1

ANTICKÉ ŘECKO

- antickou kulturou je označována kultura starověkého Řecka a Říma

- vlastní antické kultuře v Řecku předcházely starší egejské civilizace – kykladská a minojská

- období antiky začalo v 8. stol. př. n. l., od 4. stol. př. n. l. prošlo helénismem a poté, jako součást římské

kultury, skončilo v 5. stol. n. l. za byzantského císaře Justiniána I.

- tehdy došlo k nahrazení starověké antické vzdělanosti středověkou kulturou křesťanskou

- centrum kultury Athény – rozvoj poezie, dramatického žánru, prózy (historické, filozofické)

SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ

- řecké kmeny ve 2. tis. př. n. l. osidlovaly egejskou oblast i pobřeží Malé Asie

- v 8. až 6. stol. př. n. l. se řecké obchodní kolonie rozšířily po celém Středomoří

- vzrostl význam městských států (polis), k nejznámějším patřila vojensky vyspělá Sparta a demokraticky

orientované Athény

- po vyčerpávající peloponéské válce ztratily řecké městské státy samostatnost a v polovině 2. stol. př. n. l. se

staly součástí Říma

- řecká kultura však v celém východním Středomoří převládala nadále

DIONÝSIE

- oslavy trvající dne i noci (minimálně 3), soutěže autorů, dithyramby – oslavné básně pro vznik tragédie

(tracoidia = zpěv kozlů) - oslavy Dionýse, maškarní - soutěže autorů – přednášena díla = dithyramby - deus ex machina – na kladce spuštěna jakási osoba představující někoho, rozuzlila děj

ATHÉNSKÉ TROJHVĚZDÍ

- Aischylos (nejstarší), Sofokles, Euripides - zachovány zlomky tvorby

DIVADLO POD ŠIRÝM NEBEM

- v tzv. amfiteátrech - ne v budovách - největší (jeden z nich) v Efezu – až 18 000 lidí, divadelní představení 1 den a 1 noc, pouze muži, masky –

barevně odlišené – poznávání pro diváky - červená maska – krev, vášeň - žlutá – něco špatného, přetvářka, podraz

- herci v dřevácích min. 20 cm vysokých - ze začátku 1 herec, komunikoval se sborem - dobou rozšíření na 2 herce, poté ještě na 3

2

LITERATURA

ARCHAICKÉ OBDOBÍ

- datuje se mezi 8. a 6. století př. n. l.

- řecká mytologie, dlouho tradovaná jen ústně, se odrážela v eposech a lyrické poezii

- neznámějším básníkem tohoto období je Homér

- za nejstaršího doloženého básníka bývá považován Hesiodos, zakladatel didaktické poezie

- společenské satiře a kritice soudobého Řecka se věnoval bajkař Ezop

- Ezop – nebyl původem Řek, byl zajatec Řeků, vzdělaný – učil v řeckých domácnostech

- vznikala ale také poezie lehčí, radostná – Anakreon oslavoval život, lásku či víno, přírodní lyrika – častý

námět pastýři, pastýřky v krásné řecké přírodě, vyznávají si lásku, nekomplikované básně

- anakreonská lyrika – přírodní s milostnými náměty

- milostnou poezii a milostné písně psala Sapfo – na Lesbosu založila školu pro dívky

- literatura sloužila i k náboženským účelům – Pindaros sborovými písněmi opěvoval hrdiny a morální

hodnoty

- rozvoj lyrické tvorby – poezie s náboženstvím – sborová lyrika – známým autorem Pindaros

KLASICKÉ OBDOBÍ

- datuje se mezi 5. stol. př. n. l. a rok 323 př. n. l..

- do nástupu Alexandra Makedonského

- sborový tanec a zpěv doprovázely slavnosti boha vína Dionýsa

- sbor převlečený za kozly zpíval lyrickoepické písně o Dionýsovi

- z tohoto základu vzniklo přidáním herce drama

- tragédie, původně oblíbenější žánr dramatu, čerpaly z mytologických námětů

psali je např. Aischylos, Sofokles a Euripides

- k tvůrcům komedií patřil Aristofanes

- próza se začala rozvíjet již od 6. století př. n. l. v iónských městech v Malé Asii

- vycházela z praktické potřeby, neboť obyvatelé těchto měst vytvářeli úřední, obchodní a politické

záznamy

- prozaické žánry používali i kněží, historikové, řečníci či filozofové a další učenci pro svá odborná

pojednání

- historická próza se více rozvíjela v 5. st. př. n. l.

„Otcem dějepisu“ byl historik Herodotos, na kterého navazovali Thukydides a Xenofon

- rétorická próza (řečnictví), která se dělí na politickou, soudní a slavnostní, se rozvíjel především díky

svobodě slova; nejvýznamnějším centrem řečnictví byly Athény

za vrcholné představitele řeckého řečnictví ve 4. stol. př. n. l. lze považovat Ísokrata a jeho

odpůrce Demosthena

- poezie prošla stagnací a zůstávala v pozadí nebo byla součástí dramatu

- epika se vyvíjela jen málo, stala se např. součástí věštby

- někdejší epika Homéra a Hesioda byla kritizována pro přílišné náboženské zaujetí

- lyrika rovněž strádala, ale zpočátku se ještě částečně rozvíjela a udržela si své příznivce

- sborová poezie čerpala z hrdinských mýtů

- objevovala se také milostná poezie

3

HÉLENISTICKÉ OBDOBÍ

- doba vlády Alexandra Makedonského

- rozvíjelo se od 4. do 1. století př. n. l.

- řecká civilizace, kultura a jazyk se rozšířily do Orientu a splynutím kultury řecké a orientální vznikla kultura

helénistická

- kvůli novému politickému uspořádání v rámci říše Alexandra Velikého tratily řecké městské státy svou

politickou samostatnost

ze svobodných občanů se stali poddaní

- řecká literatura ztratila národní charakter: obsahově čerpala z klasických děl, nepřinášela nové náměty,

zdokonalovala pouze formální stránku

- poezii reprezentovala především pastýřská poezie, oslavné písně (hymny) a žalozpěvy (elegie)

- v próze se prosazovaly zábavné žánry jako např. román, novela či povídka

- řecké drama pozdvihla nová attická komedie, která ztratila politický význam a jádrem zápletky se stala

láska a intriky

- slavným autorem attických komedií byl Menandros

ŘÍMSKÉ OBDOBÍ

- 30 př. n. l.-529 n. l.

- rostl zájem o odbornou literaturu

- nejslavnějším historikem byl Plutarchos

- dále se rozvíjel např. zeměpis (Strabon, Klaudios Ptolemaios)

- jedním z nejvěhlasnějších starověkých lékařů byl Galenos, který ošetřoval zraněné gladiátory a později i

císaře

4

HOMÉR

* asi 8. stol. př. n. l., úmrtí ?

- představitel archaického období řecké literatury a nejstarší řecký básník

- o jeho životě neexistují historicky podložené informace, proto ani autorství dvou eposů Ilias a Odyssea,

které jsou mu připisovány, není doloženo

Ilias

- veršovaný hrdinský epos připisovaný Homérovi

- tvoří jej 24 zpěvů s více než 15 000 verši

- pochází asi z poloviny 8. stol. př. n. l.

- děj zachycuje část pověstí o trojské válce

- Řecký hrdina Achilles se pro spor s velitelem Řeků Agamemnonem boje neúčastní. Úspěchy obránců Troje

přimějí Achilleova přítele Patrokla, aby se vydával za Achilla a vzbudil u Trojanů strach. Patrokles umírá a

jeho smrt donutí Achilla k boji. Situace se obrací, Achilles porazí hrdinu Trojanů Hektora. Pověst dál vypráví o

dobytí Troje pomocí lsti s dřevěným koněm, ale i o Achillově smrti po zásahu otráveným šípem do jeho

jediného zranitelného místa, paty.

Odyssea

- veršovaný hrdinský epos

- dějově navazuje na Iliadu

- 24 zpěvů (asi 12 000 veršů)

- popisuje cestu ithackého krále Odyssea domů z trojské války

- Členové Odysseovy posádky zažívají dobrodružství, např. musí bojovat s rozzuřenou příšerou Skyllou, těsně

uniknou vodnímu víru obludy Charybdis, odolají omamnému zpěvu Sirén, setkají se s kouzelnicí Kirké,

vyklouznou ze spárů Kyklopa, navštíví podsvětí. Po deseti letech bloudění na moři Odysseus sám dorazí

domů, ale ani zde jeho útrapy nekončí. O jeho manželku Penelope se uchází množství nápadníků. Odysseovi

se (s pomocí bohyně Pallas Athény a starého věrného sluhy) podaří nápadníky přemoct; poté se nechá

poznat svou věrnou manželkou Penelope.

5

AISCHYLOS

- 525-456 př. n. l.

- představitel klasického období řecké literatury

- náleží mezi autory tragédií

- původně byl vojákem v řecko-perských válkách

Dílo

- jako dramatik přidal na scénu vedle herce a chóru i druhého herce

- zavedl tak dialog

- hájil ideály demokracie a svobody, vyzdvihoval obětavou lásku k vlasti, zastával názor, že svět je řízen

božskou spravedlností a neměnným osudem

- je autorem 90 tragédií, z nichž většinu známe jen podle názvu

- zachovalo se jen 7 her, v nichž vystupují všemocní bohové a mytičtí hrdinové

- Zeus je vždy spravedlivý vládce bohů, nenávidí domýšlivost a trestá ji zaslepeností; ta vede člověka

k provinění, za něž musí nést trest

- k dochovaným hrám kromě trilogie Oresteia patří Peršané (o vítězství u Salaminy), Prosebnice (o 50

dcerách krále Danaa), Sedm proti Thébám, Spoutaný Prometheus

Oresteia

- jako jediná Aischylova trilogie se dochovala v úplnosti

- jejími částmi je Agamemnon, Oběť na hrobě, Usmířené Litice

- autor zde čerpal z mytologie a řešil otázku Orestovy viny

- Orestes na příkaz bohů zabije matku a jejího milence, čímž pomstí zákeřnou vraždu svého otce

Agamemnona. Je však pronásledován božskými Líticemi a až před soudem bohyně Athény je zproštěn viny.

- Aischylos vyjadřuje myšlenku, že lidé by měli být za své činy souzeni pouze lidmi, nikoli bohy

6

SOFOKLES

- 497/496-406/405 př. n. l.

- představitel klasického období řecké literatury

- působil jako athénský pokladník a s Periklem se podílel na vládě

- byl athénským knězem, ale bojoval i ve válce proti Samu

Dílo

- jeho dramatická tvorba byla velmi oblíbená, osmnáctkrát zvítězil při slavnostech dionýsií

- ve svém díle zachycoval ideály athénské demokracie a Periklovy sociální reformy

- většina jeho tragédií vychází z mýtů o městě Théby

- vytvořil asi 123 tragédií, ale dochovalo se jich jen 7

- postavy, které porušily pravidla stanovená bohy, jsou tvrdě trestány

- např. ve hře Král Oidipus se Oidipus provinil proti božským pravidlům a morálce (nevědomky zabil otce a

oženil se s matkou)

- k dalším dochovaným tragédiím patří např. hry: Oidipus na Kolonu, Aias, Trachiňanky, Elektra, Filoktetes

Antigona

- tragédie

- nejde o předurčený osud

- do kontrastu se staví poslušnost buď božským zákonům, anebo nespravedlivému nařízení krále

- Antigona volí vyšší a správné principy. Pohřbí tělo bratra, který si dovolil zaútočit na Théby, aby získal trůn po

otci. Antigonin čin rozzuří nového thébského kárle Kreonta, který pohřeb zakázal, a chce ji proto nechat

popravit. I před přímluvy jeho syná nechá Kreon dobrosrdečnou Antigonu zaživa zazdít. Než si král uvědomí,

že svými činy rozhněval bohy, a napraví je, Antigona se oběsí. Také Kreontův syn a jeho žena spáchají

sebevraždu. Kreon zůstává opuštěn se svou vinou.

7

EURIPIDES

- asi 480 př. n. l.-406 př. n. l.

- představitelem klasického období řecké literatury

- narodil se v zámožné rodině a vynikal ve zpěvu, tanci a atletice

- zabýval se také malováním a filozofií

Dílo

- jako dramatik zpracovával tradiční mýty novým a originálním způsobem, začlenil do svých her duševní

pochody postav (hlavně u žen)

- filozoficky se zamýšlel nad osvobozením lidského ducha z područí bohů

- u Euripida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie je uvolněna

- hlavní hrdinou je, jako např. v tragédii Medea, často žena

- v některých Euripidových tragédiích v poslední chvíli zasahují bohové

- Euripides používal zařízení, kterými byl herec v roli boha spouštěn na jeviště (deus ex machina)

- napsal přes 80 her, ale dochovalo se jich jen 17, např. Trojanky, Elektra, Herakles, Helena či Orestes

Medea

- využití mytologie

- vztah mezi mužem a ženou, věrnost rodině, partnerovi, reakce na zradu od partnera, děti

- Medea se pro Iasona vzdala své rodiny, domova, prozradila mu tajemství a musí utéct -> utečou, narodí se

jim synové -> Iason má pocit, že Medea mu způsobuje strasti a přemýšlí, že by bylo výhodné oženit se

s korintskou princeznou -> chystá svatbu, Medea se rozhněvá a chystá pomstu -> smrt Korintské princezny

(krásné šaty napuštěné jedem) a svých synů – snaží se Iasonovi co nejvíce ublížit

- čerpá z mytického příběhu milenky a manželky argonauta Iasona, která kvůli lásce zradí svou rodinu a

nakonec je sama Iasonem zrazena

- autor se soustřeďuje na momenty dramatického napětí a dílčím výjevům dává takový prostor, aby mohla

plně a účinně vyznít jejich dramatičnost – např. Iasonova zrada, okamžik váhání pomstychtivé Medey, když

plánuje zabití svých a Iasonových společných potomků

- rozdíl: žena není kladná hrdinka, nemá ideální rozměry

8

FILOZOFOVÉ

- odborné, řečnické, filozofické a historické spisy

- většina děl v klasickém, některé v helenistickém období

SOKRATES PLATON ARISTOTELES

žák žák

učitel učitel

9

SOKRATES

- asi 469-399 př. n. l.

- jedním z nejvýznamnějších řeckých filozofů

- účastnil se několika výprav za peloponéské války

- podílel se na veřejném životě a byl činný v politice

- proslul svoji odvahou hájit vlastní přesvědčení, i když bylo v rozporu s míněním většiny

- později byl obviněn, že neuznává státní bohy a kazí mládež (pozadí procesu bylo ve skutečnosti politické)

- byl odsouzen k smrti

- ačkoliv měl možnost trestu uniknout, podrobil se mu a zemřel po vypití číše bolehlavu

Dílo

- sám žádný spis nenapsal, avšak jeho životní osudy a myšlenky poznáváme z děl jeho přímých žáků

- Platon v díle Obrana Sokratova uvádí jednak obvinění před athénským soudem, ale hlavně Sokratovy

zásady a hlavní myšlenky obhajoby

- druhým autorem, který pro nás zapsal Sokratův myšlenkový odkaz, je Xenofon v díle Vzpomínky na Sokrata

- zde autor zaznamenal Sokratovy rozhovory s lidmi a prodal hlubší výklad Sokratových myšlenek

- Sokrates rozmlouval s lidmi o jejich životě, hodnotách a postojích

- ptal se kolemjdoucích na tržišti a podle odpovědi, kterou dostal, položil novou otázku

- ta pak později odkrývala pravé motivy jednání či ctností, které občan vyznával

- postupně tak formou rozhovoru člověka dovedl k poznání, na čem opravdu záleží a co je pošetilé

- Sokratovou nejvyšší ctností bylo vědění, které vede k blaženosti

10

PLATON

- 427-347 př. n. l.

- představitelem filozofické literatury v klasickém období

- tento athénský myslitel a Sokratův žák založil v Athénách filozofickou školu Akademii, která fungovala až

do roku 529 n. l.

- jako filozof se zamýšlel, jak vytvořit dokonalý stát a jaké vlastnosti by měl mít vládce

- nejvíce se proslavil jako tvůrce učení o ideách

Dílo

- své myšlenky psal formou dialogů, kde dvě postavy spolu rozmlouvaly o určité problematice

- Platonovi je připisována řada děl, s jistotou však za jeho autentická díla považujeme 25 dialogů, Obranu

Sokratovu (jako jediná nemá dialogickou podobu) a několik dopisů

- k nejvýznamnějším dialogům se řadí Ústava, ve které v podobenství o jeskyni podává výklad světa idejí

- dalšími dialogy jsou Kriton o právním řádu a Symposion o filozofii a lásce

- Platonovy ideje jsou dokonalé vzory, předobrazy všeho, co existuje

- přebývají ve světě idejí, který nelze spatřit, lze ho jen tušit rozumem

- nejvyšší a nejdokonalejší ideou je idea dobra, z níž vychází všechno ostatní

- Platonova nauka o idejích prostupovala i ostatní složky jeho učení o státě, člověku, poznávání dobrého a

špatného nebo o umění

- Platon rozlišoval 4 základní ctnosti – rozumnost, statečnost, uměřenost a spravedlnost

11

ARISTOTELES

- 384-322 př. n. l.

- filozof a vědec klasického období, byl Platonovým žákem a vychovatelem Alexandra Velikého

- je považován za jednoho z nejvýznamnějších filozofů

- jako vědec výrazně přispěl k rozvoji přírodních věd

- své poznatky shrnul v díle Metafyzika

Dílo

- vytvořil velké množství spisů, z nichž se do dnešních dnů dochovalo jen 47

- jeho rozsáhlý a oborově pestrý odkaz byl již v antice uspořádán do tematických skupin

- rozlišujeme díla etická, logická, politická, o přírodě, metafyzice, poetice a řečnictví

- asi 50 filozofických spisů – o logice, řečnictví,…

- vedle rozsáhlých filozofických úvah a přírodovědného bádání se zabýval též jazykem

- jeho spis Rétorika se stal na celá staletí základním dílem o řečnictví, obsahové a formální správnosti

přednesu

- Aristoteles vnímal rétoriku jako významnou složku soudobé kultury

- studoval díla o rétorice do svých předchůdců, z proslovů řečníků vybíral vhodné příklady a

systematicky se zamýšlel nad všemi podstatnými rysy mluveného i psaného projevu

- v Poetice se zabývá především žánrem tragédie

- vysvětluje její vznik a význam

- pokládá základy teorie o jednotě místa, času a děje v dramatu

- druhý díl, který se věnoval hlavně komedii, se nedochoval

12

ARISTOFANES

- 445-388 př. n. l.

- řecký dramatik klasického období

- je tvůrcem staré attické komedie

- jeho postavy se potýkají s aktuálními každodenními problémy, hry obsahují satiru na politické poměry

- osu komických her tvoří kritika politického života řeckých městských států a kritika povahových vlastností

lidí

Dílo

- z původních 44 komedií se dochovalo skoro tisíc úryvků různé délky a jen 11 kompletních her

- na Aristofana a jeho komediální styl později navazovali římští dramatikové

- k jeho hrám patří vedle komedie Jezdci hra Oblaky či Mír, kde autor kritizuje válku, dále Žáby, Ptáci,

Lysistrate

- v komedii Vosy zesměšňuje až přehnanou zálibu Athéňanů v řešení svých sporů soudní cestou

- v komedii Ženský sněm Aristofanes kritizuje Platonovu představu ideálního státu

- jeho komedie jsou prokládány parodizujícími prvky, ironií a humorem, které často znevažují téma

- v komediích kritizuje politiky vedoucí válku Sparta X Athény

Jezdci

- komedie

- rozebírá spor dvou politických odpůrců, kteří usilují o přízeň lidu

- kritizuje naivitu lidu, který se nechá uchlácholit sliby a lichotkami

- nakonec vítězí větší darebák, který si ale umí lépe získat přízeň lidu na svou stranu a je tak považován za

dobrého vůdce

13

MENANDROS

- 342-291 př. n. l.

- řecký dramatik a představitel helénistického období

- psal tzv. nové attické komedie

- řazeny do „sentence“ (i naučné hry)

- látku čerpá ze všedního života, zápletka se většinou týká milostných vztahů či majetku

- komedie nemá diváka jen bavit, ale i vychovávat, proto jsou do hry zařazeny tzv. sentence (stručné výroky),

obsahující nějakou životní pravdu či mravní zásadu

- jeho hry sice zvítězily při soutěžích osmkrát, ale oblíbenějším a častěji citovaným se pro římské dramatiky

stal až po smrti

- tematicky se Menandros zaměřil na osobní problémy jedince

- „nová attická komedie“ – nezaměřuje se na problémy společnosti, nýbrž na osobní a rodinné

Dílo

- napsal množství komedií, z nichž asi 100 známe podle názvu

- zachovalo se mnoho zlomků, opisovaných citátů a různě upravených pasáží jeho původních her z římského

prostředí

- k jeho nejvýznamnějším hrám patří Spor o dítě, Zjevení a Ostříhaná, kde řeší soudobý a poměrně běžný jev

– odkládání novorozenců a jejich pozdější osudy

- k dalším cenným dílům patří komedie Dědek, Sudiči, Škarohlíd, Smírčí soud, Štít, Rolník nebo Mrzout, což je

jediná nová attická komedie, která se dochovala celá

- kromě komedií se dochovala též samostatná sbírka menandrovských úsloví, pocházejících z jeho her

- jedná se o 758 veršů, které měly svůj vlastní osud

- některé jeho výroky však byly překryty podobnými výroky pozdějších autorů

14

PLUTARCHOS

- před rokem 50 n. l. – okolo r. 127

- řecký historik a představitel římského období

- narodil se v bohaté rodině nedaleko Delf

- studoval jak v Athénách, tak v Alexandrii a Korinthu

- hodně cestoval a navštívil i Řím

- působil jako delfský kněz, ale do dějin vstoupil jako spisovatel a historik

- byl slavný již za svého života, získal si dokonce přátelství římských císařů Traiana a Hadriana

Dílo

- vytvořil 227 prací převážně historického a biografického charakteru

- v díle O lásce a přátelství se zabýval právě láskou a přátelstvím

- napsal též několik desítek spisů z oblasti fyziky, morálky a náboženství

- většina jeho spisů se dochovala, v době renesance pak byly velmi oblíbené

- za jeho největší dílo jsou považovány slavné Životopisy slavných Řeků a Římanů, v nichž vždy popsal život

jednoho Řeka a jednoho Římana

- na podobných osudech potom vyzdvihnul kladné rysy a vytkl charakterové vady

- srovnáním představitelů stejného oboru se snažil poukázat na vyrovnanou hodnotu řecké i římské

literatury a kultury obecně

- vyzdvihoval statečnost, střídmost, rozhodnost, tvořivost či věrnost

15

ANTICKÝ ŘÍM

- za latinskou literaturu považujeme spisy psané latinsky

- římská literatura je pak součástí latinsky psané literatury, která vznikla ve starověku a na území Římské říše

- ve srovnání s řeckou literaturou však nedosahuje římská literární tvorba takové rozmanitosti ani originality

- Římané zvláště zpočátku spíše sbírali a překládali hotová díla a přebírali témata od vyspělejší řecké kultury

SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ

- traduje se, že městský stát Řím byl založen roku 753 př. n l.

- království zde trvalo do roku 510 př. n. l., kdy byl z Říma vyhnán poslední král a vznikla republika

- v 1. stol. př. n. l. vrcholila krize republiky a docházelo k bojům o moc, které skončily roku 27 př. n. l.

vyhlášením císařství

- pod Řím spadalo v době největšího rozmachu území dnešní západní, střední a jižní Evropy, Egypta a Perského

zálivu

- roku 395 se Římská říše pod tlakem barbarských kmenů i v důsledku vnitřní krize státu rozpadla na

Západořímskou a Východořímskou

- Západořímská říše zanikla roku 476, toto datum bývá považováno za konec antiky

- na jejím místě vznikly říše barbarských kmenů (např. Francká říše)

- Východořímská říše přetrvala de facto přes celý středověk jako tzv. Byzantská říše

- podle legend souvisí vznik Říma s dějinami Tróje

LITERATURA

- odvíjí se od řecké literatury, latinka

UŽÍVÁNÍ PÍSMA V ŘÍMĚ A POČÁTKY LITERATURY

- s nejstaršími doklady psané latiny se můžeme setkat již v 7. stol. př. n. l.

- písmo bylo dostupné zejména kněžím a příslušníkům vyšších vrstev, kteří zastávali veřejné úřady

- literatura jako umění se však nerozvíjela, vznikaly hlavně nápisy, hospodářské a administrativní záznamy či

náboženské texty

- nejvýznamnější památkou byly bronzové desky se zákoníkem na Foru Romanu, tzv. Zákony dvanácti desek,

které položily základy římskému právu

- jedna z nejstarších písemných památek, spíše dokumentárního než uměleckého směru

ARCHAICKÉ OBDOBÍ

- Římané se v nejstarších dobách literatuře nevěnovali

- vznikaly jen např. úřední, právnické a náboženské texty

- za počátek římské literatury se považuje rok 240 př. n. l., kdy Livius Andronicus přepsal řecké drama pro

římské diváky

- dramatická tvorba spočívala v úpravě oblíbených řeckých námětů pro římské diváky

- k nejvýznamnějším představitelům dramatu patřil Plautus, autorem komedií byl Publius Terentius Afer

- vedle dramatu se rozvíjel též epos, který čerpal z dějin Říma

- 240 př. n. l. – Livius Andronicus – přepsal řecké drama pro Římany

16

17

ZLATÉ OBDOBÍ

- římská literatura v době, kdy vrcholila krize republiky a političtí vůdcové usilovali o moc, vstoupila do svého

zlatého období

- začala spolu s veřejným působením jednoho z nejvýznamnějších představitelů antické literatury Marka

Tullia Cicerona roku 81 př. n. l. a skončila smrtí císaře Augusta roku 14 n. l.

- na počátku tohoto období se hlavně próza vymaňovala z područí řeckého vlivu a čerpala z aktuální situace

v zemi

- značná sociální nerovnost a politická angažovanost napomohla literatuře dosáhnout vysoké úrovně

- rozvíjelo se řečnictví, satira či dějepisectví

- známým autorem historické prózy byl např. Gaius Iulius Caesar

- filozofickou prózou a zkoumáním přírody se zabýval Lucretius Carus

- k rozvoji lyrické poezie přispěl Gaius Valerius Catullus (básník)

- epická poezie se dlouho vyvíjela ve stínu prózy, ale v době vlády císaře Augusta (31 př. n. l.-14 n. l.) dosáhla

svého vrcholu

- k nejslavnějším římským básníkům patří Publius Vergilius Maro, Quintus Horatius Flaccus, Publius Ovidius

Naso

- z prozaické tvoby si udrželo svou úroveň jen dějepisectví, jehož představitelem byl Titus Livius

- antická literatura: Marcus Tullius Cicero - řečník

STŘÍBRNÉ OBDOBÍ

- od smrti prvního římského císaře až po rok 117 n. l., kdy nastoupil císař Hadrián

- neomezená moc a krutovláda některých římských císařů negativně ovlivnila jak svobodu slova, tak literární

tvorbu

- autoři většinou navazovali na klasická díla a napodobovali je

- v dramatu se rozvíjela tragédie, jejímž autorem byl Lucius Aeneus Seneca

- vysoké literární úrovně dosahuje římské dějepisectví; zde vynikal Publius Cornelius Tacitus

- dařilo se i satiře, kterou reprezentuje Gaius Petronius Arbiter

POZDNÍ OBDOBÍ V ŘÍMSKÉ LITERATUŘE

- trvalo od počátku vlády císaře Hadriána až po rok 476 n. l., kdy došlo ke zničení Západořímské říše

- literatura byla ovlivněna krizí a pozvolným úpadkem impéria

- přibývalo autorů s neřímským původem, sílil vliv křesťanství a se slábnoucím Římem upadala i antická

kultura

- mezi významné autory se řadí „filozof na trůně“ císař Marcus Aurelius

- k rozvoji římské dějepisné literatury přispěl Suetonius, autor životopisů dvanácti císařů, nebo Ammianus

Marcellinus, historik, který navázal na Tacita

- římskou antickou literaturu postupně vystřídala formující se latinsky psaná středověká křesťanská

literatura

18

Římská kultura se díky svému dlouhému trvání a značné rozpínavosti setkávala s nejrůznějšími názorovými proudy a

mnohými byla ovlivněna.

Eklekticismus = typicky římský směr

- eklektici si z nauk různých jiných filozofických směrů vybírali to, co jim připadalo nejvhodnější

- jeho představitelem byl Cicero

Epikureismus = původně řecký směr hledající smysl života v dosahování uměřené slasti

- tento v Římě oblíbený směr představuje Titus Lucretius Carus, který se věnoval i zkoumání přírody

Stoicismus = představovaný Senekou či Markem Aureliem

- charakteristický svým klidem, projevy netečnosti vůči situacím, které není možné žádným způsobem ovlivnit

Skepticismus = směr, který s prvotní nedůvěrou přistupoval k okolnímu světu a zakládal si na ověřování

předkládaných tvrzení a pozorování

Novoplatonismus = rozvíjel se ve 3.-6. stol. n. l., navazoval na Platonovo učení o ideách

- v římském prostředí se ale rozvíjel novým směrem

- cílem života má být podle tohoto směru splynutí s dokonalým božským principem

19

PUBLIUS VERGILIUS MARO

- 70 př. n. l.-19 př. n. l.

- představitel zlatého období

- své literární úsilí zaměřil k povznesení Říma a k návratu k uznávaným ctnostem

- svým hrdinským eposem Aeneis proslavil římskou literaturu podobně jako Homér řeckou

Aeneis

- 19. stol. př. n. l.

- jako básník usiloval Vergilius o dokonalost formy, dlouho a pečlivě přeformulovával své myšlenky, dokud

nesplňovaly jeho představy

- při práci na Aeneidě čerpal z různých starších zpracování příběhů o počátcích Říma

- vytvořil velkolepou literární oslavu vzniku římského národa, což bylo v jeho době důležitější než historická

přednost díla

- dlouho očekávaný římský národní epos srovnatelný s Homérovou Odysseou

- povýšil římskou literaturu na homérskou úroveň

- 12 knih obsahující skoro 10 000 veršů

- Líčí osudy trojského hrdiny Aenea, který musel opustit hořící Troju a vydat se spolu se svou rodinou a

společníky na dlouhou plavbu při hledání nového domova. Po překonání mnohých nebezpečných

dobrodružství se nakonec Aeneas usadil ve střední Itálii. Zde založil město, ze kterého povstali zakladatelé

Říma. Od hrdiny Aenea rovněž odvozoval svůj původ císař Augustus.

Zpěvy pastýřské

- sbírka, též zvaná jako Bukolika

- 10 kratších básní

- vyobrazuje idylickou přírodu, pastýře a jejich vztah k lásce a poezii

- mají však také alegorickou rovinu, básník v nich líčí hlubší nadčasové ideály – společnost bez válek a

blahobyt

Zpěvy rolnické

- didaktická báseň, též zvaná Georgika

- složená ze 4 veršů

- měla za úkol oslavovat venkovský způsob života

- jedním z cílů byla podpora a vyzdvižení rolníků a jejich práce

- dílo tak doprovázelo úsilí císaře Augusta o obnovení pořádku a prosperity v rámci celé Římské říše

20

PUBLIUS OVIDIUS NASO

- 43 př. n. l.-18 n. l.

- představitel zlatého období

- jeden z nejvýznamnějších autorů římské milostné lyriky

- v epických verších díla Proměny zachytil 250 mytologicko-historických příběhů

- tvořil i ve vyhnanství

Umění milovat

- 1 př. n. l. – 1 n. l.

- veršované dílo

- tvořeno třemi knihami s více než 2 300 verši

- první dvě knihy radí mužům, jakým způsobem je možné získat přízeň žen, jak vzbudit a jak si trvale udržet

jejich lásku

- třetí kniha obsahuje podobné rady ženám

- Ovidius zachycuje zvyky římské společnosti, pozornost věnuje seznamování při různých společenských

příležitostech a prostředím vhodným ke schůzkám

Proměny

- 2-8 n. l.

- podobně jako Vergilius čerpá i Ovidius z římské historie a mytologie

- v jeho Proměnách je však souvislé vypravování nahrazeno kratšími epickými básněmi

- Začíná bájemi o počátcích světa a stvoření člověka, potopou, následují mytologické příběhy bohů a polobohů

až k trojské válce. Dále pokračuje od počátků Říma, kde sleduje historickou linii až do své doby. Většinu

příběhů propojuje motiv proměny lidské bytosti, např. ve zvíře, rostlinu nebo jinou formu. Hlavním tématem,

které prostupuje jak Proměny, tak i celé Ovidiovo dílo, je mocná a inspirující láska.

Listy heroin

- k významným dílům Ovidiovy rané tvorby patří Listy heroin (heroina, tzn. hrdinka) – fiktivní dopisy partnerek

mytických hrdinů adresované jejich milým (heroům)

Žalozpěvy

- prvním básnickým dílem napsaným ve vyhnanství u Černého moře

- zachytil své trápení z nuceného pobytu v cizí zemi

- v nářcích se obrací k rodině a přátelům, aby mu vymohli prominutí trestu a návrat do Říma

- poezie se mu nyní stává jediným smyslem života a útěchou

Listy z Pontu

- ve vyhnanství vytvořil i své Listy z Pontu

- mají podobu dopisů, v nichž Ovidius vyjadřuje svou samotu a stesk po domově

21

22

TITUS MACCIUS PLAUTUS

- asi 255-184 př. n. l.

- dramatik, představitel archaického období

- jeho velkým vzorem byl Menandros

- v římském dramatu vynikl jako zakladatel komedie

Dílo

- navazoval na řeckou divadelní tradici z období tzv. nové attické komedie (z okolí Athén)

- Plautus se zaměřoval na vtip a jazykové hříčky, které mají až fraškovité rysy

- vytvářel komické charaktery (např. lakomec, chlubílek atd…)

- patřil k plodným autorům

- značnou oblibu si u diváků získal již za svého života

- pod jeho jménem bývá uváděno 130 her, ale není jisté, kolik z nich skutečně napsal

- ještě v antice vznikl výbor 21 her, které byly bezpochyby pravé

- patří mezi ně např. hra o dvojčatech Blíženci, hra Vychloubačný voják

- tematicky čerpal ze života běžných lidí

- oblíbená a vysoce ceněná byla hra Pseudolus o prohnaném otrokovi

Komedie o hrnci

- v postavě Euklia vystihuje charakteristické vlastnosti lakomce

- Je to zaslepený a podezřívavý stařec, který si schovává hrnec plný zlata a bojí se, aby ho někdo

neokradl. Nakonec jeho hrnec zlata přece jen zmizí. Odnese ho nápadník Eukliovy dcery, který peníze

použije, aby získal lakomcovu dceru za manželku.

- hlavní motiv této hry v pozdějších dobách inspiroval Moliéra (Lakomec), ale i další pozdější dramatiky (Carla

Goldoniho nebo Gottholda Ephraima Lessinga)

23

GAIUS IULIUS CAESAR

- 100-44 př. n. l.

- nejslavnější římský císař

- představitel zlatého období

- narodil se v Říme ve vážené a urozené rodině

- byl známý jako vynikající vojevůdce a obratný politik, mimo to se proslavil i v literatuře

- věnoval se řečnictví, poezii, latinské gramatice a historické próze

- v rámci bojů o moc se Caesar stal diktátorem a byl zavražděn zastánci republiky

Dílo

- jeho historickou prózu reprezentují především díla Zápisky o válce galské a Zápisky o válce občanské

- v prvním díle jsou v sedmi částech vylíčeny události, ke kterým došlo během vojenského tažení

v keltské Galii mezi lety 58 a 52 př. n. l.

- ve druhém díle se ve třech knihách věnuje posilování své politické moci v období občanské války,

ve které zvítězil nad Pompeiovým vojskem vyslaným senátem, zničil ohniska odporu v Africe a stal

se nejmocnějším mužem tehdejšího Říma

O analogii

- jazykovědný spis

- usiloval o vysokou úroveň latinského jazyka, vyhýbal se novotvarům a přejímání slov od barbarů

24

TITUS LUCRETIUS CARUS

- asi 98-asi 55 př. n. l.

- autor filozofické prózy

- představitel zlatého období

- o jeho životě se mnoho důvěryhodných zpráv nedochovalo, nejistota panuje o místě jeho rodiště i o

společenské vrstvě, z níž pocházel

- věnoval se epikurejské filozofii, kterou šířil v římském prostředí formou naučné poezie

- krátce před dokončení svého životního díla prý spáchal sebevraždu

Dílo

- stěžejní básnické dílo – O přírodě

- lze označit za didaktický epos

- ačkoli epikurejci obecně odmítali poezii jako něco nízkého a odvádějícího od pravdy, Lucretiovi se

podařilo tímto způsobem oslovit vyšší vrstvy římské společnosti

- sám ve svém díle uvádí, že chtěl své hořké učení pomazat múzickým medem

- básické dílo se zabývá podstatou věcí a jejich složením z atomů, zkoumá lidskou duši a její

smrtelnost

- v závěrečných částech svého díla pojednává o vývoji přírody a lidských dějinách

25

GAIUS VALERIUS CATULLUS

- asi 87-55 př. n. l.

- římský básník, autor lyrické poezie

- představitel zlatého období

- pocházel ze zámožné rodiny ve Veroně

Dílo

- přestože se aktivně nezapojoval do politického života, psal satirické epigramy

- některými básněmi ctil přátele, jindy poezií útočil na své odpůrce

- nejvíce se proslavil svými milostnými verši, k nimž ho inspirovala láska k ženě, kterou nazývá Lesbií

- pro svěžest, hluboké city a vysokou básnickou úroveň je považován za předního římského lyrika

- napsal celkem 116 básní, které byly sebrány do jedné Knihy veršů

- v první části tohoto souboru zvané Drobnosti se nacházejí kratší skladby psané různými básnickými

metry

- druhá část Učené básně obsahuje několik delších a propracovanějších básní

- ve třetí části se nacházejí Epigramy

- jeho dílo je charakteristické dokonalou básnickou formou a obhroublým hovorovým jazykem

26

QUINTUS HORATIUS FLACCUS

- 65-8 př. n. l.

- autor lyrické poezie

- představitel zlatého období

- přestože pocházel ze skromných poměrů, získal vynikající vzdělání v Římě a Athénách

- po neúspěšné vojenské kariéře působil v Římě jako úředník a začal psát verše

- Vergilius mu pomohl do Maecenatova okruhu básníků

- později si získal přízeň vysokých římských kruhů i císaře Augusta

- jeho tvorba však zůstala nezávislá

Dílo

- Horatiova básnická tvorba upřednostňuje rozum a zkušenosti před vírem citů

- sbírky Epódy a Satiry poukazují na nešvary Římanů, ale drží se stranou politických témat

- ve svých básních, ale i v životě vyzdvihuje umíněnost a zlatou střední cestu

- básnická sbírka Ódy navazuje na řeckou lyriku a zajímá se o krásy přírody, o události v lidském životě

- oslavuje císaře a vlast

Listy

- dvě knihy Listů

- jedná se o novou literární formu

- autor ve veršovaném dopise adresovaném příteli rozebírá aktuální společenská, etická či filozofická témata

- významný je list Umění básnické, kde se Horatius zamýšlí nad poezií, ptá se po její podstatě a jejím smyslu

27

GAIUS PETRONIUS ARBITER

- 27 n. l.-66 n. l.

- římský spisovatel a satirik

- jeho život zůstává do dnešních dnů zahalen tajemstvím

- podle Tacita působil na Neronově dvoře jako „rozhodčí ve věcech vkusu“

- přestože vedl hýřivý život, byl velmi vzdělaný a vážený

- později si získal přízeň vysokých římských kruhů i císaře Augusta

- avšak roku 66 n. l. mu byla pro podezření ze spiknutí doporučena sebevražda, kterou nakonec také spáchal

- zakladatel satirického románu

Dílo

- v románu Satirikon podává obraz úpadku římského císařství, popisuje morální zkaženost, nárůst

nespravedlnosti, vypočítavosti a úplatkářství

- ke své ironii a kritice používá humor a karikaturu

- slavná část Satirikonu zvaná Hostina u Trimalchiona je vydařeným alegorickým zesměšněním nevzdělané,

ale bohaté vrchní vrstvy římské společnosti, která místo tradičních ušlechtilých hodnot holdovala

rozmařilosti a volné zábavě

- kritizuje tzv. „snoby“ – zbohatlík, který dává záměrně najevo, co všechno si může dopřát

28

MARCUS TULLIUS CICERO

- 106-43 př. n. l.

- jeden z nejvýznamnějších římských řečníků a spisovatelů

- představitel zlatého období

- narodil se v bohaté maloměstské rodině

- získal vynikající filozofické, řečnické a právnické vzdělání

- působil u soudu, velmi rychle si vybudoval slibnou politickou kariéru

- jako právník hájil ideály republiky, ve svých dílech vystupoval proti přílišnému nárůstu moci jednotlivců

- byl zavražděn svými politickými odpůrci (pravděpodobně na pokyn samotného Antonia)

Dílo

- přední římský řečník

- často vystupoval u soudu, jednou z jeho nejvýznamnějších řečí je Řeč proti Catilinovi, kde bez varování

odhalil spiknutí proti Římu

- vysoce ceněné jsou jeho rétorické spisy, jeho latina je dodnes považována za vzor

- z filozofických děl vynikl spis O povinnostech adresovaný synovi

- věnoval se i poezii, próze a překladům

Listy přátelům

- významnou část jeho tvorby tvoří jeho Listy přátelům

- celkem se dochovalo 846 spisů, které mají význam historický i literární

29

LUCIUS AENEUS SENECA

- 4 př. n. l. – 65 n. l.

- autor ceněných filozofických spisů

- představitel stříbrného období

- patřil k předním myslitelům římského stoicismu

- vynikající právník a politik, dosáhl slávy, ale kvůli intrikám a závisti skončil ve vyhnanství

- po návratu byl učitelem a vychovatelem mladého císaře Nerona, podílel se na správě říše

- jeho vliv postupně klesal

- na sklonku svého života byl nařčen ze spiknutí, kvůli kterému byl odsouzen k smrti

- Seneca se však rozhodl spáchat raději sebevraždu

Dílo

- Listy Luciliovi – filozofická zamyšlení nad dobou, lidmi a životem

- O dobrodincích

- důležitou roli sehrály Dialogy, kratší filozofické spisy, kde se v jednotlivých úvahách věnuje etické a

psychologické problematice

- tvořil odbornou literaturu, např. O přírodních otázkách, ale vynikl i v dramatu

- zachovalo se 9 tragédií s náměty z řeckého prostředí

- O duševním klidu

30

MARCUS AURELIUS ANTONIUS

- 121-180 n. l.

- římský císař, jeden z posledních římských císařů

- nazývaný filozof na trůně

- představitel stoické filozofie v pozdním období

- jeho přínos spočíval jak v příkladném plnění císařských povinností, tak v autorství cenných filozofických

úvah

- dlouhá léta strávil na vojenských taženích, kde zajišťoval Římu mír a stabilitu

- ke konci života se více věnoval filozofii a literární tvorbě

- zemřel ve vojenském táboře na území dnešní Vídně

Dílo

- řecky psaná sbírka úvah a aforismů Hovory k sobě byla novým literárním žánrem – autor zde rozmlouvá

sám se sebou

- zamýšlí se nad životními hodnotami, povinnostmi a morálními zásadami

- první z dvanácti knih vznikala v zemi Kvádů nad Grannou, tj. na území dnešního Slovenska

- autor vyzdvihuje rozum, který vede člověka k životu v souladu s přírodou

- takový život je pak ctnostný a plný stoického klidu

- autor si klade důležité filozofické otázky, zamýšlí se, sám si na ně odpovídá, rozmlouvá sám se sebou

31

TITUS LIVIUS

- 59 př. n. l. – 17 n. l.

- římský historik a představitel zlatého období

- studoval rétoriku a filozofii, ale mezi lety 27 a 25 př. n. l. svou pozornost plně obrátil k historické literatuře,

u níž setrval až do smrti

- říká se o něm, že důsledně dodržoval vysoké morální hodnoty a byl svému okolí vzorem

- během svého života si získal obdiv a uznání, ale aktivního politického života se neúčastnil

Dílo

Od založení města

- velmi podrobně líčí dějiny římského národa od počátků Říma až po Liviovu současnost

- podobně jako Vergilius ve své Aeneidě chtěl i Livius svým životním dílem přispět k oslavě římské

říše

- vyzdvihoval tradiční ctnosti, jako jsou vysoké mravy, právní řád a poctivá práce, ve kterých viděl

cestu k rozvoji a upevnění říše

- z jeho rozsáhlého díla se však do dnešních dnů dochovala jen asi čtvrtina

32

PUBLIUS CORNELIUS TACITUS

- asi 55-asi 117 n. l.

- známý a vlivný římský politik

- bývá považován za největšího historika starověkého Říma

- představitel stříbrného období

- pocházel z vyšších vrstev římské společnosti

- tvorbě historické literatury se začal věnovat po smrti despotického císaře Domitiána roku 96 n. l., kdy došlo

k jistému uvolnění společenských poměrů

- o jeho životě se dozvídáme většinou jen ze zmínek v jeho dílech

Dílo

- ve 30 knihách historických spisů Letopisy a Dějiny zachytil vývoj římského impéria od smrti prvního císaře

Augusta až do konce 1. století

- barvitě líčí charakter a pohnutky popisovaných postav

- všímá si rozmařilosti a zlých činů, kterých se někteří císaři dopouštěli

- přísně kritizuje pasivitu a zbabělost vlivných úředníků státu, kteří nedokázali účinně hájit zájmy

Říma

- Letopisy – popisuje i například výbuch sopky, zemětřesení…

33

AMMIANUS MARCELLINUS

- asi 330-asi 400 n. l.

- představitel pozdního období římské literatury

- poslední velký římský historik

- narodil se v syrském velkoměstě Antiochii v bohaté rodině

- vychováván byl v řecké kultuře, nastoupl vojenskou dráhu, účastnil se bojů proti Peršanům

- v armádě se učil latinsky

- když se usadil v Římě a zdokonalil se v latině, zaměřil se na historickou literaturu

Dílo

- historické dílo Dějiny (česky také Dějiny Říše římské za soumraku antiky)

- v 31 knihách (dochovaly se knihy 14-31) líčí sled historických událostí o císaře Nervy na sklonku 1.

stol. n. l. až po vládu císaře Valenta ve 4. století n. l.

- pozornost věnoval především úpadku Římské říše

- jako vzor si bral Tacita, na kterého navazoval nejen chronologicky, ale též způsobem popisování

vlády císařů a jejich temných stránek