Alexandr Sergejevič

Puškin

* 6. 6. 1799 †29. 1. 1837

Puškinův otec pocházel ze staré šlechtické rodiny. Matka byla vnučka známého oblíbence Petra Velikého,

černocha Abrama Petroviče Hannibala.

V sedmi letech se dostává do rukou francouzských vychovatelů.

V deseti letech se účastní setkání největších ruských literátů, které

pořádal jeho otec. O rok později prý znal zpaměti díla francouzské klasické

literatury.

Roku 1811 byl přijat do nově založeného císařskoselského lycea , jež absolvoval r. 1817. Víc než učením se

ale zabýval poezií. Sám Děržavin, který byl r. 1815 přítomen Puškinově zkoušce,

na které Puškin přednáší svou vlastní báseň, mu předpovídá velkou

budoucnost. Po odchodu z lycea nastupuje státní službu.

Puškin působí na ministerstvu zahraničí a prožívá divoké radovánky a pitky

s elitou petrohradské mládeže. Stává se objektem pozornosti celého Petrohradu jak díky svému spontánnímu chování,

tak díky své poezii.

Car Alexandr I., ve svém stihomamu a pod dojmem obecného napětí ve své říši i v Evropě tak velkou osobnost nakonec nesnese. Byl rozhodnut vyhostit Puškina

na Sibiř, a to za proticarské verše a nevhodné myšlenky, jež šířil po hlavním městě. Na přímluvu literátů Žukovského

a Karamzina ovšem Alexandr trest zmírnil a poslal jej do Jekatěrinoslavi.

Jenom tři měsíce po odjezdu v Petrohradě vyšla Puškinova poéma Ruslan a Ludmila, která se přes noc

stala senzací a zahájila novou, vrcholnou etapu ruské poezie. Samo

vyhnanství se šťastně proměnilo v cestování po Kavkazu a Krymu

Pouhou náhodou po smrti Alexandra I. nedojel Puškin do Pertrohradu na setkání děkabristů a neúčastnil se pokusu o revoluci, který by ho

stál nejspíše život. Když se dozvěděl o popravě pěti vůdců děkabristů, vesměs jeho

přátel, a o potrestání dalších sto padesáti lidí těžkým žalářem, začal Puškin pálit v panice

své rukopisy. Ale vyšetřování se mu dokonale vyhnulo. Nový car Mikuláš za ním poslal své

lidi, aby ho přivezli do Moskvy.

Puškin naivně carovi uvěřil; přesvědčoval své přátele, že na cara, jenž zahnal

děkabristy do kobek, má dobrý vliv. Jenže carova přímá cenzura všechny Puškinovy ideály rozmetala, ten začíná stále víc pít, nerozumí si s přáteli, vyhledává nejnižší

vrstvy společnosti. Ani přesídlení do Petrohradu Puškina zásadně neobrodilo.

Věnoval se především historii a postupně ho pohltila práce na Poltavě. Její neúspěch

žene Puškina zase na jih, do Tbilisi, kde ožil, ale kde také vyhledával kontakty s vyhnanci

z řad děkabristů. Bohužel dohled tajné policie ho přinutil k návratu do Petrohradu, v

němž upadl opět do duševní krize. 

Svůj stav řešil svérázným způsobem: oženil se totiž s jednou z největších krasavic Petrohradu,

N. N. Gončarovovou, která ovšem neměla nejmenší schopnost porozumět jeho tvorbě

nebo jakémukoli hlubšímu umění .V únoru 1831 se Puškin bez nadšení a očekávání

oženil.

Před svatbou, na podzim 1830, však uvázl kvůli epidemii cholery ve své

vesnici Boldino. Tlak nervozity, zoufalství, opuštěnosti, pochyb a také volný čas vytvořily optimální podmínky

pro tvůrčí rozmach, vrcholné období Puškinova života. Právě tady dokončil

Oněgina, tady napsal na třicet lyrických básní.

Usídlil se v Carském Sele a dostal od panovníka placený úkol studovat

archivní materiály o Petru Velikém, o němž měl nakonec vytvořit historickou

práci. Jeho zprvu spokojený život se stával víc a více vyčerpávající, neboť rostly hmotné potřeby rozrůstající se

Puškinovy rodiny. Bohužel si také stále méně rozuměl se čtenáři a kritiky

svých děl, jež byla vítána spíše negativně.

 

Puškinova manželka byla naopak středem zájmu celého Petrohradu,

naprosto svého muže zastínila. Ten se stával stále nudnější, křečovitější a nesnesitelnější. Vyostřily se jeho

konflikty s carem, jenž jakoby přetahoval Puškinovu ženu do své

blízkosti. Jedinou rozumnou reakcí byl zřejmě odjezd na cesty: v srpnu 1833

zamířil k Uralu, aby sbíral materiály pro svou historickou studii Dějiny

Pugačovova povstání. Jeho poslední větší dílo byla Kapitánská dcerka. Smrt přítele Dělviga i smrt matky v roce 1836

prohlubují básníkovu vleklou duševní krizi, jež se začíná projevovat i panikou,

strachem ze smrti a fatalismem.

Puškin se stále více stával posedlý myšlenkou na souboj. A když se k tomu nakonec naskytla vhodná příležitost, nemohlo jej zastavit už nic. Kolem jeho ženy se stále více objevoval mladý

Francouz, baron d´Anthès, adoptivní syn holandského velvyslance Hekkerena. Žárlivost

manžela přecházela až do nepříčetných záhvatů. Žena Puškinovi doznala, že se vůči d´Anthèsovi chovala lehkomyslně a chybně, a

Puškin vyzval barona na souboj. Vyslanec Hekkeren sice oficiálně nabídku přijal, ale

ihned zaměřil všechen svůj um a vliv k tomu, aby souboj překazil. Vyvrcholením těchto aktivit byla 10. ledna svatba d´Anthèse se sestrou Puškinovy ženy. Ale ani to básníka

nepřimělo podat ruku k smíru. Petrohradská společnost jej navíc k jeho nepříčetnému

postoji otevřeně provokovala.  

Souboj, který si Puškin nakonec vynutil strašlivě urážlivým dopisem, jejž poslal

Hekkerenovi, se odehrál v pět hodin odpoledne 27. ledna 1837. D´Anthèse

zachránil knoflík uniformy, naopak básník byl zraněn smrtelně.

Puškin měl roztříštěnou pánevní kost, jejíž střepiny pronikaly do střev a způsobavaly nesnesitelné bolesti. V noci na lůžku se neúspěšně pokusil o sebevraždu; zemřel

odpoledne 29. ledna.1837.

„Pospíchal do ráje pln pýchy, / však mnoho na svědomí měl. / Nechť Bůh mu zapomene hříchy, / jak svět už verše zapomněl.“

A.S. Puškin