Gore-Tex Transalpine Run Český zápisdo historie alpského obra

74

ZÁVODY

TEXT: TOMÁŠ BYSTŘICKÝ

NA BĚŽECKÉ SCÉNĚ SE NĚKTEŘÍ Z NÁS NEPOHYBUJÍ PŘÍLIŠ DLOUHO A V DLOUHÝCH ZÁVODECH UŽ VŮBEC. VŠICHNI TŘI Z TÝMU ROCK POINT / SALOMON JSME PŮVODEM BIATLONISTI, TOMUTO SPORTU SE VĚNUJEME UŽ VÍC NEŽ DESET LET. PŘI JEDNOM ALPSKÉM SOUSTŘEDĚNÍ JSME SE S MARKEM KITTELEM DOMLUVILI, ŽE VYZKOUŠÍME NĚJAKÝ POŘÁDNÝ ZÁVOD SPOLEČNĚ.

75

FOTO

: A

RC

HÍV

TO

MÁ

ŠE

BY

STŘ

ICK

ÉH

O

ZÁVODY

76

ZÁVODY

Když jsme vybrali Transalpine Run, bylo jasné, že budeme potřebovat ještě člověka, který se o nás postará a vyzná se v horách. Tak náš tým doplnil Tomáš Řezníček, který pro nás zajistil obytný vůz, přejížděl s ním mezi cílovými městy, vařil a ještě nám běhal naproti, aby pořídil fotky.

Gore-Tex Transalpine Run jsme tedy loni vybrali jako výzvu a první velkou zkušenost za hranicemi Česka. Nalákaly nás hlavně reportáže a videa zahraničních týmů. Výsledky, ani ty české v předchozích ročnících, jsme příliš nesledovali, věděli jsme

jen, co nás čeká a na co se máme připravit. Do jisté míry se opakovaná zátěž v závodě podobala našim soustředěním.

Náš tým tak byl z České republiky letos jediný a také se stal vůbec první českou mužskou dvojicí v desetileté historii závodu. Startovné na závod činilo 1 500 euro pro jeden tým a to jsme nebyli schopni zaplatit ze svého. Podařilo se nám ale najít hlavního partnera - firmu Rock Point. Přestože jsme za sebou měli jen pár výsledků a závod každoročně nedokončí kolem 40 % účastníků, získali jsme jejich

důvěru a teď už můžeme říct, že jsme nezklamali.

Už první den, tedy v pátek 30. srpna, se v Ruhpoldingu ukázala perfektní organizace celého závodu. Prezentace proběhla bezchybně, bez front a zmatků jsme si odnášeli startovní a zároveň cestovní tašku. Hned vedle u stánku, kde se prodávalo vybavení a suvenýry s logem závodu, už nás svrběla eura v kapse.

Téměř pro celý závod jsme zvolili variantu bydlení a cestování v obytném voze, takže se nás netýkaly hromadné svozy a přejezdy do „campů“, které představovaly většinou školní tělocvičny. Zaparkovali jsme tedy hned u cíle – u radnice, kde probíhala pasta party, zahájení a předzávodní brífink. V tu chvíli začalo pršet a přestalo až v úterý dopoledne.

První a druhá etapa se mi slévají do sebe. Obě dvě byly dlouhé necelých 50 kilometrů a stoupalo se 1 500 a 1 800 metrů. Hned při té první jsme překročili hranice do Rakouska. Vymyšlené to pořadatelé měli velmi dobře. První dny, kdy se běhalo ve velkém balíku, nebylo stoupání tak náročné a běželo se převážně po

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

LA

RS

SC

HN

EID

ER

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

LA

RS

SC

HN

EID

ER

77

ZÁVODY

širokých nebo zpevněných cestách. Seběhy byly přesto v tom mokru dost divoké a postupovali jsme proto spíš opatrně. Spousta závodníků tam padala a záchranáři měli plné ruce práce.

Tak trochu jsme si obhlédli týmy, které běhaly podobně a se kterými jsme se potkávali po celý závod. V neděli jsme chytli na vrcholu Wildkogel solidní průtrž mračen a kroupy. Takto jsme si ten závod

nepředstavovali! Překvapením večera pak bylo, když nás organizátoři na večeři vyvezli lanovkou právě na tenhle vrchol a ve velké restauraci více než 2 000 metrů vysoko probíhal večerní program.

Třetí den ráno to už bylo na morál. Celou noc nám bušil na střechu déšť. Ráno vstáváme do tmy. Stále prší. Je třeba si obléct pořád ještě mokré oblečení a boty a jít na to.

V sedm hodin přišla SMS správa, že se start posouvá o hodinu, takže ještě můžeme chvilku ležet. O hodinu později přichází další zpráva, že start je v deset a trať se kvůli napadlému sněhu a nelepšícímu se počasí zkracuje. Nepoběžíme přes nejvyšší vrchol. Start i cíl byl tedy v jednom městě, a přestože to byl improvizovaný plán, tak to byla super trailová trať, kdy jsme na 28 kilometrech okolo Neukirchenu nastoupali přes 1 300 metrů.

V těchto třech etapách jsme se pohybovali kolem 50. místa v celkovém pořadí. Následoval odpolední přejezd hranic s Itálií do města Prettau, ten byl zrovna ze všech nejdelší a ještě jsme v jednom sedle stáli na červenou skoro 45 minut. Dorazili jsme tedy akorát tak na večeři a zase se rozpršelo.

Čtvrtý den ráno - už opravdu s velkou nechutí – tak jdeme na

start opět v dešti. Ten ale během prvních kilometrů přestává a běžíme s velkým vzrušením, protože nás čeká sníh. Zhruba od 2 100 metrů stoupáme už po mokrém sněhu až na hřeben vysoký 2 560 metrů. Jdeme z návětrné strany, a tak do obličeje šlehá silný vítr a sněží.

Cestička je místy dost uklouzaná a zledovatělá. Na hřebeni jsou ale připraveni fanoušci, fotografové a spousta záchranářů, kteří nás

povzbuzují a pomáhají. Zajištění prostě nemělo chybu. Na protější straně se okamžitě mění počasí. Jak klesáme, teplota stoupá, je jasno a nepohne se ani lístek. Dole v údolí je léto a na občerstvovací stanici hraje pán z balkonu na ukulele.

Už s podstatně lepší náladou tedy stoupáme na druhý, menší vrchol dnešní etapy - něco přes 2 000 metrů. Tam v těžké kamenité sekci

Tak trochu jsme si obhlédli týmy, které běhaly podobně a se kterými jsme se potkávali po celý závod. V neděli jsme chytli na vrcholu Wildkogel solidní průtrž mračen a kroupy. Takto jsme si ten závod nepředstavovali!

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

KE

LVIN

TR

AU

TMA

N

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

LA

RS

SC

HN

EID

ER

78

potkáváme další zdravotníky a diváky hrající na buben a různé dechové nástroje rytmické pochoďáky.

Den byl čím dál tím lepší! Doběh do města si už užíváme za letního počasí. V Sand in Taufers je v cíli velká kašna, a tak okamžitě sedáme do vody s nealko Erdingerem a užíváme si konečně ty Alpy, za kterými jsme sem přijeli. V tomto městě jsme strávili dvě noci, takže jsme si objednali bydlení v penzionu a navíc se k nám připojila rodina, coby další fanoušci. U večeře v podobě řízků od maminky zapomínáme na trápení prvních dní.

Ve středu jsme běželi nejkratší etapu, vertical kilometer. Na trase o délce 6,5 kilometru jsme nastoupali 1 075 metrů a zpátky se svezli lanovkou. Startovalo se intervalově podle průběžných výsledků a v opačném pořadí, takže vedoucí tým běžel jako poslední. My běžíme až kolem půl dvanácté. První zaváděcí kilometr je městem po rovině a pak už singletrailem stoupáme lesem. Tento den se sčítají časy obou závodníků, a tak běžím napřed a Tomáš mi dělá vodiče. Posledních 400 metrů je už jen mírný sklon a vede lehkým terénem, takže se nechávám burcovat zástupy diváků a běžím nadoraz. Čas rovných 59 minut mi po 160 kilometrech předchozích etap

a s dalšími 120 kiláky před sebou přijde hodně slušný a válím se na slunci v trávě. Marek dobíhá něco přes tři minuty za mnou.

Vyhlášení výsledků a pasta party proběhnou na horní stanici lanovky a po zpáteční cestě městem nahráváme další z reportáží, které nám každé ráno během závodu vysílalo Rádio Beat.

Díky dobrému součtu včerejších časů se posouváme do první startovní vlny, a máme tak šestý den pohodlné ráno, jen s kontrolou povinné výbavy. Hlavně začátek trati běžíme svižně a nemusíme se mačkat v balíku. Na startu a v první polovině etapy kolem

nás krouží vrtulník s kameramanem a fotografem, jejichž práci můžeme každý večer obdivovat po pasta party při „Higlights of the Day“.

V prvním malém kopci zažíváme přinejmenším podivnou scénu. Když stoupáme lesem, začíná se nad námi ozývat náhodný řev holek i kluků. Říkám si, že asi nějaký studený potok. Za chvilku začínají běžci kolem mě vyděšeně zrychlovat, pokřikovat a ohánět se hůlkami. Až po chvilce na mě volá Marek, že jsme proběhli vosím rojem. Inu, vosám se evidentně nelíbila invaze stovek závodníků a snažily se nás vyhnat. My jsme se žihadlu vyhnuli, ale někteří jich pár

ZÁVODY

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

KE

LVIN

TR

AU

TMA

N

FOTO: GORE-TEX TRANSALPINE RUN KELVIN TRAUTMAN

79

schytali a byli i tací, co utíkali s čirou hrůzou ve tváři, kopec nekopec.

Po dlouhém rovinatém přeběhu nás čeká brutální, přes 1 400 metrů vysoký výstup na Kronplatz. Pod lanovkou to šněrujeme svahem podstatně prudším než při včerejším vertikálním kilometru. Následuje klasický tisícimetrový seběh do cíle. Zajímavá etapa, kterou dokončujme na 13. místě v kategorii.

Sedmý den se projevil jako kritický. Byla to sice předposlední etapa, ale dlouhá 42 kilometrů, se dvěma vrcholy a stoupáním dohromady rovných 2 000 metrů. Únava se už nahromadila a tak tento den probíháme tak nějak s apatií a hlavně snahou mít to za sebou, je to přece jen poslední velká nálož. Běžíme už vlastně v italských Dolomitech, a tak se od startu zcela změnil podklad - vesměs bílý štěrk, kameny a suť. Dolů to klouže a vozíme se po jemném kamení, v jednom místě se i po řetězech slézá skalka.

Potěšující je, že potkáváme české turisty a můžeme prohodit pár slov. Dva kilometrové seběhy ale dávají kolenům co proto. Už to pravdu bolí. Přestože jsme tuhle etapu překonali jako nutné zlo, bereme pěkné 12. místo v mužích. Večer kolena a stehna hoří, tak je třeba chladit. Ihned po

nahrání reportu na náš profil na Facebooku usínáme vyčerpáním.

Závěrečná etapa, posledních 33 kilometrů a příjemných 1 800 metrů stoupání kolem známých skal Tre Cime Di Lavaredo. Na startu je živo, veselo a navíc se k nám připojil

jako host Sebastien Chigneau. Cíl byl blízko. V  koridoru se nezvykle mačkáme, je cítit, jak se všichni těší a užívají si poslední start, ale stejně

tak jsou i nervózní. Klasicky nás burcuje písnička Highway to Hell od AC/DC, která mi ten den připadala echt nahlas. Vyrážíme na trať.

Není se na co šetřit, a tak se prvních deset kilometrů závodí, běžíme solidním tempem kolem 4:30/km.

Poté se trať mírně zvedá a od 17. kilometru už jen zbývá vyškrabat se na vrchol a pustit to dolů. Závodíme přece, takže žádné ulejvání a hlídání

tempa, běžíme naplno a zejména Marka už to dost bolí.

Nálož kilometrů si vybírá daň na achilovkách, kolenou a chodidlech. Připojuje se k nám Tomáš a hecuje nás až do cíle. Dobíháme na skvělém osmém místě v naší kategorii

Dobíháme na skvělém osmém místě v naší kategorii a 17. v absolutním pořadí. Do cílové rovinky přibíráme českou vlajku a proskakujeme cílovou branou radostně jako nikdy. Dostáváme finišerskou medaili a boucháme šampus, nastupuje euforie a slzy radosti.

ZÁVODY

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

HA

RA

LD W

ISTH

ALE

R

80

a 17. v absolutním pořadí. Do cílové rovinky přibíráme českou vlajku a proskakujeme cílovou branou radostně jako nikdy. Dostáváme finišerskou medaili a boucháme šampus, nastupuje euforie a slzy radosti.

Máme to za sebou! Výsledek nakonec předčil naše očekávání, protože v celkovém pořadí obsazujeme 27. místo a v naší kategorii jsme 12. Uběhnout 283 kilometrů a nastoupat 13 355 metrů v osmi etapách nám trvalo dohromady 34 hodin a 7 minut. Na některé chvíle už jsme zapomněli, ale mnohem více jich v paměti zůstalo a ještě nějakou dobu je budeme zpracovávat.

Je to náročný závod a dá se pojmout z různých stran. Je možné užít si ho a v pořádku dokončit. Potkáte desítky lidí z celého světa a strávíte spolu týden při tom, co vás nejvíce baví. Můžete ale taky závodit a hrábnout si na dno, nechat si od strmých stoupání rozpálit stehna a potrápit kolena v sebězích. Opakovaná zátěž tělo dokonale vysaje a je náročná především pro

hlavu. Prověří tým a nemilosrdně ukáže slabiny.

My dva jsme to pojali z každé strany trochu, i přes boty obalené bahnem a pálící pot v očích jsme si užívali alpské krajiny. Vysoké hřebeny, stezky zařízlé v upatích hor, singletraily v Dolomitech, nespočet krásných výhledů a zážitků. Podařilo se nám ideálně rozložit síly a výsledovkou jsme rychle stoupali. Závodem jsme proběhli bez výraznějšího problému či zranění,

ale 86 týmů to štěstí nemělo a závod nedokončilo.

Pořadatelé se postarali o kompletní servis a místní lidé o úžasnou kulisu – všichni vás pozdraví a povzbudí, když běžíte kolem. Byl to skvěle strávený týden v horách a povedený závod s dobrým výsledkem. Na tom, že jsme ho mohli absolvovat, mají ale zásluhu i sponzoři a lidé kolem nás. Máme zážitek na celý život a nechali jsme výraznou českou stopu v historii Gore-Tex Transalpine Runu.

ZÁVODY

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

HA

RA

LD W

ISTH

ALE

R

FOTO

: G

OR

E-T

EX

TR

AN

SA

LPIN

E R

UN

HA

RA

LD W

ISTH

ALE

R