyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání.(2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmuz toho vzniklou.§ 724(1) Je-li pro to závažný důvod, soud na návrh manžela společné jmění zruší nebo zúží jeho stávající rozsah.(2) Závažným důvodem je vždy skutečnost, že manželův věřitel požaduje zajištění své pohledávky v rozsahu přesahujícím hodnotu toho, co náleží výhradně tomuto manželu, že manžela lze považovat za marnotratného, jakož i to, že manžel soustavně nebo opakovaně podstupuje nepřiměřená rizika. Jako závažný důvod může být shledáno také to, že manžel začal podnikat nebo že se stal neomezeně ručícím společníkem právnické osoby.§ 1647Zůstavitel může vydědit i nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo sipočíná tak marnotratně, že tu je obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě, není-li jich, jejich potomkům.§ 1796LichvaNeplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti,rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

247 Srov. § 872 OZO.248 Srov. tentýž §.

82