Art+Antiques 02 2011

83

10 / Mutující medium v Rudolfinu22 / Rozhovor s Jaroslavem Rónou32 / K pojmu stálá expozice

únor 2011139 Kč / 6,35 ¤02

9771213839008

02

84 art + antiques

S předplatným získáváte:

slevu 490 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky Ročenku ART+ v únoru 2012 zdarma slevy na vstupném do partnerských galerií knihu v hodnotě 950 Kč jako dárek *

Jak objednat?

na webu: www.artantiques.cz emailem: [email protected] faxem: 284 011 847 telefonicky: 800 300 302poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného Poděbradská 39, 190 00 Praha 9

* Knihu získává prvních 30 předplatitelů. Ostatním bude nabídnut jiný dárek.

dárek pro vás

Fotogenie Identity / The Photogeny of Identity

Paměť české fotografie / The Memory of Czech Photography

Mimořádná nabídka:

Předplatné na dva roky za cenu 1 490 Kč

1

Obsah 2

Umění žít s uměním

obálka > JIř í T h ý n: BE z n á z V U, z C y K l U BE S T BEF ORE / 2005

Vydává: Ambit Media, a. s., IČ: 27422160 / Adresa redakce: Klicperova 604/8, 150 00 Praha 5; tel: +420 222 352 570, fax: +420 222 352 572, [email protected] / Šéfredaktor: Jan Skřivánek Zástupkyně šéfredaktora: Karolina Jirkalová / Redaktorka: Kateřina Černá / Redakční pes: Bedřich / Obchodní ředitelka: Světlana Haruštiaková, 604 931 471, [email protected] Account manager: Jiří Lacina, 725 015 381, [email protected] / Design: Robert V. Novák / Grafická úprava: Jožka Gabriel, Karel Zahradník / Na přípravě čísla se podíleli: Darja Čančíková, Lucie Drdová, Václav Hájek, Dita Hálová, Milan Hlaveš, Lucie Drdová, Markéta Horešovská, Marcela Chmelařová, Ondřej Chrobák, Vojtěch Lahoda, Robert Mečovský, Tomáš Prokůpek, Pavel Sterec, Silvie Šeborová, Jan Štěpánek, Petra Trnková, Pavel Vančát, Petr Vaňous, Ondřej Váša, Terezie Zemánková / Tisk: Helma, Praha / Distribuce: Společnosti PNS, a.s., Kosmas.cz / Vlastní distribuce ve vybraných galeriích v ČR: 222 352 579; [email protected] / Předplatné: Postservis, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9, tel: 800 300 302, [email protected], www.artantiques.cz Předplatné v SR: Mediaprint-Kapa Pressegrosso, a.s.; oddelenie inej formy predaja; P. O. BOX 183, Vajnorská 137, 830 00 Bratislava 3; +421 244 458 821; [email protected] / Registrace: MK ČR: E13654 / ISSN 1213-8398 / Periodicita: Měsíčník. Toto číslo vychází 8. února. Veškerá práva vyhrazena. / www.artantiques.cz

editorial / Pláč nad AlšovkouKoncem loňského roku dostalo výpověď několik zaměstnanců Alšovy

jihočeské galerie, mezi nimi i kurátor sbírky starého umění Martin

Vaněk, a to s argumentem, že jejich místa budou kvůli úsporám zrušena.

Vedení galerie, která opatruje druhou největší sbírku gotického umění

na našem území, jednoduše usoudilo, že nepotřebuje nikoho, kdo by

se o tato díla staral. Když se o kauzu začal zajímat Českobudějovický

deník, obhajoval krajský radní pro kulturu František Štangl rozhodnutí

svého chráněnce v čele galerie slovy: „V této chvíli, kdy jsou expozice

dokončené, není se sbírkami tolik práce.“ Bezelstně tak dal najevo,

že o muzejní práci nemám ani potuchy.

Postup Jihočeského kraje znovu upozornil na nedořešený problém,

kterým je otázka vztahu mezi státem a samosprávami ve věci péče

o společné kulturní dědictví. K převodu regionálních galerií a muzeí ze

státu pod správu krajů došlo před deseti lety. V teoretické rovině není

mnoho argumentů, které by šlo vznést proti. Muzea a galerie bývají

důležitým hybatelem místního kulturního dění, mohou fungovat jako

symboly lokální identity i jako atrakce lákající do regionu turisty. Proč

by tedy o nich mělo být rozhodováno z Prahy? Chtělo by se dokonce

věřit, že kraje budou v oblasti kultury leckde lepším správcem než stát,

neboť to, co se při pohledu z centra může jevit jako zanedbatelné či

nezajímavé, má často na regionální či místní úrovni zcela zásadní

a neopominutelnou roli.

S čím výše popsaná úvaha nepočítá, je vysoká míra kulturní

ignorace (krajských) politiků. Kraje sice nemohou sbírky rozprodat,

ale jinak v nakládání s nimi mají dosti volné ruce. Třeba – a i to

se v AJG děje – můžou sbírkové předměty zapůjčovat či pronajímat

soukromníkům coby dekorace nebo nechat bez vědomí autora na pár

dní neplánovaně svěsit výstavu, jen aby bylo možné výstavní sály

pronajmout pro firemní večírek. Nedělám si iluze, kolik by toho mohla

změnit prováděcí ministerská vyhláška, která by definovala, že v každém

muzeu umění má být například zaměstnán aspoň jeden vysokoškolsky

vzdělaný historik umění (ano, v AJG už žádný nezbyl), či jak se smí

a nesmí se sbírkami zacházet. Odpověď, že jediné, co se dá dělat, je

doufat v soudnost představitelů kraje a případně je příště nevolit, je

ale ještě méně uspokojivá.

Jan Skřivánek

3 / úhel > Obraz na hřebíkuVáclav Hájek

4 / depeše > Lisabonský danse macabreTerezie Zemánková

6 / zprávy

10 / výstava > Mutující mediumPavel Vančát

17 / aukce

18 / na trhu > František Tavík ŠimonMarcela Chmelařová

20 / portfolio > Richard LoskotOndřej Váša

22 / rozhovor > Jaroslav RónaKateřina Černá

32 / téma > K pojmu stálá expoziceVojtěch Lahoda

38 / k věci > Kniga chodožnikaDarja Čančíková

42 / výstava > Olomoucké barokoJan Štěpánek

46 / koncept > Otevřená formaPavel Sterec

50 / architektura > Kampus v BohunicíchKarolina Jirkalová

56 / staveniště

57 / nové knihy

58 / knižní recenze > Česká fotografie 20. století Petra Trnková

60 / profil > Pravoslav RadaMilan Hlaveš, Dita Hálová

66 / zahraniční výstava > Hyper RealLucie Drdová

69 / manuál > Neototální realismusOndřej Chrobák

71 / recenze > Petr Pastrňák, ...a nezapomeňte na květinyPetr Vaňous, Silvie Šeborová

74 / tipy a artmix

80 / komiks > Markéta SmolíkováTomáš Prokůpek

6 art + antiqueszprávy

J O S E F B O l F n A F O T O g R A F I I J I ř í h O T h ý n A

Bolf je osobností roku

Praha – Cenu Osobnost roku, která se udílí za nejvýraznější výtvarný počin uplynulého roku, získal malíř Josef Bolf. Zvítězil jak u odborné poroty, tak ve čtenářské anketě internetového časopisu Artalk. Bolf, který se loni umístil na druhém místě, byl letos nominován za šest realizací. Šlo o výstavy Ty nejsi Ty, Ty jsi já na Staroměstské radni-ci, Osobní dispozice v galerii Hunt Kastner, Ještě místo – pustá zem v Západočeské galerii, Decadence Now! v Rudolfinu, výsta-vu ve volyňské galerii Na shledanou a mozai-ku pro Jurkovičovu vilu v Brně.

Devětatřicetiletý Bolf v poslední době patří mezi nejvíce vystavující autory, jeho umělecká cesta však nebyla přímá ani lehká. V 90. letech, kdy jeho kolegové ze skupiny Bezhlavý jezdec začali používat konceptu-álnější jazyk, si prošel více než dvouletou krizí, kdy přestal malovat. V roce 2005 se sice objevil mezi finalisty Chalupeckého ceny, laureátem se ale tehdy stala Kateřina Šedá. Dnešní popularita je pro Bolfa zaslou-ženou satisfakcí.

Druhé místo obsadil Tomáš Vaněk, nomi-novaný za particip č. 102 v pražských Holešo-vicích, zvukové instalace pro Galerii středo-českého kraje a účast na bienále Manifesta. Na třetí pozici se umístil Viktor Pivovarov s výstavou Oni v Moravské galerii v Brně a do-provodný katalog. Čtenářská anketa, které se účastnila necelá šedesátka hlasujících, vynes-la na druhou pozici Jitku Válovou za výstavy v Topičově salonu a v galerii VŠUP a na třetí místo Adrienu Šimotovou za instalaci v praž-ském kostele Nejsvětějšího Salvátora a výsta-vu Ruce v Památníku Leoše Janáčka v Brně.

Cena Osobnost roku je udělována od roku 2002. U jejího zrodu stál Marcel Fišer, v té době ředitel Galerie Klatovy/Klenová, kde se cena do loňska předávala. Poté, co byl z gale-rie loni vyhozen a nové vedení nemělo o cenu zájem, nabídl její spolupořadatelství Art+An-tiques. Letošní ročník se tak poprvé koná pod záštitou tohoto časopisu. Dalšími spoluorga-nizátory jsou Galerie výtvarného umění v Che-bu, kde je Marcel Fišer od loňského července ředitelem, a internetový časopis Artalk.

Letošní, v pořadí již devátý ročník ceny má kromě nových pořadatelů také nová pravidla. O vítězi nerozhodovala anketa mezi odbornou veřejností, ale hlasování deseti-

hlASOVání POROT y ČTEnářSKá AnKETA

1. Josef Bolf 67 b Josef Bolf 59 b

2. Tomáš Vaněk 57 b Jitka Válová 45 b

3. Viktor Pivovarov 54 b Adriena Šimotová 44 b

4. Dominik Lang 38 b Zdeněk Sýkora 43 b

5. Zbyněk Baladrán 36 b Zbyněk Baladrán 39 b

6. Jitka Válová 35 b Hugo Demartini 37 b

7. Jiří Novák 34 b Josef Žáček 34 b

8. Jiří Kovanda 31 b Ztohoven 30 b

9. Zdeněk Sýkora 30 b Artamonov-Klyuykov 28 b

10. Krištof Kintera 24 b Krištof Kintera 26 b

členné poroty. „Oba způsoby hlasování mají něco do sebe. Výhodou modelu, který jsme použili letos, je, že porotci se mohli sezná-mit s dokumentací navrhovaných počinů a jednotlivé nominace jsme mohli podrobně prodiskutovat,“ vysvětluje Marcel Fišer.

V porotě kromě zástupců pořádajících institucí zasedli například historička umění Marie Klimešová, kurátoři Lenka Lindauro-vá a Pavel Vančát nebo redaktor týdeníku Respekt Jan H. Vitvar. Novou podobu má i samotné ocenění, které bude předáno v druhé půlce února. Cenou pro vítěze bude černý čtverec, který vytvoří předchozí laure-át, tentokrát tedy Jan Merta. / kč

Najdou se peníze?

Olomouc – Muzeum umění Olomouc nedo-stane půlmiliardovou dotaci z evropských fondů, kterou potřebovalo k postavení nové budovy Středoevropského fóra (SEFO). Roz-hodlo o tom 19. ledna Ministerstvo kultury. Projekt SEFO podle něj „zakládal veřejnou podporu“. To znamená, že pokud by ho ministerstvo podpořilo, narušilo by tím hospodářskou soutěž mezi členskými státy Evropské unie.

Muzeum, které o dotaci z Integrovaného operačního programu (IOP) usiluje už čtyři roky, pokládá zdůvodnění ministerstva za absurdní. „Proč projekt, který podporovalo několik ministrů kultury a jenž jsme mnoho-krát konzultovali se státními úředníky, nebyl z tohoto formálního důvodu zastaven již na počátku?“ řekl ředitel muzea Pavel Zatloukal 24. ledna ČTK. O tom, že situace nevypadá dobře, mluvil ovšem už loni v dubnu. V roz-hovoru pro Olomoucký deník tehdy mimo jiné uvedl, že ministerstvo v průběhu soutě-že změnilo její pravidla.

Podle tiskového mluvčího Muzea umění Petra Bielesze ještě není vše ztraceno: „Nyní máme tři možnosti: zázrak, kompromis nebo nic. Zázrak by spočíval v tom, kdyby vyšla naše žádost o Norské fondy, nebo kdyby-chom od ministerstva získali peníze, které zbyly z Integrovaného operačního progra-mu. Kompromis by spočíval v tom, že by se zrekonstruovala alespoň stávající budova muzea a dodělaly se depozitáře.“ Posun

7

by podle Bielesze mohla přinést návštěva ministra kultury Jiřího Bessera v Olomouci, k níž má dojít začátkem února.

Myšlenka Středoevropského fóra vznikla v roce 2007. Fórum mělo představit pováleč-né umění střední Evropy, tedy České repub-liky, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa a Rakouska. Muzeum už začalo s nákupem akvizic, který se vyšplhal na 21,5 milionu korun. Dalších 23 milionů padlo na výkupy pozemků pro novostavbu a projekční práce. V roce 2008 podepsali založení SEFO ministři kultury zemí Visegrádské čtyřky.

Podobná situace, tedy nedostatek finan-cí na stavbu nové budovy, nyní hrozí i Zápa-dočeské galerii v Plzni. Projekt novostavby, který by měl přijít na 500 až 850 milionů korun, stojí těsně před územním rozhodnu-tím. Plzeňský hejtman Milan Chovanec ovšem už v lednu sdělil ČTK, že kraj chce nyní in-vestovat především do klatovské nemocnice a rozbitých silnic.

Poněkud optimističtěji vidí situaci krajský radní pro kulturu Václav Koubík: „Projekt nové budovy pokračuje. Snažíme se dotáhnout územní rozhodnutí a stavební povolení. Částka je sice obrovská, ale snaží-me se finanční prostředky získat.“ Ve chvíli, kdy stavba získá povolení, bude kraj moci požádat o dotaci z Regionálního operačního programu (ROP). Podle ředitele Západočes-

S E F O – A R C h I T E K T O n I C K á S T U d I E n O V é B U d O V y O d J A n A Š é P K y

ké galerie Romana Musila již galerie spolu s Regionální rozvojovou agenturou připravila podkladové podmínky pro žádost a čeká na odpovídající výzvu. / kč

Návštěvnost 2010

Nejnavštěvovanějšími výstavami v loňském roce byla kurátorská přehlídka Otto M. Ur-bana Decadence Now! v Galerii Rudolfinum a prezentace zápůjčky slavných uměleckých děl 20. století z vídeňské Albertiny a Batli-nerovy sbírky ve Veletržním paláci. Není to žádné překvapení, neboť obě výstavy pořadatelé představovali jako události roku, které by slušný člověk neměl propásnout – a návštěvníci se podle toho zařídili. Výstavy trvaly skoro stejně dlouho a konaly se ve stejném čase.

Přepočteno na denní návštěvnost, kterou jsme si pro posuzování divácké úspěšnosti výstav zvolili, vítězí Národní galerie v Praze. Na klasiku děl z období modernismu, avant-gardy, surrealismu i druhé půle 20. století přišlo přes 57 tisíc lidí, denní průměr činí 763 osoby. Na Urbanův autorský projekt, za kterým stojí dlouholetá badatelská práce, přišlo do Rudolfina přes 56 tisíc diváků, den-ně 700. Výstava byla pro galerii co do počtu návštěvníků nejúspěšnější akcí od roku 2000.

Pozoruhodné však je, že NG v uplynulých letech vždy tvrdila, že nesleduje návštěvnost jednotlivých výstav, pouze svých jednotli-vých výstavních prostor; také do Veletržního paláce si návštěvník nekupuje vstupenku na jednotlivé výstavy, jen do celého objektu. Je tedy otázkou, nakolik je uvedené číslo rele-vantní. Na opětovnou žádost o poskytnutí podrobnějších statistik návštěvnosti za loň-ský rok NG nereagovala.

Denní průměr návštěvníků nejúspěš-nějších výstav se proti několika posledním letům nemění, loňský rok ale přetrhl něko-likaletou dominanci klasiků českého umění. Roku 2009 vévodil Josef Čapek, předtím dva roky po sobě Josef Lada – ovšem s touž výstavou, která trvala v pražském Obecním domě čtyři měsíce na přelomu dvou let a s náskokem vyhrála v obou letech. Čapek by mohl vést i loňský žebříček, neboť pře-hlídka v Jízdárně Pražského hradu přetekla ještě o 17 dní do roku 2010. V loňském roce byla výstava reprízována ve Východočeské galerii v Pardubicích, která stála za přípra-vou celého projektu. Čísla o tamní návštěv-nosti se ale redakci nepodařilo získat.

Loni také lidé hojně navštívili expozici Život TGM na Hradě, kterou za tři týdny vidělo v Rožmberském paláci na Pražském hradě přes 28 tisíc lidí. Nejednalo se však o výstavu výtvarného umění, proto s ní náš přehled nepočítá. Stejně tak je tomu v pří-padě další výstavy Správy Pražského hradu – celkem přes 54 tisíc lidí zatoužilo vidět na vlastní oči šperky od Cartiera, denní průměr činí 539 návštěvníků. Na Pražský hrad po-měrně dost lidí přišlo na přehlídku George Dokoupila (skoro 18 tisíc) a na Hanse von Aachena (skoro 16 tisíc diváků).

Třetí místo v žebříčku výstav výtvarného umění ale patří výstavě Královský sňatek, kterou v Domě U Kamenného zvonu uspo-řádaly Galerie a Muzeum hlavního města Prahy a jež připomíná sedmisté výročí ná-stupu Jana Lucemburského na český trůn a jeho sňatek s českou princeznou Eliškou Přemyslovnou. Do půlky ledna výstavu, která skončila až 6. února, vidělo přes 23 tisíc lidí, denně přišlo 437 zájemců. S denním průmě-rem 414 návštěvníků je na čtvrtém místě vý-stava AS1, která v Centru současného umění DOX shrnovala několik posledních let prací

10 art + antiques

Fotografie v množném čísle

Česká fotografie 1990–2010

Zachytit vývoj české fotografie posledních dvaceti let lze mnoha různými způsoby, ať už výčtem významných autorů vybraných žánrů, přibližným statistickým výběrem nejvystavovanějších a nejpublikovanějších uměl-ců, nebo z hlediska prostého kurátorského vkusu. Všechny tyto i další možnosti by byly legitimní, pokud si odmyslíme jeden zásadní problém: dodnes nevíme, kde taková „fotografie“ vlastně začíná a končí.

Na rozdíl od grafiky či keramiky je fotografie jako jeden z klíčových jevů dvacátého století natolik integrální součástí moderní společnosti, že hranice její „uměleckosti“ jsou často jen věcí vzájemné dohody a vůle. Fotografie se prostřednictvím svých činovníků během dvacá-tého století etablovala jako modernistický projekt reprezentace a od ní odvozených subžánrů, přerůstající ve svébytnou ideologii, která si budovala vlastní kánony a instituce, chtěně i nechtěně oddělené od ostatních umění.

Když jsem tedy stál před úkolem zachytit jako kurátor na ploše jedné výstavy a katalogu to podstatné v české fotografii posledních dvou dekád, bylo od počátku zřejmé, že jde o úkol, který nelze spl-nit dopodrobna (a ani bych se o to vlastně snažit nechtěl). Výstava definovaná jen konkrétním časem a jediným médiem je vždy předem

text: Pavel Vančát

Autor je kurátor výstav fotografie

a současného umění.

Jak se změnilo za posledních dvacet přijetí a užití fotografie v českém umění? Existuje dnes ještě vůbec fotografie jako samostatný žánr, nebo je to už jen pouhé označení techniky v popisce k výtvarnému dílu? Aktuální výstava v Galerii Rudolfinum se nesnaží na tyto otázky definitivně odpovědět, ale pokouší se ukázat nové rámce, ve kterých lze o vztahu fotografie a umění dnes přemýšlet.

schematická, nebereme-li zároveň neustále v potaz samu schema-tizaci a okolnosti, za jakých se měnilo v rámci oné doby prostředí, a především jak se průběžně měnilo samo médium.

Právě proto mi připadalo zajímavé spíše prozkoumat, naznačit a případně i zproblematizovat hranice, které se za oněch dvacet let mezi fotografií a uměním nově tvořily, posouvaly a mizely. Výstava se tak nezaměřuje ani tak na plošný popis situace uvnitř „umělecké fotografie“, ale naopak se snaží hledět na celý projekt „fotografie“ zvenčí, mimo jeho obvyklé a zavedené teritorium. V dynamickém prostředí dvou posledních dekád, ovlivněných prudkými politickými změnami i technologickým vývojem mířícím k masové digitalizaci a de-mokratizaci obrazových médií, se snaží zachytit právě ty autory, kteří pojetí fotografie v rámci umění dokázali zproblematizovat a uchopit nově a obohatit tím celou výtvarnou scénu. Klíčovou otázkou výstavy je tedy výskyt všech nových mutací „fotografie“, často sahající zcela mimo její dosavadní hranice.

výstava

l U K á Š J A S A n S K ý A M A R T I n P O l á K : z C y K l U A B S T R A K C E / 1994–1996

černobílá fotografie / 100 × 70 cm

18 art + antiquesna trhu

František Tavík Šimontext: Marcela Chmelařová

Autorka je historička umění.

Malebná zákoutí pařížských trhů, noční pohledy na New York či idylka větrných normandských pláží. Dílo F. T. Šimona dnes poměřujeme pohledem nastupujících avantgard jako spíše konzervativní a akademické. Ve své době však šlo o nejzručnějšího a mezinárodně nejuznávanějšího českého grafika.

lům, nyní uměleckého oboru, mu otevřelo dveře těch nejprestižnějších mezinárodních uměleckých sdružení. Pravidelně se účast-nil pařížských Salonů a výstav londýnské Royal Society of Painter-Etchers. Roku 1911 dokonce dvakrát vystavoval v zámoří. Se skupinou umělců vystoupil v americkém New Yorku, samostatně pak v Chicagu. Pra-videlně také vystupoval s vídeňským Hagen-bundem. To vše do roku 1914. Nebýt tehdy oné nešťastné události v Sarajevu, zůstal by Šimon pravděpodobně natrvalo v zahraničí. Při vypuknutí první světové války byl totiž právě s rodinou v Čechách a nemohl se již vrátit zpět do Paříže. Svůj organizační talent a mezinárodní rozhled však v Praze zúro-čil. Roku 1917 spoluzaložil Spolek českých umělců-grafiků Hollar a stal se jeho prvním předsedou. Roku 1928 přijal místo profeso-ra nové grafické speciálky na pražské Aka-demii. Jako jeden z průkopníků novodobé české grafiky vydal také několik technolo-gických příruček. Hodně cestoval. Už během francouzského pobytu uskutečnil cesty do Španělska, Anglie, Maroka. V letech 1926–27 podnikl vysněnou cestu kolem světa. Zážit-ky z ní zpracoval v řadě známých tisků, ale i pláten.

Na českém trhu se Šimonovy grafiky prodávají poměrně hodně. Odrážejí mis-trovský styl bravurního kreslíře, podtržený inspirací japonským dřevořezem. Tisky se však pohybují v poměrně širokém cenovém rozpětí. Řádově do deseti tisíc korun lze

po matce Tavík, aby se na trhu odlišil. Během prvních pařížských let se neustále zdokona-loval v grafických technikách, především v tehdy novém barevném a stínovaném leptu, akvatintě. Zrnkový lept kombinoval s měkkým krytem a suchou jehlou. Paří-žané však oceňovali nejen techniku. Tavík měl mimořádný cit pro vystižení atmosféry města, jeho „městský žánr“ nahlížený očima venkovana je zaujal. Brzy si vytvořil vlastní nezaměnitelný styl. V dalším pak napomohl jeho přirozený společenský šarm a talent.

Bravurní ovládnutí grafiky, dříve tech-niky určené hlavně k reprodukčním úče-

František Tavík Šimon (1877 Železnice u Ji-čína–1942 Praha) byl od dětství nadaný kreslíř. Na Akademii byl přijat v sedmnác-ti letech do ateliéru kresby a malby Maxe Pirnera (1894–1900). Jeho přáteli a spo-lužáky byli Hugo Boettinger, Jan Honsa či Max Švabinský. Během studia procestoval Bosnu, Dalmácii a Černou Horu. Jadran ho svým pobřežím uchvátil. Od roku 1898 byl členem SVU Mánes. Již z této doby pochá-zejí první malby a grafiky. V letech 1902–03 cestoval díky Hlávkovu stipendiu do Itálie a do Paříže. Jako mnozí jiní vycítil v Paříži její mimořádnou tvůrčí atmosféru. V únoru 1904 se zde usadil a zůstal, později i s ro-dinou, až do roku 1914. Po počátečních těžkostech se mu zde rychle začalo dařit. Po kresebné a koloristické stránce vycházel ze symbolistního neoromantismu Pirnero-vy školy. Roku 1903 v Paříži a o dva roky později v Londýně zhlédl posmrtné výstavy J. A. Whistlera, jenž ho atmosférou svého díla velmi ovlivnil. Inspiroval se především jeho nocturny a grafickými listy.

Už v roce 1905 měl F. T. Šimon první samostatnou výstavu v Praze v Kinského zahradě. Vystavil na osmdesát olejů a asi poloviční množství grafik. V prvních letech se stále ještě věnoval především malbě. Tepr-ve obchodní a umělecký úspěch jeho grafiky v Paříži a spolupráce s galerií Georges Petit jej přiměla věnovat se tiskům více a vydávat je i ve větších nákladech. Ke svému původ-nímu jménu František Šimon přidal i jméno

K V ě T I n á ř K A V PA ř í ž I / 1908

akvatinta / 39,2 × 32 cm / cena: 32 000 Kč

19

pořídit jednoduché jednobarevné suché jehly a lepty. Dvojnásobku i trojnásobku této částky dosahuje většina kvalitních barevných leptů. Pochopitelně záleží na rozměru listu, velikosti série, motivu, v ne-poslední řadě také na stavu. Ranější práce jsou pak ještě o něco dražší. Některé velmi cenné rané tisky se vyskytují jen v několika exemplářích a jsou prakticky nedosažitel-né. Jejich cena tak ani není trhem vyčís-lena. Pár mimořádných, trhem oceněných leptů nabízí i aktuální výstava v pražské Galerii U Betlémské kaple. Lze zde pořídit například obě slavné varianty New Yorku v noci (49 tisíc a 45 tisíc korun), barevnou akvatintu z roku 1905 Park v zimě (45 ti-síc korun), karneval Mi-Carême v Paříži (32 tisíc korun) nebo pohled na posvátnou Horu Fudži (45 tisíc korun). Právě tisk Hora Fudži v Japonsku vzbudil nedávno pozor-nost, když byl na říjnové aukci domu Sýpka

jeden jeho exemplář vydražen za více než 70 tisíc korun.

Kromě známých grafik se v Čechách stále prodávají Tavíkovy obrazy. Ty nejlepší dosahují dvou až tří set tisíc korun. Na-příklad Koupající se ženy (1910) stály 384 tisíc korun, malebné Na pobřeží 264 tisíc korun. Obojí u Dorothea. Nejdražší plátno V divadelním hledišti zde vyšlo před pěti lety na 432 tisíc korun. Na jaře 2006 se ještě dráže prodalo rozměrné Na arabském trhu (600 tisíc korun). Jednalo se však zřejmě o zmařenou aukci. Dílo se totiž objevilo znovu v podzimní dražbě a přišlo tentokrát na přiměřených 336 tisíc korun (všechny ceny jsou včetně aukčních přirážek).

František Tavík strávil v Paříži léta 1904 až 1914. Zažil zde tedy nejen ustupující slávu impresionismu a postimpresionis-mu, ale i radikální nástup kubismu. Mohl jej jako mnozí jiní následovat, rozhodl

se však jinak. Zůstal věrný svému cítění a svému stylu. A to je na tvorbě nakonec to nejcennější. Během posledních deseti-letí sice příliš velký zájem historiků umění nevzbudil, relativně dobrá prodejnost díla však svědčí o tom, že se diváci i sběratelé rádi k jeho jménu vracejí. Právě Galerie U Betlémské kaple jej připomíná během několika let už podruhé. Tentokrát v rámci projektu Paralely. Nabízí na tři desítky prací včetně jednoho plátna. Prodejní výstava je do 11. února, volné exponáty lze však zakoupit i po jejím skončení.

h O R A F U d ž I / 1 9 2 8

technika: lept a barevná akvatinta, papír

formát: 29,5 × 39,5 cm

cena: 45 000 Kč

h O R A F U d ž I / 1928

22 art + antiques

Hmotnější než hmota

Rozhovor s Jaroslavem Rónou

Přede dvěma dny jste se vrátil z Izraele. Viděl jste tam něco, co byste chtěl hned namalovat?

Jednou jsem se díval z hotelu na moře a na obloze byly mraky, které vypadaly jako sochy. To je obraz, který bych chtěl udělat jako první. Mám to nakreslené tady v notesu.

Vaše kresby jsou velmi hutné. Je na nich spousta čárek…Protože ten tvar hrozně hledám. Neumím ho nakreslit jednou lin-kou. Potřebuju to mít pěkně černé a ono to z toho postupně vyleze. A baví mě i samotný proces kreslení. Když vidím, jak se zaplňuje papír a roste ta hmota.

Ale to je takové sochařské, ne?Je to hodně sochařské. To je jasné. Malíři často říkají, že jsem ma-lující sochař. Ale na druhou stranu, kolik bylo takových malujících sochařů, kteří byli lepší než většina malířů. Já si zase myslím, že většina malířů pořádně nemaluje, protože vůbec nemíchají barvy

text: Kateřina Černá

foto (portrét): Pavel Štingl

Ze všeho, co kdy bylo napsáno o Jaroslavu Rónovi, je nejvýstižnější následující bajka. Byl jednou malíř, který se rozhodl zachytit Pravdu. Nejdříve maloval vlastní portréty, protože neměl fantazii. Pak se vydal do světa, ale viděl v něm jen katastrofy a tvrdý boj o život. Vrátil se do ateliéru, namočil obličej do barvy a přitiskl ho na plátno. Když obraz našla jeho bytná, vyděsila se, protože se v něm odrazilo všechno, co malíř ve světě spatřil.

dohromady. Malují takovými plochami, jako když natírají reklamní plakáty.

Dnes už skoro nevidíte malbu, jakou dělal třeba Oskar Kokoschka. Všichni malují tak, že si vezmou fotku, tu obkreslí a podle toho dělají takové tažené tvary, v nichž není moc barev. Většinou jedna nebo dvě plus běloba. Kdežto takový opravdový malíř použije do jednoho odstínu třeba pět, šest barev. A přímo na plátně je mění. To je podle mě malba. Používat na ploše hodně barevných tónů. To je důležité.

Proč je to důležité? Protože je to krásné. Takové obrazy na nás nejvíce působí. Třeba takový Pierre Bonnard nebo Monticelli. Používají hodně barev na malou plochu. A to je nádherné. To máte jako v hudbě. Když je to hodně bohaté. Když tam jsou vzadu nějaké tóny, které skoro nepo-střehnete, a na nich další vrstvy. A teď to dohromady všechno zazní a váš sluch z toho má radost. Kdyby to bylo ploché, kdyby tam bylo málo nástrojů, nevznikne tak bohatý dojem. O to tady jde.

rozhovor

32 art + antiques

K pojmu stálá expozice

Z konference Stálé expozice nestále

Tam hudební vědec Reger navštěvuje již šestatřicet let jeden ze sálů Uměleckohistorického muzea ve Vídni, sál s Bordonem a Tintoretto-vým Mužem s bílým plnovousem, kde čte Voltaira, Montaigna a Pas-cala a kde má svého hlídače Irrsiglera. „Jiní navštěvují dopoledne hostince a vypijí svá tři či čtyři piva v nějakém výčepu, já chodím dopoledne do Uměleckohistorického muzea. (…) Bordoneho sál je můj salon, kde mohu přemýšlet a číst. A zachce-li se mi někdy douš-ku vody, tak mi Irrsigler přinese sklenici, nemusím se ani namáhat vstávat.“

Bordoneho salon je stálý po desetiletí, zůstává nezměněn po ge-nerace. Tak jako Reger mohl chodit do Uměleckohistorického muzea dívat se na svého Tintoretta, tak návštěvník Louvru nebo Prada se může jít podívat na své oblíbené dílo po letech znovu a znovu. Velká muzea toto privilegium respektují. Jak ale skloubit možnost vracet se ke konkrétnímu obrazu znovu a znovu, třebas po letech, s atraktivitou a přitažlivostí takové stálé expozice (v angloamerickém světě se spíše používá označení „permanent collection“)? Ann Temkinová, vedoucí kurátorka newyorské MoMA, která přišla s radikálnějším „řezem“ do stálé sbírky slavného muzea moderního umění, si ovšem uvědomuje, že fluidní změny, které se mají odehrávat v sálech stálých expozic, nesmějí odradit diváka od pravidelných návštěv obrazů. Některé tak jsou nedotknutelné a s některými se nepočítá, že by proměnily

text: Vojtěch Lahoda

Autor je historik umění.

Co je to „stálá expozice“? Všichni to víme, ale přesto: stálá expozice je ta prezentace artefaktů nebo předmětů, která se nemění a zůstává dlouhodobě stálá. Jak dlouhodobě? Třebas třicet let, jak nám sděluje Thomas Bernhard v novele Staří mistři.

kontext, sousedství či že by se stahovaly jinam (Van Gogh, Picasso, Braque). „Chci, aby se návštěvníci, kteří k nám chodí opakovaně, setkávali s novými díly, ale některá jejich oblíbená díla tam budou také. Chceme, aby si vychutnali svůj oblíbený pamlsek,“ řekla na podzim deníku New York Times.

Stálost dlouhodobých sbírkových sálů je privilegiem velkých muzeí. Takových, jako je Louvre (otevřený v roce 1793), jehož sbírky jsou rozsáhlé a jejichž encyklopedický ráz díky revoluční demokrati-zaci kultury vyústil v model velké muzeální instituce a muzea „pro lid“. Takové muzeum se stalo základem stálé expozice. Divák, jako hudební vědec Reger, se mohl spolehnout na to, že v sále XY nalezne Leonarda nebo Rubense.

V muzeích moderního umění je situace poněkud jiná. Ne že by tam stálé expozice neexistovaly, naopak, řada institucí, jako MoMA, Metropolitní muzeum v New Yorku či muzea Guggenheimovy nadace stálé expozice („permanent collections“) mají. Jejich obměna je ovšem taková, že by sotva Reger mohl chodit do jednoho sálu třicet let. Dokonce někdy ani ne pět let.

Podívejme se na Vídeň, konkrétně na muzeum Albertina, tím spíše, že je to špičková instituce svého druhu, a navíc díla z této sbírky byla nedávno zapůjčena v pražském Veletržním paláci. Ve zprávě muzea Albertina je uvedeno, že po daru sbírky Herberta a Rity Batlinerových

téma

S Tá l á E x P O z I C E V E V E l E T R ž n í M PA l á C I V P R A z E / foto: Jan Rasch

v roce 2007 byla poprvé vytvořena stálá sbírka moderního umění 20. století. „Společně s takto rozšířenou sbírkou představuje Alber-tina nyní – poprvé od svého založení – stálou expozici z vlastních sbírek. Nově zřízená výstava čítá zhruba 280 děl – na výstavní ploše o rozloze 3000 m2 – a nabízí procházku nejpoutavějšími kapitolami ze stotřicetileté historie umění, od francouzského impresionismu až po nejmladší současnost,“ čteme na webových stránkách Albertiny. Je zřejmé, že stálá expozice vznikla jako důsledek kvantitativního rozšíření sbírek, ale také jako formální zveřejnění daru včetně osob-nosti darujících. Jinak řečeno, instituce, která nemá rozsáhlé a bohaté sbírky, bude sotva směřovat ke koncepci stálé expozice.

Veletržní palácV Čechách pojem „stálá expozice“ nabyl emotivních obsahů zejména po roce 1989, v době, kdy se očekávalo dokončení proměny Veletrž-ního paláce v galerii moderního a současného umění. Jak známo, 14. srpna 1974 byl Veletržní palác takřka zničen požárem. O dva roky později bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci pro potřeby Národní galerie v Praze. Ta pokračovala velmi pomalu – Veletržní palác byl otevřen až v roce 1995. Národní galerie v Praze spravuje nejroz-sáhlejší soubor děl českého moderního umění a bylo logické, že se do představ o nové chystané „stálé expozici“ ve Veletržním paláci

promítlo mnoho tužeb, záměrů a přání. Ačkoliv řada regionálních galerií měla své stálé expozice před rokem 1989, otevření stálé ex-pozice Národní galerie bylo právem považováno za akt skutečného zpřístupnění moderního umění divákům.

Řada představ, které byly vkládány do potenciálního naplnění stálé expozice ve Veletržním paláci, nemohla být naplněna. Měla to být jakási reprezentativní stálá expozice českého moderního umě-ní, která by využila velké prostory k představení velkého množství umělců a děl, a tím dokumentovala bohatství českého moderního umění. Měla obsáhnout celý vývoj dějin českého moderního umění. Pro jedny měla být stálá expozice důkazem svébytnosti a specifičnosti českého umění, pro jiné pak dokladem, že české umění 20. století je mezinárodně srovnatelné, a tedy internacionální.

Očekávání po roce 1989 ještě zvýšil fakt, že česká moderní kultura neměla výstavní místo, kde by byla reprezentativně prezentována, pokud v to nepočítáme některé stálé expozice již zmiňovaných regi-onálních galerií, které však rozsahem ani uceleností sbírek nemohly dát plastický obraz vývoje českého umění ve 20. století, tak jak se očekávalo od stálé expozice ve Veletržním paláci. České dějiny umění ovšem neměly ani základní historický souhrn vývoje moderního umě-ní, projekt, který se ve většině západních zemí odehrával po druhé světové válce a kulminoval v šedesátých, případně v sedmdesátých

38 art + antiques

Kniga chudožnikaFenomén nejen ruské kultury

Bylo by ovšem zcela mylné považovat „knigu chudožnika“ za jev zrozený s posledním desetiletím 20. století. Co si tedy pod daným pojmem představit? Pokusím se o seznámení stručné a přehledné, bez ambice téma vyčerpat, a jistě také zatížené subjektivním po-hledem.

Ruský termín „kniga chudožnika“ je obdobou francouzského „livre d’artiste“ a anglického „artist book“, přesto však nelze říci, že tyto pojmy jsou zcela ekvivalentní. Francouzský pojem „livre d’artiste“ se vztahuje k počátku 20. let 20. století, kdy Ambroise Vollard angažoval při vydávání svých luxusních knih známé umělce. V anglosaském světě zase souvisí „artist book“ nejvíce s úspěchy výstav experimentů s knižní formou, které probíhaly „na Západě“ v 70. letech minulého století. Přitom anglofonní knihovnické kategorie zahrnují pojmů více: book art, artist book, bookwork, book object… To vše je možné označit ruským „kniga chudožnika“.

Počátky a návratyPro chápání tohoto pojmu se nelze zaměřovat úzce na otázku knižní formy, ale spíše se ptát po obsahu. Je pod ním skryto množství po-dob současného umění. Konvenuje mi proto přístup ruských histori-ků a teoretiků umění, kteří se většinou snaží vymezit hranice „knigy

text: Darja Čančíková

Autorka se věnuje ilustraci,

volné i užité grafice, malbě

a především autorské knize.

Je zakládající členkou Kopru

(Kooperativní práce), sdružení

umělců – tvůrců autorských knih.

Letos uplyne dvacet let od konání první oficiální výstavy zaměřené na fenomén označovaný v Rusku pojmem „kniga chudožnika“. Tehdy, na počátku svobodných a divokých devadesátých let, jako by šlo o objev. Přitáhl, s přihlédnutím k okrajovosti žánru, poměrně značnou pozornost médií, výstavních a muzejních institucí a také soukromých sběratelů. Dnes jde o disciplínu, která má v Rusku neoddiskutovatelné místo ve světě výtvarných umění. Radostné je, že se těší stále silnějšímu tvůrčímu zájmu umělců.

chudožnika“ dostatečně široce z hlediska žánru i hluboce v rozměru času, kdy kladou vznik fenoménu daleko před dobu zažití pojmu samého. Zahrnují pod něj proto příklady samizdatu, výtvarné expe-rimenty s textem let šedesátých, konceptualistická alba ze 70. let i počiny umělců vydávajících se zcela různorodými směry: knihy kla-sické knižní formy, knižní objekty, knihy-performance, mail-art…

Pro vývoj fenoménu „knigy chudožnika“ je charakteristické spojení slova a výtvarna. Už na počátku 20. století vznikla v Rusku tradice čtení poezie v ateliérech umělců přerušená stalinskou diktaturou a znovozrozená po oteplení za Chruščovovy éry. O samizdatu je pak do jisté míry možné říci, že v lecčems navazoval na poetické sešity ruské avantgardy, i když primární příčina způsobu jeho vzniku byla v situaci úplné kontroly režimu nad tištěným slovem jiná. V 60. le-tech 20. století se objevují první experimenty dekonstruující zažité podoby knihy: sonety na košili básníka Genricha Sapgira, verše na kartotéčních lístcích od Lva Rubinštejna, básnické sešity Vsjevoloda Někrasova a Jevgenije Kropivnického. To vše a mnohé další jsou dnes legendární artefakty.

k věci

g E n R I C h S A P g I R : S O n E T y n A K O Š I l I / 1974 / sonet Ona

46 art + antiques

Otevřená formatext: Pavel Sterec

Autor je student AVU. Patří

k žákům Zbigniewa Libery.

Myšlenka otevřené formy, kterou koncem 50. let formuloval polský architekt Oskar Hansen, radikálně zpochybnila tradiční podobu umění. Odmítla pojetí díla jako hotového artefaktu, vyzdvihla tvorbu jako proces spolupráce a zdůraznila roli diváka. Zásadně ovlivnila výchovu umělců v Polsku a v poslední době i u nás. Práci polského umělce Zbigniewa Libery, bývalého hostujícího pedagoga AVU, a jeho studentů, kteří s otevřenou formou experimentovali, představí v březnu galerie Tranzitdisplay.

architekturu na Varšavské polytechnice. V roce 1948 získal stipendium do Paříže, kde dále studoval architekturu u Pierra Jeannereta, ale také malbu u Fernanda Légera. V Paříži se blíže seznámil s Le Cor-busierem a Pablem Picassem, kteří výrazně ovlivnili jeho uvažování o umění.

Na letní architektonické škole v Londýně se Hansen setkal s Henrym Moorem, jehož

Autor konceptu otevřené formy Oskar Han-sen (1922–2005) se narodil v Helsinkách ruské matce a norskému otci, jehož rodi-na měla kořeny v Polsku. Od roku 1923 žil s rodiči ve Vilniusu, kde později získal pol-ské občanství. Studoval zde mechaniku na technické fakultě. Po druhé světové válce se v rámci repatriace dostal do Polska, kde opustil dráhu mechanika a začal studovat

sochy ho zaujaly potlačením rozdílu mezi vnitřkem a vnějškem (možností vstoupit do plastiky nebo jí procházet), a Jerzym Solta-nem, který ovlivnil Hansenovu představu o architektuře „lidských měřítek“. V Londýně Hansen také vyhrál první místo v soutěži na projekt obytného sídliště a na základě tohoto vítězství mu bylo nabídnuto místo na Krá-lovském institutu britských architektů. Tuto nabídku však odmítl, aby se mohl vrátit do Polska a podílet se na jeho poválečné rekon-strukci, o níž měl své vlastní představy.

Umění je situace Na přelomu 50. a 60. let shrnul Hansen své dosavadní úvahy o umění do Manifestu otevřené formy. Umění podle něj nemá být niterným sdělením autora divákovi, ale má vytvářet prostředí pro nehierarchické setká-ní lidí, kteří ho sdílejí. Umělecké dílo nechá-pe jako dokončený artefakt, ale otevřenou situaci. „Měli bychom uměním procházet, a ne chodit okolo něj,“ uvádí Hansen v Ma-nifestu. „Žádné umělecké dílo není hotové, dokud není přijato publikem. Otevřená for-ma stojí v protikladu k uzavřené formě, re-prezentované všemi typy tradičního výtvar-ného umění a architektury. Uzavřená forma podřizuje divákův pohled dominantní, hie-

koncept

O S K A R h A n S E n S E S T U d E n T y / 1960 / foto: Marek Holzman

47

a od roku 1981 vedl mezioborovou Fakul-tu integrovaných výtvarných umění. Jeho studenty byli například Zofia Kulik, Prze-mysław Kwiek a Grzegorz Kowalski, kteří svými radikálními experimenty v oblasti akčního umění, performance, sochařství a dalších oborů zásadním způsobem ovliv-

výchovy výtvarných umělců na potenciálně svobodnějším poli volného umění.

V roce 1950 se stal profesorem na Aka-demii výtvarných umění ve Varšavě a jako pedagog formoval několik generací umělců. Zpočátku přednášel v ateliéru interiérového designu, později už v ateliéru sochařském

rarchické struktuře. Otevřená forma naopak umožňuje, aby se rozdílné individuality ve své nahodilosti a živosti staly hodnotou díla samotného – jeho účastníky. Umění v pojetí otevřené formy vytváří kognitivní prostor, na jehož pozadí vynikají proměny v životě přírody a člověka.“

Myšlenka umění jako situace byla blízká i mezinárodně viditelnějšímu hnutí Situacio-nistické internacionály, které usilovalo o odliš-nou kulturu, komunikaci a prožívání okolního světa, než jaké diktovaly trh a kapitalistický řád. Situacionisté experimentovali především s metodou konstruovaných situací, které měly zrušit pasivní přístup diváka jako konzumenta „spektáklu“. Obě hnutí, tedy otevřenou formu i situacionismus, charakterizovala velká in-terdisciplinarita. Jejich příznivci se zabývali urbanistickými vizemi, přímo či nepřímo poli-tikou, „psychogeografií“ nebo komunikačními experimenty. Umění pak definovali právě na základě těchto komplexnějších zájmů.

Od architektury k volnému umění Situacionistická internacionála byla spoje-na se západní Evropou, zejména s Francií, snahy o uvádění otevřené formy do praxe probíhaly především v Evropě východní, a to hlavně v Polsku. Cesty obou hnutí se však, nejen kvůli geopolitickým rozdílům, brzy ro-zešly. Zatímco situacionisté odmítali zařa-zení do institucionálních rámců, Hansen se až na polemiku se socialistickým realismem bez větších problémů nebo výčitek angažo-val v rámci státních vzdělávacích institucí. Reprezentoval Polsko jako autor pavilonů na mezinárodních výstavách v zahraničí a jako architekt postavil i několik větších projektů, jako byly obytná sídliště či muzea.

Přestože myšlenka otevřené formy pů-vodně vznikla v kontextu pozdně modernis-tických debat o architektuře, jako metoda se později uplatnila především ve výtvarném umění. Hansen sice na poli architektury dosáhl určitého uznání, ale svůj koncept zde prosazoval se značnými obtížemi. Příkladem může být jeho konflikt s úředníky ohledně interiéru dočasné varšavské radnice, kvůli kterému málem přišel o profesní licenci. Proto mohl být z architektury zklamán a roz-hodl se experimentovat s novými možnostmi

C V I Č E n í V O T E V ř E n é F O R Mě n A P R A ž S K é AV U / 2008-9 / foto: archiv Zbigniewa Libery

50 art + antiques

Stroj na vzděláníKampus v Brně-Bohunicích

Záměr situovat univerzitní kampus Masarykovy univerzity právě do Bohunic se poprvé objevil již v roce 1945 v souvislosti s roz-hodnutím postavit v této lokalitě klinickou zemskou nemocnici. O třicet let později, v roce 1975, pak byla vypsána soutěž na řešení bohunického kampusu, ale po vyhlášení výsledků byly další přípra-vy zastaveny. Myšlenka postavit kampus v sousedství bohunické nemocnice pak znovu vyplula v 90. letech a v roce 2000 získala Masarykova univerzita pro tento záměr i podporu Ministerstva školství.

Bohunický kampus je zřejmě největší polistopadová veřejná zakázka, na jejíž projekt byla vypsána architektonická soutěž. Cel-kové investiční náklady na univerzitní komplex přesáhly 5 miliard korun. Je proto zarážející, jak málo architektů tuto soutěž v roce 2000 obeslalo – sešlo se pouhých osm soutěžních návrhů. Vynikne to především ve srovnání se souběžně probíhající architektonickou soutěží na Národní technickou knihovnu v Praze, které se účastnilo více než pětkrát tolik autorů.

SoutěžČím byl nezájem o brněnskou soutěž způsoben, lze jen spekulovat, ale většina architektů se o účasti či neúčasti v soutěži rozhoduje především podle složení poroty. V porotě na bohunický kampus ne-zasedl nikdo ze špičky tuzemské architektury (nezávislí členové: Jaromír Kurfürst, Radko Květ, Josef Němec, Radomíra Sedláková, Helena Zemánková) a pro potenciální soutěžící zřejmě nebyla záru-kou skutečně kvalifikovaného posuzování. Členka poroty, historička

text: Karolina Jirkalová Ve stínu mediálních i politických tahanic nad projektem Národní knihovny vyrostl na okraji Brna komplex několikanásobně větší a také dražší – univerzitní kampus Masarykovy univerzity. Prohlídka této stavby vybízí především k úvahám nad tím, co od vysokoškolských areálů očekáváme a jakou by měly mít pozici v celku města.

architektury Radomíra Sedláková, dává slabou účast do souvislosti s „možná až příliš velkorysým programem“, který měl navrhovaný kampus obsáhnout. To však bývá pro architekty spíše výzvou než strašákem. Takto extrémně malá účast každopádně na soutěž nevrhá dobré světlo.

Soutěže se nicméně zúčastnilo několik kvalitních architektů, například matador české architektury Ivan Ruller (odměna) či německý architekt Albert Speer jr. (mimořádná odměna, nicméně vyloučen pro porušení soutěžních podmínek). První místo získal návrh ateliéru A Plus, který vedou architekti střední generace Jaromír Černý, Karel Tuza a Petr Uhlíř. V té době za nimi stála realizace několika budov v areálu Jihočeské plynárenské, kde se tvůrci otevřeně přihlásili k architektuře high tech. Nebo možná lépe řečeno k její estetice.

Předmětem soutěže bylo nejen řešení samotného univerzit-ního kampusu, ale také urbanistický koncept celého území. Pro společnost A Plus tak bylo vítězství dvojnásob důležité – funguje totiž nejen jako architektonický ateliér, ale také jako developerská společnost a na dotčeném území vlastní pozemky. Soutěž však každopádně proběhla podle regulí české komory architektů – tedy jako anonymní a s porotou, kde měli nadpoloviční většinu nezávislí členové.

Řešené území je z jižní a západní strany vymezeno rychlostními komunikacemi a od východu vazební věznicí. Na severu pak přechází do chráněné přírodní památky Mahenova stráň, která prudce klesá k řece Svratce. Do navrhovaného komplexu bylo také nutné začlenit

architektura

51

hl AV n í V S T U P d O K A MP U S U S l áV K O U V E d O U C í z n á K U P n í h O C E n T R A / foto: Zdeněk Müller

stávající budovy Fakultní nemocnice. Obecně se tedy nabízelo něko-lik možností, jak území koncipovat. Po skandinávském vzoru bylo možné navázat na přírodní charakter Mahenovy stráně a vytvořit jakýsi parkový areál s jednotlivými výukovými pavilony. Nebo se dát cestou, kterou razí současní (postmoderní) urbanisté, a navrhnout zástavbu městského charakteru se sítí ulic a náměstí, kde by byl univerzitní areál bezprostředně provázán s další zástavbou se smí-šenou funkcí a živým parterem. Výchozím bodem vítězného návrhu se však zřejmě stal areál Fakultní nemocnice, která byla postavena v pozdně modernistickém striktně racionalistickém duchu a jejíž půdorys připomíná integrovaný spoj.

Orbitální staniceUrbanistické řešení, které architekti z A Plus v soutěži v roce 2000 předložili, se podobalo fantastickým projektům ideálního města z ruky meziválečných funkcionalistů – téměř celým rozsáhlým komplexem budov bylo lze projít, aniž by se člověk dotkl země

a s městem ho propojovala lanovka. Srdcem čtvrti mělo být kon-gresové centrum ve tvaru kapky a univerzitní náměstí, umístěné mezi kongresovým centrem a děkanátem univerzity. Opět nikoli na úrovni terénu, ale vysoko nad ním. Součástí měl být rovněž plavecký stadion, atletická hala a další sportoviště (severozápad), dále okrsek určený administrativě (jihozápad) a část s obytnou zástavbou (severovýchod). Samotná univerzitní část je pak jedi-ným, násobně se větvícím komplexem, který působí na první po-hled strojovým dojmem. Podle jednoho ze zaměstnanců ateliéru A Plus byla pro strukturu výukového komplexu prvotní inspirací orbitální stanice.

Předložený urbanismus jednoznačně vychází z funkcionalistického odkazu – území je přísně rozdělené na jednotlivé funkční okrsky (vzdělání, sport, administrativa, bydlení). Ani auta a chodci spolu nesdílí klasickou uliční síť, ale jsou bezpečně odděleni – přes více-proudé rychlostní komunikace vedou pěší lávky, navíc je chodcům k dispozici visutá promenáda, vedoucí diagonálně přes celé území.

60 art + antiques

Rada! Paráda?

Radovo rozsáhlé a různorodé dílo v sobě nese vtip, nadsázku, nadhled i zamyšlení. Ironic-kým přístupem se podle některých teoretiků řadí k proudu tzv. české grotesky. Pravoslav Rada (nar. 1923 v Železném Brodě) pochází z umělecké rodiny, je synem Vlastimila Rady

(1895–1962), profesora Akademie výtvar-ných umění v Praze, uznávaného krajináře a ilustrátora humoristických knížek Jaro-slava Žáka. „Smysl pro plasticitu tvaru, pro účinnou výtvarnou zkratku, bezpečný smysl pro vzájemnou rovnováhu dekorativnosti

a realističnosti je u něj spojen s rodinným nadáním k humornému – v jeho případě spíš grotesknímu – vidění,“ napsala roku 1991 o Pravoslavu Radovi Jana Brabcová. Keramikou se úspěšně zabývá také Radova žena Jindřiška a dcera Šárka, s nimiž také po řadu desetiletí společně vystavuje.

Zázemí tvorbyPřestože v dětství obdivoval v Železném Brodě skleněné figurky Jaroslava Brychty, což ho nejspíš výtvarně nasměrovalo, studovat šel Pravoslav Rada na Vyšší průmyslovou školu sochařskou a kamenickou do Hořic v Podkr-konoší. Poté vystudoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde patřil v letech 1943–1949 k žákům profesorů Jose-fa Wagnera, Bedřicha Stefana a Jana Laudy. V průběhu studií ho zlákala keramika, proto školu zakončil u Otto Eckerta. Zásadní vliv na něj mělo roční stipendium dánské vlády (1947), kdy docházel na kodaňskou výtvarnou akademii a zároveň pracoval v dílně keramičky Nathalie Krebsové. Tehdy se také seznámil se členem výtvarné skupiny Cobra Asgerem Jornem, což mu později, v roce 1956, umož-nilo účast na akci s názvem The First World Congress of Liberated Artists v italské Albě (společně s malířem Janem Kotíkem). Cesto-vání otevíralo Radovi výtvarné obzory i mnohá přátelství. Koncem 60. let přednášel na Sou-thern Connecticut State College v New Havenu v USA, od roku 1956 je členem Mezinárodní

text: Milan Hlaveš

Dita Hálová

Autoři jsou kurátory UPN.

foto: Ondřej Kocourek

Uměleckoprůmyslové museum v Praze hostí až do Velikonočního pondělí retrospektivní výstavu jednoho z našich nejvýznamnějších keramiků – sochaře Pravoslava Rady, výrazné postavy českého poválečného umění. Pravoslav Rada se po více než půl století s vysokým nasazením a profesionalitou zabývá především ateliérovou tvorbou.

K A M I l l h O Tá K / 1984 / glazovaná kamenina / fotografie / v. 21,5 cm / sbírka UPM

profil

61

keramické akademie AIC (L’Académie Interna-tionale de la Céramique) sídlící v Ženevě.

Mezi hlavní náměty Radových hravě sty-lizovaných komorních i monumentálních plastik vždy patřily figury: zvířecí (kočky, ryby a ptáci), bájné (elfové, andělé i arch-andělé) a lidské. Podobu instalace současné výstavy v UPM inspirovaly keramické bibe-loty umístěné v dřevěných skříňkách. Od 60. do 90. let jimi autor zdařile reagoval na soudobé výtvarné dění. Ve zkratce se v nich odráží vývoj jeho tvorby ve stylizaci tvaru i různosti dekoru. Jaromír Pečírka v mo-nografické publikaci, vydané již roku 1959, o Pravoslavovi a Jindřišce Radových napsal: „Můžeme razit jako prvý charakteristický rys práce Radových její netradičnost, nezávislost na tradici, její samostatnost, původnost, dnešnost. Je to tradice vnímání hodnot, co spolupůsobí v tvorbě Radových: pracovní vážnost, technická vytříbenost, tvůrčí inteli-gence i vědomí závažnosti všeho výtvarného počínání. Navíc je pak v jejich práci odvaha, schopnost vymýšlet a vytvářet tvary nové, neobyčejnost a vynalézavost.“

Od nádoby k plasticePravoslav Rada dokonale ovládá výrobní řemeslné postupy, což mu umožňuje pou-žívání širokého spektra keramických hmot včetně porcelánu a jejich povrchových úprav. Nebál se též dávat do kontrastu živé bar-vy glazur. Modelování v keramice propojil s malbou. Na porcelán aplikoval obtisky z běžného porcelánového zboží. Na konci šedesátých let těmito kýčovitými, divoce barevnými motivy provokoval mnohé pu-risty. Originálním způsobem se od 80. let věnoval také portrétní tvorbě – přenášel na keramické objekty reprodukce černobílých fotografií. K nejzajímavějším patří plastiky s tvářemi jeho známých a přátel: Kamila Lhotáka, Adolfa Borna, fotografa Miroslava Hucka, dvojice Suchý a Šlitr atd. Upomínají na kulturní prostředí, ve kterém Rada v ur-čité době intenzivně žil a pracoval.

Pravoslav Rada se podílel na úspěšné československé expozici na EXPO 1958. Na výstavě v UPM se prezentuje jeho kolekce závěsných keramických ryb, která v Bruselu tvořila celek s dnes nedochovanými skleně-

nými objekty. Instalace získala jednu ze zla-tých medailí udělených naší expozici. Rado-vy plastiky se v působivých monumentálních kompozicích uplatnily také na světových výstavách EXPO 1967 v Montrealu a 1970 v Ósace. V nich je možná nejzřetelnější vliv moderního umění na Radovu práci – nejvíce díla Joana Miróa.

Mezi další Radova významná ocenění kromě zmíněného bruselského patří zlatá medaile AIC z Mezinárodní výstavy keramiky konané roku 1962 na pražském Výstavišti. Výstava bývá považována za zásadní moment vývoje českého keramického umění zejména díky odhodlání mnohých vystavujících posu-nout se od nádob k sochařskému vyjádření. Dobový kvas v užitém umění vrcholil mezi koncem 50. a závěrem 60. let činností sku-piny Bilance při Umělecké besedě, jejímž byl Rada členem. Výstavy Bilance se postup-ně odkláněly od marné snahy výtvarníků o kultivaci průmyslové výroby k volnému uměleckému projevu.

To platí také o činnosti Pravoslava Rady: zpočátku se věnoval nejen volné tvorbě, ale

hl AVA S R U d ý M I R E T y / 1988 / porcelán, obtisky / v. 26 cm / sbírka UPM hl AVA S P R U h y / 1988 / porcelán, obtisky, fotografie / v. 25 cm / sbírka UPM

64 art + antiquesantiques

S V íC E n / Střední Evropa, konec 19. stol. Ag 800/1000, hmotnost 1880 gr. / výška 43 cm cena: info v obchodě (Antique Andrle)

dAUM n A nC y: Vá z A / Francie, počátek 20. stol. leptané sklo / výška 46 cm cena: info v obchodě (Antique Andrle)

J úl I U S l OR I n C z : z A M y Sl E n á olej / 65 × 58,5 cm cena: 3 930 eur (Art Invest)

F R A n T I ŠEK S T UdE n ý: údE n áČ olej / 22 × 29 cm cena: 840 eur (Art Invest)

l A dI Sl AV g UdER n A : P OR T R é T MUž A / 9140–50 tuš, papír / 43 × 28 cm cena: 1 100 eur (Art Invest)

P Ol OhO VAC í K ř E Sl O h -70 / 1920–30 návrh Jindřich Halabala / s původním potahem cena: 16 000 Kč (CohnAuction)K O nF ER E n Č n í S T ůl T 142 / 1920–30

návrh Josef Frank cena: 7 500 Kč (CohnAuction)

K A R El S C h A d T: P Odz I Mn í P O T OK / 1910–15 olej na plátně / 130 × 95 cm cena: 45 000 Kč (Galerie Marold)

J A n Sl AV íČ EK : z áT I Š í S J A Bl K y / 1940–50

olej na lepence 28 × 35 cm cena: 145 000 Kč (Galerie Marold)

65

A n T I Q U E A n d R l E

Křížovnická 1/Platnéřská 6, 110 00 Praha 1

tel: 222 311 625

fax: 222 329 817

email: [email protected]

www.antiqueandrle.cz

A n T I K O l O M O U C

Třída 1. Máje 12, 772 00 Olomouc

tel: 585 232 462, 602 585 735


www.antikolomouc.w1.cz

A U K Č n í S í ň A R T I n V E S T

Dobrovičova 7, 811 02 Bratislava

tel: +421 252 634 664, +421 905 659 148


www.artinvest.sk

C O h n A U C T I O n

Nám. Dr. Václava Holého 8, 180 00 Praha 8

tel: 603 546 275


www.cohnauction.cz

g A l E R I E M A R O l d

Rytířská 6/410, 110 00 Praha 1

tel: 222 873 218, 774 511 533


www.marold.cz

M E I S S n E R - n E U M A n n

Jugoslávských partyzánů 636, 160 00 Praha 6

tel: 233 343 194


www.aukce-neumann.cz

g A l E R I E P I C T U R A

Na Zderaze 6, 120 00 Praha 2

tel: 224 233 810, 603 741 674


www.pictura.cz

inzerce

Vá z A gR A n I T O n / Svijany, 1920–30 keramika, černobílý lineární dekor cena: 12 500 Kč (CohnAuction)

dI A dé M S BR Il I A n T y platina, brilianty

cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

PR AV O Sl AV n á IK O n A 12 měsíců s ústředním výjevem Sestoupení Krista / malba na dřevě / 54 × 68 cm cena: info v obchodě (Antik Olomouc)

V l A dI M íR J A R C O V J á K : gEOPR O JEK T / 1983–86 olej, plátno / 130 × 100 cm cena: 105 000 Kč (Galerie Pictura)

E M Il F Il l A : z áT I Š í SE dž B á nE M / 1948 olej, písek, plátno / 45,5 × 58 cm cena: 1 800 000 Kč (Galerie Pictura)

Oly MP I J SK á P O C hOdE ň / Berlín, 1936 obecný kov, chromovaný / výška 28 cm / přiloženo

osvědčení na jméno běžce / s pochodní běžel člen táborského Sokola Bohumil Konopa na trase mezi

Českými Budějovicemi a Táborem cena: 58 000 Kč (Meissner-Neumann)

E M Il F Il l A : z áT I Š í S K O n V IC í / 1948 olej na plátně / 38 × 46 cm cena: 1 300 000 Kč (Meissner-Neumann)

80 art + antiqueskomiks

MaRKéTa SMOLíKOvá

KuBáTOvá (*1977)

Absolvovala střední průmyslovou školu ke-ramickou a FAMU, obor animovaná tvorba. Vysokou školu ukončila desetiminutovým absolventským filmem Trójská válka, v sou-časnosti pracuje jako animátorka. Na českou

komiksovou scénu razantně vstoupila v roce 2010, kdy u nakladatelství Argo vydala něko-likasetstránkovou komiksovou knihu Egypťan. Ústřední hrdina knihy Ratep se jako chlapec připlete do cesty soupeřícím egyptským bohům Sutechovi a Usirovi, kteří jeho následující osu-dy nasměrují způsobem značně odlišným od

životní dráhy ostatních smrtelníků. Autorčin kresebný projev sice nezapře některé inspirační zdroje, především linku Mikea Mignoly, animá-torské zkušenosti ji ale obdařily jistou rukou a také bezchybným ovládnutím vizuální narace.

/ Tomáš Prokůpek

85

S předplatným získáváte:

slevu 490 Kč oproti koupi na stánku spolehlivou distribuci do vaší schránky Ročenku ART+ v únoru 2012 zdarma slevy na vstupném do partnerských galerií knihu v hodnotě 950 Kč jako dárek *

Jak objednat?

na webu: www.artantiques.cz emailem: [email protected] faxem: 284 011 847 telefonicky: 800 300 302poštou: POSTSERVIS, oddělení předplatného Poděbradská 39, 190 00 Praha 9

* Knihu získává prvních 30 předplatitelů. Ostatním bude nabídnut jiný dárek.

29. 10. 2010 – 20. 3. 2011

Záštitu nad výstavou 1984 – 1995 převzal ministr kultury ČR Jiří Besser a primátor statutárního města Brna Roman Onderka.

82 art + antiques

Art+Antiques 02 2011

Documents

Transcript of Art+Antiques 02 2011