BAKALÁŘSKÁ PRÁCE - vspj.cz
74
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Obor Všeobecná sestra BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2014 Michaela Vladyková
Transcript of BAKALÁŘSKÁ PRÁCE - vspj.cz
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
Obor Všeobecná sestra
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2014 Michaela Vladyková
VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA
Katedra zdravotnických studií
Polohování pacientů jako ošetřovatelský problém
Bakalářská práce
Autor: Michaela Vladyková
Vedoucí práce: Mgr. Martina Zítková
Jihlava 2014
Anotace
Tato bakalářská práce je zaměřena na polohování imobilních pacientů. V teoretické
části je obsažena kapitola o stárnutí a stáří. Dále se zabývá imobilitou a jejími stupni.
Následuje část zabývající se polohováním, jednotlivými typy poloh, zásadami při
polohování. V této práci jsou zmíněny komplikace nesprávného polohování, kde se
zabývám problematikou dekubitů. Výzkumná část byla provedena prostřednictvím
kvantitativního výzkumu, v této části je grafické zobrazení jednotlivých výsledků
výzkumu.
Klíčová slova
Stáří, imobilita, polohování
Annotation
This bachelor´s thesis is focused on positioning of immobile patients. The theoretical
part includes a chapter on aging and old age. It also deals with immobility and its
degrees. The subject of the next chapter is positioning, different types of positions and
principles of positioning.In the bachelor´s thesis there are mentioned complications of
incorrect positioning. In relation of this issue, the autor of this thesis deals with pressure
ulcers. The practical part was performed by means of quantitative research. In the
practical part there is contained graphical display of the results of research.
Key words
Old age, immobility, positioning
Poděkování
Především bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Mgr. Martině Zítkové za
cenné rady a připomínky, za poskytnutý čas, který mi věnovala. Dále bych chtěla
poděkovat náměstkyni pro ošetřovatelskou péči v Nemocnici Havlíčkův Brod
Mgr. Ladě Novákové za umožnění výzkumu. Děkuji všem respondentům za spolupráci
při provádění výzkumu. Velký dík patří celé mé rodině, příteli a přátelům
za jejich podporu během studia a při tvorbě této práce.
Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně.
Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská
práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících
s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“).
Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce
nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ.
Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ,
zejména § 60 (školní dílo).
Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské
práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej,
zapůjčení apod.).
Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu
využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený
příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do
jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím
licence.
V Jihlavě dne
......................................................
Podpis
Obsah 1 Úvod .......................................................................................................................... 9
1.1 Cíl práce ........................................................................................................... 10
1.2 Hypotézy .......................................................................................................... 10
2 Teoretická část ......................................................................................................... 12
2.1 Stáří .................................................................................................................. 12
2.1.1 Kalendářní věk .......................................................................................... 12
2.1.2 Biologický věk .......................................................................................... 12
2.1.3 Sociální věk ............................................................................................... 12
2.2 Stárnutí ............................................................................................................. 13
2.2.1 Biologická involuce .................................................................................. 13
2.2.2 Tělesná involuce ....................................................................................... 13
2.2.3 Duševní involuce ...................................................................................... 13
2.3 Imobilita ........................................................................................................... 14
2.3.1 Příčiny imobilizace ................................................................................... 14
2.3.2 Rizikové faktory pro rozvoj imobility ...................................................... 14
2.3.3 Stupně imobility ........................................................................................ 14
2.4 Polohování........................................................................................................ 15
2.4.1 Rozdělení poloh ........................................................................................ 16
2.4.2 Polohy dle účelu ........................................................................................ 17
2.4.3 Cíle polohování ......................................................................................... 20
2.4.4 Zásady správného polohování .................................................................. 20
2.4.5 Polohovací pomůcky ................................................................................. 21
2.4.6 Polohovací lůžka ....................................................................................... 21
2.4.7 Antidekubitní matrace ............................................................................... 22
2.4.8 Komplikace špatného polohování ............................................................. 22
2.5 Dekubity ........................................................................................................... 23
2.5.1 Predilekční místa v poloze na zádech ....................................................... 23
2.5.2 Predilekční místa v poloze na boku .......................................................... 23
2.5.3 Faktory ovlivňující vznik dekubitů ........................................................... 23
2.5.4 Klasifikace dekubitů ................................................................................. 24
2.5.5 Léčba dekubitů .......................................................................................... 25
3 Praktická část ........................................................................................................... 27
3.1 Metodika výzkumu ........................................................................................... 27
3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí ......................... 27
3.3 Průběh výzkumu............................................................................................... 27
3.4 Výsledky výzkumu........................................................................................... 28
3.5 Diskuse ............................................................................................................. 50
3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi ................................................................ 54
4 Závěr ........................................................................................................................ 56
Seznam použité literatury ............................................................................................... 58
Seznam grafů .................................................................................................................. 61
Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 62
Seznam příloh ................................................................................................................. 63
9
1 Úvod
Pro svou bakalářskou práci jsem si vybrala téma Polohování pacientů jako
ošetřovatelský problém. Zaměřila jsem se na polohování imobilního geriatrického
pacienta. Toto téma jsem si vybrala proto, že v dnešní době se na polohování klade
velký důraz, a to zejména z toho důvodu, že je polohování jedním z nejdůležitějších
aspektů pro prevenci vzniku dekubitů, otlaků a bolesti. Přitom v praxi se poslední dobou
více setkávám se skutečností, že spousta sester neovládá správnou techniku polohování,
podceňují význam polohování a často nedodržují správné časové intervaly. U pacienta
tak často mohou z tohoto důvodu nastat vážné komplikace. Také jsem se ve svém
výzkumu zaměřila na respektování soukromí a studu pacienta, protože si myslím, že to
je jeden z velkých nedostatků u sester. Běžně se v praxi setkávám se zdravotníky, kteří
pacienta při běžných úkonech zbytečně odhalují. Měli bychom ale pamatovat, že u
každého pacienta, bez ohledu na jeho zdravotní stav a věk, je třeba respektovat jeho
stud a soukromí. Všichni bychom se měli zamyslet, jak by v té konkrétní situaci bylo
nám. Dalším nedostatkem bývá komunikace s pacientem. Často je pacient pouze
seznámen se skutečností, že bude pravidelně polohován, ale při samotné manipulaci
s pacientem s ním již sestry nekomunikují. Někteří pacienti přitom mohou být schopni
se sestrami spolupracovat a tím by mohli sestrám ulehčit jejich úsilí. V některých
případech dokonce pacient ani není seznámen s polohováním. Má bakalářská práce se
skládá z teoretické a praktické části. Teoretická část se zabývá stářím a stárnutím,
polohováním, polohovacími pomůckami, antidekubitními matracemi, komplikacemi
způsobenými nesprávným polohováním. U komplikací jsem se zaměřila na dekubity.
V praktické části jsou vyobrazené výsledky výzkumu prostřednictvím grafů. Následně
je v diskusi porovnání výsledků s hypotézami. Práce je zakončena závěrem, kde je celá
práce zhodnocena.
10
1.1 Cíl práce
Cílem této práce je zjistit úroveň znalostí všeobecných sester v oblasti polohování
a prevence dekubitů. Zjistit druhy využívaných pomůcek při polohování i další aspekty
související s polohováním imobilního pacienta.
1.2 Hypotézy
Hypotéza 1
Předpokládám, že více než 90% všeobecných sester má znalosti v oblasti polohování
imobilního pacienta na vysoké, profesionální úrovni.
Hypotéza 2
Předpokládám, že více než 85% všeobecných sester zná správný interval pro
polohování imobilního pacienta přes den i v noci.
Hypotéza 3
Předpokládám, že více než 60% všeobecných sester respektuje stud a soukromí pacienta
při polohování.
Hypotéza 4
Předpokládám, že více než 70% všeobecných sester má celkové znalosti na vysoké
úrovni.
Hypotéza 5
Předpokládám, že z 60% se k polohování využívají perličkové polohovací válce
a z 40% perličkové kruhy pod paty.
11
Hypotéza 6
Předpokládám, že více než 75% všeobecných sester umí správně komunikovat
s pacientem při polohování.
12
2 Teoretická část
2.1 Stáří
Stáří se označuje jako pozdní fáze ontogeneze. Je projevem a důsledkem involučních
změn. Jedná se o změny funkční i morfologické, které probíhají u každého člověka
jinak. Tyto změny vedou k typickému stařeckému fenotypu.
„Stáří je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů,
modifikovaných dalšími faktory (především chorobami, životním způsobem a životními
podmínkami) a je spojeno s řadou významných sociálních změn (osamostatnění dětí,
penzionování a jiné změny sociálních rolí). Všechny změny příčinné a následné se
vzájemně prolínají, mnohé jsou protichůdné a jednotné vymezení i periodizace stáří se
tak stávají velmi obtížnými“ (Dvořáčková, 2012, str. 11)
Na charakteru stáří se podílejí různé faktory, např. zdravotní a psychický stav člověka,
vliv prostředí, vlivy sociální i ekonomické (Kalvach, 2004). Dle WHO (Světová
zdravotnická organizace) je klasifikace stáří následující: 45 – 59 je střední, zralý věk,
60 – 74 je vyšší věk či také rané stáří, 75 – 89 je stařecký věk, 90 let a více je
dlouhověkost (Dvořáčková, 2012).
2.1.1 Kalendářní věk
Kalendářní věk je jednoznačný, je dán datem narození. Je důležitou charakteristikou
v životě člověka (Poledníková, 2006).
2.1.2 Biologický věk
Biologický věk je výsledkem působení vnějších vlivů, způsobu života, prodělaných
i současných onemocnění (Poledníková, 2006).
2.1.3 Sociální věk
Sociální věk vyjadřuje proměnu sociálních rolí člověka, změnu životního stylu
i ekonomické situace (Kalvach, 2004).
13
2.2 Stárnutí
Stárnutí je nezvratný, biologicky zákonitý proces, při kterém se snižují adaptační
schopnosti člověka a ubývají funkční rezervy organismu. Stárnutí probíhá celý život,
začíná narozením člověka. Za skutečné projevy stárnutí se ovšem považuje až pokles
funkcí, který nastává až po dosažení sexuální dospělosti (Kalvach, 2004). Jde
o asynchronní proces, který postihuje různé struktury a funkce organismu
nerovnoměrně, zčásti v souvislosti s jejich zatěžováním, stimulováním a aktivitou.
Stárnutí lze rozdělit na biologickou, tělesnou a duševní involuci (Mühlpachr, 2009).
2.2.1 Biologická involuce
Biologická involuce vychází zejména z genetických dispozic, nemusí být ovlivněna
životním stylem (Mühlpachr, 2009).
2.2.2 Tělesná involuce
V raném stáří postupně vzniká rychlejším tempem tělesná involuce. V různých
orgánech začíná ubývat funkční tkáň, je nahrazována vazivem. Nejvíce je ohrožen
geriatrický pacient upoutaný na lůžko. Klid na lůžku může vést ke zvětšené křehkosti
kostí, a tím způsobit atrofii svalů. Může pacientovi navodit deprese, stavy úzkosti
a pacient se může rázem stát nesoběstačným. Postupně přibývá očních chorob, může se
vyskytnout až naprostá slepota. Sluch se zhoršuje postupně, po 70. roce života klesá
citlivost pro vysoké tóny a vzniká nedoslýchavost. Celkově se zhoršuje adaptace
a odolnost vůči zátěži organismu. Dochází k omezení každodenní činnosti, příčinou
bývá onemocnění pohybového aparátu, vysoký krevní tlak či srdeční choroby.
U geriatrických pacientů je častá polymorbidita, tzn. výskyt několika chronických
onemocnění současně (Mühlpachr, 2009).
2.2.3 Duševní involuce
V duševním vývoji lze těžko odlišit, zda je určitá změna dána věkem, může být totiž
také součástí nebo následkem duševní poruchy. Staří lidé bývají méně motivováni
k činnostem, mají celkově zpomalenou duševní činnost. Upřednostňují přesnost před
rychlostí, což dokazují každodenní činnosti jako manipulace s telefonem, počítání
peněz, a jiné. U seniorů se může objevit snížení nebo ztráta zájmu o své okolí, své
14
ideály, záliby, osobní cíle, ale i o určité osoby. Obecně je známé, že staří lidé špatně
snáší změny, zejména pokud jde o velké životní změny, např. stěhování
(Mühlpachr, 2009).
2.3 Imobilita
Imobilita je stav, při kterém člověk není schopen pohybu, je proto upoutaný na lůžko
nebo na invalidní vozík. Lze rozlišit imobilitu částečnou či úplnou. Neschopnost
pohybu představuje velké riziko pro všechny věkové skupiny, pro seniory se riziko
obzvláště zvyšuje.
2.3.1 Příčiny imobilizace
Omezená pohyblivost může být dána geneticky, úrazem, degenerativním onemocněním,
získaným handicapem, akutním onemocněním či pooperačním stavem. Příčinou vzniku
imobility ale může být i věk, celková slabost, bolest, poruchy pohybového systému,
poruchy CNS (Workman, Bennett, 2006).
2.3.2 Rizikové faktory pro rozvoj imobility
Všeobecně je rizikovým faktorem pro rozvoj imobility věk člověka nad 80 let,
polymorbidita a terminální stádium. Dále je velice častou příčinou imobility poškození
pohybového systému, např. onemocnění osteoporózou, artrózou, artritidou, svalová
slabost či úraz. Významnými rizikovými faktory je také poškození CNS. Nejčastěji je to
cévní mozková příhoda, Parkinsonova choroba nebo sclerosis multiplex. Rozvoj
imobility může také zapříčinit porucha smyslových orgánů, zejména se jedná o zhoršení
či ztrátu zraku. Patří sem ale i psychické poruchy, hlavně demence a deprese. Na rozvoj
imobility se mohou podílet také vnější faktory, jako např. nepoužívání kompenzačních
pomůcek, neznámé prostředí s nečekanými překážkami, špatné osvětlení, nevhodná
obuv, kluzká podlaha, nebezpečné veřejné komunikace (Poledníková, 2006).
2.3.3 Stupně imobility
Imobilitu lze rozdělit do tří stupňů dle onemocnění, zdravotního stavu a léčebného
režimu.
15
Přechodná imobilita – jedná se o krátkodobý klid na lůžku z důvodu
např. horečnatých stavů či pooperačních stavů. Nedochází zde k výrazným změnám na
organismu.
Dlouhodobá imobilita - vznikne většinou po polytraumatu nebo po závažných
onemocněních. Může být ale také příčinou různých komplikací a změn vzniklých
z důvodu sníženého pohybu.
Trvalá imobilita – jde o stav, při kterém dochází k poruchám motorických funkcí různé
intenzity. Může být způsobený závažným onemocněním či úrazem (Klusoňová, 2005).
2.4 Polohování
Polohování pacienta má velký význam v léčebné, ošetřovatelské a rehabilitační péči.
Jedná se o cílenou změnu polohy nemocného do prospěšné polohy s využitím
podkládání a podpory jednotlivých částí těla (viz příloha A). Polohování se využívá
nejčastěji za účelem prevence dekubitů, kontraktur, deformit a bolesti
(Dupalová, 2012).
Polohou těla lze také usnadnit některé fyziologické funkce, jako například dýchání,
defekaci či vykašlávání hlenu z dýchacích cest. Pacient by měl být polohován během
celých 24 hodin denně, nejčastěji ve dvou hodinových intervalech přes den, přes noc
pak nejdéle po 3 hodinách, avšak u některých onemocnění je žádoucí pacienta
polohovat v kratších intervalech. Při změně polohy je nutné u pacienta kontrolovat
barvu a prokrvení kůže, kůži stále udržovat suchou a čistou, může být provedena masáž
(Chaloupka, 2001). Začervenání kůže může signalizovat nástup dekubitů, interval
polohování se tím musí zkrátit na ½ až 1 hodinu (Rozsypalová, 2009).
16
2.4.1 Rozdělení poloh
Polohy dle aktivity pacienta
Aktivní poloha
Aktivní polohu zaujímá sám pacient a je schopen jí i sám měnit, bez pomoci a podpory.
Změna polohy není ničím omezena. Volí takovou polohu, která mu je příjemná
a pohodlná (Javůrek, 1999).
Pasivní poloha
Pasivní poloha je poloha, do které je pacient uveden s pomocí druhé osoby. Jde
o nemocného s omezenou hybností nebo s nehybností. Polohování probíhá celých
24 hodin denně, v pravidelných intervalech. Pacient setrvává v jedné poloze většinou
2 hodiny přes den a 3 hodiny přes noc. Po celou dobu polohování sestra sleduje
funkčnost polohy, a pokud dojde k nežádoucí změně a poloha se stane nefunkční, je
nutné, aby sestra uvedla pacienta znovu do správné, funkční polohy (Vytejčková, 2011).
Úlevová (vynucená) poloha
Úlevovou polohu je možné zařadit mezi aktivní polohy. Nemocný polohu sám
vyhledává a snaží se v ní setrvat, vyhovuje mu, protože mu uleví od jeho potíží (úleva
od bolesti, zlepšení dýchání, vykašlávaní apod.). Pacienta nenutíme polohu měnit,
pokud k tomu nemáme zvláštní důvody. Snažíme se co nejrychleji ovlivnit příčinu
potíží pacienta, která vedla k vynucené poloze. Vynucené polohy jsou často
charakteristické pro dané onemocnění (Trachtová, 2013).
Ortopnoická poloha
Nemocný sedí na lůžku, dolní končetiny má volně spuštěné z lůžka, je mírně
předkloněn a opírá se předloktím o podložku. Tato poloha je typická pro respirační
a kardiální onemocnění.
17
Poloha na boku
Často jí zaujímají pacienti při onemocnění břicha a plic, zejména u kolikovitých bolestí
břicha a po operaci plic.
Opistotonus
Tato poloha typická při tetanu. Nemocný leží na zádech nebo na boku, páteř je
prohnuta, celé tělo je prohnuté dopředu do oblouku, hlava je zvrácena
(Trachtová, 2013).
2.4.2 Polohy dle účelu
Léčebné polohy
Léčebná poloha je taková, ve které je pacient nucen setrvat vlivem určitého onemocnění
(Mikšová, 2006).
Antalgická poloha
Antalgická poloha je pacientem vyhledávána ke zmírnění bolesti. Antalgické polohy
nemusí být fyziologické, je zde proto riziko vzniku sekundárních změn na pohybovém
aparátu.
Preventivní poloha
Jedná se o funkční polohování, při kterém se snažíme zabránit vzniku bolesti, dekubitů
a dalších komplikací.
Korekční poloha
Korekční poloha se využívá v situaci, kdy již vznikají či vznikly nežádoucí změny jako
např. kontraktury, deformity, dekubity (www.ose.zshk.cz).
18
Poloha vleže na zádech
a) S pokrčenými dolními končetinami - při této poloze leží pacient na zádech,
paže má podél těla, dolní končetiny jsou mírně pokrčené. Chodidla jsou opřená
o dolní čelo lůžka nebo o bedýnku. Kolena lze podložit polštářkem. Pod hlavou
má pacient polštář, ale hlava nesmí být zvrácena ani přitisknuta k hrudníku.
Často v této poloze setrvávají pacienti s onemocněním břicha
(Vytejčková, 2011).
b) Supinační poloha - poloha vleže na zádech, bez pokrčení dolních končetin
a hlavy, páteř je napřímená (Mikšová, 2006).
Poloha na břiše (pronační poloha)
Pacient leží na břiše, můžeme podložit mírně hlavu, ramena, lumbální oblast, bérce
a kotníky. Tato poloha se využívá většinou krátkodobě. Usnadňuje vykašlávání sputa
(Vytejčková, 2011).
Poloha na boku
Při této poloze pacient leží na pravém nebo levém boku, hlavu má mírně podloženou
polštářem (Vytejčková, 2011). Vrchní dolní končetina je mírně pokrčená v kyčli
i v koleni, spodní dolní končetina je natažena. Mezi kolena se vkládá molitan nebo
polštář. Horní končetina spodní je pokrčená v oblasti lokte a uložena vedle hlavy,
pacient by na ní neměl ležet. Vrchní horní končetina může být položena na polštáři před
trupem nebo natažená podél trupu (Rozsypalová, 2009).
Fowlerova poloha
Fowlerova poloha je poloha, při které pacient sedí nebo je vpolosedě. Horní část lůžka
je zvednuta do úhlu 30° - 90°. Při této poloze se využívají pomůcky pro udržení polohy,
zejména bednička pro opírání chodidel, molitanový válec pod kolena, mohou se použít
i molitanové či perličkové kruhy pod paty, antidekubitní podložka či molitan pod
19
sakrální oblast. Tato poloha je využita hlavně u pacientů s onemocněním srdce a plic a
po hrudních i břišních operacích (Mikšová, 2006).
Ortopnoická poloha
Při této poloze sedí pacient na lůžku, má spuštěné nohy a v horní končetiny fixované
o vložený stolek, horní polovina těla je mírně v předklonu. Tato poloha je nejvíce
využívána u pacientů s onemocněním plic, se srdečním selháváním a s dušností
(Vytejčková, 2011).
Trendelenburgova poloha
Poloha na zádech, při které je hlava a trup v nižší úrovni než dolní končetiny. Úhel je
mezi 15 – 30°. Využívá se při šokových stavech, obecně v případech, kdy je třeba větší
prokrvení mozku, v gynekologii a porodnictví (Vokurka, 2011).
Obrácená Trendelenburgova poloha
Bývá nazývána také jako antitrendelenburgova. Jedná se o polohu, při níž jsou dolní
končetiny v nižší úrovni než hlava a trup. Využívá se pro lepší prokrvení dolních
končetin (Vokurka, 2011).
Vyšetřovací polohy
Poloha vleže na zádech
a) S pokrčenými dolními končetinami - pacient leží na zádech, horní končetiny má
volně položené podél těla, dolní končetiny mírně pokrčené v kolenou. Je využívána
při velkém množství vyšetření, hlavní využití má při vyšetření břicha
(Vytejčková, 2011).
b) Vodorovná poloha – pacient leží na zádech, dolní končetiny jsou natažené, horní
končetiny volně podél těla. Používá se při vyšetření hlavy, hrudníku, srdce, prsou.
Nevyužívá se při vyšetření břicha z důvodu zvýšeného tonu svalstva
(Mikšová, 2006).
Poloha na boku
Je shodná s léčebnou polohou na boku. Využívá se k vyšetření ledvin a konečníku.
20
Poloha gynekologická
Poloha vleže na zádech, horní polovina těla je mírně zvednutá, lýtka jsou opřeny
v podpěrách gynekologického křesla, dolní končetiny jsou oddáleny od sebe a pokrčeny
v kyčlích a v kolenou. Využívá se u gynekologického vyšetření nebo
u gynekologických operací, při urologických vyšetřeních a u urologických operací.
Někdy je využívána i pro vyšetření konečníku (Mikšová, 2006).
Poloha kolenoprsní
Při této poloze je nemocný na kolenou, hrudník má opřený o podložku, páteř je
prohnutá, hlavu má opřenou o paže. Používá se u vyšetření konečníku
(Vytejčková, 2011). Je nepříjemná a obtížně snesitelná u pacientů s respiračním
onemocněním (Mikšová, 2006).
Poloha kolenoloketní
Poloha na kolenou vkleče, pacient se opírá o lokty a předloktí. Indikována je stejně jako
kolenoprsní poloha, tedy u vyšetření konečníku (Mikšová, 2006).
2.4.3 Cíle polohování
1) Prevence vzniku bolesti či její zmírnění
2) Prevence vzniku dekubitů střídáním poloh
3) Prevence vzniku kontraktur svalů a šlach
4) Prevence deformit
5) Zlepšení oběhové cirkulace
6) Zlepšení pulmonální situace
7) Podpora pohyblivosti páteře
8) Prevence pneumonie
(Kolář, 2009)
2.4.4 Zásady správného polohování
Je nezbytně nutné znát důkladně aktuální zdravotní stav pacienta. Pacienta je třeba
seznámit a poučit o problematice polohování, vysvětlit mu důvod, postup a cíl
polohování, případně ho můžeme vyzvat ke spolupráci. Sestra, která pacienta bude
21
polohovat pacienta by měla dobře znát techniku pro provedení polohování, zároveň
dodržovat zásady bezpečnosti (využití postranic). Je třeba dodržovat pravidelné
intervaly, tj. přes den po ½ - 2 hodinách, přes noc nejdéle po 3 hodinách. Záleží
na aktuálním zdravotním stavu pacienta, např. při začervenání kůže je žádoucí
polohovat častěji. Pravidelně kontrolujeme funkčnost polohy pacienta, zároveň
by poloha pro pacienta měla být pohodlná a nebolestivá. Polohy střídáme během celých
24 hodin denně, z polohy vleže na zádech do polohy na bok, na břicho, na druhý bok,
přičemž poloha na břiše se obecně v praxi využívá méně často, nevyužívá se u pacientů
s dýchacím onemocněním. Je vhodné polohování upravit podle denního režimu
pacienta, např. při stravování je žádoucí poloha vsedě či polosedě. Při každém
polohování je třeba kontrolovat prokrvení a barvu kůže, dbáme na čistotu kůže a na
upravené, čisté lůžko. Využíváme antidekubitní a polohovací pomůcky
(Kolář, 2009; Vytejčková, 2011).
2.4.5 Polohovací pomůcky
Polohovací pomůcky jsou velmi praktické a snadno dostupně prostředky, které velice
usnadňují práci zdravotnickému personálu při polohování pacienta. V dnešní době je na
trhu dostupná široká škála polohovacích pomůcek nejrůznějších tvarů, s různými
náplněmi a potažené několika typy materiálů (viz příloha B). Nejčastěji využívané jsou
různé polohovací klíny a válce, bedničky, opěrky pod nohy, ale mohou se využít i
obyčejné molitany, přikrývky, polštáře či sáčky s pískem (Mikula, 2008).
Ve většině nemocničních zařízení se zatím obvykle využívají pomůcky potažené
koženkou. Pro pacienta jsou ovšem vhodnější pomůcky potažené materiálem, který je
voděvzdorný a zároveň je propustný pro páry (Vytejčková, 2011). Největší využití mají
v současné době tzv. perličkové polohovací pomůcky vyplněné polystyrenovými
kuličkami (viz příloha C). Nadbytek polohovacích pomůcek v lůžku pacienta ale může
působit i negativně, a to hlavně z důvodu úbytku místa na lůžku pro samotného
pacienta. To může vést k jeho větší imobilitě (Mikula, 2008).
2.4.6 Polohovací lůžka
Polohovací lůžka mohou být ovladatelná mechanicky či elektricky. Elektrická lůžka
mají většinou nastavitelnou výšku lůžka, polohovatelné jednotlivé části lůžka – zádový
22
oddíl, lýtkový oddíl (viz příloha D). Mohou mít nastavitelnou polohu do stran či náklon
pro Trendelenburgovu polohu. Mechanická lůžku jsou méně vhodná pro zdravotnický
personál i pro pacienty. Při polohování pacienta na mechanickém lůžku je největší
nevýhodou velká fyzická zátěž a námaha zdravotnického personálu, pro pacienta je pak
nevýhodou naprostá závislost na personálu, elektrické lůžko si může být pacient
schopen ovládat dle svých potřeb. U elektricky ovládaného lůžka je výhodou snadné
nastavení lůžka, tím i snadnější polohování imobilních pacientů. Je zde i nižší fyzická
zátěž zdravotnického personálu (Mikula, 2008).
2.4.7 Antidekubitní matrace
Současný trh nabízí velké množství antidekubitních matrací. Máme k dispozici jak
pevné, pasivní antidekubitní matrace, tak i dynamické, aktivní matrace s přefukováním
vzduchu (Kalvach, 2012). Nejčastěji využívané pasivní antidekubitní matrace jsou
vícevrstvé či tvarované pěnové matrace. Povrch matrace je měkký, váha těla
se rozloží rovnoměrněji, a tím klesá kontaktní tlak (viz příloha E). Mezi aktivními
antidekubitními matracemi jsou často využívány matrace s komorovým systémem
(viz příloha F). Do komor je vháněn vzduch kompresorem. Úseky komor se pak
střídavě plní vzduchem v různých intervalech. Tím se u pacienta mění působení tlaku na
jednotlivé části těla. U některých matrací lze nastavit interval i obsah plnění vzduchem
(Kelnarová, 2009). Je ovšem podstatné si uvědomit, že ani nejmodernější a
nejdokonalejší antidekubitní matrace nedokáže zabránit vzniku dekubitů, pokud pacient
není správně a pravidelně polohován (Lippertová – Grünerová, 2005).
2.4.8 Komplikace špatného polohování
Při nesprávném či nepravidelném polohování může vzniknout řada komplikací. Mezi
nejčastější komplikace patří vznik nebo zhoršení bolesti, vznik dekubitů a opruzenin,
zhoršení ventilace plic. Dále pak mohou vznikat kontraktury a deformity, může
se zhoršovat až úplně omezit rozsah pohybu kloubů, může vzniknout i atrofie svalů
(Vytejčková, 2011). Dá se ovšem těmto komplikacím předcházet, zejména důkladným
dodržováním intervalů polohování a správnou technikou polohování (Klusoňová, 2005).
23
2.5 Dekubity
Dekubitus je kožní defekt, který vzniká působením tlaku, střižné síly a třením.
Nejčastějšími místy vzniku jsou tzv. predilekční místa, tedy místa, kde je málo svalové
hmoty a tukové tkáně, blízko pod povrchem kůže je hmatatelný kostní výčnělek
(Pejznochová, 2010). Predilekční místa se dělí dle polohy pacienta (viz příloha G).
2.5.1 Predilekční místa v poloze na zádech
V poloze na zádech nejčastěji vznikají dekubity v oblasti sakrální a na oblastech patních
kostí. Často se také může dekubit vytvořit v oblasti trnu 7. krčního obratle. Dále jsou
rizikové oblasti pro vznik dekubitů také hřebeny lopatek, loketní klouby, někdy i kost
týlní.
2.5.2 Predilekční místa v poloze na boku
V poloze na boku se nejčastěji vyskytují dekubity v oblasti hřebenů kyčelních kostí
a v oblasti kotníků. Vzniknout může dekubit ale i v oblasti kolenních kloubů, a to na
zevní straně i v oblasti mezi koleny. Další predilekční místo může být i ramenní kloub,
kost spánková či ucho (Mlýnková, 2010; Rozsypalová, 2009).
2.5.3 Faktory ovlivňující vznik dekubitů
Na vzniku dekubitů se podílí zejména působení tlaku. Dekubit může vzniknout
při krátkodobém působení vysokých tlaků nebo při dlouhodobém působení nízkých
tlaků. Tlak způsobí stlačení kapilár a tkáň tak není okysličována a prokrvována.
Tím dochází postupně k odumírání tkáně. Nejdůležitější prevencí je proto polohování,
díky kterému se sníží působení tlaku na jednotlivé části těla (Mikula, 2008).
Dalšími faktory pro vznik dekubitů jsou střižná síla a tření. Střižná síla vzniká
kombinací tlaku a tření a působí hlavně na nakloněném povrchu, kdy mezi kůží
a povrchem vzniká velké tření. Střižná síla také vzniká při nesprávné manipulaci
s pacientem, kdy pacient na lůžku není nadzvedáván, ale popotahován. Tím dochází
ke snížení toku krve, protože cévy se napínají nebo trhají. Dochází tak ke snížení
zásobování krví a k ischemii. Třením o podložku se poškozuje povrchová vrstva kůže,
tím se sníží její obranná schopnost a mohou se vytvářet oděrky, ale také dochází
24
k riziku vstupu infekce. Tření se zvýší za přítomnosti vlhkosti a při zvýšené teplotě.
Na vznik dekubitů mohou také působit chemické vlivy, zejména pot, moč a stolice.
Tyto faktory způsobují narušení povrchové vrstvy kůže a tím se vyvíjí macerace.
Kůže je tím méně odolná vůči infekcím i vůči mechanickým vlivům (Mikula, 2008).
Je proto podstatné kůži udržovat po celou dobu v čistotě, po každém znečištění provést
hygienu nedráždivými hygienickými prostředky, kůži potom důkladně osušit a ošetřit
ochranným prostředkem (www.modernihojeni.cz). Mezi další faktory patří věk,
pohlaví, tělesná hmotnost, mobilita a výživa. U starých lidí je pokožka křehčí,
zranitelnější z důvodu snížené elasticity kůže. Je proto u starých lidí větší
pravděpodobnost výskytu dekubitu. Tělesná hmotnost může také zvýšit riziko vzniku
dekubitů. U podvyživených, vyhublých pacientů vznikají dekubity rychleji kvůli malé
vrstvě tuku, která chrání svaly před působením tlaku. U obézních pacientů je často
nepohyblivost a pro sestry tak bývá velmi obtížné polohování takového pacienta.
Obézní osoby se i více potí a to může způsobovat větší riziko ke vzniku dekubitů
(Mikula, 2008). Ohroženi vznikem dekubitu jsou i pacienti, kteří nekonzumují
dostatečné množství plnohodnotné stravy a nedodržují pitný režim. Dekubity ohrožení
pacienti by měli do svého jídelníčku zařadit zejména dostatek bílkovin, vitamínů a
minerálů (Grofová, 2007). Některé firmy v současné době nabízejí různé nutriční
přípravky, většinou nápoje, které obsahují dostatečné množství všech potřebných
složek potravy. Pacient si může i vybrat z několika různých příchutí
(www.vyzivavnemoci.cz).
2.5.4 Klasifikace dekubitů
V dnešní době máme k dispozici několik klasifikací od různých autorů. Klasifikace
slouží v posouzení rozvoje dekubitu a k určení jeho stupně (Pejznochová, 2010).
Mezi nejvyužívanější patří Danielova klasifikace dekubitů a Stupnice dekubitů dle
Torrance.
Danielova klasifikace dekubitů
I. Zarudnutí kůže
II. Povrchní kožní vředy
III. Nekróza podkožního tuku
IV. Postižení všech hlubších vrstev kromě kostí
25
V. Rozsáhlé nekrózy s postižením kostí
Stupnice dekubitů dle Torrance
1. stupeň: dělí se na 1a a 1b
- Stupeň 1a. překrvení se zblednutím (blednoucí hyperémie), kůže je zarudlá, při
tlaku prstu erytém kůže zbledne, není porušena mikrocirkulace.
- Stupeň 1b. Neblednoucí hyperémie, při lehkém stlačení erytém přetrvává, kůže
postiženého místa je zarudlá, oteklá, je zde porucha mikrocirkulace, může zde dojít
k povrchovému poškození kůže až vzniku puchýře. Pacient pociťuje pálení,
svědění.
2. stupeň: Dochází již k poškození kůže a vzniká vředový defekt kůže, poškození
se šíří až do podkožní tkáně. Pacient pociťuje pálení a bolest.
3. stupeň: Vřed se dále rozšiřuje, zasahuje podkožní tukovou vrstvu, tkáň se
rozpadá, vzniká otevřená hluboká rána, svaly jsou oteklé a zanícené. Bakteriální
infekce působí hnisání a rozpad tkání.
4. stupeň: Nastává rozpad tkáně, který se šíří do hloubky i do šířky, nastává
nekróza svalu, odúmrť svalové tkáně je spojena s infekcí. Přejde – li nekróza
v gangrénu, je nekrotická tkáň rozbředlá, hnilobně páchne, zbytky tkání mají
zelenožlutou barvu, mezi svaly vznikají hluboké choboty vyplněné hnisem.
Bakterie se dostávají do krevního oběhu a způsobují sepsi (otravu) až smrt
(Kelnarová, 2009).
2.5.5 Léčba dekubitů
Cílem léčby dekubitů je vytvoření optimálního mikroprostředí podporujícího hojení
(www.hojeni21.cz). Jako první krok by měla být léčba základního onemocnění a
zlepšení celkového stavu pacienta. Je třeba posoudit stupeň dekubitu, infekci, základní
onemocnění pacienta, a poté zvolit buď konzervativní, nebo operační léčebný přístup.
Léčba spočívá ve snížení tlaku, odstranění nekrózy, minimalizaci rizikových faktorů,
pravidelné převazování rány a ve snižování rizika infekce (Mikula, 2008). Lokální léčba
závisí na vzhledu, velikosti a lokalizaci rány. Záleží také na hloubce rány a na jejím
charakteru - nekrotická, povleklá, granulující či epitelizující (Pokorná, 2012).
26
Moderní krytí ran
Ideální obvaz by měl ránu chránit a zároveň jí poskytnout dostatečnou hydrataci.
Vhodný je obvaz, který je schopen udržet vlhkost rány, ale zároveň udržuje okolní kůži
suchou a neporušenou (Bergstrom, 2004). Základem hojení dekubitu je to, aby se na
povrchu nevytvořil strup. Z toho důvodu se v současné době upřednostňuje ošetřování
speciálním krytím, které zajistí v ráně vlhké prostředí. Pro pacienta jsou vhodnější,
než klasické krytí, vzhledem ke snadnější a bezbolestnější výměně krytí. Obvaz se
k ráně nepřilepí, a díky tomu se při převazu rány nestrhne nově vytvořená tkáň.
Dokážou udržovat v ráně stabilní teplotu, tím urychlují hojení. Některé mají schopnost
pohlcovat nepříjemné pachy, které jsou s výskytem dekubitů spojené
(www.hojeni21.cz). Moderní krytí je také nepropustné pro mikroorganismy a rána by
se neměla infikovat (Kalvach, 2008).
27
3 Praktická část
3.1 Metodika výzkumu
Metodika k praktické části mé bakalářské práce byla provedena prostřednictvím
kvantitativního výzkumu, jako výzkumnou metodu jsem si zvolila dotazník. Dotazník
obsahoval celkem 22 otázek, z nichž 16 otázek bylo uzavřených, 4 polouzavřené a 2
otevřené. Otázky byly stanoveny tak, aby navazovaly na cíle mé bakalářské práce
a svými výsledky mi pomohly objasnit mé hypotézy. Dotazník byl anonymní.
Vyhodnocení jednotlivých otázek v dotazníku jsem zpracovala do grafů. Ke každému
grafu se vztahuje i popisek.
3.2 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí
Cílovou skupinou mého výzkumu byly všeobecné sestry. Výzkum probíhal
v Nemocnici Havlíčkův Brod na interních a chirurgických odděleních a dále
na odděleních dlouhodobé péče. Celkem bylo rozdáno 115 dotazníků, zpět se mi vrátilo
100 dotazníků.
3.3 Průběh výzkumu
Respondenti byli předem upozorněni, že se jedná o anonymní dotazník, kde mají
označit vždy pouze jednu odpověď. Byli také seznámeni s tím, že výsledky výzkumu
budou použity výhradně ke studijním účelům. Výzkum probíhal od začátku 13. ledna
2014 do 21. února 2014. Dotazníky jsem osobně předala vrchním sestrám, které je pak
následně nechaly vyplnit sestrám.
28
3.4 Výsledky výzkumu
Otázka 1: Pohlaví
Graf 1: Pohlaví respondentů
Tabulka i graf znázorňují, že z celkového počtu 100 respondentů (100 %) odpovídalo
96 žen (96 %) a 4 muži (4 %).
96
4
0
20
40
60
80
100
120
Žena Muž
Ab
solu
tní če
tno
st
29
Otázka 2: Věková kategorie
Graf 2: Věková kategorie
Největší věkovou skupinu ve věku 21 – 30 let tvoří 32 respondentů (32 %). Věková
kategorie ve věku 31 – 40 let je tvořena celkem 30 respondenty (30 %). Věková
kategorie 41 – 50 let je zastoupena 23 respondenty (23 %). Věk do 20 let uvedlo 10
respondentů (10 %). Věková skupina 51 – 60 let uvedlo 5 respondentů (5 %). 61 a více
let mělo nulové zastoupení.
10
32
30
23
5
0 0
5
10
15
20
25
30
35
Do 20 - ti let 21 - 30 let 31 - 40 let 41 - 50 let 51 - 60 let 61 a více let
Ab
solu
tní če
tno
st
30
Otázka 3: Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání?
Graf 3: Vzdělání
Nejvíce, tedy 42 respondentů (42 %) uvedlo jako své nejvyšší vzdělání střední
zdravotnickou školu, 37 respondentů (37 %) dosáhlo svého nejvyšší vzdělání na vyšší
odborné škole. 18 dotázaných (18 %) vystudovalo vysokou školu ukončenou
bakalářským titulem. 3 respondenti (3 %) tvoří absolventi vysoké školy s magisterským
titulem. Jiné vzdělání neuvedl žádný dotázaný.
42
37
18
3
0 0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
Střední
zdravotnická
škola
Vyšší odborná
škola - DiS.
Vysoká škola -
Bc.
Vysoká škola -
Mgr.
Jiné vzdělání
Ab
solu
tní če
tno
st
31
Otázka 4: Kolik let již vykonáváte sesterskou praxi?
Graf 4: Délka praxe
25 dotázaných (25 %) uvedlo délku své praxe do 5 let. 6 – 10 let v praxi uvedlo nejvíce
respondentů, tedy 32 (32 %). 22 % (22 respondentů) je ve zdravotnické praxi 11 – 20
let. 21 – 30 let v praxi uvedlo celkem 17 respondentů (17 %). 4 dotázaní (4 %) pracují
ve zdravotnické praxi 31 – 40 let.
25
32
22
17
4
0
5
10
15
20
25
30
35
do 5 let 6 - 10 let 11 - 20 let 21 - 30 let 31 - 40 let
Ab
solu
tní če
tno
st
32
Otázka 5: Popište prosím rozdíl mezi aktivní a pasivní polohou pacienta.
Graf 5: Aktivní a pasivní poloha pacienta
Otázka 5 je otevřená, respondenti zde měli napsat svou odpověď. Většina – 97
respondentů (97 %) uvedla správnou odpověď. Správnou odpovědí bylo tvrzení, že
rozdíl mezi aktivní a pasivní polohou pacienta je v tom, že aktivní polohu je pacient
schopen zaujmou sám a měnit jí dle svých potřeb. Pasivní poloha znamená, že pacient
není schopen sám polohu zaujmout a měnit, proto je polohován sestrou. Špatnou
odpověď neuvedl žádný respondent. 3 dotázaní (3 %) odpověď neuvedli vůbec.
97
0 3
0
20
40
60
80
100
120
Správná odpověď Špatná odpověď Nezodpovězeno
Ab
solu
tní če
tno
st
33
Otázka 6: Co znamená vynucená poloha?
Graf 6: Vynucená poloha
Tabulka a graf znázorňují, že 87 respondentů (87 %) odpovědělo správnou odpovědí,
tedy, že vynucenou polohu pacient zaujímá sám, na základě svých potíží. 12 dotázaných
(12 %) se domnívalo, že vynucenou polohu nemůže pacient zaujmout sám a je proto
polohován sestrou. 1 respondent (1 %) neuvedl odpověď žádnou.
12
87
0 1 0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
Pacient nedokáže
zaujmout polohu
sám, je polohován
sestrou
Vynucenou polohu
pacient vyhledává
sám, na základě
svých obtíží
Nevím Nezodpovězeno
Ab
solu
tní če
tno
st
34
Otázka 7: Co patří mezi nejhorší komplikace špatné polohy?
Graf 7: Komplikace špatné polohy
Otázka 7 se týkala nejčastějších komplikací špatné polohy pacienta. Správně
odpovědělo 96 dotázaných (96 %), tedy, že nejčastějšími komplikacemi špatné polohy
pacienta je vznik bolesti, vznik otlaků a dekubitů. 2 respondenti (2 %) odpověděli
mylně, a sice, nejčastější komplikací špatné polohy pacienta je nepohodlí, omezení
rozsahu pohybu. Tyto komplikace samozřejmě také vznikají vlivem špatného
polohování, ale nepatří mezi ty nejčastější. 1 respondent (1 %) odpověděl možností
„nevím“ a též 1 respondent (1 %) nezodpověděl otázku vůbec.
2
96
1 1 0
20
40
60
80
100
120
Nepohodlí,
omezení rozsahu
pohybu
Vznik bolesti,
dekubitů, otlaků
Nevím Nezodpovězeno
Ab
sulu
tní če
tno
st
35
Otázka 8: Popište prosím, jak vypadá Fowlerova poloha.
Graf 8: Fowlerova poloha
Otázka 8 byla otevřená, respondenti měli napsat svou odpověď. Správnou odpověď
uvedlo 91 respondentů (91 %). Správnou odpovědí bylo, že Fowlerova poloha je vsedě
nebo vpolosedě, horní polovina těla je zvednuta do úhlu 30 – 90°. Špatnou odpověď
uvedlo 5 dotázaných (5 %). 4 respondenti (4 %) neodpověděli na otázku.
91
5 4
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
Správná odpověď Špatná odpověď Nezodpovězeno
Ab
solu
tní če
tno
st
36
Otázka 9: Jak vypadá Trendelenburgova poloha?
Graf 9: Trendelenburgova poloha
Celkem 75 respondentů (75 %) uvedlo správnou odpověď. Správnou odpovědí mělo
být, že Trendelenburgova poloha je poloha, při níž jsou dolní končetiny ve vyšší úrovni
než hlava a trup. Chybně odpovědělo 21 dotázaných (21 %). Odpověď „nevím“ zvolili
3 respondenti (3 %). 1 respondent na danou otázku neodpověděl.
21
75
3 1
0
10
20
30
40
50
60
70
80
Náklon, dolní
končetiny níže než
hlava a trup
Náklon, dolní
končetiny výše než
hlava a trup
Nevím Nezodpovězeno
Ab
solu
tní če
tno
st
37
Otázka 10: Jak vypadá supinační poloha?
Graf 10: Supinační poloha
Na otázku 10, jak vypadá supinační poloha, odpověděli 4 respondenti (4 %) odpovědí,
že supinační poloha je poloha na boku, což je chybná odpověď. 73 dotázaných (73 %)
odpovědělo správnou odpovědí, tedy, že supinační poloha je poloha na zádech. 15
respondentů (15 %) zvolilo též chybnou odpověď, a sice, supinační poloha je poloha na
břiše. 7 respondentů (7 %) uvedlo odpověď „nevím“ a 1 dotázaný (1 %) neodpověděl na
otázku.
4
73
15
7
1
0
10
20
30
40
50
60
70
80
Poloha na boku Poloha na zádech Poloha na břiše Nevím Nezodpovězeno
Ab
solu
tní če
tnost
38
Otázka 11: Jak vypadá pronační poloha?
Graf 11: Pronační poloha
Správnou odpovědí je, že pronační poloha je poloha na břiše. Tuto odpověď zvolilo 71
respondentů (71 %). 6 dotázaných (6 %) uvedlo chybnou odpověď, a sice, pronační
poloha je poloha na boku. Mylnou možnost, že pronační poloha je poloha na zádech
zvolilo 15 respondentů (15 %). 7 dotázaných (7 %) uvedlo možnost „nevím“ a 1
respondent (1 %) neodpověděl na otázku.
6
15
71
7
1
0
10
20
30
40
50
60
70
80
Poloha na boku Poloha na zádech Poloha na břiše Nevím Nezodpovězeno
Ab
solu
tní če
tno
st
39
Otázka 12: V jakém časovém intervalu polohujete pacienta přes den?
Graf 12: Časový interval polohování přes den
Celkem 94 respondentů (94 %) odpovědělo správnou odpovědí, interval polohování
přes den by měl být nejdéle po 2 hodinách. 4 respondenti (4 %) odpověděli možností, že
polohovat lze nejdéle po 4 hodinách, což považuji za chybnou odpověď. Za chybnou
odpověď považuji i možnost, že by se měl pacient polohovat nejdéle po 6 hodinách.
Tuto odpověď zvolili 2 respondenti (2 %).
94
4 2 0 0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
Nejdéle po 2
hodinách
Nejdéle po 4
hodinách
Nejdéle po 6
hodinách
Nevím
Ab
solu
tní če
tno
st
40
Otázka 13: V jakém časovém intervalu polohujete pacienta přes noc?
Graf 13: Časový interval polohování přes noc
Správnou odpovědí je, že polohování přes noc by mělo být nejdéle po 3 hodinách. Tuto
odpověď uvedlo 83 respondentů (83 %). 8 respondentů zvolilo odpověď, že nejdéle by
se mělo přes noc polohovat po 4 hodinách. Tato odpověď není správná. Další chybnou
možnost, že polohování přes noc by mělo být nejdéle po 5 hodinách, uvedli 4
respondenti (4 %). 5 respondentů (5 %) zvolilo možnost „nevím“.
83
8 4 5
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
Nejdéle po 3
hodinách
Nejdéle po 4
hodinách
Nejdéle po 5
hodinách
Nevím
Ab
solu
tní če
tno
st
41
Otázka 14: Při polohování imobilního pacienta:
Graf 14: Použití zástěny
Otázka 14 se týká respektování soukromí pacienta při polohování. 53 respondentů
(53 %) odpovědělo, že používají vždy zástěnu při polohování pro respektování
soukromí pacienta. 26 dotázaných (26 %) uvedlo, že občas používají zástěnu či paraván.
21 respondentů (21 %) odpovědělo, že nikdy nepoužívají zástěnu.
53
26
21
0
10
20
30
40
50
60
Vždy používám zástěnu Občas používám zástěnu Nikdy nepoužívám zástěnu
Ab
solu
tní če
tno
st
42
Otázka 15: Při polohování imobilního pacienta:
Graf 15: Zakrývání pacienta
Otázka 15 se vztahuje k postoji sester k odhalování pacienta při polohování.
78 respondentů (78 %) uvedlo, že se snaží pacienta odhalovat během polohování co
nejméně je to možné. Zbylých 22 dotázaných (22 %) odpovědělo, že se snaží pacienta
zejména správně polohovat a neřeší, aby byl pacient zakrytý.
78
22
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
Snažím se pacienta odhalovat co nejméně Snažím se pacienta zejména správně
polohovat, neřeším, aby byl pacient
zakrytý
Ab
solu
tní če
tno
st
43
Otázka 16: Jaká jsou nejčastější predilekční místa pro vznik dekubitů?
Graf 16: Predilekční místa
90 respondentů (90 %) odpovědělo, že nejčastější predilekční místa pro vznik dekubitů
je sakrální oblast, paty a oblasti trochanterů. 9 respondentů (9 %) odpovědělo možností
kolena, kotníky a lokty. Možnost hlava, uši a lopatky zvolil 1 respondent (1 %).
9
90
1 0 0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
Kolena, kotníky, lokty Sakrální oblast, paty,
oblasti trochanterů
Hlava, uši, lopatky Nevím
Ab
solu
tní če
tno
st
44
Otázka 17: Jaké jsou nejčastější faktory podílející se na vzniku dekubitů?
Graf 17: Faktory pro vznik dekubitů
91 respondentů (91 %) zvolilo odpověď, že nejčastějšími faktory pro vznik dekubitů je
přímý tlak, tření, poruchy výživy a imobilita. 7 dotázaných (7 %) uvedlo odpověď
poruchy imunity, bezvědomí, poruchy periferního prokrvení. 2 respondenti (2 %) zvolili
odpověď „nevím“.
91
7 2
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
100
Přímý tlak, tření, imobilita,
poruchy výživy
Poruchy imunity,
bezvědomí, poruchy
periferního prokrvení
nevím
Ab
solu
tní če
tno
st
45
Otázka 18: Do kolika stupňů se v současné době nejčastěji klasifikují dekubity?
Graf 18: Klasifikace dekubitů
4 respondenti (4 %) uvedli, že dekubity se nejčastěji klasifikují do 3 stupňů. 23
dotázaných (23 %) zvolilo klasifikaci do 4 stupňů. Největší zastoupení, tedy 72
respondentů (72 %) měla odpověď 5 stupňů. Možnost „nevím“ zvolil 1 respondent
(1 %).
4
23
72
1
0
10
20
30
40
50
60
70
80
Do 3 stupňů Do 4 stupňů Do 5 stupňů Nevím
Ab
solu
tní če
tno
st
46
Otázka 19: Kterou polohovací pomůcku využíváte nejčastěji při polohování
imobilního pacienta?
Graf 19: Nejvyužívanější polohovací pomůcky
44 respondentů (44 %) uvedlo jako nejvyužívanější polohovací pomůckou vůbec
antidekubitní matrace a podložky. 26 respondentů (26 %) zvolilo dlouhé polohovací
perličkové válce. Molitany, polštáře a přikrývky uvedlo 21 dotázaných (21 %).
9 respondentů (9 %) uvedlo perličkové kruhy pod paty.
44
26
21
9
0 0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
Antidekubitní
matrace,
podložky
Dlouhé
polohovací
perličkové válce
Molitany,
polštáře,
přikrývky
Perličkové kruhy
pod paty
Jiné
Ab
solu
tní če
tno
st
47
Otázka 20: Jaké pomůcky nejčastěji využíváte při polohování pacienta na bok?
Graf 20: Pomůcky při polohování na bok
Graf zobrazuje nejvyužívanější pomůcky při polohování pacienta na bok.
59 respondentů (59 %) uvedlo perličkový polohovací válec. 15 dotázaných (15 %)
zvolilo molitanové pomůcky. Polštáře a přikrývky zvolilo 26 respondentů (26 %).
59
15
26
0 0
10
20
30
40
50
60
70
Perličkový
polohovací válec
Molitany Polštáře, přikrývky Jiné
Ab
solu
tní če
tno
st
48
Otázka 21: Jaké pomůcky nejčastěji využíváte při polohování pacienta na zádech?
Graf 21: Pomůcky při poloze na zádech
Graf zobrazuje nejvyužívanější polohovací pomůcky při poloze na zádech. Perličkové
kruhy pod paty zvolilo 47 respondentů (47 %). 21 dotázaných (21 %) uvedlo perličkový
polohovací válec. Molitany jsou nejvíce využívané u 29 respondentů (29 %). Odpověď
„jiné“ zvolili 3 dotázaní (3 %). Tito respondenti uvedli jako nejvyužívanější pomůcku
při poloze na zádech polohovací kruhy pod sakrální oblast.
47
21
29
3
0
5
10
15
20
25
30
35
40
45
50
Perličkové kruhy
pod paty
Perličkový
polohovací válec
Molitany Jiné
Ab
solu
tní če
tno
st
49
Otázka 22: Jakým způsobem komunikujete s pacientem při polohování?
Graf 22: Komunikace s pacientem
Otázka 22 se týká komunikace s pacientem během polohování. 83 respondentů (83 %)
uvedlo, že pacientovi vše podrobně vysvětlí a během polohování s pacientem
komunikují. 15 dotázaných (15 %) odpovědělo, že pacientovi sdělí, že bude polohován,
ale při samotném polohování s ním již nekomunikují. 2 respondenti (2 %) zvolilo
odpověď, že s pacientem nekomunikují, pouze polohují pacienta.
83
15
2
0
10
20
30
40
50
60
70
80
90
Vše pacientovi podrobně
vysvětlím, komunikuji s
ním při polohování
Sdělím pacintovi, že bude
polohován, při polohování s
ním již nekomunikuji
S pacientem nekomunikuji,
pouze ho polohuji
Ab
solu
tní če
tno
st
50
3.5 Diskuse
Cílem práce bylo zjistit úroveň znalostí sester v oblasti polohování a prevence dekubitů,
dále zjistit druhy využívaných pomůcek při polohování i další aspekty související
s polohováním imobilního pacienta. Otázky v dotazníku byly sestaveny tak, aby mi
pomohly objasnit cíl této práce.
Hypotéza 1: „Předpokládám, že více než 90 % všeobecných sester má znalosti na
vysoké, profesionální úrovni.“
K této hypotéze se vztahují otázky č. 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11. Otázka č. 5 byla otevřená,
týkala se rozdílu mezi aktivní a pasivní polohou pacienta. Na tuto otázku odpovědělo
správně 97 % (97 respondentů), zbývající 3 % (3 respondenti) neuvedlo odpověď
žádnou. Otázka č. 6 se týkala vynucené polohy, kde správnou odpověď uvedlo 87 %
(87 respondentů). Nesprávnou odpověď zvolilo 12 % (12 respondentů). 1 %
(1 respondent) neodpověděl na otázku. V otázce č. 7 respondenti uváděli nejhorší
komplikace špatné polohy pacienta. 96 % (96 respondentů) zvolilo správnou odpověď,
tedy, že nejhoršími komplikacemi špatné polohy je vznik bolesti, otlaků a dekubitů.
2 % (2 respondenti) uvedli, že nejhorší komplikací špatné polohy je nepohodlí, omezení
rozsahu pohybu. Tuto odpověď považuji za nesprávné tvrzení. Tyto komplikace
samozřejmě také mohou vzniknout vlivem nesprávné polohy, ale nepovažuji je za horší
než vznik bolesti, otlaků a dekubitů. 1 % (1 respondent) uvedl odpověď „nevím“.
1 % (1 respondent) neodpověděl na otázku. Otázka č. 8 byla otevřená. Respondenti
popisovali Fowlerovu polohu. 91 % (91 respondentů) uvedlo správnou odpověď.
Správnou odpovědí je, že Fowlerova poloha je poloha vsedě či polosedě, kdy horní
polovina těla je zvednuta do úhlu 30 – 90°. 5 % (5 respondentů) odpovědělo nesprávnou
odpovědí a 4 % (4 respondenti) odpověď neuvedli. V otázce č. 9 respondenti uváděli,
jak vypadá Trendelenburgova poloha. 75 % (75 respondentů) odpovědělo správnou
odpovědí, tedy, že Trendelenburgova poloha je poloha, při níž dolní končetiny jsou ve
vyšší úrovni než hlava a trup. 21 % (21 respondentů) zvolilo nesprávnou odpověď.
3 % (3 respondenti) uvedli odpověď „nevím“. 1 respondent (1 %) na otázku
neodpověděl. Otázka č. 10 se týkala supinační polohy. Správné tvrzení, že supinační
poloha je poloha na zádech zvolilo 73 % respondentů (73 respondentů). Polohu na
boku, tedy nesprávnou odpověď zvolili 4 respondenti (4 %). Další nesprávnou odpověď
„poloha na břiše“ uvedlo 15 respondentů (15 %). Možnost „nevím“ zvolilo
51
7 respondentů (7 %). 1 respondent (1 %) na otázku neodpověděl. V otázce 11
respondenti odpovídali na otázku, jak vypadá pronační poloha. Celkem 71 respondentů
(71 %) uvedlo správnou odpověď, pronační poloha je poloha na břiše. 6 respondentů
(6 %) zvolilo odpověď „poloha na boku“, 15 respondentů (15 %) uvedlo odpověď
„poloha na zádech“. 7 respondentů (7 %) zvolilo možnost „nevím“ a 1 respondent (1 %)
odpověď neuvedl. Výsledkem vyhodnocení otázek k této hypotéze je, že celkem 84 %
respondentů odpovědělo na tyto otázky v dotazníku správně. Tento procentuální
výsledek jsem vypočítala pomocí aritmetického průměru ze všech správných hodnot
v otázkách. Tato hypotéza se mi tedy nepotvrdila.
Hypotéza 2: „ Předpokládám, že více než 85 % všeobecných sester zná správný časový
interval pro polohování imobilního pacienta.
K této hypotéze se vztahují otázky 12 a 13. V otázce 12 respondenti odpovídali, v jakém
časovém intervalu polohují pacienta přes den. Za správnou odpověď považuji tvrzení,
že pacient by se měl přes den polohovat nejdéle po 2 hodinách. Tuto odpověď zvolilo
94 % respondentů (94 respondentů). 4 respondenti (4 %) uvedli, že pacient by se měl
polohovat nejdéle po 4 hodinách. Odpověď „nejdéle po 6 hodinách“ zvolili
2 respondenti (2 %). Otázka 13 se týkala časového intervalu polohování pacienta
přes noc. Celkem 83 % (83 respondentů) odpovědělo, že správný interval
pro polohování pacienta přes noc je nejdéle po 3 hodinách. Tuto odpověď považuji
za správnou. Polohování přes noc nejdéle po 4 hodinách zvolilo 8 respondentů (8 %).
4 respondenti (4 %) uvedli, že polohují přes noc pacienta po 5 hodinách. 5 dotázaných
(5 %) zvolilo možnost „nevím“. Vyhodnocením těchto otázek je, že 88 % všeobecných
sester odpovědělo na tyto otázky správně. Tato hypotéza se mi tedy potvrdila.
Hypotéza 3: Předpokládám, že více než 60 % všeobecných sester respektuje stud a
intimitu pacienta při polohování.
K této hypotéze se vztahují otázky 14 a 15. V otázce 14 respondenti uváděli,
zda používají při polohování pacienta zástěnu. 53 respondentů (53 %) uvedlo,
že zástěnu používají při polohování pacientů vždy. 26 % (26 respondentů) používá
zástěnu pouze občas. 21 respondentů (21 %) nepoužívá zástěnu při polohování nikdy.
Dle mého názoru by se zástěna měla používat vždy pro respektování studu a intimity
pacienta. Otázka 15 se vztahuje k odhalování pacienta při polohování. 78 respondentů
(78 %) uvedlo, že pacienta se snaží odhalovat co nejméně a dbají na to, aby byl pacient
52
co nejvíce zakrytý. Zbylých 22 respondentů (22 %) se snaží pacienta zejména správně
polohovat a neřeší, aby pacient byl zakrytý. Vypočítáním aritmetického průměru
ze správných odpovědí jsem dospěla k výsledku 65 %. Celkem 65 % všeobecných
sester respektuje stud a intimitu pacienta. Hypotéza se mi tedy potvrdila.
Hypotéza 4: Předpokládám, že více než 70 % sester má celkové znalosti v oblasti
dekubitů na vysoké úrovni.
V této hypotéze se vztahují otázky 16, 17, 18. Otázka 16 pojednávala o nejčastějších
predilekčních místech pro vznik dekubitů. Za správnou odpověď považuji tvrzení,
že nejčastějšími predilekčními místy je sakrální oblast, paty a oblasti trochanterů. Tuto
odpověď uvedlo 90 respondentů (90 %). 9 respondentů (9 %) uvedlo, že nejčastější
predilekční místa pro vznik dekubitů jsou kolena, kotníky a lokty. 1 dotázaný (1 %)
zvolil odpověď „hlava, uši, lopatky“. V otázce 17 dotázaní uváděli, jaké jsou nejčastější
faktory, podílející se na vzniku dekubitů. Celkem 91 respondentů (91 %) uvedlo,
že nejčastěji dekubity přímým tlakem a třením, imobilitou a poruchou výživy.
7 respondentů (7 %) odpovědělo, že dekubity vznikají nečastěji poruchou imunity,
bezvědomím, poruchou periferního prokrvení. 2 respondenti (2 %) zvolili možnost
„nevím“. V otázce 18 jsem chtěla zjistit, do kolika stupňů se nejčastěji klasifikují
dekubity. Největší zastoupení měla klasifikace do 5 stupňů. Tuto odpověď zvolilo
72 respondentů (72 %). 23 respondentů (23 %) uvedlo klasifikaci do 4 stupňů.
Klasifikaci do 3 stupňů zvolili 4 respondentů (4 %). 1 respondent (1 %) zvolil možnost
„nevím“. Výpočtem aritmetického průměru otázek 16 a 17 jsem dospěla
k procentuálnímu výsledku 90 %. 90 % všeobecných sester má tedy znalosti v oblasti
dekubitů na vysoké úrovni. Otázku 18 jsem do výpočtu aritmetického průměru
nezahrnovala, tato otázka totiž neměla žádnou správnou ani špatnou odpověď, jednalo
se pouze o zjištění nejčastější klasifikace dekubitů. Hypotéza 4 se potvrdila.
Hypotéza 5: Předpokládám, že z 60 % se k polohování využívají perličkové polohovací
válce, ze 40 % perličkové kruhy pod paty.
K hypotéze 5 se vztahují otázky 19, 20, 21. Otázka 19 se vztahuje k celkově
nejvyužívanějším polohovacím pomůckám. 44 respondentů (44 %) uvedlo
jako nejvyužívanější polohovací pomůcky antidekubitní matrace a podložky. Dlouhé
polohovací válce zvolilo 26 respondentů (26 %). 21 dotázaných (21 %) uvedlo
molitany, polštáře a přikrývky. Perličkové kruhy pod paty zvolilo 9 respondentů (9 %).
53
V otázce 20 měli dotázaní odpovědět, kterou pomůcku využívají nejvíce při polohování
pacienta na bok. Perličkový polohovací válec uvedlo 59 respondentů (59 %). 15
respondentů (15 %) zvolilo molitany. Polštáře a přikrývky uvedlo 26 respondentů (26
%). Otázka 21 se týká nejvyužívanější polohovací pomůcky při poloze na zádech.
Perličkové kruhy pod paty zvolilo celkem 47 respondentů (47 %). Perličkový
polohovací válec uvedlo 21 dotázaných (21 %). 29 respondentů (29 %) zvolilo
molitany. 3 respondenti (3 %) zvolili možnost „jiné“, ve které měli dotázaní prostor
uvést polohovací pomůcku, která nebyla uvedena v možnostech. Všechny tyto
3 odpovědi byly stejné, respondenti uvedli, že jejich nejvyužívanější pomůckou při
polohování pacienta na zádech je perličkový kruh pod sakrální oblast. Výsledkem
výpočtu aritmetického průměru jednotlivých hodnot tohoto výzkumu je, že perličkové
polohovací válce se využívají celkově z 35 %. Perličkové kruhy pod paty se využívají
pouze z 28 %. Tato hypotéza se tedy nepotvrdila.
Hypotéza 6: Předpokládám, že více než 75 % všeobecných sester ví, jak správně
komunikovat s pacientem při polohování.
S hypotézou 6 souvisí otázka 22. V této otázce respondenti uváděli, jakým způsobem
komunikují s pacientem při polohování. 83 % (83 respondentů) uvedlo, že pacientovi
vše podrobně vysvětlí a s pacientem komunikují během polohování. 15 respondentů
(15 %) pacientovi sdělí, že bude polohován, ovšem při polohování s ním nekomunikují.
2 dotázaní (2 %) s pacientem nekomunikují vůbec, pouze pacienta polohují.
Z těchto výsledků vychází, že celkem 83 % všeobecných sester ví, jak správně
s pacientem komunikovat při polohování. Tato hypotéza se tedy potvrdila.
54
3.6 Návrh řešení a doporučení pro praxi
Polohování pacienta je v současné době téměř každodenním výkonem v praxi
všeobecné sestry. Proto myslím, že je velice důležité, aby sestry měly v tomto ohledu
výborné znalosti. Dle mých osobních zkušeností z praxe si myslím, že právě polohování
bývá někdy sestrami podceňované, přitom bývá velmi zásadní prevencí vzniku mnoha
komplikací. Za jeden z největších problémů považuji, že několik sester nezná správný
časový interval pro polohování pacienta. Jak již bylo zmíněno, 4 respondenti (4 %)
odpověděli, že pacienta polohují přes den po 4 hodinách, 2 respondenti (2 %) dokonce
polohují po 6 hodinách. Dle mého názoru je právě tento nedostatek velmi zásadní.
Polohování pacienta je velice individuální, avšak vždy by měl být pacient polohován
nejdéle po 2 hodinách přes den. Myslím, že sestry, které polohují pacienta déle než po 2
hodinách by měly být více empatické, měly by si umět alespoň trochu představit, jaké
pocity pacient prožívá, když leží strnule v jedné poloze dlouhou dobu. Dalším
problémem v praxi bývá často nerespektování intimity pacienta.
Zbytečné odhalování a narušení intimity by samozřejmě nebylo příjemné nikomu,
proto si myslím, že je při polohování důležité mít toto na paměti. Někdy se v praxi
setkávám i s nevhodnou komunikací s pacientem. Pacient někdy není s polohováním
ani seznámen. Dle mého názoru si tím ale sestry často přidělávají zbytečně práci,
protože někteří pacienti jsou schopni při polohování spolupracovat, a tím sestrám někdy
i značně snížit jejich námahu při manipulaci s pacientem. Jenže pacienti právě
nevhodnou komunikací často ani nedostanou prostor k tomu, aby mohli být svou vlastní
silou sestrám nápomocní. Vhodným řešením nedostatků při polohování by mohly být
různé semináře pro sestry nebo i praktický nácvik polohování pacienta. Velmi důležité
je, aby také sestry myslely na své zdraví. Měly by být poučené, jak správně manipulovat
s pacientem při polohování. Častým zdravotním problémem sester je právě poškození
zad. Je proto důležité, aby dbaly na prevenci poškození. Tento problém může být
způsoben i nedostatkem ošetřujícího personálu. Při polohování je také důležité používat
kvalitní polohovací pomůcky. V dnešní době je na trhu mnoho druhů pomůcek
k polohování pacienta, a stále přibývá firem, které se touto problematikou zabývají.
Bylo by proto vhodné, aby sestry sledovaly vývoj nových polohovacích pomůcek, a
případně konkrétní nové pomůcky zahrnuly do vybavení oddělení. Pokud je imobilní
pacient propuštěn do domácího ošetřování, je důležité také poučit rodinu. K dispozici je
v současné době několik typů různých informačních brožur a letáků. Je podstatné
55
rodinným příslušníkům vysvětlit aspekty související s polohování, zejména zdůraznit
pravidelnost a střídaní poloh, využití polohovacích pomůcek.
Výzkum v této práci může právě poukázat na tyto nedostatky v oblasti polohování
pacienta.
56
4 Závěr
Tato bakalářská práce je zaměřena na polohování imobilních pacientů. Cílem práce
bylo zjistit úroveň znalostí všeobecných sester v oblasti polohování imobilního
pacienta. Z tohoto cílu vycházejí i všechny hypotézy, které jsem se snažila objasnit
pomocí dotazníkového šetření.
V první hypotéze jsem předpokládala znalosti v oblasti polohování na vysoké úrovni
u více než 90 % všeobecných sester. Tato hypotéza se nepotvrdila, celkem 84 %
všeobecných sester má tyto znalosti na vysoké úrovni. Ve druhé hypotéze jsem
se domnívala, že více než 85 % všeobecných sester zná správný časový interval pro
polohování pacienta přes den i přes noc. Výsledkem bylo, že tyto intervaly zná celkem
88 % sester. Hypotéza se tedy potvrdila. V hypotéze 3 jsem předpokládala, že více než
60 % všeobecných sester respektuje stud a intimitu při polohování pacienta.
Tato hypotéza se potvrdila, 65 % sester respektuje intimitu a stud pacienta
při polohování. Ve čtvrté hypotéze jsem se domnívala, že více než 70 % všeobecných
sester má znalosti v oblasti dekubitů na vysoké úrovni. Zde se hypotéza potvrdila,
90 % sester má znalosti na vysoké úrovni. Z otázek, které se vztahovaly k této
hypotéze, jsem ovšem jednu z nich nezahrnovala do výpočtu celkového výsledku,
protože otázkou jsem chtěla zjistit nejvyužívanější klasifikaci dekubitů, nikoliv znalosti
sester. Pátá hypotéza se týká polohovacích pomůcek. Zde jsem předpokládala,
že z 60 % se nejvíce využívají perličkové polohovací válce a ze 40 % perličkové kruhy
pro paty. Výpočtem jsem zjistila, že perličkové polohovací válce se využívají z 35 %
a perličkové kruhy po paty z 28 %. Tato hypotéza se tedy nepotvrdila. V hypotéze 6
jsem se domnívala, že více než 75 % všeobecných sester ví, jak správně komunikovat
s pacientem při polohování. Tato hypotéza se potvrdila, 83 % všeobecných sester ví, jak
správně komunikovat s pacientem při polohování.
V teoretické části se nejdříve věnuji stárnutí a stáří. V kapitole stárnutí je zahrnuta
klasifikace stáří, jednotlivé typy věků. V části, která pojednává o stáří, je stáří rozděleno
na jednotlivé involuce. Následuje kapitola o imobilitě, ve které je obsažena
charakteristika imobility, rizikové faktory imobilizace a stupně imobility. Po této
kapitole následuje část o polohování. Do této části jsem zahrnula základní
charakteristiku polohování. Dále jsem se věnovala jednotlivým typům poloh. V této
části jsem také zmínila cíle polohování a zásady správného polohování. Myslím, že
57
konkrétně tyto části jsou velmi podstatné pro praxi. Zmínila jsem také polohovací
pomůcky a antidekubitní lůžka. Poslední kapitola obsažena v teoretické části pojednává
o komplikacích, které mohou vzniknout následkem špatné polohy. Zde jsem se zaměřila
na vznik dekubitů. Zahrnula jsem do této části predilekční místa pro vznik dekubitů
v jednotlivých polohách. Dále se věnuji také klasifikaci dekubitů a faktorům, které
ovlivňují vznik dekubitů. V poslední části se zabývám léčbou dekubitů.
V praktické části je popsána metodika výzkumu, charakteristika respondentů
a výzkumného prostředí a průběh výzkumu. Následují výsledky výzkumu.
Výsledky výzkumu jsou k jednotlivým dotazníkovým otázkám vyobrazeny graficky.
Dotazník byl anonymní a cílený na všeobecné sestry. Ve výsledkách výzkumu lze vidět,
v konkrétně jakých oblastech mají sestry nedostatky. Myslím, že by sestry měly více
myslet na intimitu pacienta, a měly by s pacienty více komunikovat nejen při
polohování.
Tato práce pro mě byla velmi přínosná, pomohla mi uvědomit si, že polohování, i když
je často podceňované, patří mezi nejdůležitější prvky ošetřovatelské péče o imobilní
pacienty. Myslím, že všichni, nejen zdravotníci, by si měli uvědomit, že stárneme
všichni bez rozdílu. Neuvědomujeme si, že jednou se také můžeme stát imobilními,
a můžeme se stát závislými na jiném člověku. Měli bychom si umět představit, jak by
nám v takové situaci bylo a jak bychom sami chtěli, aby se o nás zdravotníci starali.
Myslím, že kdybychom toto měli všichni stále na paměti, péče o imobilní pacienty by se
mohla posunout dál.
58
Seznam použité literatury
BERGSTROM, Nancy et al. Treatment of pressure ulcers. Darby, PA: Diane Publishing Co,
2004. ISBN 978-078-8124-181.
ČESKÁ SPOLEČNOST PODPORY ZDRAVÍ. HOJENÍ 21 [online]. [cit. 2014-04-24].
Dostupné z:http://www.hojeni21.cz/prolezenina.php
DMA kompenzační pomůcky. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.dmapraha.cz/katalog/polohovaci-luzka-1/0/269
DUPALOVÁ, Dagmar. Medicína pro praxi. In: Medicína pro praxi [online]. 2012 [cit. 2014-
04-24]. Dostupné z:http://www.medicinapropraxi.cz/pdfs/med/2012/10/11.pdf
DVOŘÁČKOVÁ, Dagmar. Kvalita života seniorů: v domovech pro seniory. Praha: Grada,
2012. ISBN 80-247-4138-5.
EZdravotnické potřeby [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.ezdravotnicke-potreby.cz/rehabilitacni-klin-polohovaci-puro-iii
GROFOVÁ, Zuzana. Nutriční podpora: praktický rádce pro sestry. Praha: Grada, 2007. ISBN
978-802-4718-682.
CHALOUPKA, Richard a kolektiv autorů. Vybrané kapitoly z LTV v ortopedii a traumatologii.
Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2001. ISBN 978-807-0133-415.
Informační brožura společnosti VITAPUR®; Dekubity I. úvod a základní polohování
JAVŮREK, Jan. Propedeutika fyzioterapie a rehabilitace. Praha: Karolinum, 1999. ISBN 978-
807-1849-001.
KALVACH, Zdeněk. Křehký pacient a primární péče. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-802-
4740-263.
KALVACH, Zdeněk. Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: Grada, 2008. ISBN
978-80-247-2490-4.
KALVACH, Zdeněk. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0548-6.
KamPet. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.perlickovarelaxace.cz/POLOHOVACI-HADI/
59
KELNAROVÁ, Jarmila. Ošetřovatelství pro zdravotnické asistenty - 1. ročník. Praha: Grada,
2009. ISBN 978-802-4728-308.
EVA KLUSOŇOVÁ, Jana Pitnerová. Rehabilitační ošetřování pacientů s těžkými poruchami
hybnosti. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005.
ISBN 978-807-0134-238.
KOLÁŘ, Pavel a kolektiv. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén, 2009. ISBN 80-726-
2657-4.
LINET. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www2.linet.cz/data2/dep_33/01_PREMA_1_(4).jpg
LIPPERTOVÁ-GRÜNEROVÁ, Marcela. Neurorehabilitace. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-
726-2317-6.
MIKŠOVÁ, Zdeňka, Marie FROŇKOVÁ a Marie ZAJÍČKOVÁ. Kapitoly z ošetřovatelské
péče 2. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1443-4.
MIKULA, Jan. Prevence dekubitů. Praha: Grada, 2008. ISBN 80-247-2043-4.
MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství 2. díl: Učebnice pro obor sociální péče - pečovatelská
činnost. Praha: Grada, 2010. ISBN 9788024773490.
Moderní hojení ran [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://modernihojeni.cz/typy-
ran/dekubity.html
MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-
802-1050-297.
Multimediální trenažér plánování ošetřovatelské péče [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://ose.zshk.cz/vyuka/terapie.aspx?tid=110
PEJZNOCHOVÁ, Irena. Lokální ošetřování ran a defektů na kůži. Praha: Grada, 2010. ISBN
978-802-4726-823.
POKORNÁ, Andrea et al. Kompendium hojení ran pro sestry. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-
802-4733-715.
POLEDNÍKOVÁ, L´ubica et al. Geriatrické a gerontologické ošetrovatel'stvo. Martin: Osveta,
2006. ISBN 80-806-3208-1.
60
ROZSYPALOVÁ, Marie et al. Ošetřovatelství I: pro 1. ročník středních zdravotnických škol.
Praha: Informatorium, 2009. ISBN 978-80-7333-074-3.
TRACHTOVÁ, Eva et al. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Národní
centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2013. ISBN 978-80-7013-553-2.
VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Praktický slovník medicíny. Praha: Maxdorf, 2011. ISBN
978-80-7345-262-9.
VYTEJČKOVÁ, Renata. Ošetřovatelské postupy v péči o nemocné I: obecná část. Praha:
Grada, 2011. ISBN 978-802-4734-194.
Výživa v nemoci. Výživa v nemoci [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.vyzivavnemoci.cz/prolezeniny/
WED: Weil electronic devices s.r.o. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.wed.cz/obrazky/AUTO_AIRE_SELECT_1.jpg
WORKMAN, Barbara a Clare BENNETT. Klíčové dovednosti sester. Praha: Grada, 2006.
ISBN 978-802-4717-142.
61
Seznam grafů
Graf 1: Pohlaví respondentů ........................................................................................... 28
Graf 2: Věková kategorie ................................................................................................ 29
Graf 3: Vzdělání .............................................................................................................. 30
Graf 4: Délka praxe ......................................................................................................... 31
Graf 5: Aktivní a pasivní poloha pacienta ...................................................................... 32
Graf 6: Vynucená poloha ................................................................................................ 33
Graf 7: Komplikace špatné polohy ................................................................................. 34
Graf 8: Fowlerova poloha ............................................................................................... 35
Graf 9: Trendelenburgova poloha ................................................................................... 36
Graf 10: Supinační poloha .............................................................................................. 37
Graf 11: Pronační poloha ................................................................................................ 38
Graf 12: Časový interval polohování přes den ............................................................... 39
Graf 13: Časový interval polohování přes noc ............................................................... 40
Graf 14: Použití zástěny .................................................................................................. 41
Graf 15: Zakrývání pacienta ........................................................................................... 42
Graf 16: Predilekční místa .............................................................................................. 43
Graf 17: Faktory pro vznik dekubitů .............................................................................. 44
Graf 18: Klasifikace dekubitů ......................................................................................... 45
Graf 19: Nejvyužívanější polohovací pomůcky ............................................................. 46
Graf 20: Pomůcky při polohování na bok ....................................................................... 47
Graf 21: Pomůcky při poloze na zádech ......................................................................... 48
Graf 22: Komunikace s pacientem .................................................................................. 49
62
Seznam použitých zkratek
apod. A podobně
CNS Centrální nervový systém
č. Číslo
např. Například
str. Strana
tj. To jest
tzn. To znamená
tzv. Takzvaně
viz Lze vidět
WHO World Healt Organization – Světová zdravotnická organizace
63
Seznam příloh
Příloha A: Polohování
Příloha B: Polohovací pomůcky
Příloha C: Perličkový polohovací válec
Příloha D: Polohovací elektrické lůžko
Příloha E: Antidekubitní matrace pasivní
Příloha F: Antidekubitní matrace aktivní
Příloha G: Predilekční místa pro vznik dekubitů
Příloha H: Polohovací plán
Příloha I: Dotazník
Příloha J: Odpověď na žádost o povolení dotazníkového šetření
Příloha A: Polohování
Zdroj: Informační brožura společnosti VITAPUR®; Dekubity I. úvod a základní
polohování
Příloha B: Polohovací pomůcky
Zdroj: EZdravotnické potřeby [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.ezdravotnicke-potreby.cz/rehabilitacni-klin-polohovaci-puro-iii
Příloha C: Perličkový polohovací válec
Zdroj: KamPet. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.perlickovarelaxace.cz/POLOHOVACI-HADI/
Příloha D: Polohovací elektrické lůžko
Zdroj: DMA kompenzační pomůcky. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.dmapraha.cz/katalog/polohovaci-luzka-1/0/269
Příloha E: Antidekubitní matrace pasivní
Zdroj: LINET. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www2.linet.cz/data2/dep_33/01_PREMA_1_(4).jpg
Příloha F: Antidekubitní matrace aktivní
Zdroj: WED: Weil electronic devices s.r.o. [online]. [cit. 2014-04-24]. Dostupné
z: http://www.wed.cz/obrazky/AUTO_AIRE_SELECT_1.jpg
Příloha G: Predilekční místa pro vznik dekubitů.
Zdroj: Informační brožura společnosti VITAPUR®; Dekubity I. úvod a základní
polohování
Příloha H: Polohovací plán
Příloha I: Dotazník
Dotazník
Dobrý den, jmenuji se Michaela Vladyková a studuji 3. rokem obor Všeobecná sestra na
Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Prosím Vás o pomoc při vyplnění dotazníku,
který využiji ke zpracování mé bakalářské práce na téma Polohování pacienta jako
ošetřovatelský problém. Dotazník bude použit pouze pro studijní účely. Zaškrtněte
prosím vždy pouze jednu odpověď. Předem Vám velice děkuji za jeho anonymní a
svědomité vyplnění.
1. Pohlaví:
a) Žena
b) Muž
2. Věková kategorie:
a) do 20-ti let
b) 21 – 30 let
c) 31 – 40 let
d) 41 – 50 let
e) 51 - 60 let
f) 61 a více let
3. Jaké je Vaše nejvyšší dosud dosažené vzdělání?
a) Střední zdravotnická škola s maturitou
b) Vyšší odborná škola – DiS.
c) Vysoká škola – Bc.
d) Vysoká škola – Mgr.
e) Jiné – uveďte prosím……………………………….
4. Kolik let již vykonáváte sesterskou praxi?
a) do 5 let
b) 6 – 10 let
c) 11 – 20 let
d) 21 – 30 let
e) 31– 40 let
5. Popište prosím rozdíl mezi aktivní a pasivní polohou pacienta:
……………………………………………………………………………………………
……………………………………………………………………………………………
6. Co znamená vynucená poloha?
a) Vynucená poloha znamená, že pacient nedokáže zaujmout polohu sám, musí být
polohován sestrou
b) Vynucenou polohu vyhledává pacient sám, na základě svých obtíží
c) Nevím
7. Co patří mezi nejhorší komplikace špatné polohy?
a) Nepohodlí pacienta, omezení rozsahu pohybu
b) Vznik bolesti, vznik dekubitů, otlaků
c) Nevím
8. Popište prosím, jak vypadá Fowlerova poloha:
……………………………………………………………………………………………
…………………………………………………………………………….........................
9. Jak vypadá Trendelenburgova poloha?
a) Pacient je na lůžku nakloněn tak, že má dolní končetiny v nižší úrovni než trup a
hlavu
b) Pacient je na lůžku nakloněn tak, že má hlavu a trup v nižší úrovni než dolní
končetiny
c) Nevím
10. Jak vypadá supinační poloha?
a) Poloha na boku
b) Poloha na zádech
c) Poloha na břiše
d) Nevím
11. Jak vypadá pronační poloha?
a) Poloha na boku
b) Poloha na zádech
c) Poloha na břiše
d) Nevím
12. V jakém časovém intervalu polohujete pacienta přes den?
a) Nejdéle po 2 hodinách
b) Nejdéle po 4 hodinách
c) Nejdéle po 6 hodinách
d) Nevím
13. V jakém časovém intervalu polohujete pacienta přes noc?
a) Nejdéle po 3 hodinách
b) Nejdéle po 4 hodinách
c) Nejdéle po 5 hodinách
d) Nevím
14. Při polohování imobilního pacienta:
a) Vždy používám zástěnu nebo závěs pro respektování soukromí pacienta
b) Občas používám zástěnu nebo závěs pro respektování soukromí pacienta
c) Nikdy nepoužívám zástěnu ani závěs
15. Při polohování imobilního pacienta:
a) Snažím se pacienta odhalovat co nejméně, dbám na to, aby byl pacient zakrytý
b) Snažím se pacienta zejména správně polohovat, při polohování neřeším to, aby byl
pacient zakrytý
16. Jaká jsou nejčastější predilekční místa pro vznik dekubitů?
a) Kolena, kotníky, lokty
b) Sakrální oblast, paty, oblasti trochanterů
c) Hlava, uši, lopatky
d) Nevím
17. Jaké jsou nejčastější faktory, podílející se na vzniku dekubitů?
a) Přímý tlak, tření, imobilita, poruchy výživy
b) Poruchy imunity, bezvědomí, poruchy periferního prokrvení
c) Nevím
18. Do kolika stupňů se v současné době nejčastěji klasifikují dekubity?
a) Do 3 stupňů
b) Do 4 stupňů
c) Do 5 stupňů
d) Nevím
19. Kterou polohovací pomůcku využíváte nejčastěji při polohování imobilního
pacienta?
a) Antidekubitní matrace, antidekubitní podložky
b) Dlouhé polohovací perličkové válce
c) Molitany, polštáře, přikrývky
d) Perličkové kruhy pod paty, lokty….
e) Jiné: doplňte prosím………………………………………………………..
20. Jaké pomůcky nejčastěji využíváte při polohování pacienta na bok?
a) Perličkový polohovací válec dlouhý
b) Molitany
c) Polštáře, přikrývky
d) Jiné: doplňte prosím……………………………………………………….
21. Jaké pomůcky nejčastěji využíváte při polohování pacienta na zádech?
a) Perličkové kruhy pod paty
b) Perličkový polohovací válec
c) Molitany
d) Jiné: doplňte prosím………………………………………………………
22. Jakým způsobem komunikujete s pacientem při polohování?
a) Pacientovi vše podrobně vysvětlím a při samotném polohování s ním komunikuji
b) Pacientovi sdělím, že ho budu polohovat do jiné polohy, při samotném polohování
s ním již nekomunikuji
c) S pacientem nekomunikuji, pouze ho polohuji
Příloha J: Odpověď na žádost o povolení dotazníkového šetření
